ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.321.2018:40
sp. zn. 8 Azs 321/2018-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Aleše Sabola
a Milana Podhrázkého, ve věci žalobce: A. M., zastoupený Mgr. Matějem Šedivým, advokátem se
sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 3.
2017, čj. MV-128746-5/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 8. 2018, čj. 5 A 59/2017-60,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2018, čj. 5 A 59/2017-60, se r uší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2017, čj. MV-128746-5/SO-2016, se ruší a věc
se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 581 Kč,
a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Matěje Šedivého, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jako
„městský soud“) uvedenému v záhlaví, jímž městský soud zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí
žalované uvedenému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové politiky (dále také jako „správní orgán I. stupně“),
ze dne 23. 8. 2016, čj. OAM-5726-17/DP-2016, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ pro nesplnění podmínky
uvedené v §46 odst. 7 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgán I. stupně žalobcovu žádost zamítl,
neboť žalobce nesplnil podmínku dosažení zákonem požadované výše úhrnného měsíčního
příjmu.
[2] Žalovaná ve svém rozhodnutí konstatovala, že žalobce prokázal skutečné náklady
na bydlení. Správní orgán I. stupně proto nebyl oprávněn postupovat podle §26 odst. 1 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), tedy při
výpočtu úhrnného měsíčního příjmu započítat nejvyšší částku normativních nákladů na bydlení
jedné osoby. Do nákladů na bydlení pak byly započítány i žalobcem hrazené zálohy na služby
spojené s užíváním bytu. Pokud měl žalobce za to, že reálná výše nákladů souvisejících
s užíváním bytu může být fakticky nižší, byl povinen takovou skutečnost prokázat. Nižší náklady
na služby spojené s užíváním bytu však žalobce neprokázal. Pokud žalobce dne 7. 9. 2016
společně s odvoláním předložil smlouvu o bezplatném užívání bytu na adrese: O., jednalo se o
smlouvu, která se netýká posuzovaného období od března do června roku 2016. V tomto období
měl žalobce zajištěné ubytování na adrese K. Přihlédnutí k nově předložené smlouvě by tak
nereflektovalo skutečný stav věci, tj. skutečné náklady na bydlení.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku
[3] Městský soud žalobu zamítl. Vycházel z toho, že náklady na bydlení ve smyslu §46
odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců zahrnují i zálohové platby na služby, pokud je cizinec
v rozhodném období musel uhradit. Ve smyslu citovaného §25 odst. 4 zákona o státní sociální
podpoře lze při posuzování výše skutečně vynaložených nákladů na bydlení přihlédnout
i k přeplatku, je-li nájemci na základě provedeného vyúčtování přeplatek v rozhodném období
vrácen. Žalobce tedy mohl v řízení před správním orgánem I. stupně předložit doklad
o provedeném vyúčtování služeb, a v případě vyúčtovaného a vráceného přeplatku tak snížit výši
nákladů na bydlení v daném období (březen až červen 2016). Takový důkaz předložen nebyl,
přestože byl žalobce správním orgánem I. stupně výzvami ze dnů 1. 3. 2016 a 9. 5. 2016 vyzván
k doplnění žádosti. Součástí obou výzev bylo i vysvětlení základních pojmů včetně definice
skutečných nákladů na bydlení. Žalobci se tedy dostalo náležitého poučení o všech relevantních
povinnostech, jejichž splnění je vyžadováno v souvislosti s žádostí o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podle §45 zákona
o pobytu cizinců.
[4] Městský soud neshledal důvodnou ani druhou žalobní námitku, v níž žalobce brojil proti
tomu, že žalovaná chybně vyhodnotila prolomení zásady koncentrace řízení, pokud se věcně
nezabývala předloženou smlouvou o bezplatném ubytování ze dne 5. 9. 2016. Žalovaná
nepopřela přípustnost tohoto důkazu v odvolacím řízení, neshledala však důkaz relevantním pro
posouzení žalobcovy žádosti. Argumentací, o kterou žalovaná opřela své rozhodnutí, tedy,
že [p]řihlédnutí k uvedené smlouvě by nereflektovalo skutečný stav věci, tj. skutečné náklady na bydlení, když
žalobce měl v posuzovaném období roku 2016, tj. od března do června zajištěné ubytování na jiné adrese…,
žalovaná dle názoru městského soudu vyjádřila nutnost konfrontovat příjmové schopnosti
žalobce s nezbytnými náklady na pobyt v rámci jednoho období. K tomu městský soud uzavřel,
že pokud žalobce nedoložil společně se smlouvou též své aktuálně dosahované příjmy, nemohla
žalovaná vyhodnotit, zda aktuální příjem žalobce je ve světle nově prokazovaných skutečností
dostatečný pro krytí nezbytných nákladů na pobyt. Žalovaná neodmítla nově předloženou
smlouvu jako důkaz nepřípustný v odvolacím řízení, ale jako důkaz, který sám o sobě (bez
doložení výše příjmů žalobce v období po uzavření smlouvy) není způsobilý změnit závěr
o nedostatečné výši úhrnného měsíčního příjmu žalobce, k němuž dospěl správní orgán I. stupně.
Žalovaná tak vycházela ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí,
neboť k uvedenému období posoudil (ne)relevantnost smlouvy ve vztahu ke splnění podmínek
dle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[5] Městský soud se posléze nad rámec nutného odůvodnění zabýval věrohodností žalobcem
předložené smlouvy. Zohlednil zejména fakt, že smlouva byla uzavřena téhož dne (5. 9. 2016),
kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž žalobce ještě dne
20. 7. 2016 nahlížel do spisového materiálu za účelem seznámení se s podklady pro vydání
rozhodnutí, kdy si zároveň vyhradil lhůtu 10 dnů pro vyjádření. Zároveň však žalobce žádný
důkaz o ukončení předchozí nájemní smlouvy nepředložil, přitom měla-li nájemní smlouva
skončit tak, aby na ní mohlo plynule navázat bezplatné užívání bytu, byl časový prostor
pro ukončení nájemní smlouvy zjevně omezen na období, kdy žalobci uplynula lhůta k vyjádření
k podkladům pro vydání rozhodnutí, tj. od 31. 7. 2016 do 5. 9. 2016.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalované ke kasační
stížnosti
[6] V kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu žalobce (dále „stěžovatel“) namítl,
že městský soud nesprávně vyhodnotil splnění důkazní povinnosti žalobcem ve vztahu k výdajům
na bydlení. Stěžovatel doložil nájemní smlouvu, z níž se podávala pouze výše nájemného.
S ohledem na nepředložení vyúčtování nákladů spojených s užíváním bytu, když v nájemní
smlouvě byla uvedena pouze výše záloh na tyto náklady, je však nutné konstatovat, že stěžovatel
věrohodně neprokázal skutečné a odůvodněné náklady na bydlení. Z tohoto důvodu měla být
výše těchto nákladů stanovena normativní částkou dle zákona o státní sociální podpoře.
[7] Stěžovatel dále namítl, že jím v odvolacím řízení předložená nová nájemní smlouva měla
být žalovaným meritorně hodnocena. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalovaného, že důkaz nemá
vliv na „rozhodné období“, tedy období posuzované v řízení před správním orgánem I. stupně,
neboť to mělo být žalovaným hodnoceno v kontextu skutečného stavu ke dni vydání jeho
rozhodnutí.
[8] Žalovaná navrhla kasační stížnost zamítnout, odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí,
jakož i na závěry městského soudu v jeho rozsudku.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Podle §45 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců je cizinec, který hodlá na území pobývat
za jiným účelem, než který mu byl povolen, povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení
k dlouhodobému pobytu.
[12] Podle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců je k žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání cizinec povinen předložit doklad prokazující, že úhrnný měsíční
příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude (zvýrazněno Nejvyšším
správním soudem) nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob
a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním
předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů
vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob; společně posuzovanými osobami se pro účely tohoto
zákona rozumí osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu za podmínek uvedených
v §4 odst. 2 a 3 zákona o životním a existenčním minimu; za příjem se považuje příjem započitatelný podle
zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou jednorázového příjmu, přídavku na dítě, podpory
v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a dávek v systému pomoci v hmotné nouzi; pro účely výpočtu příjmu
se §8 odst. 2 až 4 zákona o životním a existenčním minimu nepoužije; na požádání je cizinec povinen předložit
též prohlášení o zproštění povinnosti mlčenlivosti finančního úřadu, a to v plném rozsahu údajů, za účelem ověření
úhrnného měsíčního příjmu žadatele a společně s ním posuzovaných osob; pokud cizinec předložil k žádosti doklad
o příjmu s ním společně posuzované osoby, je povinen na požádání předložit též její prohlášení o zproštění
povinnosti mlčenlivosti; na požádání je cizinec povinen předložit též prohlášení o zproštění povinnosti mlčenlivosti
finančního úřadu, a to v plném rozsahu údajů, za účelem ověření úhrnného měsíčního příjmu rodiny; pokud cizinec
předložil k žádosti doklad o příjmu člena rodiny, je povinen na požádání předložit též jeho prohlášení o zproštění
povinnosti mlčenlivosti. Zvláštním právním předpisem stanovujícím normativní náklady na bydlení
pro účely příspěvku na bydlení je zákon o státní sociální podpoře (viz jeho §26).
[13] Podle §25 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o státní sociální podpoře (ve znění účinném
do 31. 12. 2016) tvoří náklady na bydlení u bytů užívaných na základě nájemní smlouvy nájemné
a náklady za plnění poskytované s užíváním bytu, nejsou-li tyto náklady zahrnuty do nájemného.
Podle §25 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře pro zjištění nákladů na bydlení za kalendářní
čtvrtletí se započítávají i částky tvořící náklady na bydlení, které byly v tomto kalendářním čtvrtletí zaplaceny jako
záloha nebo byly v tomto období doplaceny, a to i za období delší, než je kalendářní čtvrtletí, za které se náklady
na bydlení zjišťují. Byla-li v období kalendářního čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují, vrácena částka
jako přeplatek na nákladech na bydlení, snižuje se částka nákladů na bydlení v tom kalendářním čtvrtletí, kdy
k vrácení částky došlo, a to i v případě, že vrácená částka byla za dobu delší než toto kalendářní čtvrtletí.
[14] S první vznesenou kasační námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Stěžovatel
je podle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců povinen prokázat výši úhrnného
měsíčního příjmu, který nebude nižší, než součet částek životních minim a nejvyšší částky
normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zákonem o státní
sociální podpoře. Alternativně je cizinci dána možnost tvrdit a prokázat skutečnou výši
vynaložených nákladů na bydlení. Stěžovatel zvolil alternativní variantu, a k žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu předložil nájemní smlouvu s dohodnutým nájemným ve výši 11 500 Kč
a zálohami na služby spojené s užíváním bytu ve výši 3 500 Kč.
[15] Zákon o pobytu cizinců vychází z normativních nákladů na bydlení jako průměrných
celkových nákladů na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Tyto náklady
zahrnují nájemné a srovnatelné náklady a ceny služeb a energií. Stejnou strukturu pak musí mít
i náklady na bydlení tvrzené a prokazované cizincem, tj. musí obsahovat věrohodné údaje
o nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu. Takový údaj stěžovatel ve správním
řízení předložil a prokázal (jeho tvrzení odráželo jím skutečně vynakládané výdaje na bydlení,
přičemž takto vykázané náklady mají před náklady normativními přednost). Nenastal tedy důvod
pro použití normativních nákladů na bydlení stanovených zákonem o státní sociální podpoře.
Neobstojí námitka stěžovatele, že zálohy na náklady spojené s užíváním bytu nejsou za stavu, kdy
stěžovatel zároveň nepředložil jejich vyúčtování, důkazem o nákladech na bydlení. Zálohy na tyto
náklady nepochybně výdajem na bydlení jsou. Každý měsíc zatěžují rozpočet stěžovatele, jde tedy
o výdaj, který se v jeho finanční situaci projeví. Je pravdou, že existují-li přeplatky na službách
spojených s užíváním bytu, náklady spojené s bydlením se úměrně sníží. Netvrdil-li však
stěžovatel existenci takového přeplatku, nemohl být ve správním řízení ani zohledněn. Důkazní
povinnost a z toho vyplývající důkazní břemeno ve vztahu k této okolnosti nese stěžovatel. Byl
tak povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení podle §52 správního řádu (zákon
č. 500/2004 Sb.), měly-li z nich správní orgány vycházet (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2013, čj. 5 As 64/2011 - 66). Současně je vhodné v této souvislosti zdůraznit,
že v projednávané věci je přezkoumáváno správní řízení, které je ve smyslu §44 a násl. správního
řádu zahajováno na základě návrhu (žádosti) a uplatňuje se v něm zásada dispoziční. Netvrdil-li
stěžovatel, že náklady spojené s užíváním bytu jsou v důsledku vyúčtování nižší než placené
zálohy, vycházel správní orgán I. stupně důvodně z výše nájemného a záloh na služby, jak byly
uvedeny ve stěžovatelem předložené smlouvě, a to jako z nákladů minimálních.
[16] Druhá stížnostní námitka je částečně důvodná. Stěžovatel namítá, že žalovaná měla
rozhodovat na základě skutkového stavu věci, který existoval v době vydání rozhodnutí
o odvolání, a tedy učinit nově předloženou dohodu o bezplatném užívání bytu jeho součástí
a meritorně ji posoudit. Zároveň stěžovatel namítá, že neobstojí tvrzení žalované a soudu,
že důkaz není relevantní, neboť se nevztahuje k rozhodnému období, tj. k období posuzovanému
v nalézacím řízení. Obecně lze vyjít ze závěru, že pro rozhodování správního orgánu
je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Totéž platí i o rozhodnutí
odvolacího správního orgánu (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 4. 2011 čj. 1 As 24/2011-79 a ze dne 16. 8. 2018, čj. 1 As 165/2018). V případě stěžovatele
je z listin předložených žalované v průběhu odvolacího řízení zřejmé, že skutkový stav, z něhož
vycházel správní orgán I. stupně, se v průběhu odvolacího řízení změnil. Stěžovatel předložil
novou dohodu o bezplatném užívání bytu uzavřenou 5. 9. 2016, jeho majetkové poměry byly jiné
než ty, z nichž vycházel při rozhodování o žádosti stěžovatele správní orgán I. stupně. Tuto
dohodu žalovaná neodmítla jako důkaz v odvolacím řízení nepřípustný, nýbrž ji (pro absenci
časové souvislosti s obdobím, za něž stěžovatel prokazoval své příjmy) označila za důkaz, který
nemá pro posouzení věci žádnou relevanci. Neobstojí proto námitka stěžovatele, že v odvolacím
řízení byla předložená dohoda odmítnuta jako nepřípustný důkaz a meritorně hodnocena nebyla.
[17] Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje s námitkou stěžovatele týkající se samotného
posouzení dohody, respektive konstatování žalované, že tento důkaz není pro posouzení věci
relevantní. Důkazní povinnost cizince k prokázání jeho majetkových poměrů podle §46 odst. 7
písm. b) zákona o pobytu cizinců se fakticky upíná do budoucna, tedy není pro rozhodnutí
o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu striktně limitující věcný a časový rámec okolností
zjištěných správním orgánem I. stupně. Neobstojí proto konstatování žalované, že přihlédnutí
ke smlouvě by nereflektovalo skutečné náklady na bydlení s odůvodněním, že v posuzovaném
období od března do června 2016 měl stěžovatel ubytování zajištěno na jiné adrese. Lze
si představit situaci, kdy je například správnímu orgánu I. stupně předložen doklad o úhrnném
měsíčním příjmu za určité období, a důkaz o nákladech vynakládaných na bydlení se bude týkat
až období následujícího. Bylo by nelogické, aby v takovém případě správní orgán trval
na prokázání nákladů na bydlení vynakládaných v minulosti (za období prokazovaných příjmů),
když do budoucna by měly být vynakládány náklady jiné. Omezení důkazní povinnosti na striktně
totožné období z §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců nevyplývá, nic tedy nebránilo
žalované posoudit, zda stěžovatel na základě nově tvrzených a prokazovaných nákladů na bydlení
kritéria stanovená zákonem o pobytu cizinců splní. Obdobně se ke splnění podmínky dodatečné
výše příjmů ve smyslu §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyslovil Krajský soud
v Plzni v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, čj. 57 A 94/2013-63. Krajský soud v tomto rozsudku
uvedl: „Podmínku, že úhrnný příjem rodiny po sloučení nebude nižší než zákonem stanovené minimum, je nutno
hodnotit tak, že se tak nebude dít do budoucna. Nelze proto souhlasit se striktním výkladem správních orgánů,
které dogmaticky trvaly na pravidelnosti tohoto příjmu dosahovaného v současnosti, resp. z minulosti
do současnosti s argumentací, že doložené podklady týkající se zahájené a teprve krátce probíhající podnikatelské
činnosti manželky a matky žalobců (navazující na rodičovskou dovolenou) nemohou tuto pravidelnost příjmu
prokázat. Dle krajského soudu je nutno, aby se správní orgány v každém konkrétním případě soustředily
na posouzení a řešení otázky, zda rodina co do svých úhrnných příjmů bude schopna do budoucna kontinuálně
fungovat právě tak, aby se nestala zátěží pro sociální systém České republiky.“ Nejvyšší správní soud pak
kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2015, čj. 10 Azs 245/2014-41). Žalovaná v nyní posuzované věci
stěžovatelem předložený důkaz nijak nezohlednila, přitom prokazovaná skutečnost má relevanci
k její podstatě. Za této situace skutkový stav, který vzala za základ napadeného rozhodnutí,
neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s listinami založenými ve správním spisu. Obdobnou
stěžovatelovu námitku v žalobě měl tedy městský soud shledat důvodnou s tím, že uvedené
pochybení žalované mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, předmětné rozhodnutí žalované
zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení. Nelze se z výše uvedených důvodů ztotožnit se závěrem
městského soudu, že je nezbytné konfrontovat příjmové schopnosti žalobce s nezbytnými
náklady na pobyt „v rámci jednoho období“.
[18] Lze doplnit, že závěr městského soudu ohledně věrohodnosti předloženého důkazu,
jakkoliv byl učiněn nad rámec věci, nepřípustně nahrazuje úvahy správního orgánu.
Je na žalované, aby důkaz předložený stěžovatelem věcně posoudila, popř. hodnotila z pohledu
jeho důkazní síly či věrohodnosti, a vyhodnotila, zda stěžovatel podmínky uvedené v §46 odst. 7
písm. b) zákona o pobytu cizinců splnil.
V. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud pochybil, pokud na základě výše
uvedených důvodů nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí žalované pro vady řízení. Nejvyšší správní
soud proto rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Jelikož již
v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], zdejší soud zrušil i rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu
řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaná je v dalším řízení vázána právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.), posoudí proto znovu, zda stěžovatel prokázal splnění
podmínky uvedené v §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to i z pohledu důkazů
předložených stěžovatelem v odvolacím řízení.
[20] Podle §110 odst. 3, věty druhé, s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[21] Náklady řízení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti tvoří soudní poplatek ve výši
5 000 Kč a odměna advokáta ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby v podobě sepsání
kasační stížnosti [§7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s přihlédnutím
k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (písemné podání nebo návrh ve věci samé),
a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní služby dle §13 odst. 3 téže vyhlášky],
zvýšená o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 21 %,
neboť zástupce stěžovatele je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení o kasační stížnosti činí
9 114 Kč. Náklady řízení o žalobě tvoří odměna advokáta ve výši 8 650 Kč za tři úkony právní
služby [§7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím k ustanovení §11
odst. 1 písm. a), d) téže vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě
smlouvy o poskytnutí právních služeb, písemné podání nebo návrh ve věci samé), mimosmluvní
odměna ve výši jedné poloviny dle §11 odst. 3 za použití §11 odst. 2 písm. a) téže vyhlášky
za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, tj. 1 550 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč za tři
úkony právní služby dle §13 odst. 3 téže vyhlášky] zvýšená o částku 1 817 Kč odpovídající DPH
a dále soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (za žalobu a za na návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě). Celkem tedy náklady řízení o žalobě činí 14 467 Kč. Celková výše nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti činí 23 581 Kč. Žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů
řízení v této výši k rukám jeho zástupce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. února 2020
Petr Mikeš
předseda senátu