ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.93.2019:30
sp. zn. 9 As 93/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: M. K., b zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 6. 2017, č. j. DSH/4266/17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2019, č. j. 17 A 107/2017 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 21. 2. 2017, č. j. MMP/040505/17, byl
žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 ve spojení
s §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tento
přestupek spáchal žalobce tím, že „dne 28. 9. 2016, v době okolo 2:03 hodin v Plzni po vozovce pozemní
komunikace ul. Slovanské, v prostoru domu č. 132, ve směru jízdy od ul. U Hvězdárny k ul. Kapitána Jaroše,
tj. ve směru do centra města, řídil motorové vozidlo tov. zn. Volkswagen Passat, RZ: 5P0 9469, kdy mu byla
v úseku nejvyšší dovolené rychlosti jízdy 50 km.h
-1
ze strany Městské policie Plzeň silničním radarovým
rychloměrem AD9C výr. č. 06/0191 naměřena rychlost jízdy 110 km.h
-1
, a to při zvážení možné odchylky
měřícího zařízení +/- 3%, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou v obci o 40 km.h
-1
a více.“
Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 6 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu 7 měsíců.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný podané odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu žalobce zamítl, neboť neshledal
důvodnou žádnou z jím uvedených námitek. Konstatoval, že skutkový stav byl náležitě zjištěn
a správní orgány postupovaly správně a v souladu s právní úpravou.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
nevypořádal většinu žalobních námitek, ale ztotožnil se pouze s úvahami správního orgánu
v rozhodnutí prvního stupně.
[6] Podle stěžovatele krajský soud neuvedl, zda byla hodnocená kritéria přitěžující
nebo polehčující okolností, a jakou měla tato kritéria závažnost. Stěžovatel nesouhlasil
ani s odůvodněním výše sankce. Skutečnost, že sankce byla uložena v dolní polovině zákonné
sazby, neznamená, že by správní orgán nemusel odůvodnit, jak dospěl k závěru, že konkrétní výše
sankce je vzhledem ke všem okolnostem případu adekvátní. Pokud správní orgán podle krajského
soudu shledal tři polehčující okolnosti a jednu přitěžující okolnost, tak není zřejmé, proč by měla
být sankce uložena na spodní hranici sankční sazby; vzhledem k uvedenému bylo na místě
uvažovat o mimořádném snížení sankce pod zákonnou spodní hranici sankční sazby. Stěžovatel
namítal porušení zákazu dvojího přičítání, neboť při hodnocení výše sankce přihlédl k samotné
výši sankce ukládané za daný přestupek. Správní orgán kladl stěžovateli k tíži i skutečnosti,
které jsou společné všem přestupkům naplňujícím danou skutkovou podstatu, a to samotnou
sankční sazbu, a dále skutečnost, že při naplnění dané skutkové podstaty dojde k výraznému
prodloužení brzdné dráhy.
[7] Krajský soud se nevypořádal ani s námitkou, podle které ve výroku absentoval odkaz
na §14 zákona o přestupcích, podle kterého byl uložen zákaz činnosti. Podle stěžovatele
se jednalo o jednoznačné porušení §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů.
[8] Krajský soud se pak nevypořádal ani s námitkami týkajícími se neexistence souhlasu
Policie České republiky s měřením v daném místě. Bez vypořádání zůstala také námitka porušení
presumpce neviny při hodnocení věrohodnosti protichůdných tvrzení stěžovatele a policistů
a námitka ohledně potřebnosti výslechu spolujezdce stěžovatele. Stěžovatel přitom v žalobě
obsáhle namítal, proč odůvodnění rozhodnutí prvního stupně nemůže obstát, jako např. závěr,
že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Stěžovatel nesouhlasil s označením
jeho námitek uplatněných v žalobě jako účelových. Konstatoval, že tyto námitky účelové nebyly,
ale že namítal nesprávné provedení měření rychlosti již v řízení prvního stupně a v žalobě
se zabýval pouze tím, z jakých důvodů správní orgány neodstranily důvodné pochybnosti
o měření rychlosti. Správní orgán neuvedl, jak dovodil, že nemohlo dojít k reflexi, pokud není
mezi vozidlem a radarem žádná překážka. Stěžovatel nesouhlasil ani s vypořádáním námitky
týkající se nečitelnosti registrační značky krajským soudem. V žalobě namítal, že je nutné ověřit,
zda snímky zachycující nejprve vozidlo s nečitelnou registrační značkou a snímek zachycující
pouze čitelnou registrační značku, zachycují stejné vozidlo, tedy zda nebyl záznam přestupku
účelově pozměněn. Rovněž namítal, že správní orgán nevyhověl návrhu na provedení důkazu
originálního souboru z měření rychlosti; krajský soud se k této námitce nijak nevyjádřil.
[9] Stěžovatel se ohradil také proti vypořádání námitky týkající se výpovědí policistů. Krajský
soud podle něj neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že výpověď policistů vyvrací veškeré jeho
námitky proti měření rychlosti. Z jejich výpovědi není možné rozpoznat, zda bylo postupováno
v souladu s návodem k obsluze; nemohlo proto dojít ani k odmítnutí výpovědi spolujezdce,
neboť jeho výslechem mohly být zjištěny podstatné skutečnosti. Stěžovatel nesouhlasil
s krajským soudem ani v tom, že by bylo nadbytečné provést navržené důkazy ohledáním místa
přestupku; podle něj mohlo být i s odstupem času zjištěno, že na daném místě nebylo možné
provést měření v souladu s návodem k obsluze a ohledáním vozidla mohlo být také zjištěno,
zda se rychloměr nachází ve správném vozidle a zda jeho ověření nezaniklo předčasně.
[10] Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by bylo možné dopustit se překročení rychlosti všemi
druhy motorových vozidel, neboť např. traktorem nepochybně nelze dosáhnout vyšší rychlosti.
Krajský soud se nezabýval ani tím, že správní orgán nezkoumal podmínky uložení zákazu
činnosti podle §14 zákona o přestupcích. Nijak nebyla vypořádána ani námitka, že nebylo možné
uložit mu územně neomezený zákaz řízení motorových vozidel, když motorová vozidla lze řídit
mimo pozemní komunikaci i bez řidičského oprávnění. Krajský soud nebyl podle stěžovatele
oprávněn zabývat se tím, zda jeho návrh na přezkoušení rychloměru je důvodný či nikoli; na toto
přezkoušení měl nárok. Závěrem namítl, že nebyly odstraněny pochybnosti o pravosti záznamu
měření.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s argumenty,
které jsou v ní uvedeny. Setrval na svém vyjádření k žalobě a ztotožnil se se závěry učiněnými
krajským soudem. Námitky uplatněné v kasační stížnosti nepovažoval za důvodné.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto důvodem.
Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud však nezjistil, že by napadený
rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti.
Na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod,
pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že vystihl podstatu věci a při posouzení věci vycházel
z relevantních skutečností.
[15] Nejvyšší správní soud nepovažoval za důvodnou námitku týkající se výše sankce. Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že řádné odůvodnění ukládané sankce
v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl
správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení §12 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), platného v době
spáchání přestupku obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout
při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní
výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické
kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše sankce vedly. Správní orgán je tedy povinen
se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, přesvědčivě
odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký mělo toto hledisko vliv na konečnou výši
ukládané sankce.
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že správní orgán prvního stupně svou
úvahu týkající se přiměřenosti výše sankce odůvodnil přezkoumatelným a srozumitelným
způsobem; uvedl, co bylo přitěžující okolností, i co považoval za polehčující okolnost. Správní
orgán na jedné straně přihlédl k tomu, že stěžovatel překročil rychlost vysokou měrou (110 km/h
na úseku omezeném na rychlost 50 km/h), a na straně druhé přihlédl k tomu, že jednáním
stěžovatele nedošlo ke škodám, frekvence účastníků silničního provozu byla v nočních hodinách
nižší a stěžovatel neměl žádný záznam v evidenční kartě řidičů za poslední roky. Za tento
přestupek bylo možné stěžovateli uložit pokutu v rozmezí od 5 000 Kč do 10 000 Kč. Na základě
těchto úvah správní orgán uložil sankci v dolní polovině zákonné sazby a není tedy možné
hovořit o žádném excesu správního orgánu. Námitka stěžovatele, podle které správní orgán
porušil zásadu dvojího přičítání, pokud přihlédl k zákonem danému rozpětí pro uložení pokuty,
je zcela mimoběžná, neboť správní orgán nepovažoval tuto skutečnost za přitěžující
nebo polehčující okolnost, ale toliko se řídit rozpětím daným zákonodárcem pro stanovení výše
pokuty (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012,
č. j. 4 Ads 114/2011 - 105). Také zákaz činnosti byl uložen v zákonem předpokládaném rozsahu,
a to na spodní hranici zákonné sazby (podle §125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu
ve spojení s §14 zákona o přestupcích); Nejvyšší správní soud k této argumentaci odkazuje
na svou konstantní judikaturu, která se obdobnými námitkami uplatněnými také
v nyní projednávané kasační stížnosti zabývala (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 1 As 252/2016 - 48, ze dne 20. 12. 2017, č. j. 6 As 297/2017 - 34, nebo ze dne 22. 5. 2019,
č. j. 10 As 232/2018 - 41). Nejvyšší správní soud pro uvedené sdílí názor krajského soudu,
že správní orgán v tomto ohledu nijak nepochybil.
[17] Za nedůvodnou považoval Nejvyšší správní soud také námitku týkající se nevypořádání
námitky, podle níž ve výroku rozhodnutí správního orgánu chyběl odkaz na §14 zákona
o přestupcích, podle kterého byl uložen zákaz činnosti. Krajský soud vypořádal tuto námitku
v bodě 21. napadeného rozsudku; konstatoval, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně považuje za přezkoumatelný, neboť je z něj zřejmé, podle jakého ustanovení hmotného
i procesního předpisu bylo postupováno. V rozhodnutí je označeno zákonné ustanovení,
na základě kterého vznikla žalobci povinnost uhradit náklady řízení. Nejvyšší správní soud
souhlasí, že z výroku prvostupňového správního rozhodnutí bylo zcela zřejmé, jakého přestupku
se stěžovatel dopustil (jak je již shora uvedeno), správní orgán také uvedl také příslušná zákonná
ustanovení, výrok byl jasný a srozumitelný.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal celou řadu dílčích argumentů týkajících se měření
rychlosti, s nimiž se podle něj krajský soud nevypořádal. Nejvyšší správní soud k tomu
konstatuje, že úkolem krajského soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní
argumentace a nikoli odpovědět na každou jednotlivou dílčí žalobní námitku. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud těmto požadavkům dostál. Z obsahu správního
spisu bylo zřejmé, že stěžovateli byla dne 28. 9. 2016 ve 2:03 hod. naměřena na Slovanské ulici
v Plzni rychlost 114 km/h (110 km/h po odečtení odchylky), a to v místě, kde je stanovena
maximální povolená rychlost 50 km/hod. Stěžovatel se k oznámení o přestupku nevyjádřil
a odmítl jej podepsat. Součástí spisu je i ověřovací list k rychloměru. Podle záznamu o přestupku
je zřejmé, že vozidlo bylo změřeno za tmy, jako jediné vozidlo zhruba uprostřed snímku
a po přiblížení byla čitelná registrační značka vozidla. Součástí spisu je také souhlas Policie České
republiky, Městského ředitelství Policie Plzeň, k měření strážníky Městské policie Plzeň
v jednotlivých částech (včetně předmětné ulice). Z výpovědí z protokolů o ústním jednání
je zřejmé, že zasahující policisté vypověděli o měření shodně; je z nich také zřejmé, že měření
proběhlo ze stojícího služebního vozidla pomocí radaru AD9C. Radarové zařízení bylo nastaveno
podle pokynů výrobce a návodu k jeho obsluze a bylo rovněž kalibrováno. V době měření byla
tma, viditelnost do dálky nebyla snížena povětrnostními vlivy, bylo sucho a v místě měření bylo
v činnosti veřejné osvětlení. V době měření rychlosti vozidla stěžovatele se na místě měření
nenacházela jiná vozidla ani žádné předměty či rušivé elementy, které by mohly narušit průběh
měření. Nejvyšší správní soud neměl ve shodě s krajským soudem pochybnosti o průběhu
a průkaznosti měření. Krajský soud pak nepochybil, ani pokud neprovedl stěžovatelem
navrhované důkazy, neboť skutkové okolnosti měl za dostatečně prokázané na základě
skutečností plynoucích ze správního spisu a jejich provedení proto považoval za nadbytečné;
svou úvahu v tomto ohledu dostatečně odůvodnil a žádným způsobem tedy nepochybil. Ani tyto
námitky nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu