ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.395.2020:35
sp. zn. 1 Afs 395/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: KOMODITATION a. s.,
se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, zastoupen JUDr. OndřejemTrubačem, Ph.D., LL.M.,
advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 9. 2016, č. j. 40602/16/5300-22441-711309, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 6 Af 86/2016 – 119,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 6 Af 86/2016 - 119,
se z r ušuj e.
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 9. 2016, č. j.
40602/16/5300-22441-711309, se zru š u je a věc se v rac í žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je p ov in e n uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Ondřeje
Trubače, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, na náhradě
nákladů řízení částku ve výši 46.828 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) rozhodnutím ze dne
28. 11. 2014, č. j. 6760148/14/2001-52522-110298 (dále jen „platební výměr“), neuznal žalobci
nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2014 související s vkladem
majetku do základního kapitálu žalobce při jeho založení – nepeněžitým vkladem od společnosti
WAKE spol. s.r.o. (dále jen „ společnost WAKE“). Odvolání proti platebnímu výměru žalovaný
rozhodnutím ze dne 19. 9. 2016, č. j. 40602/16/5300-22441-711309 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 Af 86/2016 - 76, zamítl. Citovaný
rozsudek Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalobce zrušil
pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (rozsudek ze dne
30. 4. 2020, č. j. 1 Afs 378/2019 – 42).
II. Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem o věci rozhodl tak, že žalobu
opětovně zamítl.
[4] Konstatoval, že si je vědom pohledu žalobce, který považuje neuznání nároku na odpočet
DPH za nesprávné s ohledem na skutečnost, že vkladatel (společnost WAKE) daň z přidané
hodnoty za plnění (byť opožděně) přiznal a uhradil. Soud proto zvažoval, zda by neměl tuto
skutečnost učinit rozhodnou pro uplatnění nároku ze strany žalobce, ačkoliv ten svůj nárok
na odpočet daně řádně neprokázal. Dospěl však k závěru, že tak učinit nelze, neboť
by se nejednalo o výklad zákona, ale o jeho dotváření, k čemuž nemá pravomoc. V posuzovaném
případě nadto žalobcem předkládané důkazní prostředky budí takovou pochybnost o tom,
kdy vlastně došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a vkladu jakých movitých věcí se týkalo,
že rezignace na prokázání těchto skutečností by byla z hlediska systému daně z přidané hodnoty
nežádoucí.
[5] Městský soud nepřisvědčil žalobci, že předložený interní doklad je fakticky daňovým
dokladem. Uvedl, že v dotčeném interním dokladu není přesně vymezený předmět plnění, není
z něj patrné, kdo je odběratelem, a existuje důvodná pochybnost o tom, kdy došlo k uskutečnění
zdanitelného plnění (interní doklad předložený žalobcem a společností WAKE se v tomto datu
rozcházejí). Z těchto důvodů se o daňový doklad jednat nemůže. Žalobce nadto neprokázal
nárok na odpočet DPH ani jiným způsobem. Samotná skutečnost, že došlo k založení
společnosti a jejímu zápisu do obchodního rejstříku oprávněnost nároku na odpočet DPH
neprokazuje. Za průkazné soud nepovažoval ani karty dlouhodobého majetku vyhotovené
společností WAKE či žalobcem předkládaný znalecký posudek týkající se hodnoty movitých věcí,
které měly být součástí vkladu do společnosti.
[6] Soud dále zdůraznil, že o úplatnou transakci by se mohlo jednat pouze v případě,
že by došlo k dodání zboží za úplatu či poskytnutí služby za úplatu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Jak v případě
§13 odst. 4 písm. e) tohoto zákona, tak v případě §14 odst. 3 písm. d) téhož zákona je zakotvena
podmínka uplatnění odpočtu při nabytí majetku na straně vkladatele (tj. společnosti WAKE).
Splnění této podmínky však žalobce neprokázal. Skutečnost, že společnost byla zapsána
do obchodního rejstříku a vklad byl plně splacen, považoval soud za irelevantní.
[7] Karty majetku neshledal soud dostatečnými k prokázání splnění hmotněprávní podmínky,
že společnost WAKE uplatnila odpočet DPH při pořízení předmětu vkladu, neboť obsahovaly
drobné chyby, nebylo z nich seznatelné, zda se jedná o originály či kopie, a současně shledal
správce daně značné rozdíly mezi soupisem oceňovaného majetku a předloženými kartami.
Vzhledem k tomu, že karty nepředložila společnost WAKE, ale přímo žalobce, nebylo možné
ověřit, zda kopie souhlasí s originály písemností v držení společnosti WAKE.
[8] K odkazu žalobce na směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném
systému daně z přidané hodnoty soud uvedl, že podle čl. 19 této směrnice může členský
stát vnitrostátní úpravou určit, že vklad do obchodní společnosti se nepovažuje za dodání zboží
a ve výsledku tedy ani za zdanitelné plnění. Směrnice tak umožňuje, aby členské státy přijaly ještě
„tvrdší“ variantu stran vkladů do obchodních společnostní, než představuje úprava obsažená
v §13 odst. 4 písm. e), resp. §14 odst. 3 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty. Soud
tak neshledal českou právní úpravu rozpornou s uvedenou směrnicí.
III. Důvody kasační stížnosti
[9] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž předně
uvedl, že tento soud opětovně nevzal v potaz značnou část žalobní argumentace, ačkoliv
se jednalo o důvod, pro který Nejvyšší správní soud přikročil ke zrušení jeho předchozího
rozsudku. Městský soud tedy nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.
S ohledem na tuto skutečnost nepovažuje stěžovatel za účelné, aby Nejvyšší správní soud vracel
věc k projednání městskému soudu, ale navrhl, aby krom zrušení napadeného rozsudku přikročil
bez dalšího rovněž ke zrušení rozhodnutí žalovaného.
[10] Z odůvodnění je patrné, že městský soud nadále směšuje podmínku pro přiznání nároku
na odpočet podle §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH (uplatnění odpočtu DPH při pořízení
předmětu vkladu společností WAKE), a požadavek na prokázání nabytí předmětu vkladu
stěžovatelem. Opakuje přitom závěr, že nebylo prokázáno, zda má stěžovatel movité věci
ve svém majetku, ačkoliv Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku zdůraznil, že toto tvrzení
je rozporné s obsahem správního spisu. Nadto se městský soud opět blíže nevyjádřil
k argumentaci stěžovatele založením společnosti a jejím zápisem do obchodního rejstříku a zcela
přehlédl žalobní tvrzení ohledně existence opravného daňového dokladu, vysvětlení rozdílných
údajů na dokladech a k otázce existence nájemního vztahu a přechodu vlastnického práva ke dni
vzniku společnosti. Jednalo se přitom o důvody, pro něž Nejvyšší správní soud přikročil
ke zrušení předchozího rozsudku městského soudu. I nyní napadený rozsudek je tedy
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Pokud by městský soud vzal otázku přechodu
vlastnického práva na stěžovatele za prokázanou (jak učinil Nejvyšší správní soud v bodě 42
rozsudku), zůstává spornou toliko otázka uplatnění nároku na odpočet samotnou společností
WAKE.
[11] Stěžovatel se dále obšírně vyjádřil k otázce prokazování hmotněprávní podmínky
pro přiznání nároku na odpočet DPH. Uvedl, že §2 ve spojení s §13 odst. 1 zákona o DPH
obsahuje obecnou definici dodání zboží (lex generalis), podle níž by postačovalo, aby stěžovatel
prokázal „převod oprávnění nakládat se zbožím jako vlastník“. V §13 odst. 4 písm. e ) zákona o DPH
je poté obsažena zvláštní úprava (lex specialis), podle níž by musel prokázat „vložení nepeněžitého
majetku“ do základního kapitálu společnosti a současně skutečnost, že „vkladatel při nabytí majetku
uplatnil u něj nebo u jeho části odpočet daně“. Vyjádřil přesvědčení, že §13 odst. 4 písm. e) je v rozporu
se směrnicí 2006/112/ES, která neobsahuje žádné zvláštní ustanovení pro případ vnesení
nepeněžitého vkladu, což je logické, neboť vnesení nepeněžitého vkladu lze podřadit pod obecný
režim – jedná se o úplatnou transakci (směna vkladu za podíl na společnosti a práva s ní spojená).
Český zákonodárce tedy neměl důvod k tomu, aby se od směrnice odchýlil, k čemuž ostatně
dospívá i komentářová literatura. V důsledku zavedení speciální úpravy [§13 odst. 4 písm. e)
zákona o DPH] došlo k nepřípustnému zúžení rozsahu předmětu DPH a rozšíření důkazního
břemene daňového subjektu, což může vést až k nemožnosti uplatnění nároku na odpočet
a porušení principu neutrality. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že český zákonodárce
implementoval směrnici 2006/112/ES nesprávně a dovolával se proto přímého účinku směrnice
s tím, že nepeněžitý vklad do obchodní korporace představuje standardní dodání zboží.
Tuto argumentaci stěžovatel uplatnil jak v žalobě, tak ve vyjádření ze dne 1. 9. 2020 a městský
soud se jí vůbec nezabýval. Uvedl k tomu pouze tolik, že o úplatnou transakci by se mohlo jednat
toliko za splnění podmínek uvedených v §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH, z čehož je zjevné,
že argumentaci stěžovatele vůbec nepochopil a nerozumí systematice §13 zákona o DPH.
[12] Stěžovatel odmítl tvrzení městského soudu, že čl. 19 směrnice 2006/112/ES umožňuje
členským státům ohledně vkladů do obchodních společností přijetí tvrdší varianty. Citovaný
čl. 19 pouze umožňuje, aby vklad do obchodní společnosti vůbec nebyl předmětem daně.
V takovém případě by společnost WAKE nemusela daň přiznávat a stěžovatel by si nemusel
nárokovat odpočet. Transakce by tak zůstala neutrální. V rozporu s principem neutrality DPH
je však taková úprava, která ukládá zdanit vkladatele, avšak neumožňuje (či nad rámec směrnice
2006/112/ES výrazně komplikuje) uplatnění nároku na odpočet. S touto argumentací se městský
soud vůbec nevypořádal.
[13] Stěžovatel nicméně vyjádřil přesvědčení, že prokázal splnění podmínek pro odpočet
jak v případě aplikace obecné úpravy podle §13 odst. 1 zákona o DPH, tak podle speciální
úpravy obsažené v §13 odst. 4 písm. e) téhož zákona.
[14] V případě postupu podle §13 odst. 1 zákona o DPH postačí pro závěr o uskutečnění
zdanitelného plnění prokázat oprávnění stěžovatele fakticky disponovat s vloženým majetkem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel se stal vlastníkem věcí, jež byly předmětem vkladu (společnost
byla zapsána do obchodního rejstříku a základní kapitál byl plně splacen), splnění podmínky
podle §13 odst. 1 zákona o DPH se presumuje a je na správci daně, aby případně prokázal opak.
[15] V případě aplikace §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH, je primárně nezbytné prokázat
„vložení nepeněžitého vkladu ve hmotném majetku“. O splnění této podmínky svědčí zapsání společnosti
do obchodního rejstříku. Stěžovatel v daňovém řízení doložil i splnění druhé podmínky,
a to uplatnění odpočtu daně společností WAKE. Poukazoval na skutečnost, že předmět vkladu
byl řádně evidován v kartách dlouhodobého majetku společně s údaji o osobách, od nichž
společnost WAKE věci nabyla. Současně nebylo pochyb o tom, že pořízení movitých věcí
podléhalo DPH, neboť společnost WAKE je plátcem DPH již od roku 2000. V návaznosti
na seznámení se s výsledkem postupu k odstranění pochybností předložil stěžovatel množství
dalších důkazů (faktury, smlouvy, daňová přiznání apod.), jejichž provedení správce daně
paušálně odmítl a neuznal stěžovateli odpočet daně u žádné z vkládaných věcí. Zatížil tedy řízení
vážnou procesní vadou. Touto otázkou se městský soud nezabýval vůbec a pouze stručně
konstatoval, že karty dlouhodobého majetku neshledal k prokázání hmotněprávní podmínky
pro uplatnění nároku na odpočet relevantními. Stěžovatel se vůči těmto závěrům městského
soudu ohradil, neboť mu není zřejmé, jakým jiným způsobem, než právě na základě karet
dlouhodobého majetku, by měl splnění dotčené podmínky prokázat. Odkazy na dílčí nedostatky
karet a údajná nemožnost ověřit shodu kopií s originály listin dle mínění stěžovatele neobstojí.
Zdůraznil, že v daňovém řízení předložil i kupní smlouvy a daňové doklady, které ve spojení
s kartami dlouhodobého majetku prokazovaly uplatnění nároku na odpočet společností WAKE.
Přehlédnout nelze ani skutečnost, že správce daně měl k dispozici daňová tvrzení společnosti
WAKE a měl tak možnost porovnat stěžovatelem předkládané údaje s evidencí u něj dostupnou.
[16] Stěžovatel tedy uzavřel, že bylo povinností žalovaného zkoumat, u kterých věcí byl nárok
na odpočet prokázán a nemohl se paušálně odmítnout zabývat obsahem stěžovatelem
předložených listin. Má přitom za to, že požadavek na prokázání uplatnění nároku na odpočet
společností WAKE nelze vykládat příliš přísně. Listiny prokazující tento nárok totiž náleží
do sféry vkladatele a bez spolupráce s ním nelze naplnění hmotněprávní podmínky prokázat.
Nadto se rozhodné skutečnosti odehrály před dlouhou dobou, přičemž ohledně daňových
dokladů platí povinnost archivace pouze po dobu 10 let. Po daňových subjektech lze tedy
vyžadovat elementární úroveň prokázání uplatnění nároku, je však v rozporu s principem
neutrality, pokud správce daně požaduje předložení bezvadných dokladů po uplynutí mnoha let
od pořízení majetku.
[17] Stěžovatel zdůraznil, že daňové orgány vůči němu postupovaly značně nestandardně
a podezřívavě, zřejmě vedeny domněnkou, že se jedná o daňový podvod. To se však nepotvrdilo,
neboť společnost WAKE daň (byť opožděně) přiznala a zaplatila. Stěžovatel považuje
za absurdní, že společnost WAKE daň zaplatila, proti čemuž daňové orgány nic nenamítají.
Současně však stěžovateli odmítají přiznat nárok na odpočet. Takový postup představuje
porušení neutrality DPH.
IV. Vyjádření žalovaného
[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu považuje
za přezkoumatelný a věcně správný. Vady, které mu byly vytýkány ve zrušujícím rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 1 Afs 378/2019 – 42, městský soud
odstranil.
[19] Za zcestný považuje výklad stěžovatele, že §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH
představuje speciální ustanovení (lex specialis) ve vztahu k §13 odst. 1 téhož zákona
(lex generalis). Jedná se totiž o definiční ustanovení, z nichž §13 odst. 1 zákona o DPH definuje
„dodání zboží“, §13 odst. 4 písm. e) pak „dodání zboží za úplatu“. Dotčená ustanovení tedy
do zákona zavádí dva odlišné pojmy, které se vzájemně nevylučují.
[20] Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že nepeněžitý vklad do společnosti představuje vždy
úplatnou transakci. Takový závěr by byl v rozporu s §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH, který
stanovuje podmínku spočívající v uplatnění odpočtu DPH vkladatelem při nabytí majetku.
V opačném případě se nemůže jednat o zdanitelné plnění.
[21] Žalovaný dále k argumentaci stěžovatele ohledně naplnění podmínek podle §13 odst. 1
zákona o DPH, potažmo §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH uvedl, že otázka vlastnického práva
ke vkládaným věcem není relevantní. Podmínky uplatnění nároku na odpočet má smysl zkoumat
až tehdy, je-li postaveno najisto, že uskutečněné plnění je plněním zdanitelným. To stěžovatel
neprokázal, neboť nepředložil daňový doklad a rovněž neprokázal splnění podmínky podle §13
odst. 4 písm. e) zákona o DPH. Ke stejnému závěru dospěl i městský soud. Důkazy předložené
v daňovém řízení neprokazovaly, že by společnost WAKE uplatnila odpočet daně při nabytí
vkládaného majetku.
[22] Žalovaný odmítl tvrzení stěžovatele stran cíleného přehlížení jím předložených listin,
neboť se k nim vyjádřil v bodech 31 – 33 napadeného rozhodnutí. Městský soud toto hodnocení
aproboval v bodech 14 a 24 rozsudku. Karty dlouhodobého majetku uplatnění odpočtu
neprokázaly a daňový doklad ani kupní smlouva nebyly předloženy vůbec. K námitce přísného
posuzování nároku na odpočet DPH žalovaný uvedl, že zákon zakotvuje v daném případě
společnou a nerozdílnou odpovědnost za splnění povinnosti přiznat daň. Současně jsou
společnost WAKE a stěžovatel vzájemně provázáni – jedná se v zásadě o mateřskou a dceřinou
společnost. Pokud se jedná o namítaný časový odstup, žalovaný doplnil, že je výhradně
na stěžovateli, kdy listiny prokazující nárok na odpočet DPH předloží.
[23] K tvrzenému rozporu s komunitárním právem žalovaný uvedl, že podle čl. 19 směrnice
2006/112/ES může členský stát stanovit, že vklad do obchodní společnosti nepředstavuje dodání
zboží a ve výsledku tedy ani zdanitelné plnění. Ve shodě s městským soudem má tedy za to,
že umožňuje přijetí přísnější úpravy, než zakotvil český zákon o DPH. Vnitrostátní úpravu proto
považuje za souladnou s dotčenou směrnicí.
[24] Kasační námitku narušení daňové neutrality považuje žalovaný za nepřípustnou ve smyslu
§104 odst. 4 zákona č. 150/2002 sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť ji stěžovatel
neuplatnil v řízení před městským soudem. Přesto se k ní z procesní opatrnosti vyjádřil a uvedl,
že stěžovatel měl možnost nárok na odpočet daně prokázat. Pokud neunesl důkazní břemeno,
nemůže taková skutečnost způsobovat narušení daňové neutrality, což vyplývá i z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 7 Afs 82/ 2013 – 34.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); zkoumal přitom, zda napadený rozsudek nevykazuje vady,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[26] Kasační stížnost je důvodná.
[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu. Pouze přezkoumatelné rozhodnutí soudu totiž může být způsobilé
meritorního přezkumu v řízení o kasační stížnosti.
[28] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, založil-li soud
rozhodovací důvody na skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (např. rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je i takový rozsudek,
z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci žalobce a proč podřadil popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy (rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52).
[29] Stěžovatel považuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný z důvodu
nerespektování závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 1 Afs 378/2019 - 42, potažmo proto,
že se soud nevypořádal s částí jeho žalobní argumentace. Nejvyšší správní soud pokládá
za vhodné připomenout, co městskému soudu v předchozím zrušujícím rozsudku vytkl a k čemu
jej zavázal.
[30] V citovaném zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud především zdůraznil, že městský
soud ponechal ve svém prvotním rozsudku zcela bez odpovědi argumentaci týkající se prokázání
hmotněprávní podmínky podle §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH, tj. uplatnění nároku
na odpočet vkladatelem (společností WAKE). Obdobně soud nevypořádal žalobní tvrzení,
že k prokázání nároku na odpočet došlo jiným způsobem a vyplývá ze skutečnosti, že realizace
vkladu (tj. uskutečnění zdanitelného plnění) je plně doložitelná již samotným vznikem stěžovatele
a zakladatelským právním jednáním, které bylo spojeno s vnesením věcí do základního kapitálu.
Bez odpovědi ponechal městský soud též argumentaci stěžovatele týkající se vysvětlení
nedostatků předložené dokumentace. Závěry městského soudu pak byly v některých ohledech
v rozporu s obsahem správního spisu, neboť soud zpochybnil také otázku přechodu vlastnického
práva k věcem, které byly předmětem vkladu, na stěžovatele, či okamžik uskutečnění
zdanitelného plnění, ačkoliv žalovaný tuto otázku vůbec nepovažoval za spornou.
[31] Nejvyšší správní soud ve shodě se stěžovatelem shledal, že i při opětovném posouzení
věci se městský soud s částí žalobní argumentace vypořádal jen velmi stroze, přičemž některá
tvrzení stěžovatele ponechal zcela bez odpovědi. Současně setrval v odůvodnění rozsudku
na dílčích závěrech, které Nejvyšší správní soud v přechozím zrušujícím rozsudku označil
za mylné (viz např. pochybnosti městského soudu o datu uskutečnění zdanitelného plnění
v bodech 21 a 22 rozsudku). Za těchto okolností Nejvyšší správní soud vážil, zda rozsudek
městského soudu dostál požadavkům na přezkoumatelnost. Usoudil však, že stručnost
argumentace městského soudu je odrazem jeho právního náhledu na posuzovanou věc.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že městský soud nepovažoval značnou část žalobních tvrzení
za relevantní. Za těchto okolností lze (byť v nynější věci s určitými výhradami) přijmout postup
soudu spočívající v nevypořádání některých dílčích žalobních námitek za současného předestření
vlastního argumentačního systému, který implicitně oprávněnost žalobních námitek popírá.
Takový postup je obecně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který již v nálezu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, vyslovil, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
[32] Pro úplnost nicméně Nejvyšší správní soud dodává, že v nyní posuzované věci shledává
odůvodnění napadeného rozsudku ne zcela přesvědčivým a v některých pasážích rovněž
nekonzistentním, pročež se pohybuje na samé hraně přezkoumatelnosti. I s ohledem
na hospodárnost a účelnost soudního přezkumu však již nepovažoval za vhodné věc z těchto
důvodů vracet městskému soudu k opětovnému (v pořadí třetímu) posouzení. Je totiž zjevné,
že městský soud vychází ze zcela chybných premis a jeho právní náhled na věc je v rozporu
se zákonnou úpravou a závěry soudní judikatury vztahující se k problematice uplatňování
odpočtu DPH.
[33] Nejvyšší správní soud tedy přikročil k meritornímu přezkumu. Jádro sporu spočívá
v zodpovězení otázky, zda stěžovatel prokázal nárok na odpočet DPH v souvislosti s vkladem
majetku do jeho základního kapitálu od společnosti WAKE. V této souvislosti považuje soud
za nezbytné zrekapitulovat nejprve ve stručnosti skutkový stav a průběh daňového řízení, včetně
důvodů, pro něž správce daně, potažmo žalovaný odepřeli stěžovateli nárok na odpočet DPH.
[34] Stěžovatel byl založen (dne 20. 12. 2013) společností WAKE, jakožto jediným
akcionářem. O založení a přijetí zakladatelské listiny stěžovatele sepsala notářka JUDr. Alena
Matějková notářský zápis NZ 980/2013, N 1001/2013, který je uložen ve sbírce listin
(v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze jako listina č. B 19636/SL4/MSPH).
Základní kapitál společnosti byl rozdělen na 100 kusů akcií o jmenovité hodnotě každé akcie
249.000 Kč. Emisní kurz akcií byl zcela splacen nepeněžitým vkladem společnosti před podáním
návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku (hodnota věcí byla stanovena znaleckým
posudkem). Stěžovatel byl zapsán do obchodního rejstříku dne 6. 3. 2014 s údajem, že základní
kapitál společnosti byl plně splacen.
[35] Dne 25. 7. 2014 podal stěžovatel řádné přiznání k DPH za zdaňovací období červen
2014. Stěžovatel dne 12. 8. 2014 předložil „podklady k dani z přidané hodnoty“, interní doklad
č. 14IN00001 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 30. 6. 2014 – předmětem interního
dokladu je „odpočet DPH z nepeněžitého vkladu WAKE-movité věci“, základ daně
10.433.317,40 Kč, DPH 2.190.996,65 Kč. Dále předložil znalecký posudek, v němž je jmenovitě
uvedena časová cena jednotlivých položek hmotného a nehmotného majetku. Hodnota
oceňovaného souboru majetku činila ke dni ocenění 10.433.317 Kč. Správce daně zahájil postup
k odstranění pochybností, v jehož průběhu stěžovatel předložil další podklady (karty
dlouhodobého majetku, nájemní smlouvy mezi stěžovatelem a společností WAKE na nájem věcí
specifikovaných ve znaleckém posudku atd.).
[36] Dne 29. 9. 2014 vyzval správce daně společnost WAKE, aby předložila důkazní
prostředky prokazující nabytí dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku vloženého
do akciové společnosti, vlastnictví vloženého majetku ke dni vkladu do akciové společnosti,
dále důkazní prostředky prokazující uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty při nabytí
vloženého majetku do akciové společnosti v souladu s §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH a §14
odst. 3 písm. d) téhož zákona a evidenci pro účely daně z přidané hodnoty podle §100 zákona
o DPH včetně vystavených daňových dokladů podle §28 zákona o DPH. Společnost WAKE
na základě této výzvy správci daně předložila přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2014,
sestavu s názvem „podklady k dani z přidané hodnoty (březen)“, interní doklad č. 14IN00194
vyhotovený společnosti WAKE dne 6. 3. 2014 s datem uskutečnění zdanitelného plnění téhož
dne a znalecký posudek.
[37] Stěžovatel po seznámení s výsledky postupu k odstranění pochybností správci daně zaslal
„návrh na pokračování v dokazování“, k němuž přiložil dokumenty společnosti WAKE (celkem
šlo o 89 příloh - deník došlých faktur za září 2003, sběrný účetní doklad z prosince 2005,
přehledy daňových dokladů na vstupu, karty dlouhodobého majetku, faktury a kupní smlouvy).
[38] Správce daně důvody k pokračování v dokazování neshledal a dne 28. 11. 2014 vydal
platební výměr specifikovaný v bodě [1] tohoto rozsudku. V něm zhodnotil shromážděný
důkazní materiál, poukázal na dílčí rozpory mezi soupisem oceňovaného majetku a předloženými
kartami dlouhodobého majetku a uvedl, že z kopií dokumentů nemůže prověřit nárok stěžovatele
na odpočet daně. Tyto kopie totiž nepředložila společnost WAKE a správci daně není známo,
jak stěžovatel kopie písemností získal a zda souhlasí s originály písemností. Správce daně shrnul,
že společnost WAKE sice dodatečným přiznáním povinnost odvést daň na výstupu z vkladu
do stěžovatele přiznala, avšak daň dosud neuhradila a ani správci daně nedoložila, že uskutečnila
zdanitelné plnění ve smyslu §13 odst. 4 písm. e) a §14 odst. 3 písm. d) zákona o DPH.
Stěžovatel pak neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně, jelikož nepředložil daňový
doklad a neprokázal, že přijal zdanitelné plnění ve smyslu §13 odst. 4 písm. e) a §14 odst. 3
písm. d) zákona o DPH. S ohledem na úzké propojení obou společností se správci daně jevil
převod majetku na stěžovatele účelový, provedený s cílem čerpat nadměrný odpočet.
[39] Dne 28. 11. 2014 (z bankovního účtu odesláno dne 27. 11. 2014) uhradila společnost
WAKE částku ve výši 2.190.996 Kč na DPH z plnění spočívajícího v nepeněžitém vkladu
majetku do základního kapitálu stěžovatele.
[40] Žalovaný v rozhodnutí o odvolání uvedl, že stěžovatelem předložený doklad nesplňuje
zákonem stanovené náležitosti a neprokazuje nárok na odpočet daně podle §73 odst. 1 zákona
o DPH. Proto se dále zabýval otázkou, zda stěžovatel prokázal nárok na odpočet jiným
způsobem ve smyslu §73 odst. 5 zákona o DPH. Uvedl, že vložení majetkového vkladu
v nepeněžité podobě je předmětem daně vždy, pokud vkladatel při nabytí majetku nebo jeho části
uplatnil odpočet daně. Společnost WAKE nepředložila žádné důkazy svědčící o vlastnictví
vkládaného majetku ani o uplatnění odpočtu daně při nabytí vloženého majetku. Tyto skutečnosti
podle žalovaného neosvědčují ani dokumenty předložené stěžovatelem v rámci „návrhu
na pokračování v dokazování“. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal nárok
na odpočet, neboť nepředložil daňový doklad a neprokázal, že „přijal zdanitelné plnění ve smyslu §14
odst. 3 písm. e) a §13 odst. 4 písm. d) zákona o DPH“.
[41] Podle §2 odst. 1 věta první zákona o DPH je předmětem daně „dodání zboží za úplatu
osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, s místem plnění v tuzemsku.“ Podle §2 odst. 2 zákona
o DPH „[z]danitelné plnění je plnění, které a) je předmětem daně a b) není osvobozené od daně.“
[42] Podle §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH (ve znění rozhodném pro projednávanou věc)
„[z]a dodání zboží za úplatu se také považuje vložení nepeněžitého vkladu ve hmotném majetku, pokud
vkladatel při nabytí majetku uplatnil u něj nebo u jeho části odpočet daně, s výjimkou vložení hmotného majetku,
který je součástí vkladu obchodního závodu; vkladatel i nabyvatel v takovém případě odpovídají za splnění
povinnosti přiznat daň společně a nerozdílně[.]“
[43] Podle §14 odst. 3 písm. d) zákona o DPH (ve znění rozhodném pro projednávanou věc)
se za poskytnutí služby za úplatu pro účely tohoto zákona také považuje „vložení nepeněžitého vkladu
do obchodní korporace v nehmotném majetku, pokud vkladatel při nabytí majetku uplatnil u něj nebo u jeho části
odpočet daně, s výjimkou vkladu obchodního závodu; vkladatel i nabyvatel v takovém případě odpovídají
za splnění povinnosti přiznat daň společně a nerozdílně.“
[44] Podle §73 odst. 1 zákona o DPH se nárok na odpočet DPH prokazuje daňovým
dokladem. Podle §73 odst. 5 téhož zákona „[n]eobsahuje-li doklad pro prokázání nároku na odpočet
daně všechny předepsané náležitosti daňového dokladu, lze nárok prokázat jiným způsobem.“
[45] V nyní projednávané věci daňové orgány stěžovateli odepřely nárok na odpočet daně,
neboť nepředložil řádný daňový doklad a svůj nárok neprokázal ani jiným způsobem. V této
souvislosti poukazovaly především na neprokázání naplnění hmotněprávní podmínky podle §13
odst. 4 písm. e) zákona o DPH, respektive §14 odst. 3 písm. d) téhož zákona.
[46] I s ohledem na takto formulované důvody odepření nároku na odpočet DPH
(s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také městský soud) stěžovatel předložil v kasační
stížnosti obsáhlou argumentaci ve vztahu k prokázání hmotněprávní podmínky podle §13 odst. 4
písm. e) zákona o DPH. Namítal především rozpor citovaného ustanovení se směrnicí
2006/112/ES, pročež se dovolával přímého účinku této směrnice. Následně předestřel soudu
své úvahy, podle nichž nárok na odpočet DPH prokázal, ať již podle kritérií stanovených
směrnicí, tak podle kritérií vyplývajících z §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH (které
však považuje za neaplikovatelné pro rozpor s právem EU).
[47] Městský soud argumentaci stěžovatele nepřisvědčil, neboť shledal, že čl. 19 citované
směrnice umožňuje, aby členské státy nepeněžitý vklad do obchodní společnosti za zdanitelné
plnění vůbec nepovažovaly. Vzhledem k tomu, že §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH, resp. §14
odst. 3 písm. d) téhož zákona stanoví, že nepeněžitý vklad do základního kapitálu obchodní
společnosti za určitých podmínek představuje zdanitelné plnění, nepovažoval soud vnitrostátní
úpravu za rozpornou s právem EU.
[48] S názorem městského soudu se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Pokud by nepeněžitý
vklad do obchodní společnosti již ze zákona nepředstavoval zdanitelné plnění, znamenalo by to,
že vkladatel (v tomto případě společnost WAKE) by nebyl povinen daň odvést, pročež
by ani stěžovatel neměl důvod nárokovat si odpočet na DPH. Zjednodušeně řečeno by uvedená
transakce DPH vůbec nepodléhala a zůstala by neutrální, na což správně poukázal i stěžovatel.
Za nesouladnou se směrnicí 2006/112/ES však stěžovatel označil právní úpravu, která
stanoví povinnost vkladatele daň odvést a současně značně ztěžuje (nad rámec směrnice)
prokázání nároku na odpočet ze strany společnosti, do níž byl vklad vložen. V tomto postupu
spatřuje porušení neutrality DPH. Argumentace stěžovatele tedy zůstala ze strany městského
soudu bez adekvátní odpovědi.
[49] Nejvyšší správní soud nicméně dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že posuzování
konformity §13 odst. 3 písm. e) zákona o DPH, resp. §14 odst. 3 písm. d) zákona o DPH
s unijním právem je nadbytečné, neboť o nároku stěžovatele na odpočet DPH není za daných
okolností pochyb.
[50] Stěžovatel argumentoval mimo jiné tím, že nárok na odpočet prokazuje již samotná
skutečnost, že společnost vznikla a byla zapsána do obchodního rejstříku, přičemž došlo
k úplnému splacení vkladu. Současně poukazoval na skutečnost, že společnost WAKE daň
(byť opožděně) přiznala a odvedla. Z tohoto důvodu shledal postup daňových orgánů, které mu
nárok na odpočet DPH odpírají, nestandardním. Městský soud tyto okolnosti zvažoval, dospěl
však k závěru, že s ohledem na neprokázání splnění hmotněprávní podmínky podle §13 odst. 4
písm. e) zákona o DPH nelze stěžovateli nárok na odpočet přiznat.
[51] S uvedeným náhledem městského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Předně
zdůrazňuje, že žalovaným a městským soudem hojně odkazovaný §13 odst. 4 písm. e) zákona
o DPH nevymezuje podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH (ty jsou stanoveny
především v §72 a 73 zákona o DPH), jedná se toliko o definiční ustanovení. S žalovaným
a městským soudem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje potud, že aby bylo vůbec možné
uvažovat o vzniku nároku na odpočet DPH, musí dotčená transakce (v daném případě
nepeněžitý vklad do základního kapitálu stěžovatele) představovat zdanitelné plnění.
V posuzované věci nicméně nemohly žalovanému stran této skutečnosti vzniknout žádné
pochybnosti.
[52] Nelze přehlédnout, že společnost WAKE daň přiznala a také uhradila. Z dokazování
provedeného městským soudem vyplynulo, že k úhradě došlo dne 27. 11. 2014, resp.
28. 11. 2014, kdy byla částka připsána na účet správce daně, tj. v tentýž den, kdy správce daně
vydal platební výměr. Z odůvodnění platebního výměru je zřejmé, že správce daně si této
okolnosti nebyl v době vydání rozhodnutí vědom, přičemž nárok na odpočet daně stěžovateli
odepřel mimo jiné s poukazem na neuhrazení daně společností WAKE. Postup stěžovatele
považoval za účelový ve snaze čerpat daňové zvýhodnění v rozporu se zákonem. V zásadě
tedy dovozoval existenci daňového podvodu, aniž by však tyto své úvahy jakkoliv blíže rozvedl.
Podezření správce daně se však nepotvrdilo, což žalovaný v napadeném rozhodnutí nikterak
nezohlednil.
[53] Jakkoliv není otázka odvedení či neodvedení DPH společností WAKE sama o sobě
pro uplatnění nároku na odpočet daně stěžovatelem rozhodná, nelze přehlédnout, že da ň
na výstupu osoby povinné k dani se „páruje“ s daní na vstupu jiného subjektu. V nynější věci
proto daňová povinnost společnosti WAKE a stěžovatelem deklarovaný nárok na odpočet
představují dvě strany téže mince. Je tedy v rozporu se zásadou neutrality DPH, pokud daňové
orgány pro účely odvodu DPH společností WAKE nahlíží na vklad nehmotného majetku
do základního kapitálu stěžovatele jako na zdanitelné plnění (nikterak nerozporují povinnost
společnosti WAKE daň odvést), na stranu druhou však uvádí, že stěžovatel neunesl své důkazní
břemeno ve vztahu k prokázání, že se jednalo o zdanitelné plnění.
[54] Narušení neutrality DPH namítal v kasační stížnosti i stěžovatel. Nejvyšší správní soud,
na rozdíl od žalovaného, nepovažuje tuto námitku za nepřípustnou, neboť porušení uvedeného
principu stěžovatel žalované v žalobě opakovaně vytýkal, byť jej nevymezil jako samostatný
žalobní bod.
[55] Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací praxi setrvale judikuje, že neutralita DPH
je stěžejním principem fungování unijního systému DPH (srov. např. rozsudek ze dne 7. 8. 2019,
č. j. 5 Afs 263/2018 – 51). Již v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013 – 79, tento soud
uvedl, že odpočet daně je „základním právem plátce, které plyne ze samotné podstaty systému DPH;
lze jej proto odmítnout jen ze závažných důvodů, nikoli důvodů formálních a nad rámec mantinelů daných Šestou
směrnicí, resp. směrnicí Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.“ Soud
zdůrazňuje, že při posuzování nároku na odpočet je nezbytné upřednostnit fakticitu
před formalistickým lpěním na bezvadnosti předložených dokladů. V daném případě stěžovatel
předložil v daňovém řízení množství podkladů za účelem prokázání splnění hmotněprávní
podmínky podle §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH. Daňové orgány poukázaly na dílčí
nedostatky předložených dokumentů, jakož i na skutečnost, že se jedná toliko o kopie listin,
přičemž nelze ověřit, zda souhlasí s originály listin v držení společnosti WAKE. Takový postup
daňových orgánů považuje soud za projev přepjatého formalismu. Žalovanému totiž bylo
již z jeho úřední činnosti známo (nebo alespoň mělo být známo), že nepeněžitý vklad
do základního kapitálu stěžovatele je zdanitelným plněním, respektive na něj takto pohlížel
ve vztahu k odvodu DPH společností WAKE.
[56] V rozsudku ze dne 27. 2. 2018, č. j. 4 Afs 228/2017 - 31, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Jestliže daňový subjekt prokáže uskutečnění zdanitelného plnění, může správce daně neuznat odpočet DPH
jen v případě, že prokáže podvod na DPH, o kterém daňový subjekt věděl nebo měl vědět.“ Tím spíše pak tyto
závěry platí, pokud je daňovým orgánům naplnění podmínek pro uplatnění nároku (či některé
z těchto podmínek) známo z jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že žalovaný
nezpochybňoval přechod vlastnického práva k předmětu vkladu na stěžovatele, respektive jeho
právo s předmětem vkladu nakládat. O tom ostatně svědčí již samotná skutečnost, že došlo
k úplnému splacení vkladu a zápisu společnosti do obchodního rejstříku. Za spornou
však žalovaný označil otázku, zda nepeněžitý vklad do základního kapitálu stěžovatele
představoval zdanitelné plnění. V této souvislosti stěžovateli vytýkal, že nepředložil bezvadný
daňový doklad a nárok na odpočet neprokázal ani jiným způsobem, zejména neprokázal naplnění
hmotněprávní podmínky podle §13 odst. 4 písm. e) zákona o DPH, resp. §14 odst. 3 písm. d)
zákona o DPH. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, ani otázka, zda se jedná o zdanitelné
plnění, nebyla ve skutečnosti vůbec sporná. Pakliže ji žalovaný nezpochybňuje ve vztahu
k povinnosti společnosti WAKE daň odvést, nemůže tak zpravidla činit ani v rámci daňového
řízení, jehož předmětem je posouzení nároku stěžovatele na odpočet daně v souvislosti
s totožnou transakcí. Takový postup nenachází oporu v zákoně o DPH ani směrnici
2006/112/ES.
[57] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť
stěžovateli odepřel nárok na odpočet DPH s odkazem, že neprokázal, zda se jedná o zdanitelné
plnění. Takto učinil za situace, kdy daňová správa totožnou transakci ve vztahu k osobě povinné
k dani (společnosti WAKE) za zdanitelné plnění považovala a daň od dotčeného subjektu
vybrala.
VI. Závěr a náklady řízení
[58] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského
soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Protože již v řízení před městským soudem existovaly důvody
pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro jeho nezákonnost, rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i toto ve výroku označené
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaný je vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
[59] Nejvyšší správní soud je soudem, který o věci rozhodl jako poslední, proto musí určit
náhradu nákladů soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení je pak nutno
posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení,
který úspěch ve věci neměl. Ve věci měl úspěch stěžovatel, pročež mu Nejvyšší správní soud
přiznal náhradu nákladů řízení.
[60] Náklady řízení spočívají na prvním místě v náhradě za zaplacený soudní poplatek ve výši
3.000 Kč v řízení o žalobě a 5.000 Kč v řízení o kasační stížnosti.
[61] Stěžovatel byl v řízení o žalobě na základě plné moci nejprve zastoupen JUDr. Věrou
Boudnou, advokátkou se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 (v současnosti výkon advokacie
pozastaven), která v řízení učinila dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení a sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tyto úkony
náleží odměna 2 x 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částka ve výši
2 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Dotčená advokátka v řízení doložila, že je plátkyní
DPH, soud tedy zvýšil částku odměny o příslušnou daň. Celkový výše odměny v této fázi řízení
činí 8.228 Kč.
[62] Na základě plné moci ze dne 23. 4. 2019 převzala zastoupení stěžovatele v řízení
před městským soudem Mgr. Michaela Velechovská, advokátka se sídlem Jakubská 647/2,
Praha 1. Odměna advokáta v této fázi sestává z odměny za tři úkony právní služby – převzetí
a příprava zastoupení, písemné podání ze dne 23. 9. 2019 a účast na jednání dne 25. 9. 2019 [§11
odst. 1 písm. a), d) a g)], tj. 3 x 3.100 Kč a paušální částka ve výši 3 x 300 Kč. Celková částka
náhrady nákladů řízení činí v této fázi řízení 10.200 Kč (dotčená advokátka nebyla plátkyní DPH).
[63] Na základě plné moci ze dne 18. 10. 2019 je stěžovatel zastoupen JUDr. Ondřejem
Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1. Odměna advokáta
zahrnuje odměnu za šest úkonů právní služby – převzetí a příprava zastoupení, sepsání kasační
stížnosti, sepsání repliky, sepsání vyjádření ze dne 1. 9. 2020 (ke stavu řízení po zrušení prvotního
rozsudku městského soudu), účast na ústním jednání dne 16. 9. 2020, podání druhé kasační
stížnosti [tj. úkony podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Za tyto úkony náleží
odměna ve výši 6 x 3.100 Kč, a paušální částka 6 x 300 Kč. Zástupce stěžovatele nedoložil,
že by byl plátcem DPH, proto činí částka odměny 20.400 Kč. Celkově je tedy žalovaný povinen
stěžovateli uhradit náklady ve výši 46.828 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu