ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.236.2019:93
sp. zn. 1 Afs 236/2019 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Kovostroj Bohemia, s. r. o.,
se sídlem Kolodějská 507, Týn nad Vltavou, zastoupen Mgr. Radkem Buršíkem, advokátem
se sídlem Hvězdova 1734/2, Praha 4, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj,
se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 3. 2019, č. j. 433793/19/2215-51524-303353, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2019, č. j. 59 Af 3/2019 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem sporu v této věci je otázka, zda (popřípadě za jakých okolností) může
žalovaný při rozhodování o prominutí penále podle §259a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
přihlédnout k povaze, intenzitě a dalším okolnostem jednání daňového subjektu, které
je skutkovým a právním základem uložení penále, o jehož prominutí daňový subjekt žádá.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 8. 2018, č. j. 1928170/18/2215-51524-303353, zamítl
žalobcovu žádost o prominutí penále. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský
soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 50 Af 27/2018 - 41, rozhodnutí žalovaného zrušil
pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2019, č. j. 433793/19/2215-51524-303353 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný žádost žalobce o prominutí penále opětovně zamítl. Zhodnotil,
že žalobcova žádost splňuje podmínky obsažené v §259a odst. 1 a 3 a 259c odst. 2 a 3
daňového řádu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j.
2 Afs 62/2017 – 37, č. 3636/2017 Sb. NSS (věc ACE Trade) však v rámci správního uvážení
přihlédl k povaze, intenzitě a jiným okolnostem porušení daňových právních předpisů, které bylo
skutkovým a právním základem penále, o jehož prominutí žalobce požádal. Uzavřel,
že žalobcovo jednání nelze hodnotit jako „chybové jednání v dobré víře (zřejmý omyl, chyba či nesprávný
výklad hmotného daňového práva), nýbrž jako zapojení do předem nastaveného a organizovaného podvodného
obchodního modelu, o kterém daňový subjekt měl a mohl vědět, a kterému se mohl, pokud by přijal racionální
a reálně dostupná opatření, jednoznačně vyhnout“. Z tohoto důvodu penále žalobci neprominul.
[4] I proti v pořadí druhému rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou u krajského
soudu, který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Soud přitakal žalovanému v tom
směru, že při rozhodování o prominutí penále lze přihlédnout k povaze, intenzitě a dalším
okolnostem jednání daňového subjektu, které je skutkovým a právním základem uložení penále,
o jehož prominutí daňový subjekt žádá. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ve věci ACE Trade uzavřel, že toto jednání může představovat jediný důvod pro neprominutí
penále.
[5] V posuzovaném případě žalovaný podrobně popsal konkrétní skutečnosti plynoucí
ze závěrů daňové kontroly, z nichž se podává, že se žalobce účastnil řetězového daňového
podvodu na DPH, přičemž se nejednalo o účast nahodilou. Uvedené zjištění žalovaný vymezil
jako důvod, pro který žalobci dobrodiní v podobě prominutí penále přiznat nelze. Správní
uvážení, které žalovaný v tomto směru učinil, považoval krajský soud za souladné se zákonem,
přičemž poukázal na vysokou míru závažnosti žalobcova jednání.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž požaduje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Poukazuje
na skutečnost, že soud v bodech 13 a 35 rozsudku konstatoval vědomé zapojení stěžovatele
do podvodu na DPH. Tento svůj závěr však žádným způsobem neodůvodnil. Přitom
jde o zásadní posun v hodnocení zavinění stěžovatele, neboť žalovaný vycházel při doměření
penále z předpokladu, že stěžovatel o svém zapojení v podvodném řetězci vědět měl a mohl,
tedy dovodil na jeho straně toliko nevědomou nedbalost.
[8] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že jednání, které bylo skutkovým
a právním základem doměření daně, k němuž se váže penále, může být jediným důvodem
neprominutí penále. Takový závěr není podle stěžovatele plně v souladu se zákonnou úpravou,
ani s algoritmem posuzování žádosti o prominutí penále podle pokynu Generálního finančního
ředitelství ze dne 12. 2. 2015 č. D-21 k promíjení příslušenství daně (dále jen „pokyn D-21“).
V této souvislosti stěžovatel předložil zevrubnou analýzu pokynu D-21 a rozhodné právní úpravy
a dospěl k závěru, že krajský soud nesprávně interpretuje dopad rozsudku ACE Trade. Stěžovatel
nesouhlasí s tím, že by po zjištění naplnění formálních podmínek a dvou okruhů materiálních
podmínek měl následovat ještě další krok, během něhož by správce daně nebyl vázán žádnou
podmínkou a s odkazem na správní uvážení by mohl rozhodnout jakkoli. Podle stěžovatele
se povaha, intenzita či jiné okolnosti jednání, které představuje skutkový a právní základ penále,
mohou zohlednit pouze při posuzování součinnosti daňového subjektu a četnosti porušování
daňových předpisů. Současně je stěžovatel přesvědčen, že jednání, které bylo skutkovým
a právním základem daně, by bylo možné zohlednit pouze v zákonem stanovené tříleté lhůtě.
Rozsudkem ACE Trade nedošlo podle stěžovatele k překlenutí zákonné systematiky promíjení
penále. Pokud by tomu tak bylo, muselo by to vést ke změně existující správní praxe a znění
pokynu D-21, k čemuž však nedošlo.
[9] Analogicky s úpravou posečkání daně podle §156 daňového řádu stěžovatel dovozuje,
že i v případě promíjení penále má správce daně při naplnění zákonem předpokládaných
podmínek povinnost, nikoliv pouze možnost penále prominout. V této souvislosti odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 8 Afs 181/2017 - 31.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že institut prominutí penále je stejně jako institut posečkání daně
založen na kombinaci neurčitých právních pojmů a správního uvážení, které dopadá toliko
na rozsah posečkané, respektive promíjené částky. Správní uvážení přitom nemůže být
neomezené, jak vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu.
[10] V poslední kasační námitce stěžovatel uvádí, že pokud mu žalovaný odmítl poskytnout
dobrodiní prominutí penále s poukazem na jeho zapojení do podvodu na DPH, bylo na místě,
aby rozlišoval, zda se jednalo o zapojení vědomé či nevědomé. Jestliže jediným proviněním
stěžovatele bylo přijetí nedostatečných opatření k prověření obchodních partnerů,
je nespravedlivé, aby byl a priori vyloučen z možnosti prominutí penále. Stěžovatel je osobou,
která dlouhodobě řádně plní své daňové povinnosti, spolupracuje se správcem daně a má dobrou
podnikatelskou pověst. To je v příkrém rozporu s typickým chováním účastníků řetězových
podvodů. Žalovaný nadto ani neprokázal, že by měl stěžovatel z podvodu na DPH jakýkoliv
prospěch.
[11] Stěžovatel je přesvědčen, že důvodem pro snížení částky prominutého penále může být
pouze úmyslné porušování povinností při správě daní, nikoliv nedbalý postup, který žalovaný
dovodil v případě stěžovatele. Zdůrazňuje, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 – 57, č. 3348/2016 Sb.)
představuje penále sankci, která má trestní povahu. V důsledku toho je třeba na penále aplikovat
pravidla pro ukládání trestu. Jedním ze základních principů trestního práva je odpovědnost
za zavinění, a to primárně za úmyslné zavinění, případně ve výslovně stanovených případech
za zavinění z nedbalosti. Uložení penále podle §251 daňového za nevědomou účast na řetězci
transakcí zatížených podvodem na DPH, by dle názoru stěžovatele principům trestání
dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)nevyhovělo.
Tím spíše by měl správce daně umožnit jeho prominutí.
III. Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný předně odmítá, že by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Tvrzení
stěžovatele, že se krajský soud dopustil oproti napadenému rozhodnutí posunu při hodnocení
jeho zapojení do podvodného jednání, nepovažuje žalovaný za opodstatněné a zdůrazňuje,
že stěžovatel pouze vytrhuje některé věty odůvodnění z kontextu, v němž jich soud užil.
[13] Pokud se jedná o stěžejní kasační námitku, žalovaný uvedl, že povaha, intenzita či jiné
okolnosti jednání, které bylo základem pro uložení penále, nemohou být zkoumány v rámci
posuzování naplnění podmínek podle §259a odst. 2 či §259c odst. 1 daňového řádu,
což zevrubně odůvodnil rozborem relevantní právní úpravy a pokynu D-21. Z uvedeného
však nelze dovozovat, že by snad žalovaný nebyl vůbec oprávněn k těmto skutečnostem přihlížet.
Oprávnění zohlednit také okolnosti porušení právních předpisů, které bylo příčinou vzniku
penále, je založeno na obecných zásadách právních, konkrétně na principu spravedlnosti. Správce
daně je povinen přihlížet ke všemu, co vyjde při správě daní najevo. Má-li mít prominutí penále
povahu výjimečného dobrodiní, kterým se stát vzdává svého zákonného finančního nároku,
může se tak stát pouze v souladu se zásadou spravedlnosti. Obecný právní princip spravedlnosti
žalovaný akcentoval i v napadeném rozhodnutí, ve kterém nejen že přezkoumatelným způsobem
vyhodnotil povahu porušení daňových předpisů, ale posoudil též, zda je penále přiměřené povaze
daňového selhání stěžovatele.
[14] Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že daňový řád při rozhodování o prominutí penále
neumožňuje zohlednit závažnost jednání, které vyústilo v povinnost platit penále, potažmo
že k tomuto jednání nelze přihlédnout po uplynutí tříleté lhůty od porušení právních předpisů.
Pokud by Nejvyšší správní soud tento názor aproboval a ponechal by účast stěžovatele
v podvodném obchodním modelu (o níž stěžovatel věděl či vědět měl a mohl) bez jakékoliv
sankce, byl by dle názoru žalovaného takový závěr v rozporu s cílem směrnice Rady 2006/112
o společném systému daně z přidané hodnoty (dále též „směrnice o DPH“), kterým je boj proti
daňovým podvodům. V takovém případě by bylo podle žalovaného nutné položit Soudnímu
dvoru Evropské unie předběžnou otázku ohledně faktické absence sankce v případě zjištěného
zapojení do podvodného obchodního řetězce.
[15] Žalovaný se dále ohradil vůči tvrzení stěžovatele o jeho nevědomém zapojení
do podvodu na DPH. Ze správního spisu i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 27. 3. 2019, č. j. 51 Af 10/2018 - 77, vyplývá, že stěžovatel se do podvodného řetězce
zapojil aktivně, a to v pozici tzv. brokera, tj. subjektu, který v tuzemsku přijímá zboží zatížené
daňovým podvodem, uplatňuje nárok na odpočet a zároveň zboží okamžitě dodává osobám
registrovaným k dani v jiném členském státě EU jako dodání osvobozené od daně. Žalovaný
provedl vědomostní test a přímo v napadeném rozhodnutí podrobně rozvedl důvody,
pro něž má za to, že stěžovatel nemohl být v dobré víře. Jednání stěžovatele přitom dosahovalo
takové závažnosti a intenzity, že žalovaný neshledal prostor pro prominutí penále. Pro úplnost
žalovaný dodává, že pokud by musel pro účely rozhodování o prominutí penále prokázat také
úmysl stěžovatele účastnit se daňového podvodu, znamenalo by to posun do roviny trestního
řízení.
IV. Další podání účastníků řízení
[16] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvádí, že povahu, intenzitu a jiné okolnosti
„příčinného daňového selhání“ lze zohlednit při posuzování četnosti porušování povinností
při správě daní ve smyslu §259c odst. 1 daňového řádu. Postup žalovaného, který po posouzení
zákonných kritérií prominutí shledal jejich naplnění, přesto nakonec v rámci ničím neomezené
správní úvahy penále neprominul, dosahuje uplatnění libovůle. K návrhu na položení předběžné
otázky uvádí, že penále nepodléhá harmonizaci prostřednictvím směrnice o DPH ani jiné
směrnice. Systém sankcí za porušení daňových povinností je výhradně v gesci národního
zákonodárce.
[17] V dalších vyjádřeních účastníci řízení setrvali na svých dosavadních stanoviscích.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je
projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)];
neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Z povahy věci je Nejvyšší správní soud povinen vypořádat nejprve tvrzení stěžovatele
stran nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. K této otázce se vztahuje bohatá
rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 14. 7. 2005, č. j.
2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107, ze dne 24. 3. 2010, č. j.
1 Afs 113/2009 – 69, či ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009 – 132). V nyní posuzované věci
nicméně soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, neboť je z jeho odůvodnění
zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud při rozhodování věci veden a proč považoval žalobní
námitky za nedůvodné. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že se dopustil posunu
při hodnocení formy zavinění ohledně zapojení do podvodného řetězce, aniž by své závěry
náležitě odůvodnil, Nejvyšší správní soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Krajský soud srozumitelně
osvětlil, proč považuje míru zapojení stěžovatele do podvodu na DPH za důvod pro odepření
dobrodiní prominutí penále. Přitom mimo jiné shledal, že stěžovatel o své roli v podvodném
řetězci věděl či minimálně vědět měl a mohl. Tyto své závěry podpořil i odkazem na rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2019, č. j. 51 Af 10/2018 - 77, který
se zabýval posouzením zákonnosti doměření daně a stanovení penále, o jehož prominutí žalobce
žádal v nyní projednávané věci. Rozsudek krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud považuje
za zcela srozumitelný a náležitě odůvodněný, přičemž zdůrazňuje, že k posuzování odůvodnění
rozsudku je třeba přistupovat komplexně, nikoliv cestou vytržení některých dílčích sdělení
z kontextu, jak to činí stěžovatel.
[21] Dále se již Nejvyšší správní soud věnoval posouzení stěžejní právní otázky nastolené
v kasační stížnosti, a to podmínkám, za nichž může správce daně při rozhodování o prominutí
penále přihlížet také k povaze, intenzitě a dalším okolnostem jednání daňového subjektu, které
je skutkovým a právním základem uložení penále.
[22] Podle §259a daňového řádu:
„(1) Daňový subjekt je oprávněn požádat správce daně o prominutí části penále, pokud byla uhrazena daň,
v důsledku jejíhož doměření povinnost uhradit penále vznikla.
(2) Správce daně na základě posouzení rozsahu součinnosti daňového subjektu v rámci postupu vedoucího
k doměření daně z moci úřední může prominout až 75 % penále. Při tom není vázán návrhem daňového subjektu.
(3) Žádost o prominutí penále lze podat nejpozději do 3 měsíců ode dne právní moci platebního výměru, kterým
bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále.“
[23] Podle §259c daňového řádu:
„(1) Při posouzení žádosti o prominutí daně nebo příslušenství daně správce daně zohlední četnost porušování
povinností při správě daní daňovým subjektem.
(2) Prominutí daně nebo příslušenství daně není možné, pokud daňový subjekt nebo osoba, která je členem jeho
statutárního orgánu, v posledních 3 letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní právní předpisy.
(3) Pokud právnická osoba závažným způsobem poruší daňové nebo účetní právní předpisy, hledí se pro účely
posouzení splnění podmínky podle odstavce 2 na osobu, která byla v době tohoto porušení v této právnické osobě
členem statutárního orgánu, jako by je také porušila.“
[24] V nyní posuzované věci stěžovatel požádal dne 31. 7. 2018 o prominutí penále
stanoveného čtyřmi dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 6. 2017 (právní moc nastala dne
27. 6. 2018). Mezi účastníky panuje shoda na tom, že stěžovatel splnil základní formální
podmínky stanovené v §259a odst. 1 a 3 daňového řádu (podání žádosti, uhrazení daně, dodržení
lhůty pro podání žádosti) i podmínku „daňové a účetní bezúhonnosti“ stanovenou v §259c odst. 2 a 3
daňového řádu. Žalovaný však s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
ACE Trade posuzoval povahu, intenzitu a další okolnosti porušení daňových předpisů, které bylo
důvodem pro doměření daně a stanovení penále. Po zhodnocení těchto okolností dospěl
k závěru, že stěžovateli pro závažnost jeho jednání nelze penále prominout.
[25] Podstatou souzené věci je tedy otázka, zda mohl žalovaný v případě splnění zákonem
stanovených podmínek pro vyhovění žádosti o prominutí penále přihlédnout k intenzitě, povaze
či dalším okolnostem jednání, které bylo skutkovým a právním základem penále, a rozhodnout
tak, že penále (a to ani z části) nepromine. V této souvislosti je pak mezi účastníky mimo jiné
sporné, zda se při zohlednění takového jednání uplatní tříletý časový test, stejně jako je tomu
v případě skutečností hodnocených podle §259c odst. 2 a 3 daňového řádu.
[26] Při předběžném posouzení věci vznikly prvnímu senátu pochybnosti o správnosti
premisy, z níž vychází žalovaným odkazovaný rozsudek ve věci ACE Trade. Přiklonil se přitom
k názoru, že při naplnění zákonem stanovených podmínek (§259a odst. 1 a 3 a §259c odst. 2 a 3
daňového řádu) nemůže správce daně rozhodnout tak, že penále vůbec nepromine, přičemž
správní uvážení (§259a odst. 2 daňového řádu) se vztahuje toliko k otázce rozsahu prominutí
penále. První senát proto věc předložil podle §17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.
V předkládacím usnesení svůj názor podpořil především teleologickým, jazykovým
a systematickým výkladem dotčených ustanovení, která dle mínění prvního senátu vytváří ucelený
systém podmínek, jejichž naplnění vede k závěru o prominutí (alespoň části penále).
Dále argumentoval rozborem pokynu D-21 a s tím spojenou ustálenou správní praxí,
jakož i judikaturními závěry k problematice postupu správce daně při posuzování žádosti
o posečkání úhrady daně. V neposlední řadě upozornil na skutečnost, že pokud přichází v úvahu
dva rovnocenné výklady právní normy, je třeba zvolit takový výklad, který je pro daňový subjekt
příznivější.
[27] Rozšířený senát výkladu předestřenému prvním senátem nepřisvědčil. V usnesení ze dne
26. 1. 2021, č. j. 1 Afs 236/2019 - 83, předně dovodil nutnost zohlednit jednání, které bylo
právním a skutkovým základem uložení penále (zdrojové jednání) v procesu rozhodování
o prominutí penále. Považoval totiž za „absurdní, aby tomu, kdo závažným způsobem hraničícím
např. s trestnou činností právo porušil, bylo s tímto porušením související penále vždy v nějaké výši prominuto.“
Následně pak tedy především posuzoval, zda musí správce daně ke zdrojovému jednání
přihlédnout jako k negativní podmínce vylučující věcný přezkum žádosti o prominutí penále
(§259c odst. 2 daňového řádu), nebo až v rámci správního uvážení podle §259a odst. 2
daňového řádu, jak konstatoval druhý senát v rozsudku ve věci ACE Trade. Přijetí první možnosti
by dle mínění rozšířeného senátu vedlo k nerovnosti spočívající v tom, „že svojí povahou zcela totožné
porušení práva u dvou daňových subjektů, které by se časově lišilo pouze v řádu dnů (o několik málo dnů
by u jednoho z nich přesáhlo tříletý časový test), by se pro účely prominutí penále posuzovalo zcela rozdílně.“
Tuto možnost rozšířený senát, i s přihlédnutím k základním principům ukládání trestů,
a to principu zákonnosti a individualizace trestu, odmítl.
[28] Rozšířený senát uzavřel, že „při posuzování splnění podmínek dle §259c odst. 2 daňového řádu
se nebere v úvahu porušení daňových předpisů, které je skutkovým a právním základem uložení penále,
o jehož prominutí daňový subjekt žádá. K tomuto porušení však správce daně přihlédne v rámci správního uvážení
dle §259a odst. 2 daňového řádu a s ohledem na povahu, intenzitu či jiné okolnosti tohoto porušení nemusí penále
prominout.“ Přisvědčil tedy výkladu zastávanému Nejvyšším správním soudem již v rozsudku
ACE Trade, že i v případě splnění zákonem vymezených kritérií (§259a odst. 1 a 3 a §259c
odst. 2 a 3) může správce daně na základě správního uvážení rozhodnout tak, že penále
nepromine. V rámci tohoto správního uvážení pak může zohlednit právě i specifické okolnosti
porušení právních předpisů, které vedly k uložení povinnosti platit penále.
[29] Pro úplnost rozšířený senát doplnil, že „ [i] když správce daně rozhoduje na základě správního
uvážení, v rámci kterého kromě povinných kritérií četnosti a součinnosti zohlední ve vzájemné souvislosti
mj. i povahu zdrojového jednání, nejedná se o libovůli či bezkriteriální rozhodování. Rozhodnutí o prominutí
penále musí být vždy řádně odůvodněno a musí být zcela zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení správce
daně nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy a elementární
právní principy správního rozhodování.“
[30] První senát je právním názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu vázán.
Ve světle těchto závěrů pak shledal argumentaci stěžovatele nedůvodnou. Předesílá přitom,
že rozšířený senát se podrobně nevypořádal s každou jednotlivou námitkou a neobjasnil, proč
neakceptuje argumentační linii předestřenou v předkládacím usnesení (které se v mnohém
obsahově shodovaly s kasačními námitkami stěžovatele), předložil však vlastní ucelenou
argumentaci, která implicitně oprávněnost kasačních námitek stěžovatele vyvrací. Tento postup je
v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který již v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn.
III. ÚS 989/08, vyslovil, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná“.
[31] Nejvyšší správní soud tedy činí na tomto místě dílčí závěr, že si žalovaný počínal
v souladu se zákonem, pokud i při splnění kritérií podle §259a odst. 1 a 3 a §259c odst. 2 a 3
daňového řádu přihlédl při posuzování žádosti stěžovatele o prominutí penále v rámci správního
uvážení k povaze, intenzitě a dalším okolnostem jednání stěžovatele, které je skutkovým
a právním základem uložení penále. Tyto okolnosti přitom mohly představovat jediný důvod
pro nepřiznání dobrodiní prominutí penále, pokud žalovaný svůj postup náležitým a logickým
způsobem odůvodnil, přičemž úvaha žalovaného pravdivě odráží specifické okolnosti
posuzované věci. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí dostálo.
[32] Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že žalovaný v napadeném
rozhodnutí dostatečně podrobně popsal okolnosti zapojení stěžovatele do podvodu na DPH,
přičemž vyložil, z jakého důvodu se nemohlo jednat o účast nahodilou. Žalovaný vycházel
ze závěrů daňové kontroly, která vyústila v doměření daně a uložení penále, o jehož prominutí
v nynější věci stěžovatel žádal. Správnost závěrů žalovaného ohledně zapojení stěžovatele
do řetězového podvodu na DPH ostatně potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
28. 4. 2020, č. j. 4 Afs 145/2019 - 62 (rozsudek ve věci přezkumu doměření daně a uložení
penále), v němž vyzdvihl nestandardnost obchodních transakcí mezi stěžovatelem a zbylými
články podvodného řetězce a absenci opatření za účelem zamezení zapojení stěžovatele
do podvodu na DPH. Uzavřel tedy, že stěžovatel o své účasti na daňovém podvodu věděl
či minimálně vědět měl a mohl.
[33] Soud rovněž souhlasí s hodnocením jednání stěžovatele jako obzvlášť závažného
porušení daňových předpisů, které i s ohledem na jeho rozsah (stěžovateli byla doměřena daň
z přidané hodnoty v celkové výši 15.640.672 Kč) a další v napadeném rozhodnutí uváděné
skutečnosti představuje v posuzovaném případě překážku pro prominutí penále. Pokud tedy
žalovaný v posuzované věci penále stěžovateli neprominul, nikterak tím nevybočil z mezí
správního uvážení.
[34] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, že důvodem
pro neprominutí penále nemůže být toliko jeho nevědomé zapojení do podvodného obchodního
modelu. V této souvislosti soud předně uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí jednoznačně
vyloučil nahodilou účast stěžovatele na podvodném jednání. S těmito závěry koresponduje
i názor vyslovený ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.
4 Afs 145/2019 - 62, z něhož vyplývá, že stěžovatel měl určité povědomí o zbylých článcích
podvodného řetězce, přičemž o svém zapojení věděl, či minimálně vědět měl a mohl. Nejvyšší
správní soud provedl v uvedeném rozsudku vědomostní test, který plně odráží požadavky
plynoucí z judikatury Soudního dvora Evropské unie (rozsudky ze dne 12. 1. 2006, ve spojených
věcech C - 354/03, C - 355/03 a C - 484/03, Optigen LTD, Fulcrum Electronics Ltd a Bond
House Systems Ltd, ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C - 439/04 a C - 440/04, Axel Kittel
a Recolta Recycling SPRL, ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C - 80/11 a C - 142/11,
Mahagében kft a Péter Dávid, či ze dne 6. 12. 2012, ve věci C-285/11, Bonik EOOD), a dovodil
naplnění podmínek pro doměření daně a uložení penále.
[35] V řízení o doměření daně a uložení penále tedy správce daně nemusí prokázat úmyslné
zapojení do podvodného řetězce na DPH. Postačí, pokud dovodí, že stěžovatel o účasti
na daňovém podvodu věděl, či vědět měl a mohl. Není přitom zřejmé, z jakého důvodu by měl
správce daně v případě rozhodování o prominutí penále uplatňovat vyšší standard.
Takový požadavek neplyne ani ze zákonné úpravy, ani z rozhodovací činnosti národních soudů
či Soudního dvora Evropské unie. Poukazuje-li stěžovatel na usnesení rozšířeného senátu ze dne
24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 – 57, č. 3348/2016 Sb., podle něhož má penále povahu trestu,
Nejvyšší správní soud závěry v něm obsažené nikterak nerozporuje (z citovaného usnesení
ostatně vycházel v nyní projednávané věci i rozšířený senát). Není však patrné, na základě čeho
dovozuje stěžovatel rozpor postupu žalovaného s Úmluvou, neboť z ní požadavek na trestání
toliko úmyslného (nikoliv nedbalostního) porušení právních předpisů nevyplývá. Ostatně
ani v oblasti tzv. „malého trestního práva“ není standardně vyžadováno úmyslné zavinění,
ale postačí zavinění z nedbalosti (viz např. §15 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich). Nejvyšší správní soud tedy ani poslední námitce stěžovatele
nepřisvědčil.
VI. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu