ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.229.2020:28
sp. zn. 8 Azs 229/2020-28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Milana Podhrázkého, v právní věci žalobkyně: F. N., zastoupená Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2019, čj. MV-43373-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, čj. 3 A 98/2019-41, o
návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
II. Žalobkyni se uk l á dá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč
za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů
od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 4. 2. 2019,
čj. OAM-14917-11/TP-2018, byla podle §75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně (dále „stěžovatelka“) o povolení
k trvalému pobytu pro nesplnění podmínek stanovených §67 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná
v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí
ministerstva. Městský soud v Praze žalobu žalobkyně shora uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost v blanketní podobě.
Současně s podáním kasační stížnosti požádala o přiznání odkladného účinku podle §107 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Návrh
na přiznání odkladného účinku odůvodnila předně tím, že přiznání odkladného účinku v daném
případě může být výhradním prostředkem, jak lze dosáhnout toho, aby konečný úspěch stížnosti
nebyl jen formální, ale i faktický, tedy, aby ochrana poskytovaná veřejným subjektivním právům
stěžovatelky prostřednictvím institutu kasační stížnosti byla včasná a spravedlivá.
[3] Konkrétně stěžovatelka argumentuje, že pokud nebude její kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek, nebude moci po dobu soudního řízení pobývat na území České republiky
a osobně hájit svá procesní práva v řízení o této kasační stížnosti. Zároveň podotýká, že uvedené
není dotčeno tím, že je v řízení zastoupena advokátem. V této souvislosti stěžovatelka odkázala
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100: „Byť
je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu
na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým
zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“.
[4] Dle stěžovatelky je nepochybné, že v jejím případě je situace obdobná. Proto
by případným výkonem napadeného rozsudku bylo závažně narušeno její procesní právo účastnit
se soudního řízení ve věci této kasační stížnosti. Stěžovatelka podotýká, že je nereálné,
aby po dobu soudního řízení do České republiky dojížděla na základě víz nebo žádosti o nižší
pobytové oprávnění, s ohledem na současný stav pandemie a s ním související omezení přijímání
žádostí o taková víza na zastupitelských úřadech i omezení mezinárodní dopravy. A také z toho
důvodu, že podat takovou žádost je možné pouze z území země jejího původu, kam však nemůže
vycestovat, neboť zde jí hrozí mučení a nelidské zacházení. Nepřiznáním odkladného účinku tak
bude zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
[5] Stěžovatelka dále uvádí, že na území ČR pobývá již více než 7 let, přicestovala sem
za svou sestrou a jejím manželem a má zde tedy celou nejbližší rodinu a veškeré zázemí.
Stěžovatelka by se na území ráda integrovala i pracovně, v tom ji však brání chybějící odpovídající
pobytové oprávnění. Od roku 2012 nebyla v zemi původu, Iránské islámské republice,
a to z důvodu, že zde jí před odjezdem do ČR hrozilo mučení a nelidské zacházení. Není proto
možné po ní spravedlivě žádat, aby se poté, co v ČR prokazatelně žila v mimomanželském
poměru, navrátila do země původu.
[6] Žalovaná navrhla zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Uvedla, že dle jejího
názoru nejsou splněny podmínky pro jeho přiznání spočívající v existenci nepoměrně větší újmy,
která by měla stěžovatelce vzniknout s právními následky napadeného rozhodnutí. Taková újma
by totiž mohla stěžovatelce vzniknout až v důsledku správního vyhoštění z území ČR. O něm
je rozhodováno v samostatném správním řízení a v jeho průběhu se zkoumá přiměřenost zásahu
spojeného s vyhoštěním do soukromého a rodinného života (§119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců). Proti rozhodnutí o vyhoštění pak má stěžovatelka možnost podat správní žalobu, jež
má ze zákona odkladný účinek. K tomu žalovaná citovala usnesení Ústavního soudu ze dne
24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, konkrétně bod 32. Existují tedy právní instituty, jimiž
se stěžovatelka může domáhat posouzení své situace a odkladného účinku v jiném následném
řízení, a proto nelze dovozovat, že jí v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí, jímž byla
zamítnuta její žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na území, hrozí nějaká újma.
Stěžovatelka má rovněž při zamítnutí dané žádosti nepochybně možnost žádat o nižší pobytové
oprávnění, například povolení k dlouhodobému pobytu na území.
[7] Nejvyšší správní soud návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl
z následujících důvodů. Úvodem soud předesílá, že podle §107 odst. 1 s. ř. s., nemá kasační
stížnost odkladný účinek, ten však může být na návrh stěžovatele přiznán za přiměřeného užití
§73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Kromě formální podmínky, jíž je podání návrhu, je v souladu
se zmiňovaným ustanovením pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné kumulativní
splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatelku znamenat
újmu, (2) újma musí být pro stěžovatelku nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu
s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS). Návrh na přiznání odkladného
účinku musí být dostatečně individualizován a osvědčen, protože je to stěžovatelka, kdo
je povinen tvrdit a osvědčit první z předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro ni znamenaly újmu, přičemž
hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (viz usnesení ze dne
3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20).
[8] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud nepřezkoumává
v mezích kasačních námitek kasační stížností napadené výroky rozsudku (§109 odst. 3 s. ř. s.),
ale zjišťuje jen existenci uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku.
Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je podle své povahy dočasným rozhodnutím, neboť
platí do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé.
[9] Důvodem pro nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti v této věci je neunesení
břemene v rovině tvrzení a především v rovině osvědčení hrozící újmy, kterou má představovat
zásah do jejího rodinného a soukromého života a do jejího práva na spravedlivý proces. Nebude -li
totiž přiznán kasační stížnosti odkladný účinek, nebude moct po dobu soudního řízení pobývat
na území ČR a osobně hájit svá procesní práva.
[10] Již bylo vysvětleno, že tvrzení stěžovatelky musí být dostatečně individualizovaná,
konkrétní a podrobná. Zároveň musí zahrnovat vysvětlení, v čem újma spočívá a vymezení jejího
rozsahu. To je důležité také proto, že soud, jenž je o návrhu na přiznání odkladného účinku
povinen rozhodnout nejpozději do 30 dnů od jeho doručení (§73 odst. 4 s. ř. s.), v době vydání
usnesení zpravidla dosud nemá k dispozici správní spis, a proto nemůže ověřit existenci újmy
hrozící stěžovateli jinak než právě z jeho tvrzení a jím předložených důkazů. Toho si stěžovatelka
zastoupená advokátem musí být při formulaci návrhu na přiznání odkladného účinku vědoma.
[11] Má-li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí
stěžovatelka tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné
vycestování utrpěla. Taková újma může mít povahu především zásahu do rodinného života
stěžovatelky (nutnost dlouhodobého odloučení od blízkých příbuzných) či ustáleného
soukromého života (plně integrovaný cizinec žijící legálně dlouhodobě na území ČR, který již
v zemi původu postrádá jakékoliv zázemí), může mít povahu zásadních zdravotních důvodů
(významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese)
nebo výjimečných ekonomických důvodů (ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku
odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu, těžký nedostatek prostředků pro návrat
v případě úspěchu kasační stížnosti). Takové (či srovnatelné) okolnosti však musí stěžovatelka
nejen zcela konkrétně tvrdit, ale také patřičným způsobem doložit.
[12] Stěžovatelka sice obecně tvrdila, v čem má její újma spočívat (nemožnost se osobně hájit
v řízení a zásah do rodinného a soukromého života), avšak nikterak tvrzenou újmu
nespecifikovala. Neuvedla blíže žádné individuální okolnosti či specifika soudního řízení v dané
věci, jež by odůvodňovala potřebu osobní účasti v řízení, zvláště před Nejvyšším správním
soudem, kde se rozhoduje zpravidla bez jednání (§109 odst. 2). Pouze v obecné rovině pak
tvrdila možný zásah do svého rodinného a soukromého života, aniž své tvrzení jakkoli
konkretizovala, a především osvědčila. Pouhé tvrzení stěžovatelky, že je v České republice již 7 let
a že zde má sestru a zetě, nikterak neosvědčuje, že se jedná o její celou nejbližší rodinu a veškeré
zázemí. Z uvedeného totiž nelze činit závěr o tom, že v zemi původu nemá žádné další příbuzné
či přátele, a tedy příp. i dostatečné zázemí. Nadto, stěžovatelka ani výslovně netvrdí
a neosvědčuje, že by v přímém důsledku zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu, při
nepřiznání odkladného účinku, musela skutečně opustit území ČR. Jinými slovy, stěžovatelka
nedokládá, že pro ni neexistuje jiná legální možnost, jak na území ČR setrvat na základě jiného
pobytového oprávnění.
[13] Dostatečnost pouze obecného tvrzení o možném zásahu do svého práva na spravedlivý
proces pro účely přiznání odkladného účinku stěžovatelka dovozovala z usnesení Nejvyššího
správního soudu čj. 5 As 73/2011-100 (viz body [3] a [4] výše). Uvedený závěr byl však překonán
usnesením rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS,
podle něhož „ … i zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být (dle okolností)
důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem automaticky bez
dalšího, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života
stěžovatele), nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Všechny tyto
individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem
osvědčených tvrzení“ (zvýraznění přidáno).
[14] Stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku dále uvedla tvrzení o obavě
z návratu do země původu, kterou je Iránská islámská republika. V této zemi jí před odjezdem
do ČR hrozilo mučení a nelidské zacházení, a proto není možné po stěžovatelce spravedlivě
žádat, aby se poté, co v ČR prokazatelně žila v mimomanželském poměru, vrátila do země
původu. Není sporu o tom, že zemi původu stěžovatelky nelze bez dalšího považovat za běžnou
demokratickou zemi. Aby však tvrzení stěžovatelky mohlo být důvodem pro přiznání
odkladného účinku, je nezbytné, aby mezi nutností vycestovat do takové země a účinky rozsudku
městského soudu nebo předchozího rozhodnutí žalovaného byl dán vztah příčinné souvislosti.
Tento vztah ovšem stěžovatelka náležitě netvrdila, ani neosvědčila, přičemž soud na existenci této
příčinné souvislosti nemůže usuzovat ani na základě správního spisu, neboť jím v době
rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku ještě nedisponoval (viz bod 10 tohoto
usnesení).
[15] S podáním žádosti o trvalý pobyt totiž zákon o pobytu cizinců nespojuje fikci dalšího
oprávněného pobytu, nýbrž cizinci umožnuje za zákonem stanovených podmínek požádat
o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území [§33 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců]. Soudu nicméně není v této fázi řízení známo, zda stěžovatelka podmínky pro
udělení víza po dobu správního řízení splňovala či nikoli a zda jí toto vízum bylo udělováno.
V důsledku toho není soud vůbec schopen posoudit, zda by přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti vůči rozhodnutí žalovaného vůbec bylo sto odvrátit tvrzenou újmu spočívající
v nezbytnosti vycestovat z území ČR zpět do Iránské islámské republiky. Objasnění a doložení
těchto rozhodných skutečností je na stěžovatelce. Stejně tak musí stěžovatelka věrohodně
doložit, že jí v zemi původu hrozí tvrzená újma v podobě mučení a nelidského zacházení.
V této souvislosti soud poukazuje na to, že v řízení o mezinárodní ochraně tento závěr učiněn
nebyl, neboť azylový příběh stěžovatelky byl shledán nevěrohodný a stěžovatelka nebyla
považována ani za uprchlíka sur place v důsledku tvrzení o intimním mimomanželském soužití
na území ČR (viz závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2018,
čj. 2 Azs 195/2018-40).
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti zamítl. Tím však zdejší soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí
rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
[17] Usnesení o odkladném účinku žaloby s ohledem na svůj procesní charakter nezakládá
překážku věci rozhodnuté, a proto v případě posunu ve skutkových okolnostech lze o návrhu
na přiznání odkladného účinku rozhodnout i opětovně, stejně jako lze již přiznaný odkladný
účinek i bez návrhu zrušit, odpadnou-li v mezidobí důvody pro jeho přiznání (§73 odst. 5 s. ř. s.).
[18] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč,
a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních
poplatcích. Podle §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem
poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání
odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto
a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§4 odst. 1 písm. h)
zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak
je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
[19] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo
bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České
národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080522920.
Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. listopadu 2020
Petr Mikeš
předseda senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní
poplatek.
podpis .................................................
ˇ místo pro nalepení kolkových známek ˇ