ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.48.2020:20
sp. zn. 9 Azs 48/2020 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: O. P., zast. Mgr. Leonidem
Kushnarenkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 9. 2017, č. j. OAM-423/ZA-ZA11-VL16-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 2 Az 92/2017 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem
zamítl. Konstatoval, že žalovaný si opatřil dostatečné podklady pro závěr o tom, že žalobci nelze
udělit mezinárodní ochranu podle §12 zákona o azylu. Tento závěr považoval soud za správný.
Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo v tomto směru vydáno na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu věci, který měl oporu ve spise; dále konstatoval, že udělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu je věcí správního uvážení, soud proto toto
uvážení nemůže nahradit vlastní úvahou o tom, zda žalobcem uplatněné důvody žádosti
o mezinárodní ochranu lze považovat za relevantní z hlediska tohoto ustanovení. Z výpovědi
žalobce vyplynulo, že jeho zdravotní stav je dobrý a projevil taktéž vůli pracovat. Soud nezjistil,
že by žalovaný v rámci správního uvážení porušil zákaz libovůle, popř. nedodržel příslušné
předpisy; své rozhodnutí v tomto ohledu srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil. Městský
soud neshledal nepřezkoumatelnost ani v posouzení otázky udělení azylu za účelem sloučení
rodiny, nepřisvědčil ani námitce, podle níž měla být žalobci udělena doplňková ochrana. Poukázal
na to, že obavy o život a zdraví v souvislosti s ozbrojeným konfliktem by obecně mohly
představovat důvod pro udělení doplňkové ochrany, avšak v případě žalobce nebyly pro jeho
aplikaci splněny podmínky. Tzv. „totální konflikt“ neprobíhá na území celé Ukrajiny; válečné
operace jsou omezeny toliko na Luhanskou a Doněckou oblast. Přihlédl také k tomu, že žalobce
pochází z města Horlivka, které leží v Doněcké oblasti, tedy na území pod nadvládou
tzv. proruských separatistů, kde panuje nižší standard ochrany lidských práv, proto posoudil také
otázku možnosti vnitřního přesídlení žalobce. K tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu. Upozornil, že žalobce není osobou se specifickými potřebami, je zdráv,
v produktivním věku, nepečuje o nezletilé děti a hlásí se k ukrajinské národnosti, proto neshledal,
že by měl vzhledem ke svým individuálním poměrům ztíženou možnost vnitřně přesídlit oproti
ostatním, kteří takovou možnost využili. Souhlasil se žalovaným také v tom, že zde nebyly
důvody pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Nepřisvědčil ani námitce,
podle níž byly použité zdroje neaktuální. Žalobci byla dána možnost se s podklady a zdroji
seznámit, čehož částečně využil, avšak nijak blíže se k předloženým dokumentům nevyjádřil,
nenamítal jejich obsah ani jejich neaktuálnost. Konečně nepřisvědčil ani námitce udělení
mezinárodní ochrany z důvodu odmítání vojenské služby.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal, žalovaný měl jeho tvrzení buď s určitostí vyvrátit, nebo je ve svém
rozhodnutí důsledně zohlednit. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodování akceptoval použití
testu přiměřené pravděpodobnosti pro zkoumání odůvodněného strachu z pronásledování podle
§12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný se však podle názoru stěžovatele s jeho tvrzeními
dostatečně nevyrovnal, proto napadl rozhodnutí žalovaného pro jeho nezákonnost
i nepřezkoumatelnost. Poukázal na znění §2 odst. 4 zákona o azylu, které definuje pojem
„pronásledování“. Žalovaný měl zkoumat, jak je ze strany ukrajinského státu zajištěna ochrana
před takovýmto pronásledováním a nepostačí pouhý obecný odkaz k využití právních prostředků,
které poskytuje právní řád Ukrajiny. Je potřeba analyzovat, zda jsou tyto prostředky v praxi
skutečně účinné a jakým způsobem jsou využívány. Stěžovatel poznamenal, že Pravý sektor,
vytvořený původně jako aliance ultranacionalistických skupin, byl v roce 2014 zaregistrován jako
politická strana; ještě téhož roku se účastnil voleb a tím byla jeho činnost v podstatě
legitimizována. Organizaci lze tedy podřadit pod ustanovení §2 odst. 4 zákona o azylu.
[5] Stěžovatel se domníval, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
azylového zákona, neboť se narodil v Doněcké oblasti, má zde domov a rodiče. Pokusil se sice
odejít do jiné bezpečnější části Ukrajiny, ale v důsledku příslušnosti k ruskojazyčné oblasti
na východě Ukrajiny se obává pronásledování a násilí ze strany pravicově naladěných
spoluobčanů.
[6] Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že se při posuzování stěžovatelovy
věci nedopustil žádné nezákonnosti, zabýval se podrobně všemi uplatněnými tvrzeními
stěžovatele a neshledal je azylově relevantními. Trval na správnosti jím vydaného správního
rozhodnutí, přičemž poukázal na své vyjádření k žalobě. Městský soud se podle žalovaného velmi
podrobně, jasně, srozumitelně a v souladu s právem vyjádřil k uplatněným žalobním bodům,
které se v podstatné míře shodovaly se stížnostními body. Upozornil, že stěžovatel v kasační
stížnosti z velké části rekapituluje důvody, které vedly k neudělení mezinárodní ochrany, a dále
námitky v podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel sice v úvodu uvedl, že kasační
stížnost podává ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., žalovaný však v dalších částech
kasační stížnosti nenalezl konkrétní důvody, ze kterých by bylo patrné pochybení v rozsudku
městského soudu. Závěrem k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti sdělil, že jej
v projednávané věci kasační stížnost má ze zákona.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti
kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 s. ř. s.)
[9] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[10] Nejvyšší správní soud přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Kasační stížnost
je nepřijatelná.
[11] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nesplňuje podmínky přijatelnosti, resp. ani v dalším
nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně zabýval.
[12] Nejvyšší správní soud uvádí, že kasační stížnost v této věci je, pokud jde o samotnou
formulaci stížnostních námitek, velmi stručná. V úvodu rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh
řízení a následně jinými slovy popisuje obsah námitek vyjádřených již v žalobě. Námitky směřují
toliko do rozhodnutí žalovaného, kterému stěžovatel vytýká nesprávné a nedostatečné posouzení
věci. Stěžovatel pouze v bodě IV. kasační stížnosti uvedl, že „Nepřiznání odkladného účinku podané
žalobě by vedlo pouze k tzv. iluzorní soudní ochraně. Žalobce vnímá závěr Městského soudu v Praze jako
alibistický, protože nepřiznání mezinárodní ochrany a následné vycestování ze země je přímým důsledkem
napadeného usnesení, neboť se jedná o život žalobce“. Tato část odůvodnění se však v kasační stížnosti
objevila spíše nedopatřením, neboť kasační stížnost směřuje proti rozsudku městského soudu,
nikoli proti usnesení, jak je v citované části uvedeno. Nadto z ní není zřejmé, co chtěl stěžovatel
tímto vyjádřením ve vztahu k napadenému rozsudku uvést.
[13] Vzhledem ke skutečnosti, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční
zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud je vázán důvody tvrzené
nezákonnosti uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem, s. ř. s.),
a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne
14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54).
[14] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 - 48,
judikoval, že „[k]asační stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle ustanovení §103 s. ř. s.
koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud, který jeho věc projednával
a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. (…) V kasační stížnosti (…) je především třeba, aby stěžovatel uvedl,
v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel v kasační stížnosti pouze na výtky
směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí soudu (…) a argumentačně
podložil, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat nedůvodnost takové kasační
stížnosti, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí soudu.“ (obdobně srov. například
rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 Afs 53/2005 – 59).
[15] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti explicitně namítl kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Žádným způsobem jej však ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu
nerozvedl a Nejvyšší správní soud ani z úřední povinnosti neshledal žádnou vadu,
která by zapříčinila nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu nebo která by měla vliv
na jeho zákonnost.
[16] K samotným námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující. Povahou
uskupení Pravý sektor se zabýval opakovaně, např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 6 Azs 151/2015 - 36, a to s ohledem na potírání nezákonné činnosti hnutí ze strany státního
aparátu. Dospěl přitom k závěru, že Pravý sektor je soukromou osobou (nestátním subjektem),
v otázce obrany před ním lze vyhledat pomoc u policejních složek a u prokuratury, případně
u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Dále uvedl, že ukrajinská státní moc
protiprávní jednání Pravého sektoru nepodporuje a ukrajinské státní orgány naopak aktivně
potírají nezákonnou činnost tohoto hnutí. Potíže se soukromými osobami mohou být důvodem
pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se stěžovatel
skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním
poskytnout.
[17] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že otázkou poskytování ochrany ze strany
příslušných orgánů na Ukrajině se zabýval ve své judikatuře taktéž opakovaně (srov. k tomu
rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, usnesení ze dne 16. 7. 2015,
č. j. 4 Azs 136/2015 - 32, nebo ze dne 31. 7. 2019, č. j. 4 Azs 374/2018 - 57). Stěžovatel v řízení
před správním orgánem ani před městským soudem neoznačil žádný důkaz, který by podporoval
jeho tvrzení, že mu na Ukrajině nebude poskytnuta dostatečná ochrana před údajnými útoky
soukromých osob. Jeho úvahy zůstaly ve zcela teoretické rovině.
[18] Otázku bezpečnostní situace na Ukrajině Nejvyšší správní soud posuzoval
ve své judikatuře také v celé řadě dalších věcí. Soud si je vědom bezpečnostní i ekonomické
situace na Ukrajině, kam se stěžovatel vrátit nechce, a to tím spíše, když pochází z Doněcké
oblasti, tj. z té části země, kde se vnitřní konflikt geograficky ustálil. Na druhou stranu ovšem
nelze přehlédnout, že zde intenzita konfliktu výrazně kolísá, a jakkoliv oblast, z níž stěžovatel
pochází, je skutečně riziková, existuje reálná, přiměřená, rozumná a smysluplná možnost
vnitřního přesídlení, kterou stěžovatel nijak konkrétně, jak je již shora uvedeno, nevyvrátil.
O možnosti vnitřního přesídlení ostatně obsáhle pojednal také městský soud, a to mj. s odkazem
na ustálenou judikaturu zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud neshledal potřebu na ni znovu
odkazovat. Souhlasí s městským soudem, že stěžovatel nepatří mezi zranitelné osoby;
jde o dospělého, práceschopného mladého muže, u něhož nelze předpokládat, že by nebyl
schopen běžného života na Ukrajině v rámci vnitřního přesídlení.
[19] Nejvyšší správní soud pouze na okraj poznamenává, že o přístupu zástupce stěžovatele
k jeho zastupování svědčí nejen výše uvedené skutečnosti týkající se samotných námitek kasační
stížnosti, ale také závěrečná část kasační stížnosti, v níž požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, ačkoliv ta jej má v projednávané věci ze zákona. V bodě IV. je kromě toho
mimoběžná argumentace týkající se pravděpodobně zcela jiného řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle
§104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu