ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.190.2021:30
sp. zn. 1 Afs 190/2021 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: ORIFLAME SOFTWARE
s.r.o., se sídlem Ladova 389/10, Hejčín, Olomouc, zastoupena JUDr. Kristinou Škampovou,
advokátkou se sídlem Pellicova 29/8, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 10. 2019, č. j. 44075/19/5200-11434-703000, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 3 Af 59/2019 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci rozsudek městského soudu
[1] Platebním výměrem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 6602870/14/2004-52525-707801, doměřil
Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) žalobkyni daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 425.410 Kč
za současného vzniku penále ve výši 85.082 Kč, z důvodu, že žalobkyně nedoložila oprávněnost
užití §24 odst. 2 písm. zc) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, na daňově neuznatelné
náklady a jejich ponecháním v daňově uznatelných nákladech porušila §25 odst. 1 písm. f), j) a t)
zákona o daních z příjmů.
[2] Konkrétně se jednalo o následující položky:
(i.) částka 118.420 Kč zaúčtovaná na MD 518099 - Ostatní běžné služby a vyloučená
správcem daně z daňově účinných nákladů s odkazem na §24 odst. 1
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, účinném do 28. 11. 2014 (dále
jen „ZDP“), neboť byla vynaložena za víza a letenky pro paní G., která byla
zaměstnancem společnosti ORIFLAME SLOVAKIA s.r.o. (dále
jen „ORIFLAME SLOVAKIA“), neměla však žádný pracovněprávní vztah
k žalobkyni (část 1.2 Zprávy o daňové kontrole);
(ii.) částka 984.445,66 Kč, která je součtem částek 207.251,03 Kč (MD 513001 -
Občerstvení), 629.143,27 Kč (MD 513002 - Občerstvení kancelář), 12.754,67 Kč
(MD 513003 - Repre - kancelář), 135.296,69 Kč (MD 513005 - Občerstvení -
ovoce) byla správcem daně vyloučena z daňově účinných nákladů, neboť byla
vynaložena podle §25 odst. 1 písm. t) ZDP (část 1.3 Zprávy o daňové kontrole);
(iii.) částka 1.088.839,16 Kč, tj. 45% z celkové částky 2.419.642,57 Kč, kterou
žalobkyně zaúčtovala na MD 528010 - Závodní stravování, kterou vynaložila
za nadlimitní výdaje za závodní stravování svých zaměstnanců (část 1.4a Zprávy
o daňové kontrole) a
(iv.) částka 59.517,59 Kč zaúčtovaná na MD 545001 - Ostatní pokuty a penále (část
1.4 Zprávy o daňové kontrole).
[3] Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 29. 10. 2019,
č. j. 44075/19/5200-11434-703000.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[5] Městský soud nejdříve vymezil účel úpravy obsažené v §24 odst. 2 písm. zc) zákona
o daních z příjmů a zopakoval 4 podmínky pro jeho aplikaci stanovené v judikatuře Nejvyššího
správního soudu. Následně rozdělil žalobní námitky na dvě části, a to podle konkrétní podmínky
pro aplikaci §24 odst. 2 písm. zc), která nebyla dle názoru žalovaného vyjádřeného v napadeném
rozhodnutí splněna.
[6] Nejprve se tak věnoval posouzení nákladů za letenky a víza; shledal, že nejsou daňově
účinným nákladem podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť se nejednalo o náklady
vynaložené za zaměstnance žalobkyně. Tímto nebyla splněna první podmínka pro použití §24
odst. 2 písm. zc) téhož zákona. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti,
že by mezi ní a paní G. byl uzavřen pracovněprávní vztah, ani ohledně toho, že by daná cesta
souvisela se zastupováním žalobkyně.
[7] V případě dalších nákladů (občerstvení, nadlimitní výdaje za stravování zaměstnanců
a ostatní pokuty a penále) se městský soud zabýval posouzením, zda tyto jednotlivé náklady
přímo souvisí s výnosy žalobkyně. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, která spatřovala
souvislost předmětných nákladů s výnosy ve svém fakturačním modelu, který spočívá v uzavírání
smluv mezi žalobkyní a ostatními členy skupiny ORIFLAME, přičemž úhrada za služby se odvíjí
od skutečné výše vynaložených přímých i nepřímých nákladů, tedy při zvýšení nákladů na určitou
službu dojde ke zvýšení výnosů žalobkyně o stejnou částku +5 % marže. Zabýval
se tedy splněním druhé podmínky pro uznání výdaje za náklad vynaložený na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů, tedy zda výnosy s tímto nákladem přímo souvisí.
[8] Městský soud tuto přímou souvislost mezi náklady a výnosy neshledal; z uzavřených
smluv nebylo patrné, jak měly přímo souviset vynaložené náklady (na občerstvení, stravování
či penále) s poskytováním softwarových služeb. K fakturačnímu modelu žalobkyně uvedl, že ten
dokládá pouze přímou úměru, tedy o co se zvýší náklady, tím vyšší bude cena za poskytovanou
službu (výnos). Přímá úměra se však v daném případě nerovná přímé souvislosti ve smyslu
§24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. Mohla by pak nastat situace, kdy
by se §24 odst. 2 písm. zc) dal za použití podobného fakturačního modelu mezi společnostmi
v jedné konkrétní skupině aplikovat na veškeré náklady uvedené v §25 téhož zákona. Tím
by se §25 stal de facto obsoletním, neboť by bylo dostačující předmětné náklady pokrýt výnosy
v téže výši, aniž by ze smlouvy či z fakturace vyplývala bližší (přímá) souvislost mezi těmito
náklady a výnosy
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[10] Jako zásadní otázku v nynějším případě stěžovatelka označila posouzení vazby nákladů
a výnosů v jejím případě. Nejdříve popsala specifický charakter její podnikatelské činnosti
spočívající v poskytování služeb pouze pro ostatní společnosti ve skupině ORIFLAME.
Své služby tedy nenabízí na volném trhu a nejedná se proto o standardní softwarovou společnost,
která by je poskytovala za hodinovou sazbu, případně paušál bez přímé vazby na vynaložené
náklady a vedle toho má případně sjednáno přeúčtování účelně vynaložených služeb. Tvorba cen
stěžovatelky tedy není založena na tržním prostředí, ale na vnitroskupinové dohodě. Fakturace
služeb stěžovatelky je tvořena na principu veškerých přímých a nepřímých provozních nákladů
vynaložených žalobkyní v daném zdaňovacím období za společnost jako celek navýšených
o marži 5 %. Tyto celkové náklady jsou mezi jednotlivé členy skupiny ORIFLAME přerozděleny
tak, aby výnosy žalobkyně za každé období byly vždy o 5 % vyšší než náklady. Tento fakturační
model prokazuje, že všechny náklady (daňové i či nedaňové z pohledu ZDP) jsou přímo kryty
zdanitelnými výnosy. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 9 Afs 231/2016 - 50, v němž jsou uvedeny 4 podmínky, které musí být splněny pro daňovou
uznatelnost primárně daňově neuznatelných nákladů ve smyslu §24 odst. 2 písm. zc) zákona
o daních z příjmů, o nichž stěžovatelka tvrdí, že byly v jejím případě splněny, neboť její
fakturační model prokazuje, že všechny náklady jsou přímo kryty zdanitelnými výnosy.
[11] Ze smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a členy skupiny ORIFLAME vyplývá, že úhrada
za služby se odvíjí od skutečné výše vynaložených nákladů (přímých i nepřímých) na tyto služby.
Zvýší-li se náklady na reprezentaci například o 100.000 Kč, dojde vždy ke zvýšení výnosu
na 105.000 Kč, následně dojde i ke zvýšení základu daně o 5.000 Kč, oproti situaci,
kdy by stěžovatelka žádné další náklady na reprezentaci nevynaložila.
[12] Městský soud tedy dle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil její specifický fakturační model,
jelikož je zcela zřejmý přímý vztah mezi náklady a výnosy. Cena za poskytované služby je tvořena
konkrétní výší všech nákladů a dohodnutou marží. Jinak řečeno na základě smluv
se společnostmi ve skupině je každá 1,00 Kč nákladů kryta konkrétní 1,05 Kč zdanitelných
výnosů. Dle stěžovatelky bylo tedy jednoznačné, že veškeré náklady jsou v přímé, intenzivní
a logické souvislosti s výnosy.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka neprokázala vynaložení nákladů
za letenky a víza paní G. za účelem dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných výnosů.
U nákladů na stravování, občerstvení a ostatní pokuty a penále nedošlo k naplnění druhé
podmínky pro aplikaci §24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, které stanovuje judikatura
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka neprokázala přímou souvislost nákladů s dosaženými
výnosy. Dle žalovaného lze v případě fakturačního modelu stěžovatelky hovořit pouze o přímé
úměře, nikoliv o přímé souvislosti nákladů s výnosy. Rozvolnění výkladu §24 odst. 2 písm. zc)
tak, aby dopadal na případ stěžovatelky, by ve svém důsledku prakticky znamenalo téměř
neomezenou možnost využití §24 odst. 2 písm. zc) a ve své podstatě by vedlo k negaci §25
téhož zákona, i veškerých dalších ustanovení regulujících daňovou účinnost konkrétních druhů
nákladů. Ve způsobu stanovení převodní ceny metodou nákladů a přirážky nelze spatřovat
přímou souvislost mezi náklady ve formě občerstvení, stravování zaměstnanců nad limit
a ostatních pokut a penále s výnosy za poskytované softwarové služby.
[14] Připomněl také, že pro dosažení ceny obvyklé na trhu by musela být zisková přirážka
k přímým nákladům vyšší, neboť by nesloužila pouze k tvorbě zisku, ale musela by zohledňovat
i náklady nesouvisející s výrobním procesem. Regulace v oblasti převodních cen je jednou z bariér
podnikání, neboť omezuje holdingové struktury v možnosti volně stanovit cenu za produkty
a služby, které jsou obchodovány mezi jednotlivými společnostmi a reflektuje tak současně
ochranu rozdělení zdaňovací pravomoci mezi jednotlivými zúčastněnými státy nadnárodní
skupiny podniků, resp. zamezuje nesprávnému rozdělení zisku mezi spojenými osobami.
Žalovaný se tak ztotožnil se závěrem městského soudu ohledně fakturačního modelu
stěžovatelky.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační
argumentace stěžovatelky, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení
ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou.
S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud
vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto
obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují
obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Rozhodnutí městského soudu je tedy přezkoumáváno
v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno
zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí městského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze
s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73). V případě, kdy stěžovatel prakticky
převezme žalobní argumentaci a přenese ji do kasační stížnosti, sám tím omezuje kasační
přezkum.
[18] V současném případě právě toto stěžovatelka provedla, jelikož kasační stížnost je
v podstatných bodech shodná s uplatněnou žalobní argumentací před městským soudem, aniž
nějak argumentuje proti úvahám soudu, kterými reagoval na žalobní body. Jádrem sporu
tedy shodně zůstává obecná otázka, zda mohla stěžovatelka uplatnit sporné částky jako daňově
uznatelné náklady dle §24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů.
[19] Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů: „Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem
a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů
nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění
a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní
operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících,
obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy.“
[20] Podle §24 odst. 2 písm. zc) téhož zákona (ve znění do 28. 11. 2014): „Výdaji (náklady)
podle odstavce 1 jsou také výdaje (náklady), které nejsou podle §25 výdaji (náklady) na dosažení, zajištění
a udržení příjmů, a to jen do výše příjmů (výnosů) s nimi přímo souvisejících za podmínky, že tyto příjmy (výnosy)
ovlivnily výsledek hospodaření ve stejném zdaňovacím období nebo ve zdaňovacích obdobích předcházejících.
Obdobně postupují poplatníci uvedení v §2, kteří nevedou účetnictví.“
[21] K účelu a funkci §24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů se již několikrát vyjádřil
ve své judikatuře také Nejvyšší správní soud. Jedním z těchto rozhodnutí je rozsudek ze dne
28. 3. 2007, č. j. 5 Afs 95/2006 - 80, č. 1225/2007 Sb. NSS, který zdůraznil, že „[s]myslem tohoto
ustanovení je […] umožnit, aby za situace, kdy mezi konkrétními příjmy a výdaji, které by jinak uznatelné
nebyly, existuje vzájemná souvislost a jsou součástí nákladů a výnosů ve stejném zdaňovacím období, bylo lze i tyto
jinak neuznatelné výdaje (náklady) uplatnit.“ Tento závěr dále rozvedl rozšířený senát ve svém
usnesení ze dne 26. 8. 2015, č. j. 9 Afs 74/2014 - 125, č. 3307/2015 Sb. NSS, kde v bodě [38]
uvedl, že „[ú]čelem §24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů je umožnit uplatnění výdajů v souladu
s §24 odst. 1 i pro náklady, na které by uvedené ustanovení jinak nedopadalo, neboť je obecně za výdaje
považovat nelze. Naproti tomu v případě hmotného a nehmotného majetku [§25 odst. 1 písm. a) zákona
o daních z příjmů] je zde speciální režim uplatňování těchto výdajů (nákladů) cestou jejich odpisování. Obecný
postup uplatňování výdajů (nákladů) dle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ke kterému je třeba vztáhnout
i výdaje (náklady) v §24 odst. 2 písm. zc) proto v tomto případě aplikovat nelze (srov. již cit. rozsudek
čj. 5 Afs 95/2006 – 80).“
[22] Aby mohl být konkrétní náklad uznán za vynaložený na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných výnosů, musí splnit kumulativně 4 podmínky stanovené judikaturou Nejvyššího
správního soudu (viz rozsudek ze dne 27. 7. 2017, čj. 9 Afs 231/2016 - 50, č. 3634/2017 Sb.
NSS). Jde o tyto podmínky:
1. jde o výdaj (náklad), který není výdajem (nákladem) na dosažení, zajištění a udržení příjmů
podle §25 zákona o daních z příjmů,
2. příjmy (výnosy) s tímto výdajem musí přímo souviset,
3. výdaj (náklad) je daňově uznatelný jen do výše přímo souvisejících příjmů (výnosů),
4. tyto příjmy (výnosy) ovlivnily výsledek hospodaření ve stejném zdaňovacím období
nebo ve zdaňovacích obdobích předcházejících.
[23] Nejvyšší správní soud se bude nejdříve věnovat, obdobně jako před ním městský soud,
nákladům za letenky a víza pro paní G. Stěžovatelka v kasační stížnosti nepřináší žádný konkrétní
argument, kterým by rozporovala závěr městského soudu. Ten v napadeném rozsudku uvedl,
že zmíněný náklad nesplňuje již první podmínku (viz podmínky stanovené judikaturou výše)
pro aplikaci §24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, tedy že se nejedná o náklad dle §25
téhož zákona. Stěžovatelka pouze obecně argumentuje svým fakturačním modelem, ze kterého
odvíjí své závěry o přímé souvislosti výnosů a nákladů, tak jak je požaduje druhá podmínka
pro aplikaci zmíněného ustanovení, a nijak nereflektuje závěr městského soudu. Jelikož
stěžovatelka tento závěr nijak nerozporovala, Nejvyšší správní soud se posouzením tohoto
nákladu dále neměl důvod zaobírat.
[24] Dále se bude Nejvyšší správní soud zabývat v úvodu specifikovanými náklady
na občerstvení, reprezentaci, nadlimitní výdaje za stravování zaměstnanců a ostatní pokuty
a penále. Mezi stranami je nesporné, že v těchto případech je splněna první podmínka
pro aplikaci §24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, tedy že se jedná o náklady, které
nelze uznat pro daňové účely ve smyslu §25 téhož zákona. Konkrétně se jedná o odst. 1 písm. f),
j) a t) zmíněného ustanovení. Stěžejní otázkou tedy je naplnění druhé podmínky pro aplikaci §24
odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, kterou je přímá souvislost výnosů s uplatněnými
náklady.
[25] Stěžovatelka spatřuje odpověď na tuto otázku ve svém fakturačním modelu, kde její
výnosy reflektují skutečnou výši vynaložených, přímých i nepřímých, nákladů. Nejvyšší správní
soud dává zapravdu stěžovatelce toliko v tom, že veškeré výnosy v jejím fakturačním modelu jsou
přímo úměrné s náklady, tedy spolu zdánlivě přímo souvisí. Na přímou souvislost však nelze
nahlížet bezbřeze. Smyslem a účelem dotčené právní úpravy je umožnit uplatnění nákladů
v souladu s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů i pro náklady, na které by dané ustanovení
nedopadalo, neboť je obecně za daňově účinné náklady považovat nelze. Přímou souvislost je
nutné zkoumat v každém případě zvlášť. Tomuto požadavku jak správní orgány, tak městský
soud dostály.
[26] Soud konstatuje, že přímou souvislost nelze chápat pouze jako úměru mezi náklady
a výnosy, jak ji vykládá stěžovatelka, tedy že pro použití zmíněného ustanovení postačuje,
aby bylo zvýšení výnosů podmíněno úměrným zvýšením nákladů. Přímou souvislost je nutno
chápat tak, že dané náklady měly možnost ovlivnit výši výnosů, a to nikoliv pouze tím že byly
vynaloženy a následně zaúčtovány dalším členům skupiny, ale tak, že jejich vynaložení přispělo
k dosažení výnosů jinak, než pouze jejich automatickým zvýšením. Soud v nyní rozhodovaném
případě neshledává souvislost mezi vynaloženými náklady na reprezentaci, stravování či penále
s výnosy za poskytované softwarové služby. Ostatně sama stěžovatelka v řízení před správními
orgány uvedla, že v případě standardní softwarové společnosti by se náklady obdobného
charakteru (reprezentace, občerstvení…) těžko staly daňově účinnými náklady, právě z důvodu
těžko prokazatelné přímé souvislosti mezi např. pohoštěním a následně uzavřenými obchody.
[27] Argumentuje-li stěžovatelka tím, že si nedokáže představit přímější vztah mezi náklady
a výnosy než takový, kdy cena (výnos) za poskytované služby je tvořena konkrétní výší všech
nákladů a dohodnutou marží, Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Přímou souvislost nelze
v konkrétním případě odvozovat pouze od specifického modelu financování stěžovatelky, která
jednoduchým matematickým vzorcem automaticky navyšuje veškeré náklady o fixní sazbu
a výslednou částku následně fakturuje ostatním členům skupiny. Takový postup zakládá pouze
přímou úměru mezi náklady a výnosy, nikoliv však již souvislost pro použití §24 odst. 2 písm. zc)
zákona o daních z příjmů. Uplatnění stěžovatelkou popsaného fakturačního modelu
by znamenalo prakticky neomezenou možnost použití §24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních
z příjmů.
[28] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěry městského soudu, že stěžovatelka
dostatečně neprokázala přímou souvislost mezi výše specifikovanými náklady a jejími výnosy.
V kasační stížnosti stěžovatelka brojí obecně pouze proti nepřihlédnutí ke specifickému
fakturačnímu modelu městským soudem a nepřináší žádné další konkrétní argumenty
proti závěrům jmenovaného soudu, který se podrobně zabýval přímou souvislostí jednotlivých
položek. Nejvyšší správní soud se nemůže sám zabývat podrobným skutkovým posouzením
jednotlivých nákladů, aniž by takový návrh plynul z kasační stížnosti stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu