ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.358.2019:23
sp. zn. 9 Azs 358/2019 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. A. T. P., zast. JUDr.
Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 1. 2018, č. j. OAM-706/ZA-ZA11-HA10-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 13 Az 5/2018 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem
zamítl. Městský soud konstatoval, že ze žádné konkrétní skutečnosti nevyplynulo, že by žalobce
měl být ve Vietnamu pronásledován. Žalobce uvedl, že byl v době odjezdu z Vietnamu ještě dítě
a jeho politické názory se formulovaly až později během jeho pobytu na území České republiky.
Zároveň pak uvedl, že je bez politického přesvědčení a o politiku se nezajímá. Žalobce
proto nebylo možné považovat za osobu, která by měla mít ve vlasti problémy ohledně svých
politických aktivit. Nebylo možné tvrdit ani to, že by se žalovaný těmito otázkami nezabýval.
Žalobce žádnou konkrétní obavu z pronásledování nezmínil ani ji nijak nedoložil. Správní orgán
nezjistil, že by u něj byl naplněn některý z předpokladů podle §12 zákona o azylu. Žalovaný
se zabýval otázkou možné vážné újmy hrozící žalobci, avšak po analýze aktuální situace v zemi
původu nedovodil, že by státní orgány země původu měly zájem o jeho osobu. Městský soud
neshledal důvodnou ani námitku, podle níž měla být žalobci udělena mezinárodní ochrana podle
§13 zákona o azylu, neboť žalobce je bezdětný a svobodný a žádnému z jeho rodinných
příslušníků mezinárodní ochrana udělena nebyla. Městský soud neshledal pochybení žalovaného
v neudělení doplňkové ochrany žalobci. Existence rodinných vazeb podle něj nepředstavovala
azylově relevantní důvod. Taktéž nemožnost podání žádosti prostřednictvím Visapointu není
sama o sobě azylově relevantním důvodem. Ekonomické a sociální potíže nebylo podle
městského soudu taktéž možné samostatně považovat za azylově relevantní.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst.
1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal, že přesah jeho zájmů je dán jeho rodinnou a osobní situací, která mu
bez nebezpečí neumožňuje vycestovat do země původu a získat tam v krátké době pobytový
status s ohledem na uložené správní vyhoštění. Celá jeho rodina žije na území České republiky
a stěžovatel se tak nemá kam vrátit. Vzhledem k jeho situaci je pravděpodobné, že již nikdy
pobytové oprávnění nezíská a dojde tak k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého
a rodinného života. Tato skutečnost má být zohledněna také při úvahách o možnosti udělení
humanitárního azylu v rámci správního uvážení. Smysl institutu humanitárního azylu je spatřován
v tom, aby správní orgán měl možnost poskytnout azyl v případě, na nějž nedopadá taxativní
výčet důvodů, avšak jsou tu okolnosti, pro které by přesto bylo nehumánní tento azyl
neposkytnout.
[5] Stěžovatel uvedl, že i když při pohovoru uvedl, že je bez politické příslušnosti, neznamená
to, že by poté, co přivykl životu v demokratické společnosti, nebyl postaven do střetu s realitou,
která v zemi jeho původu existuje. Z návratu do Vietnamu má velké obavy, neboť dění
tam vnímá prostřednictvím médií a internetu, ze kterých je informován o tvrdých zásazích proti
základním lidským právům a svobodám. Tuto situaci mají podle stěžovatele potvrzovat ve svých
výročních zprávách nezávislé zdroje, podle kterých jsou postihována jakákoliv jednání,
která podle názoru státní moci narušují zájmy státu nebo je poškozují. V případě návratu do vlasti
by mu tak hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
Podle stěžovatele soud přehlédl, že osoby dlouhodobě pobývající v zahraničí jsou podle zpráv
podezřelé z protistátního smýšlení.
[6] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením otázky udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Ve správním ani soudním řízení nebylo zohledněno, že žije na území České
republiky od svých 15 let, po celou dobu žije se svým otcem, matkou a mladším bratrem,
vybudovali si zde sociální a kulturní vazby. Stěžovatelova matka trpí depresemi, prodělala operaci
a její stav zhoršuje i hrozící odloučení od syna. Otázka posouzení udělení humanitárního azylu
byla posouzena pouze okrajově.
[7] Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s kasačními námitkami. V průběhu
správního řízení byl řádně zjištěn skutečný stav věci a žádost stěžovatele byla velice důkladně
posouzena; nebyly však zjištěny žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Těmito důvody
se taktéž velice podrobně zabýval i městský soud a neshledal je relevantními pro udělení
mezinárodní ochrany.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti
kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 s. ř. s.)
[10] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[11] Nejvyšší správní soud přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Kasační stížnost je
nepřijatelná.
[12] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nesplňuje podmínky přijatelnosti, resp. ani v dalším
nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně zabýval.
[13] Ze správního spisu je zjevné, že stěžovatel pobývá na území České republiky od roku
2009, kdy sem přicestoval ze země svého původu. Uvedl, že ve Vietnamu navštěvoval deset let
základní školu; poté přicestoval na území České republiky za svým otcem. Otec stěžovatele zařídil
jemu, jeho matce a bratrovi postupně legální pobyt na území České republiky. Během pohovoru
uvedl, že v zemi původu neměl žádné problémy. Pobytové oprávnění pozbyl, protože jeho otec
měl hodně práce a nepožádal v zákonné lhůtě o jeho prodloužení. Stěžovatel poté podal žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny se svou bývalou družkou,
ale obdržel negativní stanovisko, neboť již nebyli ve vztahu. Stěžovatel uvedl, že se návratu
do vlasti obává především proto, že v České republice žije dlouhodobě, ve Vietnamu nikoho
nemá a musel by tam začínat znovu; v České republice by chtěl znovu získat povolení k trvalému
pobytu, neboť si přeje žít zde se svou rodinou.
[14] Stěžovatel argumentaci uplatněnou v žalobě i kasační stížnosti založil na obavách
z návratu do země původu a taktéž na tvrzeních, podle nichž nechce opustit území České
republiky, neboť zde má rodinu a v zemi původu již nikoho nemá.
[15] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že ve stěžovatelově
případě nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu
ani pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Stěžovatel během správního
ani soudního řízení nijak nespecifikoval své obavy z pronásledování. Obecně a zcela hypoteticky
pouze uváděl, že byl jako svobodný občan na území České republiky zvyklý projevovat
své názory a v případě návratu by tak byl diskriminován; taktéž uvedl, že podle zpráv
humanitárních organizací osoby dlouhodobě pobývající v zahraničí jsou podezřelé z protistátního
smýšlení. Azylově relevantní by stěžovatelova obava byla pouze v případě, pokud by případné
nepřiměřené stíhání či trestání stěžovatele mělo souvislost s důvody pronásledování taxativně
vymezenými v §12 zákona o azylu, tedy patrně se stěžovatelovým politickým přesvědčením (resp.
s jeho projevem), případně by bylo myslitelné zabývat se rovněž otázkou, zda občany, kteří
se navrátí do Vietnamu po delším pobytu v zahraničí, nelze považovat za určitou sociální
skupinu. K takovým úvahám však v nyní posuzované věci chyběl základní předpoklad, tedy
opodstatněnost stěžovatelových obav z nepřiměřeného postihu za neoprávněný pobyt
v zahraničí, nebo jeho reálná obava z pronásledování za jeho politické projevy, což však zůstalo
ve zcela obecné rovině tvrzení hypotetické situace po jeho návratu do vlasti. Situaci ve Vietnamu
správní orgán posuzoval na základě informací o zemi původu, které jsou součástí správního
spisu, přičemž z nich vyplynulo, že stěžovateli žádný takový postih reálně nehrozí. Stěžovatel
nebyl v zemi původu politicky aktivní a během pohovoru uvedl, že ani nyní se o politiku
nezajímá. Tvrzení o obavách z návratu po dlouhém pobytu na území České republiky nijak více
nerozvedl. Nejvyšší správní soud proto pro stručnost pouze odkazuje na judikaturu, která
se obdobnými otázkami zabývala (srov. k tomu podobně např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Azs 3/2018 – 46, nebo ze dne 26. 6. 2019,
č. j. 10 Azs 112/2019 - 34). Nejvyšší správní soud neshledal potřebu se od této judikatury
v projednávané otázce jakkoliv odchýlit.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nedostatečného posouzení možnosti
udělení humanitárního azylu.
[17] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
„Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby
rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už
způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
[18] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že je na uvážení správního orgánu,
zda humanitární azyl udělí, či nikoliv. Správní uvážení podléhá přezkumu soudu pouze v tom
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem
(srov. k tomu např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013 - 16).
[19] Ustálená judikatura taktéž dovodila, že ani snaha o legalizaci pobytu není relevantním
důvodem pro udělení humanitárního azylu: „Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití
s manželem žijícím na území České republiky (občanem Vietnamské socialistické republiky, který však o azyl
nepožádal) je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení
dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný
ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ (srov. k tomu rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69).
[20] Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval rodinnou, sociální
a ekonomickou situací stěžovatele a přihlédl zejména k jeho věku a zdravotnímu stavu; své
rozhodnutí v tomto ohledu řádně odůvodnil. Existenci rodinných vazeb přitom v tomto ohledu
nebylo možné považovat za azylově relevantní důvod, nejednalo se svou povahou ani o důvod
výjimečný, tedy hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. Také městský soud
se řádně vypořádal se stěžovatelovou námitkou, aniž by jí v tomto ohledu přisvědčil. Nejvyšší
správní soud neshledal, že by žalovaný a městský soud vybočili z dosavadní rozhodovací praxe
a zároveň ani neshledal, že by byl dán důvod se od dosavadní rozhodovací praxe jakkoliv
odchýlit.
[21] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť
podání žaloby (resp. i kasační stížnosti) má v projednávané věci odkladný účinek ze zákona (§32
odst. 2 a 5 zákona o azylu).
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle
§104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu