ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.198.2020:35
sp. zn. 9 As 198/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Spolek pro realizaci
dopravní edukace lidu, z.s., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zast. Mgr. Ondřejem Vaňkem,
advokátem se sídlem Riegrova 379/18, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci ochrany před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, č. j. 3 A 32/2020 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je p ov in en zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Ondřeje Vaňka,
advokáta se sídlem Riegrova 379/18, Olomouc.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany
před nezákonným zásahem, který spatřoval v nezákonném nezaslání (nedoručení) přístupových
údajů k jeho datové schránce, a to osobě zmocněné k tomu statutárním orgánem žalobce.
[2] Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zakázal žalovanému, aby pokračoval
v nezákonném zásahu provedeném nezasláním, resp. nedoručením přístupových údajů k datové
schránce žalobci. Konstatoval, že udělení plné moci ze dne 20. 9. 2019 k přebírání veškerých
písemností doručovaných prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, podepsané dne
27. 9. 2019 s úředně ověřeným podpisem zmocnitelky a učiněné statutárním orgánem
(zmocnitelkou) v souladu s všeobecně chápanými principy zmocňování k právním jednáním,
považoval za právně dostatečné a zákonu odpovídající. Podle městského soudu plná moc byla
udělena k přebírání veškerých písemností a musela se tak logicky týkat také přebírání veškerých
písemností doručovaných standardní formou „do vlastních rukou“ prostřednictvím držitele
poštovní licence, tedy formou, kterou vyžaduje zákon. Městský soud k tomu poukázal na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 8 As 57/2019 - 57, které bylo
podle něj možné vztáhnout také na nyní projednávanou věc. Postup (resp. zásah) žalovaného
proto nebyl v souladu se zákonem, jestliže žalovaný doručoval přísnější formou do vlastních
rukou, než mu bylo uloženo právními předpisy. Městský soud konstatoval, že zásah považoval
za „trvající“ a nikoli za „jednorázový s trvajícími důsledky“, neboť možný postup řádného
doručení do vlastních rukou, tedy formu předvídanou zákonem, pokud k němu mezitím nedošlo
a pokud byl žalovanému předložen originál předmětné plné moci s úředně ověřeným podpisem
zmocnitelky, trvá a stále se nabízí k řešení.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce a replika žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel poukázal na to, že přístupové údaje k datovým schránkám jsou v souladu
s §10 odst. 1 a 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), zasílány
do „vlastních rukou“. Vzhledem k tomu, že citovaná právní úprava režim doručování přístupových
údajů více neupřesňuje, je nutné vycházet z §20 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“); v této souvislosti odkázal na Závěr č. 24
Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu. V případě písemností podle zákona
o elektronických úkonech lze dovodit, že jde o písemnosti takové povahy, u kterých nepřipadá
v úvahu jejich předání jiné osobě odlišné od adresáta, a správní orgán tak má doručovat v režimu
„do vlastních rukou výhradně jen adresáta“. Stěžovatel dále polemizoval se závěry učiněnými
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 8 As 57/2019-57. Uvedl,
že Českou poštou poskytovaná služba „do vlastních rukou“ má stejnou právní povahu jako služba
„do vlastních rukou výhradně jen adresáta“, je službou nabízenou soukromým subjektem, tedy
v podstatě službou komerční, neboť ji detailně nedefinuje zákon, a její parametry jsou nastaveny
poštovními podmínkami poskytovatele poštovních služeb. V České republice existuje 37
poskytovatelů poštovních služeb a každý z nich si může službu „do vlastních rukou“ nadefinovat
svým způsobem. Při výkladu formulace „do vlastních rukou“ nelze tedy vycházet z toho, jak
je služba nadefinována v poštovních podmínkách. Naopak je nutné vycházet z toho, co měl
v úmyslu při formulaci textu zákonodárce, a to s ohledem na situaci před rokem 2006, kdy
existoval jediný pojem doručování „do vlastních rukou“ a všem byl jeho obsah znám. Smyslem
úpravy podle stěžovatele bylo zajistit, aby se zásilka dostala do rukou adresáta a nikoho jiného.
Podle stěžovatele tak vznikla služba „do vlastních rukou“, která ovšem neznamená výhradně
do rukou adresáta, a potom druhá služba „do vlastních rukou výhradně jen adresáta“, která nahradila
standardní službu dříve označenou jako dodání „do vlastních rukou“. Tato nejednotnost vznikla
činností zákonodárců, neboť účinností novel zákonů (zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení) došlo k rozvolňování a zásilky tak bylo
možno předávat také jiným osobám, než výlučně adresátovi.
[5] Stěžovatel uvedl, že přístupové údaje k datovým schránkám generované v listinné podobě
nabývají právě takové povahy, u které není možné předání jiné osobě odlišné od adresáta.
Přístupové údaje k datové schránce generované z bezpečnostních důvodů jedné konkrétní osobě
jsou určeny k výhradnímu používání pouze jejich držitelem. Současná právní úprava vychází
z pojetí, že přístupovými údaji může disponovat výlučně jedna fyzická osoba, ať už jako držitel
datové schránky či zástupce držitele jako pověřená osoba či administrátor. Princip zastupování
je i takto možný a zákon o elektronických úkonech s ním počítá, aniž by byla výlučnost držení
a používání přístupových údajů oprávněnou osobou narušena. Převzetím přístupových údajů
v zástupu jiné osoby tak nelze nahrazovat úkon chybějícího pověření ve smyslu §8 odst. 6 či 7
zákona o elektronických úkonech. Údaje k datové schránce mají být poskytnuty jediné fyzické
osobě, nikoli jiné zastupující osobě, která by s těmito přístupovými údaji kromě ní disponovala,
neoprávněně manipulovala a pod jejím jménem mohla činit jménem právnické osoby některé
úkony. Mohlo by tak dojít k narušení přičitatelnosti úkonů činěných datovou schránkou a vznikaly
by pochybnosti, zda orgán veřejné moci není záměrně uváděn v omyl. Takové jednání by mohlo
být v rozporu s ochranou osobních i citlivých údajů.
[6] Stěžovatel upozornil na to, že je povinen zajistit náležitá opatření tak, aby nedošlo
ke zneužití přístupových údajů. Je totiž rozdíl, zda držitel datové schránky prokazatelně disponuje
výlučným a adresným držením přístupových údajů a následně se rozhodne je někomu
poskytnout; pak za případné zneužití nese odpovědnost právě on. Naopak je tomu, kdy by zásilka
byla doručena zástupci, aniž by se nadepsaný adresát dozvěděl o tom, že mu byly přístupové
údaje zaslány, protože např. udělil zmocniteli generální plnou moc před několika lety. Mohlo
by tak dojít ke zneužití přístupových údajů, aniž by to mohl adresát jakkoli ovlivnit.
[7] Stěžovatel poukázal i na to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 As 57/2019 - 57 nelze v dané věci přímo aplikovat, ačkoli se jednalo o zdánlivě obdobnou
věc; městským soudem však nebyla zohledněna odlišnost těchto dvou věcí. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku konstatoval, že v případě doručování přístupových údajů do datové
schránky fyzické osoby náležející k jiné datové schránce riziko zneužití není natolik vysoké,
aby povaha zasílaného dokumentu zasílání do datové schránky neumožňovala. Stěžovatel znovu
zopakoval, že existuje vysoké riziko toho, že skutečný adresát zásilky nemusí zneužití
přístupových údajů delší dobu zjistit, pokud vyzvednutou zásilkou mezitím bude disponovat
neoprávněná či neodpovědná osoba, která ji skutečnému držiteli nepředá. Je méně jisté,
zda zásilku obdrží osoba skutečně oprávněná, pokud nebude doručováno v režimu „do vlastních
rukou výhradně jen adresáta“ (přísnějšího režimu) nebo při doručování do datové schránky fyzické
osoby (jako ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku), která se
přísnějšímu režimu doručování v listinné podobě blíží.
[8] Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že v dané věci jde o trvající zásah; naopak se podle něj
jednalo o jednorázový zásah s trvajícími důsledky, neboť tvrzený zásah měl spočívat v nezaslání
přístupových údajů k datové schránce. Zásah byl ukončen, když nebyly přístupové údaje zástupci
žalobce zaslány; důsledky tohoto nezaslání pro žalobce přetrvaly, neboť zástupce žalobce
doposud nedisponoval přístupovými údaji k datové schránce.
[9] Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Podle něj se městský
soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Specifikace nezákonnosti zásahu žalobcem
v rámci podané žaloby směřovala primárně proti nezaslání přístupových údajů k datové schránce
právnické osobě, resp. přímo k rukám jí zmocněné fyzické osoby a nikoli pouze proti nemožnosti
této osoby si fyzicky převzít přístupové údaje k datové schránce. Tak zněl také petit navrhovaný
žalobcem. Městský soud se však žádným způsobem nevypořádal s námitkou žalobce spočívající
v tvrzené nezákonnosti nezaslání přístupových údajů k datové schránce žalobce zástupci žalobce,
resp. osobě k tomuto úkonu zmocněné statutárním orgánem.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že závěry učiněné v kasační stížnosti
stěžovatelem nejsou správné, neboť žádné ustanovení právního řádu nevylučuje možnost
převzetí přihlašovacích údajů zmocněncem, resp. neukládá stěžovateli povinnost doručovat
do vlastních rukou výhradně jen adresáta. Konstatoval, že pojem „doručování do vlastních rukou“
podle zákona o elektronických úkonech je nutné vykládat stejně jako tento pojem ve správním
řádu. Stejně nazvané instituty je podle něj nutné s ohledem na předpoklad racionálního
zákonodárce vykládat shodným způsobem. Poukázal na to, že ačkoliv existuje v České republice
až 37 poskytovatelů poštovních služeb, tak je zde pouze jeden držitel poštovní licence (Česká
pošta, s. p.), která fakticky jako jediný subjekt doručuje úřední písemnosti. Stěžovatel se pak mýlí,
pokud uvádí, že služby „do vlastních rukou“ a „ do vlastních rukou výhradně jen adresáta“ plynou
primárně z poštovních podmínek. Z vyhlášky č. 464/2012 Sb. plyne, že pro účely úředního
doručování je rozlišováno mezi doručováním do vlastních rukou a vlastních rukou výhradně
jen adresáta a v obou případech jde o tzv. základní službu, kterou je povinen poskytovat držitel
poštovní licence. Jestliže tedy citovaná vyhláška explicitně hovoří o doručování „do vlastních rukou
výhradně jen adresáta“, pak doručování „do vlastních rukou“ musí obsahovat možnost volby
zmocněnce pro převzetí písemnosti. Zákon o elektronických úkonech časově následoval správní
řád a zákonodárce si tedy při jeho tvorbě musel být vědom možnosti zmocnění pro přebírání
písemností podle §20 odst. 2 správního řádu. Žalobce také upozornil na to, že možnost zvolit
si zástupce prostupuje celým tuzemským právním řádem, a to prakticky k jakémukoli úkonu;
výjimky tvoří pouze úkony, které je nutné vykonávat osobně, avšak to podle žalobce není případ
převzetí přihlašovacích údajů k datové schránce. Žalobce poukázal dále na to, že v každém řízení
si účastník může zvolit zástupce, kterému budou doručovány písemnosti namísto něj, a bude tedy
mít možnost se s nimi seznámit. Cílem úpravy tedy není to, aby se k zásilce nedostal nikdo jiný
kromě adresáta, ale aby se k ní nedostal nikdo jiný než osoba, kterou si adresát vybere.
Je primárně volbou držitele datové schránky, komu umožní přístup ke své datové schránce,
neboť pouze on nese v případě zneužití negativní důsledky svého rozhodnutí. K námitce
stěžovatele, podle které nešlo o trvající zásah, uvedl, že fakticky šlo o nezákonnou nečinnost
při doručování, a tedy o trvající zásah, který může být ukončen až řádným doručením
přístupových údajů k datové schránce, kterým dojde k odstranění protiprávního stavu.
[11] Stěžovatel v replice k vyjádření žalobce uvedl, že právní předpis odkazovaný žalobcem
je pouhý podzákonný předpis; v detailu je pak obsah tohoto pojmu definován v poštovních
podmínkách České pošty, s. p. Žádný zákon nerozlišuje oba citované instituty doručování. Uvedl,
že volba režimu doručení je na správním orgánu, který písemnost zasílá. Skutečnost, že zákon
č. 99/1963 Sb. nebo zákon o elektronických úkonech nerozlišují mezi oběma druhy doručování,
neznamená, že jednotlivé orgány nemohou tyto možnosti využít. Odkázal na instrukci
Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní
a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Z něj plyne, že o tom, zda má být
doručováno výhradně jen do rukou adresáta (bez možnosti doručení jiné osobě), rozhoduje
předseda senátu, samosoudce, soudce, asistent soudce, justiční čekatel, vyšší soudní úředník
nebo soudní tajemník anebo soudní vykonavatel. Stěžovatel má stejnou volbu i v případě postupu
podle zákona o elektronických úkonech. Konstatoval, že pokud by byl přijat výklad,
že když zákon používá pojem doručení do vlastních rukou, je tím vyloučena volba varianty
doručení do vlastních rukou výhradně jen adresáta, pak by to zpochybnilo správnost dodání
všech písemností odeslaných soudy s „červeným“ pruhem.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné
zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí městského soudu
skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. Nejvyšší správní soud nezjistil, že napadený rozsudek trpí vadami, které podle jeho
setrvalé judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek nelze
považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že vystihl
podstatu věci a při posouzení věci vycházel z relevantních skutečností a zabýval se všemi v žalobě
uplatněnými námitkami. Stěžovatel upozornil na to, že městský soud se nezabýval argumentací
žalobce spočívající v tvrzené nezákonnosti nezaslání přístupových údajů k datové schránce
žalobce zástupci žalobce, resp. osobě k tomuto úkonu zmocněnému statutárním orgánem
žalobce. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nesouhlasí. Městský soud odůvodnil,
proč se přiklonil k závěrům učiněným Nejvyšším správním soudem v rozsudku
č. j. 8 As 57/2019 - 57 a zdůvodnil, proč nebyl postup žalovaného spočívající v doručení přísnější
formou do vlastních rukou v souladu se zákonem. To bylo klíčové pro posouzení stěžejní otázky
nezákonnosti postupu žalovaného, kterou uplatnil žalobce v žalobě, přičemž k této primární
otázce směřoval také samotný petit žaloby. Druhý petit uvedený v žalobě žalobce uplatnil pouze
pro případ, že by stěžovatel v průběhu soudního řízení nebo před podáním žaloby od zákonného
zásahu upustil; k tomuto bodu však argumentace žalobce nesměřovala.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že městský soud učinil nesprávný závěr, pokud
považoval zásah žalovaného za trvající a nikoli za jednorázový s trvajícími důsledky. Nejvyšší
správní soud s touto námitkou nesouhlasí a naopak souhlasí s městským soudem v tom, že zásah
stěžovatele bylo nutné považovat za trvající; k tomu odkazuje na ustálenou judikaturu,
která se shoduje na tom, že za jednorázové zásahy s trvajícími účinky lze považovat
mj. také formalizované akty správních orgánů, které jsou faktickým obsahově jedinečným
úkonem; od vydání těchto aktů se pak odvíjí také objektivní lhůta pro podání zásahové
žaloby (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 9 As 83/2019-35). Ohledně rozlišování mezi zásahem trvajícím a jednorázovým s trvajícími
účinky pak odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. IV . ÚS 1568/18,
nebo nález ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, které se touto problematikou zabývaly.
V prvně citovaném Ústavní soud konstatoval, že je nutné „rozlišovat zásah spočívající v samotném
vybrání kauce a zásah spočívající v jejím následném zadržování. V prvním případě jde o zásah jednorázový;
ve druhém případě je tomu jinak. Zadržování kauce je zásahem trvajícím (zásahem spočívajícím v udržování
tvrzeného protiprávního stavu), stejně jako tomu bylo v případě zadržování dokumentů a listin v kauze
EUROVIA, a proto na něj lze vztáhnout závěry z nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18 - lhůta pro podání žaloby
počíná běžet v případě trvajícího zásahu každý den jeho trvání znovu a znovu (viz bod 43 citovaného nálezu)“.
Nejvyšší správní soud vycházeje z uvedeného konstatuje, že v nyní posuzované věci není možné
určit žádný konkrétní okamžik „počátku“ lhůty, neboť zásah stěžovatele spočívající
v nerespektování právní úpravy (resp. nedoručení přístupových údajů) stále trvá, nebyl ukončen
(je nadále udržován) a nebyl tedy dán ani okamžik, od kterého by se mělo odvíjet další trvání
účinků zásahu. Za tento okamžik nelze označit ani pokus o zaslání na adresu žalobce,
ani následný pokus o zaslání na adresu statutárního orgánu žalobce. Přístupové údaje nebyly
žalobci (resp. zmocněnému zástupci) stále doručeny a zásah stěžovatele tak nebyl ukončen.
Nejvyšší správní soud neshledal pro uvedené námitku důvodnou.
[16] Stěžovatel nesouhlasil ani se samotným posouzením stěžejní otázky, zda postupoval
zákonně, pokud zaslal přístupové údaje k datové schránce žalobce přímo žalobci
(resp. statutárnímu orgánu) a nikoli jeho zmocněnému zástupci. Městský soud k posouzení této
otázky odkázal na závěry plynoucí ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu,
přičemž se s těmito závěry ztotožnil a považoval je za aplikovatelné také v nyní projednávané
věci.
[17] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že ve věci citovaného rozsudku se sice
jednalo o skutkově odlišné okolnosti, avšak Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku učinil
obecné závěry, které lze přiměřeně aplikovat také na nyní posuzovanou věc a městský soud
proto nepochybil, pokud tak učinil.
[18] Podle §10 odst. 1 zákona o elektronických úkonech „[m]inisterstvo zašle do vlastních rukou
přístupové údaje k datové schránce osobě uvedené v §8 odst. 1 až 4, bezodkladně po zřízení datové schránky“.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti mj. argumentoval obavou z možné zneužitelnosti
přístupových údajů v případě zasílání zmocněnci, přičemž tuto situaci odlišil od rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 57/2019 - 57. Ačkoliv lze obecně souhlasit s tím,
že přístupové údaje k datové schránce by měly být doručeny pouze primárně oprávněnému
k přístupu do datové schránky (statutárnímu orgánu právnické osoby) a nikomu jinému, není
možné závěry učiněné stěžovatelem přijmout. Zákonodárce totiž výslovně v §10 odst. 1 zákona
o elektronických úkonech uvedl, že přístupové údaje budou zasílány „do vlastních rukou“
(obdobně tuto formu doručování určil též pro zasílání přístupových údajů pro další osoby nebo v
jiných případech v §10 odst. 3 a §12 odst. 1 zákona o elektronických úkonech). Jak již bylo
uvedeno, zákon o elektronických úkonech výslovně počítá s doručováním „do vlastních rukou“
prostřednictvím informačního systému datových schránek. Při respektování premisy rozumného
zákonodárce lze těžko akceptovat, že by týmž pojmem v témže zákoně zákonodárce myslel
pokaždé něco jiného, tedy, že by měl mít pojem „do vlastních rukou“ uvedený v §10 odst. 1 zákona
zcela odlišný význam od pojmu „do vlastních rukou“ například podle §8 nebo §19 odst. 2 zákona o
elektronických úkonech. I jednotlivé procesní předpisy s doručováním „do vlastních rukou“ počítají
a jedná se vždy o doručování důležitých dokumentů, u kterých si musí držitel datové schránky
rozmyslet, komu je zpřístupní, protože k nim budou mít přístup všechny osoby, které k přijímání
písemností do vlastních rukou pověřil (srov. k tomu odst. [28] rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 8 As 57/2019 - 57).
[20] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku shrnul, že nelze přehlédnout, že některé
procesní předpisy počítají i při listinném doručování s tím, že doručování „do vlastních rukou“
neznamená, že by písemnost nemohla převzít jiná osoba. Správní řád tak již od počátku své
účinnosti (1. 1. 2006) počítal s tím, že se písemnosti „do vlastních rukou“ mohou doručovat nejen
tomu, pro koho je písemnost určena, ale i tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil
písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem nebo udělenou před doručujícím orgánem
(viz §20 odst. 2 správního řádu). Obdobně i podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 20. 7. 2009, neznamená pojem „do vlastních rukou“ to, že by nebylo
možno písemnost předat nikomu jinému, než jen adresátovi, neboť i při tomto způsobu
doručování se uplatní §50a odst. 1 daného zákona, podle nějž „[z]a fyzické osoby jsou oprávněny
písemnost přijmout osoby, které k tomu byly adresátem zmocněny na základě písemné plné moci udělené před
provozovatelem poštovních služeb“. Adresát písemnosti podle správního řádu nebo občanského
soudního řádu je tedy i v případě listinného doručování oprávněn kvalifikovaně zmocnit
k přebírání jiné osoby, ke kterým má zjevně dostatečnou důvěru, aby za něj písemnosti určené
do vlastních rukou přebíraly a nakládaly s nimi tak, jak mají.
[21] Je tedy na vůli a odpovědnosti adresáta písemností, komu udělí takové oprávnění,
ať půjde o doručování do datových schránek nebo doručování listinné. Není tedy zřejmé,
proč by zákonodárce v případě doručování přístupových údajů k datové schránce požadoval větší
míru zabezpečení, ale použil pro to stejný výraz „do vlastních rukou“.
[22] Závěry učiněné v rozsudku č. j. 8 As 57/2019 - 57 lze vztáhnout také na nyní
projednávanou věc, proto není možné přijmout argumentaci stěžovatele uplatněnou v kasační
stížnosti. Ačkoliv Nejvyšší správní soud může chápat některé z obav stěžovatele ohledně
zneužitelnosti přístupových údajů, odkazuje také v této části přiměřeně na citovaný rozsudek,
který možnost zneužití přístupových údajů zohlednil. Nejvyšší správní soud ve shodě
se stěžovatelem uvádí, že se jednalo o skutkově odlišnou věc, avšak ani nyní obavy stěžovatele
z možné zneužitelnosti přístupových údajů neobstojí. Je pouze na osobě, která si chce nechat
datovou schránku zřídit, aby uvážila o tom, komu umožní přístup k údajům do datové schránky,
a to včetně přístupových údajů k této schránce. Argumentace stěžovatele, že zástupce bude
oprávněn k přijetí přístupových údajů, avšak toto oprávnění bude starého data a nebude
již aktuální, a může tak dojít ke zneužití těchto přístupových údajů, je vzhledem ke shora
uvedenému bezvýznamná.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1, ve spojení s §120, s. ř. s. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[25] Žalobce byl ve věci plně úspěšný, a proto stěžovatel je povinen zaplatit mu náhradu
nákladů řízení. Její výši stanovil Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k §7 bodu 5.,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, na 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (sepis
vyjádření ke kasační stížnosti) a paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč. Jelikož zástupce
žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, Nejvyšší správní soud přiznanou částku navýšil
o sazbu této daně ve výši 21 % na výslednou částku 4 114 Kč splatnou k rukám zástupce žalobce
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu