ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.413.2020:27
sp. zn. 1 As 413/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Car Technic s.r.o.,
se sídlem Jungmannova 22/9, Praha 1, zastoupena Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem
Na Flusárně 168, Příbram, proti žalovanému Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2018, č. j.
114/2018-150-STK3/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 29 A 5/2019 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), rozhodnutím
ze dne 23. 8. 2017, č. j. JMK 122949/2017, nevyhověl žádosti žalobkyně ze dne 1. 6. 2017
a neudělil jí oprávnění k provozování stanice technické kontroly. Uvedl, že nebyly splněny
podmínky uvedené v §54 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 30. 9. 2018, jelikož záměr
žalobce není v souladu se stanoveným způsobem a rozsahem pokrytí správního obvodu
činnostmi stanice technické kontroly. Vyhověním žádosti by došlo k porušení zákonem
stanovených kvót.
[2] Žalobkyně v odvolání uvedla, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nesprávné
a nezákonné, neboť její žádost byla vyřízena nesprávným postupem při „výpočtu kapacit“,
skutkový stav byl zjištěn nesprávně a věc byla nesprávně právně posouzena. Žalobkyně dále
uvedla, že odvolání doplní o podrobné odůvodnění. To však ani na výzvu neučinila.
[3] Žalovaný odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[4] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala správní žalobu a požadovala zrušení
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému. V žalobě uvedla, že správní orgány zcela nesprávně
provedly výpočet kapacit podle ustanovení §54 odst. 3 zákona o podmínkách provozu vozidel,
jelikož uvažovaný záměr je v souladu s uvedenými kritérii.
[5] Napadené rozhodnutí dále označila za nepřezkoumatelné, jelikož se žalovaný nevypořádal
se vznesenými námitkami. Žalovaný neuvedl žádný opačný názor oproti námitce žalobkyně,
že výpočet kapacit byl proveden v rozporu se zákonem, na základě nesprávně zjištěného
skutkového stavu a na základě nesprávného právního posouzení věci. V rozhodnutí žalovaného
není zřejmé, proč nepovažoval argumentaci žalobkyně za důvodnou; jeho rozhodnutí je proto
nepřezkoumatelné.
[6] Krajský soud žalobkyni nepřisvědčil a žalobu zamítl. Žalobkyně v odvolání nerozporovala
nic konkrétního a omezila se na zcela obecnou rovinu (avizované doplnění nebylo žalovanému
zasláno). Vzhledem k dostatečně podrobnému odůvodnění závěrů rozhodnutí správního orgánu
I. stupně a s přihlédnutím ke zcela obecným odvolacím námitkám nebylo zapotřebí koncipovat
odůvodnění žalovaného v „detailnějším/konkrétnějším rozsahu“. Postup a mechanismus výpočtu
provedený správním orgánem I. stupně a potvrzený žalovaným je zákonný. Žalobkyně vůči
tomuto postupu neuvedla konkrétní výhrady. Správní orgán I. stupně přitom vyšel z toho,
že kapacita kontrolních linek činí 44 215 technických prohlídek za rok, přičemž v okrese
Hodonín kapacitní potřeba technických prohlídek k rozhodnému dni činila 32 227 technických
prohlídek za rok (s ohledem na počet automobilů), tedy cca 73 % kapacity kontrolních linek
(oproti zákonem požadovaným 80 %). Podmínka stanovená v §54 odst. 3 písm. a) zákona
o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla splněna nebyla. Skutkový stav prima facie nevzbuzuje
žádné důvodné pochybnosti o jeho správnosti.
[7] Pro úplnost soud uvedl, že podmínka stanovená v §54 odst. 3 písm. b) zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla splněna byla.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[9] V ní uvádí, že postup a mechanismus výpočtu správních orgánů nemůže obstát, stejně
jako rozsudek krajského soudu. Správní orgány totiž neověřily, zda u stávajících stanic technické
kontroly bylo postupováno dle §89 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Správní orgány měly ve správním řízení rozšířit spisový materiál o údaj o tom, zda stávající
stanice technické kontroly splnily povinnost uloženou výše uvedeným ustanovením. Ve spisovém
materiálu měly být také údaje o tom, že stanice technické kontroly provozují svou činnost či mají
pouze povolení k provozu, ale s provozem ještě nezačaly. Ve spisovém materiálu taktéž chybí
informace o tom, kdy bylo jaké stanici uděleno osvědčení či oprávnění. Všechny tyto údaje
pak mají vliv na výpočty dle §54 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
(srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 62 A 131/2016 – 51 či ze dne
5. 11. 2019, č. j. 29 A 278/2017 – 53).
[10] Jelikož tedy krajský úřad a žalovaný vycházeli při svém rozhodování pouze z formálně
vedené evidence stanic technické kontroly bez toho, že by z jakéhokoli podkladu rozhodnutí
plynulo, že kdykoli v minulosti proběhla kontrola, zda oprávnění k provozu stanice technické
kontroly před nabytím účinnosti zákona o podmínkách provozu vozidel nezanikla podle jeho
§89 odst. 2. Nelze tedy uzavřít, že napadené i jemu předcházející správní rozhodnutí vychází
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu ohledně „výchozích“ údajů týkajících se kapacit
(oprávněně) provozovaných stanic technické kontroly. Tento nedostatek nelze jistě pokládat
za marginálii, jež by „výchozí“ údaje, a tím i konečný výsledek kapacit (oprávněně)
provozovaných stanic technické kontroly, nemohl nikterak ovlivnit. Stěžovatelka upozorňuje
na čl. 26 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo svobodně podnikat
a provozovat jinou hospodářskou činnost; výkon určitých povolání nebo činností může být
zákonem omezen. Zákonná regulace počtu stanic technické kontroly nepochybně představuje
výrazné omezení práva podnikat. Pak je dle stěžovatelky namístě, aby správní orgány řádně vedly
evidenci provozovaných stanic technické kontroly, mimo jiné evidovaly doklady o splnění
povinností dle přechodných ustanovení zákona o podmínkách provozu vozidel a měly tak najisto
postaveno, že stávající stanice technické kontroly, jež naplňují kapacitu, vykonávají svoji činnost
oprávněně, a omezení práva podnikat opíraly o dostatečné a věrohodné údaje založené
na kapacitě výlučně oprávněně provozovaných stanic technické kontroly.
[11] Pro výše uvedené navrhuje stěžovatelka zrušit rozhodnutí krajského soudu
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry rozsudku krajského
soudu. Dále konstatoval, že pokud by některá ze stanic technické kontroly nesplnila povinnost
dle §89 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nemohla by být zapojena
dle §48a téhož zákona do informačního systému technických prohlídek, který byl zaveden
od 1. 10. 2008. Správní orgán I. stupně k těmto informacím má přístup. Ustanovení §89 odst. 2
zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla pozbylo účinnosti k 1. 7. 2002. Kasační
námitka navíc nebyla žalobním bodem ani odvolací námitkou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelka v obecné rovině v žalobě namítala nezákonnost rozhodnutí správních
orgánů (zejména, co do postupu a mechanismu výpočtu kapacit; nedostatečně zjištěný skutkový
stav; nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí správních orgánů označila jako
nepřezkoumatelné. Žalobní body byly toliko obecnou polemikou s rozhodnutím správních
orgánů. Krajský soud proto zkoumal rozhodnutí správních orgánů také toliko v obecné rovině
a byl oprávněn přihlédnout toliko k vadám, ke kterým musí přihlížet z moci úřední (srov. §76
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), v opačném případě
by překračoval svou pravomoc.
[16] Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní
(tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená
konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Líčení skutkových okolností nemůže být toliko
typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při „vyřizování“ věcí
určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky
jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace
faktů dostatečně vyjádřenými (substancovanými) žalobními body je důležitá nejen pro soud,
tj. pro stanovení předmětu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční
zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného.
[17] Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako
rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty
za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady
je potom též požadavek náležitého vyjádření (substanciace) přednesů stran: jedině tím, že strana
svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesu učinit vyjádření.
Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu
se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany. Žalobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč
se má jednat o nezákonnosti.
[18] V žalobě žalobkyně konkrétně namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného
pro nedostatek důvodů (žalovaný se nevypořádal se vznesenými námitkami). Obecně
pak namítala nedostatky ve výpočtech, nezákonnost rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový
stav a nesprávné právní posouzení věci.
[19] Krajský soud správně neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, neboť
ten svůj závěr opřel o konkrétní výpočet a reagoval na obecné odvolací námitky stěžovatelky.
[20] Jde-li o rozsáhlou kasační námitku stran porušení §89 odst. 2 zákona o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla, ta je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatelka tuto
námitku neuplatnila v řízení před krajským soudem, ostatně ani ve správním řízení, ač mohla.
Žalovaný ani krajský soud tak na ni nemohli nikterak reagovat. Navíc nejde o vadu řízení,
ke které měl krajský soud přihlédnout z moci úřední dle §76 s. ř. s., neboť namítaná vada
nebránila přezkumu rozhodnutí žalovaného v rozsahu žalobních bodů (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Nadto
ve správním řízení (ani v řízení před krajským soudem) nevyvstaly pochybnosti o tom, že některá
ze stanic technické kontroly nemá oprávnění k provozu. Tyto pochybnosti nevznesla
ani stěžovatelka (na rozdíl od řízení ve věcech sp. zn. 62 A 131/2016 a sp. zn. 29 A 278/2017).
[21] Závěry rozsudku krajského soudu pro výše uvedené plně obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu