ECLI:CZ:NSS:2020:NAD.181.2020:68
sp. zn. Nad 181/2020 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: J. K., proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1A, Praha 4, v řízení o
nesouhlasu Městského soudu v Praze s postoupením této věci Krajským soudem v Brně,
takto:
K projednání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 A 112/2020
je př í sl ušný Krajský soud v Brně.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) dne
3. 1. 2020 domáhal ochrany před nečinností. Za žalované správní orgány přitom označil:
1) Vězeňskou službu ČR, Věznici Rapotice, 2) Vězeňskou službu ČR, Generální ředitelství
Vězeňské služby ČR, 3) Ministerstvo spravedlnosti. Nečinnost spatřoval žalobce
v tom, že mu žalovaní dosud neudělili odměnu podle §45 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1999 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.
[2] Krajský soud postoupil věc usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 31 A 2/2020 - 4,
Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“). Uvedl, že organizační složku Vězeňské
služby nelze pro účely stanovení místní příslušnosti považovat za samostatný správní orgán.
Jednání, popřípadě nečinnost organizační složky (v tomto případě Věznice Rapotice) lze přičítat
přímo Vězeňské službě ČR, která má, stejně jako Ministerstvo spravedlnosti, sídlo v Praze.
Z tohoto důvodu je k projednání věci místně příslušný městský soud. S těmito závěry se městský
soud neztotožnil a předložil věc k rozhodnutí o místní příslušnosti podle §7 odst. 6 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) Nejvyššímu správnímu soudu.
[3] Usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. Nad 72/2020 – 31, Nejvyšší správní soud rozhodl,
že k rozhodnutí věci je místně příslušný Krajský soud v Brně. Zdůraznil, že pro určení
žalovaného v řízení na ochranu proti nečinnosti (stejně jako v řízení na ochranu před
nezákonným zásahem) je rozhodující, jaký subjekt za žalovaný správní orgán označí žalobce.
Připomněl usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 - 53,
č. 3196/2015 Sb. NSS, v němž se Nejvyšší správní soud vyslovil k výkladu §83 s. ř. s.
tak, že „soud na základě tvrzení žalobce, eventuelně doplněného na výzvu soudu, a s přihlédnutím k dalším
informacím, které má soud případně k dispozici, po právní stránce posoudí, kterému správnímu orgánu
je s ohledem na tato tvrzení přičitatelné jednání, jež má být podle žalobce nezákonným zásahem. Liší-li se tento
závěr soudu od projevu vůle žalobce označujícího žalovaného, upozorní soud žalobce na svůj závěr a vyzve
jej, aby případně reagoval úpravou označení žalovaného. Pokud žalobce i poté, co byl soudem upozorněn na jiný
právní závěr soudu ohledně otázky, kdo má být v dané věci žalovaným, setrvá na svém původním náhledu
na tuto otázku a neuzpůsobí patřičně označení žalovaného a návrh výroku rozhodnutí soudu
[§84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.], nemůže být jeho žalobě vyhověno“ (zvýraznění doplněno).
[4] Vzhledem k tomu, že žalobce se stran tvrzené nečinnosti obracel výhradně na Věznici
Rapotice, dovodil Nejvyšší správní soud, že za žalovaného fakticky považuje právě Vězeňskou
službu České republiky, Věznici Rapotice. Ve vztahu k postupu krajského soudu pak v bodech 13
a 14 usnesení Nejvyšší správní uvedl:
„Krajský soud v Brně tedy nepostupoval správně, zaměnil-li sám beze změny žalobního návrhu osobu
žalovaných 1) a 2) a postoupil-li věc městskému soudu s odůvodněním, že žalovaným má být správní
orgán se sídlem v jeho obvodu. Domníval-li se, že žalovanými nemají být žalobcem označené organizační
jednotky Vězeňské služby České republiky (Věznice Rapotice, Generální ředitelství Vězeňské služby
ČR), nýbrž Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze, měl o tomto právním náhledu žalobce
informovat a umožnit mu, aby ve své žalobě změnil označení žalovaných, nikoliv však z vlastní iniciativy
provést tuto záměnu a přímo věc postoupit soudu dle jeho názoru příslušnému. Takový postup je možný
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kde je žalovaný určen přímo zákonem, nikoliv však
v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v němž žalovaného určuje na základě
žalobního tvrzení sám žalobce. Teprve v případě, že by žalobce na výzvu soudu změnil označení
žalovaných, bylo by na místě postoupení věci místně příslušnému soudu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal důvodným nesouhlas městského soudu s postoupením věci.
Soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti, je Krajský
soud v Brně, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který se podle žalobního tvrzení dopustil nečinnosti
(§79 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §7 odst. 2 s. ř. s.). Tento soud v dalším řízení zhodnotí fakta vnesená
žalobcem do řízení o nečinnostní žalobě a případně upozorní žalobce na to, kdo má být dle jeho právního
hodnocení v souladu s objektivním právem žalovaným a vyzve jej, aby na toto hodnocení případně
reagoval. Dále bude krajský soud postupovat v intencích závěrů uvedených pod bodem III. 2. 3. výše
citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. Nad 224/2014 - 53.“
[5] V návaznosti na shora citované usnesení č. j. Nad 72/2020 – 31 vydal krajský soud dne
24. 7. 2020 usnesení č. j. 31 A 116/2020 – 38 (řízení je nově vedeno pod sp. zn. 31 A 116/2020).
Ve výroku III usnesení žalobci předestřel, že jednání označené v žalobě je dle předběžného
posouzení soudu přičitatelné Vězeňské službě ČR. Současně žalobce vyzval, aby sdělil, zda trvá
na označení žalovaných, nebo zda mění toto označení v intencích předběžného závěru krajského
soudu na Vězeňskou službu ČR. Ve výroku IV usnesení soud žalobci sdělil, že dle jeho
předběžného posouzení nelze žalobcem vytýkané jednání považovat za nečinnost, ale za zásah
ve smyslu §82 s. ř. s. V této souvislosti žalobce vyzval, aby sdělil, zda trvá na tom, že se svojí
žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti, nebo zda mění žalobní typ v intencích předběžného
závěru krajského soudu a bude se domáhat ochrany proti nezákonnému zásahu.
[6] Podáním ze dne 26. 8. 2020 žalobce změnil označení žalovaného na Vězeňskou službu
ČR a změnil žalobní typ na žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu.
[7] Usnesením ze dne 6. 10. 2020, č. j. 31 A 116/2020 – 57, krajský soud věc postoupil
Městskému soudu v Praze. Uvedl, že se řídil právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. Nad 72/2020 – 31, že pro určení místní příslušnosti
je rozhodující označení žalovaného samotným žalobcem. Žalobce označil na základně jeho výzvy
za žalovaného Vězeňskou službu ČR, která má sídlo v Praze. Proto je k projednání žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem příslušný Městský soud v Praze.
[8] S tímto postupem městský soud nesouhlasí, a proto věc opětovně předložil k rozhodnutí
o místní příslušnosti podle §7 odst. 6 s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu. Uvedl, že pokud
je tvrzený nezákonný zásah přičitatelný konkrétní organizační složce Vězeňské služby ČR,
vystupuje v daném ohledu jako samostatný správní orgán. V daném případě je žalobou napadený
zásah nepochybně přičitatelný přímo Věznici Rapotice, kterou ostatně žalobce původně správně
označil jako jednoho ze žalovaných. Městský soud má za to, že odměny podle §45 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody uděluje ředitel věznice, což vyplývá i ze systematiky dotčeného
zákona. Podle §51 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vykonávají kázeňskou pravomoc
mimo jiné ředitelé věznic. Odměny jsou protipólem kázeňských trestů a je tedy logické,
že i odměny uděluje právě ředitel věznice. To ostatně potvrzuje i §56 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, podle něhož může ředitel věznice formou odměny přerušit odsouzenému výkon
trestu. Místně příslušným k projednání žaloby je tedy dle mínění městského soudu Krajský soud
v Brně, v jehož obvodu má sídlo Věznice Rapotice.
[9] Nejvyššímu správnímu soudu byla nyní posuzovaná věc postoupena k rozhodnutí
o místní příslušnosti již podruhé. V usnesení ze dne 25. 6. 2020, č. j. Nad 72/2020 – 31, soud
zdůraznil, že v řízení na ochranu proti nezákonnému zásahu (nečinnosti) správního orgánu
je rozhodující, jaký subjekt označí za žalovaného samotný žalobce. Současně krajskému soudu
předestřel, jakým způsobem má postupovat, pokud se domnívá, že žalovaným by měl být jiný
subjekt, než který v žalobě označil žalobce (v podrobnostech viz citované usnesení č. j.
Nad 72/2020 – 31 a usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 - 53,
č. 3196/2015 Sb. NSS).
[10] Na tomto místě je na Nejvyšším správním soudu, aby zodpověděl otázku, zda krajský
soud správně dovodil, že žalobcem tvrzený zásah není přičitatelný žalovaným označeným
v „původní“ žalobě, nýbrž Vězeňské službě ČR, a zda tedy žalobce správně instruoval,
aby změnil osobu žalovaného.
[11] Podle §1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky „[o]rganizačními jednotkami Vězeňské služby jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice,
ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby.“ Věznice
Rapotice, kterou původně jako jednoho z žalovaných označil žalobce, je nepochybně organizační
jednotkou Vězeňské služby. Krajský soud dovodil, že tato věznice nemůže být žalovaným
správním orgánem, neboť jí nebyla zákonem svěřena žádná rozhodovací pravomoc. Tento závěr
je však v příkrém rozporu s bohatou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu.
[12] V rozsudku ze dne 6. 12. 2019, č. j. 5 As 153/2019 – 44, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „tam, kde žalobou napadený akt, např. tvrzený nezákonný zásah, je přičitatelný konkrétní organizační složce
žalované 1), zejména konkrétní věznici, kde je odsouzený umístěn (v daném případě je to Věznice Valdice),
má se za to, že tato organizační složka (věznice) Vězeňské služby ČR vystupuje v daném ohledu jako samostatný
správní orgán.“ S těmito závěry korespondují i četná rozhodnutí v jiných věcech, z nichž lze zmínit
kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2020, č. j. 2 As 280/2019 – 20,
v němž jako žalovaná v řízení na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím
v neposkytování vegetariánské stravy vystupovala Vězeňská služba ČR, Věznice Valdice (z dalších
rozhodnutí viz např. usnesení ze dne 3. 1. 2019, č. j. 5 As 367/2018 – 16, či rozsudek ze dne
22. 9. 2020, č. j. 2 As 263/2020 – 22).
[13] Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že věznice je správním orgánem ve smyslu §4
odst. 1 s. ř. s. a může být orgánem pasivně legitimovaným v řízení na ochranu před nezákonným
zásahem. V posuzované věci spatřuje žalobce nezákonný zásah v tom, že mu speciální pedagožka
Věznice Rapotice neudělila pochvalu ve smyslu §45 odst. 2 písm. a) zákona o výkonu trestu
odnětí svobody.
[14] Podle §51 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody „[k]ázeňskou pravomoc
nad odsouzenými vykonávají generální ředitel Vězeňské služby a ředitelé věznic. Jiní zaměstnanci Vězeňské
služby mohou kázeňskou pravomoc vykonávat, pokud k tomu byli zmocněni generálním ředitelem Vězeňské
služby nebo s jeho souhlasem ředitelem věznice.“
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom směru, že udělování
odměn podle §45 zákona o výkonu trestu odnětí svobody spadá podobně jako ukládání trestů
do pravomoci věznice - konkrétně jeho ředitele, potažmo jiného pověřeného zaměstnance.
Vyplývá to jak ze systematiky dotčeného zákona (ustanovení týkající se kázeňské pravomoci
je upraveno v hlavě III, stejně jako jednotlivé druhy trestů a odměn), tak ze samotného smyslu
pojmu „kázeňská pravomoc“, která nezahrnuje toliko složku negativní (tresty), ale také složku
pozitivní, respektive motivující (odměny). Neudělení pochvaly lze tedy v nyní posuzované věci
přičítat přímo Věznici Rapotice.
[16] Tyto závěry korespondují i s postupem žalobce, který se za účelem udělení pochvaly
obracel bezprostředně na Věznici Rapotice, u níž se domáhal nápravy a směřoval jí výzvu
k udělení odměny ve lhůtě do 15. 1. 2019. Na tyto skutečnosti ostatně Nejvyšší správní soud
upozornil již v usnesení ze dne 25. 6. 2020, č. j. Nad 72/2020 – 31, a dovodil z nich, že žalobce
za žalovaného fakticky považuje právě Vězeňskou službu ČR, Věznici Rapotice, kterou také
formálně označil za jednoho z žalovaných v „původní“ žalobě. Ke změně žalovaného žalobce
přikročil až pod tíhou usnesení ze dne 24. 7. 2020, č. j. 31 A 116/2020 – 38, v němž mu krajský
soud předestřel svůj předběžný náhled stran toho, kdo má být žalovaným správním orgánem.
Pokud by žalobce setrval na svém původním stanovisku, vystavil by se riziku, že krajský soud
jeho žalobě nevyhoví s poukazem na skutečnost, že tvrzený zásah není přičitatelný žalovanému
správnímu orgánu. Je tedy logické, že žalobce na změnu žalovaného správního orgánu za těchto
okolností přistoupil.
[17] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že krajský soud mylně dovodil, že žalovaným
správním orgánem může být toliko Vězeňská služba ČR. Za daných skutkových okolností je totiž
správním orgánem, jemuž je přičitatelný žalobcem tvrzený zásah, Věznice Rapotice, v níž byl
žalobce v rozhodné době umístěn a jejíž zaměstnankyně (speciální pedagožka) mu požadovanou
odměnu neudělila. Nesouhlas městského soudu s potupením věci je tedy důvodný. Soudem
místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Krajský soud v Brně.
[18] Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jsou krajské soudy vázány (§7 odst. 6,
věta třetí, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu