ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.476.2020:38
sp. zn. 1 As 476/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: HSnet s. r. o., se sídlem
Mojmírovo nám. 75/2, Brno, zastoupen Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem Údolní
2997, Tábor, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219,
Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne
5. 6. 2017, č. j. ČTÚ-3 597/2017-603, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 9 A 139/2017 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 9. 2016, č. j. ČTÚ-67 805/2016-610/III. vyř., žalovaný shledal
žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §118 odst. 5 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon
o elektronických komunikacích“), kterého se dopustil tím, že nepředložil informace, údaje
a podklady stanovené formulářem elektronického sběru dat ART152 – Služby poskytované
v elektronických komunikacích umístěných v systému Elektronického sběru dat v rozsahu
geografických údajů o přístupu k internetu prostřednictvím bezdrátového přístupu ve volných
pásmech – zejména 2,4; 5 a 10 GHz. Konkrétně žalobce do geografické přílohy formuláře
neuvedl konkrétní místa adres jednotlivých přípojek koncových uživatelů. Uvedl pouze umístění
vysílačů a počet přípojek u každého z vysílačů. Tím porušil svou povinnost vyplývající z §115
zákona o elektronických komunikacích. Za uvedený správní delikt žalovaný žalobci uložil pokutu
ve výši 5.000 Kč podle §118 odst. 22 písm. a) téhož zákona a povinnost nahradit náklady řízení
paušální částkou ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který předseda Rady žalovaného
napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobci rovněž nevyhověl, žalobu proti
napadenému rozhodnutí zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Nesouhlasil s názorem
žalobce, dle kterého byl požadavek žalovaného na sdělení konkrétních adres jednotlivých
koncových uživatelů nezákonný.
[4] Dle soudu obsahovala žádost dostatečný rozsah informací, které byl žalobce žalovanému
povinen předat, neboť jej žalovaný vyzval k „poskytnutí úplných a pravdivých informací, údajů
a podkladů prostřednictvím formuláře v rozsahu, v němž Vám byl podle oznámených služeb přidělen v systému
Elektronického sběru dat: Formulář ART152 – Služby poskytované v elektronických komunikacích“. Žalobce
byl tedy povinen vyplnit „Formulář ART152 – Služby poskytované v elektronických
komunikacích“, a to v rozsahu všech formulářem požadovaných údajů.
[5] Oprávnění žalovaného požádat o vyplnění formuláře prostřednictvím Elektronického
sběru dat vyplývá z §115 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích ve spojení s čl. 2 písm. c)
Všeobecného oprávnění č. VO-S/1/07.2005-9. To je jakožto opatření obecné povahy závazné
pro všechny poskytovatele služeb elektronických komunikací, včetně žalobce. I kdyby rozsah
požadovaných informací nebyl patrný z výše uvedeného formuláře, je zcela jednoznačně zřejmý
z komunikace mezi žalovaným a žalobcem v Elektronickém sběru dat. Z této komunikace
je bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že žalovaný po žalobci požadoval doplnit do geografické
přílohy (sekce 2, řádek 38) konkrétní adresy jednotlivých přípojek koncových uživatelů.
Skutečnost, že si byl žalobce vědom povinnosti doplnit tyto údaje do formuláře, pak vyplývá
mimo jiné i z podané žaloby.
[6] Městský soud nesouhlasil s žalobcem ani v tom, že žádost v rozporu s §115 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích neobsahuje účel požadovaných informací. Odůvodnění
účelu, byť obecné, dle soudu vyplývá z této části žádosti: „V souladu s vymezením svých kompetencí
podle §108 odst. 1 písm. v) a x) zákona o elektronických komunikacích, tedy zejména za účelem pravidelného
sběru informací pro využití v rámci analýz relevantních trhů, mezinárodního vykazování, státní statistické služby
a mapování existence NGA infrastruktury…“. Účel požadovaných informací pak žalovaný upřesnil
v rámci vzájemné komunikace: „Data jsou sbírána zejména za účelem mapování existující infrastruktury
internetu, které je nezbytnou součástí přípravy dotačního programu na podporu budování vysokorychlostních
NGA sítí v ČR. Získané údaje budou zpracovány a promítnuty do mapy pokrytí území ČR v rozlišení
na barevně označené územní celky (základní sídelní jednotky) v souladu s požadavky evropských a národních
strategických dokumentů (Digitální program pro Evropu a Digitální Česko). Geografické údaje budou současně
využity pro analýzu relevantních trhů a dalších činností ČTÚ (např. monitorování trhu elektronických
komunikací, apod.“. Účelem požadovaných informací se zabýval žalovaný ve svém rozhodnutí,
jakož i předseda Rady žalovaného v napadeném rozhodnutí, a žalobce byl tedy s účelem
požadovaných informací seznámen.
[7] Rozsah požadovaných informací není dle městského soudu protizákonný. Ustanovení
§115 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích nikterak nevymezuje, jaké konkrétní
informace je žalovaný po žalobci oprávněn žádat. Jedná se však o informace nezbytné k plnění
svěřených činností, tedy i činností vymezených v §108 odst. 1 písm. v) a x) tohoto zákona (výkon
státní statistické služby a získávání a zpracovávání údajů z oblasti elektronických komunikací
v rámci statistického zjišťování údajů z oblasti elektronických komunikací za podmínek
stanovených zvláštním právním předpisem, poskytování těchto údajů Ministerstvu průmyslu
a obchodu). Žalovaný požadoval poskytnutí informací mimo jiné za účelem mapování existující
infrastruktury internetu v rámci přípravy dotačního programu na podporu budování
vysokorychlostních NGA sítí v ČR, pro což bylo dle Ministerstva průmyslu a obchodu nezbytné
shromáždit data v rozlišení až na úroveň adresních míst všech sítí. Na uvedeném nemůže
nic změnit tvrzení žalobce, že sdělit požadované informace by ho neúměrně zatížilo, které
ani nijak nepodložil.
[8] Z informací poskytnutých žalobcem (adresní místa vysílačů, počet přípojek v obci) nelze
zjistit, jaké konkrétní adresy koncových uživatelů vysílač skutečně pokrývá, a je tedy
nedostatečné. Skutečný dosah vysílače může být ovlivněn řadou faktorů (např. členitost terénu
či rušení). Nepostačovaly ani informace uváděné ve formulářích před rokem 2016 (počty přípojek
v jednotlivých obcích), neboť nemusí být aktuální a požadované informace jsou detailnější.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatel namítá, že žádost neobsahovala účel sdělení informací. Žalovaný v žádosti
uvedl, že informace vyžaduje „za účelem pravidelného sběru informací pro využití v rámci analýz relevantních
trhů, mezinárodního vykazování, státní statistické služby a mapování existence NGA infrastruktury“. Jedná
se však o obecný výpis formulací ze zákona, což je spíše pravomoc úřadu, než účel samotný,
který by byl navíc přezkoumatelný.
[11] Žádost odkazuje pouze na interní systém žalovaného a na formulář na jeho webových
stránkách, není proto přezkoumatelná. Sama nijak nespecifikovala rozsah požadovaných
informací.
[12] Rozsah požadovaných informací je navíc nezákonný. Stěžovatel podniká v oboru
a odevzdává statistické formuláře již od června 2011 řádně a včas. Požadavek stanovený
v posledním formuláři ART152 překračuje pravomoc žalovaného. Povinnost vést tyto informace
není nikde v zákoně uložena a stěžovatele by vytvoření takové databáze neúměrně zatížilo. Pokud
se žalovaný odvolává na svou pravomoc sběru statistických údajů, stěžovatel je nucen
podotknout, že jednotlivá adresní místa nesplňují definici statistického údaje, naopak se jedná
o velice podrobný údaj z podnikání subjektu. Tato povinnost zcela překračuje objem informací,
které jsou pro mapování nezbytné. Žalovaný se dostává do logických rozporů, neboť jednou
uvádí, že se jedná o mapování NGA, poté o mapování celkové. Žalovaný by si byl schopen mapu
sestavit již na základě údajů poskytnutých ve formulářích před rokem 2016, ve kterých požadoval
sdělení počtu přípojek v jednotlivých obcích.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že §115 zákona o elektronických
komunikacích umožňuje stanovit rozsah požadovaných informací prostřednictvím formuláře
ART152, který byl stěžovateli přístupný v Elektronickém sběru dat a přesně jej specifikoval,
včetně specifikace adres koncových uživatelů. Poskytování informací vyžádaných podle §115
zákona o elektronických komunikacích prostřednictvím systému Elektronického sběru dat
je upraveno ve Všeobecném oprávnění žalovaného č. VO-S/1/07.2005-9. Upřesnění účelu
v žádosti nebylo pouhou citací zákona a následně byl během vzájemné úřední komunikace
v rámci elektronického systému dále vyjasněn.
[14] Žalovaný si mapu nemohl vytvořit na základě formulářů odevzdaných před rokem 2016,
neboť dřívější formuláře neobsahovaly dostatečně podrobné informace a data v nich uvedená
se mohla v mezidobí stát neaktuální. Žalovaný stěžovatele upozornil, že údaje jsou vyžadovány
v souladu s požadavky evropských a národních strategických dokumentů (Digitální program
pro Evropu a Digitální Česko) a potřebami dotačních plánů na výstavbu vysokorychlostních sítí
elektronických komunikací. Žalovaný tímto sběrem plní předpokládaná zadání Národního plánu
rozvoje sítí nové generace a Akčního plánu, které předpokládají sběr a vyhodnocení dat
až na úroveň jednotlivých adresních míst. Pouhá adresa vysílače neposkytuje informaci
o tom, jaká konkrétní adresní místa vysílač skutečně pokrývá a jakým typem přípojky jsou
vybavena, a není proto dostačující.
[15] Dle žalovaného byl rozsah jím požadovaných informací přiměřený účelu, pro který
je žádal. Stěžovatele nezatížil víc, než bylo nezbytné. Stěžovatel ani netvrdil a nedoložil žádné
konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že poskytnutí požadovaných informací
by jej neúměrně zatížilo.
[16] Stěžovatel žádným způsobem neobjasnil své tvrzení, že adresy přípojek nejsou
statistickým údajem; toto tvrzení není pravdivé a nadto jej stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační
stížnosti, nejedná se tedy o přípustnou námitku.
[17] Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl
přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Právní otázkou, která je v projednávaném případě sporná, je rozsah údajů, které
je žalovaný oprávněn požadovat po povinných osobách ve smyslu zákona o elektronických
komunikacích. Stěžovatel tvrdí, že do tohoto rozsahu nespadají konkrétní místa adres
jednotlivých přípojek koncových uživatelů, a v daném případě požadovaný rozsah
ani neodpovídá vymezenému účelu. Napadá také způsob, jakým jej správní orgán vyzval
k poskytnutí těchto údajů – tvrdí, že žádost neobsahovala všechny zákonné náležitosti, konkrétně
dostatečné vymezení účelu požadovaných informací (který byl nadto následně vymezen
rozporně) a také jejich rozsah (který byl vymezen pouze odkazem na elektronický formulář).
[20] Povinnou osobou se podle §114 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozumí
osoba vykonávající komunikační činnost podle tohoto zákona.
[21] Podle §115 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích povinná osoba poskytne
Úřadu na jeho žádost a v jím stanovené přiměřené lhůtě, formě a rozsahu úplné a pravdivé
informace včetně finančních a údaje a podklady, které jsou nezbytné k plnění činností, k nimž
je podle tohoto zákona Úřad příslušný. Součástí žádosti Úřadu je odůvodnění včetně uvedení
účelu, pro který Úřad informace, údaje a podklady vyžaduje. Úřad nevyžaduje více informací,
než je přiměřené účelu, pro který jsou získávány (zvýraznění doplněno NSS).
[22] Dle §108 odst. 1 písm. v) a x) téhož zákona Český telekomunikační úřad vykonává státní
statistickou službu a získává a zpracovává v rámci statistického zjišťování údaje z oblasti
elektronických komunikací od subjektů vykonávajících komunikační činnosti a fyzických osob
za podmínek stanovených zákonem o státní statistické službě a poskytuje jednotlivé údaje získané
při statistickém zjišťování Ministerstvu průmyslu a obchodu.
[23] Dle čl. 2 písm. c) Všeobecného oprávnění Českého telekomunikačního úřadu
č. VO-S/1/07.2005-9, kterým se stanoví podmínky k poskytování služeb elektronických
komunikací, fyzické a právnické osoby poskytující služby elektronických komunikací podle §8
odst. 1 písmene b) zákona předávají Úřadu na jeho žádost informace podle §115 zákona
prostřednictvím systému elektronického výkaznictví, pokud Úřad nestanoví v žádosti podle §115
zákona jinak.
[24] Podle §118 odst. 5 písm. b) zákona o elektronických komunikacích právnická nebo
podnikající fyzická osoba jako povinná osoba se dopustí správního deliktu tím, že nepředloží
informace, údaje nebo podklady vyžádané Úřadem podle §115 zákona o elektronických
komunikacích.
[25] Z výše citovaného §115 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích vyplývá,
že pro zajištění prostředků pro řádný výkon činností regulačního orgánu je zcela nezbytné,
aby měl k dispozici informace, údaje a podklady potřebné k jeho činnosti. Osoba vykonávající
komunikační činnost je povinna vyhovět žádosti Úřadu o poskytnutí specifikovaných informací.
Při formulaci svého požadavku na poskytnutí informací musí Úřad respektovat základní zásady,
které se uplatňují při ukládání povinností jednotlivci (povinnost musí být stanovena zákonem
a musí být přiměřená sledovanému účelu, viz čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod).
Úřad je tak oprávněn vyžadovat pouze informace nezbytné k plnění svěřených činností
(viz NĚMEČKOVÁ, Šárka. Komentář k §115. In: VANÍČEK, Zdeněk. Zákon o elektronických
komunikacích: komentář. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-739-3)
[26] Stěžovatel předně napadá právě absenci samotné pravomoci žalovaného vyžádat si adresy
jednotlivých přípojek koncových uživatelů. Zákon o elektronických komunikacích vymezuje
oprávnění žalovaného vyžádat si informace, údaje a podklady, které jsou nezbytné k plnění
činností, jež byly žalovanému zákonem svěřeny. Je zřejmé, že tento typ údajů žalovaný využije
v rámci své statistické činnosti tak, jak je vymezena v citovaném §108 odst. 1 písm. v) a x)
zákona o elektronických komunikacích, a pravomoc žalovaného vyžádat si tento typ informací
je tedy dána. Hodnocení městského soudu je v tomto ohledu správné.
[27] Dle stěžovatele je rozsah požadovaných údajů nepřiměřený, neboť by žalovanému měly
postačovat informace, které mu poskytl již v dřívějších žádostech. Výše uvedená zásada
proporcionality se odráží přímo v ustanovení §115 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích, podle něhož nesmí Úřad vyžadovat více, než je pro konkrétní účel potřeba
(přiměřený rozsah informací). Při tom je povinen v co nejvyšší míře šetřit práva povinné osoby,
tj. splnění žádosti by nemělo omezit povinnou osobu více, než je nutné. Pokud lze údaje získat
z úřední evidence, kterou vede sám Úřad, popř. jiný správní orgán, neměly by být informace
vyžadovány po soukromých osobách (zásada dobré správy). Úřad by měl rovněž dbát
hospodárnosti svého požadavku, a to jak z hlediska rozsahu požadovaných informací,
tak i z hlediska vyžádané formy informací. Měl by postupovat tak, aby povinné osobě nevznikaly
zbytečné náklady, a co možná nejméně ji plnění povinnosti zatěžovalo, zejména
by měl respektovat možnosti povinné osoby, tj. nežádat zpracování údajů do podoby, která není
obvyklá či jde nad rámec účelnosti zpracování. (srov. obdobně výše citovanou komentářovou
literaturu).
[28] Skutečnost, že údaje, které stěžovatel pravidelně žalovanému poskytoval od roku 2011,
byly dříve dostatečné ke splnění účelu vymezeného v předchozích žádostech podle §115 zákona
o elektronických komunikacích, neznamená, že k jinak vymezenému účelu nemůže žalovaný
požadovat přesnější údaje. Z požadovaných informací má vzniknout mapa pokrytí území ČR
vysokorychlostní infrastrukturou v rozlišení na barevně označené územní celky, k jejímuž vzniku
neměly být dříve poskytované údaje dostatečné. Nadto by údaje nemusely být aktuální,
jak správně uvedl i městský soud. Námitka, že stěžovatel pravidelně uváděl jiný typ informací,
tak nemůže vyvrátit přiměřenost požadavku žalovaného. Neznamená to však, že by žalovanému
umožňovala pravidelně žádat adresy přípojek koncových uživatelů. V každé žádosti podle §115
zákona o elektronických komunikacích je žalovaný povinen prokázat, že požadovaný rozsah
informací je přiměřený vymezenému účelu.
[29] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s postupem žalovaného, který v žádosti dle §115 zákona
o elektronických komunikacích pouze odkázal na formulář, ve kterém měl být stanoven rozsah
požadovaných informací, ale v samotné žádosti rozsah nijak nevymezil. Z toho stěžovatel
vyvozuje, že je žádost nepřezkoumatelná, neboť neobsahuje jednu ze zákonných náležitostí,
jíž je právě vymezení rozsahu. Jak již správně uvedl městský soud, oprávnění žalovaného požádat
o vyplnění formuláře prostřednictvím Elektronického sběru dat vyplývá z §115 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích ve spojení s čl. 2 písm. c) Všeobecného oprávnění
č. VO-S/1/07.2005-9. To je jakožto opatření obecné povahy závazné pro všechny poskytovatele
služeb elektronických komunikací, včetně stěžovatele. Žalovaný tedy nepochybil, pokud rozsah
požadovaných informací vymezil odkazem na formulář umístěný v systému elektronického
výkaznictví, neboť to předpokládá právě čl. 2 písm. c) Všeobecného oprávnění.
[30] Nejvyšší správní soud se dále zabýval namítanou absencí vymezení účelu požadovaných
údajů v žádosti dle §115 zákona o elektronických komunikacích. Mezi formální náležitosti
žádosti o poskytnutí informací, údajů a podkladů patří též její odůvodnění. V rámci odůvodnění
žádosti je Úřad povinen uvést nejen účel žádosti, ale také se vypořádat s důvody žádosti,
vyhodnocením potřebnosti, přiměřenosti a hospodárnosti požadavku.
[31] Samotná žádost je v tomto ohledu velmi stručná. Žalovaný v ní uvádí, že vyplnění
formuláře přispěje k pravidelnému sběru informací pro využití v rámci analýz relevantních trhů,
mezinárodního vykazování, státní statistické služby a mapování existence NGA infrastruktury.
Nejedná se sice o pouhou citaci pravomocí žalovaného [tím je odkaz na §108 odst. 1 písm. v)
a x) zákona o elektronických komunikacích], jak tvrdí stěžovatel, takové vymezení účelu je však
příliš obecné a nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění.
[32] Přitom skutková podstata správního deliktu podle §118 odst. 5 písm. b) zákona
o elektronických komunikacích je přímo navázána na nesplnění povinnosti poskytnout
informace, údaje nebo podklady požadované v žádosti dle §115 téhož zákona. Pokud
je důsledkem neuposlechnutí žádosti správní trestání povinné osoby, musí být povinnost
v žádosti stanovena co možná nejpřesněji a jasně.
[33] Výše citovaný čl. 2 písm. c) Všeobecného oprávnění č. VO-S/1/07.2005-9 stanoví
povinnost pro všechny poskytovatele služeb elektronických komunikací předávat informace
požadované v žádosti dle §115 zákona o elektronických komunikacích prostřednictvím systému
elektronického výkaznictví, kterým je systém Elektronického sběru dat (přístup pro poskytovatele
je dostupný na https://www.ctu.cz/elektronicky-sber-dat-esd-elektronicke-komunikace). Jedná
se o kvalifikovanou komunikační platformu mezi žalovaným a poskytovateli služeb
elektronických komunikací, ve které povinné osoby nejen vyplňují relevantní formuláře,
ale prostřednictvím které může žalovaný povinné osoby rovněž upozornit na chybějící či chybné
údaje ve formulářích a poučit je, jak je opravit. V rámci komunikace prostřednictvím
Elektronického sběru dat může také upřesnit účel požadovaných údajů, pokud je samotná žádost
v tomto ohledu nedostatečná.
[34] Poté, co Nejvyšší správní soud prostudoval vzájemnou komunikaci stěžovatele
a žalovaného prostřednictvím systému elektronického výkaznictví (Elektronického sběru dat)
založenou ve správním spise, konstatuje, že právě prostřednictvím komunikace v systému
elektronického výkaznictví žalovaný své pochybení stran nedostatečné specifikace účelu v žádosti
napravil. Nejprve upozornil stěžovatele, že ve formuláři chybí adresy jednotlivých přípojek.
K odpovědi stěžovatele, že mapování se týká pouze NGA struktury, kterou neprovozuje,
pak žalovaný upřesnil, že data jsou sbírána za účelem mapování existující infrastruktury Internetu,
které bude využito při přípravě dotačního programu na podporu budování vysokorychlostních
NGA sítí. Mapování je v souladu s požadavky evropských a národních strategických dokumentů
(konkrétně Digitální program pro Evropu a Digitální Česko) a vznikne na jejich základě mapa
pokrytí území ČR v rozlišení na barevně označené územní celky.
[35] Takové vymezení hodnotí Nejvyšší správní soud jako dostatečné, a to právě s ohledem
na skutečnost, že veškerá vzájemná komunikace stěžovatele a žalovaného proběhla
prostřednictvím systému elektronického výkaznictví, který byl zřízen na základě opatření obecné
povahy (Všeobecného oprávnění č. VO-S/1/07.2005-9).
[36] Nejvyšší správní soud by za nedostatečné vymezení účelu požadovaných údajů, při jejichž
neposkytnutí hrozí správně právní sankce, považoval situaci, kdy by stěžovatel sám musel aktivně
od žalovaného zjišťovat, jaký je účel požadovaných informací. Taková situace však nenastala.
Naopak to byl žalovaný, kdo stěžovatele sám prostřednictvím Elektronického sběru dat
kontaktoval, upozornil jej na nedostatečné vyplnění formuláře a k výtce stěžovatele, že NGA
struktury neprovozuje, v další komunikaci podrobně upřesnil, jaký je účel této konkrétní
statistické činnosti. Stěžovatel si tedy byl již od vzájemné komunikace prostřednictvím systému
elektronického výkaznictví vědom, proč po něm žalovaný požaduje uvedení konkrétních adres
jednotlivých přípojek koncových uživatelů, a nelze tedy říci, že mu nebyl znám účel
požadovaných informací a údajů. Přesto adresy jednotlivých přípojek koncových uživatelů
do formuláře ART152 nedoplnil.
[37] Kasační soud se nezabýval kasační námitkou, dle které není požadovaná informace
statistickým údajem. Námitka nebyla obsažena v žalobě a stěžovatel ji poprvé uplatnil
až v kasační stížnosti. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li
se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato kasační námitka tedy není přípustná.
[38] Nejvyšší správní soud shrnuje, že městský soud správně hodnotil, zda je žalovaný
oprávněn vyžadovat v žádosti podle §115 zákona o elektronických komunikacích konkrétní
místa adres jednotlivých přípojek koncových uživatelů, a rovněž správně vyhodnotil, že žádost
obsahovala namítané náležitosti. Ani tato kasační námitka není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jako úspěšnému účastníku právo na náhradu
nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu