ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.54.2020:32
sp. zn. 9 Azs 54/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D. V. L., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 11. 2019, č. j. CPR-13169-3/ČJ-2019-930310-V248, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 13 A
79/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra
Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 11. 2019, č. j. CPR-13169-3/ČJ-2019-930310-V248,
zamítla žalobcem podané odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 18. 2. 2019, č. j. KRPA-71715-
15/ČJ-2019-000022. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím uložil žalobci povinnost
opustit území České republiky podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to do padesáti dnů ode dne oznámení rozhodnutí.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 zamítl. Uvedl, že správní orgány zjistily
dostatečně skutkový stav, přihlédly k jeho rodinným poměrům, pobytové historii i zdravotnímu
stavu a vazbám k České republice a zemi původu. Pokud jde o neprovedení výslechu jeho
nevlastní dcery, ze správního spisu nevyplývá, že by tento výslech požadoval. Žalovaná
si současně byla vědoma toho, že žalobce žije i s dcerou své manželky z předchozího vztahu.
Navíc mu není znemožněno znovu požádat o pobytové oprávnění. Žalovaná se rovněž
vypořádala s otázkou styku žalobce s jeho rodinou po opuštění území. Nebyl zde důvod vyžádat
si stanovisko odboru sociálně-právní ochrany dětí, neboť se nejedná o opuštění území dítětem,
ale žalobcem, dospělým člověkem. Správní orgány se rovněž zabývaly otázkou přiměřenosti
dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle §174a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců. Právě z tohoto důvodu neuložily žalobci správní vyhoštění, ale pouze povinnost opustit
území, jako nejmírnější možné opatření. Rodinnou situací žalobce se náležitě zabývaly,
zhodnotily, že žije s manželkou, vlastní dcerou a dcerou manželky z předešlého vztahu, nicméně
dospěly k závěru, že s oběma dcerami může na území České republiky zůstat jeho manželka, tedy
jejich matka. Žalobce má ve Vietnamu rodiče a bratra, má tam proto také rodinné vazby.
Ačkoliv k určitému zásahu do soukromého a rodinného života dojde, nelze jej ani podle
městského soudu považovat za nepřiměřený.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření ke kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
kterou založil na důvodech podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Neztotožňuje se s názorem městského soudu, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav.
Postup správních orgánů byl podle jeho názoru formalistický, nevzaly v potaz zájmy
jeho nezletilých dětí a manželky. Nebyl tak dodržen požadavek přiměřenosti podle §174a zákona
o pobytu cizinců ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[5] Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 7 Azs 24/2017 - 29, č. 3574/2017 Sb. NSS, podle kterého přiměřenost rozhodnutí nemůže
založit pouhý fakt, že cizinci byla místo správního vyhoštění uložena povinnost opustit území.
Správní orgány tuto přiměřenost zkoumaly pouze formálně, je však nutné ji zkoumat
i z materiální stránky. Podle judikatury NSS je třeba rovněž zkoumat dopad rozhodnutí na ostatní
rodinné příslušníky.
[6] Podání nové žádosti o pobytové oprávnění je komplikované jednak kvůli situaci spojené
s nouzovým stavem, ale rovněž dlouhodobě se stavem přetíženosti zastupitelského úřadu
ve Vietnamu a praktickou nemožností takovou žádost podat. Jeho případným nuceným
odcestováním tak dojde k rozdělení rodiny na dobu neurčitou. Ani prostředky moderní techniky
nemohou nahradit osobní kontakt v rodině. Diskriminační je rovněž naznačená možnost
odcestování zbytku rodiny s ním, ačkoliv ostatním členům rodiny svědčí v České republice
pobytové oprávnění. Jeho nevlastní dcera je navíc občankou České republiky. Obě dcery jsou
nezletilé a jsou na něm závislé, což vyžaduje jeho přítomnost na území České republiky. I starší
dcera blížící se dospělosti nebude schopná se o sebe sama postarat a bude na ni třeba brzy
pohlížet jako sice na zletilou, avšak nezaopatřenou. Správní orgány ani městský soud se s těmito
námitkami dostatečně nevypořádaly.
[7] Požádal rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť výkonem
rozhodnutí hrozí nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, a to s ohledem
na jeho manželku a dvě nezletilé děti.
[8] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem městského soudu
i rozhodnutími správních orgánů a plně na ně odkázala. Návrh na přiznání odkladného účinku
nemá sloužit k legalizaci jinak neoprávněného pobytu. Ostatně již odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně nemá dle §170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců odkladný
účinek. Navrhuje kasační stížnost i návrh na přiznání odkladného účinku zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí městského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé judikatury
zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady
naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS).
[11] Napadený rozsudek je srozumitelný, logicky soudržný a odůvodněný. NSS nemůže
přisvědčit stěžovateli, že by byl nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal s otázkou dopadů
rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Městský soud se touto otázkou zabýval
v bodech 12. – 16. rozsudku, jedná se o hlavní část jeho odůvodnění, neboť námitka
nepřiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života
stěžovatele byla hlavní žalobní námitkou. Rovněž není pravdou, že by městský soud převzal
již nepřezkoumatelné odůvodnění správních orgánů. Městský soud vycházel z judikatury NSS
a v bodech 15. – 16. rozsudku představil vlastní hodnocení přiměřenosti. Stěžovatelova námitka
nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
[12] Následně NSS přistoupil k posouzení kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019,
[r]ozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále (…) cizinci, u kterého nebyly shledány důvody
pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území.
[14] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců [p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení
je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti
vydaného rozhodnutí.
[15] Nejprve je třeba ujasnit, že se situace v projednávané věci liší od situace posuzované
v rozsudku č. j. 7 Azs 24/2017 - 29, na kterou odkazuje stěžovatel v kasační stížnosti.
Ve zmíněném rozsudku totiž správní orgány pouze na základě toho, že aplikovaly
mírnější opatření než správní vyhoštění, tedy povinnost opustit území, bez dalšího uzavřely,
že toto opatření je přiměřené a není třeba jeho přiměřenost dále zkoumat. To však městský soud
a následně i NSS popřely a uvedly, že „[i] v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince
podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců je třeba posuzovat přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí
podle §174a téhož zákona.“
[16] V nyní projednávané věci však správní orgány hodnocení přiměřenosti podle §174a
zákona o pobytu cizinců provedly. Správní orgán prvního stupně se jí zabýval na s. 3-5
rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že stanovení povinnosti vycestovat z území je pouze
„donucovacím“ prostředkem k tomu, aby cizinec svůj pobyt na území ČR uvedl do souladu
se zákonem, a jde o mírnější opatření než rozhodnutí o správním vyhoštění. Zhodnotil i délku
stěžovatelova legálního pobytu na území a možnosti řešení jeho pobytu na území ČR ve vztahu
k možnostem jeho rodinných příslušníků. Otázkou přiměřenosti se pak podrobněji zabývala také
žalovaná na s. 5-8 svého rozhodnutí.
[17] Řízení, z něhož vzešla rozhodnutí prvostupňového orgánu i rozhodnutí žalované,
je ovládáno zásadou jednotnosti. Tato zásada vyjadřuje, že řízení až do vydání rozhodnutí
odvolacího orgánu představuje jeden celek. Je proto přípustné, aby odvolací orgán doplnil závěry
rozhodnutí správního orgánu. Tento názor má oporu v judikatuře NSS, podle níž může odvolací
správní orgán nahradit část odůvodnění správního orgánu vlastní úvahou a korigovat dílčí
argumentační nepřesnost podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové
rozhodnutí potvrzuje (viz rozsudky NSS ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015 - 35,
nebo ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016 - 29). Stručné zhodnocení správního orgánu prvního
stupně proto mohla doplnit žalovaná, která se již s přiměřeností dopadů rozhodnutí
do soukromého a rodinného života stěžovatele vypořádala obšírně.
[18] Z protokolu o podání vysvětlení ze strany stěžovatele ze dne 18. 2. 2019, který je součástí
správního spisu, vyplynulo, že žije se svou nezletilou dcerou, nar. v roce 2012 a se svou tehdy
ještě přítelkyní, matkou jeho dcery. Ve Vietnamu má rodiče a bratra. Ačkoliv to stěžovatel sám
během podání vysvětlení neuvedl, žalovaná v rozhodnutí správně poznamenala, že stěžovatel žije
ve společné domácnosti také s dcerou jeho nynější manželky z předchozího vztahu.
Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí vycházela i z tohoto faktu.
[19] Co se týče samotné udržitelnosti závěru, že se rozhodnutí o povinnosti stěžovatele opustit
území nedostatečně vypořádalo s otázkou jeho přiměřenosti ve vztahu k soukromému
a rodinnému životu, ztotožnil se NSS s náhledem městského soudu, který navázal na judikaturu
NSS i Evropského soudu pro lidská práva. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
lze zmínit například rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku,
stížnost č. 50435/99, bod 39; rozsudek ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09, bod 70; či rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku,
stížnost č. 46410/99. Právě bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva stanoví řadu
kritérií pro posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) v cizineckých věcech.
Mezi hlediska, která berou soudy v imigračních případech v potaz, patří zejména povaha
a závažnost dotčeného veřejného zájmu (například závažnost porušení veřejného pořádku
či trestného činu spáchaného cizincem), délka pobytu cizince v hostitelském státě, doba,
jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu, a chování cizince
v průběhu této doby, rodinná situace cizince (například doba trvání manželství a jiné faktory
vyjadřující efektivnost rodinného života páru), počet nezletilých dětí a jejich věk, dále rozsah,
v jakém by byl soukromý anebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní
a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo
zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění), rozsah
a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.), imigrační
historie dotčených osob (například porušení imigračních pravidel v minulosti) a v neposlední řadě
také věk a zdravotní stav cizince.
[20] Není pochyb o tom, že v souzené věci je třeba nalézt rovnováhu mezi přítomnými
legitimními zájmy. Těmi jsou, jak již bylo naznačeno, jednak stěžovatelova rodinná situace,
s důrazem na případný vliv jeho opuštění území na ostatní rodinné příslušníky, kteří mají právo
zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění (zejména
na nezletilé dcery a manželku), jednak imigrační historie stěžovatele a jeho aktuální pobytový
status, včetně důvodů, pro něž je mu uložena povinnost opustit území. Správní orgány usoudily,
že přestože dojde k zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života, považují uložené
opatření spočívající v opuštění území za adekvátní způsob, jak reagovat na porušení zákona
o pobytu cizinců z jeho strany.
[21] Opatření o povinnosti opustit území (§50a) bylo do zákona o pobytu cizinců zavedeno
zákonem č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, (zákon o azylu), a další související zákony.
Podle důvodové zprávy se rozhodnutím dle §50a uvedeného zákona „deklaruje neoprávněný pobyt
cizince na území a ukládá povinnost opustit ve stanovené době území České republiky, aniž by za neoprávněný
pobyt byla cizinci stanovena sankce v podobě zákazu vstupu“. Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne
24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, rozhodnutí o povinnosti opustit území je „v podstatě
nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývající na území ČR. Na rozdíl od správního vyhoštění zde
totiž nejsou stanovena žádná negativní omezení do budoucna v podobě zákazu vstupu na území ČR po určitou
dobu“. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání
rozhodnutí o opuštění území bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných případech, které
by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky.
[22] Je pravdou, že v nedávném rozsudku ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 301/2019 - 40,
č. 3990/2020 Sb. NSS, dospěl NSS k závěru, že „[p]ovinnost opustit území České republiky [§50a
odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky] uložená cizinci,
který je rodičem nezletilého občana České republiky, o kterého výlučně pečuje, je v rozporu s čl. 14 odst. 4 větou
druhou Listiny základních práv a svobod, podle níž občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.“
V projednávané věci však stěžovatel není jedinou osobou pečující o jeho nezletilou dceru
narozenou v roce 2012 a nevlastní dceru narozenou v roce 2003, neboť o ně pečuje se svou
manželkou. Obě mohou proto zůstat na území České republiky se svou matkou. Stěžovatelova
přítomnost zde není proto naprosto nezbytná ve smyslu rozsudku č. j. 1 Azs 296/2018 - 35.
[23] Žalovaná při poměřování přiměřenosti přihlédla k rodinné situaci stěžovatele, zároveň
však musela zohlednit další okolnosti, zejména zájem státu na tom, aby zde pobývaly pouze
osoby s platným povolením k pobytu či jiným titulem umožňujícím pobyt na území České
republiky. Stěžovateli byl vydán výjezdní příkaz s platností od 17. 12. 2018 do 14. 2. 2019.
Dne 18. 2. 2019 se dostavil ke správnímu orgánu prvního stupně s tím, že chce vyřešit svou
pobytovou situaci, to však zde již pobýval nelegálně, byť pouze několik dní.
[24] Žalovaná a následně městský soud vzaly v úvahu všechna kritéria předvídaná zákonem
o pobytu cizinců i judikaturou a navzájem je poměřily. Stěžovateli lze přisvědčit, že hodnocení
provedené správními orgány a potvrzené městským soudem je přísné. Není však nezákonné.
Samotné tvrzení, že podání žádosti o pobytové oprávnění ve Vietnamu bude možná
komplikovanější než v jiných zemích, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozsudku
ani rozhodnutí správních orgánů. Již v rozsudku č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, NSS konstatoval:
„Vzhledem k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji spojované s nefunkčností
tzv. Visapointu by nemělo jít o nijak dlouhodobé odloučení od rodiny, ale pouze o její dočasné rozdělení z důvodu
legalizace pobytu jednoho z jejích členů.“ NSS s ohledem na toto stanovisko nepovažuje námitky
týkající se průtahů při vyřizování legalizace pobytu na českém velvyslanectví ve Vietnamu
za důvodné.
[25] Zároveň je třeba upozornit na to, že stěžovatel v rámci podání vysvětlení před správním
orgánem prvního stupně sám nijak nezmínil svoji nevlastní dceru, narozenou v roce X, ani to, že
s ní sdílí domácnost. Mluvil pouze o jedné dceři a přítelkyni. V odvolání stěžovatel uvedl, že se
musí starat o svou nezletilou dceru, narozenou v roce X, což blíže odůvodnil, následně pouze
v jedné větě zaznělo, že se musí starat o své dvě děti, dále se však k druhé dceři nijak nevyjádřil.
V kasační stížnosti obsáhle argumentuje závislostí starší nevlastní dcery na jeho osobě, o tom
však jeho tvrzení v rámci podání vysvětlení ani pouhá zmínka v odvolání nevypovídají. Žalovaná
navíc zohlednila i skutečnost sdílení domácnosti se starší dcerou. Nelze tedy přisvědčit
stěžovateli, že se touto otázkou správní orgány nezabývaly nebo že ji posoudily formalisticky, za
situace, kdy z jeho vlastních tvrzení v průběhu podání vysvětlení vůbec nevyplývá, že by zde
existovala ještě další osoba, která je na stěžovateli plně závislá. Jeho tvrzení, že žalovaná nevzala
dostatečně v úvahu vazby starší dcery, narozené v roce X, na jeho osobu, tak neobstojí.
[26] NSS nerozhodoval o stěžovatelově žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť ve věci samé rozhodl bezprostředně poté, co stěžovatel dne 6. 4. 2020 odůvodnil
žádost o jeho přiznání a dne 17. 4. 2020 zaplatil soudní poplatek.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, proto by jí soud mohl přiznat náhradu
nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto jí je soud nepřiznává.
[29] Vzhledem k tomu, že soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť rovnou přistoupil k rozhodnutí ve věci samé, byly naplněny podmínky
pro vrácení zaplaceného soudního poplatku (§10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) ve výši 1 000 Kč. Soudní poplatek bude stěžovateli
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu