ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.308.2020:72
sp. zn. 1 As 308/2020 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: R. J., zastoupeného
JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. ODSH 52086/2020/ pevac SO 4,
č. j. KUJCK 70259/2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2020, č. j. 60 A 6/2020 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Dne 21. 6. 2019 prováděla hlídka Policie ČR kontrolu dodržování dovolené rychlosti
na pozemní komunikaci č. I/20 v katastrálním území Selibov, během které naměřila radarovým
rychloměrem motorovému vozidlu značky Mercedes Benz s registrační značkou X rychlost 162
km/h (po odečtení tolerance měřícího zařízení ± 3 % rychlost 157 km/h) v úseku, kde je
stanovena nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h. Hlídka vozidlo následně zastavila a zjistila, že jej
řídí žalobce. Hlídka sepsala o zjištěném porušení §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu,
oznámení, které žalobce na místě odmítl podepsat.
[2] Městský úřad Písek („správní orgán prvního stupně“) vydal dne 5. 8. 2019 příkaz
č. j. MUPI/2019/31925, ve kterém uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 2 zákona o silničním provozu, kterého se žalobce dopustil z vědomé nedbalosti, neboť
při řízení vozidla mimo obec překročil maximální dovolenou rychlost o více jak 50 km/h.
Žalobce podal proti tomuto příkazu odpor.
[3] Správní orgán prvního stupně následně nařídil ve věci ústní jednání na 2. 12. 2019.
Dne 26. 11. 2019 obdržel správní orgán prvního stupně od zástupce žalobce omluvu z ústního
jednání, a to z důvodu pracovní cesty žalobce. Nově nařídil správní orgán ústní jednání
na 13. 1. 2020. Dne 9. 1. 2020 obdržel správní orgán omluvu zástupce žalobce z důvodu kolize
s účastí na jiném jednání zástupce žalobce. Současně zástupce omluvil žalobce z jednání z důvodu
pohřbu. Ústní jednání správní orgán nově nařídil na 3. 2. 2020. Dne 31. 1. 2020 obdržel správní
orgán prvního stupně v pořadí již třetí omluvu žalobce z ústního jednání, a to ze zdravotních
důvodů (viróza). Omluvu za žalobce zaslal zástupce žalobce, který se z ústního jednání neomluvil,
v důsledku čehož projednal správní orgán prvního stupně věc dne 3. 2. 2020 v nepřítomnosti
žalobce i jeho zástupce.
[4] Rozhodnutím ze dne 2. 3. 2020, č. j. MUPI/2020/09713, správní orgán prvního stupně
uznal žalobce vinným z výše uvedeného přestupkového jednání. Za toto přestupkové jednání
uložil žalobci pokutu ve výši 8.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení paušální
částkou 1.000 Kč.
[5] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil.
II. Posouzení věci krajským soudem
[6] Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který v záhlaví označeným rozsudkem jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[7] Krajský soud uvedl, že ze strany obviněného je vyžadován jistý stupeň součinnosti
při projednávání jeho přestupku. Možnost omluvy z ústního projednání přestupku představuje
určité zákonem dané dobrodiní, u kterého se předpokládá jeho využití za účelem následného
skutečného projednání přestupku. Stejně tak je nutno posuzovat omluvu z účasti na ústním
jednání v kontextu všech okolností projednávaného případu, tedy například i zohlednit
opakované žádosti. Podle krajského soudu nemusel správní orgán vyhovět již druhé omluvě
z ústního jednání z důvodu jiných pracovních povinností advokáta, neboť ten se může nechat
zastoupit v jiné věci jiným advokátem. Žalobce měl možnost vznést své námitky v průběhu
celého správního řízení, a to právě i mimo ústní jednání. Krajský soud se dále zabýval námitkou
žalobce o tom, že nebylo ze strany správního orgánu prověřeno, zdali policisté prováděli kontrolu
na základě jejich pracovní náplně. S touto námitkou se neztotožnil, neboť sám žalobce
nepředložil v průběhu správního řízení jediný argument, který by prokazoval zneužití pravomoci
zasahujících policistů.
III. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“),
a domáhá se jeho zrušení.
[9] Tvrdí, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s pochybením, ke kterému v daném
řízení došlo, tj. s porušením procesních práv stěžovatele. Správní orgán projednal věc v ústním
jednání bez stěžovatelovy přítomnosti, přestože z doložených sdělení si byl vědom stěžovatelovy
vůle se ústního jednání osobně účastnit. Došlo tak k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý
proces a práva na obhajobu. Krajský soud se navíc vůbec nezabýval otázkou, zda provedení
ústního jednání jako úkonu v řízení mělo význam zejména po stránce důkazní, a namísto toho
jen účelově dovodil, že vzhledem k opakované omluvě stěžovatele z účasti na jednání bylo ústní
projednání věci v jeho nepřítomnosti legitimní. V takovém případě je však podle stěžovatele
potřeba, aby byly splněny i další okolnosti, jako např. bezvýznamnost provedení takového úkonu
či nedostatek součinnosti ze strany obviněného. Tyto podmínky v projednávané věci přitom
splněny nebyly. Stěžovatel poskytl dostatečnou součinnost, vždy se náležitě omluvil, přičemž
důvodem omluvy z jednání byly vždy výjimečné okolnosti zcela nezávislé na vůli stěžovatele.
Stěžovatel předpokládal, že bude moci své návrhy a další důkazy uplatnit během ústního jednání,
na to také spoléhal, a právě proto se nepokoušel uplatnit je jinou cestou, což je mu nyní
opakovaně vytýkáno.
[10] Stěžovatel považuje za nepřípadné, aby zcela v rozporu se zásadami správního řízení,
s poukazem na údajnou pasivitu stěžovatele, nebyl správním orgánem dostatečně prokázán
skutkový stav věci nezbytný pro nepochybné zjištění, zda se v daném případě skutek stal
či nikoliv. Krajský soud tak navázal na postup správních orgánů, který je zcela v rozporu s §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, což stěžovatel považuje za nepřijatelné. Krajský soud nadto
rovněž porušil procesní práva stěžovatele. Ačkoliv stěžovatel v návaznosti na přípis krajského
soudu ze dne 19. 6. 2020, týkající se mj. dotazu na souhlas s rozhodnutím věci bez jednání,
krajskému soudu sdělil (viz „Vyjádření k poučení a žádost o nařízení jednání ve věci ze dne
30. 6. 3020“), že na jednání trvá, krajský soud bez udání jakéhokoli důvodu jednání nenařídil
a ve věci meritorně rozhodl napadeným rozsudkem.
IV. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný setrvává na svém názoru, že stěžovatel byl v řízení zastoupen a jeho zástupci
zjevně nic nebránilo se zúčastnit ústního jednání, jelikož ve své poslední žádosti jako důvod
odročení ústního jednání uvedl pouze nemoc zmocněnce. Nelze přehlédnout skutečnost,
že správní orgán prvního stupně nařídil ústní jednání v dané věci pouze na přání stěžovatele,
jelikož předložený a shromážděný důkazní materiál zcela jednoznačně prokazoval stěžovatelovu
vinu. Toto prokazuje i postup správního orgánu prvního stupně, který ve věci jako první úkon
vydal příkaz, v němž stěžovatele uznal vinným z daného přestupku. Správní orgán prvního
stupně nařídil ústní jednání ve prospěch stěžovatele tak, aby mu dal prostor k vyjádření.
Stěžovatel však byl zcela pasivní a nezúčastnil se žádného ze tří nařízených ústních jednání,
a to ani prostřednictvím svého zástupce, který se z účasti na posledním nařízeném jednání
neomluvil. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V. Další postup Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti
[12] V návaznosti na tvrzení stěžovatele o tom, že krajskému soudu adresoval podání
označené jako „Vyjádření k poučení a žádost o nařízení jednání ve věci ze dne 30. 6. 3020“,
Nejvyšší správní soud ověřil, že takové podání stěžovatele není součástí soudního spisu krajského
soudu. Krajský soud v napadeném rozsudku rovněž uvádí, že ve věci rozhodl bez jednání
postupem podle §51 s. ř. s.
[13] Ze spisu krajského soudu plyne, že dne 18. 6. 2020 zástupce stěžovatele doručil do datové
schránky krajského soudu žalobu spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku. Dne
19. 6. 2020 krajský soud zaslal zástupci stěžovatele usnesení s výzvou k zaplacení soudního
poplatku, poučení o právu podat námitku podjatosti a dotaz na souhlas s vyřízením věci
bez jednání, jakož i žádost o zaslání kopie žalobou napadeného rozhodnutí (všechny písemnosti
byly doručeny do datové schránky zástupce stěžovatele dne 22. 6. 2020). Zástupce stěžovatele
na tyto výzvy reagoval zasláním kopie napadeného rozhodnutí do datové schránky krajského
soudu dne 22. 6. 2020. Stěžovatel dne 22. 6. 2020 rovněž zaplatil soudní poplatek za žalobu
a návrh na přiznání odkladného účinku. Spis krajského soudu dále obsahuje vyjádření žalovaného
ze dne 25. 6. 2020 a usnesení ze dne 29. 6. 2020, č. j. 60 A/2020-26, kterým krajský soud
nepřiznal žalobě odkladný účinek. Zástupce stěžovatele následně podáním ze dne 9. 7. 2020
podal opakovaný návrh na přiznání odkladného účinku, který téhož dne doručil do datové
schránky krajského soudu. Krajský soud posléze rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 3. 8. 2020,
č. j. 60 A 6/2020 - 36.
[14] Nejvyšší správní soud se v návaznosti na tato zjištění přípisem ze dne 6. 10. 2021 obrátil
na zástupce stěžovatele, aby tvrzenou skutečnost o jím doručeném podání ze dne 30. 6. 2020
doložil. Dále Nejvyšší správní soud požádal samosoudce krajského soudu JUDr. Michala Hájka,
Ph.D., aby ověřil, zda u krajského soudu neexistuje nějaké podání zástupce stěžovatele, doručené
např. do datové schránky krajského soudu, které by do soudního spisu nebylo vloženo.
[15] Soudce JUDr. Michal Hájek, Ph.D. dne 7. 10. 2021 přípisem sdělil, že v elektronickém
soudním spisu není u krajského soudu evidována žádná písemnost stěžovatele označená jako
„Vyjádření k poučení a žádost o nařízení jednání ve věci ze dne 30. 6. 3020“, ani žádná jiná
listina, jež by svým charakterem mohla této písemnosti odpovídat. Zároveň sdělil,
že v součinnosti se svou asistentkou, kanceláří správního úseku a podatelnou krajského soudu
zkontroloval veškeré ostatní písemnosti založené v elektronickém soudním spisu a uvedená
písemnost není ani součástí jiných stěžovatelem či jeho zástupcem předložených podání.
Takovouto listinu neeviduje ani podatelna soudu. Soudce krajského soudu tedy konstatoval,
že za této situace nemůže než předpokládat, že uvedené podání nebylo krajskému soudu zasláno.
[16] Zástupce stěžovatele na výzvu Nejvyššího správního soudu reagoval podáním ze dne
13. 10. 2021, v němž uvedl, že bohužel nemůže předložit doklad o odeslání předmětného podání,
leda by snad toto podání bylo podáno osobně na podatelně krajského soudu, což
se však v daném případě zcela jistě nestalo. Po podrobné kontrole se mu podařilo dohledat pouze
kopii sepsaného předmětného podání, které nyní v odpovědi zaslal Nejvyššímu správnímu soudu,
avšak bez potvrzení o jeho odeslání. Uvedl, že nedisponuje datovým trezorem u datové schránky,
a proto se mu tato podání – pokud jde o podání starší tří měsíců ode dne odeslání v datové
schránce – neukládají. Předpokládá však, že podání skutečně bylo krajskému soudu odesláno
i s ohledem na jeho obsah, v němž se stěžovatel vyjadřoval k otázce příslušnosti a žádal nařízení
ústního jednání. Samotný spisový materiál přitom podle zástupce stěžovatele ještě nemusí nutně
dokazovat, že podání nebylo soudu doručeno. Nejvyšší správní soud proto požádal,
aby si ex officio vyžádal od krajského soudu doklad o příchozí poště doručené od jeho osoby
za období od 30. 6. 2020 do 7. 7. 2020, a došlé jak datovou schránkou, tak i případnou cestou
poštovních služeb doporučeně s ohledem na zákonnou povinnost soudu toto evidovat.
[17] V návaznosti na tyto skutečnosti se Nejvyšší správní soud dne 5. 11. 2021 obrátil
na předsedkyni Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Martinu Flanderovou s žádostí
o výpis veškeré došlé pošty (elektronické i fyzické) zaslané krajskému soudu advokátem
JUDr. Karlem Polákem za období od 30. 6. 2020 do 7. 7. 2020.
[18] Předsedkyně krajského soudu Nejvyššímu správnímu soudu dne 15. 11. 2021 zaslala
lustraci došlých datových zpráv a všechna nalezená podání od jmenovaného advokáta za celý rok
2020. Jedná se o tři podání. Žádné z obdržených podání není hledaným podáním s názvem
„Vyjádření k poučení a žádost o nařízení jednání ve věci ze dne 30. 6. 3020“. Pokud jde o podání
doručená soudu osobně na podatelnu či prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tato
podání se podle sdělení předsedkyně krajského soudu neevidují v žádném seznamu a jsou pouze
„zažurnalizována“ (vložena) do spisu. V případě, že se jedná o podání určené do spisu, který
je veden elektronicky (u krajského soudu se jedná o spisy rejstříku EPR, INS a ICM), pak jsou
tato podání do spisu vložena i v elektronické podobě. Ze shora uvedeného tedy vyplývá,
že krajský soud není schopen zpětně ověřit, zda bylo či nebylo učiněno podání, na které
se Nejvyšší správní soud dotazuje, neboť se netýká rejstříku, který by byl veden elektronicky.
Prokázat takovou skutečnost, tedy doručení podání soudu, lze jen stejnopisem podání s podacím
razítkem soudu či podacím lístkem potvrzeným provozovatelem poštovních služeb.
V podrobnostech předsedkyně krajského soudu odkázala na úřední záznam správkyně aplikace
systému Lotus PhDr. M. M. a vyjádření pracovnice vyšší podatelny E. H., které byly připojeny
jako přílohy k jejímu sdělení.
[19] Na ty tyto písemnosti zástupce stěžovatele reagoval podáním ze dne 29. 11. 2021, v němž
uvedl, že je přesvědčen, že podání s názvem „Vyjádření k poučení a žádost o nařízení jednání
ve věci ze dne 30. 6. 3020“ bylo z advokátní kanceláře odesláno prostřednictvím poštovních
služeb. Zástupce uvedl, že vychází toliko ze skutečnosti, že dané podání jeho kancelář eviduje
ve složce odeslané pošty, bohužel však bez přiloženého podacího lístku. Zástupce stěžovatele
se domnívá, že zřejmě v důsledku probíhající změny administrativního aparátu v advokátní
kanceláři, došlo k tomu, že byl podací lístek k podání ztracen. Současně jednoznačně vylučuje
jakoukoli možnost, že by podání bylo sepsáno dodatečně. S ohledem na sdělení předsedkyně
krajského soudu má za to, že zřejmě došlo k opomenutí na straně administrativního aparátu
krajského soudu, při kterém v den doručení nebylo podání řádně zařazeno do soudního spisu.
VI. Vzdání se práva na ústní jednání
[20] Podle §109 odst. 2 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační
stížnosti jednání.
[21] Nejvyšší správní soud všechny písemnosti týkající se doručování podání krajskému soudu,
které opatřil v řízení o kasační stížnosti, postoupil účastníkům řízení, kteří se k nim tak měli
možnost vyjádřit. S ohledem na tuto skutečnost žalovaný přípisem ze dne 3. 12. 2021 Nejvyššímu
správnímu soudu sdělil, že netrvá na ústním jednání a práva na ústní jednání se vzdává. Stěžovatel
prostřednictvím svého zástupce podáním ze dne 8. 12. 2021 soudu sdělil stejnou skutečnost,
tj. že se stěžovatel vzdává práva na ústní jednání v této věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci
se svého práva na ústní jednání v řízení o kasační stížnosti vzdali, Nejvyšší správní soud ústní
jednání nenařídil a podle §109 odst. 2 s. ř. s. rozhodl o věci bez jednání.
VII. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem,
a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele týkající se nekonání
ústního jednání v řízení o žalobě. Stěžovatel neprokázal své tvrzení, že podání s názvem
„Vyjádření k poučení a žádost o nařízení jednání ve věci ze dne 30. 6. 3020“ krajskému soudu
doručil. Skutečnost, že zástupce stěžovatele o tomto tvrzeném úkonu nemá žádný relevantní
doklad (např. potvrzení o odeslání podání z datové schránky či podací lístek), jde k tíži
stěžovatele. Krajský soud uvedené podání ve svém informačním systému (elektronickém
soudním spisu) neeviduje a Nejvyšší správní soud nemá důvod na základě skutečností, které byly
v řízení o kasační stížnosti zjištěny, o tomto sdělení krajského soudu pochybovat. S ohledem
na to, že veškerá komunikace zástupce stěžovatele v řízení o žalobě probíhala prostřednictvím
korespondence doručované do datové schránky krajského soudu, Nejvyšší správní soud má
naopak značnou pochybnost o tvrzení stěžovatele, resp. jeho zástupce, že právě sporná
písemnost ze dne 30. 6. 3020 oproti ostatním podáním byla – jako jediná písemnost v řízení
o žalobě – odeslána prostřednictvím poštovních služeb.
[25] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Za situace, kdy krajskému soudu
prokazatelně nebyl sdělen nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím věci samé bez jednání,
postupoval krajský soud správně, když jednání nenařídil.
[26] Další námitky se týkají porušení procesních práv stěžovatele ve správním řízení, resp.
skutečnosti, že správní orgán prvního stupně rozhodl bez toho, aby stěžovateli umožnil účast
na ústním jednání. Nejvyšší správní soud konstatuje, že k žádnému porušení práv stěžovatele
ze strany správních orgánů nedošlo. Tyto námitky stěžovatele velmi výstižně vypořádal již krajský
soud (viz body 29 až 35 rozsudku krajského soudu) a Nejvyšší správní soud s jeho posouzením
souhlasí. Správní orgán stěžovateli uznal dvě omluvy, přičemž jedna se netýkala ani samotného
stěžovatele, nýbrž jeho zástupce. I tuto však správní orgán akceptoval, ačkoliv z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99, vyplývá, že správní orgán
nemusí uznat omluvu zástupce z důvodu nutnosti zastupovat ve stejný den jiného účastníka
v rámci jiného správního řízení, neboť zástupce jakožto advokát má možnost se nechat zastoupit
jiným advokátem. Sám stěžovatel pak svůj důvod omluvy z jednání (účast na pohřbu) správnímu
orgánu prvního stupně nikterak nedoložil. Bylo tak více než vstřícné, když správní orgán nařídil
v pořadí již třetí ústní jednání, kterého se stěžovatel opětovně nezúčastnil (bez ohledu na udávané
důvody), jakož i jeho zástupce, který se však z jednání nijak neomluvil.
[27] Stěžovatel měl v průběhu celého správního řízení možnost vyjádřit se, a to i mimo ústní
jednání (o této možnosti jej správní orgán prvního stupně poučil dne 7. 10. 2019 a umožnil mu
též nahlédnutí do spisu před vydáním rozhodnutí; zástupce stěžovatele této možnosti využil
a dne 21. 10. 2019 do správního spisu nahlížel). Skutečnost, že stěžovatel svého práva vyjadřovat
se v řízení před správním orgánem prvního stupně nevyužil, nelze přičítat k tíži správním
orgánům. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je věcí procesní strategie stěžovatele, jakou
obhajobu zvolí, rozhodne-li se však pro pasivitu, nelze důsledky tohoto postupu klást k tíži
správním orgánům. Stěžovatel byl navíc již ve správním řízení zastoupen advokátem, tj. právním
profesionálem. Argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti o tom, že předpokládal, že bude moci
své návrhy a další důkazy uplatnit během ústního jednání, a na to proto také spoléhal, tak nelze
hodnotit jinak, než jako špatně zvolenou procesní strategii a obhajobu.
[28] Rovněž námitku stěžovatele ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu považuje
Nejvyšší správní soud za nedůvodnou. Stěžovatel především v kasační stížnosti neuvádí žádné
skutečnosti, kterými by zjištěné skutečnosti věcně zpochybňoval, a nepředkládá ani žádný svůj
alternativní skutkový příběh, který by jeho vinu vyvracel.
VIII. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu