ECLI:CZ:NSS:2020:9.AFS.154.2020:33
sp. zn. 9 Afs 154/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: J. P., zast. Mgr. Pavlem Jakimem,
advokátem se sídlem Velké náměstí 116/7, Písek, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se
sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2018, č. j. 49084/18/5300
– 21443 – 702551, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 5. 2020, č. j. 51 Af 1/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) po provedené daňové kontrole
devatenácti dodatečnými platebními výměry a čtyřmi platebními výměry ze dne 24. 8. 2017 doměřil
žalobci daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období od 2. čtvrtletí 2013 do dubna
2016 a uložil mu povinnost uhradit z doměřené daně penále. Odepřel mu totiž nárok na odpočet DPH
z pořízení dřevěných palet, které měli žalobci poskytnout dodavatelé REZEDA plus s. r. o., RPK invest
s. r. o., BELMONTE AUTOMOBILE GROUP SE a Violet Aqualo s. r. o. Odvolání proti nim zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 11. 2018.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 27. 5. 2020 zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí. Nejprve připomněl, že žalobce podal dne
2. 10. 2017 odvolání, avšak žádná odvolací námitka se netýkala neprovedení svědeckých výslechů,
na něž se zaměřil v žalobě, ani zde nevznesl žádné návrhy na doplnění dokazování. Žalovaný proto
neprováděl v rámci odvolacího řízení doplnění dokazování, například výslechy svědků, a uzavřel,
že skutkový stav je zjištěn dostatečně a prvostupňová rozhodnutí byla vydána v souladu s právními
předpisy. Žalobní námitku proti neprovedení výslechů svědků J. F., J. B. a I. S. označil krajský soud za
nedůvodnou. Ztotožnil se s důvody neprovedení svědeckých výpovědí J. B. a I. S. (jednatele a
zmocněnce společnosti Violet Aqualo s. r. o.) uvedenými ve zprávě o daňové kontrole a v bodech 38 a
39 rozhodnutí žalovaného. Ani potřebu provedení výslechu J. F., člena představenstva společnosti
BELMONTE AUTOMOBILE GROUP SE, žalobce nijak konkrétně nezdůvodnil. J. F. byl na adrese
uvedené v obchodním rejstříku, ohlášené i žalobcem, neznámý. Provedení jeho výslechu by nicméně
nemělo pro věc zásadní význam, neboť byl proveden výslech svědka P. P., jenž pro společnost
BELMONTE AUTOMOBILE GROUP SE zajišťoval nákup a prodej palet, a jeho výslech byl tedy
pro daňové řízení dostačující.
[3] Krajský soud se neztotožnil ani s kritikou vyhodnocení důkazních prostředků v případě
dodávek od společností REZEDA plus s. r. o., RPK invest s. r. o. a BELMONTE AUTOMOBILE
GROUP SE. Ve vztahu k dodávkám od společnosti REZEDA plus s. r. o. žalobce nevznesl žádné
konkrétní skutečnosti či důkazy, jimiž by prokázal řádnou a faktickou dodávku dřevěných palet
od tohoto dodavatele, a není úkolem soudu nahrazovat iniciativu žalobce a vyhledávat důkazy
na podporu jeho tvrzení. Na pochybnosti vznesené správcem daně a žalovaným žalobce konkrétně
nereagoval, nepokusil se je vyvrátit a setrval pouze na formálním předložení daňových dokladů.
Nepřednesl relevantní skutečnosti, jimiž by uplatněný nárok u celkem 44 dodávek v průběhu třinácti
měsíců prokázal. Jednatelem společnosti REZEDA plus s. r. o. byl žalobcův bratr. Lze proto
předpokládat, že případná komunikace za účelem dodání potřebných podkladů k prokázání dodání
zboží, zaplacení za zboží a doložení důkazů o přepravě by měla být bezproblémová, přesto
nebyl schopen potřebné důkazy předložit a vyvrátit sdělené pochybnosti, k jejichž odstranění
byl vyzván. I ve vztahu k dodávkám od společností RPK invest s. r. o. a BELMONTE
AUTOMOBILE GROUP SE setrval žalobce na obecném konstatování, že nárok na odpočet DPH
prokázal. Postup správce daně a žalovaného v daňovém řízení byl zcela korektní, souladný s právními
předpisy a zásadami daňového řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Porušení svého práva na veřejné projednání věci spatřuje v tom, že krajský soud jednal
v podstatě s vyloučením veřejnosti, ale nikoli v důsledku odpovídajícího procesního usnesení,
ale v důsledku zásahu justiční stráže, která nevpustila veřejnost do budovy soudu. Rozhodující senát
o této situaci věděl a byl s ní srozuměn; stěžovatele upozornil na epidemiologická opatření krajského
soudu.
[6] Ohledně věcného posouzení žaloby trvá na tom, že nárok na odpočet doložil ve všech
případech řádným daňovým dokladem. Jím předkládané doklady přijaté od plátců, od nichž dřevěné
palety koupil, měly formálně všechny požadované náležitosti. Prokázal, že byly vystaveny na nich
uvedenými plátci, což potvrdily i příslušné osoby. Ani v rozhodnutí žalovaného nejsou zmíněny
nedostatky dokladů, tedy ani pochybnosti o správnosti či plátcovství DPH jejich vystavovatelů.
Prokázal i faktickou existenci plnění, která byla na dokladech uvedena. Nakoupil „stovky a tisíce“
dřevěných palet, které tvoří výhradní předmět jeho podnikání, což je prokázáno právě tím, že tisíce
palet následně prodal, neboť jako osoba samostatně výdělečně činná bez zaměstnanců by nebyl
schopen takové množství palet získat jiným způsobem. Zpochybňování, že zboží nedodali označení
plátci, není podložené. Poskytl správci daně jak doklady o nákupu palet, tak doklady o jejich prodeji
(faktury přijaté i vystavené). Mezitímní skladový stav ověřil správce daně místním šetřením, včetně
fotografické dokumentace. Odpovídají-li stavy nákupu a prodeje momentálním skladovým zásobám,
lze předpokládat správnost předložené daňové evidence.
[7] Vytýká krajskému soudu, že jeho popis stěžovatelových aktivit byl na některých místech
zavádějící, dehonestující, nepravdivý až lživý a jeho rekapitulace žaloby by měla být korigována. Krajský
soud zejména nepřesně uvedl, že nárok na odpočet je podle stěžovatele zcela prokázaný na základě
toho, že dodávky poskytované společnostmi RPK invest s. r. o. a BELMONTE AUTOMOBILE
GROUP SE probíhaly tzv. „z ruky do ruky“, což je běžný způsob podnikání. Ve skutečnosti stěžovatel
sice tvrdil, že obchodování „z ruky do ruky“ je obvyklou praxí, ale nárok na uplatnění odpočtu daně
dovozoval nikoli z obvyklé obchodní praxe, ale z toho, že má daňový doklad, který byl vystaven
registrovaným plátcem DPH a tento plátce mu předmět plnění dodal a dodání potvrdil.
[8] Za vnitřně rozpornou označil úvahu krajského soudu o plánovaných, ale posléze
neprovedených výsleších svědků. Na jedné straně krajský soud potvrzuje opodstatněnost jejich
pozdějšího neprovedení a na straně druhé potvrzuje protichůdný závěr, že se stěžovateli nepodařilo
prokázat přijetí těchto plnění. Neprovedení výslechu pana J. F. nemělo podle krajského soudu pro věc
zásadní význam, neboť byl proveden výslech svědka P. P., jenž pro společnost BELMONTE
AUTOMOBILE GROUP SE zajišťoval nákup a prodej palet. Ani po výslechu svědka P. P. však
nebyly rozptýleny pochybnosti správce daně, který nadále vylučoval stěžovatelův nárok na odpočet
DPH z přijatých plnění od společnosti BELMONTE AUTOMOBILE GROUP SE. Nikde ale není
uvedeno, že bylo v řízení prokázáno, že společnost BELMONTE AUTOMOBILE GROUP SE
stěžovateli nic nedodala, tedy že stěžovatel nárokoval odpočet DPH z neexistujících plnění. Rozložení
důkazního břemene akceptované krajským soudem bylo nevyvážené a rozporné se zásadou, že pokud
daňový subjekt navrhne k podpoře svých tvrzení důkaz, který není schopen sám předložit, musí
správce daně vyvinout přiměřenou aktivitu odpovídající jeho povinnosti dbát, aby skutečnosti rozhodné
pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji.
[9] Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
Ke kritice neprovedení výslechu některých navržených svědků připomněl, že stěžovatel, ač zastupován
daňovým poradcem, v průběhu odvolacího řízení trvajícího více než jeden rok nenavrhl a nepožadoval
provedení žádných důkazních prostředků a k otázce svědeckých výpovědí se v odvolání nijak
nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat se právním
posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné
či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[13] Stěžovatel spatřuje vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v tom, že krajský soud
rozhodoval s vyloučením veřejnosti. Zásada veřejnosti řízení je zaručena zejména čl. 96 odst. 2 Ústavy
a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Její porušení spatřuje v tom, že v době konání ústního
jednání před krajským soudem dne 27. 5. 2020 nebyla do budovy soudu vpuštěna veřejnost,
a to v důsledku opatření JUDr. Jiřího Šťastného, pověřeného výkonem uvolněné funkce předsedy
Krajského soudu v Českých Budějovicích, které bylo vydáno dne 18. 5. 2020 v souvislosti s ukončením
nouzového stavu a stěžovatel je přiložil ke kasační stížnosti.
[14] Důvodnost kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nezaloží každá vada řízení,
nýbrž ve smyslu tohoto ustanovení pouze vada řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. NSS vyložil v rozsudku ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 -59,
že „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“
Právě u tvrzených porušení zásady veřejnosti řízení a veřejného vyhlášení rozsudku může dojít k tomu,
že i kdyby byly z hlediska veřejnosti objektivně porušeny požadavky plynoucí z čl. 96 odst. 2 Ústavy,
nedojde k porušení subjektivních práv samotného účastníka řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne
18. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18, bod 71). Bylo tedy na stěžovateli, aby konkrétně uvedl, v čem tvrzená
absence veřejnosti v důsledku epidemiologických opatření zasáhla právě do jeho veřejných
subjektivních práv. To však neučinil a tvrzení o porušení jeho veřejných subjektivních práv tak zůstává
v čistě hypotetické rovině. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nijak netvrdí, jaký vliv mohla mít
jím tvrzená vada na rozhodnutí v jeho věci, není namístě, aby se NSS abstraktně vyslovoval k tomu,
zda byla omezení vstupu veřejnosti do budovy krajského soudu dostatečně odůvodněna
epidemiologickou situací či nikoli.
[15] V části IV. kasační stížnosti stěžovatel na stranách 4 a 5 (pozn. soudu: kasační stížnost má dvě
části označené číslem IV.) kritizuje některé formulace použité krajským soudem. Například vytýká
krajskému soudu, že v bodě 2. rozsudku při rekapitulaci žaloby uvedl: „Žalobce v žalobě namítal, že nárok
na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění nemůže být zpochybněn tím, že žalobce neučinil inventuru fyzického stavu
ke konci roku, že platby za dodávky palet byly zpravidla činěny v hotovosti a že o jejich prodeji nebyly uzavírány písemné
kupní smlouvy.“ Podle stěžovatele měla rekapitulace znít: „Žalobce v žalobě namítal, že nárok na odpočet daně
z přijatých zdanitelných plnění nemůže být zpochybněn pouze tím, že žalobce neučinil inventuru fyzického stavu
ke konci roku, že platby za dodávky palet byly zpravidla činěny v hotovosti a že o jejich prodeji nebyly uzavírány písemné
kupní smlouvy.“ Podobnou formulační kritiku uplatnil i vůči rekapitulaci žaloby v bodě 4. rozsudku
krajského soudu. Takovou kritiku však nelze dost dobře označit za samostatnou stížní námitku,
neboť úkolem NSS není přepisovat rekapitulaci žaloby provedenou krajským soudem. Stěžovatel navíc
nijak konkrétně netvrdí, že by důsledkem zkreslení jeho tvrzení krajským soudem bylo nezákonné
posouzení věci.
[16] Stěžovatel dále obecně připomíná, že nárok na odpočet doložil ve všech případech řádnými
daňovými doklady, které byly vystaveny na nich uvedenými plátci, a prokázal i faktickou existenci
plnění, která byla na dokladech uvedena, neboť nakoupil stovky a tisíce dřevěných palet. Toto tvrzení je
však jednak zcela obecné a jednak je stěžovatel poprvé vznáší až v kasační stížnosti. Je třeba
připomenout, že celé jeho odvolání ze dne 1. 10. 2017 znělo: „Správce daně změnil daňovou povinnost
vyloučením odpočtu daně z některých přijatých plnění, podle našeho mínění v rozporu s obsahem daňového spisu,
resp. s provedeným dokazováním. Navrhuji napadené rozhodnutí zrušit.“ V žalobě pak k dostatečnosti dokladů
uvedl: „Daňové doklady byly řádně vystaveny, neboť antedatování je vyloučeno záznamní povinností, která je
podkladem pro DPH. Ano, zajisté je možno vždy zvolat nestačí, nestačí, nestačí! (A k hloupému dotazu, co by stačilo,
s pocitem dobře vykonávané práce, dodat, to vám nemůžeme říkat).“
[17] Nejvyšší správní soud je soudem přezkoumávajícím rozhodnutí krajského soudu a podle
§104 odst. 4 s. ř. s. před ním nelze uplatnit nové důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. NSS tedy nepřísluší, aby se jako první
přezkoumávající orgán zabýval stěžovatelovým tvrzením, že rozhodující pro posouzení oprávněnosti
jím uplatněných odpočtů měl být soulad mezi daňovými doklady a stavem zásob prokázaným
při místním šetření, když se v žalobě omezil jen na tvrzení, že daňové doklady byly řádně vystaveny
a že měli být vyslechnuti další svědci. NSS proto pouze v souladu s krajským soudem připomíná,
že správce daně přenesl důkazní břemeno na stěžovatele podle §92 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to z důvodu celkem čtrnácti
konkrétních pochybností, které následně žalovaný rekapituloval v bodě 24 svého rozhodnutí ze dne
2. 11. 2018. Šlo například o nevedení evidence obchodního majetku, neprovádění inventury fyzického
stavu skladových zásob, nesrovnalosti v podpisech na předložených fakturách, dodacích listech
a výdajových pokladních dokladech, v číslech účtů na daňových dokladech, nekontaktnost dodavatelů
sídlících na virtuálních sídlech a nemajících zaměstnance ani provozovny uvedené v živnostenském
rejstříku, absenci písemných kupních smluv s některými dodavateli, provádění plateb v hotovosti,
osobní propojenost stěžovatele s jedním z dodavatelů a podobně.
[18] Jediná přezkoumatelná a přípustná kasační námitka k uznatelnosti nárokovaných odpočtů
se tak týká neprovedení výslechu navrhovaného svědka J. F. Stěžovatel označuje závěry krajského
soudu za vnitřně rozporné. S touto kritikou se však NSS neztotožňuje. Již žalovaný v bodech 29 až 31 a
33 až 36 svého rozhodnutí shrnul, že stěžovatel navrhl ve věci přijetí plnění od dodavatelské obchodní
společnosti BELMONTE vyslechnout P. K. (člena představenstva do 23. 4. 2014), J. F. (člena
představenstva od 23. 4. 2014) a P. P., který měl za tuto společnost a také za společnost RPK zajišťovat
dodávky palet pro stěžovatele. P. P. při výslechu dne 24. 10. 2016 dodávky pro stěžovatele potvrdil,
ovšem správce daně i žalovaný vyhodnotili jeho výpověď jako nevěrohodnou a neprůkaznou, neboť na
straně jedné přesně věděl, jaké zboží a v jakém množství bylo dodáno, kdo ho přebíral a kde přebíral od
stěžovatele platby v hotovosti, ale nevěděl, od koho bylo vlastně pořízeno, odkud bylo přepravováno a
od koho bylo přebíráno. Žalovaný zdůraznil také rozpory v podpisech na příslušných daňových
dokladech a nesrovnalosti v používaném razítku. Výslech P. K. odmítl správce daně pro nadbytečnost,
neboť ten se stěžovatelem nikdy nejednal. Svědka J. F. předvolal k výpovědi předvoláním, ovšem
písemnost se vrátila s tím, že je na adrese uvedené v návrhu stěžovatele i v obchodním rejstříku
neznámý.
[19] Stěžovatel spatřuje rozpor v argumentaci krajského soudu v tom, že na jedné straně
potvrdil opodstatněnost neprovedení navrhovaného výslechu svědka a na straně druhé potvrdil
podle něj protichůdný závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat přijetí rozhodnutím dotčených
plnění. Mezi těmito dvěma tvrzeními však žádný rozpor není. Krajský soud opravdu v bodě 22.
rozsudku konstatoval, „že provedení výslechu pana J. F. by nemělo pro věc zásadní význam, neboť byl proveden
výslech svědka P. P., jenž pro společnost BELMONTE AUTOMOBILE GROUP SE zajišťoval nákup a prodej
palet. Výslech svědka P. P. byl pro objasnění celé věci v daňovém řízení zcela dostačující.“ Tímto tvrzením
odůvodnil, že správce daně na výslechu J. F. netrval poté, co se mu nepodařilo doručit předvolání
k výpovědi. Nepovažoval výslech J. F. za nadbytečný, hodlal jej provést, ale když byl J. F. nekontaktní,
dále na jeho provedení netrval, neboť nevěrohodnost realizace dodání palet společností BELMONTE
byla podle něj dostatečně potvrzena již výslechem P. P. V bodě 23. pak krajský soud konstatoval, „že na
veškeré pochybnosti vznesené správcem daně a žalovaným nebylo konkrétně reagováno, žalobce se nepokusil vyvrátit
pochybnosti správce daně a žalovaného a setrval pouze na pouhém formálním předložení daňových dokladů. Ani v žalobě
žalobce nepřednesl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by reagoval na pochybnosti vytýkané mu správcem daně v daňovém
řízení.“ Tímto druhým výrokem krajský soud pouze popsal celkový stav, že stěžovatel předložil správci
daně daňové doklady, ten uvedl ve výzvě doručené stěžovateli dne 27. 6. 2016 celou řadu výše
rekapitulovaných pochybností, které se stěžovateli nepodařilo vyvrátit. Výslech P. P. pochybnosti
správce daně posílil, neboť v něm chyběly některé podstatné informace, což vedlo k jeho
nedůvěryhodnosti. Tento druhý výrok krajského soudu tedy není s prvním výrokem v rozporu, jak
namítá stěžovatel, a uvedená námitka tvrzené vnitřní rozpornosti rozsudku tudíž není důvodná.
Ostatně stěžovatel ani v odvolání, ani v žalobě, ani v kasační stížnosti konkrétně netvrdí, jaká zjištění
z neprovedené výpovědi měla podle něj vyvrátit pochybnosti správce daně, jež byly jen posílené
výpovědí P. P., který s ním za společnost BELMONTE jednal.
[20] Co se týče stěžovatelova obecného tvrzení, že krajský soud „nevyváženě vyložil rozdělení důkazního
břemena“, není zjevné, v čem konkrétně měl krajský soud vyložit zásady pro přenášení důkazního
břemene a obecně dokazování v daňovém řízení rozporně s judikaturou NSS, zejména s rozsudkem
ze dne 12. 9. 2013, č. j. 9 Afs 12/2013 - 30, z nějž žalovaný i krajský soud vycházeli.
[21] Závěrem NSS připomíná názor, který vyjádřil již v rozsudku ze dne 29. 5. 2019,
č. j. 6 As 58/2019 - 35, „totiž že kvalita žaloby (a obdobně též kasační stížnosti) předurčuje kvalitu a obsah
rozhodnutí soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2009, č. j. 7 As 73/2008 -
65). Ve správním soudnictví se uplatňuje dispoziční zásada, dle níž náleží klíčová role při určení předmětu a rozsahu
soudního přezkumu žalobci. Není úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci
žalobních, popř. kasačních námitek a samy je dotvářely (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999,
sp. zn. I. ÚS 164/97 a ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98).“ Ve stěžovatelově případě z toho
plyne, že podrobnost rozhodnutí žalovaného byla nutně předurčena tím, že rozhodnutí správce daně
napadl odvoláním odůvodněným jedinou, výše citovanou, větou; a rozsudek krajského soudu pak tím,
že se v žalobě omezil pouze na zcela obecná tvrzení, podpořená převážně jen zbytečnými (viz kritiku
používání pojmu „virtuální sídlo“) invektivami vůči žalovanému.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti
stěžovateli, avšak jemu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu