ECLI:CZ:NSS:2020:9.AFS.268.2018:40
sp. zn. 9 Afs 268/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Aleš Kastl,
dřevovýroba, se sídlem Nový Kostel 107, zastoupený Mgr. Pavlem Francem, advokátem
se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2018, č. j. 30 Af 3/2017 – 135,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svými dvaceti rozhodnutími, uvedenými v následujícím odstavci, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil napadené platební výměry, jimiž Celní úřad pro Karlovarský kraj (dále
jen „celní úřad“) vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů - lehkého topného oleje (dále
jen „LTO“) - za období únor, březen, duben, květen, listopad a prosinec roku 2012; leden, únor,
březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad a prosinec roku 2013; a leden
a únor roku 2014.
[2] Konkrétně tak žalovaný rozhodl svými rozhodnutími ze dne 23. 11. 2016, č. j. 29453-
3/2016-900000-304.8, ze dne 23. 11. 2016 č. j. 29639-2/2016-900000-304.8,
ze dne 16. 12. 2016, č. j. 36476-3/2016-900000-304.8, ze dne 16. 12. 2016, č. j. 36198-4/2016-
900000-304.8, ze dne 3. 2. 2017, č. j. 7083/2017-900000-304.8, ze dne 3. 2. 2017, č. j. 7959/2017-
900000-304.8, ze dne 3. 2. 2017, č. j. 8214/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9773-
3/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9844-3/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017,
č. j. 9904-3/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9917-3/2017-900000-304.8,
ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9952-3/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9966-3/2017-900000-
304.8, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 11099-3/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 2668-3/2017-
900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4914-4/2017-900000-304.8, ze dne 7. 3. 2017, č. j. 5636-
4/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017 č. j. 9640-4/2017-900000-304.8, ze dne 8. 3. 2017,
č. j. 10032-4/2017-900000-304.8, a ze dne 8. 3. 2017, č. j. 10557-4/2017-900000-304.8 (dále
společně jen „rozhodnutí žalovaného“).
[3] Žalobce proti rozhodnutím žalovaného brojil pěti žalobami, které Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) spojil ke společnému řízení, a rozsudkem ze dne ze dne 23. 5. 2018,
č. j. 30 Af 3/2017 – 135, je zamítl jako nedůvodné. Jádrem žalobní argumentace přitom byly
námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, provedeného dokazování (včetně
námitek ohledně hodnocení konkrétních důkazů v daňovém řízení) a porušení zásady rozložení
důkazního břemene v daňovém řízení. Žalobce v zásadě tvrdil, že LTO ze Spolkové republiky
Německo nedovážel a spotřební daň mu tedy byla vyměřena nezákonně. Krajský soud
v napadeném rozsudku žalobní námitky vypořádal a dospěl k závěru, že žalovaný vycházel
z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s“).
[5] Stěžovatel úvodem rekapituluje rozhodnutí žalovaného a platební výměry vydané celním
úřadem. Poté (v části 3.1 kasační stížnosti) uvádí, že krajský soud nesprávně aplikoval rozložení
důkazního břemene mezi žalovaného a stěžovatele. Poukazuje na to, že měl omezené možnosti,
jak prokázat, že LTO nedovážel. Jeho povinnost unést důkazní břemeno končí tam, kde tvrdí
negativní skutečnosti. Stěžovatel není povinen prokazovat, že LTO nedovážel, jelikož tvrdí,
že žádné dovozy kromě těch, u nichž byl přistižen, neučinil.
[6] V části 3.2 kasační stížnosti stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nevyhověl jeho
návrhům na provedení důkazů, což krajský soud odůvodnil zejména tím, že rozhodnutí
žalovaného vychází z dostatečně zjištěného stavu věci. Stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasí,
podle něj se naopak výsledný úsudek celního úřadu „příčí zásadám formální logiky“. Stěžovatel
má za to, že žalovaný nesprávně opřel své skutkové závěry pouze o faktury, vystavené
ve Spolkové republice Německo, a výpověď jednoho zaměstnance (X). Jinak v této části kasační
stížnosti brojí pouze proti skutkovým závěrům celních orgánů a jednotlivým důkazním
prostředkům jimi provedenými.
[7] V části 3.3 kasační stížnosti stěžovatel opakuje svoji žalobní argumentaci, podle
níž žalovaný opřel své závěry o vzniku daňové povinnosti o jediný případ nákupu a dovozu
LTO stěžovatelem ze Spolkové republiky Německo. Ojedinělé případy dovozu LTO však
nesvědčí o tom, že stěžovatel dovážel LTO z této země po dobu dvou let. Poté rozsáhle cituje
z judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce dokazování a hodnocení důkazů v daňovém
řízení.
[8] V části 3.4 kasační stížnosti pod rubrikou „Vymezení okruhu skutečností k prokázání a porušení
zásady překvapivosti správních rozhodnutí“ stěžovatel vytýká žalovanému, že nikdy v průběhu
daňového řízení nevymezil okruh skutečností, které je daňový subjekt povinen dokázat. V části
3.5 kasační stížnosti stěžovatel zpochybňuje věrohodnost faktur, o něž celní úřady opřely své
závěry s tím, že obsahují chyby. Z toho vyvozuje, že závěry krajského soudu jsou
nezákonné pro nesprávné posouzení otázky rozložení důkazního břemene mezi stěžovatele
a celní orgány.
[9] V části IV. kasační stížnosti pod rubrikou „Vady řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu“ vytýká celnímu úřadu a žalovanému porušení zásady bezprostřednosti
dokazování, nedostatečné vyhodnocení provedeného dokazování (část 4.1) a nedostatečné
hodnocení rozporů svědecké výpovědi svědka X (část 4.2).
[10] K prvně uvedené otázce stěžovatel uvádí, že celní orgány neprokázaly své závěry
bezvýhradně, přihlížely pouze k vybraným výpovědím, které potvrzují jejich závěry. S ostatními
se vypořádaly nedostatečně a některé nezohlednily vůbec. Tuto vadu aproboval i krajský soud
v napadeném rozsudku. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že celní orgány nevzaly v potaz,
že v jeho účetnictví, které měly k dispozici, jsou zachyceny pouze nákupy nafty (tj. nikoli LTO).
Zaměstnanci stěžovatele (jako svědci) tyto údaje potvrdili, zatímco o opačném závěru svědčí
pouze faktury německých dodavatelů a výslech jejich zaměstnanců; někteří z nich však odmítli
vypovídat kvůli nebezpečí, že se vystaví trestnímu stíhání. Krajský soud i žalovaný opomněli,
že ani řidiči, kteří měli dodávky na starosti, dovoz LTO nepotvrdili.
[11] K druhé uvedené otázce (část 4.2 kasační stížnosti) stěžovatel poukazuje na rozpor
ve výpovědi svědka X, jenž uvedl, že přepravované LTO měly červenou barvu, současně si však
žalovaný ani krajský soud neověřili, jak se tento svědek dozvěděl o barvě, jaký byl její odstín
apod. Stěžovatel také rozporuje hodnocení výpovědi „daňového subjektu“ (míněno zřejmě
stěžovatele – pozn. soudu) ze strany celního úřadu, jestliže uvedl, že daňový subjekt nepopírá
dovozy minerálních olejů. Tento závěr však nevychází ze skutečného obsahu výpovědi. Tím celní
úřad zatížil řízení vadou, jež vedla k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
[12] V závěrečné části V. kasační stížnosti stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Tu spatřuje jednak (část 5.1 kasační stížnosti) v nesrozumitelnosti
ohledně hodnocení výpovědi svědka X na straně 32 napadeného rozsudku, dále (část 5.2 kasační
stížnosti) v nedostatku důvodů ohledně hodnocení výpovědi svědka X. Dále nesouhlasí se
závěrem krajského soudu, že postup celní správy je zcela „logický, opřený o jasné a důvodné argumenty“
a vyjadřuje nesouhlas s argumenty napadeného rozsudku v části G.2. (a), konkrétně s tím, že by
opakované provedení důkazu – výslechu svědka X – nemohlo přinést nic nového. Důvody pro
výklad dílčích výroků svědka X ze strany soudu a celních orgánů jsou podle stěžovatele „naprosto
nedostatečné“. Nakonec (část 5.3 kasační stížnosti) stěžovatel polemizuje s důvody, pro něž krajský
soud shledal zákonným použití protokolů či výpovědí svědků X a X i v případě, že úkonu nebyl
přítomen stěžovatel ani jeho zástupce (stěžovatel odkazuje na stranu 35 napadeného rozsudku).
Protože neexistují „pádné důvody“ pro použití výpovědi svědka X (z jiného řízení), podle
stěžovatele je napadený rozsudek i v tomto směru nepřezkoumatelný.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje
s napadeným rozsudkem. Stěžovatel totožné námitky uplatnil v řízení o kasační stížnosti pod
sp. zn. 6 Afs 137/2018, jíž kasační soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 3. 2019,
č. j. 6 Afs 137/2018 – 38 (dále jen „rozsudek z března 2019“). S ohledem na totožnost tehdy a nyní
projednávané kasační stížnosti žalovaný odkazuje na své vyjádření ke kasační stížnosti ve věci
sp. zn. 6 Afs 137/2018.
[14] Pro úplnost zde soud cituje rekapitulaci tohoto vyjádření žalovaného, která je obsažena
v rozsudku z března 2019: „Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 26. 6. 2018 odkázal
na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ohledně rozložení důkazního břemene měl žalovaný za to, že závěry
krajského soudu plně odpovídají rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v této otázce. Trval
na tom, že celní orgány měly dostatek kvalitních důkazů prokazujících skutečnost, že zaměstnanci stěžovatele
a další zúčastněné osoby nakupovaly z pověření stěžovatele lehké topné oleje od prodejců v Německu, jež následně
dopravovaly na daňové území v České republice, čímž vznikla stěžovateli daňová povinnost. Není rovněž pravdou,
že by celní úřad nesdělil stěžovateli svůj právní názor na danou právní situaci, neboť vydával příslušné výzvy,
které řádně odůvodnil a vysvětlil, na základě čeho dospěl k příslušným závěrům. Stěžovatel na tyto výzvy ostatně
reagoval. Ve vztahu k výtkám stěžovatele stran obchodních dokladů německých dodavatelů připomněl, že ty byly
vydány nezávisle dvěmi německými prodejci a byly založeny v jejich účetnictví. Prvotní výpovědi pracovníků
stěžovatele potvrdili zaměstnanci německých dodavatelů. Pozdější změna výpovědí pracovníků stěžovatele byla
shledána účelovou. Soud podle stěžovatele také správně uchopil žalobní argumentaci, která naznačovala změnu
ve výpovědi pana X.“
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále posoudil
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Předně je třeba uvést, že žalovaný vhodně odkázal na závěry plynoucí z rozsudku
z března 2019. Stěžovatel tehdy brojil žalobou proti souvisejícím rozhodnutím žalovaného,
týkajícím se zdaňovacích období červen, červenec, srpen, září, a říjen roku 2012. Jeho žalobu
zamítl krajský soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 57 Af 8/2017 – 142. Nejvyšší správní soud
poté zamítl kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku krajského soudu rozsudkem
z března 2019. S argumentací uvedenou v tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud ztotožňuje,
a proto z ní vychází při vypořádání obsahově totožných kasačních námitek i v nyní
projednávaném případě.
[18] Nejvyšší správní soud nepovažuje za účelné zde argumentaci rozsudku z března 2019
v úplnosti opakovat a detailně reprodukovat odpovědi, které stěžovateli na jeho argumentaci
již soud dal. Omezí se tedy nyní jen na jejich stručné shrnutí a podrobněji se bude věnovat pouze
argumentaci nové, která nebyla v rozsudku z března 2019 Nejvyšším správním soudem
vypořádána.
[19] Z §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s., a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz například rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna judikatura
tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu, ale logicky i obsah jeho rozsudku.
Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.
[20] V souvislosti s výše uvedeným je třeba uvést, že vedle toho, že stěžovatel v kasační
stížnosti mechanicky opakuje svoji předchozí argumentaci již vypořádanou v rozsudku
z března 2019, věnuje také značný prostor obecným výtkám k postupu celních orgánů,
aniž by polemizoval se závěry krajského soudu, případně se omezil jen na obecně vyjádřený
nesouhlas s vypořádáním žalobních námitek ze strany krajského soudu.
[21] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Tato námitka se doslovně shoduje s již předloženou námitkou nepřezkoumatelnosti
v kasační stížnosti ve věci sp. zn. 6 Afs 137/2018. Nejvyšší správní soud provedl
porovnání nyní napadeného rozsudku a tehdy přezkoumávaného rozsudku krajského soudu
č. j. 57 Af 8/2017 – 142, a ověřil, že příslušné pasáže, v nichž stěžovatel spatřuje
nepřezkoumatelnost, jsou také shodné. Proto postačuje odkázat na odstavce 15 až 19 rozsudku
z března 2019, kde Nejvyšší správní soud námitku nepřezkoumatelnosti shledal nedůvodnou
a osvětlil proč. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje také v nyní projednávané
věci.
[22] V obecnosti pak ke kasačním námitkám stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti je třeba
uvést, že stěžovatel pojem „nedostatku důvodů“ rozhodnutí chápe příliš široce. Pokud stěžovatel
s určitými, v napadeném rozsudku výslovně uvedenými, důvody nesouhlasí nebo se mu zdají
příliš stručné, podle něj z toho plyne bez dalšího nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Tento názor je mylný. Jak již kasační soud příhodně uvedl v rozsudku z března 2019 „[s]těžovatel
fakticky napadá jednotlivé dílčí závěry učiněné celními orgány, resp. následně krajským soudem, a polemizuje
s nimi. Taková okolnost však v žádném případě nesvědčí o tom, že by napadená rozhodnutí nebo napadený
rozsudek byly nepřezkoumatelné, neboť stěžovatel ve skutečnosti s tam uvedenými
závěry nesouhlasí. Odmítnutí těchto jasných závěrů nemůže založit důvod nepřezkoumatelnosti dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
[23] Nad rámec uvedeného lze dodat, že stěžovatel vskutku jen mechanicky opakuje svoji
dřívější argumentaci, včetně odkazu na stranu 32 napadeného rozsudku, kde měl krajský soud
podle něho nesrozumitelně hodnotit výpověď svědka X. Ve skutečnosti však toto hodnocení
obsahuje napadený rozsudek až na straně 33, zatímco stejná pasáž byla právě na straně 32
v rozsudku krajského soudu č. j. 57 Af 8/2017 – 142. Podobně stěžovatel
má za nepřezkoumatelné i důvody, pro něž krajský soud shledal zákonným použití protokolů
či výpovědí svědků X a X, a odkazuje na stranu 35 napadeného rozsudku. Tyto úvahy jsou však
ve skutečnosti uvedeny na stranách 36 až 37 napadeného rozsudku a odkazované číslo stránky se
opět týká rozsudku č. j. 57 Af 8/2017 – 142.
[24] Nejvyšší správní soud tedy k této otázce uzavírá, že napadený rozsudek srozumitelně
reaguje na žalobní námitky a rovněž jsou z něj plně seznatelné důvody rozhodnutí krajského
soudu uvedeného ve výrocích.
[25] Co se týče kasační námitky ohledně rozložení důkazního břemene a omezené možnosti
prokázat negativní skutečnosti, k této otázce se kasační soud také již dostatečně vyslovil
v rozsudku z března 2019. Tam shrnul příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu (odstavce
21 až 26) a poté zhodnotil příslušnou skupinu kasačních námitek jako nedůvodnou (odstavce
27 až 30). Za nejpodstatnější z dané části odůvodnění rozsudku z března 2019 lze označit závěr,
že celní orgány „[n]evycházely pouze a jen z faktur vydaných německými dodavateli a z tam uvedených údajů,
které jsou veřejně dostupné (v takovém případě by na situaci plně dopadal rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 Afs 66/2013 – 78), ale dále i z výslechů zaměstnanců německých společností,
které stěžovateli dodávaly vybrané výrobky, z výslechu spolupracovníků stěžovatele, ze zjištění Celně technické
laboratoře a i z toho, že stěžovatel sám přiznal, že v minulosti od týchž německých dodavatelů odebíral vybrané
produkty, případně že s nimi on nebo společnosti s ním úzce spolupracující obchodovali. Nejedná se tak o situaci,
kdy by celní orgány disponovaly pouze příslušnými fakturami, ale měly k dispozici celou řadu dalších důkazních
prostředků, které bez jakýchkoli pochyb potvrzují, že stěžovatel předmětné vybrané výrobky ze Spolkové republiky
Německo dovážel.“
[26] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel svoji argumentaci v části 3.2 kasační
stížnosti poněkud rozhojnil oproti argumentaci dříve předložené ve věci sp. zn. 6 Afs 137/2018.
Nyní poukazuje na výslech svědka X v daňovém řízení a uvádí, že tento svědek stěžovatele
nesprávně identifikoval, neboť stěžovatel neměl tmavé vlasy a nebyl štíhlé postavy. Stěžovatel
pak „pro názornost“ do kasační stížnosti vložil fotografii, na níž označil kroužkem
osobu stěžovatele. V návaznosti na uvedené obsáhle brojí proti rozhodnutím
žalovaného, aniž by polemizoval s napadeným rozsudkem (vyjma otázky rozložení důkazního
břemene – k tomu viz výše, a otázky neprovedení navržených důkazů v řízení před krajským
soudem – k tomu viz následující odstavec).
[27] Co se týče údajné chybné identifikace osoby stěžovatele ve svědecké výpovědi svědka X,
Nejvyšší správní soud z textu žalob ověřil, že tuto žalobní námitku neobsahují. V části 3.4, na níž
stěžovatel v této souvislosti výslovně odkázal, pod rubrikou „Tvrzení pana X proti tvrzení paní X“
namítal rozpor ve výpovědích uvedených svědků (svědka X na straně jedné a svědkyně X a
stěžovatele na straně druhé). Žaloby však neobsahují námitku, že svědek X stěžovatele nebyl
schopen identifikovat, proto se jedná o nepřípustnou novotu ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s.
[28] Jedinou projednatelnou námitkou z výše naznačené „nové“ argumentace stěžovatele
(oproti rozsudku z března 2019) tedy zůstává pasáž, v níž stěžovatel krajskému soudu vytýká,
že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování (viz odstavec [6] výše). Stěžovatel dovozuje,
že soud měl jeho návrhům vyhovět, neboť celní orgány opřely své závěry o věrohodnost faktur
vystavených německými dodavateli a výslech jediného svědka (pana X).
[29] K tomu je třeba uvést, že tato kasační námitka vychází z nepochopení role a významu
dokazování v řízení před krajským soudem. Podle právní věty rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 – 91, platí, že „[p]ři přezkumu daňového rozhodnutí
správním soudem je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné
jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a jednak zamezující zjevným obstrukcím daňového
subjektu na straně druhé. Na provedení důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem je proto
třeba trvat obvykle tehdy, pokud 1) soud přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich provedení a 2) tyto důkazy
nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je
založeno) bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami
(např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán je odmítl přijmout atp.).“ V projednávané věci
nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v citované právní větě sub 1) a 2). Ostatně
stěžovatel konkrétní okolnosti na podporu svého návrhu neuvedl, vyjma obecného – a v kasační
stížnosti se opakujícího tvrzení – že celní orgány a krajský soud své závěry postavily pouze
na fakturách německých dodavatelů a výpovědi svědka X, což bylo přesvědčivě vyvráceno již
v rozsudku z března 2019 (viz odstavce 30 až 32).
[30] V dalším pak kasační stížnost jen doslovně opakuje argumentaci, již dříve uvedenou
v kasační stížnosti ve věci sp. zn. 6 Afs 137/2018, a Nejvyšší správní soud proto plně odkazuje
na obsáhlé vypořádání této argumentace v rozsudku z března 2019.
[31] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud námitkám obsaženým v kasační stížnosti
nepřisvědčil, zamítl ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační
stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti
a bylo by tak namístě mu právo na jejich náhradu přiznat. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu