ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.232.2020:34
sp. zn. 1 Afs 232/2020 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Estate
Consulting, s. r. o., se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, zastoupena Mgr. Alexanderem
Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 9. 2017, č. j. 39079/17/5300-22441-711309, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. 14 Af 18/2017 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobkyni
nadměrné odpočty na DPH za období listopad 2013 – únor 2014. Tyto odpočty byly nižší,
než tvrdila žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný
napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
[2] Správce daně a žalovaný shledali, že žalobkyně měla a mohla vědět o účasti na daňovém
podvodu, který spočíval v obchodování s drahými kovy. Řetězec měl následující podobu:
SIA RUTECH (Lotyšsko) › WS trade, s.r.o. › Apogeus -extra s.r.o. › RAMDAC TRADE a.s.
› Effective Capital s.r.o. › žalobkyně › Bauer-Walser AG (Německo).
[3] Správce daně a žalovaný se zaměřili zejména na skutečnost, že veškeré společnosti
v tomto řetězci měly pouze jediného dodavatele a současně byly personálně propojeny. Jednatel
společnosti WS trade, s.r.o. (dále jen „WS trade“) pan Oulický kontaktoval lotyšského dodavatele
na základě doporučení od známého, jehož jméno neuvedl. Zboží vyzvedával v Lotyšsku a osobně
jej dopravil do Prahy, kde bylo buď uloženo na puncovním úřadě, případně předáno společnosti
Apogeus-extra s.r.o. (dále jen „Apogeus“). S touto společností WS trade spolupracovala díky
známosti pana Oulického a paní Vlkové, do 3. 10. 2013 jednatelky Apogeus. Po tomto datu
za společnost jednal a zboží přebíral pan Aleh Tsvirko. Pan Oulický uvedl, že kontrola kvality
probíhala pohledem a pomocí spektrografu, který měří množství drahých kovů. Společnosti
WS trade a SIA RUTECH (dále jen „SIA“) obchodovaly prostřednictvím vzájemných zápočtů
a WS trade pouze jednou platila v hotovosti. Zboží během přepravy společnost WS trade
nepojistila. Společnost Apogeus následně dodávala zboží společnosti RAMDAC TRADE a.s.
(dále jen „RAMDAC“), jejíž vedení se zná s jednatelem Apogeus panem Tsvirkem. Ani v tomto
případě neprobíhala kontrola jakosti zboží a současně zboží nebylo pojištěno. Objednávky nebyly
písemné. Jednatel Apogeus také uvedl, že mu s nákupy radili S. O. a D. B., členové dozorčí rady
RAMDAC. Analýzu zboží vždy obdržel do čtyř dnů po dodání zboží, přičemž nákup a prodej
tohoto zboží se realizoval během jediného dne.
[4] Společnost RAMDAC byla do září 2013 sama posledním článkem řetězce, jelikož
dodávala společnosti Bauer-Walser AG (dále jen „BW“). Předseda představenstva společnosti
RAMDAC uvedl, že předmětné obchody uskutečňoval člen dozorčí rady pan B. Ten měl přitom
v rozhodné době bydliště na ohlašovně, městském úřadu v H. RAMDAC následně zboží
dodávala společnosti Effective Capital, s.r.o. (dále jen „EC“), jejímž jednatelem byl I. Střelec. Ten
uvedl, že se s jednatelem žalobkyně zná již od konce 80. let minulého století. Také uvedl, že
společnosti obchodovaly na základě ústních objednávek a zboží nepojišťovaly. Správce daně
zjistil, že I. Střelec byl společníkem společnosti STIGSTAV s.r.o. (dále jen „STIGSTAV“), a to
společně s jednatelem Apogeus A.Tsvirkem a členem dozorčí rady RAMDAC S. O.
[5] Tyto objektivní okolnosti měly podle správce daně a žalovaného svědčit také o vědomosti
žalobkyně, že je účastna podvodného řetězce. Žalobkyně pak neprokázala přijetí preventivních
opatření. Významná je zejména skutečnost, že žádný ze subjektů v řetězci neověřoval kvalitu
zboží. Analýzu prováděla až společnost BW . Žalobkyně zboží nepojistila a ve vysokých částkách
uskutečňovala objednávky s vysoce rizikovým zbožím, a to pouhý měsíc od registrace k DPH,
aniž by k tomu měla dostatečné vědomosti a zkušenosti. Totéž platí i o jejím dodavateli EC.
Z tohoto důvodu a také kvůli možnému zařazení zboží do režimu přenesené daňové povinnosti
měla žalobkyně vyvíjet potřebnou míru opatrnosti a jednat s péčí řádného hospodáře.
[6] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“). Uvedla, že žalovaný se řádně nevypořádal s jedenácti uplatněnými námitkami. Dále
neprokázal, že žalobkyně věděla nebo mohla vědět o svém zapojení do daňových podvodů. Není
pravdou, že jednotlivé články neověřovaly jakost zboží. Ze spisu je zřejmé, že RAMDAC provedla
spektrální analýzu. Společnosti v řetězci nebyly propojené a pro pojištění nebyl důvod, neboť
žalobkyně dopravovala zboží sama. Zkušenosti žalobkyně v tomto odvětví nejsou relevantní.
Žalovaný také neuvedl, jaká opatření žalobkyně měla přijmout. Žalobkyně namítla rovněž
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a uvedla, že zprávy o daňové kontrole nebyly řádně
projednány, a proto je nepodepsala. Nejsou tedy procesně použitelné. Dále namítla porušení
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož v odvolacím řízení se nekonalo ústní
jednání.
[7] Městský soud žalobu zamítl. Uvedl, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Správní
orgány nemají povinnost vyvrátit všechny námitky účastníka řízení, pokud proti nim vystaví
alternativní argumentaci, v jejíž konkurenci tyto námitky jako celek neobstojí. Pokud
jde o samotnou účast žalobkyně na podvodu, ztotožnil se městský soud s argumentací
žalovaného. Žalovaný uvedl, v čem podvod spočíval, a také, jaké skutečnosti osvědčují to,
že žalobkyně měla nebo mohla vědět o své účasti na tomto podvodu. Zásadním důvodem
je přitom řada nestandardních okolností při transakcích. Ze spisu podle městského soudu
neplyne, že by společnost RAMDAC prováděla spektrální analýzu, i kdyby ji však provedla,
pak u ostatních subjektů provedena nebyla. To platí i pro žalobkyni, která nese odpovědnost
za přijetí dostatečných opatření. Městský soud nesdílí argument žalobkyně, že při dopravě
svépomocí není nutné zboží takto vysoké hodnoty pojistit. Současně se ztotožnil s tím,
že absence pojištění a písemné smlouvy, jakož i nezkušenost žalobkyně v tomto oboru, svědčí
o její vědomosti o účasti na daňovém podvodu. Pokud jde o námitky procesního charakteru,
uvedl městský soud, že odepření podpisu zprávy o daňové kontrole bez dostatečného důvodu
nemá vliv na její důkazní použitelnost. K námitce nekonání ústního jednání v řízení o odvolání
soud konstatoval, že právo na ústní projednání se vztahuje pouze na soudní řízení. Povinnost
konat ústní jednání v daňovém řízení stanovena není. Žalobkyně tak nebyla zkrácena na svých
právech.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, jejíž důvody opírá o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá, že objektivní okolnosti uvedené správcem
daně a žalovaným a aprobované městským soudem nemohou svědčit o její vědomosti o účasti
na daňovém podvodu. Pokud jde o provedení analýzy jakosti obchodovaného zboží,
tu stěžovatelka zajistila prostřednictvím odběratele, společnosti BW . Stěžovatelka trvá na tom,
že správce daně nesplnil svoji důkazní povinnost uvedenou v §8 odst. 1 a §92 odst. 7 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) a žalovaný tuto vadu ji ve smyslu §115
odst. 1 daňového řádu neodstranil. Stěžovatelka také namítá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů, neboť důvody uváděné městským soudem
nemají oporu v provedených důkazech. Dále stěžovatelka uvedla, že správní orgány i městský
soud se snaží navodit dojem, že její jednání odporuje běžným obchodním zvyklostem,
aniž by uvedly, co přesně tento pojem znamená. Pokud jde o obsah drahých kovů ve zboží, uvádí
stěžovatelka, že závaznou analýzu provádí vždy ten, kdo kovy taví, což logicky není stěžovatelka.
Spektrální analýza pak není zcela přesná, a proto stěžovatelka vázala cenu na výsledky chemické
analýzy. Vědomost stěžovatelky pak nelze dovodit ani z chování jiných článků řetězce.
Stěžovatelka pak má i zkušenosti s tím, že zboží se při dopravě svépomocí nepojišťuje, neboť
k tomu není rozumný důvod. Dále je zcela zřejmé, že stěžovatelka i EC se registrovali k DPH
ve stejný okamžik, neboť hledali příležitost ke společnému podnikání. Z tohoto důvodu byly
objednávky ústní a stěžovatelka odebrala vše, co ji EC nabídla. Stěžovatelka totiž zboží prodávala
obratem do Německa společnosti BW . Z argumentace správních orgánů ani městského soudu
není zřejmé, proč měla stěžovatelka uzavírat objednávky písemně. Současně správní orgány
ani městský soud neuvedly, jak by písemné objednávky, pojištění zboží, odmítnutí některé
nabídky či ponechání si některého zboží, mohly zajistit, aby se stěžovatelka nezapojila
do podvodného řetězce.
[9] Stěžovatelka dále uvádí, že městský soud se uchyluje k tvrzením, která nejsou v souladu
se skutečností. Tvrzení, že jednatel stěžovatelky M. O. a dále S. O, A. Tsvirko a I. Střelec byli
zakládajícími společníky společnosti STIGSTAV s.r.o., je nepravdivé. I. Střelec a A. Tsvirko se
nikdy nepotkali a tvrzení městského soudu, že není běžné podnikat s neznámou osobou, je
účelové. Také propojení mezi WS trade a RAMDAC je irelevantní pro posouzení vědomosti
stěžovatelky o účasti na daňovém podvodu. Nepodepsání zprávy o daňové kontrole nebylo
pouhým nesouhlasem s kontrolními zjištěními. Stěžovatelka poukázala zejména na skutečnost, že
úřední osoby nebyly schopny ani při jednání dne 16. 11. 2016 nalézt vyhodnocení důkazů
svědčících proti stěžovatelce. To je natolik závažné, že se protokoly nemohly stát důkazním
prostředkem. V protokolu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 8190526/16/2011-60563-105446,
je uvedeno, že zprávy o daňové kontrole nebyly projednány. Následné doručení zprávy o daňové
kontrole do datové schránky stěžovatelky odporuje §88 odst. 4, 5 a 6 daňového řádu. Účinky §
88 odst. 6 nemohou nastat, pokud důvody odepření podpisu zprávy o daňové kontrole leží na
straně správce daně. Závěrem stěžovatelka uvedla, že i na daňové řízení je třeba vztáhnout čl. 38
dost. 2 Listiny základních práv a svobod, a odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004,
sp. zn. II. ÚS 173/01. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že opatření přijatá stěžovatelkou
nebyla dostatečná. Způsob ověření jakosti kovů byl neobezřetný, neboť stěžovatelka obdržela
zprávu o výsledku chemické analýzy až po prodeji zboží svému odběrateli BW . Současně tato
analýza zjistila obsah zlata 347/1000, tedy se jednalo o zboží, které mělo být fakturováno
v režimu přenesené daňové povinnosti. Pokud jde o pojištění zboží, ani v případě svépomocné
dopravy nelze vyloučit ztrátu či poškození zboží. V otázce existence písemné smlouvy žalovaný
uvedl, že její absenci je třeba vnímat jako silnou objektivní okolnost svědčící o vědomosti
stěžovatelky. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že logicky odebírala všechno zboží od EC, žalovaný
jí tento postup bez dalšího nevytýká. Tento nákup je však problematický při zhodnocení dalších
okolností – absence písemné smlouvy, neznalost kvality nakupovaného zboží, nezkušenosti
stěžovatelky atd. Pokud jde o posouzení odmítnutí podpisu zprávy o daňové kontrole, odlišný
právní názor na hodnocení uvedených důvodů není relevantním důvodem odmítnutí podle §88
odst. 6 daňového řádu. Pokud jde o povinnost provádět ústní jednání v odvolacím řízení, existuje
taková povinnost pouze v úzce vymezených případech, jako je provádění svědecké výpovědi
či výslech znalce. Taková potřeba zde nevyvstala. Závěrem žalovaný uvedl, že napadený rozsudek
není ani nepřezkoumatelný a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, neboť důvody
uvedené městským soudem nemají oporu ve spisu a slouží k pouhé negaci argumentů
stěžovatelky. Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že tato námitka je zcela obecná
a stěžovatelka neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti předestřené městským soudem
v napadeném rozhodnutí nemají oporu ve spisu. S ohledem na stručnost této kasační námitky
je i její vypořádání stručné. Kasační soud nemá povinnost za stěžovatelku domýšlet argumenty
a hledat pro ně oporu ve spisu, v takovém případě by přestal být nestranným rozhodcem sporu
a přejal by roli stěžovatelčina advokáta (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j.
4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Městský soud založil své závěry na skutečnostech
obsažených ve správním spisu. Současně uvedl odkazy na relevantní judikaturu kasační soudu
a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Při posouzení objektivních okolností
vyšel zejména z personálního propojení společností v řetězci, rychlých prodejů, neověřování
jakosti zboží. Posouzení opatření učiněných stěžovatelkou k tomu, aby zabránila své účasti
na podvodu na DPH, se opírá o skutečnosti, že stěžovatelka obchodovala s drahými kovy,
tj. se zbožím vysoké hodnoty bez předchozích zkušeností, na základě ústních dohod, přičemž
si neověřovala jakost zboží a ani jej nepojistila. Také tyto skutečnosti plynou ze správního spisu.
Rozsudek městského soudu je proto srozumitelný, založený na seznatelných důvodech,
a tedy přezkoumatelný.
[13] Hodnocení podvodů na DPH pomocí tzv. „vědomostního testu“ vychází z rozsudku
Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006, Axel Kittel a Recolta Recycling SPRL, C-439/04. Z tohoto
rozsudku vyplývá, že nárok na odpočet DPH lze nepřiznat pouze ve výjimečných případech,
ledaže by bylo kladně odpovězeno na čtyři otázky. 1) Existuje daňová ztráta? 2) Pokud ano, stalo
se tak v důsledku daňového podvodu? 3) Byly transakce daňového subjektu spojeny s daňovým
podvodem? 4) Věděl nebo měl vědět daňový subjekt, že jeho transakce byly spojeny
s podvodem?
[14] V projednávané věci je spornou otázkou zejména to, zda byly transakce zasaženy
daňovým podvodem a zda stěžovatelka měla a mohla vědět o své účasti na tomto podvodu.
[15] Nejvyšší správní soud se shoduje s městským soudem, že posouzení těchto otázek
žalovaným bylo správné. Ze správního spisu vyplývá, že daň nebyla odvedena společnostmi SIA
a WS trade a, je tak zřejmé, že k neodvedení daně došlo již na začátku řetězce. Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že daňové orgány nemají povinnost prokázat, jakým způsobem
a konkrétně kterým dodavatelem v řetězci byl podvod spáchán, postačí prokázat skutkové
okolnosti tohoto podvodu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j.
6 Afs 130/2014 – 60, č. 3275/2015 Sb. NSS).
[16] Dále městský soud poukázal na zřejmé personální propojení mezi zbylými českými články
řetězce. Společnosti byly zapojeny do řetězce, ačkoliv některé prokazatelně znaly koncového
odběratele (BW) a zboží obratem předprodávaly dále bez jakékoliv přidané hodnoty. Taková
transakce přitom postrádá ekonomický smysl. Lze tak souhlasit se závěrem, že řetězec byl
vytvořen pouze za účelem vylákání neoprávněných nároků na odpočet daně a transakce
stěžovatelky byly tímto podvodem zasaženy.
[17] Jednatel Apogeus, člen dozorčí rady RAMDAC a jednatel EC spolu v minulosti založili
společnost STIGSTAV . Pokud jde o námitku stěžovatelky, že tyto osoby se neznaly, je třeba
akceptovat závěr městského soudu, že je nepravděpodobné podnikat s neznámými osobami.
Skutečnost, že jednatel EC byl při založení společnosti STIGSTAV zastoupen členem dozorčí
rady RAMDAC není významná, neboť „život“ obchodní korporace nezačíná a nekončí pouze
u zakladatelského právního jednání. Také námitka stěžovatelky, že městský soud nesprávně
dovodil, že její jednatel byl zakládajícím členem STIGSTAV , není důvodná. K tomuto výkladu
stěžovatelku vede pouze chyba v psaní v odůvodnění napadeného rozsudku, jelikož městský soud
zapomněl větu v odstavci 39 na straně 7 odůvodnění ukončit tečkou. Taková chyba v psaní
však nemůže odůvodnit námitku stěžovatelky, že městský opřel své závěry o skutečnost v řízení
nezjištěnou.
[18] Jelikož na první tři otázky odpověděl Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem
kladně, přistoupil k přezkumu námitek týkajících se její vědomosti o účasti na podvodu. Podle
judikatury Soudního dvora nemůže být nárok na odpočet daně dotčen tím, že v řetězci dodávek
je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví
nebo nemůže vědět (rozsudky ve spojených věcech ze dne 12. 1. 2006, Optigen, C-354/03,
C-355/03 a C-484/03). Zavedení systému odpovědnosti bez zavinění by totiž překračovalo rámec
toho, co je nezbytné pro ochranu plateb do veřejného rozpočtu (srov. rozsudky ze dne
11. 5. 2006, Federation of Technological Industries a další, C-384/04, a ze dne 21. 2. 2008, Netto
Supermarkt, C-271/06).
[19] Kasační soud se shoduje s městským soudem, že stěžovatelka neprokázala přijetí
dostatečných opatření, aby účasti na podvodu zabránila. Jistě není povinností podnikatele
provádět podrobné ověření totožnosti osob, se kterými obchoduje, avšak je třeba dodržovat
alespoň základní obezřetnost, tedy zjistit si informace o dodavatelích, kapacitních možnostech
či zařízení k ověřování kvality zboží u budoucího obchodního partnera. V tomto ohledu kasační
soud připouští, že nároky pro vstup do jakéhokoliv odvětví by neměly být přemrštěné,
aby nebránily zdravému konkurenčnímu prostředí. Postup stěžovatelky však opět dokládá
její neobezřetnost. Stěžovatelka uzavírala pouze ústní smlouvy se subjektem (EC), který neměl
v oboru prokazatelné zkušenosti. Současně rezignovala na ověření jakosti (ryzosti) zboží
a ponechala toto ověření až na svém odběrateli (WS). Stěžovatelka tedy v době prodeje nevěděla,
co přesně prodává. Tím se však vystavila nebezpečí nesplnění daňových povinností, neboť
jak zjistil správce daně, zboží mělo být daněno v režimu přenesené daňové povinnosti. Současně
se stěžovatelka vystavila riziku reklamací ze strany odběratele. Ačkoliv Nejvyšší správní soud tuto
volbu respektuje a vnímá, že jde o součást podnikatelského rizika, byl postup stěžovatelky
při ověření jakosti zboží přinejmenším nedbalý (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2021, č. j. 1 Afs 448/2020 – 67).
[20] V tomto ohledu není námitka, že stěžovatelka neměla prostředky k ověření jakosti,
důvodná. Stěžovatelka totiž mohla provést ověření u třetích subjektů nezúčastněných na řetězci.
Nejvyšší správní soud také souhlasí s městským soudem, že i v případě přepravy zboží svépomocí
měla stěžovatelka uzavřít pojištění, neboť hrozilo riziko krádeže i poškození. Z těchto všech
důvodů se kasační soud shoduje s městským soudem, že stěžovatelka byla účastna daňového
podvodu, o čemž měla a mohla vědět, a to bez ohledu na skutečnost, zda měla z podvodu
prospěch, či nikoliv (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j.
1 As 15/2008 - 100, nebo ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 14/2010 - 195, č. 2172/2011 Sb. NSS).
[21] Pokud jde o námitku porušení §88 odst. 6 daňového řádu, i zde se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje s hodnocením městského soudu. V protokolu ze dne 16. 11. 2016, č. j.
8190526/16/2011-60563-105446, není obsažena informace, že by zpráva o daňové kontrole
nebyla projednána. Naopak, zástupce stěžovatelky protokol podepsal, a proto není důvodná
námitka stěžovatelky stran procesní nepoužitelnosti této zprávy. Pokud jde o výhrady zástupce
stěžovatelky uvedené v protokolu, Nejvyšší správní soud má za to, že nemohou naplnit hypotézu
uvedenou v §88 odst. 6 daňového řádu. Ze zprávy o daňové kontrole jsou patrná zjištění
správce daně, která jej vedla k závěru, že stěžovatelka měla a mohla vědět o své účasti
na daňovém podvodu, resp. že nepřijala dostatečná opatření, aby této účasti zabránila. Pokud jde
o podrobnost odůvodnění, je třeba konstatovat, že daňové řízení tvoří jeden celek, a proto
mohou zjištění žalovaného „zhojit“ předchozí stručnost správce daně. Pokud jde o námitku
pochybení žalovaného v hodnocení důkazů, je třeba konstatovat, že daňové řízení je ovládáno
zásadou volného hodnocení důkazů. Správce daně a žalovaný tak nebyli vázáni formálními
pravidly určujícími, jakou důkazní sílu mají ty které důkazy (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008 – 75, č. 1702/2008 Sb. NSS). Ani tato námitka není
důvodná. Stěžovatelka také namítla, že žalovaný nepostupoval správně při doručování, neboť
daňový řád předpokládá doručení do vlastních rukou. Zde je třeba konstatovat, že doručení
do datové schránky je ekvivalentem doručení do vlastních rukou (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 As 206/2018 – 42).
[22] Konečně ani s námitkou nekonání ústního jednání v odvolacím řízení v rozporu s čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod se kasační soud neztotožnil. Ústavní soud
ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 173/01 skutečně připustil, že i na daňové
řízení je třeba vztáhnout čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této věci však Ústavní
soud posuzoval ústavní konformitu nepřítomnosti stěžovatelky při svědecké výpovědi.
Stěžovatelka také opomíjí, že správní řízení je zásadně písemné s připuštěnými výjimkami. Zásada
ústnosti se tak vztahuje zejména na soudní řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 – 59, č. 482/2005 Sb.). Naopak daňové řízení, tím spíše
řízení o odvolání, je vedeno na základě písemných podkladů. Ústní jednání je tedy výjimkou
z pravidla a mělo by být prováděno v případě, že je to nezbytně nutné pro další postup v řízení,
například pro provádění dokazování výslechem svědka či v případě předložení nových důkazů
(viz §115 daňového řádu; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j.
7 Afs 115/2004 – 47). Jestliže stěžovatelka nenavrhovala nové důkazy a žalovaný rozhodl toliko
na základě písemných podkladů obsažených ve spise, bylo by nařízení ústního jednání nadbytečné
a odporovalo by naopak zásadě hospodárnosti řízení vyjádřené v §7 daňového řádu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 9 Af 18/2001 – 28, č. 3195/2015 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch
neměla, proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. května 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu