ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.129.2020:54
sp. zn. 1 As 129/2020 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové, v právní věci žalobkyně: ADMIRAL
GLOBAL BETTING a.s., se sídlem Komořany 146, proti žalovanému: Ministerstvo financí,
se sídlem Letenská 15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Hlavní město Praha,
se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne
28. 1. 2015, č. j. MF-36352/2014/34/2901-RK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 5 Af 22/2015 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně a osoba zúčastněná na řízení ne m a jí právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně brojí kasační stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který zamítl její žalobu proti rozhodnutí ministra financí. Ten napadeným
rozhodnutím zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2014, č. j.
MF-60249/203/34-3, kterým žalovaný zrušil povolení k provozování loterie nebo jiné podobné
hry podle §50 odst. 3 zákona č 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále
jen „zákon o loteriích“) na adrese Obchodní náměstí 1590/40, Praha 12, ze dne 30. 11. 2009, č. j.
MF-34/88018/2009.
[2] Žalobkyně před městským soudem namítla existenci překážky věci zahájené
a rozhodnuté, neboť žalovaný zahájil také řízení o změně rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007, č. j.
34/26452/2007. Současně tím měl porušit princip ne bis in idem. Dále uvedla, že jí žalovaný
nedoručil výzvu podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní
řád“). Žalobkyně se proto nemohla před vydáním rozhodnutí seznámit s podklady. Nadto
je odůvodnění napadeného rozhodnutí natolik obecné, že jej nelze považovat za přezkoumatelné.
Dále žalobkyně tvrdila, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity,
neboť odporuje principům legitimního očekávání a právní jistoty. Vyhláška hlavního města Prahy
č. 10/2013 (dále jen „vyhláška“) nemůže být okolností, pro kterou nebylo možné loterii a jinou
podobnou hru povolit ve smyslu §43 odst. 1 zákona o loteriích, jelikož byla vydána až po nabytí
právní pomoci rozhodnutí o povolení provozu loterie. Stěžovatelka současně upozornila
na nedodržení notifikačního procesu při přijímání novely zákona o loteriích. Jestliže osoba
zúčastněná na řízení přijala vyhlášku na základě zmocnění v zákoně o loteriích, které nebylo
notifikováno, je vyhláška v rozporu s právem EU. Vyhlášku současně žalobkyně označila
za diskriminační, neboť se vztahuje pouze na některé části hlavního města Prahy, a současně
se netýká loterií provozovaných po internetu. Žalobkyně dále doplnila žalobu podáním ze dne
28. 7. 2015, ve kterém poukázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní
dvůr“) ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary, C-98/14. Česká republika nestanovila přechodné
období poskytovatelům hazardních her, což představuje rozpor s čl. 56 Smlouvy o fungování
Evropské unie (dále jen „SFEU“) a omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 17 Listiny
základních práv Evropské unie.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že právní úprava byla v souladu
s právem EU. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j.
6 As 285/2014 – 32, a uvedl, že žalobkyně netvrdila žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž
základě by bylo možné rozpor s právem EU dovodit. Pokud jde o odůvodnění napadeného
rozhodnutí, ministr se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, byť stručně. Požadavky
na detailnost odůvodnění správních rozhodnutí nemohu být přemrštěné. Na zákonnost
rozhodnutí nemůže mít vliv ani chyba v adrese žalovaného, který uvedl „Obchodní“ namísto
„Obchodní náměstí“. Pokud jde o námitku stran překážky věci rozhodnuté a zahájené, žalobkyně
uvedla spíše argumenty stran druhé z překážek. Žalobkyní zmiňované řízení nemá totožný
předmět s nyní projednávanou věcí, a proto nejde o řízení zahájená z téhož důvodu. Není tedy
splněna podmínka podle §48 odst. 1 správního řádu. Žalobkyní tvrzené porušení zásady ne bis in
idem není přiléhavé, neboť jde o zásadu, které se uplatňuje ve správním trestání. Pokud
jde o námitku nemožnosti seznámit se s podklady, ani tu městský soud neshledal důvodnou.
Žalovaný totiž žalobkyni vyzval k vyjádření se k podkladům ve smyslu §36 odst. 3 správního
řádu v oznámení o zahájení řízení ze dne 20. 5. 2013. Takový postup je přitom zcela v souladu
se správním řádem a odpovídá zásadě hospodárnosti správního řízení.
[4] Pokud jde porušení zákazu retroaktivity, ani s touto námitkou se městský soud
neztotožnil. Vyhláška neruší dříve vydaná rozhodnutí zpětně (pravá retroaktivita), pouze
ovlivňuje jejich účinnost do budoucna (nepravá retroaktivita), a proto námitka žalobkyně
neobstojí. Co se týče ochrany legitimního očekávání, ani zde městský soud žalobkyni nepřisvědčil.
U provozovatelů loterií nemůže vzniknout legitimní očekávání, že jejich podnikání nebude
regulováno obecně závaznými vyhláškami. Pravomoc obcí regulovat hazard na svém území plyne
z §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“). Z toho důvodu
také není relevantní námitka stran nedodržení notifikačního procesu, z čehož žalobkyně dovozuje
nezákonnost zmocnění, a tedy i vyhlášky. Duplicita zmocnění v zákoně o loteriích a v zákoně
o obcích přitom tomuto závěru neodporuje. Závěrem městský soud nepřitakal ani námitce
diskriminačního charakteru vyhlášky. Vyhláška zakazuje hazard na celém území Prahy 12, a proto
nemůže být diskriminační. Osoba zúčastněná na řízení současně uvedla důvody, pro které
přistoupila k regulaci hazardu právě tímto způsobem. Městská část Praha 12 vypustila všechna
místa na svém území ze seznamu míst, na kterých lze provozovat hazard, již s účinností
od 1. 1. 2012. Z tohoto důvodu nemohla být provozovna žalobkyně zařazena na seznam míst,
na kterých je hazard povolen. K provozu hazardu prostřednictvím internetu městský soud uvedl,
že je složitěji dostupný než v herně, a proto je ohrožení veřejného pořádku vyšší v případě
hazardu provozovaného „fyzicky“.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) založila kasační stížnost na důvodech, které opírá o
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Namítá, že vyhláška je diskriminační a odporuje pravidlům hospodářské soutěže, jelikož staví
překážky vstupu na trh. Noví provozovatelé nemají možnost vstoupit na trh, jelikož vyhláška
ponechala povolený hazard pouze na místech, kde již existoval. Noví provozovatelé tak nemají
šanci otevřít hernu ani vedle stávajících provozoven, ačkoliv by vliv na veřejný pořádek zůstal
stejný. Osoba zúčastněná na řízení tak vytvořila nezákonný numerus clausus heren a kasin ve městě,
aniž by transparentně uvedla důvody takového rozhodnutí. Stěžovatelka odkázala na stanovisko
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014, ze kterého vyplývá, že obce musí
prokázat důvody povolení pouze určitého počtu provozoven. Z těchto důvodů je vyhláška
předmětem přezkumu před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Vyhláška je současně
diskriminační, neboť neřeší provoz loterií na internetu. Stěžovatelka nesouhlasí
s tím, že přístupnost hazardu na internetu je složitější, neboť přístroj s internetem má většina
obyvatel České republiky. Dále odkázala na rozsudek Soudního dvora Berlington Hungary, z nějž
vyplývá, že jsou-li součástí klientely také občané z jiných členských států EU, jde o přeshraniční
poskytování služeb a je tak dotčen čl. 56 SFEU. Do Prahy totiž přijíždí turisté nejen
za památkami, ale také za nočním životem. Stěžovatelka může tuto skutečnost prokázat
statistikami z jiných kasin, která provozuje ona či její sesterské společnosti. Pokud jde o negativní
vliv loterie provozované stěžovatelkou na veřejný pořádek, byl potlačen tím, že ji stěžovatelka
provozovala v obchodním centru, ve kterém byla pod dohledem bezpečnostní agentury.
Konečně stěžovatelka zopakovala také námitku stran nedodržení notifikačního procesu.
S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že osoba zúčastněná na řízení
postupovala při regulaci hazardu na svém území racionálně. Skutečně tak byl vytvořen numerus
clausus provozoven, jelikož městské části měly možnost hazard vyloučit nebo jej ponechat
ve stávající podobě. Takový postup však není sám o sobě diskriminační ani svévolný a odpovídá
zákonnému zmocnění podle §50 odst. 4 zákona o loteriích. Úmyslem osoby zúčastněné na řízení
bylo regulovat výherní přístroje, a proto je argumentace stěžovatelky stran internetových loterií
scestná. K námitce porušení čl. 56 SFEU žalovaný uvedl, že stěžovatelka svůj argument
nepodpořila žádnými důkazy – není tedy zřejmé, zda má zahraniční klientelu či zda na ni cílí.
Existenci unijního prvku považuje pouze za akademickou otázku, která by neměla vliv
na výsledek řízení. Námitka nedodržení notifikačního procesu zákona o loteriích je zcela lichá,
jelikož tento proces byl dodržen. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
III. Přerušení řízení a další vyjádření účastníků řízení
[7] Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil, a to s odkazem na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 177/2016 - 44, kterým pátý senát
předložil rozšířenému senátu otázku, jež mohla být rozhodná v nyní projednávané věci.
Rozšířený senát usnesením ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 As 177/2016 - 61, položil Soudnímu dvoru
předběžné otázky. Dne 3. 12. 2020 vydal Soudní dvůr rozsudek ve věci BONVER WIN,
C-311/19, ve kterém dovodil, že „[č]lánek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije
na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté,
co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány
takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského
státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům
ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena.“
Rozšířený senát pak usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 5 As 177/2016-139, vrátil věc pátému
senátu.
[8] Nejvyšší správní soud dne 15. 3. 2021 rozhodl o pokračování v řízení s tím, že dal
účastníkům řízení možnost vyjádřit se k situaci po rozhodnutí Soudního dvora. Tuto možnost
využil pouze žalovaný. Ten uvedl, že do rozhodnutí Soudního dvora zastával stanovisko shodné
s ustálenou tuzemskou rozhodovací praxí, tedy že v otázce stanovení míst, na kterých
je dovoleno provozovat hazardní hry obecně závaznými vyhláškami obcí, se tzv. unijní prvek
nevyskytuje. Není tedy možné aplikovat čl. 56 SFEU. Přestože tento názor je nutno ve světle
rozsudku BONVER WIN přehodnotit, nadále se jedná o čistě akademickou otázku, která
nemůže mít vliv na rozhodovací praxi jako takovou, nanejvýše by mohla ovlivnit odůvodnění
těchto rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že existence unijního prvku není automatická
a stěžovatelka ji musí tvrdit a prokázat. Stěžovatelka námitky stran aplikace čl. 56 SFEU uvedla
až v doplnění žaloby po vydání rozsudku ve věci Berlington Hungary, avšak velmi obecně. Existenci
unijního prvku tedy neprokázala. Žalovaný dále uvedl, že omezení loterií sleduje legitimní cíl,
kterým je ochrana zdraví, neboť omezení směřuje proti hráčské závislosti. Proto jde o dovolené
omezení pohybu služeb uvnitř EU podle čl. 52 SFEU.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
IV. a) Otázka aplikace čl. 56 SFEU
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou aplikovatelnosti čl. 56 SFEU. Podle
něj jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř EU pro státní příslušníky členských
států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. Před
rozhodnutím Soudního dvora ve věci BONVER WIN judikatura českých soudů (nesprávně)
vycházela z toho, že základní zásady práva EU chráněné mj. právě čl. 56 SFEU se na tuzemské
provozovatele hazardních her nepoužijí.
[11] Stěžovatelka tuto námitku uplatnila poprvé až po vydání rozsudku ve věci Berlington
Hungary v doplnění žaloby ze dne 28. 7. 2015, přičemž tento rozsudek byl vydán 11. 6. 2015.
Stejně jako v případě řešeném Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 18. 3. 2021, č. j.
1 As 128/2020 – 55, je i v tomto případě splněna podmínka pro výjimku z koncentrace žalobních
bodů, jíž je změna judikatury (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j.
2 Afs 57/2007 - 92, usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
č. 1546/2008 Sb. NSS). Stěžovatelka tak tuto námitku uplatnila v řízení před městským soudem
včas.
[12] V nyní projednávaném případě se však kasační soud ztotožnil se závěrem městského
soudu, že argumentace stěžovatelky byla zcela obecná. Stěžovatelka dovozovala aplikaci čl. 56
SFEU pouze ze skutečnosti, že její provozovna se nachází na území hlavního města Prahy, aniž
by uvedla, zda její provozovnu navštěvují osoby z jiných členských států EU. Stěžovatelka také
v kasační stížnosti uvedla toliko to, že turisté nepřijíždí do Prahy pouze za památkami,
ale současně za nočním životem, jehož součástí může být také hazard. Stěžovatelka sice
poukázala na skutečnost, že klientelu provozovny je schopna prokázat statistikami, avšak
je nepředložila ani v řízení před městským soudem, ani nyní v řízení o kasační stížnosti,
byť jí Nejvyšší správní soud dal procesní prostor reagovat na závěry plynoucí z rozsudku
BONWER WIN. Tím se nynější věc odlišuje od věci řešené v rozsudku č. j. 1 As 128/2020 – 55.
V ní totiž stěžovatelka uvedla rozhodné skutečnosti a předložila důkazy o návštěvnících z jiných
členských států v reakci na výzvu soudu k vyjádření po vydání rozsudku BONWER WIN. Nyní
projednávaná věc je tak shodná s věcí řešenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2021, č. j. 10 As 48/2020 – 48, jelikož ani tam stěžovatelka neuvedla konkrétní okolnosti,
ze kterých by bylo možné dovodit skutečnou existenci unijního prvku.
[13] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že existenci unijního prvku nelze přepokládat pouze
z důvodu, že by zákazníci z jiných členských států mohli služeb stěžovatelky využít. K prokázání
přeshraničního poskytování služeb nepostačí pouhé tvrzení stěžovatelky o existenci zahraniční
klientely, aniž by takové tvrzení bylo podpořeno důkazy, jako jsou například výpisy ze seznamu
hostů nebo záznamy o výplatách výher atd. Závěr městského soudu je proto třeba korigovat
v tom směru, že aplikace čl. 56 SFEU není v případě provozování loterií a jiných podobných her
vyloučena, avšak stěžovatelka nepředložila městskému soudu ani Nejvyššímu správnímu soudu
konkrétní tvrzení a důkazy, z nichž by bylo možné v jejím případě použití pravidel
o přeshraničním poskytování služeb dovodit.
IV. b) Otázka diskriminační povahy vyhlášky
[14] Stěžovatelka uvedla, že na některých adresách je provozování loterií povoleno a na jiných
nikoliv. Z tohoto důvodu je vyhláška diskriminační, jelikož osoba zúčastněná na řízení
„zakonzervovala“ předchozí stav. Kasační soud uvádí, že již s účinností od 1. 1. 2012 bylo
provozování loterií a jiných podobných her na území Prahy 12 zakázáno, a to včetně provozovny
stěžovatelky (viz usnesení zastupitelstva městské části Praha 12 ze dne 14. 12. 2011, č. 84/2011).
Účelem vyhlášky bylo mimo jiné omezení počtu míst, na kterých mohou být provozovány loterie.
Osoba zúčastněná na řízení před městským soudem také uvedla, že důvod přijetí spočíval
v ochraně veřejného pořádku a prevenci závislosti na hazardu. V tomto ohledu je třeba
odmítnout argument stěžovatelky, že další provozovna na témže místě nijak nezvyšuje rizika
pro veřejný pořádek. Stěžovatelka toto tvrzení ničím nepodložila a neuvedla, z čeho takový závěr
dovozuje. Naopak, další provozovna na témže místě může vést ke zvýšené koncentraci osob
v souvislosti s hraním hazardních her a ke zvýšenému výskytu patologických jevů, a tedy
ohrožení veřejného pořádku.
[15] Námitkou, že vyhláška staví překážky vstupu na trh a že je předmětem řízení před
Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, se Nejvyšší správní soud věcně nezabýval, neboť byla
stěžovatelkou poprvé uplatněna až v řízení o kasační stížnosti, a jako taková je nepřípustná (§104
odst. 4 s. ř. s.).
[16] Stěžovatelka dále namítala, že vyhláška nesplňuje požadavky kladené na obecné právní
předpisy. K tomu kasační soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn.
Pl. ÚS 56/10, č. 293/2011 Sb., kterým zamítl návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky města
Františkovy Lázně, v níž byla stanovena pouze jediná adresa, na které lze provozovat hazardní
hry. Ústavní soud uvedl, že „[v]ztahovat bez dalšího požadavek obecnosti ve stejné míře na obecně závazné
vyhlášky, které regulují aktivity a důsledky lidské činnosti v obcích podle místních specifik, by bylo nepřípadné.
Ve vztahu k obecně závazným vyhláškám, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace [§10
písm. a) obecního zřízení či §50 odst. 4 loterijního zákona] konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic a jejich
částí či návsi nebo konce v malé vesnici), je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak, že se vymezení
míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám,
na něž regulace při aplikaci dopadá.“ Z tohoto důvodu tedy nelze na vyhlášku klást stejné požadavky
jako na zákony či právní akty exekutivy, a proto nemohl kasační soud stěžovatelce ani v tomto
bodě přitakat.
[17] Pokud jde o srovnání s hazardem na internetu, Nejvyšší správní soud uvádí,
že nepovažuje za nutné ani účelné, aby v souvislosti s uplatněnou argumentací srovnával
nebezpečnost různých forem hazardních her. Regulace internetového hazardu a sázení nespadá
do pravomoci obcí a nemůže být předmětem úpravy v obecně závazné vyhlášce (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 As 230/2017 - 45). Otázka regulace
internetových her musí být řešena na celostátní úrovni, tedy zákonem. Ostatně o této skutečnosti
svědčí též znění zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, který s účinností od 1. 1. 2017
nahradil zákon o loteriích. Zákon o hazardních hrách se regulaci internetových hazardních her
podrobně věnuje (§73 – §84), a byl již také předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu
(nález ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 28/16, č. 95/2017 Sb.). O diskriminaci stěžovatelky
ve vztahu k internetovému hazardu tedy nelze hovořit nejen proto, že jde o dvě odlišné formy
hazardu, ale již jen s ohledem na kompetence obce při regulaci hazardu. Ani tato námitka tak není
důvodná.
IV. c) Otázka notifikace zákona č. 300/2011 Sb.
[18] Pokud jde o namítané porušení práva EU, které mělo spočívat v nedodržení notifikačního
procesu, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na níž se také
již odvolával městský soud v napadeném rozsudku. Pravomoc obcí regulovat hazard na jejich
území vyplývá z §10 písm. a) zákona o obcích a není vázána na znění konkrétního ustanovení
zákona o loteriích (nález ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, č. 293/2011 Sb.). Proto vyhláška
obstojí i bez výslovného odkazu na §50 odst. 4 zákona o loteriích (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu č. j. 10 As 62/2015-170 nebo ze dne ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 As 466/2019-45,
a ze dne 17. 10. 2018, č. j. 7 As 309/2017-39).
[19] Z tohoto důvodu není pro posouzení nynější věci otázka dodržení notifikačního procesu
významná. I za předpokladu, že by byl zákon o loteriích hypoteticky nevynutitelný, obstála
by vyhláška právě na základě zmocnění v zákoně o obcích. Kasační soud závěrem odkazuje
na nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „nelze připustit takový výklad
podústavních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních
samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně
závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her,
bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy
bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu §10 písm. d) zákona o obcích, či zda se bude opírat o generální klauzuli
§10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako
podstatné.“ Ústavní soud také porovnal §10 písm. a) zákona o obcích s §50 odst. 4 loterijního
zákona a dospěl k závěru, že obě ustanovení se obsahově překrývají. Z těchto důvodů považuje
Nejvyšší správní soud také tuto námitku za nedůvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
[20] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, žádné náklady nad rozsah jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení
nevznikly žádné náklady v souvislosti s povinností, kterou jí soud uložil, a proto také nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
JUDr. Ivo Pospíšil, Ph.D.
předseda senátu