ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.79.2021:41
sp. zn. 1 Afs 79/2021 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: ČEKO IMPORT a.s., se sídlem
Klášterní 3, Broumov, zastoupen JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé
náměstí 124/15, Hradec Králové, proti žalovanému: Úřad Regionální rady regionu
soudržnosti Severovýchod, se sídlem Švendova 1282, Hradec Králové, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2021, č. j. 31 Af 12/2020 – 153,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) domáhal
ochrany před nezákonným zásahem. Za nezákonný zásah označil postup žalovaného (jako
správce daně), který mu nevyplatil úrok z neoprávněného jednání správce daně, na který žalobci
vznikl nárok na základě §254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“),
a to v souvislosti se zrušením platebního výměru ze dne 15. 10. 2014, č. 46/2014. Platební výměr
žalovaného (na odvod za porušení rozpočtové kázně) zrušilo pro nezákonnost Ministerstvo
financí rozhodnutím ze dne 8. 2. 2016, č. j. MF-4812/2015/1203-4.
II. Rozsudek krajského soudu
[2] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem vyslovil, že nepřiznání úroku z neoprávněného
jednání správce daně dle §254 zákona daňového řádu, vzniklého žalobci v souvislosti
se zrušením platebního výměru žalovaného ze dne 15. 10. 2014, č. 46/2014, k němuž došlo
rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 8. 2. 2016, č. j. MF-4812/2015/1203-4, je nezákonným
zásahem a žalovanému přikázal přiznat a vyplatit žalobci úrok z neoprávněného jednání správce
daně ve výši 14,05 % p. a. z částky 1.953.010,45 Kč ode dne 23. 2. 2016 do dne 11. 4. 2016,
a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).
[3] V části, v níž se žalobce domáhal přikázání žalovanému přiznat a vyplatit žalobci úrok
z neoprávněného jednání správce daně ve výši 14,05 % p. a. z částky 16.775.184,50 Kč ode dne
11. 4. 2014 do dne 12. 12. 2014 a ve výši 14,05 % p. a. z částky 1.953.010,45 Kč ode dne
11. 4. 2014 do dne 22. 2. 2016, žalobu zamítl (výrok II.).
[4] Nejdříve se krajský soud zabýval přípustností žaloby proti nezákonnému zásahu. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Afs 234/2014 - 43, dospěl
k závěru, že žaloba je přípustná.
[5] Dle krajského soudu je odvod za porušení rozpočtové kázně daní a při jeho správě
se postupuje dle daňového řádu. Platební výměr, kterým byl žalobci vyměřen odvod za porušení
rozpočtové kázně, byl proto rozhodnutím o stanovení daně. Splněna byla také další podmínka
stanovená v §254 odst. 1 daňového řádu, a to že předmětné rozhodnutí bylo zrušeno pro
nezákonnost. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 8. 2. 2016, kterým byl zrušen uvedený
platební výměr, nabylo právní moci dne 9. 2. 2016. Žalovaný byl tedy jako správce daně dle §254
daňového řádu povinen vrátit vzniklý vratitelný přeplatek žalobci do 15 dnů ode dne účinnosti
zmíněného rozhodnutí Ministerstva financí tj. do 23. 2. 2016. Jelikož tak neučinil, vznikl žalobci
nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně od 23. 2. 2016 do 11. 4. 2016 (kdy byla
částka připsána žalobci na účet).
[6] Podle §254 odst. 1 daňového řádu daňovému subjektu náleží úrok z neoprávněného jednání
správce daně až ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně (nebo došlo-li k úhradě
nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady). Odvod za porušení rozpočtové kázně
uložený žalobci platebním výměrem ze dne 15. 10. 2014 byl žalobce povinen uhradit do 15 dnů
ode dne nabytí právní moci tohoto platebního výměru. Odvolání proti danému platebnímu
výměru zároveň mělo odkladný účinek, přičemž Ministerstvo financí o žalobcem podaném
odvolání rozhodlo dne 8. 2. 2016. Žalobcem uplatněný nárok na přiznání úroku již ode dne
11. 4. 2014 tak nemá dle krajského soudu žádnou oporu v dikci §254 odst. 1 daňového řádu.
[7] Krajský soud dále nepřisvědčil námitce žalovaného, že pro účely naplnění podmínek vzniku
nároku na úrok podle §254 daňového řádu je třeba považovat za částku uhrazenou daňovým
subjektem i částku, kterou správce daně daňovému subjektu neoprávněně zadržuje. Uzavřel,
že žalobcem uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu lze vztáhnout pouze k zadržení
nadměrného odpočtu DPH, a nelze ji proto bez dalšího aplikovat na úpravu týkající se dotací.
III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho
nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Brojil proti nezákonnosti výroku č. II napadeného rozsudku.
[9] V kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně aplikoval §254 daňového řádu,
nestanovil správně období, za které stěžovateli vznikl nárok na úrok. Neoprávněným jednáním
správce daně ve smyslu §254 daňového řádu je nezákonný platební výměr na odvod za porušení
rozpočtové kázně, který byl vydán již dne 15. 10. 2014, a proto stěžovateli vznikl nárok na úrok
nejpozději od okamžiku oznámení tohoto platebního výměru. Dále krajský soud neaplikoval
správně Listinu základních práv Evropské unie, neboť v rozporu se zásadou ochrany legitimního
očekávání, která je součástí práva Evropské unie, nepřiznal právo na úrok z opožděně vyplacené
dotace.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedl, že stěžovatel nerozvedl
a nezdůvodnil, v čem shledává nezákonnost rozhodnutí krajského soudu. Dále podotkl, že je vůči
Ministerstvu financí v postavení podřízeného správce daně a jeho rozhodnutí jsou pro něj
závazná. Zcela se ztotožnil s rozhodnutím Ministerstva financí i krajského soudu. Vzhledem
k tomu že stěžovatel nesplnil povinnost tvrzení a neunesl důkazní břemeno, navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
[11] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel rozšířil svou dřívější argumentaci. Uvedl, že názor
krajského soudu k výkladu judikatury uvedené v rozsudku, která navazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 - 34, věc Kordárna, má
za nesprávný.
[12] K namítanému rozporu s Listinou základních práv Evropské unie stěžovatel doplnil,
že dotace byla poskytnuta z prostředků Evropské unie a dochází tedy k aplikaci jejího práva.
V obecné rovině namítl rozpor s čl. 17 odst. 1 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské
unie. Jestliže se Soudní dvůr EU k otázce výkladu práva Evropské unie, na níž závisí rozhodnutí
soudu o podané žalobě, ve své judikatuře dosud nevyjádřil, neznamená to, že takové právo
neexistuje. Stěžovatel je přesvědčený, že příjemce dotace, jemuž byla pravomocně přiznaná
dotace vyplacena opožděně, má právo na výplatu přiměřeného úroku z prodlení, a to s ohledem
na zásadu ochrany legitimního očekávání. Institutem, který může naplnit takto definovaný účel,
je dle žalobce právě úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu §254 daňového řádu.
[13] Ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti žalovaný k nesprávné aplikaci §254 daňového řádu
konstatoval, že setrvává na svém postoji, který byl aprobován také rozsudkem krajského soudu.
Dle žalovaného stěžovatel svůj nárok odvozoval od judikatury, která ovšem na danou věc
nedopadá, jelikož se jedná zejména o rozhodnutí zabývající se problematikou úroku
z vratitelného přeplatku a neutrality systému DPH v rámci EU. Přitom zcela pominul, že hlavním
úkolem žalovaného je přerozdělování dotací a kontrola plnění dotačních podmínek. Na jeho
činnost lze tedy rozhodnutí vydaná v daňových řízeních aplikovat pouze po uvážení všech
odlišností a specifik dotační problematiky. Doplnil, že legitimní očekávání stěžovatele nemůže být
stavěno nad zákon a platnou hmotněprávní úpravu. Stěžovatel své legitimní očekávání opíral
o zákonné normy a z nich odvozená rozhodnutí soudu, která nejsou na tento případ
aplikovatelná. Snaha dovodit legitimní očekávání z Listiny základních práv Evropské unie byla
dle žalovaného nepřesvědčivá.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti obecně konstatuje nesprávnou aplikaci §254 daňového řádu
krajským soudem; soud nestanovil správně období, za které stěžovateli vznikl nárok na úrok.
Nezpochybnil přitom sumu, z níž by se měl výpočet úroku odvíjet.
[17] Podle §22 odst. 13 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů
(ve znění do 19. 2. 2015), se při správě odvodů postupuje podle zákona upravujícího správu daní,
tedy daňového řádu. Dle §2 odst. 3 písm. b) daňového řádu se daní rozumí „peněžité plnění, pokud
zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona.“ Odvod za porušení rozpočtové kázně
je proto daní a při jeho správě se postupuje dle daňového řádu.
[18] Ustanovení §254 odst. 1 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020 normuje, že „[d]ojde-li
ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu
nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým
subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den
příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně,
nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady. Tento úrok nevzniká v případě
peněžitého plnění v rámci dělené správy.“
[19] Podmínkami pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně dle §254 daňového
řádu tedy jsou i) existence rozhodnutí ukládajícího daňovému subjektu povinnost uhradit
peněžité plnění, ii) uhrazení tohoto plnění a iii) následná změna, zrušení či prohlášení tohoto
rozhodnutí nicotným.
[20] Znamená to, že daňový subjekt byl nucen na základě rozhodnutí (platebního výměru)
uhradit částku daně (zde – vrátit část dotace, odvést ji zpět), avšak toto rozhodnutí příslušný
správce daně (Ministerstvo financí) rozhodnutím zrušil. V takovém případě vzniká úrok ode dne,
jenž následuje po dni splatnosti nesprávně stanovené daně (odvodu), popř. ode dne její reálné
úhrady, a nabíhá až do dne vrácení neoprávněně požadované částky daně.
[21] Platebním výměrem za porušení rozpočtové kázně ve smyslu §22 odst. 9 písm. b) zákona
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (ve znění do 19. 2. 2015) stanovil žalovaný odvod
ve výši 39.060.209 Kč. Jeho část ve výši 37.107.198,55 Kč stěžovateli následně prominul.
Neprominutá část tedy činila částku 1.935.010,45 Kč. Částka, kterou měl stěžovatel na základě
platebního výměru žalovaného odvést, mu byla (s jeho souhlasem ze dne 6. 11. 2014) započtena
na v pořadí 6. splátku poskytnuté dotace.
[22] Proti rozhodnutí o platebním výměru podal stěžovatel odvolání, které však mělo odkladný
účinek. Pro věc je podstatné, že ačkoliv dle daňového řádu odvolání proti platebnímu výměru
nemá odkladný účinek (obecně k odkladnému účinku odvolání viz §109 odst. 5 daňového řádu),
v souzeném případě tomu tak ovšem nebylo; stěžovatel byl totiž platebním výměrem o něm
chybně poučen. Podle §110 odst. 3 daňového řádu v takových případech, je-li odvolání chybně
přiznán odkladný účinek tehdy, kdy jej zákon nepřiznává, má včas podané odvolání odkladný
účinek. Stěžovatel se jistě mohl v takovém případě v odvolání proti platebnímu výměru bránit
i proti chybnému poučení o přiznání odkladného účinku. Neučinil tak však a žalovaný tedy neměl
jinou možnost než vycházet při výpočtu úroku z právní moci rozhodnutí o odvolání. Odvod
za porušení rozpočtové kázně stěžovatel tedy zaplatil započtením ještě před splatností daného
platebního výměru. Dne 8. 2. 2016 vydalo Ministerstvo financí rozhodnutí, kterým zrušilo
napadený platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně pro nezákonnost, právní moci
nabylo toto rozhodnutí dne 9. 2. 2016. Z uvedeného důvodu nebyly naplněny podmínky
pro přiznání úroku dle §254 již ode dne vydání platebního výměru (tedy ode dne 15. 10. 2014).
Vyměřený odvod byl stěžovateli vrácen dne 11. 4. 2016.
[23] Pro danou věc je rovněž podstatné, že provedl-li daňový subjekt úhradu plnění (zde
započtením) přede dnem splatnosti platebního výměru (na splatnost působil odkladný účinek
přiznaný odvoláním – viz výše), vznikne nárok na úrok až následujícím dnem po dni splatnosti
plnění. Proto vzhledem ke všemu uvedenému vznikl stěžovateli nárok na úrok z neoprávněného
jednání správce daně až pravomocným rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 8. 2. 2016.
[24] Stěžovatel rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (věc Kordárna) ohledně
přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně dle §254 daňového řádu, při zadržování
nadměrného odpočtu daně z přiznané hodnoty s přesvědčením, že by se tato judikatura měla
vztahovat i na jeho případ. K tomu Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí,
že se jedná o řešení specifických případů úpravy pro daň z přidané hodnoty; to se ostatně
následně (po vydání rozsudku Kordárna) projevilo i ve změně daňového řádu, konkrétně v §254a,
který byl zákonodárcem přidán právě v návaznosti na rozsudek ve věci Kordárna a navazující
judikaturu. Důvodem pro přijetí rozsudku ve věci Kordárna byla absence lhůt pro vyplacení
nárokovaného odpočtu DPH v dřívější úpravě daňového řádu. Pro kolizi s právem Evropské
unie v této oblasti bylo následně novelizováno i příslušné ustanovení daňového řádu týkající se
této problematiky. Úprava pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně v daňovém
řádu existuje, je jasná a transparentní, a proto nelze tyto závěry vztáhnout na zadržování
nevyplacené dotace.
[25] Stěžovatel spatřuje rovněž porušení zásady ochrany legitimního očekávání v opožděném
vyplacení celé výše dotace. Zde soud připomíná, že nárok na vyplacení dotace plyne
z veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi poskytovatelem a stěžovatelem. Dle §10b odst. 1 zákona
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se „[s]pory z právních poměrů při poskytnutí dotace nebo
návratné finanční výpomoci rozhoduje podle správního řádu“. Spory ohledně pozdního vyplacení dotace
je tedy oprávněn řešit příslušný správní orgán postupem dle správního řádu, nikoliv správce daně
postupem dle §254 daňového řádu. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje též se závěrem
krajského soudu k této otázce.
V. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu