ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.29.2021:46
sp. zn. 1 As 29/2021 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové, v právní věci žalobkyně: CEC Praha a.s.,
se sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5, zastoupena Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem
se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti žalovanému: Celní úřad pro hlavní město Prahu,
se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2020,
č. j. 118504-30/2020-510000-12, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 18 Af 9/2020-126,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný dne 11. 2. 2020 provedl kontrolu v provozovně „STAR ARENA ANDĚL“
právní předchůdkyně žalobkyně na adrese Štefánikova 230/7, Praha 5. Žalovaný zde zadržel
celkem 22 technických herních zařízení (dále jen „terminály“), dále hotovost ve výši 558.450 Kč,
8 nulovacích klíčů se dvěma kartami a 47 klíčů k terminálům. Po zadržení věcí nabyla věci
do vlastnictví žalobkyně, a to ke dni 1. 4. 2020 na základě smlouvy o prodeji závodu z majetkové
podstaty ze dne 20. 2. 2020. Žalovaný zadržel věci z důvodu podezření, že právní předchůdkyně
žalobkyně provozovala terminály bez povolení, a tedy v rozporu se zákonem č. 186/2016 Sb.,
o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Rozpor měl spočívat
v tom, že povolení předložená žalobkyní neodpovídala rozhodnutím evidovaným Ministerstvem
financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 25. 9. 2015, č. j. MF-38884/2015/34-4 a č. j.
MF-38884/2015/34-5 (dále jen „rozhodnutí o změně provozovatele“). Námitky insolvenčního
správce právní předchůdkyně žalobkyně Ing. Davida Jánošíka proti zadržení věcí ředitel
žalovaného napadeným rozhodnutím zamítl. Žalobkyně proti rozhodnutí podala žalobu
k městskému soudu v Praze, který ji napadeným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobkyně v žalobě namítala, že nebyla splněna podmínka „důvodného podezření“.
Pracovníci žalobkyně měli již v době kontroly k dispozici rozhodnutí, ze kterých vyplývá,
že namísto původního provozovatele MASOX, a. s. (rozhodnutí ministerstva ze dne 6. 9. 2013,
č. j. MF-84415/A/2013/34, ze dne 1. 10. 2013, č. j. MF-96553/A/2013/34, ze dne 22. 10. 2013,
č. j. MF-105176/A/2013/34 a ze dne 4. 11. 2013, č. j. MF-107736/A/2013/34) byla
provozovatelem terminálů určena právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný existenci
důvodného podezření dovodil výhradně ze skutečnosti, že ve spisech ministerstva se nachází jiná
rozhodnutí, než jakými disponovala žalobkyně, což si žalobkyně nedokázala vysvětlit. Její právní
předchůdkyně obdržela od ministerstva pouze rozhodnutí, která předložila žalovanému.
Žalovaný také tvrdil, že předloženým rozhodnutím neodpovídá ani žádost žalobkyně, což není
pravda, neboť rozhodnutí byla vydána na základě žádosti ze dne 20. 8. 2015 a tato žádost
se týkala všech sázkových her. Podezření žalovaného se tak zakládalo na nesprávné informaci.
Z těchto důvodů nebyly splněny podmínky pro zadržení věcí podle §121 odst. 1 zákona
o hazardních hrách. Žalobkyně svou argumentaci doplnila v replice k vyjádření žalovaného,
v níž uvedla, že informace ministerstva byly neúplné, původní rozhodnutí z roku 2013 nebyla
řádně zaevidována ani v roce 2020. Listiny zaslané ministerstvem měl žalovaný k dispozici
až 20. 2. 2020. V době kontroly tedy žalovaný neměl k dispozici rozhodnutí ministerstva.
[3] Městský soud shledal, že podmínky pro zadržení věcí byly splněny. Nejdříve se zabýval
výkladem pojmu „důvodné podezření“ a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007–102, č. 1729/2008 Sb.,
rozsudky ze dne 20. 3. 2019 č. j. 2 As 257/2018-87, č. 3881/2019 Sb. NSS, a ze dne 14. 11. 2019,
č. j. 10 As 171/2018-55). Žalovaný založil své podezření na rozporu mezi rozhodnutím
evidovaným ve spisovém materiálu ministerstva v systému pro Státní dozor nad loteriemi
a sázkami (dále jen „SDSL“) a předloženým rozhodnutím. Městský soud poukázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020–76 a ze dne 6. 1. 2021, č. j.
6 As 247/2020-44, které se týkaly skutkově podobných případů ve vztahu k jiným provozovnám
žalobkyně. Kasační soud dovodil, že existence dvou verzí rozhodnutí zakládala důvodné
podezření podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Z tohoto důvodu byl žalovaný
oprávněn zadržet terminály a další věci ve vlastnictví žalobkyně. Městský soud tak konstatoval,
že postup žalovaného byl v souladu se zákonem. K námitkám obsaženým v replice městský soud
uvedl, že se jedná o opožděné žalobní body. Pro úplnost však konstatoval, že žalovaný mohl
vycházet z evidence ministerstva. Soulad předložených rozhodnutí a rozhodnutí evidovaných
v SDSL žalovaný ověřil u ministerstva v průběhu kontroly prostřednictvím odboru dohledu
Generálního ředitelství cel. Komunikace probíhala telefonicky a prostřednictvím aplikace
WhatsApp a tento postup nebyl dle městského soudu nijak problematický.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) založila kasační stížnost na důvodech, které opírá
o §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka zejména odmítla tezi, že předmětná věc se shoduje s věcmi řešenými Nejvyšším
správním soudem v rozsudcích č. j. 9 As 191/2020–76 a č. j. 6 As 247/2020–44. V nynější věci
totiž žalovaný nemohl založit důvodné podezření na obsahu správního spisu. Z těchto rozsudků
plyne, že žalovaný může pro účely zadržení vycházet pouze z těch informací, které má v době
kontroly k dispozici. Důvodné podezření tak nelze odůvodnit na základě podkladů založených
do spisu ex post. Těmito podklady současně musí disponovat žalovaný, nikoliv jiný orgán veřejné
moci. Navíc rozhodnutí evidované ministerstvem není zachyceno v protokolu o kontrole.
Rozhodnutí o změně provozovatele žalovaný založil do spisu až 14. 2. 2020 (tři dny po kontrole)
a původní povolení z roku 2013 až 19. 2. 2020. V okamžiku kontroly tak žalovaný relevantními
podklady nedisponoval. Úřední záznam, založený do spisu půl roku po provedení kontroly,
o komunikaci žalovaného s ministerstvem prostřednictvím Generálního ředitelství cel, je čistou
spekulací. Stěžovatelka také zpochybnila závěry uvedených rozsudků Nejvyššího správního
soudu. Podrobně popsala skutkový stav a zdůraznila, že závěry kasačního soudu nenacházely
oporu ve správním spise. Nejvyšší správní soud také přehlédl, že žalovaný tehdy nerozporoval
pravost rozhodnutí o změně provozovatele, ale pouze jejich platnost a účinnost, přičemž
tak učinil po skončení kontroly. Systém SDSL je podle stěžovatelky nespolehlivý, neboť
rozhodnutí o změně obsahovala některé nesprávné údaje. Tyto skutečnosti svědčí o nesprávnosti
závěrů kasačního soudu v odkazovaných rozhodnutích, a tedy i městského soudu v nynější věci.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti obsáhle shrnul skutkový stav a odkázal
na relevantní ustanovení zákona o hazardních hrách. Námitka stěžovatelky, že žalovaný v době
kontroly nedisponoval předmětnými rozhodnutími, se zakládá pouze na skutečnosti, že tato
rozhodnutí nebyla obsažena ve spise. Stěžovatelka však pomíjí, že žalovaný měl tato rozhodnutí
k dispozici elektronicky, jelikož je obdržel přes aplikaci WhatsApp. Na průběh kontroly nelze klást
stejné požadavky jako na vydání rozhodnutí, jež je výsledkem správního řízení. Pokud
jde o skutečnost, že v kontrolním protokolu nejsou v části Označení dokladů předložených/dostupných
v průběhu kontroly uvedena rozhodnutí o změně provozovatele v podobě evidované ministerstvem,
žalovaný uvádí, že nejde o obligatorní část protokolu. Neuvedení určitého dokumentu
neznamená, že jej žalovaný neměl a nemohl z něj vycházet. Pokud jde o podobnost s věcmi
řešenými kasačním soudem v rozsudcích č. j. 9 As 191/2002–76 a č. j. 6 As 247/2020–44,
šlo o situaci totožnou, neboť všechny kontroly byly součástí celostátní kontrolní akce „Bujón“.
Není tak namístě, aby se Nejvyšší správní soud od svých závěrů odchýlil. Ke stěžovatelkou
tvrzeným nedostatkům se žalovaný nemůže vyjádřit, neboť nebyl účastníkem dotčených řízení.
Odmítl však, že by údaje v systému SDSL byly nepřesné – dílčí administrativní pochybení
nezakládají nespolehlivost celého systému. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[7] Úvodem kasační soud připomíná, že v řízení o kasační stížnosti přezkoumává rozhodnutí
správních soudů, proti jejichž argumentaci musí směřovat odůvodnění kasační stížnosti.
Stěžovatelka je tak povinna nabídnout alternativní právní názor k názoru městského soudu.
Stěžovatelka však kasační stížnost opírá především o důvody neuplatněné v řízení před městským
soudem či uplatněné opožděně až v replice k vyjádření žalovaného (neúplnost informací
vedených ministerstvem, nedostatky ve vedení evidence či námitka, že v době kontroly žalovaný
neměl rozhodnutí ministerstva k dispozici). Na jejich opožděnost upozornil v napadeném
rozsudku již městský soud a stěžovatelka tento jeho závěr v kasační stížnosti nijak nerozporuje.
Vzhledem k tomu však nejde o včas uplatněné námitky a Nejvyšší správní soud je shledal
nepřípustnými (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Stěžovatelka věnovala stěžejní část kasační stížnosti polemice s rozsudkem kasačního
soudu č. j. 9 As 191/2020–76. Především uvedla, že závěry soudu v této věci neměly oporu
ve spise. Ani k těmto námitkám, rovněž neuplatněným v řízení před městským soudem, nemohl
nyní Nejvyšší správní soud přihlédnout, neboť mu nepřísluší přezkoumávat vlastní rozhodnutí
vydaná v jiných řízeních. Zásadní jsou pouze závěry, které městský soud aplikoval na skutkový
stav a promítl je do svého rozhodnutí. Stěžovatelčina argumentace stran nesprávně zjištěného
skutkového stavu v rozsudku č. j. 9 As 191/2020 – 76 je tedy mimoběžná s předmětem nynějšího
řízení.
[9] Mezi účastníky řízení je spornou otázkou posouzení podmínek pro zadržení věcí podle
§121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Obdobnými případy se Nejvyšší správní soud
již zabýval v rozsudcích ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020–76, ze dne 6. 1. 2021, č. j.
6 As 247/2020–44, ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 As 263/2020–60, ze dne 1. 2. 2021, č. j.
5 As 263/2020–44 a naposledy ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 As 28/2021–43. Tato rozhodnutí
se týkala opatření celních úřadů, které zadržely terminály z důvodu, že povolení předložená
při kontrolách terminálů umístěných v provozovnách právních předchůdců stěžovatelky
neodpovídala povolením evidovaným ministerstvem. Kasační soud neshledal důvodu odchýlit
se od své ustálené rozhodovací praxe, a proto z těchto závěrů vycházel i v nyní projednávané
věci.
[10] Nejvyšší správní soud se existencí dvou verzí rozhodnutí zabýval poprvé v rozsudku č. j.
9 As 191/2020–76, z něhož ostatně vycházejí další citovaná rozhodnutí. Dovodil, že důvodným
podezřením ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách je podezření plynoucí z podkladů
či poznatků, které měl správní orgán k dispozici v době zahájení řízení či provádění kontroly.
Naopak správní orgán nemusí mít postaveno najisto, že kontrolovaný subjekt povinnosti podle
zákona o hazardních hrách skutečně porušil, neboť tato otázka je předmětem následujícího
řízení. Správní orgán však musí mít dostatečné počáteční indicie o protiprávním jednání, aby bylo
přinejmenším pravděpodobné, že zákon skutečně porušen byl. Odlišnost rozhodnutí
předložených kontrolovaným subjektem a rozhodnutí v systému SDSL představuje dostatečně
konkrétní indicii pro vznik důvodného podezření. Samotná existence dvou verzí rozhodnutí skýtá
dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření o tom, že kontrolovaný subjekt porušil zákon
o hazardních hrách. Naopak po správním orgánu nelze požadovat, aby prováděl složité
dokazování a shromažďoval další poklady k tomu, aby své podezření potvrdil.
[11] Výše popsané okolnosti nastaly i v nynější věci. Žalovaný založil své podezření
na existenci dvou verzí rozhodnutí o změně provozovatele. Verze předložená právní
předchůdkyní stěžovatelky se neshodovala s verzí v systému SDSL. Tyto skutečnosti uvedl
žalovaný v úředním záznamu o zadržení věcí vyhotoveném při kontrole. Obě verze rozhodnutí
o změně provozovatele následně založil do spisu, přičemž Nejvyšší správní soud ověřil, že se liší
v rozsahu povolení k provozování hazardních her. Tento rozsah je však zásadní, neboť povolení
se vždy vztahuje pouze k určitému druhu hazardní hry či konkrétního přístroje, který
je v povolení dostatečně určitě vymezen, a to včetně podmínek jeho provozu.
[12] Skutečnost, že žalovaný tato rozhodnutí založil do spisu až po ukončení kontroly, sama
o sobě nevyvrací argument, že žalovaný rozhodnutími disponoval již v průběhu kontroly.
Ze záznamu o zadržení věcí vyplývá, že žalovaný měl rozhodnutí již v době kontroly, jelikož
důvody zadržení dostatečně určitě popsal v tomto záznamu. Není přitom rozhodné,
zda měl dokumenty k dispozici v listinné či elektronické podobě (jako prosté fotokopie).
Podstatné je, že se s jejich obsahem mohl seznámit a založit na porovnání obou verzí rozhodnutí
své důvodné podezření.
[13] Kasační soud shrnuje, že závěry městského soudu o zákonnosti postupu podle §121
odst. 1 zákona o hazardních hrách jsou správné a v podrobnostech se s nimi ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
JUDr. Ivo Pospíšil, Ph.D.
předseda senátu