ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.231.2019:37
sp. zn. 1 As 231/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci navrhovatele: J. H.,
zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Řehůřkem, advokátem, sídlem Bělohorská 3083/59, Brno,
proti odpůrkyni: obec Radiměř, sídlem Radiměř 170, zastoupené Mgr. Ing. Jánem Bahýľem,
advokátem, sídlem Kotlářská 29, Brno, týkající se návrhu na zrušení opatření obecné povahy –
změny č. 1 Územního plánu obce Radiměř, vydané usnesením zastupitelstva obce Radiměř
ze dne 27. 2. 2018, č. 19/II-c a č. 19/II-b, ve znění opatření obecné povahy – doplnění změny
č. 1 Územního plánu obce Radiměř, vydaného usnesením zastupitelstva obce Radiměř ze dne
11. 12. 2018, č. 2/XVII-b, o kasační stížnosti odpůrkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 5. 2019, č. j. 52 A 33/2019 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Odpůrkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrkyně je po v i nna zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Ing. Martina Řehůřka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Navrhovatel jako zmocněnec veřejnosti dle §23 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích domáhal zrušení opatření obecné povahy - změny č. 1 územního plánu obce
Radiměř (specifikované v záhlaví), a to v rozsahu změn č. Z1/9a a Z1/9b, kterými územní plán
obce Radiměř zavedl nové zastavitelné plochy a změnil jejich využití z dosavadního
zemědělského využití na zemědělskou výrobu.
[2] Krajský soud návrhu vyhověl. V dané věci byl od počátku jasně deklarován důvod změny
územního plánu (prokázáno dopisem předsedy představenstva Zemědělského družstva Radiměř
ze dne 12. 2. 2017 o záměru výstavby nové farmy na mléko o kapacitě cca 600 ks dojnic, 50 kusů
telat a silážní žlaby pro potřebu farmy o kapacitě cca 12 000 m
3
). Proti rozšíření zastavitelné
plochy podával zástupce veřejnosti námitky.
[3] Dle soudu nebyla prokázána potřeba vymezení nových zastavitelných ploch podle §55
odst. 4 stavebního zákona, která je základním předpokladem pro to, aby mohla být nová
zastavitelná plocha v souladu se zákonem vymezena. Tato úvaha o potřebě nových ploch musí
být obsažena jak v návrhu územního plánu zpracovávaném pořizovatelem podle §50 odst. 1
stavebního zákona, tak v odůvodnění změny územního plánu, jak vyplývá z §53 odst. 5 písm. f)
stavebního zákona. Vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch obsahuje odůvodnění
změny územního plánu pod písm. K, bod K)2. Zde je uvedeno: „Pro rozvoj obce Radiměř jsou v rámci
změny č. 1 ÚP navrženy plochy pro bydlení v rodinných domech venkovské BV-lokality Z1/13 a ZU1/20,
obě pro cca 1 RD. Pro rozvoj farmy zemědělské výroby severně od obce je navržena plocha Z1/9b o výměře
1, 2843 ha.“ Tuto úvahu však soud vyhodnotil jako obsahově prázdnou. Jedná se o pouhé
konstatování toho, které plochy budou jako nové zastavitelné plochy zemědělské výroby
vymezeny, přičemž zde není uvedena nově vymezená plocha zemědělské výroby označená
v grafické části změny č. 1 územního plánu obce Radiměř jako Z1/9a. Soud konstatoval,
že nedostatky v odůvodnění nelze bagatelizovat zejména za situace, kdy územní plán obce
Radiměř vymezil novou zastavitelnou plochu zemědělské výroby v jižní části obce (Z31),
a to k návrhu téhož subjektu (Zemědělské družstvo Radiměř).
[4] Z tvrzení odpůrkyně, že záměr v jižní části by bylo složité realizovat z důvodu ochrany
vodního zdroje, soudu nebylo zřejmé, jak mohlo vůbec dojít ke schválení zastavitelné plochy
Z 31, a dále z jakého důvodu tedy tato plocha zůstala zachována jako zastavitelná
pro zemědělskou výrobu a nebyla dotčena změnou územního plánu.
[5] Soud konstatoval, že za situace, kdy byla kvalifikovaným způsobem uplatněna nevole
nezanedbatelné části občanů obce Radiměř, bylo nanejvýš vhodné zahrnout do změny územního
plánu vyhodnocení variantních řešení. Zadavatel požadavek na variantní řešení nestanovil,
z kontextu odůvodnění se však podává, že jisté pracovní varianty byly zvažovány. Na str. 17
odůvodnění změny územního plánu se k plochám Z1/9a, Z1/9b, Z1/22 uvádí, že „dílčí změna je
vymezena z důvodu nutnosti řešit možnosti rozšíření areálu ZD a současně rizika nenarušení pohody bydlení a
nenarušení hygienických zatížení obytného prostředí zápachem ze zemědělské výroby. Při lokalizaci dílčí změny
byly pracovně zvažovány různé varianty umístění rozšíření areálu. Na základě pracovních jednání s objednatelem
vzhledem k potřebě zajistit rozvoj ploch pro zemědělskou výrobu a související aktivity je zvolena varianta
rozšířením severním směrem a v jihovýchodní části areálu.“ Dále se zde uvádí: „V případě obou lokalit se
zemědělská půda II. třídy ochrany nachází v relativně úzkém pruhu podél polní cesty vedoucí od areálu ZD
k severu, resp. jihu. V případě jejího nezahrnutí do zastavitelných ploch by vznikla neobhospodařovaná enkláva
zemědělské půdy, nevyužitelná pro hospodaření zemědělskou technikou.“ Podle krajského soudu
se zde nastiňuje, že došlo k pracovnímu zvažování různých variant, ovšem není zřejmé,
a tudíž ani přezkoumatelné, z jakého důvodu byla vyhodnocena jako vhodnější varianta severní.
[6] Krajský soud nesdílel názor odpůrkyně, že povinnost dle §55 odst. 4 stavebního zákona
se nevztahuje na případy, kdy je plocha určená k zemědělskému využití transformována
na zastavitelnou plochu zemědělské výroby, neboť taková výjimka ze stavebního zákona
nevyplývá a nelze ji platně dovozovat z právní úpravy odvodů za odnětí zemědělské půdy prostě
proto, že se jedná o jinou oblast právní úpravy.
II. Kasační stížnost a vyjádření navrhovatele
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala odpůrkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[8] Stěžovatelka namítá, že krajský soud posoudil otázku, zda byla prokázána potřeba
vymezení nových zastavitelných ploch, formalisticky a část odůvodnění opatření obecné povahy
si špatně vyložil.
[9] Smyslem §55 odst. 4 stavebního zákona je ochrana zemědělského půdního fondu.
Způsob využití zemědělské půdy pro zemědělskou prvovýrobu má však dle stěžovatelky v jistém
smyslu výsadní postavení, což dovozuje z absence odvodů za odnětí zemědělské půdy
pro prvovýrobu dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Vymezování ploch pro zemědělskou prvovýrobu je nejpřiléhavější právě pro malé obce (takové
stavby naopak nebudou většinou vznikat v prostředí měst). Smysl §55 odst. 4 stavebního zákona
tak nelze hnát do extrému a požadovat po malé obci, jakou je stěžovatelka, aby vydávané opatření
obecné povahy obsahovalo rozsáhlé úvahy o tom, proč je na jejím území nezbytné vymezení
nových zastavitelných ploch pro zemědělskou prvovýrobu.
[10] Na území stěžovatelky jsou historicky dvě střediska zemědělské prvovýroby, jižní
a severní. S ohledem na ochranné pásmo Březovského vodovodu se zemědělskému družstvu
nepodařilo v jižním středisku získat povolení k umístění stavby pro zemědělskou prvovýrobu,
ačkoliv tam územní plán rozšiřování předvídal. Veřejný zájem na ochraně vodního zdroje je
zřejmý. Zemědělské družstvo proto požádalo stěžovatelku o změnu územního plánu v podobě
rozšíření plochy severního zemědělského střediska. Stěžovatelka považovala zachování
zemědělské prvovýroby na svém území za výhodné, proto změnou č. 1 územního plánu
zemědělskému družstvu vyhověla a rozšířila plochu severního zemědělského střediska. Současně
stěžovatelka k námitkám navrhovatele nové zastavitelné plochy přiléhající k severnímu
zemědělskému středisku maximálně redukovala a mezi pozemky navrhovatele a severní
zemědělské středisko umístila plochu pro pás izolační zeleně. Zemědělské družstvo by mohlo
podpůrné stavby pro stavby v areálu umístit na nezastavěném území v okolí severního střediska
i na základě §18 odst. 5 stavebního zákona, stěžovatelka však chtěla jednat otevřeně a poctivě
a stanovit podmínky umožňující ochranu obce i navrhovatele.
[11] Krajský soud při hodnocení, zda byla prokázána potřeba nových zastavitelných ploch,
pominul zadání změny územního plánu. Již v zadání byl projektantovi stanoven úkol prověřit
požadavky na změnu využití území kolem severního zemědělského střediska. Z odůvodnění
změny územního plánu následně plyne, že dotčený orgán ochrany zemědělského půdního fondu
souhlasil s vyhodnocením důsledků navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond
a i pořizovatel posouzením návrhu změny podle §54 odst. 1 stavebního zákona dospěl k názoru,
že je v souladu s právními předpisy. Úvahu projektanta o důvodu, který vedl k vymezení nových
zastavitelných ploch lze nalézt v odůvodnění v části E)1. „Vyhodnocení záboru pozemků
zemědělského půdního fondu“, bodě „Údaje o areálech a objektech staveb zemědělské
prvovýroby“.
[12] Z části odůvodnění nazvané „Zdůvodnění vhodnosti navrženého řešení v porovnání
s jinými možnými variantami“ dle stěžovatelky neplyne, že by došlo ke vzájemnému posuzování
rozšiřování zemědělské výroby v jižním a v severním středisku. Důvodem pořízení změny bylo
zjištění, že rozvoji jižního zemědělského střediska brání jiný veřejný zájem - ochrana pitné vody,
tudíž předmětem zvažování bylo toliko, kterým směrem se má rozšířit severní středisko. Úvaha
projektanta v rámci pořizované změny územního plánu tedy nebyla, podle zadání ani nemohla
být, nad variantami rozšiřování jižního či severního střediska, ale byla od počátku postavena
na potřebě rozšířit severní středisko, neboť pro zamýšlený záměr zemědělské prvovýroby nelze
využít plochu jižního zemědělského střediska. Variantnost, které se krajský soud dožaduje, je
zcela nepochopitelná, neboť podle stěžovatelky nemůže být nikterak racionálně odůvodněn vznik
třetího zemědělského střediska v obci.
[13] Stěžovatelka má tedy za to, že potřeba vymezení nové zastavitelné plochy byla dána právě
tím, že územním plánem zamýšlený směr rozvoje zemědělské prvovýroby, tedy do jižního
zemědělského střediska byl znemožněn jiným veřejným zájmem, ochranou pitné vody.
K naplnění původního záměru územního plánu na rozvoji zemědělské prvovýroby tedy změna
č. 1 územního plánu vymezila plochu v severním zemědělském středisku. Rozsah této změny
(Z1/9a a Z1/9b) a kompenzační opatření (Z1/22) přitom odpovídají nalézání kompromisního
řešení mezi různými zájmy v území, viz část J)1. „Komplexní zdůvodnění urbanistické koncepce
změny č. 1.“ V tomto směru bylo také rozhodnuto o námitkách podaných navrhovatelem,
k odůvodnění rozhodnutí o nich se soud ani nevyjádřil, byť jsou také součástí opatření obecné
povahy.
[14] Navrhovatel ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že účelem §55 odst. 4
stavebního zákona není pouze ochrana zemědělského půdního fondu, ale také ochrana
nezastavěného území před neuváženým zastavováním. Výjimku z pravidla dle §55 odst. 4
stavebního zákona nelze dovodit ze zákona č. 334/1992 Sb., z §18 odst. 5 stavebního zákona
ani s poukazem na velikost obce. Rozsah odůvodnění závisí na významu zásahu do chráněných
hodnot. Dopis Zemědělského družstva Radiměř ze dne 12. 2. 2017, který krajský soud provedl
jako důkaz, není součástí OOP ani správního spisu. Tvrzení, že záměr v jižní lokalitě nelze
realizovat, není v odůvodnění změny územního plánu obsaženo. I pokud by toto tvrzení mělo
být „neformalisticky“ bráno nyní v potaz, není samo o sobě dostatečným důvodem pro vymezení
nových zastavitelných ploch, neboť existence ochranného pásma vodního zdroje II. stupně
a priori nevylučuje realizaci záměru ZD Radiměř, k čemuž navrhovatel odkazuje na Veřejnou
vyhlášku Městského úřadu Svitavy č. j. 11501-08/OZP-164-2008/ksv ze dne 7. 3. 2008.
[15] Stěžovatelka dle navrhovatele nezdůvodnila, natož prokázala potřebu nových
zastavitelných ploch. Skutečnost, že investor přehodnotil svůj záměr, takovým důvodem není;
není jím ani nedořešení vlastnických vztahů v ploše Z31 zmiňované v dopise ze dne 12. 2. 2017.
Navrhovatel nesouhlasí s tvrzením, že se stěžovatelka snažila nalézt kompromisní řešení mezi
zájmem ZD Radiměř a zájmy veřejnosti. Stěžovatelka kvalifikovala soukromý zájem investora
jako veřejný zájem na rozvoji zemědělství a zájem veřejnosti na ochraně krajiny a zdravých
životních podmínek jako soukromý zájem vlastníků dotčených nemovitostí.
[16] Nesrozumitelnost odůvodnění změn způsobila sama stěžovatelka, když zavádějícím
způsobem srovnávala vhodnost severní a jižní varianty, namísto zdůvodnění potřebnosti nové
zastavitelné plochy na severu. Má-li se toto odůvodnění týkat variant rozšíření severního areálu,
jak nyní stěžovatelka vysvětluje, nic to nemění na závěru krajského soudu, že sice zřejmě došlo
k pracovnímu zvažování variant, avšak není zřejmé a tudíž ani přezkoumatelné, z jakého důvodu
byla vyhodnocena zvolená varianta.
[17] V důsledku nedodržení postupu dle §55 odst. 4 stavebního zákona se vytvořil stav,
kdy se obec ocitla v sevření dvou velkých zastavitelných ploch umožňujících výstavby
velkokapacitních zemědělských staveb, což správně akcentoval i krajský soud.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[19] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[20] Ustanovení §18 odst. 4 stavebního zákona definuje cíle a úkoly územního plánování.
Podle tohoto ustanovení územní plánování určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území
a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Zastavitelné plochy se vymezují s ohledem
na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území. Ustanovení §55 odst. 4 stavebního zákona
pak stanoví, že další zastavitelné plochy lze změnou územního plánu vymezit pouze na základě prokázání
potřeby vymezení nových zastavitelných ploch. Těmto ustanovením odpovídá pravidlo zakotvené v §53
odst. 5 písm. f) stavebního zákona, z nějž vyplývá, že součástí odůvodnění územního plánu je
vyhodnocení účelného využití zastavěného území a vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch.
[21] Lze zmínit, že do 31. 12. 2017 bylo v případě vymezování nových zastavitelných ploch
změnou územního plánu nutno dle §55 odst. 4 stavebního zákona prokázat nejen potřebu
takového vymezení, ale také nemožnost využití již vymezených zastavitelných ploch.
Ačkoliv takto vysoký standard odůvodnění nyní již stavební zákon výslovně nestanoví, stále je
třeba podle tohoto zákona odůvodnit, resp. prokázat potřebu vymezení nových zastavitelných
ploch. Na splnění této podmínky je nutno nadále trvat i vzhledem k obecným zásadám územního
plánování (§18 stavebního zákona). Účelem §55 odst. 4 stavebního zákona není jen ochrana
zemědělského půdního fondu, jak dovozuje stěžovatelka, ale také zajištění stability funkčního
využití ploch určeného územním plánem a vyloučení „bezbřehého“ rozšiřování zastavitelného
území obce (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 As 67/2017 - 38). Posouzení
potřebnosti vymezení nových zastavitelných ploch tak nelze vyloučit s odůvodněním, že nově
vymezovaná zastavitelná plocha bude určena pro zemědělskou výrobu. I stavby zemědělské
výroby se stanou součástí zastavěného území obce a z tohoto hlediska na ně nelze nahlížet
privilegovanou optikou, jakou navrhuje stěžovatelka.
[22] Pojem potřebnosti vymezení nových zastavitelných ploch je relativně neurčitý. Proto je
při jeho výkladu nutno přihlížet zejména k účelu regulace daného ustanovení (§55 odst. 4
ve spojení s §18 stavebního zákona), jak byl vymezen výše. Při posuzování potřebnosti vymezení
nové zastavitelné plochy tak nelze ani po novelizaci daného ustanovení odhlížet od posouzení,
zda regulované území již zastavitelné plochy s totožným funkčním využitím obsahuje, v jakém
rozsahu jsou takové plochy vymezeny, a zda jsou tyto plochy využity.
[23] Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že při posuzování splnění podmínky dle §55
odst. 4 stavebního zákona postupoval formalisticky. Této námitce však Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že v části odůvodnění
změny územního plánu K)2., která je nazvaná „Vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných
ploch“, není k této otázce uvedena žádná argumentace, jedná se pouze o konstatování, že je nově
navržena zastavitelná plocha Z1/9b, nadto absentuje jakákoliv zmínka o ploše Z1/9a, která byla
změnou také vymezena. Ačkoliv pro přehlednost dokumentu by bylo vhodnější, aby bylo
odůvodnění potřebnosti vymezení nových zastavitelných ploch soustředěno na jednom místě,
pokud by taková argumentace byla obsažena v jiné části odůvodnění změny územního plánu,
nebylo by možno ji pominout. Takto stěžovatelka odkazuje na část odůvodnění E)1. Ani tento
bod odůvodnění však dle Nejvyššího správního soudu nepodává dostatečné důvody týkající se
potřebnosti vymezení nových zastavitelných ploch. V části Údaje o areálech a objektech staveb
zemědělské prvovýroby [E)1.] se lze dočíst, že „předmětem dílčí změny Z1/9a a Z1/9b je rozšíření
areálu zemědělské výroby na severní hranici zastavěného území. Součástí Zadání změny č. 1 bylo řešit možnosti
rozšíření areálu ZD a současně rizika nenarušení pohody bydlení a nenarušení hygienických zatížení obytného
prostředí zápachem ze zemědělské výroby. Na základě posouzení možných variant byla zvolena varianta
s rozšířením plochy areálu, které zajistí dostatečné plochy pro rozvoj zemědělské výroby a přitom zajistí
odizolování obytného prostředí.“ Ani tato část textu tedy nedává odpověď na otázku, zda je na území
obce Radiměř potřebné vymezit nové zastavitelné plochy, pouze vysvětluje, jaké faktory byly
při navrhování nové plochy zvažovány.
[24] K námitce navrhovatele týkající se rozporu změny územního plánu s §55 odst. 4
stavebního zákona stěžovatelka v rozhodnutí o námitkách konstatovala, že při návrhu zadání
zvážila potřebu rozvoje a zástavby v lokalitě ploch Z1/9a a Z1/9b: „V obci jsou dva větší areály
zemědělské výroby, vzdálené od sebe zhruba 1,5 km. Větší areál ve středu obce u silnice na Rohoznou přiléhá
bezprostředně k jižní hranici obytného území. Celý areál je zasažen ochranným pásmem vodního zdroje II. stupně.
Menší areál na severní straně území není tímto ochranným pásmem zasažen a odstup od obytné zástavby činí
přes 100 m. I když každá případná nová stavba živočišné výroby musí splňovat přísné podmínky dle současných
zákonů, nelze zároveň vyloučit nějakou nehodu, která by mohla mít dopad do kvality podzemních vod. Proto je
pro rozšíření plochy zemědělské výroby tedy vhodnější severní areál a proto také dochází k vymezení ploch Z1/9a
a Z1/9b.“
[25] Je tedy zřejmé, že tvrzeným důvodem potřebnosti vymezení nových zastavitelných ploch
je vhodnější poloha pro rozšíření zemědělského areálu, a to z důvodu absence ochranného pásma
vodního zdroje a odstupu od obydlené oblasti. Takové odůvodnění by v obecné rovině bylo
možné akceptovat, v projednávané věci však dostatečné není, a to s ohledem na poměry
v řešeném území. Původní územní plán pro zemědělskou výrobu (resp. pro její rozšíření) vymezil
plochu Z 31 přiléhající k zemědělskému areálu na jižní straně obce. Ačkoliv stavební zákon
v novelizovaném znění po stěžovatelce již nepožaduje prokázání nemožnosti využití
již vymezených zastavitelných ploch, již výše soud uvedl, že není možné odhlížet od poměrů
v regulovaném území. Pouhé konstatování o větší vhodnosti plochy z důvodu ochrany vodního
zdroje neobstojí právě z důvodu, že plocha u jižního zemědělského střediska byla původním
územním plánem bez problémů vymezena a stěžovatelka zároveň neuvedla žádnou změnu
poměrů v krajině či nepovolení zamýšlené zemědělské výroby z hygienických či jiných
regulatorních důvodů.
[26] Krajský soud správně poukázal na to, že není zřejmé, proč byla plocha Z 31 (jižní plocha
zemědělské výroby), která je v ochranném pásmu vodního zdroje, vymezena v původním
územním plánu a proč nebyla případně změnou vypuštěna. Nejvyšší správní soud dříve vyslovil,
že již v průběhu procesu přijímání územního plánu by mělo být koncepčně prověřeno,
zda plánované záměry mají vůbec šanci být v budoucnu realizovány a preventivně tak bránit
vynakládání energie a peněz na projekty zcela nesmyslné, nerealizovatelné či (veřejnoprávně)
nepovolitelné. Ačkoliv možnost realizace konkrétního záměru je detailně prověřována až v rámci
územního řízení, právní a za určitých okolností i faktický limit v území může být důvodem
nezařazení takového území k určitému způsobu využití. (srov. rozsudek ze dne 22. 1. 2021,
č. j. 1 As 161/2019 - 56 a rozsudek ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 - 526, obsahující
obdobné závěry k zásadám územního rozvoje). Pokud se po přijetí územního plánu ukázalo,
že záměr rozšíření zemědělské farmy je v původně plánované lokalitě neproveditelný,
či proveditelný se značnými obtížemi, může se jednat o relevantní důvod pro potřebu vymezení
nové zastavitelné plochy. Stěžovatelka však nic takového v odůvodnění změny územního plánu
netvrdila. Ustala na obecném konstatování o existenci ochranného pásma vodního zdroje,
což však samo o sobě neodůvodňuje potřebnost vymezení nové zastavitelné plochy. Je nutno
také souhlasit s krajským soudem, který nepovažoval za únosný výsledek změny územního plánu,
jímž je vymezení ploch pro rozšíření zemědělské výroby jak na severu, tak na jihu obce, aniž by
odůvodnění obsahovalo jakoukoliv zmínku o potřebě takového rozšíření, či dopadech
případného využití obou těchto lokalit k rozšíření zemědělské výroby.
[27] Ačkoliv stěžovatelka ani navrhovatel nečiní sporným, že důvodem pro vymezení nových
zastavitelných ploch byla žádost Zemědělského družstva Radiměř, s touto skutečností zadání
změny územního plánu ani jeho odůvodnění neoperuje a ani doprovodný správní spis
neobsahuje dopis ze dne 12. 2. 2017, ve kterém Zemědělské družstvo Radiměř informuje
o záměru výstavby farmy a který k návrhu navrhovatele provedl při jednání krajský soud.
[28] Stěžovatelce lze přisvědčit ohledně nesprávné interpretace části odůvodnění napadeného
opatření na str. 17 krajským soudem. Posouzení variant, na které je v textu odkazováno,
se netýkalo srovnání severního a jižního zemědělského střediska. Vztahovalo se pouze
k severnímu zemědělskému areálu, a to k posouzení různých možností, jak mají být nové
zastavitelné plochy v severní části přiléhající k současnému zemědělskému středisku prostorově
vymezeny. Tato nesprávná interpretace však nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozsudku.
Odůvodnění:
nedostatečného zhodnocení potřebnosti vymezení nových zastavitelných ploch,
jak bylo shora uvedeno, obstojí samo o sobě. Na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že nelze
považovat za oprávněný požadavek krajského soudu na vypracování variantního řešení návrhu
změny územního plánu ve smyslu §47 odst. 5 stavebního zákona, neboť na variantním řešení
zákon trvá jen v odůvodněných případech nebo pokud to vyžaduje dotčený orgán. Lze však
zopakovat, že potřeba vymezení nových zastavitelných ploch musí být odůvodněna
s přihlédnutím k již existujícím zastavitelným plochám se stejným funkčním využitím jako nově
navrhované plochy, což je v nyní posuzovaném případě právě plocha Z 31 navazující na jižní
zemědělské středisko. Srovnání možností obou těchto středisek pak mohlo zcela jistě vést
ke kvalitnějšímu odůvodnění potřebnosti vymezení nové plochy na severu (setrvala-li by
stěžovatelka po provedeném srovnání na této variantě). Dostatečného odůvodnění potřebnosti
vymezení nových ploch však bylo možno dosáhnout i bez variantního posouzení požadovaného
krajským soudem.
[29] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že vzhledem k důvodu zrušení části změny
územního plánu spočívajícímu v nedostatečném odůvodnění se soudy v rámci přezkumu
nemohly zabývat otázkou souladu samotného vymezení nových zastavitelných ploch s hmotným
právem či nepřiměřeným zásahem do práv osob, jež navrhovatel zastupoval.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[31] Stěžovatelka je při dalším postupu vázána závazným právním názorem vysloveným
v rozsudku krajského soudu se zohledněním jeho dílčích korekcí uvedených v tomto rozsudku.
[32] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
[33] Navrhovatel měl ve věci úspěch, proto mu podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší právo
na náhradu nákladů řízení. Náklady tvoří odměna a hotové výdaje zástupce. Zástupce
navrhovatele učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření
ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Soud
proto navrhovateli přiznal částku 3 100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu],
ke které připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce žalobce ve výši 300 Kč za jeden
úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokát je plátcem DPH, částka se proto zvyšuje
o 714 Kč představující 21 % DPH. Celkem tedy navrhovateli náleží náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč. Stěžovatelka je povinna ji uhradit k rukám zástupce
navrhovatele v přiměřené lhůtě, kterou Nejvyšší správní soud stanovil v délce 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu