ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.31.2019:33
sp. zn. 9 As 31/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní
pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti žalovanému: Státní
úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: JAMBOR – Uhelné sklady, s. r. o., se sídlem Fügnerova 694, Tábor, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 8. 2018, č. j. 4715/1.30/16-9, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2019, č. j. 59 A 3/2018 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni a osobě zúčastněné na řízení se n ep ři zn áv á právo na náhradu
nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne
3. 5. 2018, č. j. 35349/5.30/16-6, byla zamítnuta žádost žalobkyně o nahlédnutí do spisu
týkajícího se pracovního úrazu pojištěnce žalobkyně V . P ., ke kterému došlo dne 5. 1. 2015 v
areálu společnosti JAMBOR – Uhelné sklady, s. r. o. (osoby zúčastněné na řízení). V záhlaví
citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrdil.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem obě uvedená rozhodnutí
zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud poukázal na to, že v projednávané
věci bylo dne 15. 4. 2016 vydáno správním orgánem prvního stupně v pořadí první usnesení (č. j.
9972/5.30/16-2), kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o nahlédnutí do spisu specifikovaného
shora. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 8. 2016, č. j. 4715/1.30/16-3, odvolání žalobkyně
zamítl. Uvedené rozhodnutí žalovaného zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 51 A 42/2016 – 34, v němž dospěl k závěru, že správní orgány nesprávným způsobem
přistoupily k hodnocení podmínek §38 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), neboť dvě kumulativně stanovené podmínky v podstatě
smísily a první podmínku hodnotily v rámci podmínky druhé. Krajský soud k tomu konstatoval,
že z obsahu správního spisu měl za prokázané, že právní zájem žalobkyně na nahlédnutí do spisu,
tedy první zákonná podmínka, byl žalobkyní prokázán. Správní orgány však tuto podmínku
žádným způsobem nehodnotily, pokud rovnou přešly k hodnocení druhé podmínky. Ani tato
podmínka však nebyla správními orgány řádně vypořádána. Soud označil za neudržitelné důvody,
pro které shledaly správní orgány tuto podmínku za nenaplněnou, resp. shledaly, že by
nahlédnutím do spisu bylo porušeno právo některého z účastníků a současně byla porušena
povinnost mlčenlivosti. Dotčení účastníků nelze spatřovat pouze v tom, že by nahlédnutím
do spisu byla žalobkyně zvýhodněna.
[3] Na základě tohoto rozhodnutí bylo vydáno nové správní rozhodnutí ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 35349/5.30/16-6, kterým byla žádost žalobkyně o nahlédnutí do spisů opětovně zamítnuta
a nahlédnutí do spisu bylo odepřeno. Odvolání bylo zamítnuto v záhlaví uvedeným rozhodnutím
žalovaného. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že správní
rozhodnutí nemohou ani v novém znění obstát. Soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí
zavázal správní orgány k opětovnému přezkumu podmínek §38 odst. 2 s. ř., ty se však závěry
krajského soudu neřídily, pokud na základě konstatování krajského soudu stran první podmínky
(prokázaného právního zájmu žalobkyně) tomuto závěru přisvědčily a uvedly, že je dán.
V případě podmínky druhé však v podstatě pouze zopakovaly to, co již bylo uvedeno
v předchozích rozhodnutích. Konstatoval, že v obecné rovině budou vždy zájmy žalobkyně
a zájmy účastníka řízení protichůdné; tato skutečnost však automaticky neznamená, že by měl být
účastník dotčen na svých právech. Krajský soud k projednávané otázce odkázal na rozsudek
Soudního dvora Evropské Unie ze dne 6. 6. 2013, ve věci C-536/11 (Donau Chemie AG), podle
kterého může nahlédnutí do spisu představovat jedinou možnost osob získat důkazy nezbytné
pro účely odůvodnění jejich žaloby na náhradu škody. Argumentaci správních orgánů
o protichůdných zájmech v řízení o náhradě škody proto považoval za absurdní. Správní orgány
podle něj nejednaly ve smyslu zrušovacího rozhodnutí a nezjednaly žádnou nápravu. Připomněl,
že správními orgány uváděná povinnost mlčenlivosti není absolutní a neomezená a k jejímu
prolomení může dojít právě v případě splnění podmínek §38 odst. 2 s. ř. Krajský soud závěrem
podotkl, že pokud dospěje správní orgán k závěru, že některé informace ze spisu spadají
do kategorie ochrany utajovaných informací, osobních údajů, obchodního tajemství a dalších
údajů a informací chráněných zvláštními zákony, má možnost je na základě §38 odst. 6 s. ř.
z nahlížení do spisu vyloučit. Správní orgány dále žádným způsobem nepromítly do svých
rozhodnutí jakoukoli úvahu, resp. nebylo ani ozřejmeno, jakým způsobem měl být proveden test
proporcionality zmiňovaný správním orgánem prvního stupně. Uzavřel, že nepřípustnost
nahlížení nelze odůvodnit toliko spekulacemi o možné existenci citlivých informací ve spisu,
o jehož nahlížení se jedná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel uvedl, že má především za to, že krajský soud v předcházejícím řízení posoudil
předmětnou právní otázku nesprávně, přesto však z procesní opatrnosti namítl také
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel namítl, že ačkoliv krajský soud odůvodnil,
proč je pro žalobkyni potřebné do požadovaných spisů nahlédnout, nevěnoval se již dostatečně
tomu, proč by této potřebě žalobkyně měla ustoupit stěžovatelova povinnost mlčenlivosti
a veřejný zájem na ochraně informací a údajů osobního a potenciálně zneužitelného charakteru.
Podle něj krajský soud neosvětlil, zda test proporcionality mezi potřebou žalobkyně nahlédnout
do spisů a na druhé straně povinnosti mlčenlivosti správních orgánů vůbec prováděl, popř.
z jakého důvodu dal v daném případě přednost prvému, když krajský soud v předchozím
rozsudku toliko obecně odkázal na závěry doktrinálního proudu, podle kterého je §38 odst. 2
s. ř. v poměru speciality k §15 odst. 3 resp. §38 odst. 6 s. ř.
[6] Stěžovatel namítl, že oba správní orgány se argumentačně vypořádaly s tím, proč by
umožnění nahlédnutí do spisů mělo znamenat porušení práva některého z účastníků, popřípadě
dalších dotčených osob nebo veřejného zájmu. Oba orgány uvedly, že porušení shledávají v tom,
že zájmy žalobkyně nejsou souladné se zájmy osoby zúčastněné na řízení a také se zájmy
zaměstnance, u kterého došlo k úrazu. Správní orgány taktéž uvedly, že tyto osoby poskytly určité
informace (dokonce např. vysoce osobního a soukromého charakteru), přičemž tímto plnily svou
povinnost vůči orgánům inspekce práce. Podle stěžovatele však nemají automaticky paušálně
povinnost strpět, aby tyto informace byly zpřístupněny žalobkyni (coby osobě soukromého
práva) a pro účel jejího soukromoprávního sporu. Stěžovatel chápe, že pro žalobkyni může být
potřebné nahlédnout do předmětných spisů, avšak nenachází potřebnou legalitu jejího
požadavku; správní orgány mohou totiž konat pouze v zákonných mezích a nemohou proto
žalobkyni nahlédnutí do spisu dovolit. Stěžovatel se proto nemohl ztotožnit s výtkou krajského
soudu, že „neměl ozřejmit, jakým způsobem tzv. test proporcionality, v jehož rámci poměřoval právo žalobce
nahlédnout do spisového materiálu a právo (nejen) účastníka řízení na uplatnění povinnosti mlčenlivosti,
prováděl“.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že krajskému soudu předložil správní spisy, což je jeho zákonnou
povinností; krajský soud však tuto skutečnost žádným způsobem nereflektoval, když nijak
neozřejmil, zda je nebo není zaslaný spisový materiál takového charakteru, že mělo být žalobkyni
umožněno do něj nahlédnout. Krajský soud v napadeném rozsudku pouze konstatoval,
že správní orgány tuto otázku nevyhodnotily správně, avšak neuvedl, jak měla být tato otázka
hodnocena. Stěžovatel znovu upozornil, že ze správních rozhodnutí bylo zřejmé, proč nemohou
orgány inspekce poskytnout žalobkyni spisy, avšak krajský soud tyto důvody stručně odmítl s tím,
že nejsou udržitelné. Podle stěžovatele ze znění §38 odst. 2 s. ř. jasně plyne, že pokud je shledán
rozpor mezi zájmy, nemůže být nahlédnutí umožněno.
[8] Krajský soud v napadeném rozsudku zavázal správní orgány k tomu, aby případné
odepření nahlédnutí důkladně odůvodnily, a to ve vztahu ke každé konkrétní vyloučené listině.
Správní orgány tak učinily, když porušení práv zkoumaly ve vztahu souboru dokumentů
a shrnujícím způsobem uvedly, jaké informace se ve spise nacházejí. Stěžovatel spatřoval rozdíl
mezi požadavkem na řádné odůvodnění odepření nahlížení do spisů (k čemuž je povinen)
a konkrétním popisem (či přepisem) obsahu konkrétní listiny (k čemuž oprávněn není, neboť by
tak podle něj ztratil institut odepření nahlížení smysl). Pokud tedy krajský soud vytknul stěžovateli
nedostatečnou a neudržitelnou argumentaci, pak se právě tímto rozdílem nezabýval, pokud pouze
konstatoval, že stěžovatel by měl být konkrétnější. Stěžovatel dále upozornil, že se zabýval také
poučením krajského soudu o možnosti vyloučit část spisů z nahlížení; implicitně takto
postupoval, když byl z rozebíraných důvodů nucen z nahlížení vyloučit celý spisový materiál.
[9] K odkazu na rozsudek Soudního dvora ve věci Donau Chemie AG stěžovatel uvedl,
že závěry této judikatury respektuje, avšak nemá za to, že by uvedené rozhodnutí na věc zcela
dopadalo. Uvedl, že citovaný rozsudek Soudního dvora se zabýval rakouskou vnitrostátní právní
úpravou, která sama o sobě paušálně a kategoricky soudci zakazuje, aby v případě nesouhlasu
účastníků řízení ve věci kartelových dohod žadateli nahlédnutí povolil. Právě z těchto důvodů
Soudní dvůr zkonstatoval, že takové pravidlo může znemožňovat nebo přinejmenším nadměrně
ztěžovat ochranu práva na náhradu škody. Soudní dvůr se tedy vyjadřoval k situaci, kdy jednak
posuzovanou „procesní fází“ bylo (až) soudní řízení, tedy nikoli (již) správní řízení (na něž může
v České republice soudní řízení správní „navazovat“), a dále k situaci, kdy neměly příslušné
orgány možnost uvážení, nebyl jim tedy dán zákonodárcem prostor k tomu, aby provedly test
proporcionality. Česká právní úprava dává správním orgánům prostor, aby o tom, zda umožní
nahlédnutí do spisu, rozhodly na základě uvážení, přičemž musí vážit případ od případu všechny
relevantní skutečnosti a na straně jedné zájmy odůvodňující sdělení informací a na straně druhé
ochranu těchto informací. Podle stěžovatele citovaný rozsudek Soudního dvora naopak varuje
před paušálním upřednostněním nahlédnutí do spisu.
[10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasila s námitkou, že by krajský soud
nevyhodnotil dostatečně otázku povinnosti mlčenlivosti. Krajský soud naopak v nynějším
rozsudku i v rozsudku jemu předcházejícím dostatečně zdůvodnil, proč není možné souhlasit
s názorem stěžovatele, že z důvodu mlčenlivosti není možné vyhovět žádosti žalobkyně,
a správně poukázal na to, že tato povinnost není absolutní a neomezená. Žalobkyně uvedla,
že stěžovatel se nezabýval dostatečně jejím postavením jako osoby na pomezí veřejného
a soukromého práva. Žalobkyně plní veřejnoprávní roli, hospodaří se svěřenými prostředky
a zákonem jsou jí určována práva a povinnosti. Žalobkyně má zákonem stanovené právo podle
§55 zákona o veřejném zdravotním pojištění a pokud by jej řádně nevykonávala, mohla by být
nařčena ze špatného hospodaření se svěřenými prostředky. Stěžovatel však tyto skutečnosti
nebral vůbec v potaz.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné
zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu
skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. Nejvyšší správní soud však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami,
které podle jeho setrvalé judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně
posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS).
Napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z jeho
odůvodnění je zřejmé, že soud vystihl podstatu věci a při posouzení věci vycházel z relevantních
skutečností.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve považuje za vhodné v souvislosti s uplatněnými kasačními
námitkami popsat stručně mechanismus posouzení žádosti osoby, která není účastníkem
správního řízení, o nahlížení do spisu. Ustanovení §38 odst. 2 s. ř. stanoví, že jiným osobám
správní orgán umožní nahlédnout do spisu, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod
a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob
anebo veřejný zájem. Na základě citovaného ustanovení je povinností správního orgánu nejprve
posoudit, zda žadatel o nahlížení do spisu prokázal právní zájem nebo jiný vážný důvod
na nahlížení do správního spisu. Posouzení právního zájmu či jiného vážného důvodu
je pro rozhodnutí o takové žádosti zcela zásadní, neboť na jeho základě může správní orgán
dospět ke dvěma zcela rozdílným procesním postupům.
[15] Pokud žadatel o nahlížení do správního spisu dle §38 odst. 2 s. ř. neprokáže právní zájem
či jiný vážný důvod na nahlížení do spisu, správní orgán žádost o nahlížení do spisu bez dalšího
zamítne a posouzení dalších okolností významných pro umožnění nahlížení do spisu se již
nevěnuje. Prokáže-li naopak žadatel právní zájem nebo jiný vážný důvod pro nahlížení do spisu,
správní orgán je dále povinen posoudit, zda nahlédnutím žadatele do spisu nebude porušeno
právo některého z účastníků řízení, popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem.
Posouzení splnění těchto dalších podmínek dle §38 odst. 2 s. ř. přichází tedy v úvahu výhradně
v případě prvotního prokázání právního zájmu či jiného vážného důvodu žadatelem o nahlížení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 Afs 87/2013 - 73).
V opačném případě se správní orgán těmito podmínkami nezabývá, neboť jakýkoliv závěr
ohledně splnění těchto podmínek by nemohl nijak ovlivnit nemožnost povolení nahlédnutí
do spisu z důvodu neprokázání právního zájmu nebo jiného vážného důvodu.
[16] V případě splnění všech výše uvedených podmínek správní orgán umožní žadateli
do spisu nahlédnout. V takovém případě však musí dbát na to, aby z nahlížení do spisu byly
dle §38 odst. 6 správního řádu vyloučeny veškeré jeho části, které obsahují utajované informace
nebo skutečnosti, na něž se vztahuje zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti;
to neplatí o částech spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz, do takových částí spisu však
může nahlížet pouze účastník řízení nebo jeho zástupce za předpokladu, že jsou předem
seznámeni s následky porušení povinnosti mlčenlivosti o těchto skutečnostech a že o poučení
je sepsán protokol, který podepíší.
[17] Stěžovatel krajskému soudu vytkl řadu pochybení, přičemž nejprve namítal, že krajský
soud neosvětlil, zda test proporcionality mezi potřebou žalobkyně nahlédnout do spisů
a na druhé straně povinnosti mlčenlivosti správních orgánů vůbec prováděl, popř. z jakého
důvodu dal v daném případě přednost prvému; neosvětlil podle něj ani to, proč mělo být podle
něj upřednostněno právo žalobkyně nahlížet do spisů před povinností mlčenlivosti. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že není zcela zjevné, kam těmito námitkami stěžovatel míří. Krajský
soud totiž opětovně zrušil obě správní rozhodnutí právě z důvodu jejich nedostatečné
argumentace týkající se posuzované otázky umožnění nahlédnutí do předmětných spisů.
[18] Krajský soud tedy zrušil napadené rozhodnutí i jemu předcházející správní rozhodnutí
prvního stupně, neboť správní orgány se neřídily závěry uvedenými v předchozím rozsudku;
pouze na základě konstatování krajského soudu ke splnění první podmínky (prokázaného
právního zájmu) tomuto závěru přisvědčily a uvedly, že je dán. V případě druhé zákonné
podmínky však v podstatě zopakovaly to, co uvedly již v předchozích rozhodnutích. Krajský soud
proto znovu zopakoval, že nemůže souhlasit se závěrem, podle kterého by nahlížením do spisu
žalobkyní bylo porušeno právo účastníka. Tato skutečnost totiž sama o sobě neznamená, že tento
účastník bude automaticky dotčen na svých právech. Krajský soud k tomu poukázal na rozsudek
Soudního dvora Donau Chemie AG, podle kterého může nahlédnutí do spisu představovat jedinou
možnost těchto osob získat důkazy nezbytné pro účely odůvodnění jejich žaloby. Soud
pak upozornil na to, že ani obecně uváděná povinnost mlčenlivosti nemůže sama o sobě obstát,
neboť k jejímu prolomení může dojít právě v případě splnění podmínek daných §38 odst. 2 s. ř.
Uzavřel, že správní orgán má možnost vyloučit ze spisu některé dokumenty, jestliže by tyto
spadaly do kategorie ochrany utajovaných informací, osobních údajů, obchodního tajemství
a dalších údajů a informací chráněných zvláštnímu zákony (§38 odst. 6 s. ř.).
[19] Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele poukazuje na to, že takto stěžovatelem
předestřená argumentace svědčí spíše o nepochopení závěrů plynoucích z napadeného rozsudku
krajského soudu, neboť na závěry učiněné krajským soudem ve vztahu k nedostatečnému
posouzení nastolené otázky nereaguje, ale naopak vytýká nedostatečné posouzení otázky
krajským soudem. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu upozorňuje, že není úlohou krajského
soudu nahrazovat činnost správních orgánů, tedy v projednávané věci rozhodnout o tom,
zda mělo či nemělo být žalobkyni umožněno nahlédnout do spisu, a to i přes to (jak stěžovatel
uvedl), že ho měl krajský soud k dispozici. Jak je již shora uvedeno, krajský soud považoval závěry
učiněné správními orgány za neudržitelné, a to ze stejných důvodů, které uvedl již v předchozím
rozsudku. Správní orgány totiž vytýkané vady ani v dalším řízení neodstranily.
[20] Nejvyšší správní soud proto nemůže souhlasit s námitkou stěžovatele, že správní orgány
dostatečně argumentačně vypořádaly, proč by nahlédnutí do spisu mělo znamenat porušení práva
některého z účastníků a souhlasí naopak s krajským soudem, že závěry správních orgánů
neobstojí. Jak dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu, není vyloučeno, že uplatněním
institutu nahlížení podle §38 odst. 2 s. ř. by mohl být účastník poškozen. Na to ostatně pamatuje
samotné citované ustanovení. Stěžovatel však musí být u každého dokumentu nebo souboru
dokumentů schopen vysvětlit, v čem konkrétně vidí porušení práv účastníka řízení.
Nepřípustnost nahlížení nelze odůvodnit toliko obecným tvrzením o citlivosti informací. Uznání
porušení práv účastníka odůvodněné pouze obecnými tvrzeními může vést k účelovému
obcházení práva třetích osob na uplatnění náhrady škody v civilním řízení (srov. k tomu již
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 Afs 87/2013 – 73,
nebo ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 43/2015 - 67). Žalovaný však obdobně jako v předchozím
rozhodnutí vystavěl svou argumentaci na tom, že zájmy jednotlivých účastníků jsou v rozporu,
který znemožnil vyhovět žádosti žalobkyně. Obecně konstatoval, že účastníci řízení kontrolním
a správním orgánům poskytují své interní informace a údaje, které jsou často zásadního
a potenciálně zneužitelného charakteru. Obdobně tomu bylo podle žalovaného také v nyní
projednávané věci, neboť zaměstnanci (nebo úrazem postižení) sdělují kontrolním či správním
orgánům informace i údaje osobního a potenciálně zneužitelného charakteru, tedy informace
a údaje, které by nebýt povinnosti součinnosti (resp. povinnosti vypovídat) za jiných okolností
neposkytly. Tyto informace tedy mají být chráněny, což by v nyní posuzované věci nebylo splněno
za předpokladu nahlédnutí do spisu. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem
konstatuje, že takto obecně pojatá argumentace nemůže v intencích shora uvedeného obstát.
[21] Krajský soud nevyhodnotil věc tak, že by mělo být automaticky povoleno nahlížení
žalobkyně do příslušných spisů, jak mylně uvedl stěžovatel v kasační stížnosti. Krajský soud toliko
zdůraznil nutnost posoudit všechna relevantní fakta dané věci a důkladně se zabývat obsahem
informací v příslušném spisu, do něhož chtěla žalobkyně nahlédnout, a to zcela správně
v návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a také na přiměřeně použitelné
závěry plynoucí z rozsudku Soudního dvora ve věci Donau Chemie AG. Není tedy pravda,
že by z napadeného rozsudku plynulo, že správní orgány by měly povinnost zpřístupnit žalobkyni
příslušný spis pro její zájem na soukromoprávním sporu a že by v tomto ohledu krajský soud
pochybil, pokud nedostatečně posoudil možné dopady zpřístupnění informací v příslušných
spisech na práva zúčastněných osob.
[22] Stěžejní pro věc je posouzení toho, co je obsahem spisu, zda mohou být některé
dokumenty žalobkyni zpřístupněny, a pakliže tomu tak není, je nutné osvětlit, proč právě daný
dokument (resp. soubor dokumentů) zpřístupněn být nemůže, jak správně uvedl krajský soud.
Jak je uvedeno již shora, nelze paušálně odmítnout nahlížení do celého spisu jen proto „že hrozí
dotčení práv“. Takto hypotetické závěry, které učinily správní orgány, přijmout nelze. Nepostačí
ani, pokud se správní orgány vypořádaly s obsahem listin toliko „implicitně“, jak uvedl stěžovatel
v kasační stížnosti, pročež vyloučily spis jako celek. Už jen sama skutečnost, že stěžovatel
žalobkyni na základě výzvy k poskytnutí informací poskytl některé údaje z daného spisu, svědčí
o tom, že celý spis nebylo nutné z nahlížení vyloučit (str. 4 kasační stížnosti). Nejvyšší správní
soud tedy souhlasí s tím, že správní orgán prvního stupně sice převzal závěr krajského soudu
o tom, že je dán právní zájem žalobkyně (krajský soud upozornil v prvním zrušujícím rozsudku
na to, že se správní orgán tímto aspektem vůbec nezabýval, protože dle něj žalobkyně žádný
takový zájem netvrdila, což ale krajský soud s poukazem na důvody uváděné žalobkyní striktně
odmítl), druhou otázku v intencích shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu
(resp. také rozsudku Soudního dvora) však správní orgány neposoudily v dostatečném rozsahu
a neřídily se tak závazným právním názorem krajského soudu učiněným již v prvním zrušujícím
rozsudku.
[23] Také argumentace stěžovatele, podle které na věc nedopadá krajským soudem citovaná
judikatura Soudního dvora, je nepřípadná. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že správnímu
orgánu je zákonem předvídána možnost posoudit, zda je možné nahlédnutí do spisu povolit
či nikoli, právě to však správní orgány neučinily řádným způsobem, což jim (jak je již shora
uvedeno) krajský soud opětovně vytkl. Přiměřené užití závěrů plynoucích z citovaného rozsudku
Soudního dvora považuje zdejší soud za správné; k jeho aplikaci ostatně přistoupil Nejvyšší
správní soud již dříve ve shora citovaných rozsudcích, a to právě ve vztahu k §38 odst. 2 s. ř.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1, věty první, s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[26] Žalobkyně, která měla v řízení úspěch, byla zastoupena svým zaměstnancem a v řízení
požadovala paušální náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za vyjádření ke kasační stížnosti.
Podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 - 79, nemůže Nejvyšší
správní soud přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli (resp. žalobci) náhradu nákladů
řízení stanovenou paušální částkou podle advokátního tarifu, ale musí i nadále vycházet z nákladů,
jejichž vynaložení navrhovatel (resp. žalobce) soudu prokáže. Vyjádření ke kasační stížnosti bylo
soudu zasláno prostřednictvím datové schránky a žádné další náklady spojené s tímto vyjádřením
nebyly ze spisu patrné; soud proto náhradu nákladů žalobkyni nepřiznal. Osobě zúčastněné
na řízení náhradu nákladů řízení Nejvyšší správní soud nepřiznal podle §60 odst. 5 s. ř. s.,
neboť jí neukládal žádné povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu