ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.171.2018:50
sp. zn. 9 As 171/2018 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci navrhovatele: J. K., zast. Mgr. Janem
Dáňou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1, proti odpůrkyni: obec Byšice,
se sídlem Tyršovo náměstí 153, Byšice, zast. Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem
Vinohradská 1899/112, Praha 3, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územního
plánu Byšice – vydaného usnesením zastupitelstva odpůrkyně ze dne 16. 9. 2014 č. 44/14,
v řízení o kasační stížnosti odpůrkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
24. 4. 2018, č. j. 50 A 17/2017 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 6 352,50 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Dáni, advokáta se sídlem
Václavské náměstí 837/11, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Odpůrkyně nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Odpůrkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení výroku I. a III.
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že:
I. opatření obecné povahy – územní plán Byšice – vydané usnesením zastupitelstva
stěžovatelky ze dne 16. 9. 2014 č. 44/14 se dnem právní moci rozsudku zrušuje
v rozsahu, v němž byly pozemky p. č. X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X,
X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X,
X, X, X, X a X v katastrálním území Byšice zahrnuty do plochy smíšené
nezastavěného území (NS),
II. ve zbytku se návrh zamítá,
III. stěžovatelka je povinna zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení v částce
21 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám (tehdejšího, pozn.
NSS) zástupce navrhovatele Mgr. Michala Hanzlíka, advokáta.
[2] Uvedené pozemky, které jsou ve vlastnictví navrhovatele, byly dříve územním plánem
sídelního útvaru Byšice z roku 1999 zahrnuty do plochy určené pro rekreačně využitelnou zeleň,
do stávající plochy přírodní nelesní zeleně vzrostlé, do plochy technického vybavení a vodního
toku. Vyhláškou stěžovatelky č. 1/2006 byla vydána změna č. 1 územního plánu sídelního útvaru
Byšice, kterou byly navrhovatelovy pozemky z velké části zařazeny do obytného území malých
sídel (bydlení v rodinných domech s možností využití přidružených zahrad a chovu zvířectva).
Nyní napadeným usnesením č. 44/14, kterým byl vydán územní plán sídelního útvaru Byšice,
byly zařazeny do plochy smíšené nezastavěného území (NS), které jsou textovou částí územního
plánu vymezeny tak, že zahrnují území, u kterého je zřejmý jeho smíšený charakter, je obtížné
pro něj jednoznačně stanovit převažující způsob využití nebo není účelné jeho další podrobnější
členění. Je přípustné v nich realizovat cesty pro pěší a cyklisty, stavební činnost je nepřípustná.
Zjednodušeně řečeno, že navrhovatelovy pozemky byly ze zastavitelné plochy opětovně zahrnuty
do nezastavěného území obce.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že postup stěžovatelky vykazoval znaky svévole a byl
v rozporu s principem kontinuity územního plánování, neboť jím byla nepřiměřeně narušena
právní jistota a legitimní očekávání navrhovatele. Žádná ze skutečností, kterými stěžovatelka
odůvodnila faktickou změnu v novém územním plánu, nepředstavovala závažný důvod,
který by opodstatňoval úplné vyřazení pozemků ze zastavitelných ploch. Cíle, které stěžovatelka
změnou sledovala, nebyly opřeny o významný veřejný zájem, změna nebyla vyvolána
ani významnou změnou okolností relevantních pro územní plánování (např. prokázání
nezastavitelnosti lokality). Krajský soud tak neshledal žádné skutečnosti, které by stěžovatelku
vyvázaly z povinnosti nést odpovědnost za svá předchozí rozhodnutí v oblasti územního
plánování, ospravedlnily odepření ochrany legitimního očekávání navrhovatele a umožnily jí zcela
revidovat dříve přijaté řešení.
[4] Stěžovatelka v rozhodnutí o námitkách kladla důraz na to, že navrhovatelovy pozemky
byly do zastavitelné plochy zařazeny nestandardním způsobem, což pro ni bylo indicií k tomu,
aby se zabývala přehodnocením přijatého řešení. Pochybnosti o tom, zda dříve sama postupovala
správně, však dle krajského soudu nemohou mít v nynější věci význam. Byla to stěžovatelka,
kdo dal v průběhu pořizování změny územního plánu z roku 2006 pokyn pořizovateli, aby zařadil
pozemky do zastavitelné plochy, a sama stěžovatelka výslednou podobu této změny odsouhlasila
a vydala. V souvislosti s přijetím nového územního plánu pak neprokázala žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možné dovodit, že vůle orgánu stěžovatelky, který dal pokyn k zahrnutí pozemků
navrhovatele do zastavitelné plochy a který následně schválil změnu územního plánu z roku 2006,
nebyla svobodná a vážná, případně ovlivněna trestnou činností.
[5] V textové části odůvodnění nového územního plánu krajský soud identifikoval
následující důvody stěžovatelky pro vyřazení pozemků navrhovatele ze zastavitelných ploch:
a) lokalita se nachází na půdách I. třídy ochrany;
b) jde zčásti o záplavové území;
c) jedná se o údolní nivu, zamokřené území;
d) přes území prochází dešťová kanalizace;
e) území se nachází v blízkosti nemovité kulturní památky (zámku Byšice);
f) stávající řešení nevytváří podmínky pro související koncepční záměry (rehabilitace zámku
a zámeckého parku, jeho využití pro občanskou vybavenost);
g) nebylo započato s využitím lokality k zamýšlenému záměru, provedená parcelace je
nevhodná;
h) předchozí územní plán stabilizoval poměrně velkoryse navržený rozvoj obce, převis
návrhových ploch by mohl komplikovat potřebné drobné změny územně plánovací
dokumentace, lokalita se nenachází v zastavěném území.
Žádný z nich nevyhodnotil jako dostatečný.
[6] Ke skutečnosti, že se na navrhovatelových pozemcích nachází půda I. třídy ochrany,
zdůraznil, že to bylo známo již při pořizování změny územního plánu z roku 2006. Dále uvedl,
že sama stěžovatelka na pozemcích v novém územním plánu vymezila smíšenou plochu
nezastavěného území, což odpovídá stávajícímu faktickému stavu pozemků (náletovou vegetací
zarostlý pozemek). Z odůvodnění rozhodnutí o námitkách plyne, že stěžovatelka nemá v úmyslu
podpořit extenzivní zemědělské hospodaření v této oblasti, naopak preferuje využití rekreační,
a to včetně případné zástavby, bude-li v souladu s konceptem rozvoje zámecké lokality. Tento
důvod tedy není relevantní.
[7] K poukazu na to, že navrhovatelovy pozemky se nově (od roku 2009) nachází
v záplavovém území, uvedl, že ochrana staveb před zaplavením při povodni (a tedy ochrana
života a zdraví osob v nich pobývajících) je významným veřejným zájmem, který odůvodňuje
vyřazení pozemků uvnitř záplavového území, z ploch, které lze zastavět stavbou k bydlení.
Zdůraznil však, že hranice záplavového území stanovená pro průtok vody Q
100
(„stoletá“
povodeň) zasahuje pouze na část pozemků navrhovatele, a to konkrétně na pozemky p. č. X, X,
X, X, X, X, X, X, X, X, X. Není vyloučeno umístit do tohoto území některé vedlejší užitkové
stavby typu altánu, posezení, kolny, garáže apod., s nimiž není spojeno plnění bytové funkce.
Ostatně i dřívější územní plán ve znění změny z roku 2006 ponechával jižní pruh
navrhovatelových pozemků podél koryta potoka v nezastavěném území. Vzhledem k tomu, že
nelze zjistit, do jaké míry koreluje rozsah nezastavěného území podle nového územního plánu
se záplavovým územím, nelze s určitostí dovodit, že by stanovení záplavového území vyžadovalo
redukci rozsahu zastavitelné plochy vymezené dříve ve změně z roku 2006. Navíc ani
stěžovatelka nepopírá, že záplavové území Q
100
bylo vymezeno poměrně velkoryse.
[8] Ze shodných důvodů nebyl relevantní důvod, dle kterého se pozemky nachází v údolní
nivě Košáteckého potoka. Navrhovatelovy pozemky se nachází vně záplavového území
a součástí údolní nivy proto nejsou. K ochraně údolní nivy jako významného krajinného prvku
pak slouží stanovisko orgánu ochrany přírody. Soulad vymezení zastavitelné plochy s ochranou
významného krajinného prvku údolní nivy Košáteckého potoka byl řešen při pořizování změny
z roku 2006 a stěžovatelka nyní nepoukázala na žádné nové poznatky či relevantní změny.
[9] Skutečnost, že se na pozemcích navrhovatele nachází trasa pro odvádění dešťových vod
mezi ulicí 5. května a Košáteckým potokem, byla rovněž stěžovatelce známa a neodůvodňuje
vyřazení celé lokality ze zastavitelné plochy.
[10] Pokud jde o důvody sub e) a f), krajský soud předeslal, že navrhovatelovy pozemky
nejsou předmětem památkové ochrany v žádné z jejích forem. Pro ideu stěžovatelky,
aby pozemky tvořily jeden funkční celek se zámkem a zámeckým parkem, sice lze mít pochopení,
stěžovatelka ji však evidentně nehájila v roce 2006, kdy navrhovatel nepochybně neměl nárok
na zařazení jeho pozemků do zastavitelné plochy.
[11] Stěžovatelka dle krajského soudu nesprávně chápe vztah mezi veřejným a soukromým
zájmem v územním plánování. Podle §18 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), má územní plánování řešit účelné využití a prostorové
uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů
na rozvoji území. Z textové části odůvodnění územního plánu a zejména odůvodnění rozhodnutí
o námitkách plyne, že se odpůrkyně staví do role toho, kdo bude určovat dle aktuálního složení
zastupitelstva způsob využití jednotlivých ploch, aniž by brala v úvahu legitimní zájmy vlastníků
jednotlivých pozemků (tedy soukromé zájmy). Vztah mezi veřejným a soukromým zájmem však
není v oblasti územního plánování nastaven tak, že by soukromý zájem byl ve vleku zájmu
veřejného. Z §18 odst. 2 stavebního zákona naopak plyne, že má být dosaženo jejich vyvážení.
[12] V této souvislosti krajský soud dále zdůraznil, že zájem na koncepčním rozvoji zámecké
lokality není silným veřejným zájmem (jako např. zájem na realizaci silničního obchvatu obce,
popř. provedení opatření na ochranu před povodněmi), nýbrž obecným zájmem na harmonickém
rozvoji území, což je obecný cíl územního plánování. Pouze proto, že stěžovatelka změnila názor
na vhodnost a estetickou akceptovatelnost dřívějšího záměru, ho nemůže vypustit z územního
plánu, nehledíc na soukromé zájmy (legitimní očekávání) vlastníků pozemků. Ani blízkost zámku
tedy nepředstavuje skutečnost, která by byla legitimním důvodem pro převedení zastavitelné
plochy do nezastavěného území.
[13] Ve vztahu k poukazu stěžovatelky na to, že doposud nebylo započato s využitím lokality
k zamýšlenému záměru výstavby rodinných domů, krajský soud podrobně rozebral zjištěné
skutkového okolnosti a zhodnotil, že navrhovateli nelze vytýkat, že by byl zcela pasivní.
[14] Z iniciativy navrhovatele a se souhlasem stavebního úřadu došlo k parcelaci pozemků.
Stěžovatelka k tomu namítala, že schválená parcelace neodpovídá změně územního plánu z roku
2006, dle krajského soudu ale neuvedla, v čem tento nesoulad spočívá. Pokud měla na mysli to,
že pozemky určené k zastavění zasahují i do plochy při břehu Košáteckého potoka,
kterou ponechala změna z roku 2006 v nezastavěném území, jednak je zřejmé, že parcelace
předcházela přijetí této změny územního plánu 1, jednak se nejedná o neřešitelný problém
(existující parcelace není nic neměnného), především z toho ale nelze dovozovat,
že by navrhovatel nečinil kroky k realizaci stavebního záměru.
[15] Navrhovatel dále podal v roce 2010 žádost o vydání územního rozhodnutí na umístění
stavby vodovodu a kanalizace, což je stavba technické infrastruktury, jejíž realizace je s výstavbou
rodinných domů spjata. Ať již jsou důvody pro nevydání územního rozhodnutí na tuto stavbu
jakékoliv (pokud by se jednalo o zjevný nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací, jak
tvrdí stěžovatelka, nepochybně by bylo řízení pravomocně skončeno dříve), nelze dle krajského
soudu dovozovat, že navrhovatel rezignoval na svůj záměr. Pouze to, že v přípravách více
nepokročil, nemůže být důvodem pro faktickou změnu obsahu územního plánu.
[16] Stěžovatelka odůvodňovala tuto změnu také tím, že dřívější územní plán stabilizoval příliš
velkoryse navržený rozvoj obce a převis návrhových ploch by mohl komplikovat potřebné
drobné změny územně plánovací dokumentace, přestože se lokalita nenachází v zastavěném
území obce. Ani tento důvod však krajský soud nepovažoval za dostatečný. Navrhovatelovy
pozemky se nachází v centrální části obce, která doposud není zastavěna, jsou přístupné
po stávající pozemní komunikaci a navazují na zástavbu. Navrhovatelem původně plánovaný
počet rodinných domů byl kolem 20. Stěžovatelka přitom dovodila, že v horizontu dalších 10
až 15 let bude zapotřebí vystavět 86 bytových jednotek a novým územním plánem vymezila zcela
nové zastavitelné plochy pro rodinné domy, které nepředstavují toliko doplnění stávajících
proluk, nýbrž rozšíření zastavěného území na okrajových částech obce. Vyřazení
navrhovatelových pozemků ze zastavitelných ploch tedy nelze odůvodnit tím, že by původní
velikost zastavitelných ploch byla excesivní.
[17] Pokud by stěžovatelka prokázala, že lokalita na navrhovatelových pozemcích je
dlouhodobě nezastavitelná, byl by dán racionální důvod pro její převedení
do nezastavěného území, neboť její další ponechání v zastavitelné ploše by bylo neúčelné.
Tak tomu ovšem v nynější věci nebylo.
[18] Krajský soud proto napadený územní plán částečně zrušil, a to v rozsahu uvedeném výše.
Návrhu nevyhověl v rozsahu pozemku p. č. X, neboť ten byl zahrnut do plochy dopravní
infrastruktury – silniční (DS) a uplatněná argumentace na něj nedopadala. Dále nevyhověl návrhu
na zrušení dalších prvků územního plánu zasahujících na některé navrhovatelovy pozemky,
a to regionálního biokoridoru (RBK 1128) na pozemcích p. č. X, X, X, X, X a X a lokálního
biocentra (LBC A) na pozemcích p. č. X, X, X, X a X.
[19] Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že navrhovatel byl téměř zcela procesně úspěšný,
náleží mu proto náhrada nákladů řízení v plném rozsahu.
II. Obsah kasační stížnosti
[20] Stěžovatelka namítá, že navrhovatel nikdy neprokázal svá tvrzení, zejména záměr
realizovat na pozemcích developerský projekt. Není tedy zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl
krajský soud k závěrům uvedeným v napadeném rozsudku.
[21] Má za to, že napadeným územním plánem nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu
do navrhovatelových vlastnických práv, a to zejména s ohledem na historický, kulturní
a urbanistický vývoj lokality, vysokou míru ochrany blízkého zámku Byšice, kvalitu půdy,
umístění biokoridoru Košáteckého potoka a aktivní záplavové zóny. Dle jejího názoru byl
územní plán sestaven ve veřejném zájmu, citlivě k požadavkům občanů, se zohledněním reálné
využitelnosti navrhovatelových pozemků a v souladu se stanovisky dotčených orgánů.
[22] Zdůrazňuje, že pozemky byly historicky nezastavěné, využívané jako zámecký park
a volná příroda. Bylo tomu tak i v době, kdy navrhovatel pozemky koupil – tehdy platný a účinný
územní plán pozemky vymezoval jako rekreačně využitelnou zeleň bez možnosti zástavby
a zároveň ve své části jako součást regionálního biokoridoru. Změnou územního plánu z roku
2006, kterou se pozemky staly součástí zastavitelné plochy, došlo k vybočení z kontinuity
územního plánování v celé oblasti. Aniž by stěžovatelka měla ambici novým územním plánem
napravovat nebo opravovat, toto vybočení bylo minimálně překvapivé.
[23] V této souvislosti znovu poukazuje na nestandardní způsob této změny: pozemků
navrhovatele se vůbec netýkalo zadání změny územního plánu, objednávka na přepracování
dokumentace byla projektantce doručena pouhý týden před veřejným projednáním konceptu
změny územního plánu, a to ve smyslu jednání stěžovatelky na obecním úřadě téhož dne
(ke změně nedošlo na návrh navrhovatele, jak krajský soud nesprávně uvedl). K tomuto jednání
neexistuje v archivu obecního úřadu žádný podklad, zastupitelstvo se touto otázkou nezabývalo.
Pozemky byly vymezeny podle podkladu, který projektantka obdržela od jiné osoby.
[24] Stěžovatelka dále tvrdí, že předcházející parcelace pozemků nebyla provedena v souladu
s právní úpravou, rozhodnutí stavebního úřadu o dělení pozemků bylo vydáno bez stanovisek
dotčených orgánů. Navíc bylo a je v rozporu s územně plánovací dokumentací, a to i s dřívějším
územním plánem ve znění změny z roku 2006. Vzhledem k těmto zásadním vadám a skutečnosti,
že se je navrhovatel ani nepokusil napravit, nelze parcelaci chápat jako jasný úmysl výstavby
developerského projektu.
[25] Skutečný zájem o výstavbu, který by bylo třeba chránit, nelze dovodit ani z podání žádosti
o územní rozhodnutí na vodovod a kanalizaci. Postup navrhovatele v tomto řízení byl velmi
laxní, neboť po celou dobu nedodal odpovídající projektovou dokumentaci a řízení bylo
z důvodů na jeho straně pravomocně zastaveno dne 7. 11. 2017. Nadto spis stavebního úřadu
nebyl v řízení před krajským soudem proveden jako důkaz a samotnou informací o podání jakési
žádosti nelze odůvodňovat opravdovost zájmu o výstavbu, natož rozsudek soudu.
[26] Poukazuje také na to, že navrhovatel do dnešního dne nepožádal o odnětí pozemků
ze zemědělského půdního fondu, stěžovatelce nikdy neumožnil nahlédnout do údajného
developerského projektu a není známo, jaké množství domů či bytových jednotek údajně zamýšlí
vystavět (ve změně územního plánu z roku 2006 se počítalo s 15 domy, v územním řízení
na kanalizaci navrhovatel požadoval 22 přípojek). Je tedy s podivem, že touto informací
disponoval krajský soud.
[27] Nicméně i kdyby navrhovatelův zájem byl opravdový a vážný, obec nemůže čekat
neomezeně dlouhou dobu (v nynější věci 11 let) na to, až skutečně začne jednat, neboť laxní
přístup jednoho vlastníka nemůže omezovat zbývající spoluobčany. Obec není při vydávání
územního plánu vázána vydaným územním rozhodnutím ani probíhající územním řízením.
[28] Doplňuje, že vlastníkovi pozemku náleží podle §102 stavebního zákona náhrada za újmu
spojenou s územním rozhodnutím pouze po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu
nebo jeho změny. O majetkovou újmu se nejedná, jestliže nedošlo ke změně vlastníka pozemku,
pozemek byl původně určen k zastavění, majitel toho nevyužil a následně zastupitelstvo rozhodlo
o zrušení zastavitelné plochy. Stěžovatelka má za to, že pokud navrhovateli újmu nepřiznává
zákon, nelze mu ji přiznat ani obecně.
[29] Zařazení pozemků do nezastavitelného území obce bylo nicméně opřeno o více reálné
a nezaujaté důvody, založené nejen na požadavcích občanů spojených s výstavbou nových domů,
ale také na dalších omezeních ve využitelnosti a zastavitelnosti pozemků navrhovatele a na zcela
nevhodně realizovanou výstavbu v okolí zámku Byšice, který je nemovitou kulturní památkou.
Stěžovatelka navázala na kontinuitu předchozích územních plánů, neboť umožnění výstavby
na pozemcích v blízkosti zámku nebylo vhodné, a to i s ohledem na vývoj legislativy v oblasti
ochrany přírody, zemědělského půdního fondu, protipovodňové ochrany a další.
[30] Pozemky nejsou přímo napojeny na žádnou veřejně přístupnou komunikaci, z čehož
krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně vycházel. Stojí zcela mimo dopravní
infrastrukturu, z jižní části jsou ohraničeny Košáteckým potokem a ze severní pozemky jiných
vlastníků.
[31] Podle statistických propočtů bude třeba v dalších 10 až 15 letech vystavět 86 bytových
jednotek (v rodinných domech), tohoto počtu však nelze na navrhovatelových pozemcích
dosáhnout, přestože jsou poměrně rozsáhlé. Jejich zahrnutím do zastavitelné plochy by byl
vyčerpán koeficient zastavitelnosti.
[32] Pozemky také leží v aktivní záplavové zóně záplavového území Q
100
, proto na nich podle
§67 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, nelze umisťovat, povolovat
a provádět stavby, a to včetně zřizování oplocení, živých plotů a jiných podobných překážek.
Stanovisko vodoprávního úřadu (Krajského úřadu Středočeského kraje), kterým byla záplavová
zóna stanovena, je pro stěžovatelku závazné.
[33] Na pozemcích se nachází zemědělská půda I. třídy, kterou lze ze zemědělského půdního
fondu odejmout pouze v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad veřejným
zájmem na ochraně zemědělského půdního fondu (§4 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu). Je tedy samozřejmě otázkou, zda takový konkurující veřejný
zájem existuje a zda by vůbec odnětí bylo možné.
[34] Oproti dřívější územně plánovací dokumentaci byl na území obce vymezen systém
ekologické stability a byla doplněna dvě lokální biocentra. V jižní části pozemků se nachází
významný krajinný prvek a biokoridor v ose Košáteckého potoka a jeho údolní nivy. V oblasti je
také významný krajinný prvek Zámecký park Byšice, který je součástí lokálního biocentra
na Košáteckém potoce a je chráněný podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[35] Zámek Byšice je nemovitou kulturní památkou, jejíž ochrana je nepochybně veřejným
zájmem, nikoli jen obecným zájmem na harmonickém rozvoji území, a to bez ohledu na stav.
Z urbanistického, kulturního i estetického hlediska je přitom nezbytné, aby případná zástavba
v okolí zámku navazovala a doplňovala jej, nebo jej alespoň nerušila a nesnižovala jeho hodnotu,
jako tomu v minulosti došlo při výstavbě dvou rodinných domů navrhovatele.
[36] S ohledem na vše výše uvedené má stěžovatelka za to, že bylo vhodnější realizovat
výstavbu v jiných částech obce, zejména tam, kde již zástavba existuje.
[37] Konečně vznáší námitky proti výroku o náhradě nákladů řízení. Uvádí, že ani z pohledu
krajského soudu nemohl být navrhovatel procesně téměř zcela úspěšný. Krajský soud vyhověl
pouze jednomu ze dvou návrhových bodů, a to ještě ne zcela.
[38] Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil I. a III. výrok napadeného
rozsudku a sám rozhodl tak, že se návrh zamítá a navrhovatel je povinen uhradit jí náhradu
nákladů řízení před krajským i zdejším soudem.
III. Vyjádření navrhovatele
[39] Navrhovatel předně uvádí, že svá tvrzení prokázal citacemi z napadeného územního
plánu. Má za to, že jednoznačně došlo k zásahu do jeho vlastnického práva, souhlasí se závěry
krajského soudu a kasační argumentaci považuje za účelovou. Podotýká také, že stěžovatelka
přišla s řadou tvrzení a důkazních návrhů teprve v kasační stížnosti, proto k nim nelze přihlížet.
[40] Stěžovatelka dle navrhovatele přichází s unikátním náhledem na kontinuitu územního
plánování. Nejprve (v řízení před krajským soudem) tvrdila, že územní plánování není
kontinuálním procesem. Teď se na tuto zásadu odvolává, nicméně pouze ve vztahu k dřívějšímu
územnímu plánu, nikoli k jeho změně z roku 2006. To, že stěžovatelka nyní nahlíží na změnu
z roku 2006 jako na nestandardní, není ničím jiným než jejím subjektivním dojmem. S ohledem
na presumpci správnosti správních aktů nyní nelze změnu územního plánu z roku 2006 sporovat.
[41] Navrhovatel zásadně odmítá, že by neučinil kroky k realizaci svého developerského
záměru. I kdyby bylo nezbytné přistoupit k nové parcelaci pozemků, je logické, že nejprve řešil
samotnou zastavitelnost pozemků.
[42] Opravdovost záměru byl dle svých slov připraven prokázat správním spisem vedeným
Obecním úřadem v Byšicích sp. zn. Výst. 1080/2010, krajský soud však důkaz vyhodnotil jako
nadbytečný. Pokud stěžovatelka měla za to, že spisem bylo možné prokázat opak, je s podivem,
že jej k důkazu sama nenavrhla.
[43] Svůj postup v územním řízení nehodnotí jako laxní. Pokud byl důvod k zastavení řízení
skutečně na jeho straně, jak stěžovatelka uvádí, je otázkou, proč bylo řízení pravomocně
skončeno až po sedmi letech let (a v době schvalování napadeného územního plánu trvalo čtyři
roky). Je to naopak stěžovatelka, kdo z pozice nadřízeného správního orgánu úporně blokuje
jakékoli snahy navrhovatele získat potřebná oprávnění a povolení.
[44] K poukazu stěžovatelky na §102 stavebního zákona dodává, že předmětem tohoto řízení
není náhrada újmy, související kasační argumentaci proto považuje za irelevantní.
[45] Dále uvádí, že žádný ze stěžovatelkou zmiňovaných právních předpisů neznemožňuje
výstavbu na jeho pozemcích, jsou pouze stanovena určitá omezení. To, že stěžovatelka dovozuje
opak, je jen demonstrací nesplnění testu proporcionality napadené části územního plánu.
[46] Argumentace stěžovatelky je navíc vnitřně rozporná, neboť nyní tvrdí, že pozemky nelze
zastavět, přestože v odůvodnění rozhodnutí o námitkách výslovně uvedla, že: „to v žádném případě
neznamená, že by v budoucnu lokalita nemohla být zastavěna. Naopak - z hlediska zájmů obce a zájmů občanů
obce by bylo správné, aby lokalita jako celek, nikoli jen lokalita B, ale skutečně celek včetně zámku, zámecké
zahrady a navazujícího okolí, byla řešena a rozvíjena komplexně. Proto se obec rozhodla lokalitu B nezařadit
jako zastavitelnou plochu v novém územním plánu a nadále spolupracovat s vlastníkem zámku a souvisejícího
areálu na společné přípravě celé zámecké lokality tak, aby mohla být opětovně začleněna do zastavitelných ploch.“
[47] Ve vztahu k namítané ochraně zámku Byšice navrhovatel zdůrazňuje, že bez dalšího nelze
vyloučit jakoukoli výstavbu v okolí nemovité kulturní památky. V minulosti navíc došlo
k povolení výstavby rodinných domů v sousedství zámku a v nynější věci jde o širší okolí.
Podle jeho názoru se ve skutečnosti jedná o snahu stěžovatelky o „koncepční a komplexní využití“
pozemků bez respektu k jeho vlastnickému právu, která jen potvrzuje, co stěžovatelce vytýkal
krajský soud – že nesprávně chápe svoji roli v územním plánování. Stěžovatelka má toliko
koordinační roli, zákon ji neopravňuje prosazovat vlastní představy o využití navrhovatelových
pozemků. Stěžovatelka nepřípustně upřednostňuje řešení výstavby v okolí dle preferencí vlastníka
zámku a prezentuje je, jako by byly ve veřejném zájmu.
[48] Uzavírá, že stěžovatelka se vůbec nevypořádala s proporcionalitou napadené části nového
územního plánu. Svá pochybení se pokouší odůvodnit zástupnými důvody.
[49] K námitce týkající se náhrady nákladů řízení dodává, že krajský soud jeho návrhu vyhověl
takřka v plném rozsahu, konkrétně vyjma jednoho pozemku, jeho rozhodnutí proto považuje
za zákonné.
[50] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[51] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátkou [§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[52] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[53] Podstatou projednávané věci je otázka přiměřenosti faktické změny v novém územním
plánu, spočívající v zahrnutí navrhovatelových pozemků do plochy NS (smíšené plochy
nezastavěného území), oproti dřívějšímu zařazení do obytného území malých sídel (bydlení
v rodinných domech s možností využití přidružených zahrad a chovu zvířectva),
tedy do zastavitelné plochy.
[54] Nejvyšší správní soud se při jejím řešení plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek je opřen o argumentaci, která je nejen věcně správná,
ale také zcela vyčerpávající a přesvědčivá, neměl v nynějším řízení důvod ji přehodnocovat
a doplňuje ji výlučně o reakci na kasační námitky.
[55] Předně zdůrazňuje, že napadeným územním plánem nepochybně došlo k zásahu
do navrhovatelových práv, neboť jím bylo oproti dřívějšímu územnímu plánu změněno funkční
využití jeho pozemků. Otázkou tedy není, zda k zásahu došlo, jak se domnívá stěžovatelka,
ale zda byl tento zásah přiměřený.
[56] Při jejím posouzení je třeba vycházet z toho, že územní plánování je dlouhodobým
procesem, který by měl probíhat kontinuálně, tj. nově přijímaná dokumentace by měla navazovat
na tu stávající. Neznamená to samozřejmě, že je třeba převzít všechny návrhové plochy;
tím by byl vyloučen jakýkoli rozvoj v území. Dotčené osoby nicméně musí mít možnost
spolehnout se na určitou stálost územně plánovací dokumentace, respektive kontinuitu jejího
vývoje, protože jedině tak jí mohou přizpůsobit své záměry. Je tedy spíše nežádoucí, aby jednou
projednané a schválené záměry byly opakovaně znovu posuzovány, přehodnocovány a měněny.
Dochází tím k zásahu do legitimního očekávání dotčených osob a k neefektivnímu vynakládání
veřejných prostředků (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 4 As 253/2016 - 45, a další judikaturu citovanou krajským soudem v bodě 22. napadeného
rozsudku). Má-li dojít ke změně funkčního určení ploch, pak musí být podložena dostatečně
závažnými důvody, opírajícími se buď o relevantní změnu okolností, nebo o to, že původní řešení
je věcně nesprávné a vede k závažné kolizi s veřejným zájmem.
[57] Stěžovatelka kontinuitou s dřívější územně plánovací dokumentací opakovaně
argumentuje, pozapomíná však na kontinuitu se stavem založeným změnou územního plánu
z roku 2006. Toto opatření obecné povahy nikdy nebylo zrušeno a je z něj proto třeba vycházet.
Byla to přitom stěžovatelka, kdo dal pořizovateli pokyn k zařazení pozemků do zastavitelné
plochy, kdo v této podobě změnu odsouhlasil a kdo ji vydal. Pokud nyní poukazuje na zvláštnosti
v průběhu tohoto procesu, nepřináší žádné důkazy, které by svědčily o zkreslení vůle
rozhodujícího orgánu či případném korupčním jednání, jak již zdůvodňoval krajský soud.
Z okolností nynější věci je zřejmé, že důvodem změny funkčního určení navrhovatelových
pozemků byla to, že stěžovatelka v průběhu času přehodnotila své závěry. Svými dřívějšími
rozhodnutími na poli územního plánování je však vázána a nemůže je svévolně měnit,
a to ani v souvislosti s případnými změnami v politické reprezentaci obce. Územní plán nelze
podstatně měnit po každých obecních volbách.
[58] V kasační stížnosti se stěžovatelka snaží tvrdit, že se napadeným územním plánem
nesnažila o „nápravu“ stavu založeného změnou územního plánu z roku 2006, z její argumentace
však ve skutečnosti plyne opak. Zřejmé je to zejména z textové části územního plánu:
v odůvodnění rozhodnutí o námitkách (v části týkající se navrhovatelovy námitky označené
číslem 6) stěžovatelka poukazovala na to, že zvažování, zda je určitá lokalita urbanisticky vhodná
k zastavění, je velmi komplexní a že mimořádnou pozornost je mu třeba věnovat zejména
v situacích, kdy jde o historicky nezastavěné lokality situované v těžišti obce, např. v blízkosti
zámku jako v nynější věci. Následně vyjádřila přesvědčení, že této problematice nebyla
v souvislosti s přijímáním změny územního plánu v roce 2006 věnována dostatečná pozornost.
V textové části územního plánu [v části Cij2) Zhodnocení dříve zpracované ÚPD] pak uvedla,
že lokalita pro obytnou zástavbu B (navrhovatelovy pozemky) nebyla do nového územního plánu
převzata proto, že byla k zastavění určena předchozím územním plánem nevhodně. Neříká tedy
nic jiného, než že ve změně územního plánu z roku 2006 zvolila řešení, které se jí z dnešního
pohledu jeví jako urbanisticky nevhodné, neuvádí ale žádné závažné důvody, které by výstavbě
na navrhovatelových pozemcích bránily.
[59] Z textové části územního plánu [viz část Cij2) Zhodnocení dříve zpracované ÚPD] dále
plyne, že stěžovatelka k vyřazení pozemků ze zastavitelných ploch přistoupila s ohledem na to,
že dřívější územní plán nadhodnocoval návrhové plochy pro bydlení a dotčená lokalita
je nevhodná pro zástavbu, jelikož se nachází na půdách I. třídy ochrany, částečně v záplavovém
území, jedná se o údolní nivu, zamokřené území, přes území prochází dešťová kanalizace
a nachází se v blízkosti zámku Byšice, který je nemovitou kulturní památkou. V soudním řízení
se pokouší svoji argumentaci posunout k tomu, že zahrnutí navrhovatelových pozemků
do zastavitelných ploch je v rozporu s veřejným zájmem a že na nich nikdy nebude možné
výstavbu realizovat, tato argumentace však není opodstatněná, jak bude zdůvodněno dále.
[60] Na pevných základech ostatně nestojí ani východisko popsaných úvah (nadhodnocení
ploch pro bydlení dřívějším územním plánem). Již krajský soud zdůrazňoval, že napadeným
územním plánem nedošlo pouze k vyčlenění některých lokalit z ploch pro bydlení, byly jím také
vymezeny plochy nové. Tyto nové plochy se nadto nenacházely pouze v zastavěném území obce
(typicky v prolukách), ale také v okrajových částech, přestože navrhovatelovy pozemky jsou
v centru. Proti těmto důvodům stěžovatelka v kasační stížnosti staví pouze zpochybnění dílčího
zjištění krajského soudu, dle kterého jsou navrhovatelovy pozemky přístupné ze stávající
pozemní komunikace. Ať už je skutečný stav jakýkoli, nejedná se o okolnost, která by mohla mít
v nynější věci nějaký reálný význam. Stěžejní je, že vyřazení navrhovatelových pozemků
ze zastavitelných ploch nebylo podloženo nutností podstatně zmenšit návrhové plochy
pro bydlení.
[61] Z rozhodnutí o námitkách lze usuzovat, že k opětovnému zařazení navrhovatelových
pozemků do nezastavěného území obce stěžovatelku vedla zejména odlišná představa o podobě
lokality v okolí zámku Byšice (v nynější věci jde o navazující okolí). V součinnosti s majitelem
zámku by ráda lokalitu rozvíjela tak, aby mohla sloužit k rekreaci občanů Byšic a nikoli k výstavbě
rodinných domů se zahradami, které navrhovatel plánuje v rámci svého developerského projektu.
Jak však zcela správně konstatoval krajský soud, zájem na koncepčním rozvoji lokality není
silným veřejným zájmem, ale obecným zájmem na harmonickém rozvoji území, který je obecným
cílem územního plánování. Jakkoli stěžovatelčiny úvahy patří ke zvažování, jakým způsobem
bude lokalita využita, místo měly při přijímání změny územního plánu v roce 2006.
Tehdy stěžovatelka zvolila jiné z nabízejících se řešení a nyní je nemůže bez dalšího měnit. Není
svrchovaným pánem nad územím. V procesu územního plánování je jejím úkolem koordinovat
soukromé zájmy jednotlivých vlastníků a zohlednit skutečné veřejné zájmy na území obce (§18
odst. 2 stavebního zákona). Napadený územní plán přitom ignoroval, že dotčené pozemky jsou
ve vlastnictví soukromé osoby – navrhovatele, který v důsledku přijetí změny územního plánu
v roce 2006 nabyl legitimní očekávání ohledně jejich funkčního určení.
[62] Stěžovatelka svůj postup nyní obhajuje poukazem na veřejný zájem na ochraně
nemovitých kulturních památek. Takovou památkou však je pouze zámecký komplex (zámek
s nádvořím, park, rybník a předzámčí), který se nenachází na dotčených pozemcích,
ale v sousedství. Stěžovatelka přitom nijak nevysvětluje, proč je pro ochranu zámku nezbytné,
aby lokalita širší než zámecký komplex zůstala nezastavěná. Tento její požadavek se navíc jeví
neopodstatněným za situace, kdy sama v rozhodnutí o námitkách uvedla, že nevylučuje opětovné
začlenění pozemků do zastavitelných ploch, pouze chce, aby se tak stalo na základě přípravy celé
lokality s vlastníkem zámku. V kasační stížnosti k tomu dále dodává, že z urbanistického,
kulturního a estetického hlediska je nezbytné, aby případná zástavba navazovala na zámek
a doplňovala jej, nebo jej alespoň nerušila a nesnižovala jeho hodnotu. Poukazuje přitom
na již realizovanou a dle jejího hodnocení nezdařilou zástavbu dvěma rodinnými domy
navrhovatele, které se nachází v bezprostřední blízkosti zámku. K regulaci charakteru zástavby
však slouží jiné prostředky než úplné vyčlenění pozemků ze zastavitelných ploch, navíc je třeba
přisvědčit navrhovateli, že si stěžovatelka protiřečí.
[63] Skutečnost, že se na pozemcích nachází půda I. třídy ochrany, není nová, a krajský soud
velmi příhodně poukázal na to, že ani napadený územní plán nepočítal s jejím zemědělským
využitím. Tyto důvody stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec nezpochybňuje, pouze se snaží
v reakci na napadený rozsudek navodit dojem, že zastavění pozemků je vyloučeno,
jelikož by je bylo možné odejmout ze zemědělského půdního fondu pouze tehdy, pokud by jiný
veřejný zájem výrazně převažoval nad veřejným zájmem ochrany zemědělského půdního fondu.
Nejvyšší správní soud k její argumentaci zaprvé uvádí, že je spekulativní, zadruhé zdůrazňuje,
že vychází ze znění zákona o zemědělském půdním fondu účinného až od 1. 4. 2015,
tedy po dokončení procesu přijímání napadeného územního plánu. Teprve od té doby
je v §4 odst. 3 stanoveno, že [z]emědělskou půdu I. a II. třídy ochrany lze odejmout pouze v případech,
kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany zemědělského půdního fondu. Odstavec
4 téhož ustanovení přitom uvádí, že [o]dstavec 3 se nepoužije při posuzování těch ploch, které jsou obsaženy
v platné územně plánovací dokumentaci, pokud při nové územně plánovací činnosti nemá dojít ke změně jejich
určení. Pokud by tedy navrhovatelovy pozemky zůstaly v zastavitelné ploše, omezení odstavce 3
by se na ně nevztahovalo. Nejvyššímu správnímu soudu nyní nepřísluší předjímat, zda k odnětí
ze zemědělského půdního fondu dojde, či nikoli, z pohledu nynější věci je však podstatné,
že to není vyloučeno.
[64] Významněji působí poukaz stěžovatelky na to, že se pozemky nachází v aktivní záplavové
zóně, ve které je podle §67 odst. 1 zákona o vodách zakázána téměř veškerá stavební činnost.
Při bližším zkoumání je však zřejmé, že tato argumentace jednak vychází z nepravdivého tvrzení,
jednak nijak relevantně nerozporuje precizní odůvodnění krajského soudu.
[65] Záplavová území jsou administrativně určená území, která mohou být při výskytu
povodně zaplavena vodou (§66 odst. 1 zákona o vodách). Stanovují se výpočtem nejvyšších
hladin vody pro průtoky s různou dobou opakování, v rozhodné době se konkrétně rozlišoval
výskyt povodně dosažený nebo překročený průměrně jedenkrát za 5, 20 a 100 let [§2 písm. f)
dnes již neúčinné vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 236/2002 Sb., o způsobu a rozsahu
zpracovávání návrhu a stanovování záplavových území]. V nynější věci byla řešena otázka toho,
že se některé z navrhovatelových pozemků (X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X) nachází v záplavové
zóně Q
100
, tedy záplavovém území tzv. stoleté povodně.
[66] Aktivní záplavová zóna, kterou stěžovatelka zmiňuje v kasační stížnosti, se stanovuje
v zastavěných územích, v zastavitelných plochách podle územně plánovací dokumentace,
případně podle potřeby v dalších územích, a to podle nebezpečnosti povodňových průtoků
(§66 odst. 2 zákona o vodách). Aktivní záplavová zóna tedy není to stejné jako záplavová zóna
stoleté povodně. Z grafické části napadeného územního plánu přitom plyne, že aktivní zóna
záplavového území byla na navrhovatelových pozemcích vymezena pouze v pásu těsně
přiléhajícím ke Košáteckému potoku, který svoji plochou představuje jen zcela marginální část
dotčené lokality. Stěžovatelkou zmiňovaný zákaz se tedy týká jen této nepodstatné části a nelze
jím odůvodňovat nemožnost výstavby v celé lokalitě.
[67] Na závěry krajského soudu, že ani v záplavové zóně Q
100
není vyloučeno umístit vedlejší
užitkové stavby, že se tato zóna týká jen části dotčených pozemků a nelze s určitostí dovodit,
že by stanovení záplavového území vyžadovalo redukci rozsahu zastavitelné plochy vymezené
dříve ve změně z roku 2006, stěžovatelka v kasační stížnosti nereaguje. Nejvyšší správní soud
tedy neměl důvod ani prostor k tomu, aby posouzení krajského soudu jakkoli přehodnocoval
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Uzavírá proto, že ani nově stanovené záplavové území na pozemcích
navrhovatele nebylo dostatečným důvodem pro to, aby nemohly setrvat v zastavitelné ploše.
[68] Totéž lze konstatovat ve vztahu k argumentaci krajského soudu týkající se údolní nivy
Košáteckého potoka. V kasační stížnosti stěžovatelka pouze konstatuje, že se v lokalitě nachází
údolní niva, aniž by z této skutečnosti cokoli dovozovala a reagovala na podrobné odůvodnění
krajského soudu shrnuté v bodě [8] tohoto rozsudku. Nijak nerozvádí ani svůj poukaz na to,
že na území obce byl nově vymezen systém ekologické stability, dvě lokální biocentra
a biokoridor. Vzhledem k tomu, jak jsou tato tvrzení obecná, nelze je vůbec uchopit jako
projednatelné kasační námitky.
[69] Velká část argumentace účastníků v soudním řízení se vztahuje ke sporu o to, zda má
navrhovatel skutečně zájem v lokalitě realizovat developerský projekt. S ohledem na to této
otázce věnoval nadstandardní prostor také krajský soud, viz shrnutí v bodech [13] – [17] tohoto
rozsudku. Nejvyšší správní soud však považuje za vhodné zdůraznit, že je vůbec otázkou, nakolik
by tato okolnost mohla být relevantní pro nynější věc, protože vlastníku pochopitelně neplyne
z územního plánu povinnost výstavby na jeho pozemku. Určitého významu by mohla nabýt
pouze v extrémních případech, kdy by konkrétní vlastník svým šikanózním počínáním zcela
zablokoval výstavbu v obci. Nic takového nebylo v nynější věci prokázáno.
[70] Krajský soud zcela správně uzavřel, že navrhovateli nelze vytýkat, že by byl v tomto
ohledu pasivní. Docílil nové parcelace pozemků. Změnou územního plánu z roku 2006 byly jeho
pozemky zahrnuty do ploch pro bydlení, a to ať už byla faktická míra jeho přičinění jakákoli.
Pro úplnost lze uvést, že krajský soud nevycházel z toho, že by tuto změnu v roce 2006 inicioval
přímo navrhovatel, jak je mu neoprávněně vytýkáno v kasační stížnosti. V roce 2010 podal žádost
o vydání územního rozhodnutí na umístění stavby vodovodu a kanalizace, tj. stavby nezbytné
pro pozdější realizaci rodinných domů. To, že k vydání územního rozhodnutí nedošlo,
automaticky neznamená, že by navrhovatel neměl zájem svůj projekt realizovat. Územní řízení
navíc bylo pravomocně zastaveno až v roce 2017, tj. nejen po sedmi letech svého trvání, ale také
tři roky po vydání napadeného územního plánu (vzhledem k tomu, že tato skutečnost plyne
z nesporných tvrzení účastníků, nebylo ji třeba v soudním řízení prokazovat). Nejvyššímu
správnímu soudu pak zcela uniká význam toho, proč stěžovatelka zpochybňuje zákonnost
parcelace pozemků. I kdyby byla provedena chybně, o pasivitě navrhovatele nijak nesvědčí.
Stěžovatelka navíc ani v této části relevantně nezpochybňuje odůvodnění krajského soudu, pouze
obecně opakuje, že rozhodnutí stavebního úřadu o dělení pozemků je nezákonné a parcelace
je v rozporu s územně plánovací dokumentací.
[71] Pokud nyní navrhovateli vytýká, že doposud nepožádal o odnětí pozemků
ze zemědělského půdního fondu, lze jen uvést, že je jeho věcí, kdy žádost podá. Navrhovatel
navíc ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že nejprve řešil otázku zákonnosti
napadeného územního plánu, což je pochopitelný a logický postup.
[72] Nejvyšší správní soud považuje za korektní na tomto místě uvést, že v soudním řízení
nebylo prokázáno ani to, že by navrhovatel aktivně činil veškeré kroky potřebné pro realizaci
projektu, stěžovatelka (či stavební úřad) mu je však hatí. Ze zjištěných skutečností lze usuzovat
pouze na to, že v obci panují spory, což potvrzuje také vyjádření zástupkyně stěžovatelky
v průběhu jednání před krajským soudem, dle kterého se celá věc přesunula do natolik osobní
roviny, že za stěžovatelku nejedná pověřený zaměstnanec stavebního úřadu, ale zastupuje
ji advokátka. Řešení těchto sporů nicméně není předmětem přezkumu opatření obecné povahy
ani navazujícího kasačního řízení.
[73] Pro úplnost soud dodává, že poukaz na §102 odst. 2 stavebního zákona stěžovatelčinu
argumentaci nijak nepodporuje. Ustanovení se týká náhrady majetkové újmy vzniklé v důsledku
zrušení určení pozemku k zastavění, nikoli otázky přiměřenosti této změny.
[74] Konečně k zákonnosti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení uvádí
Nejvyšší správní soud následující.
[75] Krajský soud zrušil napadený územní plán v rozsahu všech pozemků vymezených
v návrhu, vyjma pozemku p. č. X, tato část je nicméně vzhledem k počtu a rozloze ostatních
pozemků nepatrná. Rozsah zrušení územního plánu omezil také věcně – návrh totiž zněl na
zrušení územního plánu v rozsahu výše specifikovaných pozemků bez dalšího, přestože
napadeným územním plánem nedošlo pouze k jejich zařazení do plochy smíšené nezastavěného
území (NS), proti kterému navrhovatel brojil. Byly jím též nově vymezeny další prvky zasahující
na některé z navrhovatelových pozemků, a to regionální biokoridor (RBK 1128) a lokální
biocentrum (LBC A), což navrhovatel svojí argumentací naopak nezpochybňoval. Na tuto situaci
krajský soud reagoval tak, že návrh zamítl právě v rozsahu pozemku p. č. X a věcně též ohledně
dalších vymezených prvků. Formálně ve výroku uvedl, že se návrh zamítá ve zbývající části.
[76] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že návrh byl tvořen dvěma body (lépe řečeno
dvěma skupinami návrhových bodů), jednak zpochybněním funkčního určení pozemků, kterému
soud vyhověl, jednak vymezením koridoru stezky pro pěší podél Košáteckého potoka, kde byl
navrhovatel neúspěšný. Opomíjí však, že krajský soud při posouzení druhé skupiny námitek
konstatoval, že napadený územní plán na navrhovatelových pozemcích koridor pro pěší cestu
vůbec nevymezuje. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla petitem kryta, její řešení se odrazilo
pouze v odůvodnění napadeného rozsudku.
[77] Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost postupu krajského
soudu v rozsahu, v jakém nebylo navrhovateli vyhověno, neboť v této části stěžovatelka
rozsudek krajského soudu nenapadá (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Je nicméně zřejmé, že z pohledu
tohoto řešení byl navrhovatel formálně zčásti neúspěšný, úspěch měl však v tom, o co mu šlo
především – územní plán byl zrušen v rozsahu, ve kterém byly jeho pozemky zahrnuty do plochy
smíšené nezastavěného území (NS). Za těchto okolností se plně ztotožnil se závěrem krajského
soudu, že neúspěch navrhovatele byl pouze nepatrný, a výrok o náhradě nákladů řízení
vyhodnotil jako souladný se zákonem.
V. Závěr a náklady řízení
[78] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst.
1, věty poslední, s. ř. s.
[79] Navrhovatel měl ve věci úspěch a podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. mu tak
náleží náhrada nákladů řízení vůči stěžovatelce, která úspěch neměla.
[80] Důvodně vynaložené náklady navrhovatele v řízení o kasační stížnosti jsou tvořeny
odměnou a náhradou hotových výdajů zástupce navrhovatele dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Dřívější zástupce navrhovatele Mgr. Michal Hanzlík, advokát se sídlem Na Hřebenech II 1718/8,
Praha 4, učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby, a to (i.) vyjádření k návrhu
stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, (ii.) vyjádření ke kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu]. Výše
odměny za první z uvedených úkonů právní služby činí 1 550 Kč, za druhý 3 100 Kč [§7 bod 5.
a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], paušální náhrada hotových výdajů zástupce za každý
z úkonů činí 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že Mgr. Hanzlík
je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k náhradě též částka odpovídající dani z přidané
hodnoty ve výši 1 102,50 Kč. Současný zástupce navrhovatele v řízení žádný úkon neučinil.
[81] Stěžovatelka je povinna navrhovateli zaplatit náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 6 352,50 Kč k rukám zástupce Mgr. Jana Dáni ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
[82] Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu