ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.361.2019:23
sp. zn. 8 Azs 361/2019-23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobce: I. Z., zastoupený Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie,
se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 10. 2019, čj.
KRPA-367849-13/ČJ-2019-000022-ZSV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, čj. 16 A 71/2019-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná shora označeným rozhodnutím podle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění, neboť nevycestoval z území ČR v době
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná totiž rozhodnutím ze dne 1. 1. 2019,
čj. KRPA-412-17/ČJ-2019-000022, rozhodla o správním vyhoštění žalobce dle §119 odst. 1
písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců na dobu jednoho roku. Žalobce ve stanovené lhůtě
nevycestoval a byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
25. 3. 2019, sp. zn.6 T 22/2019, k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným
odkladem v trvání 18 měsíců a k trestu vyhoštění v trvání 18 měsíců, a to za spáchání
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Žalobce nerespektoval ani trest
vyhoštění a z území ČR opět nevycestoval. Obvodní soud pro Prahu 1 jej proto odsoudil
trestním příkazem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 T 62/2019, za spáchání přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců a současně mu uložil trest
vyhoštění v trvání dvou let. Žalovaná při pobytové kontrole dne 22. 10. 2019 zjistila, že žalobce
stále pobývá na území ČR, a proto jej výše uvedeným rozhodnutím zajistila. Dobu zajištění
stanovila na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou. Tvrdil, že žalovaná nesprávně posoudila
využitelnost zvláštních opatření dle §123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že žalovaná
zcela odmítla zvláštní opatření z důvodu nedůvěry vůči žalobci. Vyšla pouze z toho,
že nevycestoval v době vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž by hodnotila jeho
konkrétní situaci. Žalobce prokázal, že má v úmyslu spolupracovat, vycestovat a pokusil se za tím
účelem obstarat vše potřebné. Za jediný důvod setrvání na území ČR označil nedostatek
finančních prostředků. Žalovaná dezinterpretovala i konkrétní skutková zjištění. Ačkoliv žalobce
uvedl, že žije na ubytovně, podle žalované je bezdomovcem. Tím zavdala pochybnosti
o dostatečně individualizovaném posouzení věci. Dále namítl, že smyslem zavedení zvláštních
opatření byla implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne
16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Jejím smyslem byla
minimalizace omezování osobní svobody. Žalovaná navíc nesprávně interpretovala §123b odst. 7
zákona o pobytu cizinců, jež se týká pouze cizinců s uloženými zvláštními opatřeními, kteří
v zákonně lhůtě nevycestovali.
[3] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) žalobu zamítl výrokem I. v záhlaví
označeného rozsudku. Dospěl k závěru, že žalovaná se vypořádala se všemi možnostmi, které
v případě žalobce přicházely v úvahu, a podrobně odůvodnila, proč nepřistoupila k jednotlivým
zvláštním opatřením. Argumentaci dále podpořila i poukazem na pobytovou historii žalobce
a jeho značnou nevěrohodnost. Neztotožnil se tedy s žalobní námitkou, dle které žalovaná bez
dalšího vyšla z přesvědčení, že bylo nutné žalobce zajistit. Žalobce opakovaně porušoval právní
řád mařením výkonu úředních rozhodnutí. Nemohl se proto domnívat, že tuto skutečnost
žalovaná pomine. Žalobce ani neprokázal, že má zájem spolupracovat a vycestovat, resp. není
zřejmé, v čem se tato jeho snaha projevuje, jestliže ani nesdělil adresu svého pobytu a v průběhu
jednoho roku neučinil žádné kroky k vycestování. Žalobce si na živobytí vydělával příležitostně
prací, ale získané prostředky nepostačovaly na vycestování. Pracoval navíc bez patřičného
povolení, není proto jasné, jak si chtěl opatřit další finanční prostředky. Žalovaná skutečně
označila žalobce za bezdomovce. Jakkoliv by bylo přesnější označení za osobu bez známého
místa pobytu, žalovaná pouze vyšla z žalobcova tvrzení, že bydlí na ubytovně, jejíž adresu nezná.
Podle městského soudu je takové tvrzení žalobce nevěrohodné. Dodal, že argumentace žalované
§123b odst. 7 zákona o pobytu cizinců sice neodpovídá skutkovému stavu, ale tato nesprávnost
nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti výroku I. rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. Závěry městského soudu považuje za stejně nepřijatelné jako závěry žalované,
a to především s ohledem na to, že městský soud nehodnotil očividnou připravenost stěžovatele
spolupracovat s žalovanou a do své vlasti vycestovat. Stěžovatel odmítá nekompromisní závěry
městského soudu týkající se (ne)možnosti uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c
zákona o pobytu cizinců, jelikož městský soud nezohlednil, že se zde stěžovatel po uplynutí doby
vykonatelnosti správního vyhoštění nacházel pouze z důvodu nedostatku peněz.
[5] Stěžovatel nezpochybňuje svůj nelegální pobyt, nelze však zavrhnout alternativní opatření
využitelná pro nahrazení institutu zajištění. V jeho případě nelze hovořit o soustavném
nerespektování správního vyhoštění, které by mělo za cíl prodloužit pobyt na území ČR
za každou cenu, ale naopak se jedná o zjevně krátkodobou a dočasnou neschopnost stěžovatele
vycestovat doprovázenou lehkomyslností při promýšlení eventuálních následků. Poukázal rovněž
na to, že institut zvláštních opatření musí být vykládán v souladu s cíli a smyslem návratové
směrnice. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011,
čj. 1 As 132/2011-51, a ze dne 28. 3. 2012, čj. 3 As 30/2011-57, z nichž mj. plyne, že smyslem
právní úpravy je snaha o minimalizaci omezování osobní svobody zahrnutím povinnosti
správního orgánu provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších opatření před přistoupením
k zajištění cizince. Stěžovatel dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2017, čj. 5 Azs 20/2016-48, v němž tento soud odmítl rozšířenou správní praxi, podle níž
bylo fakticky vyloučeno uložení zvláštních opatření, pokud cizinec po pravomocném rozhodnutí
o správním vyhoštění nevycestoval.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti. Byla podána
včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel sice formálně uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Z obsahu kasačních námitek je však evidentní, že ve skutečnosti nenamítá
procesní pochybení žalované, ale nesouhlasí s posouzením právní otázky, zda v jeho případě byly
dány důvody pro uložení zvláštních opatření podle §123b a 123c zákona o pobytu cizinců.
Tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního
označení (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006 -74,
č. 1655/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda je v případě stěžovatele dán
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli úvodem obecně za pravdu, že cílem právní úpravy
obsažené v §123c a §123c zákona o pobytu cizinců je snaha o snížení počtu případů, kdy
je omezována osobní svoboda cizinců. Pokud je to možné a dostačující, měla by být ukládána
zvláštní opatření, při nichž k omezení osobní svobody nedochází. Toto pravidlo však není
bezbřehé, což jasně vyplývá i z rozsudků Nejvyššího správního soudu, na které v této souvislosti
stěžovatel odkazuje, i z unijní úpravy, která je v nich rozebírána a jíž se nyní stěžovatel dovolává
(viz bod [23] již citovaného rozsudku sp. zn. 1 As 132/2011). Zvláštní opatření je možno
považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění
mírnějšími prostředky bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze odkázat na závěry
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017,
čj. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS, podle něhož „možnost aplikace zvláštního opatření
namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“.
Z citovaného usnesení dále vyplývá, že volba některého ze zvláštních opatření namísto zajištění
cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při uskutečnění
tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu
správního vyhoštění. Žalovaná musí při svém rozhodování vycházet z konkrétního jednání
cizince a posoudit jeho věc v souladu se zásadou individualizace. Těmto konkrétním skutkovým
okolnostem pak bude odpovídat i rozsah povinnosti odůvodnit nevyužití zvláštních opatření.
[11] V nyní projednávané věci z podkladů založených ve správním spisu, zejm. z protokolu
o výslechu stěžovatele, plyne, že stěžovatel neví, jestli ztratil cestovní pas nebo mu byl ukraden,
nicméně tuto situaci neřešil. S rozhodnutím o správním vyhoštění byl seznámen, převzal si jej
a jeho obsahu rozuměl. Na Ukrajinu nevycestoval, jelikož má problémy s ukrajinskou bankou,
které dluží peníze. K legalizaci pobytu neučinil žádné kroky, ale měl v plánu vycestovat po získání
finančních prostředků a opatření cestovního pasu. Výslovně uvedl, že nemá žádné vazby na ČR,
nemá zde žádnou blízkou osobu, nemá povolení k zaměstnání, nemá finanční prostředky
k zaplacení záruky a kromě osobních věcí nemá žádný majetek. Peníze získával z krátkodobých
brigád, na kterých si vydělal asi 1 000 Kč za den. Bydlel na ubytovně, jejíž adresu nezná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, dle které městský soud nehodnotil
připravenost stěžovatele spolupracovat s žalovanou a dobrovolně vycestovat. Tato námitka není
důvodná. Městský soud se touto otázkou zabýval výslovně v bodě 26. napadeného rozsudku.
Uvedl, že stěžovatel nijak neprokázal, že má zájem spolupracovat a hodlá vycestovat, neboť
z jeho jednání vyplývá opak. Uvedená argumentace tudíž nebyla opomenuta a i po obsahové
stránce se lze se závěry městského soudu plně ztotožnit, neboť ani v kasační stížnosti stěžovatel
neuvádí, jak se konkrétně měla projevovat jeho tvrzená ochota spolupracovat a dobrovolně
vycestovat. Ze správního spisu taková skutečnost není zřejmá, ba naopak z něj plyne,
že stěžovatel nevycestoval ani deset měsíců po rozhodnutí o správním vyhoštění, v mezidobí byl
dvakrát odsouzen za spáchání trestného činu a byly mu opakovaně ukládány tresty vyhoštění, což
nijak nereflektoval a jak sám tvrdí, nečinil nic pro legalizaci svého pobytu. Dále sám uvedl, že měl
příjem z brigád cca 1 000 Kč za každý odpracovaný den. Za takové situace lze mít ve shodě
s městským soudem důvodně za to, že ujištěním stěžovatele nelze důvěřovat. Nejvyšší správní
soud k tomu dodává, že náklady na vycestování na Ukrajinu mohly činit nanejvýš nižší jednotky
tisíc korun českých. Pokud by stěžovatel v průběhu deseti měsíců od rozhodnutí o správním
vyhoštění hodlal opravdu vycestovat, jistě by byl schopen z takového příjmu dostatečné množství
finančních prostředků ušetřit.
[13] Nejvyšší správní soud nevyhověl ani námitce, dle níž městský soud shledal zajištění
důvodným jen na základě toho, že stěžovatel nevycestoval poté, co bylo rozhodnuto o jeho
správním vyhoštění. Zdejší soud v souladu s výše již citovaným usnesením rozšířeného senátu
sp. zn. 5 Azs 20/2016 stěžovateli přisvědčuje, že důvod zajištění dle §124 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců, tj. že „cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění“,
paušálně nevylučuje možnost využití zvláštního opatření ve smyslu §123b téhož zákona. Městský
soud však zcela konkrétně odkázal na části rozhodnutí, v nichž se žalovaná podrobně zabývala
možností uložit jednotlivá zvláštní opatření, a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nejsou
důvodné, jelikož žalovaná nevyšla bez dalšího jen z přesvědčení o nutnosti zajištění a opomenula
by možnost zvláštních opatření. S ohledem na výše rekapitulované skutečnosti, tedy především
absenci jakýchkoliv vazeb na území ČR, finančních prostředků, neznalost adresy pobytu
i pobytovou historii stěžovatele neshledává Nejvyšší správní soud na závěrech městského soudu
nic nemístně „nekompromisního“, jak namítá stěžovatel. Navíc v průběhu správního řízení i v řízení
před městským soudem (a nečiní tak ani v kasační stížnosti) stěžovatel neuvedl jedinou konkrétní
skutečnost, která by měla nasvědčovat závěru, že snad bylo možné některé ze zvláštních opatření
reálně uložit. Závěry, k nimž žalovaná při hodnocení okolností stěžovatelova případu dospěla,
respektive jejich posouzení městským soudem, tudíž stěžovatel žádným relevantním způsobem
nezpochybnil. Naopak dosavadní pobytová historie zavdává silný důvod k pochybnostem o vůli
stěžovatele vycestovat z území ČR dobrovolně. Stěžovatel sice eufemisticky hovoří o „krátkodobé
a dočasné neschopnosti vycestovat doprovázené lehkomyslností“, ve skutečnosti však za dobu deseti měsíců
od správního vyhoštění nečinil pro své vycestování nic a ona lehkomyslnost měla podobu dvou
odsouzení za spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí.
[14] Závěrem tak lze shrnout, že závěry městského soudu a žalované zcela opodstatněně
vycházely zejména ze skutečnosti, že stěžovatel opakovaně a vědomě nerespektoval rozhodnutí
o správním vyhoštění, ale i ze skutečnosti nesdělení adresy svého pobytu a stěžovatelova celkově
laxního přístupu k řešené své pobytové situace. Žalovaná přihlédla i k neexistenci finančních
prostředků dostatečných ke složení finanční záruky. Z daného je patrno, že žalovaná situaci
stěžovatele posoudila komplexně s ohledem na jednotlivé skutečnosti případu, jak jí ukládá
judikatura zdejšího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017,
čj. 5 Azs 294/2016-18). Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje s městským soudem,
který závěry žalované aproboval.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné
úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[17] V řízení před městským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát
(§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí
jednoho úkonu právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívajícího v podání kasační
stížnosti [písemné podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě
3 100 Kč za úkon právní služby [dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu]. Pokud jde o náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce, ta je stanovena paušálně
v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby.
Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží částka 300 Kč. Vzhledem
k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající
této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy
ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi
na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů částku 4 114 Kč. Tato
částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu