ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.416.2018:52
sp. zn. 9 As 416/2018 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Mgr. E. M., zast.
Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti
žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ve věcech služebního
poměru, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, proti rozhodnutí ředitele ze dne 22. 4. 2015,
č. j. 82/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 10. 2018, č. j. 5 Ad 14/2015 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014, zvýšil náměstek ředitele Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu ve věcech služebního poměru (dále
také jen „náměstek“) podle §122 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), žalobkyni
dnem 1. 10. 2014 osobní příplatek na 2 530 Kč měsíčně. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí
je patrné, že ke zvýšení osobního příplatku došlo na základě plnění úkolů v rámci výkonu
služby a zvládnutí činností při operačním řízení na Integrovaném operačním středisku.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem žalobu podanou žalobkyní proti
rozhodnutí žalovaného zamítl. V úvodu rozsudku shrnul dosavadní vývoj sporné věci.
Poukázal na to, že rozhodnutím ze dne 17. 2. 2009, č. 1598/2009, zvýšil náměstek žalobkyni
osobní příplatek na 2 100 Kč. Dne 27. 4. 2009 odvolal náměstek žalobkyni z uvedené pozice
a ustanovil ji na služební místo komisař u Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy,
Integrované operační středisko. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, přiznal
náměstek žalobkyni dnem 1. 12. 2009 osobní příplatek ve výši 1 500 Kč. Prvostupňovým
rozhodnutím (napadeným v nyní projednávané věci) pak zvýšil osobní příplatek žalobkyně
na 2 530 Kč.
[4] Městský soud nesouhlasil se žalobkyní v tom, že by napadené rozhodnutí žalovaného
bylo nepřezkoumatelné. Nesouhlasil ani s tím, že by měla být dvě různá řízení žalobkyně
vedena ve společném řízení; uvedl, že způsob vedení řízení je výlučně na služebním
funkcionáři. Rovněž nesouhlasil se žalobkyní v tom, že by byly námitky natolik těsně
provázané, aby musely být projednány ve společném řízení, neboť rozhodnutí o zvýšení
osobního příplatku a rozhodnutí o žádosti žalobkyně o doplacení služebního příjmu mají
odlišný předmět. Dále se vyjádřil k samotnému jádru sporu; se žalobkyní souhlasil ohledně
kontinuity osobního příplatku, kterou se velmi podrobně zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 6 As 171/2014 - 46. Z tohoto rozsudku plyne,
že při ustanovení příslušníka na nové služební místo nezaniká jeho nárok na již přiznaný
osobní příplatek. Ke změnám osobního příplatku dochází jen na základě rozhodování podle
§122 odst. 1 služebního zákona. Městský soud konstatoval, že pokud nebyla součástí
rozhodnutí o přeřazení žalobkyně na jiné služební místo také změna či odnětí osobního
příplatku, zůstal žalobkyni na novém služebním místě tento původní osobní příplatek ve výši
2 100 Kč. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009 však byl žalobkyni přiznán osobní příplatek
ve výši 1 500 Kč; ačkoliv se mělo jednat o odměnu za kvalitní službu, došlo reálně ke snížení
původního osobního příplatku a tedy i k odstranění původního rozhodnutí o osobním
příplatku ze dne 17. 2. 2009. Soud uvedl, že služební funkcionáři vycházeli ze závěrů
o diskontinuitě osobního příplatku; přestože byl tento postup nesprávný, nepodala žalobkyně
proti tomuto původnímu rozhodnutí (o přiznání osobního příplatku ve výši 1 500 Kč) žádný
opravný prostředek, takže se jednalo o pravomocné rozhodnutí, kterému svědčila presumpce
správnosti. Žalobkyně podala opravný prostředek až proti nyní napadenému prvostupňovému
rozhodnutí, kterým jí byl osobní příplatek dále zvyšován.
[5] Podle městského soudu bylo vyloučeno, aby existovalo více různých rozhodnutí
o osobním příplatku vedle sebe, neboť vydání druhého rozhodnutí, které by mělo
existovat souběžně s rozhodnutím prvním, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
To však nevylučuje změny, k nimž dochází na podkladě §122 odst. 1 služebního zákona,
kterým je osobní příplatek přiznán, změněn nebo odňat. Nemohl obstát ani názor žalobkyně,
podle něhož může docházet ke kumulaci osobního příplatku. Městský soud závěrem souhlasil
se žalobkyní, že jí byl osobní příplatek snížen, ačkoliv v odůvodnění příslušných rozhodnutí
je pozitivní hodnocení její práce; žalobkyně se však v takové situaci měla bránit již proti
rozhodnutí ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, kterým jí byl její osobní příplatek reálně snížen
ze 2 100 Kč na 1 500 Kč.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka nesouhlasila s posouzením námitky nepřezkoumatelnosti městským
soudem. Upozornila na to, že v rámci čl. III bodu 1 odvolání ze dne 22. 10. 2014 poukazovala
na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť služební funkcionář vycházel
ze skutečností, které neměly oporu ve spisu. Uvedla, že nepřezkoumatelnost namítala jednak
ve vztahu k rozhodnutí ze dne 13. 10. 2014, č. 6311/2014, o zamítnutí žádosti o doplacení
služebního příjmu, ale také ve vztahu k rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014;
s ohledem na to měla být její námitka vypořádána v rámci rozhodnutí o odvolání proti
druhému z uvedených rozhodnutí. Městský soud sám označil prvostupňové rozhodnutí
za „minimalistické“, čímž pouze potvrdil nedostatečnost jeho odůvodnění. Stěžovatelka
poukázala na to, že také čl. III bod 2 směřoval do obou shora uvedených prvostupňových
rozhodnutí. Rovněž čl. III bod 3 směřoval proti názoru uplatněnému správním orgánem
v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014, a jako takový měl být v rozhodnutí o odvolání
řádně vypořádán.
[8] Dále namítala, že mělo dojít k rozhodnutí o odvolání ve společném řízení ve věcech
rozhodnutí ze dne 13. 10. 2014, č. 6311/2014, a ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014. Vhodnost
vedení společného řízení odvozovala od předmětu daných řízení, jejichž základ byl jednotný;
další rozhodování v obou řízeních záleželo v posouzení totožné otázky, kterou byla výše jejího
osobního příplatku. Služební funkcionář nejednal v souladu se základní zásadou činnosti
správních orgánů, kterou je hospodárnost řízení.
[9] Stěžovatelka považovala za nesprávný i právní názor městského soudu zejména
v posouzení charakteru rozhodnutí ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, kterým bylo
rozhodnuto o zvýšení stávajícího osobního příplatku (před tímto zvýšením ve výši 2 100 Kč),
a to pro kvalitní plnění služebních úkolů. Městský soud provedl čistě formalistický
výklad obsahu citovaného rozhodnutí, který však odporoval jeho smyslu a účelu. Stěžovatelce
do vydání posledně citovaného rozhodnutí náležel osobní příplatek ve výši 2 100 Kč
a následně mělo dojít k její další pozitivní motivaci jeho zvýšením. Vzhledem k tomu nelze
přijmout závěr městského soudu, podle něhož došlo citovaným rozhodnutím k odstranění
rozhodnutí o původní výši osobního příplatku ze dne 17. 2. 2009. Stěžovatelka upozornila,
že v důsledku takového výkladu by byla „odměněna“ za mimořádně kvalitní výkon služby
snížením osobního příplatku o 600 Kč, tedy z původních 2 100 Kč na 1 500 Kč, takový závěr
však nelze přijmout.
[10] K odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož služební funkcionáři zřejmě
vycházeli ze závěrů o diskontinuitě osobních příplatků, konstatovala, že tento názor služebních
funkcionářů jí nebyl znám. Rozhodnutí ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, vykládala v souladu
se zákonem a odůvodněním plynoucím z tohoto rozhodnutí a dospěla k závěru, že se jedná
o rozhodnutí, kterým je jí zvyšován osobní příplatek z částky 2 100 Kč na částku ve výši
3 600 Kč, proto neměla důvod proti takovému rozhodnutí brojit odvoláním. Nesouhlasila ani
se závěrem městského soudu, podle něhož „se opomněla včas bránit“. Podle stěžovatelky
je nutné zdůraznit, že správní orgány od počátku zastávaly názor, který byl v rozporu
s judikaturou, což šlo k její tíži. Upozornila na to, že osobní příplatek jí byl přiznán jako
odměna a není proto možné, aby v důsledku nesprávného a přepjatě formalistického výkladu
následně pobírala osobní příplatek nižší, než před přiznáním této „odměny“. Nikdy netvrdila,
že by z její strany měly být pobírány dva osobní příplatky, jak částečně dovodil městský soud.
Konstantně tvrdila, osobní příplatek činil 2 100 Kč a byl následně zvýšen o 1 500 Kč a od této
doby činil celkem částku 3 600 Kč. Úvahu soudu o vícečetné změně pracovní pozice
a s ní spojené nemožnosti sčítání osobních příplatků z každé této změny považovala
za absurdní. Soud podle ní již počítal s postupem služebních funkcionářů v rozporu
se zákonem. V citovaném případě by již dopředu bylo počítáno s tím, že služební funkcionáři
opomíjí kontinuitu osobního příplatku a budou tak postupovat v rozporu se zákonem. Ve věci
se však nejednalo o součet více osobních příplatků, ale o zvýšení jediného příplatku.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasil se stěžovatelkou v tom,
že jí při ustanovení na nové služební místo nezanikl její nárok na již přiznaný osobní příplatek,
a proto jí bylo rozhodnutím ze dne 28. 7. 2017, č. 756/2017, přiznáno doplacení osobního
příplatku za období od 1. 5. 2009 do 30. 11. 2009. Upozornil, že rozhodnutím ze dne
30. 11. 2009, č. 5282/2009, došlo ke změně výše osobního příplatku, a pokud se stěžovatelka
této změně nebránila, nabylo toto rozhodnutí právní moci; osobní příplatek stěžovatelky
byl proto snížen na 1 500 Kč. Podle žalovaného rozhodnutím o změně příplatku došlo
ke změně výše přiznaného nároku původního rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009, č. 1598/2009;
stěžovatelka proto nemohla mít více služebních příplatků v jednom časovém období.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného prvostupňového rozhodnutí konstatoval,
že je přezkoumatelné a řádně odůvodněné. Žalovaný pak uvedl, že v napadeném rozhodnutí
vypořádal všechny připomínky, které měly k rozhodnutí vztah; k otázce spojení řízení
upozornil, že způsob vedení řízení je výlučně na služebním funkcionáři. V uvedených
případech se jednalo o rozhodnutí o zvýšení osobního příplatku a rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o doplacení služebního příjmu a každá tato projednávaná věc měla jiný předmět řízení;
setrval proto na názoru, podle něhož by spojení řízení znepřehlednilo vedená řízení.
K posouzení námitek obsažených v odvolání čl. III bod 1 až 3 uvedl, že námitky směřovaly
proti rozhodnutí ze dne 13. 10. 2014, č. 6311/2014, a proto se jimi nezabýval.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[13] Kasační stížnost není důvodná.
III. A K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Důvody pro podání kasační stížnosti obsažené pod písmenem d)
citovaného ustanovení mohou představovat jednak nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, nebo mohou spočívat v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nepřezkoumatelnost je takovou vadou řízení, kterou je Nejvyšší správní soud povinen
se zabývat i pokud by ji stěžovatel nenamítal. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval,
že za nesrozumitelné rozhodnutí lze obecně považovat takové rozhodnutí, jehož výrok
je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout,
případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné,
které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku,
která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Pod pojmem nedostatek důvodů
pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek
důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu
zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[15] Jelikož stěžovatelka v kasační stížnosti blíže nespecifikovala, v čem spatřuje
nepřezkoumatelnost, případně jinou vadu řízení, Nejvyšší správní soud vypořádal tuto
námitku pouze v obecné rovině, a proto konstatuje, že městský soud srozumitelným
a přezkoumatelným způsobem vypořádal všechny námitky uplatněné v žalobě a jeho
rozhodnutí vyhovovalo výše uvedeným požadavkům plynoucím z ustálené judikatury.
Námitku důvodnou neshledal.
III. B K námitce nevypořádání odvolacích námitek
[16] Stěžovatelka nesouhlasila s posouzením námitky nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí žalovaného.
[17] Z odvolání podaného stěžovatelkou dne 22. 10. 2014 je patrné, že směřuje jak proti
rozhodnutí ze dne 13. 10. 2014, č. 6311/2014, kterým byla zamítnuta její žádost o doplatek
služebního příjmu, tak proti rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014, kterým jí byl zvýšen
osobní příplatek na výši 2 530 Kč (napadené prvostupňové rozhodnutí v nyní projednávané
věci). Stěžovatelka namítala, že námitka nepřezkoumatelnosti (čl. III bod 1) směřovala
do obou citovaných rozhodnutí. Z uvedené části odvolání je patrné, že považovala
za nepřezkoumatelné zejména tvrzení o údajných příslušnících, kterým mělo být přiznáno
osobní hodnocení při stanovení osobního příplatku; za nepřezkoumatelnou považovala i část
rozhodnutí zabývající se diskriminací. Správní orgán se pak podle ní nevypořádal
ani s veškerou argumentací a námitkami, které uvedla v žádosti, a s dalšími vyjádřeními.
Nepřezkoumatelnost měla spočívat také ve vnitřní rozpornosti argumentace správního orgánu
(správní orgán nebral v úvahu záznamy příslušníků a jejich obsah a rozhodoval nezávisle
na obsahu těchto záznamů). Nejvyšší správní soud souhlasí v posouzení této otázky městským
soudem. Z napadeného prvostupňového rozhodnutí je patrné, že v něm nebyly žádným
způsobem řešeny otázky jiných příslušníků, ani diskriminace, a že se vypořádalo s argumentací
uvedenou v její žádosti. Námitka nepřezkoumatelnosti směřuje výhradně do odůvodnění
rozhodnutí ze dne 13. 10. 2014, č. 6311/2014, o zamítnutí žádosti žalobkyně o doplacení
služebního příjmu. O nepřezkoumatelnosti pak nesvědčí ani to, že městský soud označil
prvostupňové rozhodnutí za „minimalistické“; naopak tato argumentace soudu měla poukázat
na to, že prvostupňové rozhodnutí je stručným rozhodnutím obsahujícím toliko odkaz
na příslušné ustanovení zákona, podle něhož byl stěžovatelce zvýšen osobní příplatek, datum,
od kterého jí zvýšený osobní příplatek náleží, a výši tohoto příplatku. Z odůvodnění je pak
patrné, že ke zvýšení příplatku došlo za plnění úkolů v rámci výkonu služby a zvládnutí
činnosti při operačním řízení na Integrovaném operačním středisku. Soud tak popřel
argumentaci stěžovatelky, podle níž se žalovaný nevypořádal s námitkami nepřezkoumatelnosti
ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí žádné vady vytýkané
stěžovatelkou neobsahovalo. Označení tohoto rozhodnutí za „minimalistické“ tak svědčí
toliko o jeho v zásadě „formulářovém“ či „vzorovém“ znění, které žádným způsobem
nezohledňuje jiné příslušníky, či diskriminaci, ale stručně uvádí důvody pro zvýšení osobního
příplatku, jak je shora uvedeno. Tato stručnost však není žádnou vadou, neboť rozhodnutí
splňuje požadavky stanovené zákonem a později vyjasněné také v judikatuře Nejvyššího
správního soudu. K těmto požadavkům se Nejvyšší správní soud vyjádří v další části tohoto
rozhodnutí.
[18] Stěžovatelka pak namítala, že rovněž body 2 a 3 čl. III odvolání směřovaly do obou
napadených rozhodnutí. Ve vztahu k těmto bodům souhlasí Nejvyšší správní soud s městským
soudem, že tato část odůvodnění odvolání je jen rekapitulací postupu stěžovatelky a obsahuje
pouze minimum projednatelných odvolacích námitek. Tyto námitky, jak je uvedeno
u předchozího bodu rozhodnutí, nadto směřovaly taktéž proti rozhodnutí ze dne 13. 10. 2014,
č. 6311/2014, o zamítnutí žádosti žalobkyně o doplacení služebního příjmu a nikoliv proti
nyní projednávanému prvostupňovému rozhodnutí. K tomuto závěru ostatně směřuje
samotná argumentace stěžovatelky v odvolání, která v něm uvedla, že služební funkcionář
jednal v rozporu se zákonem, pokud nerozhodl o osobním příplatku a následně nedošlo
k jeho vyplacení; stěžovatelka pak pouze na okraj poznamenala, že z procesní opatrnosti brojí
zároveň proti rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, č. 5829/2014. Z její argumentace však není
zřejmé, že by námitky měl žalovaný vypořádat také ve vztahu k nyní posuzovanému
rozhodnutí, kterým jí byl zvýšen osobní příplatek. Žalovaný proto nepochybil, pokud
se těmito námitkami, které nesměřovaly proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí,
nezabýval, ale zohlednil toliko námitky dotýkající se rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně o zvýšení osobního příplatku. Jedinou relevantní námitkou byla v tomto ohledu
námitka kumulace osobních příplatků, kterou se žalovaný zabýval na str. 7 napadeného
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal pro shora uvedené námitku důvodnou.
III. C K námitce nevedení společného řízení
[19] Stěžovatelka nesouhlasila ani s posouzením námitky týkající se nevedení společného
řízení. Povinnost služebního funkcionáře přistoupit ke spojení řízení a vést dále jen jedno
společné řízení odvozovala ze znění §140 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), ve spojení s §6 odst. 2 citovaného zákona. Stěžovatelka
byla dle svých slov neúměrně zatěžována náhradou nákladů právního zastoupení.
[20] Ze stěžovatelkou citovaného ustanovení §140 s. ř. vyplývá, že správní orgán může
spojit na požádání účastníka nebo z moci úřední různá řízení, k nimž je příslušný, pokud
se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž
účastníků, jestliže tomu nebrání povaha věci, účel řízení nebo ochrana práv nebo oprávněných
zájmů účastníků.
[21] Z uvedeného je patrné, že ve správním řízení je stanovena toliko „možnost“ spojit
různá probíhající správní řízení. Ze zákona je tedy patrné, že není povinností správního
orgánu společná řízení vést, nejsou-li pro to splněny podmínky a není-li vedení společného
řízení považováno za vhodné. Žalovaný odůvodnil nevyhovění návrhu na spojení věcí
na str. 7 napadeného rozhodnutí, když konstatoval, že spojení věcí by zavdalo příčinu
k nepřehlednosti ve vztahu k samotným odvolacím řízením. Nejvyšší správní soud souhlasí
se žalovaným i městským soudem; v obou odvoláním napadených rozhodnutích byla účastnicí
stěžovatelka, předmět těchto projednávaných věcí byl však odlišný. Zatímco v nyní
projednávané věci šlo o obranu proti rozhodnutí o zvýšení osobního příplatku, ve druhé
věci se stěžovatelka domáhala doplacení osobního příplatku za již uplynulá období.
Ačkoliv stěžovatelka argumentaci v obou projednávaných věcech značně provázala a zakládala
ji na stejných nebo obdobných námitkách, nelze klást žalovanému k tíži, že řízení nevedla
společně, neboť jejich předmět se skutečně liší. V projednávané věci by tedy teoreticky bylo
možné společná řízení vést, z důvodu vhodnosti a přehlednosti však žalovaný postupoval tak,
že vedl řízení odděleně, což mu zákon umožňuje, a Nejvyšší správní soud shodně s ním
považuje tento závěr za logický a odůvodněný. Námitka není pro uvedené důvodná.
III. D K námitkám týkajícím se snížení osobního příplatku
[22] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že městský soud posoudil nesprávně
charakter rozhodnutí ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009. Svou argumentaci v žalobě i kasační
stížnosti založila na nesouhlasu s postupem správních orgánů, které podle ní měly nezákonně
snížit její osobní příplatek. Nejvyšší správní soud pro přehlednost shrnuje následující
skutečnosti zjevné z obsahu spisů.
[23] Stěžovatelce byl rozhodnutím náměstka ze dne 17. 2. 2009, č. 1598/2009, zvýšen
osobní příplatek na 2 100 Kč. Stěžovatelka byla následně rozhodnutím ze dne 27. 4. 2009,
č. 2423/2009, odvolána z doposud obsazené pozice a byla ustanovena na místo komisaře;
rozhodnutí obsahovalo také vymezení příjmu, přičemž ve výrokové části tohoto rozhodnutí
nebyl žádným způsobem řešen osobní příplatek.
[24] Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009, č. 5282/2009, přiznal náměstek stěžovatelce osobní
příplatek ve výši 1 500 Kč.
[25] Napadeným prvostupňovým rozhodnutím zvýšil náměstek stěžovatelce osobní
příplatek na 2 530 Kč.
[26] Stěžovatelka argumentovala tím, že osobní příplatek přiznaný rozhodnutím
č. 1598/2009 jí nebyl nikdy odňat, a proto došlo k jeho dalšímu zvýšení následujícím
rozhodnutím o jeho přiznání (č. 5282/2009) na celkovou výši 3 600 Kč, neměla tedy důvod
se bránit proti předchozímu rozhodnutí, neboť nevěděla, že správní orgán postupoval
v rozporu s judikaturou a zákonem.
[27] Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud upozorňuje, že předmětem současného
přezkumu je pouze prvostupňové rozhodnutí o zvýšení osobního příplatku stěžovatelky
na výši 2 530 Kč a na něj navazující napadené rozhodnutí žalovaného, který jím zamítl podané
odvolání. Zdejší soud proto nemůže přezkoumávat zákonnost jiných dřívějších rozhodnutí,
která byla samostatně přezkoumatelná. Nejvyšší správní soud žádným způsobem nesporuje
závěry plynoucí z rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 6 As 171/2014 - 46, který podrobně
pojednal o kontinuitě osobního příplatku. Na stěžovatelčinu věc ovšem nelze tento rozsudek
bez dalšího vztáhnout. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že jí po přeložení na jinou
pracovní pozici v situaci, kdy nebylo žádným způsobem rozhodnuto o jejím osobním
příplatku, i nadále náležel dříve přiznaný osobní příplatek. Jak ostatně poukázal žalovaný,
stěžovatelce byla část osobního příplatku za období od 1. 5. 2009 do 30. 11. 2009 přiznána
zpětně. Nejvyšší správní soud však nemůže přisvědčit dalším námitkám stěžovatelky,
podle nichž se nevypořádal městský soud dostatečně s charakterem rozhodnutí č. 5282/2009;
městský soud totiž neměl povinnost se posouzením tohoto rozhodnutí zabývat.
Jak je uvedeno již shora, předmětem přezkumu v nyní posuzované věci bylo rozhodnutí
o zvýšení osobního příplatku. Z argumentace uplatněné v žalobě i v kasační stížnosti je přitom
zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí s dříve přiznanou výší osobního příplatku.
[28] Rozhodnutí č. 5282/2009 bylo samostatným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §122
služebního zákona, kterým byl stěžovatelce přiznán osobní příplatek ve výši 1 500 Kč.
Stěžovatelka měla možnost se proti tomuto rozhodnut bránit, obdobně jako této možnosti
využila v nyní projednávané věci; to však neučinila. Ačkoliv ustálená judikatura vyžaduje
v případě odejmutí či snížení osobního příplatku řádné odůvodnění, čemuž odůvodnění
udělení osobního příplatku za odvedení kvalitní práce (při jeho současném snížení ze 2 100 Kč
na 1 500 Kč) nevyhovělo, není tato skutečnost předmětem přezkumu v nyní projednávané
věci. Stěžovatelka může sporovat toliko odůvodnění rozhodnutí, jímž došlo ke zvýšení jejího
osobního příplatku na 2 530 Kč.
[29] Nejvyšší správní soud pro uvedené souhlasí s městským soudem, že rozhodnutím
č. 5282/2009 byl stěžovatelce fakticky snížen osobní příplatek na 1 500 Kč, a proto tedy
současně původní rozhodnutí o zvýšení osobního příplatku na výši 2 100 Kč nemohlo být
bráno v potaz; není totiž možné, aby zde existovalo původní rozhodnutí o osobním příplatku
ve výši 2 100 Kč, který by bylo možné sčítat dohromady s uvedeným dalším osobním
příplatkem tak, aby jí náležel příplatek v celkové výši 3 600 Kč. K rozhodování o osobním
příplatku dochází na podkladě §122 odst. 1 služebního zákona, kterým je osobní příplatek
přiznán, změněn nebo odňat. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 3 Ads 86/2008 - 80, konstatoval, že „[v] odůvodnění rozhodnutí o osobním příplatku
musí služební funkcionář uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami
byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.
Je nezbytné, aby rozhodnutí vycházelo z prokazatelných důkazních prostředků,
které přesvědčují nejen adresáta rozhodnutí, ale i odvolací orgán o věcné správnosti změny
osobního příplatku. To platí nejen o situaci, kdy je osobní příplatek odnímán nebo snižován,
ale i o situaci, kdy je osobní příplatek rozhodnutím přiznáván nebo zvyšován. I když to zákon
výslovně nestanoví, o změně osobního příplatku (zvýšení, snížení nebo odejmutí) příslušníka
rozhoduje služební funkcionář v závislosti na plnění podmínek stanovených pro jeho
přiznání.“ Vzhledem k tomu, že v nynější věci došlo ke zvýšení osobního příplatku, které bylo
řádně odůvodněno plněním úkolů v rámci výkonu služby a zvládnutím činností při operačním
řízení, nelze po této stránce prvostupňovému rozhodnutí s odkazem na ustálenou judikaturu
v tomto směru nic vytknout. Jelikož nebylo pro shora uvedené možné přijmout argumentaci
stěžovatelky, podle níž jí náležel osobní příplatek ve výši 3 600 Kč, není ani po této stránce
možno napadenému prvostupňovému rozhodnutí nic vytknout, neboť jím nedošlo ke snížení
osobního příplatku. Nejvyšší správní soud se proto ani v tomto ohledu s námitkami
stěžovatelky neztotožnil.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s.
zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1, věty první, s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu