ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.265.2020:27
sp. zn. 1 As 265/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové, v právní věci žalobkyně: Mgr. L. H.,
zastoupena JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1,
proti žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje, se sídlem
Barvířská 29/10, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2020, č. j. HSLI-
2845-8/KŘ-R-2019, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 7. 2020, č. j. 59 Ad 1/2020 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 3.400 Kč k rukám jejího zástupce advokáta JUDr. Josefa Kopřivy do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně brojila u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále
jen„krajský soud“) žalobou proti rozhodnutí žalovaného označenému v záhlaví. Žalovaný tímto
rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského
záchranného sboru Libereckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), které zároveň potvrdil.
Správní orgán I. stupně uložil žalobkyni povinnost k náhradě škody způsobené ztrátou
jí svěřených předmětů (mobilního telefonu Samsung Galaxy X Cover 4) ve smyslu §97 odst. 1
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“). Žalobkyně tvrdila, že jí byl telefon ukraden na dovolené, v přeplněném
metru v Barceloně ze zapnuté vnitřní kapsy péřové bundy, kterou měla taktéž zapnutou.
Žalobkyně podle správních orgánů neprokázala, že si počínala s dostatečnou obezřetností
a mobilní telefon zabezpečila před krádeží. S telefonem v přeplněném metru neměla
manipulovat, neboť tak na něj upozornila. Současně nebylo zřejmé, že telefon jí byl opravdu
ukraden a že bundu měla skutečně zapnutou. Protokol o nahlášení krádeže španělské policii
nepovažovaly správní orgány za dostatečný.
[2] Žalobkyně v řízení před krajským soudem tvrdila, že před nástupem do metra si běžně
obezřetný člověk nepořizuje důkazy o bezpečném uložení telefonu. Měla za to, že si počínala
náležitě opatrně. Současně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2011,
č. j. 4 Ads 53/2011 – 59, který dopadá i na její případ. Důkazní břemeno v pojetí zastávaném
žalovaným nelze unést.
[3] Krajský soud dal žalobkyni nyní napadeným rozsudkem za pravdu a konstatoval,
že výklad §97 odst. 1 zákona o služebním poměru žalovaným je příliš striktní, jelikož nepřikládá
dostatečný význam tvrzením žalobkyně a předloženým důkazům. Následkem takového výkladu
je vyprázdnění smyslu tohoto ustanovení. Krajský soud uvedl, že verze žalobkyně je hodnověrná,
ze spisu vyplývá, že péřovou bundu měla v den krádeže na sobě, což je patrné z fotografií, které
předložila. Současně je ze spisu zřejmé, že telefon byl v uvedený večer aktivní ve Španělsku.
Ve spisu se také nachází zápis Guardia Urbana (městská policie), ze kterého plyne, že incident
oznámila. Krajský soud zároveň poukázal na postup žalovaného, který rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil a odvolání proti němu zamítl, avšak současně změnil lhůtu
pro zaplacení náhrady z 31. 1. 2020 na 31. 5. 2020. Takový postup byl podle soudu v rozporu
se správním řádem. Žalovaný měl totiž výrok správního orgánu I. stupně změnit, a nikoliv
jej potvrdit a následně ve výroku svého rozhodnutí stanovit odlišné datum plnění.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
kterou opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Především vytýká krajskému soudu vadný výklad §97 zákona
o služebním poměru. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s otázkou povinnosti příslušníka
bezpečnostního sboru pečovat o svěřené předměty. Žalobkyně nedostatečně prokázala, že ztrátu
nezavinila. Poukázal také na skutečnost, že existence krádeže sama o sobě nezbavuje žalobkyni
povinnosti nahradit jí ztrátu svěřené věci. Současně uvedl, že jakkoliv má pochopení pro situaci
žalobkyně, nemohl s ohledem na judikaturu, komentářovou literaturu a úmysl zákonodárce
postupovat jinak. Dále uvedl, že nemůže rozhodovat totožně v případě, kdy příslušník důkazní
břemeno unese a prokáže, že věc dostatečně zabezpečil, a v případě, kdy příslušník břemeno
neunese. Závěrem uvedl, že zpráva o oznámení údajné krádeže neprokazuje, že ke krádeži
skutečně došlo. Také fotografie bundy nedokazuje, že ji žalobkyně skutečně měla na sobě
při cestě v metru a že telefon byl uložen ve vnitřní kapse, jak žalobkyně tvrdí. Stěžovatel nemůže
rozhodovat na základě domněnek. Krajský soud také své úvahy nedostatečně odůvodnil, a proto
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že úmysl zákonodárce jistě nespočívá
v postižení příslušníka za ztrátu věci, kterou nezavinil. Tvrzení, že stěžovatel postupoval
v souladu s judikaturou a literaturou, není do rozhodnutí nijak promítnuto. Závěry stěžovatele
zjevně vychází z toho, že žalobkyně o krádeži lhala. Jeho argumenty považuje za zaujaté
a opakující se. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal její
důvodnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud
však této námitce nepřisvědčil. Z rozsudku krajského soudu je zřejmé, z jakých důvodů zrušil
rozhodnutí stěžovatele. Ztotožnil se s žalobkyní v tom, že její verze událostí je hodnověrná
a plyne z ní, že telefon dostatečně zabezpečila a jeho krádež ihned nahlásila. Krajský soud také
přihlédl k tomu, že ze spisu neplynou skutečnosti, které by verzi žalobkyně vyvrátily. Rozsudek
krajského soudu je tedy srozumitelný, založený na seznatelných důvodech, a tedy
přezkoumatelný.
[8] Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobkyně měla povinnost mít telefon trvale
zapnutý a jeho prostřednictvím být tzv. v dosahu v souladu s interním pokynem stěžovatele.
V případě krátké nedostupnosti byla povinna zareagovat na zmeškané volání. Proto si žalobkyně
musela vzít telefon s sebou do zahraničí i v době čerpání dovolené. Mezi účastníky také není
sporná skutečnost, že žalobkyně mohla používat telefon k soukromým účelům.
[9] Podle §97 odst. 2 zákona o služebním poměru se příslušník zprostí odpovědnosti zcela,
popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že ztráta svěřených předmětů vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Stěžovatel tvrdí, že žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla, a proto je výklad krajského soudu
nesprávný. Nejvyšší správní soud se ani s touto námitkou neztotožnil.
[10] Krajský soud nepochybil, pokud posoudil žalobkyní předložené důkazy jako dostatečné.
Ze spisu vyplývá, že bunda, do které žalobkyně uložila telefon, je dostatečně bezpečná. Ze spisu
je také zřejmé, že telefon se připojil k síti ve Španělsku v době pobytu žalobkyně v Barceloně
a poslední přihlášení k síti proběhlo 12 minut před údajným časem krádeže, kterou stěžovatelka
nahlásila. Současně ze spisu vyplývá, že žalobkyně měla bundu na sobě během fotbalového
zápasu, na který cestovala metrem, kde jí byl telefon odcizen. Pokud měl stěžovatel pochybnosti,
mohl si od žalobkyně vyžádat metadata s datem pořízení fotografie, případně je zjistit sám, jelikož
žalobkyně mu fotografie zaslala do datové schránky. Nejvyšší správní soud současně poukazuje
na skutečnost, že telefon zapůjčený žalobkyni byl tzv. „chytrý“ (smart phone). Stěžovatel
sám jej tedy mohl lokalizovat pomocí GPS a zjistit, kde se nachází. Tyto úkony měl učinit
i s ohledem na povinnost zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu).
[11] Kasační soud se shoduje s krajským soudem, že pojetí důkazního břemene stěžovatelem
je příliš přísné. V této věci je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně byla povinna
mít telefon zapnutý a být jeho prostřednictvím pro své nadřízené dostupná, případně neprodleně
zareagovat na zmeškaný hovor. Bylo by tak absurdní trvat na tom, že telefon uložený ve vnitřní
kapse zapnuté bundy nebyl dostatečně zabezpečený proti krádeži. V tomto ohledu je také třeba
mít na paměti, že stěžovatelka čerpala dovolenou, avšak povinnost být dostupná ji neumožňovala
jej ponechat doma, nebo v místě, kde trávila dovolenou, jej uložit například v hotelu.
[12] Striktní výklad důkazního břemene a rozsahu prokázání nedostatku zavinění na straně
příslušníka ve služebním poměru by vedl k faktickému omezení určitých činností v době
osobního volna. Příslušník se svěřeným mobilním telefonem, jehož prostřednictvím
se uskutečňuje tzv. dosažitelnost, by se tak například v čase svého osobního volna nemohl vydat
plavat v rybníce, neboť svěřený telefon by při takové činnosti stěží mohl mít fyzicky u sebe
a skrytý v oblečení je snadným cílem krádeže. Výklad rozsahu důkazního břemene tak musí
odpovídat této specifické situaci, kdy svěřený předmět (mobilní telefon) musí mít příslušník
bezpečnostního sboru v podstatě trvale u sebe, neboť jeho prostřednictvím se uskutečňuje
tzv. dosažitelnost. Naopak striktní požadavky na prokázání nedostatku zavinění na straně
příslušníka ve služebním poměru, na nichž postavil své rozhodnutí stěžovatel, by byly
nepřiměřené. Jinými slovy, stěžovatel, resp. bezpečnostní sbor tak musí převzít část rizika jako
vyvážení toho, že jeho příslušníci jsou právě prostřednictvím tohoto svěřeného předmětu
(mobilního telefonu) dostupní i během osobního volna či dovolené. Jak již kasační soud uvedl
výše, toto riziko může bezpečnostní sbor jako vlastník mobilního telefonu eliminovat také
prostřednictvím technických opatření, která umožní mobilní telefon fyzicky lokalizovat.
[13] Nejvyšší správní soud také souhlasí s hodnocením krajského soudu ohledně nesprávného
postupu stěžovatele při změně výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pokud stěžovatel
jeho rozhodnutí potvrdil, souhlasil tak s výrokem i odůvodněním beze zbytku. Nemohl
tak již změnit lhůtu k plnění a tuto změnu navíc neodůvodnit.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a byla zastoupena advokátem.
Proto jí Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti za jeden úkon
právní služby spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)] a současně
paušální náhradu nákladů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4
advokátního tarifu). Žalovaný je tedy povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti celkovou částku ve výši 3.400 Kč k rukám jejího advokáta JUDr. Josefa
Kopřivy, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu