ECLI:CZ:NSS:2020:9.AFS.281.2018:29
sp. zn. 9 Afs 281/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
ŘEZNICTVÍ SLOUPNICE s.r.o., se sídlem Dolní Sloupnice 134, Sloupnice,
zast. JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, proti
žalovanému: Finanční úřad pro Pardubický kraj, se sídlem Boženy Němcové 2625, Pardubice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2017, č. j. 1163717/17/2805-50522-602849, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 20. 6. 2018, č. j. 52 Af 46/2017 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále
jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o prominutí penále, podaná dle §259a zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
[2] Penále, které stěžovatelka žádala prominout, souvisí s doměřením daně z přidané hodnoty
ve věci neprokázání osvobození od daně z přidané hodnoty při odeslání zboží do jiného
členského státu Evropské unie.
[3] Stěžovatelka uplatnila ve zdaňovacích obdobích červen 2012 až prosinec 2012, leden
2013 až prosinec 2013 a leden 2014 nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty u dodání
zboží do jiného členského státu Evropské unie v celkové výši 174 954 983 Kč. Předmětem
deklarovaných dodávek bylo dodání masa slovenským společnostem Apon plus, s. r. o.,
Klincová 37/B, Bratislava, DIČ SK2022218913; AB MAT, s. r. o., Bratislavská 30, Bratislava,
DIČ SK2020356184; SUN INVESTMENT, s. r. o., Tovarnícka 2104, Topol’čany,
DIČ SK2022977704; MÄSOCOM, s. r. o. (dříve JAZZ KLUB, s. r. o.), Námestie SNP 16,
Banská Bystrica, DIČ SK2023078387 a List-Liptovská stavebná, s. r. o., Ul. 1. mája 83,
Liptovský Mikuláš, DIČ SK2020126680 (společnost byla zrušena bez likvidace sloučením
se společností PHS Group, s. r. o., Karpatské námestie 10, Bratislava-Rača, IČO 44073721).
V důsledku těchto dodávek vykazovala za příslušná zdaňovací období nadměrné odpočty nikoli
vlastní daňovou povinnost.
[4] V průběhu daňové kontroly stěžovatelka neprokázala, že zboží bylo do jiného členského
státu Evropské unie skutečně odesláno, resp. bylo prokázáno, že zboží bylo obchodováno
v tuzemsku, aniž by z těchto dodávek byla stěžovatelkou uplatněna DPH na výstupu. Nárok
na osvobození od daně ve smyslu §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném pro projednávanou věc, jí proto nevznikl. Naopak stěžovatelce namísto
vykazovaných a vyměřených nadměrných odpočtů vznikla daňová povinnost v celkové výši
15 596 603 Kč a související penále ve výši 3 072 427 Kč.
[5] Věc je před Nejvyšším správním soudem projednávána poté, co NSS rozsudkem ze dne
9. 3. 2017, č. j. 9 Afs 238/2016 - 32, zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne
25. 7. 2016, č. j. 52 Af 52/2015 - 43, jakož i rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2015,
č. j. 1348490/15/2805-50522-602849, pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
[6] Krajský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku nejprve konstatoval, že podle §75
odst. 2 s. ř. s. přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů
(dispoziční zásada), které je třeba výslovně formulovat v žalobě [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Soud je následně vymezením žalobních bodů vázán a rozhodnutí
nemůže (až na výjimky) přezkoumat z důvodů, které nebyly uplatněny.
[7] V nyní projednávané věci žalovaný v souladu se závěry zrušujícího rozsudku NSS
č. j. 9 Afs 238/2016 - 32 nejprve objasnil obsah neurčitého právního pojmu „závažné porušení
daňových nebo účetních předpisů“ užitého v §259c odst. 2 daňového řádu a následně s odkazem
na čl. II. 2. A. body 1. až 9. pokynu GFŘ-D-21 vymezil typová jednání, která jsou správcem daně
dlouhodobě hodnocena jako závažné porušení daňových a účetních předpisů (viz strany
6 až 9 rozhodnutí žalovaného). Vysvětlil též, proč považuje úmyslné a rozsáhlé porušování
povinnosti podat pravdivé daňové tvrzení za závažné porušení řádného výkonu správy daní
(čl. II. 2. A. bod 9. pokynu GFŘ-D-21). Stěžovatelka se konkrétně dopustila mimořádně
závažného porušení řádného výkonu správy daní (čl. II. 2. A. bod 9. pokynu GFŘ-D-21),
když úmyslně a ve velkém rozsahu porušila základní povinnost daňových subjektů, a to
povinnost uvádět v daňovém tvrzení pravdivé a úplné údaje, které jsou podloženy věrohodným,
průkazným, správným a úplným účetnictvím (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2013,
č. j. 1 Aps 10/2012 - 20, body 10 až 12), v důsledku čehož jí byly na účet vyplaceny nadměrné
odpočty v celkové výši 14 827 368 Kč.
[8] Shora popsané racionální a srozumitelné (a plně přezkoumatelné) úvaze žalovaného nelze
nic vytknout. Obecné námitce, dle které zůstávají pro stěžovatelku aplikované neurčité právní
pojmy „vágní“, proto přisvědčit nelze.
[9] Žalovaný nepochybil, pokud při rozhodování užil pokyn GFŘ-D-21, ostatně stěžovatelka
se v žádosti o prominutí penále právě tohoto pokynu sama dovolávala. Žalovaný neaplikoval
tento pokyn nad rámec zákona, ale užil jej k tomu, aby doložil, jaká jednání (typově) správce daně
setrvale (ustálená správní praxe) hodnotí při rozhodování o žádostech daňových subjektů
o prominutí příslušenství daně jako jednání, jimiž je naplňován neurčitý právní pojem závažné
porušení daňových a účetních předpisů. Takový postup zákonu prima vista neodporuje, naopak
přispívá k jednotě rozhodování a k právní jistotě daňových subjektů, které žádají o prominutí
příslušenství daně.
[10] Stále opakovanou tezi, že se stěžovatelka stala „obětí“ trestného jednání „třetí osoby“,
krajský soud odmítl. Byla to stěžovatelka, kdo vykazoval dodání zboží v hodnotě téměř
175 000 000 Kč do jiného členského státu Evropské unie, ačkoliv zboží bylo prokazatelně
dodáno v tuzemsku, a to s cílem dosáhnout výhody osvobození od daně a vyhnout se uplatnění
daně na výstupu v tuzemsku. Nadměrné odpočty v celkové výši 14 827 368 Kč byly poukázány
na její účet. Jednání jejich zaměstnanců je jí plně přičitatelné. Za jednotlivá zdaňovací období
červen 2012 až říjen 2013 byla daňová přiznání podávána písemně a jediný jednatel stěžovatelky
je podepisoval. I kdyby nevěděl, co podepisuje, nemohl přehlédnout, že byť stěžovatelka
neobchodovala s partnery z jiných členských států Evropské unie a na dani z přidané hodnoty
tak vykazovala stále daňovou povinnost, od určitého okamžiku přestala daň z přidané hodnoty
na výstupu vykazovat a platit a naopak ji začala prostřednictvím nadměrných odpočtů dostávat
od státu zpět.
[11] Navíc je zřejmé, že v důsledku shora popsaného podvodného jednání došlo
k významnému nárůstu tržeb stěžovatelky a jejího zisku, jak plyne z výkazů zisku a ztrát
založených ve sbírce listin obchodního rejstříku (např. v roce 2011 vykazovala tržby ve výši
889 000 Kč, výsledek hospodaření před zdaněním byl – 537 000 Kč, v roce 2012 vykazovala
tržby ve výši 2 698 000 Kč a výsledek hospodaření před zdaněním byl 613 000 Kč, v roce 2013
vykazovala tržby ve výši 3 923 000 Kč a výsledek hospodaření před zdaněním byl 2 858 000 Kč),
a k významnému nárůstu čistého peněžního toku z provozní činnosti (např. v roce 2011 ve výši
2 681 558 Kč, v roce 2012 ve výši 4 825 151 Kč a v roce 2013 ve výši 8 046 370 Kč). Není tedy
sebemenších pochyb o tom, že stěžovatelka z protiprávního jednání popsaného správcem daně
prospěch měla, přičemž pokud by nedošlo k zásahu správce daně, dále by v něm pokračovala.
[12] Dle ustálené soudní praxe (z poslední doby srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 11. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1326/2017), statutární orgán právnické osoby odpovídá za vedení
účetnictví, za podávání daňových přiznání a další související činnost (např. za sestavení účetní
závěrky, která podává věrný a poctivý obraz v souladu s českými účetními předpisy, a za takový
vnitřní kontrolní systém, který je nezbytný pro sestavení účetní závěrky tak, aby neobsahovala
významné nesprávnosti způsobené podvodem nebo chybou). Současně je jednatel odpovědný
za své zaměstnance a i za osoby, které se podílejí na zpracování účetnictví. Sjedná-li statutární
orgán za právnickou osobu smlouvu, je jeho povinností kontrolovat, zda je plněno a v jaké míře
a zda se plnění z takové smlouvy promítlo do účetnictví.
[13] Nelze též přehlížet, že stěžovatelka začala s žalovaným „spolupracovat“ až poté, kdy bylo
zřejmé, že vzdor zcela konkrétním výzvám správce daně ze dne 1. 7. 2014 a 6. 8. 2014 neprokáže
faktické uskutečnění dodávek masa tvrzeným slovenským odběratelům. Např. ještě při jednání
dne 7. 2. 2014 (viz protokol o ústním jednání č. j. 152508/14/2808-05402-608278) zástupce
stěžovatelky v reakci na sdělení správce daně, že mu dosud nebyly předloženy důkazy o tom,
že zboží bylo skutečně přepraveno na Slovensko, uvedl: „Lžete, jestli se nemýlím, byly předloženy
faktury potvrzené odběratelem a bylo předloženo prohlášení příjemce zboží z jiného členského státu.“. Ještě
např. v protokolu ze dne 10. 12. 2013, č. j. 1445685/13/2808-05402-6088278 (který podepsal
i jednatel stěžovatelky), bylo tvrzeno, že nakládka zboží pro slovenské odběratele probíhala tak,
že „ve většině případů tam byly ty zmiňované osoby, jednatelé teda,“ a že „auto přijelo k rampě, nacouvalo,
nastrkali si to do auta, podepsali převzetí a odjeli“. V jiném případě, při jednání dne 17. 3. 2014,
např. správce daně v sídle stěžovatelky po zahájení kontroly daně z přidané hodnoty za období
leden 2014 požadoval předložení evidence vedené pro účely daně z přidané hodnoty
za zdaňovací období leden 2014. Tu však zástupci odmítli správci daně předat s tím, že bude
předložena až při „zahájení fyzické kontroly v termínu, který bude dohodnut“. Lze tedy uzavřít,
že stěžovatelka začala s žalovaným spolupracovat, až když seznala, že situace je důkazně
neudržitelná (srov. stranu 46 zprávy o daňové kontrole). Ke „spolupráci“, k níž byla v podstatě
přinucena okolnostmi, by tak žalovaný jen obtížně mohl přihlédnout jako k okolnosti,
která by opodstatňovala prominutí daně ve větším rozsahu, i kdyby žalobce splnil
podmínku stanovenou v §259c odst. 2 daňového řádu.
[14] Existenci namítané opačné správní praxe stěžovatelka žádným způsobem neprokázala.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[15] Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[16] Namítá, že se žalovaný ani krajský soud neřídili závazným právním názorem NSS,
protože se nevypořádali s pojmem „jinak porušuje či ohrožuje řádný výkon správy daní“.
Odkazuje na rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2017, č. j. 2 Afs 62/2017 - 37, dle kterého se takové
jednání posuzuje v době tří let před vydáním rozhodnutí o prominutí penále. V rozhodném
období se stěžovatelka žádného takového jednání nedopustila.
[17] Vytýkané jednání nelze přičítat stěžovatelce, neboť ona sama se stala obětí trestné
činnosti, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání s odpovědnými osobami, které u ní byly
v období let 2012 až 2014 v zaměstnaneckém poměru. V době podání žádosti o prominutí
příslušenství nemohla objasnit veškeré detaily trestné činnosti třetích osob (zejména ekonomky
Kupkové). Připomíná, že právě ekonomka byla v době kontroly u stěžovatelky stále činná.
Soudem zmiňované jednání (ze dne 7. 2. 2014 nebo 17. 3. 2014) byla vedena právě ekonomkou
a jí doporučeným daňovým poradcem, jejichž cílem bylo zastřít trestnou činnost. Byla
to stěžovatelka, která poté, co se dozvěděla o podezření na daňové úniky, poskytla správci daně
i policii veškerou potřebnou součinnost. Obratem uhradila doměřenou daň, ačkoliv její výše
pro ni představovala velkou finanční ztrátu.
[18] Závěr krajského soudu, dle kterého si měl být jednatel stěžovatelky vědom nesprávnosti
daňových tvrzení, není správný. Cash flow firmy totiž odpovídalo všem dokladům i materiálovým
tokům. Přiznání sestavovala nepravomocně odsouzená ekonomka, která měla na rozdíl
od jednatele patřičnou odbornost. Závěry šetření potvrzují, že trestná činnost byla velmi
sofistikovaná a bylo těžké ji odhalit. Soudem zmiňované „zázračné oživení tržeb“ se projevilo
v nárůstu pohledávek po lhůtě splatnosti. V důsledku trestně činnosti většina z těchto pohledávek
(56 517 000 Kč) nebyla uhrazena. Odmítá tvrzení, že nadměrné odpočty ve výši cca 15 mil. Kč
byly připsány na její účet a že získala jakýkoliv prospěch. Veškerá daňová povinnost i úrok
z prodlení byly státu uhrazeny a státu proto nevznikla žádná škoda.
[19] Krajský soud pouze bez dalšího přebírá závěry žalovaného. Navrhuje rozhodnutí
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání.
[20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se při posuzování žádosti řídil
závazným právním názorem NSS. Nejprve dostatečně objasnil neurčitý právní pojem „jinak
porušuje či ohrožuje řádný výkon správy“ a vymezil jeho rozsah. Poté odůvodnil, proč pod tento
neurčitý pojem spadá skutková situace v projednávané věci.
[21] Kasační argumentace ve věci oběti sofistikované trestné činnosti nepřináší vůbec nic
nového, a proto žalovaný odkazuje na své rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu. Skutečnost
že původně vykazované nadměrné odpočty byly poukazovány na účet stěžovatelky
(nikoli soukromý účet ekonomky) je prokázána.
[22] Argumentace soudu i stěžovatelky týkající se razantního nárůstu pohledávek se míjí
s podstatou věci. Podstatou doměření daně bylo nezdanění tuzemských dodávek masa, které byly
úmyslně vykazovány jako od DPH osvobozené odeslání zboží do jiného členského státu
Evropské unie. Nárůst obratu byl způsoben nárůstem realizovaných dodávek, ke kterým skutečně
docházelo, bez ohledu na nesprávné vykazování. Stěžovatelka tedy skutečně zřejmě procházela
obdobím růstu, samotný růst však není pro posouzení jejího protiprávního jednání rozhodující.
Stěžovatelce tedy muselo být nápadné nikoli samotné navýšení obratů, ale změna v platebních
povinnostech vůči státu.
[23] Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[25] Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu. Z kasační stížnosti musí být zřejmé, v kterých částech
a z jakých důvodů má NSS rozsudek krajského soudu přezkoumat, přičemž není povinen
a ani oprávněn sám možné nezákonnosti napadeného rozhodnutí dovozovat. Je odpovědností
stěžovatelky, aby v kasační stížnosti specifikovala skutkové a právní důvody, pro které napadá
rozhodnutí krajského soudu.
[26] Z obsahu žaloby je zřejmé, že stěžovatelka na prvních 5 stranách žaloby rekapitulovala
průběh dosavadního řízení. Následně na poslední straně žaloby v části IV. namítala, že i poté,
co žalovaný poměrně obsáhle vysvětlil, že dle jeho názoru stěžovatelka naplnila pojem „závažné
porušení řádného výkonu správy daní“, zůstal pro ni tento pojem vágní. Měla za to, že žalovaný
(a tím i krajský soud) povýšil pokyn GFŘ-D-21 na úroveň zákona, uvedl-li, že se jednalo
o úmyslné jednání, které je svoji intenzitou stejně nebo podobně závažné jako situace popsané
v bodech 1. až 8. čl. II. 2. A uvedeného pokynu.
[27] Stěžovatelka opakovaně namítala, že k tvrzenému úmyslnému jednání došlo jednáním
třetích osob a ona sama je pouhou obětí tohoto jednání. Od zjištění této skutečnosti poskytla
žalovanému veškerou možnou součinnost, daňovou povinnost včetně příslušenství obratem
uhradila a výrazně pomohla k objasnění a zjištění skutečného stavu věci. Jejím žádostem mělo
být vyhověno. Za zarážející považovala i vybočení žalovaného ze své dosavadní praxe.
V obdobných případech se příslušenství daně běžně promíjelo. Po jednateli stěžovatelky není
možné spravedlivě požadovat, aby trestnou činnost pravděpodobně organizované skupiny lidí
sám odhalil.
[28] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že v její převážné části stěžovatelka doslovně
opakuje žalobní body (např. že jí vytýkané jednání nelze přičítat, neboť ona sama se stala obětí
trestné činnosti, že poskytla správci daně i policii veškerou potřebnou součinnost, obratem
uhradila doměřenou daň i příslušenství, že pro ni zůstal neurčitý právní pojem „závažné
porušení řádného výkonu správy daní“ vágní a že žalovaný staví pokyn GFŘ nad rámec
zákona), kterými se NSS nemůže ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. věcně zabývat. Předmětem
kasačního přezkumu je rozsudek krajského soudu, a proto je stěžovatelka povinna v kasační
stížnosti uvést z jakých právních či skutkových důvodů s jeho závěry nesouhlasí, nikoli
opakovat žalobní body. Obdobně jsou dle uvedeného ustanovení nepřípustné i námitky,
které byly poprvé nově uplatněny v kasační stížnosti, ačkoliv mohly být uplatněny již v řízení
před krajským soudem (např. námitka, dle které se v posledních třech letech nedopustila
žádného protiprávního jednání).
[29] Kasační námitka, že se žalovaný ani krajský soud neřídili závazným právním názorem
uvedeným v rozsudku č. j. 9 Afs 238/2016 - 32, kterým byly zrušeny jak rozsudek krajského
soudu, tak rozhodnutí žalovaného není důvodná.
[30] Zrušujícím důvodem byl závěr NSS, že krajský soud přezkoumal rozhodnutí
žalovaného, které pro absenci odůvodnění, nebylo k přezkoumání vůbec způsobilé. V dalším
řízení byl proto správce daně povinen přezkoumatelným způsobem zhodnotit, zda konkrétní
okolnosti případu lze podřadit pod neurčitý právní pojem „závažné porušení řádného výkonu
správy daní“. Správce daně neobjasnil, co se rozumí pojmem „jinak porušuje či ohrožuje řádný
výkon správy daní“ a z jakých důvodů lze jím zjištěné skutečnosti do tohoto rámce zasadit.
Soud zdůraznil, že nešlo o fiktivní dodávky, zboží existovalo a bylo fakticky někomu dodáno
v tuzemsku. Z obsahu rozhodnutí nebylo zřejmé, jakou výhodu vlastně stěžovatelka
v konečném důsledku získala. Ta totiž tvrdila, že jí naopak vznikla škoda, neboť za zboží
dodané fakticky v tuzemsku žádnou úhradu neobdržela a nebylo zřejmé, zda stěžovatelka
původně v příslušných tvrzeních vykazovala nadměrné odpočty či vlastní daňovou povinnost.
Tvrzení žalovaného, že prospěch z protiprávní činnosti zaměstnanců stěžovatelky plynul
samotné stěžovatelce, bylo krajským soudem bez dalšího převzato z vyjádření žalovaného
a nebylo ničím podloženo.
[31] Z obsahu rozhodnutí žalovaného i rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé,
že požadavkům uvedeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu žalovaný
i krajský soud dostáli.
[32] V souladu s jeho závěry žalovaný nejprve objasnil obsah neurčitého právního pojmu
„závažné porušení daňových nebo účetních předpisů“ užitého v §259c odst. 2 daňového řádu.
Následně s odkazem na čl. II. 2. A. body 1. až 9. pokynu GFŘ-D-21 vymezil typová jednání,
která jsou dlouhodobě hodnocena jako závažné porušení daňových a účetních předpisů (viz
strany 6 až 9 rozhodnutí žalovaného). Vysvětlil též, proč považuje úmyslné a rozsáhlé
porušování povinnosti podat pravdivé daňové tvrzení za závažné porušení řádného výkonu
správy daní (čl. II. 2. A. bod 9. pokynu GFŘ-D-21). Tuto úvahu krajský soud shledal po právu
přezkoumatelnou. Ostatně stěžovatelka v žalobě žádnou z dílčích tezí formulovaných
žalovaným nezpochybnila.
[33] NSS nepřisvědčil námitce, dle které neměla stěžovatelka z porušení daňových předpisů
žádný prospěch. Tato námitka nemá oporu ve spisovém materiálu, ostatně stěžovatelka kromě
obecného tvrzení ani nic konkrétního v kasační stížnosti neuvádí. Deklarací dodávek zboží
do jiného státu Evropské unie, ačkoliv toto zboží bylo prodáváno v tuzemsku, byl státní
rozpočet zkrácen o 15 596 603 Kč (viz dodatečné platební výměry identifikované na str. 1 a 2
rozhodnutí žalovaného). V důsledku deklarovaného osvobození od daně na výstupu
stěžovatelka vykazovala v rozhodném období nadměrné odpočty (např. za období červen 2012
až prosinec 2012 a také za období leden 2013 až prosinec 2013), zpočátku v řádu statisíců Kč,
ve druhé polovině roku 2013 však již v řádu miliónů Kč (např. srpen 2012 nadměrný odpočet
375 870 Kč, prosinec 2012 nadměrný odpočet 640 522 Kč, květen 2013 nadměrný odpočet
1 173 293 Kč nebo září 2013 nadměrný odpočet 2 777 991 Kč), které byly žalovaným
prokazatelně poukazovány na její účet.
[34] NSS již ve zrušujícím rozsudku uvedl, že ani případné protiprávní, resp. podvodné
jednání zaměstnanců, nezbavuje daňový subjekt odpovědnosti za nesprávně deklarované
osvobození od daně na výstupu. Ze spisového materiálu je navíc zcela zřejmé, že za jednotlivá
zdaňovací období červen 2012 až říjen 2013 byla daňová přiznání podávána písemně a jediný
jednatel stěžovatelky je sám podepisoval. Za jednotlivá zdaňovací období listopad 2013 až leden
2014 byla daňová přiznání podávána z datové schránky stěžovatelky. Obdobně je zřejmé,
že protokol ze dne 10. 12. 2013 podepsal také jednatel stěžovatelky. Stěžovatelka dlouhodobě
dodávala zboží do tuzemska, nikdy neobchodovala s partnery v jiných členských státech
Evropské unie a na dani z přidané hodnoty tak vykazovala stále daňovou povinnost.
I kdyby jednatel stěžovatelky vůbec nevěděl, co vlastně podepisuje (což jej odpovědnosti
za řádné daňové tvrzení nezbavuje), muselo mu být přinejmenším podezřelé, že společnost
od určitého okamžiku DPH do státního rozpočtu neodvádí, ale naopak dostává v podobě
vyměřovaných nadměrných odpočtů od státu zpět. Je pravdou, že úvaha krajského soudu
o nárůstu tržeb a obratu společnosti není v této souvislosti namístě. Jak správně připomněl
žalovaný, nárůst obratu byl způsoben nárůstem realizovaných dodávek, ke kterým skutečně
docházelo (prodej masa v tuzemsku), bez ohledu na nesprávné vykazování DPH. Tato dílčí
nesprávná úvaha krajského soud však nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[35] Pro úplnost soud uvádí, že je mu známo, že usnesením ze dne 5. 12. 2019,
č. j. 1 Afs 236/2019 - 75, se první senát NSS obrátil na rozšířený senát, neboť k otázce
promíjení příslušenství daně zaujal jiný právní názor než druhý senát NSS v rozsudku ze dne
2. 8. 2017, č. j. 2 Afs 62/2017 - 37. S ohledem na obsah kasačních námitek, které se zjevně míjí
s otázkami, které bude rozšířený senát posuzovat (zda vůbec může správce daně v případě,
kdy jsou naplněny zákonem předpokládané podmínky pro prominutí penále dle §259c odst. 2
a 3, §259a odst. 1 a 3 daňového řádu příslušenství daně s poukazem na povahu, intenzitu či jiné
okolnosti porušení daňových nebo účetních předpisů, které je skutkovým a právním základem
penále, o jehož prominutí daňový subjekt žádá, neprominout), neshledal nyní rozhodující senát
žádné důvody využít svého oprávnění řízení přerušit [§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a vyčkat
na rozhodnutí rozšířeného senátu.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 větou druhou
s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 2 věty první s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez
jednání.
[37] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu
nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti
nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu