ECLI:CZ:NSS:2021:1.AFS.87.2021:30
sp. zn. 1 Afs 87/2021 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: EKO Logistics s. r. o., se sídlem
Tyršova 68, Týnec nad Labem, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem
Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2019, č. j.
40401/19/5100-41451-712241, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č. j. 43 Af 41/2019-34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem sporu v této věci je posouzení oprávněnosti postupu správce daně
spočívajícího v uložení pořádkové pokuty žalobci za závažné ztěžování správy daní ve smyslu
§247 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
[2] Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) uložil žalobci rozhodnutím
ze dne 20. 2. 2019, č. j. 663340/19/2111-60563-208124 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
pořádkovou pokutu ve výši 10.000 Kč, neboť žalobce ve stanovené lhůtě bez dostatečné omluvy
nevyhověl výzvě k poskytnutí údajů a listin ze dne 10. 1. 2019, ani opakované výzvě ze dne
16. 1. 2019.
[3] Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 30. 9. 2019, č. j. 40401/19/5100-41451-712241 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), zamítl.
II. Rozsudek krajského soudu
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále
jen „krajský soud“), který jí v záhlaví specifikovaným rozsudkem vyhověl, napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Soud se nejprve zabýval povahou institutu pořádkové pokuty a poukázal na některá jeho
specifika oproti přestupkům (jiným správním deliktům). Uvedl, že na řízení o uložení pořádkové
pokuty nedopadá zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Neshledal
proto důvodnými námitky žalobce, že mu správce daně nesdělil důvody „obvinění“ v oznámení
o zahájení řízení, neumožnil mu seznámit se s podklady rozhodnutí a neposkytl mu lhůtu
k přípravě obhajoby.
[6] Soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že správce daně vyžadoval údaje vztahující
se k jeho vlastní daňové povinnosti. Stejně tak odmítl jeho obranu, že nepředložení podkladů
bylo v souladu se zásadou zákazu sebeobviňování, či tvrzení, že uložení pořádkové pokuty bylo
vyloučené s ohledem na možnost správce daně provést místní šetření.
[7] Za důvodnou naopak považoval krajský soud námitku, že správce daně (žalovaný)
nedostatečně odůvodnil naplnění podmínky pro uložení pořádkové pokuty spočívající
v závažném ztěžování správy daní. Správce daně i žalovaný pouze obecně tvrdili, že žalobce
bez dostatečné omluvy neposkytl požadované doklady a další údaje, které byly nezbytné
pro správné stanovení daňové povinnosti jiného daňového subjektu (společnosti Muramax RP
Golding s.r.o., dále jen „Muramax“). Z napadeného rozhodnutí, ani jemu předcházejícího
prvostupňového rozhodnutí však není zřejmá úvaha, jak konkrétně se nepředložení
požadovaných dokumentů promítlo do daňového řízení se společností Muramax. Daňové orgány
se v tomto ohledu v podstatě omezily na parafrázi zákonných ustanovení.
[8] Soud zdůraznil, že předpokladem uložení pořádkové pokuty podle §247 odst. 2
daňového řádu není pouhé ztěžování správy daní, ale její závažné ztěžování či maření.
V této souvislosti odkázal na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020,
č. j. 30 Af 14/2018-43, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2015, č. j. 22 Af 105/2013-34.
Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že správce daně vůči žalobci nečinil žádné další úkony za účelem
získání požadovaných listin (např. další výzva, místní šetření, daňová kontrola). Dále uvedl,
že napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní úvahu o nezbytnosti všech požadovaných
listin a údajů pro správu daní, ani zdůvodnění, proč nelze požadované podklady získat od jiných
orgánů veřejné moci. Povinnosti specifikovat, v čem konkrétně spočívá závažné ztížení správy
daní, se nelze zprostit ani zcela obecným odkazem na možné porušení zásady mlčenlivosti či blíže
nespecifikovaným rizikem zmaření prošetřování. Krajský soud tedy shledal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným, pročež jej zrušil podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
III. Obsah kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodu
jeho nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti.
[10] Stěžovatel nejprve odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle
níž se lze v případě zrušení správního rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost zabývat pouze
tím, zda byl závěr o nepřezkoumatelnosti správný či nikoliv. Z této judikatury pak rovněž
vyplývá, že zrušení pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí.
[11] Takovou vadou však napadené rozhodnutí netrpí. V prvostupňovém rozhodnutí správce
daně konkrétně a srozumitelně uvedl, že z průběhu daňového řízení se společností Muramax
vyplynulo, že žalobce přijímal od této společnosti zdanitelná plnění. Žalobce si byl vědom toho,
za jakým účelem vyžadoval správce daně poskytnutí součinnosti. Přesto však odmítl podklady
předložit. Stěžovatel má za to, že v takovém případě se ze strany žalobce jedná o závažné
ztěžování správy daní, neboť v důsledku neposkytnutí součinnosti nemohl správce daně
porovnat informace tvrzené společností Muramax s informacemi získanými od jeho obchodního
partnera (žalobce). Tato úvaha je dle stěžovatele seznatelná i z napadeného rozhodnutí a je věcně
přezkoumatelná. Krajský soud měl tedy přikročit k věcnému přezkumu a vyhodnotit, zda byla
tato úvaha správná. Požadavky soudu na detailnější odůvodnění považuje stěžovatel
za přemrštěné, přičemž z obsahu rozsudku není ani patrné, jaké podrobnější informace by mělo
napadené rozhodnutí obsahovat. Pokud se jedná o soudem odkazovanou judikaturu, považuje
ji stěžovatel za nepřiléhavou, neboť se týkala skutkově odlišných situací.
[12] Za zcela irelevantní ve vztahu k posuzování správnosti prvostupňového rozhodnutí
považuje stěžovatel následný průběh daňového řízení se společností Muramax. Pořádková pokuta
představuje operativní nástroj k zabezpečení rychlého splnění požadované veřejnoprávní
povinnosti a tím pádem i efektivního průběhu správního (zde daňového) řízení. Pořádkovou
pokutou se bezprostředně vynucuje plnění příslušných procesních povinností nepeněžité povahy.
Bylo by proti smyslu samotného institutu pořádkové pokuty a proti smyslu účelného procesního
jednání správce daně, aby s jejím uložením (jsou-li splněny zákonné podmínky) otálel a vyčkával
např. na výsledek daňového řízení.
[13] Stěžovatel uvádí, že zákon nestanoví jako předpoklad uložení pořádkové pokuty úplné
zmaření či znemožnění správy daní. Postačuje určitá intenzita ohrožení správy daní, která byla
v nyní souzené věci naplněna tím, že žalobce úmyslně a bez dostatečné omluvy opakovaně
neposkytoval správci daně součinnost (přičemž bylo naprosto zřejmé, že ani do budoucna
ji poskytnout nehodlá). Přitom věděl, že požadované listiny a údaje zamýšlí správce daně využít
při prověření skutečného stavu věci a ověření daňové povinnosti společnosti Muramax.
[14] Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu,
jíž se musí soud zabývat i bez návrhu. V posuzované věci však vystavěl krajský soud závěry
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí na argumentaci, která zcela přesahovala rámec
žalobních námitek. Konkrétně uvedl, že nemůže věcně přezkoumat naplnění podmínky
závažného ztěžování správy daní, neboť mu není zřejmé, proč nebylo možné některé
z požadovaných informací získat od jiného orgánu veřejné moci, popřípadě zda všechny
požadované údaje mohou být relevantní v daňovém řízení se společností Muramax. Úvahu,
zda výzvy správce daně k poskytnutí údajů a informací resp. rozsah výzvami požadovaných
informací obstojí i z pohledu §58 odst. 1 a odst. 3 daňového řádu, však poprvé předestřel
až krajský soud v odůvodnění zrušujícího rozsudku. Žaloba neobsahuje ve vztahu k těmto
otázkám žádný konkrétní žalobní bod a ani v řízení před daňovými orgány žalobce v tomto
směru neargumentoval. Krajský soud tedy za žalobce domýšlel žalobní argumentaci, čímž
mu poskytl neoprávněnou výhodu. Stěžovatel má za to, že pokud v žalobě zůstala otázka
zákonnosti výzvy vydané dle §57 odst. 1 daňového řádu nedotčena, je třeba vycházet z premisy,
že tento předpoklad byl ve věci naplněn.
[15] Postup krajského soudu shledává stěžovatel nesrozumitelným. Soud nejenže se zabýval
zákonností výzev nad rámec žalobní argumentace, ale tento svůj postup ani náležitě neodůvodnil.
V konečném důsledku nicméně ani nezákonnost výzev nekonstatoval, přičemž pouze shledal
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí k této (v odvolacím řízení nenamítané) otázce.
Proto považuje stěžovatel rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný.
[16] Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalobce se k obsahu kasační stížnosti žádným způsobem nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by byl nucen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl (mimo jiné) také nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu z důvodu jeho nesrozumitelnosti. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval
touto otázkou. Z ustálené judikatury vyplývá, že nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost
je zejména takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, nebo jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod uvedený pojem spadají
i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 78, č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost
je dále takové rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náležitosti, či jehož výrok je v rozporu
s odůvodněním. V neposlední řadě se může jednat kupříkladu o rozhodnutí, jehož závěry jsou
v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, nebo jehož odůvodnění je ve vztahu k výroku
nejednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS).
[21] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud žádnou takovou vadu přezkoumávaného
rozsudku neshledal. Z jeho obsahu je zcela zřejmé, jakým způsobem soud o věci rozhodl,
přičemž odůvodnění rozsudku je v souladu s jeho výrokem. Úvahy krajského soudu jsou
srozumitelné a vnitřně konzistentní. Pro úplnost soud doplňuje, že rozsudek nelze považovat
ani za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť z jeho obsahu je zřejmé, jak o věci soud
uvážil, které části žalobní argumentace přisvědčil a z jakých důvodů. Nejvyšší správní soud tedy
shledal, že nic nebrání provedení věcného přezkumu napadeného rozsudku v rozsahu zbylých
kasačních námitek.
[22] Pokud se jedná o podstatu posuzované věci, mezi účastníky řízení není sporu
o tom, že správce daně zaslal žalobci ve dnech 10. 1. 2019 a 16. 1. 2019 výzvy k poskytnutí údajů
podle §57 odst. 1 písm. b) daňového řádu v souvislosti s daňovým řízením vedeným
se společností Muramax. Na obě tyto výzvy žalobce reagoval odmítavě, přičemž dal jednoznačně
najevo svůj záměr požadovanou dokumentaci správci daně neposkytnout.
[23] V řízení před krajským soudem však vyvstala otázka, zda správce daně a žalovaný
dostatečně odůvodnili naplnění podmínek pro uložení pořádkové pokuty podle §247 odst. 2
daňového řádu.
[24] Podle §247 odst. 2 daňového řádu (v rozhodném znění) „[p]ořádkovou pokutu
do 500.000 Kč může správce daně uložit tomu, kdo závažně ztěžuje nebo maří správu daní
tím, že bez dostatečné omluvy nevyhoví ve stanovené lhůtě výzvě ke splnění procesní povinnosti nepeněžité povahy,
která mu byla stanovena zákonem nebo správcem daně, nestanoví-li zákon jiný důsledek.“
[25] Podle §57 odst. 1 daňového řádu (v rozhodném znění) „[p]ovinnost poskytnout údaje
na základě vyžádání správce daně mají orgány veřejné moci a osoby, které a) vedou evidenci osob nebo věcí, b)
poskytují plnění, které je předmětem daně, c) provádějí řízení v případech, jejichž předmět podléhá daňové
povinnosti, nebo d) získávají jiné údaje nezbytné pro správu daní.“
[26] Podle §58 odst. 1 daňového řádu (v rozhodném znění) „[o]rgány veřejné moci a osoby uvedené
v §57 a §57a jsou povinny poskytnout bezúplatně na vyžádání správce daně stanovené údaje nebo dokumenty,
a to v rozsahu nezbytném pro správu daní.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že „[s]právce daně
si může údaje nebo dokumenty podle §57 a 57a vyžádat jen v případě, že je nelze získat z úřední evidence,
kterou sám vede; správce daně si může vyžádat potřebné údaje nebo dokumenty od osob uvedených v §57 a §57a
jen v případě, že je nelze získat od jiného orgánu veřejné moci.“
[27] V projednávané věci krajský soud shledal, že stěžovatel, potažmo před ním správce daně,
nedostatečně odůvodnil naplnění podmínky pro uložení pořádkové pokuty spočívající
v závažném ztěžování správy daní. Stěžovateli vytkl, že se omezil toliko na parafrázi zákonných
ustanovení, aniž by blíže osvětlil, jakým způsobem se neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce
promítlo do daňového řízení vedeného se společností Mumarax. Napadené rozhodnutí tedy soud
považoval za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proti těmto závěrům brojí stěžovatel,
který se domnívá, že z napadeného rozhodnutí jsou důvody uložení pořádkové pokuty
dostatečně seznatelné, a krajský soud měl proto přikročit k posouzení zákonnosti postupu
stěžovatele.
[28] Nejvyšší správní soud již setrvale judikuje, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je dána především tehdy, založil-li soud či správní orgán rozhodovací důvody na skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (např. již citovaný rozsudek
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006
Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů je i takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud či správní orgán
řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníků řízení a proč
podřadil popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy (rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j.
4 As 5/2003 – 52).
[29] Jak vyplývá z §247 odst. 2 daňového řádu, jedním z esenciálních předpokladů uložení
pořádkové pokuty je skutečnost, že v důsledku neposkytnutí součinnosti (neuposlechnutí výzvy
správce daně) dojde ke zmaření či závažnému ztížení správy daní. Nejvyšší správní soud tedy
souhlasí s krajským soudem v tom směru, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty musí
obsahovat přezkoumatelnou úvahu daňového orgánu ve vztahu k otázce, do jaké míry,
či zda vůbec mělo nepředložení požadovaných údajů a listin dopad na postup správce daně
v dotčeném řízení či při spravování daně (v nynější věci v daňovém řízení se společností
Muramax).
[30] Pokud se jedná o posuzovanou věc, konkrétní úvahu k nastíněné otázce neobsahuje
ani prvostupňové rozhodnutí, ani napadené rozhodnutí stěžovatele. Správce daně pouze
v obecné rovině uvedl, že žalobce bez omluvy neposkytl požadované informace, které jsou
nezbytné pro stanovení daňové povinnosti jiného subjektu. Tyto informace přitom nebylo možné
získat z evidencí správce daně ani od jiného orgánu veřejné moci (viz s. 4 prvostupňového
rozhodnutí). Jedná se tedy o zcela povšechné tvrzení, které, jak správně zdůraznil i krajský soud,
představuje v zásadě parafrázi zákonných ustanovení. Obdobným způsobem se s uvedenou
otázkou vypořádal i stěžovatel, a to přesto, že již v odvolání žalobce namítal nenaplnění
podmínky spočívající v závažném ztěžování či maření správy daní, respektive
nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí ve vztahu k naplnění této podmínky.
[31] Nejvyšší správní soud tedy považuje za správný závěr krajského soudu, že napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud nemohl přikročit k posouzení zákonnosti uložení
pořádkové pokuty, neboť ani správce daně, ani stěžovatel neosvětlili, jak žalobce zmařil
či závažně ztížil postup v daňovém řízení či při správě daně u společnosti Muramax. Obecné
tvrzení, že požadované listiny jsou pro ověření či stanovení daňové povinnosti společnosti
Muramax nezbytné, je zcela nedostačující. Totéž platí ohledně tvrzení, že vyžadovanou
dokumentaci nebylo možné získat od jiného orgánu veřejné moci. Soud se pak neztotožňuje
ani s argumentem stěžovatele, že zákonem požadovaná intenzita ztěžování správy daní vyplývá
již ze skutečnosti, že žalobce bez omluvy nevyhověl (ani opakované) výzvě správce daně. Tato
okolnost, tj. nevyhovění výzvě bez náležité omluvy, představuje toliko jeden z několika
předpokladů pro uložení pořádkové pokuty. S jeho naplněním ovšem nelze automaticky spojovat
i splnění podmínky maření či závažného ztěžování správy daní, což je ostatně patrné již
se samotné dikce §247 odst. 2 daňového řádu. Z citovaného ustanovení plyne jednoznačný
úmysl zákonodárce sankcionovat pořádkovou pokutou pouze takové odepření součinnosti,
které se projevuje určitou mírou závažnosti a intenzitou. Nelze proto přijmout výklad, který
by umožňoval potrestat každé neuposlechnutí výzvy správce daně ke splnění procesní povinnosti
nepeněžité povahy ve smyslu §57 a 58 daňového řádu.
[32] Z uvedeného je zřejmé, že požadavek krajského soudu na náležité odůvodnění
rozhodnutí, jímž se ukládá pořádková pokuta (tj. i napadeného rozhodnutí stěžovatele, které tvoří
s prvostupňovým rozhodnutím jeden celek), je zcela legitimní. To platí tím spíše, že navzdory
mnoha specifikům, jimiž se ukládání pořádkové pokuty vyznačuje (a na něž poukázal
v napadeném rozsudku i krajský soud), spadá uvedený institut do oblasti správního trestání.
[33] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit, že (stejně jako před ním krajský
soud) nečiní závěr, zda byly v posuzované věci zákonné předpoklady pro uložení pořádkové
pokuty naplněny či nikoliv. S ohledem na absenci odpovídajících úvah v napadeném rozhodnutí
(popřípadě prvostupňovém rozhodnutí) totiž takový závěr ani učinit nelze. Krajský soud tedy
správně dovodil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k podmínce „závažného
ztěžování či maření správy daní“. Nelze vyloučit, že v posuzované věci takové důvody existovaly.
Stěžovatel je však v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl. Za současného stavu tak není
kupříkladu zřejmé, zda neposkytnutí požadovaných listin a údajů představovalo zásadní překážku
pro zjištění a stanovení daně společnosti Muramax, či zda bylo možné v řízení bez větších obtíží
pokračovat i bez nich. V této souvislosti poukázal krajský soud mimo jiné na tvrzení žalobce
(které stěžovatel nikterak nezpochybnil), že správce daně již vůči němu nečinil žádné další úkony
za účelem získání podkladů (např. další výzva, místní šetření), což nezbytnosti požadovaných
údajů a listin příliš nenasvědčuje. Nejvyšší správní soud přitom v reakci na argumentaci v kasační
stížnosti akcentuje, že nikterak nezpochybňuje nutnost použití pořádkové pokuty operativně,
tj. neprodleně po porušení povinnosti, aniž by správce daně např. vyčkával výsledku řízení,
či toho, zda se mu podaří podklady zajistit jiným způsobem. To však nic nemění na skutečnosti,
že správce daně musí své konkrétní úvahy o nezbytnosti podkladů a důsledcích jejích
neposkytnutí vtisknout do odůvodnění rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Těmto
požadavkům však ani správce daně, ani stěžovatel nedostáli. Námitka stěžovatele, že napadené
rozhodnutí je odůvodněno dostatečným a přezkoumatelným způsobem, je tedy nedůvodná.
[34] Konečně se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž tvrzením stěžovatele, že krajský soud
vybočil z mezí soudního přezkumu vytyčeného žalobními body, čímž žalobci poskytl v řízení
neoprávněnou výhodu. K tomu soud uvádí, že postup soudu ve správním soudnictví je vystavěn
na dispoziční zásadě vyjádřené v §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumává výroky
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Z uvedeného pravidla existují výjimky, z nichž některé
vyplývají přímo ze zákona (§76 odst. 2 s. ř. s.), jiné pak dovodila soudní judikatura (absolutní
neplatnost smlouvy, prekluze práva, porušení čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod,
porušení principu non-refoulement apod.). Pro vady řízení je bez žalobní námitky soud oprávněn
zrušit rozhodnutí správního orgánu pouze tehdy, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, č. j.
7 Azs 79/2009 – 84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Mezi takové vady řízení se podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. řadí i nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů.
[35] V nyní projednávané věci zrušil krajský soud napadené rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost. Takovou vadu sice žalobce výslovně nenamítal, argumentoval však
neexistencí důvodů pro uložení pořádkové pokuty, neboť nedošlo k naplnění podmínky
závažného ztěžování správy daní. K tomu uvedl, že správce daně ani stěžovatel neuvedli žádný
negativní následek neposkytnutí požadovaných listin a údajů. Vzhledem k tomu, že napadené
rozhodnutí skutečně neobsahovalo k otázce naplnění podmínky závažného ztěžování či porušení
správy daní žádné konkrétní úvahy (v podrobnostech viz body [31] - [34] tohoto rozsudku),
nemohl soud zákonnost napadeného rozhodnutí v tomto rozsahu přezkoumat, pročež
mu nezbylo nic jiného, než jej zrušit právě z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti.
[36] Pokud přitom stěžovatel vybočení z mezí soudního přezkumu shledává ve skutečnosti,
že krajský soud hodnotil zákonnost výzev k poskytnutí údajů podle §57 odst. 1 písm. b)
daňového řádu (konkrétně podmínek vyplývajících z §58 odst. 1 a 3 daňového řádu), Nejvyšší
správní soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž nikterak
nevyplývá, že by se soud samostatně zabýval zákonností dotčených výzev. Úvahy soudu, zda byly
požadované dokumenty nezbytné pro správu daní, či zda si je správce daně nemohl obstarat
z jiných zdrojů, totiž směřovaly k posouzení naplnění podmínek pro uložení pořádkové pokuty
spočívající v závažném ztěžování či maření správy daní. Pokud by si totiž správce daně mohl
podklady obstarat jiným způsobem, či pokud by nebyla požadovaná dokumentace pro zjištění
či stanovení daňové povinnosti, či jiných nutných úkonů při správě daně společnosti Muramax
nezbytná, chyběl by jeden ze základních předpokladů pro uložení pořádkové pokuty, neboť
v důsledku jejího neposkytnutí by nedocházelo k závažnému ztížení (maření) správy daní.
Pochybnosti krajského soudu o nezbytnosti všech požadovaných listin jsou přitom zcela
na místě, neboť jak vyplývá z výzev ze dne 10. 1. 2019 a 16. 1. 2019, správce daně nejenže
od žalobce požadoval velmi podrobné informace ve vztahu k pracovní síle poskytované žalobci
společností Muramax (mimo jiné též lékařské prohlídky, povolení od inspektorátu práce apod.),
ale také dokumentaci vztahující se k využití pracovních sil od jakýchkoliv jiných dodavatelů.
I z těchto důvodů by měl stěžovatel v případě uložení pořádkové pokuty ozřejmit, jaký vliv mělo
neposkytnutí požadovaných údajů a listin na postup v daňovém řízení se společností Muramax.
[37] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitku vybočení z mezí soudního přezkumu
důvodnou, neboť otázka nezbytnosti požadovaných listin, potažmo existence jiných alternativ
k jejich získání (např. od jiného orgánu veřejné moci), úzce souvisí s naplněním podmínek
pro uložení pořádkové pokuty (konkrétně podmínky závažného ztěžování či maření správy daní).
[38] Kasační soud proto uzavírá, že krajský soud o věci uvážil správně, jestliže poukázal
na zásadní nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí, pročež jej shledal
nepřezkoumatelným.
V. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Úspěšný žalobce nečinil v řízení žádné úkony, proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu