ECLI:CZ:NSS:2020:KOMP.1.2019:27
sp. zn. Komp 1/2019 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Tomáše Langáška,
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ministerstvo zemědělství,
sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti žalovaným: 1) Ministerstvo financí, sídlem Letenská 15,
Praha 1, 2) Ministerstvo průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 32, Praha 1, za účasti:
I) Jiří Eliáš, bytem Jungmannova 19, Praha 1, II) J. Š., o kompetenční žalobě podle §97 a násl. s.
ř. s.,
takto:
I. Žaloba se od m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal k Nejvyššímu správnímu soudu návrh, který označuje jako kompetenční
žalobu podle §97 násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V žalobě
nejprve shrnuje skutkový stav věci, který není mezi stranami nijak sporný, a který dokládá též
přiloženými dokumenty.
[2] Žalobce zahájil dne 16. 5. 2019 za účasti obou žalovaných dohodovací řízení ve smyslu
§133 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve věci určení ústředního orgánu státní správy
kompetentního k vyplacení náhrady za zbourané stavby na základě pravomocného rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu ze dne 18. září 2018, č. j. PÚ 1748/92/12 osobám zúčastněným
na řízení jako oprávněným osobám, neboť žádný z dotčených ústředních správních úřadů ve věci
neshledal svou věcnou příslušnost. V rámci dohodovacího řízení nedošlo mezi dotčenými orgány
k dohodě, žalobce proto podal z pověření předsedy vlády tuto žalobu. V návrhu dále žalobce
zrekapituloval právní důvody jak své, tak žalovaných, pro které se všichni domnívají, že nemají
v dané věci založenu věcnou příslušnost k vyplacení náhrady dle uvedeného rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu.
[3] Ve vyjádřeních k žalobě došlých Nejvyššímu správnímu soudu setrvali oba žalovaní
na svých závěrech o absenci své věcné příslušnosti k vyplacení náhrady. Osoby zúčastněné
na řízení se k věci nevyjádřily.
[4] Soud musel nejprve zvážit, zda jde o kompetenční spor ve smyslu §97 s. ř. s.
Ten je vymezen třemi prvky (předpoklady), které musí být naplněny současně. Za prvé zde musí
být vedeno řízení, v němž se rozhoduje o právech a povinnostech fyzických nebo právnických
osob. Za druhé, alespoň dva správní orgány si buď osobují pravomoc o věci rozhodnout
(o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem – kladný
kompetenční spor), nebo naopak popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí ve věci (o tomtéž
právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem – záporný kompetenční
spor). Za třetí těmito správními orgány musí být subjekty vymezené v §97 odst. 1 s. ř. s,
a to pouze v tam uvedených kombinacích (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2013, č. j. Komp 3/2012).
[5] Účastníci řízení se domnívají, že se jedná o negativní kompetenční spor. Nejvyšší správní
soud však tomuto názoru nepřisvědčil. V projednávané věci je z vyjádření jednotlivých účastníků
řízení zřejmé, že ve věci nejde o spor o pravomoc vydat rozhodnutí. Mezi stranami není sporné,
že ve věci již rozhodl příslušný správní orgán - Státní pozemkový úřad, který rozhodnutím ze dne
18. 9. 2018, č. j. PÚ 1748/92/12 na základě §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) rozhodl,
že oprávněné osoby nejsou vlastníky hospodářských staveb náležejících ke stavení č. p. 1 na části
pozemku parc. č. 7 v katastrálním území S. a že za zaniklé stavby přísluší oprávněným osobám a
dědicům oprávněných osob náhrada podle §14 a 16 zákona o půdě v souladu s §23 tohoto
zákona. V projednávané věci tak již bylo vydáno rozhodnutí o právech a povinnostech
oprávněných osob, současný spor se vede „pouze“ o to, který správní úřad má splnit povinnost
podle tohoto rozhodnutí (tedy vyplatit náhradu). Není proto naplněna jedna z podmínek pro to,
aby se mohlo jednat o kompetenční spor podle §97 s. ř. s.
[6] Soud tedy musel žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §99 písm. a)
s. ř. s. Ve věci nejde o kompetenční spor ve smyslu soudního řádu správního.
[7] Soud rozhodl dále o nákladech řízení, a to v souladu s §101 s. ř. s. Podle něj nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kompetenční žalobě. Výrok o nákladech řízení
osob zúčastněných na řízení se opírá o §60 odst. 5 s. ř. s., podle kterého má osoba zúčastněná
na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti,
kterou jí soud uložil. Osobám zúčastněným na řízení soud žádnou povinnost neuložil, nemají
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. prosince 2020
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu