ECLI:CZ:NSS:2020:NAD.220.2019:58
sp. zn. Nad 220/2019 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobce: J. M., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem žalované, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 10 A 110/2019, v řízení o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci
Krajskému soudu v Ostravě,
takto:
Návrh na přikázání věci se zamí t á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
žalované, který spatřoval v tom, že (1) při jednání u soudu mu vězeňská služba nesnímá pouta,
brání tak jeho aktivní obhajobě a bezdůvodně jej vystavuje nelidskému a ponižujícímu zacházení,
(2) na jednání soudu je předváděn v poutech a doprovázen psovodem se služebním psem.
Žalobce soudu sdělil, že trvá na nařízení jednání.
[2] Městský soud podal u Nejvyššího správního soudu návrh na přikázání věci jinému
krajskému soudu z důvodu vhodnosti podle §9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění návrhu uvedl, že žalobce vykonává trest odnětí
svobody ve věznici Mírov, která se nachází přibližně 230 km od sídla městského soudu. Soud si je
vědom, že pouhá skutečnost, že se žalobce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže
vést k tomu, že budou mít jeho procesní práva jiný obsah, než u ostatních osob. Vzhledem
k předmětu řízení, v němž jde o posouzení osobních prožitků žalobce, považuje soud osobní
přítomnost žalobce u jednání za nezbytnou. Situaci nelze vyřešit využitím videokonferenčního
zařízení, neboť z §102a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64
s. ř. s. může soud využít videokonferenční zařízení pouze k provedení úkonu, nikoliv k provedení
celého soudního jednání bez přítomnosti účastníků. Městský soud proto navrhl přikázání věci
Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, který je od Věznice Mírov vzdálen pouhých
40 km. Změna místní příslušnosti je v posuzované věci ekonomicky a procesně efektivním
opatřením, při němž bude maximálně šetřeno právo žalobce na osobní přítomnost při jednání.
[3] Žalobce s návrhem na delegaci nesouhlasí. Důvody uváděné městským soudem nejsou
podle něj natolik významné, aby mohly prolomit ústavní zásadu práva na zákonného soudce.
Žalobce je pravidelně eskortován na území hlavního města Prahy za účelem účasti na soudním
jednání a je poměrně často umísťován do Vazební věznice Praha-Pankrác či Praha-Ruzyně,
příp. do věznice v Hradci Králové. Místo výkonu trestu odnětí svobody se může v průběhu řízení
měnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 29 Nd 239/2018, vydané
v jiné věci žalobce, kterým Nejvyšší soud nepřikázal věc k projednání Okresnímu soudu
v Šumperku mimo jiné z toho důvodu, že se místo výkonu trestu může v budoucnu změnit).
Dále poukázal na to, že by ke krajskému soudu do Olomouce musela cestovat žalovaná.
S ohledem na všechny tyto okolnosti nelze usuzovat, že by bylo hospodárnější, rychlejší
a po skutkové stránce spolehlivější projednání věci jiným než místně příslušným soudem.
[4] Žalovaná se k návrhu na delegaci nevyjádřila. Přípisem ze dne 17. 1. 2020 však sdělila,
že žalobce vykonává trest ve Věznici Mírov, ovšem od 28. 11. 2019 do 2. 1. 2020 se nacházel
ve Věznici Hradec Králové z důvodu soudního líčení, poté byl přeřazen zpět do Věznice Mírov.
Od 6. 2. 2020 bude opět eskortován z důvodu soudního líčení do Věznice Hradec Králové
s předpokládaným návratem ke dni 27. 2. 2020.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Návrh městského soudu na přikázání věci jinému soudu není důvodný.
[6] Základní pravidlo pro určení místní příslušnosti soudů k projednávání žalob ve správním
soudnictví obsahuje §7 odst. 2 s. ř. s., podle kterého„[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je
k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním
stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo
obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.“
[7] Podle §9 odst. 2 s. ř. s. může Nejvyšší správní soud věc přikázat jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného
důležitého důvodu vhodné.
[8] K podmínkám pro změnu místní příslušnosti podle výše citovaného ustanovení
se vyjádřil rozšířený senát v usnesení ze dne 22. 4. 2004, č. j. Nad 138/2003 – 26, č. 305/2004 Sb.
NSS). Zdůraznil, že místní příslušnost soudu určenou procesními předpisy je zapotřebí vnímat
jako základní pravidlo, které je promítnutím dělby činnosti uvnitř soudní soustavy
mezi jejími jednotlivými články stanovené tak, aby věci byly projednávány tam, kde jsou nejlepší
předpoklady pro jejich náležité projednání a rozhodnutí. Přikázání věci jinému než místně
příslušnému soudu (tzv. delegace vhodná) představuje výjimku z ústavní zásady zákonného soudu
a soudce a také ze zásady trvání místní příslušnosti. K delegaci vhodné lze proto přistoupit
pouze v ojedinělých a odůvodněných případech.
[9] Předpokladem postupu podle §9 odst. 2 s. ř. s. je existence takových okolností,
které umožní po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci jiným,
než podle zákona místně příslušným soudem, a to včetně požadavku procesní ekonomie.
Delegace vhodná však nemůže být opřena o jediné hledisko, naopak je vždy nezbytné posuzovat
případ komplexně. Důležité může být také stanovisko účastníků řízení. Rozšířený senát
v citované věci uzavřel, že k delegaci vhodné nepostačuje např. sama o sobě změna místa pobytu
a nesouhlas s rozhodnutím věci samé bez jednání, ale že k nim musí přistoupit další důležité
důvody, které průlom do zásady zákonného soudu, jakož i do zásady trvání místní příslušnosti,
odůvodní.
[10] Nejvyšší správní soud již také opakovaně připomněl, že pojem hospodárnosti řízení nelze
vztahovat pouze k nákladům řízení, které vznikají účastníkům řízení, ale je zapotřebí
na něj nahlížet v kontextu celého řízení a především jej vykládat v úzké souvislosti s pojmem
rychlosti řízení, jakož i jinými důležitými důvody pro delegaci vhodnou. Přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu s sebou vždy nese vyšší náklady a především řízení protahuje.
Místně příslušný krajský soud, k němuž byla žaloba podána a který se s ní již obeznámil a učinil
přípravné procesní úkony (např. účastníkům řízení rozeslal příslušné výzvy a poučení), musí věc
předložit Nejvyššímu správnímu soudu, který věc (jsou-li pro to podmínky) přikáže jinému
krajskému soudu, přičemž tento krajský soud opět musí tyto úkony opakovat a seznámit se
se spisem, nemluvě o tom, že nějakou dobu potrvá, než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci.
S tím vším jsou spojené zvýšené náklady a prodloužení délky řízení (viz usnesení ze dne
3. 10. 2019, č. j. Nad 126/2019 – 29, ze dne 12. 4. 2006, č. j. Nad 12/2006 – 21, nebo ze dne
22. 12. 2004, č. j. Nad 167/2004 – 31).
[11] Po posouzení skutkových okolností věci a důvodů návrhu Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že podmínky pro výjimečnou změnu místní příslušnosti nejsou v posuzované věci
splněny.
[12] Městský soud odůvodnil návrh tím, že žalobce vykonává trest odnětí svobody ve věznici
Mírov, která se nachází přibližně 230 km od sídla městského soudu, bylo by tedy podle něj
hospodárnější, aby věc byla přikázána Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci,
který je od Věznice Mírov vzdálen pouhých 40 km. Zdůraznil přitom, že vzhledem k předmětu
řízení, v němž jde o posouzení osobních prožitků žalobce, považuje osobní přítomnost žalobce
u jednání za nezbytnou.
[13] V souladu s výše citovanými východisky judikatury je třeba při zvažování tzv. delegace
vhodné zohlednit případ komplexně, včetně stanoviska účastníků řízení. Ačkoliv by obecně
mohly vzniknout zvýšené náklady státu spojené s eskortou žalobce vykonávajícího trest odnětí
svobody ve věznici nacházející se mimo obvod místně příslušného krajského soudu, ze spisu
i z vyjádření obou účastníků řízení vyplývá, že žalobce je pravidelně dočasně přeřazen k výkonu
trestu do věznic v Praze či v Hradci Králové kvůli účasti na jiných soudních řízeních. Náklady
eskorty je tedy možné minimalizovat naplánováním jednání na dobu, kdy bude žalobce pobývat
v některé z věznic, jež jsou blíže městskému soudu, než je Věznice Mírov.
[14] Nejvyšší správní soud přihlédl také k judikatuře Nejvyššího soudu, který nepovažuje
za dostatečný důvod pro delegaci vhodnou skutečnost, že místo výkonu trestu odnětí svobody
účastníka řízení se nachází mimo obvod příslušného soudu, mimo jiné proto, že místo
jeho pobytu se v průběhu řízení může měnit v závislosti na jeho umístění v konkrétní věznici
(viz např. výše citované usnesení sp. zn. 29 Nd 239/2018).
[15] V neposlední řadě Nejvyšší správní soud přihlédl také ke stanovisku účastníků řízení.
Z odůvodnění návrhu plyne, že městský soud považoval změnu místní příslušnosti jako opatření
směřující mimo jiné ve prospěch žalobce, které mu má zaručit ochranu jeho procesních práv
(zejm. práva účasti na jednání). Žalobce se však vyjádřil tak, že návrh městského soudu na změnu
místní příslušnosti soudu vnímá jako zásah do svého procesního práva na projednání věci
před zákonným soudcem.
[16] S ohledem na všechny uvedené okolnosti Nejvyšší správní soud neshledal naplnění
podmínek pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu.
[17] Pro úplnost soud doplňuje, že se nezabýval otázkou, kdo je v posuzované věci pasivně
legitimován. Žalobce v žalobě označil v hlavičce žalovanou jako „Česká republika – Vězeňská
služba ČR, s. s. VV Praha-Ruzyně, Staré Náměstí 3, 161 02, Praha 6 – Ruzyně“, v petitu navrhl
uložení povinnosti „Vězeňské službě“ a v textu žaloby poukázal na to, že pasivní legitimace
podle něj není zřejmá. Ať již by však žalovanou byla Vězeňská služba ČR nebo Vazební věznice
Praha-Ruzyně, byl by s ohledem na jejich sídlo na území hlavního města Prahy místně příslušným
Městský soud v Praze. V dalším řízení bude na městském soudu, aby případnou pochybnost
o osobě žalované odstranil v součinnosti s žalobcem a při zohlednění zejména usnesení
rozšířeného senátu ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 – 53, č. 3196/2015 Sb. NSS,
nebo také usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. Nad 7/2018 – 58, či ze dne 9. 1. 2020,
č. j. Nad 231/2019 – 52.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu