ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.344.2019:49
sp. zn. 9 As 344/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: BENEFIT
Development a.s., se sídlem U Hrušky 55/13, Praha 5, zast. MUDr. Mgr. Danielem Mališem,
LL. M., advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního
města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.
3. 2015, č. j. MHMP 353484/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 8 A 100/2015 - 67,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 8 A 100/2015 - 67,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Odbor výstavby Úřadu městské části Praha 17 (dále též „stavební úřad“) obdržel dne
7. 11. 2013 žádost žalobkyně o vyjádření k záměru nazvanému „Pietní park pro zvířata chovaná
v zájmových chovech v Praze – Zličíně“ (dále jen „pietní park“) z hlediska územně plánovací
dokumentace, a to pro účely zjišťovacího řízení podle §7 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování
vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů
na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o EIA“).
[2] Stavební úřad vydal dne 25. 11. 2013 sdělení č. j. ÚMČP17 018344/2013/VYS/Ur,
sp. zn. S-ÚMČP17 018344/2013/2 (dále jen „sdělení ze dne 25. 11. 2013“),
v němž k předloženému návrhu uvedl, že je z hlediska platného územního plánu sídelního útvaru
hlavního města Prahy (dále jen „územní plán“) částečně přípustný a částečně výjimečně
přípustný. Dále konstatoval, že s ohledem na celoměstský systém zeleně, který tvoří překryvnou
vrstvu funkčním plochám a má vlastní regulativy zpřísňující regulativy funkčních ploch, nelze
jednoznačně potvrdit soulad s územně plánovací dokumentací bez projednání s dotčenými
orgány. Stavební úřad má však k dispozici stanovisko odboru územního plánování,
podle něhož není umístění záměru v celoměstském systému zeleně možné, i s ohledem
na vyhlášenou veřejně prospěšnou stavbu.
[3] Na základě výzvy ze dne 16. 10. 2014, kterou stavebnímu úřadu adresoval Magistrát
hlavního města Prahy, odbor stavební a územního plánu (dále jen „žalovaný“), vydal stavební
úřad usnesení ze dne 17. 12. 2014, č. j. ÚMČP17 021119/2014/VYS/Sy, sp. zn. S-ÚMČP17
021119/2014/1 (dále jen „usnesení ze dne 17. 12. 2014“), kterým shora uvedené sdělení ze dne
25. 11. 2013 zrušil, a to s účinky ode dne, kdy bylo vydáno. Proti usnesení ze dne 17. 12. 2014
podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015, č. j. MHMP
353484/2015, zamítl.
[4] Žalobkyně se obrátila na Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) a v žalobě
poukazovala na to, že žalovaný neměl pravomoc k vydání výzvy ze dne 16. 10. 2014, že je
nezákonná, že původní sdělení ze dne 25. 11. 2013 bylo zákonné a že rušící usnesení stavebního
úřadu bylo vydáno až po uplynutí prekluzivní lhůty. Rovněž jí postupem stavebního úřadu
vznikla újma.
[5] Městský soud napadeným rozsudkem ze dne 23. 10. 2019 žalobu zamítl. Poukázal na to,
že ke zrušení sdělení přistoupil stavební úřad postupem podle §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Výstupem
zjišťovacího řízení stavebního úřadu byl písemný závěr, který měl v době vydání sdělení ze dne
25. 11. 2013 právní formu tzv. jiného správního úkonu (vyjádření, osvědčení a sdělení) podle části
čtvrté správního řádu. Postupem podle §156 odst. 2 správního řádu proto mohl následně
stavební úřad přistoupit ke zrušení takového sdělení, neboť bylo nezákonné a nebylo
rozhodnutím. Žalovaný je sice podle §81 odst. 3 písm. a) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), oprávněn
vykonávat přenesenou působnost hlavního města Prahy, není-li tímto nebo zvláštním zákonem
svěřena jiným orgánům hlavního města Prahy. Může tedy také přezkoumat rozhodnutí vydaná
orgány městských částí podle správního řádu. Protože však sdělení stavebního úřadu ze dne
25. 11. 2013 nebylo rozhodnutím, výzva žalovaného ze dne 16. 10. 2014 adresovaná stavebnímu
úřadu nebyla výkonem přenesené působnosti, ale podnětem, k němuž byl oprávněn kdokoliv.
[6] K další žalobní námitce, že zrušené sdělení ze dne 25. 11. 2013 bylo zákonné,
neboť je výsledkem zjišťování skutkového stavu, nikoli aplikací právního předpisu, městský soud
uvedl, že toto sdělení posuzovalo záměr z hlediska jeho souladu s územním plánem, nikoli
s ohledem na možný vliv záměru na životní prostředí, jak mělo učinit.
[7] Ani námitka uplynutí prekluzivní lhůty není důvodná. V §156 odst. 2 správního řádu je
totiž uvedeno, že usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Jedná
se tedy o speciální úpravu k §96 odst. 1 a §97 odst. 2 správního řádu, a tato ustanovení stanovící
jiné lhůty proto nelze aplikovat.
[8] Městský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž je zrušující rozhodnutí
nezákonné z důvodu újmy, jejíž vznik žalobkyni hrozí. Nejprve poukázal na to, že je třeba šetřit
práva nabytá v dobré víře. Zde však dobrá víra neexistovala. Ve sdělení ze dne 25. 11. 2013
je výslovně uvedeno: „Dle výkresu č. 19 ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY
a výkresu č. 31 PODROBNÉ ČLENĚNÍ PLOCH ZELENĚ jsou uvedené pozemky v návrhu
celoměstského systému zeleně“. Dále je zde uvedeno: „Dle výkresu č. 25 VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ
STAVBY jsou výše uvedené pozemky dotčeny veřejně prospěšnou stavbou podle seznamu v textové části kódem
2/ZP/57-Zličín-zřízení lesoparku ulice Hrozenkovská.“ Ačkoli Změna Z1000/00 Územního plánu
sídelního útvaru hl. m. Prahy včetně její přílohy č. 1 Regulativy funkčního a prostorového
uspořádání území hlavního města Prahy je rozsáhlý dokument, lze po každém vlastníku pozemku
na území hlavního města spravedlivě požadovat, aby se seznámil s jeho obsahem a tím, jak je jeho
pozemek začleněn v rámci funkčního využití území a jaké jsou možnosti využití tohoto pozemku.
Pokud by se žalobkyně řádně seznámila se změnou územního plánu, jeho přílohami a k tomu
přináležejícími výkresy č. 4 a č. 31, seznala by, že dotčené pozemky jsou funkčně zařazeny jako
plochy určené pro parky (označené PP). Plochy určené pro hřbitovy jsou vymezeny samostatně.
Záměr žalobkyně je navrhován v ploše parky, tedy v ploše neurčené pro krematoria
nebo pro pohřbívání zvířat, a jeho umístění na daných pozemcích není podle územně plánovací
dokumentace možné. Žalobkyni nic nebránilo se včas seznámit se změnou územního plánu.
Pokud tak neučinila, nemůže se úspěšně dovolávat dobré víry ve správnost sdělení ze dne
25. 11. 2013.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Uvedla, že s jejím záměrem vystavět pietní park již od začátku nesouhlasili představitelé
Městské části Praha – Zličín a snažili se různými prostředky dosáhnout zrušení sdělení ze dne
25. 11. 2013. Když neuspěli přímo, obrátili se na žalovaného, který vydal dne 16. 10. 2014 výzvu
stavebnímu úřadu ke zrušení sdělení, a stavební úřad, v domnění, že je touto výzvou vázán,
jen s odkazem na odůvodnění výzvy toto sdělení zrušil. Žalovaný však nemohl tuto výzvu vydat,
neboť s takovým úkonem správní řád nepočítá a pravomoc k jejímu vydání nevyplývá
ani z §81 zákona o hlavním městě Praze. Výzva žalovaného rovněž nebyla podnětem k zahájení
přezkumného řízení podle §156 odst. 2 správního řádu, k jehož podání je oprávněn kdokoliv,
jak tvrdí městský soud.
[11] Městský soud rovněž vycházel z irelevantního právního stavu, neboť odkazoval
na přílohu č. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy, o závazné části územního plánu
sídelního útvaru hlavního města Prahy. Text této přílohy však územní plán v době vydání
napadeného rozhodnutí, nezákonného usnesení ani sdělení ze dne 25. 11. 2013 neobsahoval. Stav
územního plánu ve znění opatření obecné povahy č. 6/2009 s účinností od 12. 11. 2009 byl jiný,
a to včetně jiných regulativů ploch zeleně. Ve všech plochách ZP platí jedny a ty samé regulativy.
Městský soud dospěl k chybnému závěru, že na plochách určených pro parky nelze vystavět
pietní park. Rovněž chybně vytkl stěžovatelce, že neznala územní plán ve znění účinném
naposledy v roce 2009, a dospěl k závěru, že sdělení ze dne 25. 11. 2013 bylo nesprávné,
jelikož nezmiňovalo údajný rozpor umístění pietního parku s územním plánem účinným do roku
2009.
[12] Došlo rovněž k porušení §156 odst. 2 správního řádu, podle nějž lze usnesení o zrušení
úkonu správního orgánu podle čtvrté části správního řádu vydat jen po dobu, po kterou trvají
účinky tohoto úkonu. Sdělení ze dne 25. 11. 2013 bylo přílohou oznámení záměru ve smyslu
§6 zákona o EIA a podkladem pro zjišťovací řízení podle §7 tohoto zákona. Zjišťovací řízení
bylo ukončeno vydáním závěru Ministerstva životního prostředí ze dne 14. 2. 2014,
č. j. 10864/ENV/14, a tímto dnem proto skončily účinky sdělení ze dne 25. 11. 2013 ve smyslu
§156 odst. 2 správního řádu. Nezákonné usnesení bylo vydáno 17. 12. 2014, tedy bezmála rok
po skončení zjišťovacího řízení, v době, kdy již účinky sdělení ze dne 25. 11. 2013 dávno
netrvaly. Městský soud se s touto žalobní argumentací nijak nevypořádal. Podle stěžovatelky
se však i v případě, pokud by dospěl soud k závěru, že účinky vyjádření k EIA ještě trvaly, jedná
o překročení prekluzivní lhůty, neboť §156 odst. 2 a §96 odst. 1 správního řádu se vzájemně
doplňují a je potřeba aplikovat i lhůtu podle §96 odst. 1 správního řádu. Obdobně je tomu
například u přezkumu souhlasů podle stavebního zákona.
[13] Výsledkem nesprávného právního posouzení je i závěr městského soudu, že sdělení
ze dne 25. 11. 2013 je nezákonné, jelikož „posuzuje záměr z hlediska jeho souladu s územním plánem,
nikoli s ohledem na možný vliv záměru na životní prostředí“. Vyjádření však vydává stavební úřad
(dnes úřad územního plánování), který nemá k posuzování vlivů na životní prostředí či k ochraně
přírody a krajiny žádnou působnost ani odbornost.
[14] Městský soud odmítl dobrou víru stěžovatelky a její ochranu, neboť ze sdělení ze dne
25. 11. 2013 měla poznat, že není správné. Stěžovatelce není známo jediné soudní rozhodnutí,
ve kterém by byl nedostatek dobré víry při nabývání práv z rozhodnutí dovozován z nesprávnosti
tohoto rozhodnutí s tím, že adresát rozhodnutí měl jeho nesprávnost zjistit. Z tohoto důvodu
je také nepřípadný odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též
„NSS“) ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011 - 102. V něm šlo totiž o situaci, kdy žalobce
požádal stavební úřad o vydání kolaudačního rozhodnutí, aniž by uvedl, že stavba byla provedena
v rozporu se stavebním povolením a nedošlo k jejímu dodatečnému povolení. V nyní
posuzované věci ani stavební úřad nedovodil, že by byl pietní park v rozporu s územním plánem.
Sama stěžovatelka to proto ani za něj dovodit nemohla. Údajný rozpor s územním plánem
vyplývá jen z následně vysloveného názoru žalovaného.
[15] Rovněž nesouhlasí s názorem městského soudu, že mohla důvody údajného nesouladu
pietního parku s územním plánem seznat přímo z něj. Prvním z již zmíněných důvodů,
pro které žalovaný stavebnímu úřadu přikázal sdělení ze dne 25. 11. 2013 zrušit, je nezohlednění
výkresu č. 31 - podrobné členění ploch zeleně územního plánu, na němž má být na pozemcích
stěžovatelky vymezena plocha PP - parky. Toto vymezení je však bez právního významu,
jelikož nikde v územním plánu není stanoveno, jak lze pozemky vybarvené ve výkresu
č. 31 využívat a jak nikoli. Jedinou plochou, jejíž využití územní plán upravuje a která je v jeho
výkresech na pozemcích stěžovatelky vymezena, je plocha ZP - parky, historické zahrady
a hřbitovy, jejíž regulativy jsou popsány v bodě III. Její podrobnější členění, ať ve výkresu
č. 31 (podrobné členění ploch zeleně územního plánu) nebo kdekoli jinde, které není provázáno
s regulativy funkčního a prostorového uspořádání území, nijak neomezuje využití pozemků
podle regulativů ploch ZP - parky, historické zahrady a hřbitovy.
[16] Řízení u městského soudu bylo zahájeno v roce 2015 a první a jediné jednání se konalo
až na podzim roku 2019. Na tomto jednání však městský soud nebyl ochotný sdělit stěžovatelce
svůj předběžný názor na věc a uvedl, že se tento názor dozví až z rozhodnutí. Stěžovatelka
proto nemohla doplnit svou argumentaci o další potřebná tvrzení a nemohla rovněž upozornit
městský soud, že vychází z nesprávné verze územního plánu. I tento postup městského soudu
proto založil nezákonnost jeho rozhodnutí.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém názoru, že lhůta podle §156
odst. 2 správního řádu byla dodržena a argumentace stěžovatelky lhůtami pro přezkum souhlasů
dle stavebního zákona je mimoběžná. K závaznosti výzvy ze dne 16. 10. 2014 uvedl, že sama
stěžovatelka zmínila institut opatření proti nečinnosti podle §80 správního řádu, který by byl
nucen následně aplikovat, kdyby stavební úřad nezákonné sdělení nezrušil. Případné usnesení
o atrakci by byl rovněž oprávněn spojit s usnesením o zrušení sdělení. Dle žalovaného se městský
soud také věcně správně vypořádal s námitkou dobré víry. Sdělení stavebního úřadu ze dne
25. 11. 2013 totiž obsahuje informaci, že stavební úřad disponuje stanoviskem orgánu územního
plánování ze dne 19. 2. 2013, ve kterém je uvedeno, že umístění záměru není možné vzhledem
k celoměstskému systému zeleně a k vyhlášené veřejně prospěšné stavbě lesoparku. Tato
skutečnost proto byla stěžovatelce známa minimálně od data doručení sdělení. Upozornil také
na přijetí celoměstsky významné změny Z 2832/00, která byla přijata opatřením obecné povahy
č. 55/2018 a vyjasňuje neslučitelnost umisťování spaloven domácích zvířat s využitím
pro veřejnou parkovou zeleň. Žalovaný proto navrhuje zamítnout kasační stížnost jako
nedůvodnou.
[18] V obsáhlé replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka znovu zdůraznila, že městský soud
postupoval podle neúčinného znění přílohy č. 1, a tedy nevyšel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování žalovaného. Oba výkresy č. 4 a č. 31 jsou stejně důležité a nelze
výkres č. 31 bez regulativů v příloze č. 1 bez dalšího upřednostňovat. Nelze ani přihlédnout
ke změně, která v územním plánu nastala v roce 2018. Žalovaný svou argumentací rovněž zastírá
nepatřičné zasahování do činnosti stavebního úřadu. Jeho výzva ke zrušení sdělení ze dne
25. 11. 2013 byla nezákonná, navíc tuto výzvu i následné rozhodnutí žalovaného o odvolání
zjevně vydala táž osoba. Městský soud ignoroval otázku uplynutí lhůt v důsledku ukončení
zjišťovacího řízení. Je však nesmyslné, aby účinky sdělení trvaly věčně, i po ukončení
zjišťovacího řízení. Stěžovatelka rovněž nabyla ze sdělení práva v dobré víře, o čemž svědčí
i judikatura NSS. Krátká zmínka o existenci nesouhlasného stanoviska stavebního úřadu
ve sdělení nemohla její dobrou víru zpochybnit.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí městského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
K nepřezkoumatelnosti rovněž přihlíží NSS z moci úřední.
[21] Hlavním argumentem pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je postup
městského soudu, který otázku existence dobré víry a rovněž otázku rozporu stěžovatelčina
záměru s územním plánem postavil na výkladu vycházejícím z právní úpravy,
která již v projednávané věci nebyla účinná, konkrétně z neúčinné přílohy č. 1 územního plánu
Regulativy funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy (dále jen „příloha
č. 1“), a to při odůvodnění rozdílného zařazení stěžovatelčiných pozemků na výkresu
č. 4 a výkresu č. 31. Současně tak vycházel ze dvou znění příloh č. 1. Příloha č. 1 obecně závazné
vyhlášky č. 32/ 1999 Sb. hl. m. Prahy byla nahrazena novou přílohou č. 1 přijatou opatřením
obecné povahy č. 6/2009, účinnou rovněž v projednávané věci.
[22] Podle bodu 6 odst. 5 přílohy č. 1, ve znění účinném v projednávané věci, je celoměstský
systém zeleně vymezen ve výkresech č. 4 a 31. Výkres č. 4 – Plán využití ploch, zařadil pozemky
stěžovatelky do ploch označených ZP. Výkres č. 31 – Podrobné členění ploch zeleně, zařadil
stěžovatelčiny pozemky do ploch označených PP.
[23] Podle bodu 6b přílohy č. 1 vydané opatřením obecné povahy č. 6/2009, tedy podle
přílohy, která byla účinná v projednávané věci, byly pozemky označené ZP definovány
takto:
„parky, historické zahrady a hřbitovy. Záměrně založené architektonicky ztvárněné plochy zeleně. Funkční
vymezení: Parky, zahrady, sady, vinice, to vše na rostlém terénu, plochy určené k pohřbívání, urnové
háje, kolumbária, rozptylové louky a plochy určené pro pohřbívání zvířat v domácích
chovech. Doplňkové funkční využití: Drobné vodní plochy, pěší komunikace. Prostory a nezbytná plošná
zařízení a liniová vedení TV (sloužící stavbám a zařízením uspokojujícím potřeby území vymezeného danou
funkcí). Výjimečně přípustné funkční využití: Dětská hřiště, cyklistické stezky, jezdecké stezky, komunikace
účelové. Zahradní restaurace, nekryté amfiteátry, hvězdárny, rozhledny, kostely, modlitebny, krematoria a obřadní
síně, nekrytá sportovní zařízení bez vybavenosti, drobná zahradní architektura. Stavby a zařízení pro provoz
a údržbu, ostatní stavby související s vymezeným funkčním využitím. Obchodní zařízení s celkovou plochou
nepřevyšující 200 m2 prodejní plochy, nerušící služby (to vše platí jen pro hřbitovy). Podzemní parkoviště.
Výjimečně přípustné umístění podzemního parkoviště bude možné za předpokladu závazně stanovené parkové
kompozice, přijatelné druhové skladby a stanovení mocnosti terénu.“ (zvýraznil NSS)
[24] Jak rovněž vyplývá z rozdílové legendy výkresů č. 4 územního plánu a změny Z 1000/00,
značka ZP nyní nahrazuje jak značku PP, tak značku pro hřbitovy. Výkres č. 31 však pozemky
stěžovatelky zařadil do kategorie PP, která byla vykládána a jejíž regulativy byly stanoveny
v předchozím znění přílohy č. 1. V nové příloze č. 1 již žádné regulativy pro plochy PP obsaženy
nejsou.
[25] Městský soud v bodě 44. rozsudku konstatoval, že z výkresu č. 31 je zřejmé, že dotčené
pozemky jsou označeny PP - parky a parkově upravené plochy. Pro toto označení v bodech 42.
až 43. uvedl: „Příloha č. 1 vyhlášky č. 32 z roku 1999 – Regulativy funkčního a prostorového uspořádání
území hlavního města Prahy, rozlišuje pod označením PP – parky a parkově upravené plochy. Pro parky stanoví
funkční využití: záměrně založené architektonicky ztvárněné plochy zeleně, sady, vinice. Doplňkové funkční
využití: dětská hřiště, drobné vodní plochy, cyklistické stezky, jezdecké stezky, pěší komunikace a prostory.
Nezbytná plošná zařízení a liniová vedení TV. Výjimečné přípustné funkční využití: nekryté amfiteátry, kostely
a modlitebny, nekrytá sportovní zařízení bez vybavenosti, zahradní restaurace, zahradní stavby, areály zdraví,
komunikace účelové. Stavby a zařízení pro provoz a údržbu. Pro parkově upravené plochy stanoví funkční
využití. Záměrně založené plochy zeleně menší než 0,5ha a zelené pásy. Doplňkové funkční využití: dětská hřiště,
drobné vodní plochy, cyklistické stezky, jezdecké stezky, pěší komunikace a prostory. Nezbytná plošná zařízení
a liniová vedení TV. Výjimečné přípustné funkční využití. Komunikace účelové, liniová vedení technického
vybavení. Stavby a zařízení pro provoz a údržbu.“
[26] Na základě tohoto vymezení a výkresu č. 31 pak dospěl městský soud k závěru,
že „[z]áměr žalobce je navrhován v ploše parky, tedy v ploše neurčené pro krematoria nebo plochy určené
pro pohřbívání zvířat a jeho umístění na daných pozemcích není podle územně plánovací dokumentace možné.“
[27] Tento závěr však není správný, protože propojuje výkres č. 31 s přílohou č. 1
a v ní vymezenými regulativy pro plochy označené PP, které však v době vydání a zrušení sdělení
ze dne 25. 11. 2013 již nebyly účinné.
[28] Stejnou vadou trpí i body 65. - 78. napadeného rozsudku. V nich se městský soud zabýval
otázkou dobré víry a otázkou správnosti sdělení stavebního úřadu. Své závěry založil na tom,
že pokud by se stěžovatelka řádně seznámila se změnou územního plánu, jeho přílohami
a k tomu přináležejícími výkresy č. 4 a č. 31, seznala by, že dotčené pozemky jsou funkčně
zařazeny jako plochy určené pro parky; plochy určené pro hřbitovy jsou vymezeny samostatně.
Městský soud ani v této části nijak neosvětlil, proč vychází z neúčinného znění přílohy č. 1, ani
nevysvětlil rozpor mezi zařazením stěžovatelčiných pozemků v rámci obou výkresů. Stěžovatelka
má rovněž pravdu, že jí městský soud chybně přičítá k tíži, že nezákonnost sdělení stavebního
úřadu nevyvodila z již neúčinné právní úpravy, což je nepřípustné.
[29] Městský soud proto zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, když vycházel ze dvou
různých verzí přílohy č. 1, aniž by uvedl důvody pro tento svůj postup, přičemž z již neúčinného
znění usuzoval na nezákonnost stěžovatelčina záměru a na neexistenci dobré víry.
[30] Stěžovatelce lze také přisvědčit, že se městský soud v bodě 63. rozsudku zaměřil pouze
na neaplikovatelnost lhůt uvedených v §96 odst. 1 a §97 odst. 2 správního řádu. Nijak se však
nezabýval otázkou, zda ke dni vydání usnesení ze dne 17. 12. 2014 stále trvaly účinky sdělení
ze dne 25. 11. 2013 ve smyslu §156 odst. 2 správního řádu, když již o deset měsíců dříve bylo
ukončeno zjišťovací řízení podle zákona o EIA. I touto námitkou se proto bude muset městský
soud zabývat v dalším řízení.
[31] Za nastalé situace považoval NSS za předčasné zabývat se ostatními námitkami
obsaženými v kasační stížnosti. Bude na městském soudu, aby v novém rozsudku dostatečně
odůvodnil, z jaké přílohy č. 1, respektive v jakém znění, vycházel a co z ní vyvodil, případně
aby lépe odůvodnil a překlenul rozpor v zařazení stěžovatelčiných pozemků na výkresech č. 4
a 31. Ve světle výše řečeného bude také na městském soudu, aby se znovu zabýval otázkou dobré
víry stěžovatelky, jejíž nedostatek nemůže odvíjet od neznalosti již neúčinného znění přílohy č. 1.
Bude se také muset zaměřit na splnění lhůty pro vydání usnesení podle §156 odst. 2 správního
řádu.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] NSS proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst.
1 s. ř. s.). Městský soud bude v souladu se závazným právním názorem NSS (§110 odst. 4 s. ř. s.)
povinen o žalobě rozhodnout znovu.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu