ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.57.2021:37
sp. zn. 1 As 57/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: R. R., zastoupené
JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 13, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra
zemědělství o rozkladu ze dne 23. 9. 2016, č. j. 51574/2016-MZE-12151, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, č. j. 8 A 49/2018
– 96,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, č. j. 8 A 49/2018 – 96,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu ze dne 23. 9. 2016, č. j.
51574/2016-MZE-12151, se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 24.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce stěžovatelky JUDr. Pavla Vespalce, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před podáním kasační stížnosti
[1] Meritem nyní posuzované věci je určení charakteru vodovodního potrubí, resp. jeho
jednotlivých částí (zda jde o vodovodní přípojku, vnitřní vodovod či vodovodní řad – vodovod
pro veřejnou potřebu). S ohledem na komplikovanost a rozsáhlost této více než deset let trvající
anabáze Nejvyšší správní soud nejprve popíše předchozí procesní vývoj věci před správními
orgány a městským soudem (kapitoly I. a II.), posléze zrekapituluje nynější soudní řízení před
městským soudem, obsah kasační stížnosti, reakci žalovaného a repliku stěžovatelky (kapitoly
III. a IV.) a posléze přinese vlastní úvahy, jejich zhodnocení a závěry, v nichž zaujme stanoviska
k rozhodujícím momentům projednávané věci a vysloví závazný právní názor pro další postup
ve věci (kapitoly V. a VI.).
[2] Žalobkyně podala dne 22. 12. 2010 a 9. 8. 2011 k Městskému úřadu Nýřany (dále
jen „vodoprávní úřad“) žádost o vyjádření ve věci dodávky vody do odběrného místa – domu
č. p. X na pozemku p. č. X v k. ú. H. B. (dále též jen „nemovitost“), jehož je vlastnicí. Uvedla, že
její právní předchůdkyně (matka B. R., pozn. soudu) uzavřela dne 4. 11. 1998 smlouvu o dodávce
vody „z veřejného vodovodu“ se společností Keramika Horní Bříza, a.s., ve které je uveden
způsob napojení „vlastní přípojkou“. Dne 18. 12. 2003 sama žalobkyně uzavřela smlouvu o
dodávce vody „z vodovodu“ s provozovatelkou vodovodu - společností VODÁRNA PLZEŇ, a.
s. (dále též jen „provozovatelka“). Dopisem ze dne 17. 4. 2010 totiž provozovatelka oznámila
žalobkyni záměr zrušit její odběrné místo (tj. vypovědět smlouvu o dodávce vody) s tím, že je
napojeno nikoliv na vodovod pro veřejnou potřebu, ale na přípojku ve vlastnictví společnosti LB
IMMO, s. r. o., která se chystá vypovědět smlouvu o dodávce vody do jejího hlavního odběrného
místa. Žalobkyně k tomu vodoprávnímu úřadu sdělila svůj nesouhlas, neboť se domnívá, že její
nemovitost je napojena na veřejný vodovod, a nikoliv vodovodní přípojku jiného vlastníka.
[3] Vodoprávní úřad žalobkyni ve dvou vyjádřeních sdělil, že v jeho archivu není uložena
žádná dokumentace, jež by se týkala stavby vodovodu v areálu bývalých keramických závodů
v Horní Bříze; může se jednat o vnitroareálový vodovod, který byl vystavěn pro potřebu závodů.
Za dobu od roku 2003 není vodoprávnímu úřadu známa žádná změna stavby vodovodu
na vodovodní přípojku; při takové změně by vodoprávní úřad byl dotčeným orgánem státní
správy. Z předložené kupní smlouvy z roku 1998 usuzoval, že nemovitost žalobkyně je sice
napojena na vodovod pro veřejnou potřebu (nikoliv na přípojku), ale prostřednictvím
vnitroareálového vodovodu ve vlastnictví společnosti LB IMMO, s. r. o. Poukázal na §3 odst. 3
zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Uvedl, že pokud nedojde mezi
společností LB IMMO, s. r. o., a odběrateli (včetně žalobkyně) k dohodě o převodu (části)
vodovodu na pozemku p. č. X do jejich vlastnictví nebo k převodu tohoto pozemku
do vlastnictví města, je vyřešení majetkoprávních sporů možné jen soudní cestou, neboť
vodoprávní úřad není příslušný k posuzování dodavatelsko-odběratelských ani majetkoprávních
vztahů.
[4] Dne 20. 10. 2011 podala žalobkyně k Ministerstvu zemědělství (dále jen „žalovaný“)
„podnět k zahájení řízení“, ve kterém poukázala na obě sdělení vodoprávního úřadu, na smlouvy
o dodávce vody z let 1998 a 2003 a vyjádřila svou obavu z ukončení dodávek vody. Uvedla,
že pokud je vodovodní potrubí v Horní Bříze, v ulici K Černému mostu, veřejným vodovodem,
avšak přitom je k němu přípojkou přes areál společnosti LB IMMO, s. r. o., dříve vlastněný
společností Keramika Horní Bříza a. s., napojeno několik vlastníků pozemků a staveb,
je takový stav v rozporu se zákonem o vodovodech a kanalizacích, neboť společnost LB IMMO,
s. r. o. (či právní předchůdci), měla požádat o rekolaudaci přípojky na vodovod pro veřejnou
potřebu. Na tento nedostatek nemůže doplácet žalobkyně jako koncový odběratel.
Uvedla, že nabídka společnosti LB IMMO, s. r. o., na zřízení věcného břemene odpovídajícího
právu umístění vodovodního napojení na pozemku p. č. X nepředstavuje řešení, resp. problém se
tím přenáší právě na ni. Upozornila na dobré mravy dle §36 zákona o vodovodech a
kanalizacích. Žalovaného požádala o „podání výkladu, který by byl pro dotčené subjekty, zejména
provozovatele vodovodu, zavazující“ a o „ vyvolání správního řízení, na jehož základě by byly napraveny zjištěné
chyby, zejména bylo uloženo učinit nápravu, pokud jde […] o rekolaudaci stavby“.
[5] Dle sdělení žalovaného ze dne 7. 3. 2012 přípojka žalobkyniny nemovitosti byla napojena
na vnitřní vodovod areálu bývalých keramických závodů v Horní Bříze; to nebylo ani před
účinností zákona o vodovodech a kanalizacích běžně možné a zřejmě to souvisí s nesprávným
definováním vodovodu ve smlouvě o koupi žalobkynina domu. Žalovaný uvedl, že skutečnost
nenapojení nemovitosti na vodovod pro veřejnou potřebu nevzala na vědomí ani provozovatelka
při uzavírání smlouvy v roce 2003. Pokud bude chtít společnost LB IMMO, s. r. o., zrušit svou
přípojku z vodovodu pro veřejnou potřebu, je řešením postup dle §3a zákona o vodovodech
a kanalizacích a čl. II odst. 1 zákona č. 76/2006 Sb. Za „nejekonomičtější“ označil žalovaný
rekolaudaci přípojky a části vnitřního vodovodu ve vlastnictví společnosti LB IMMO, s. r. o.,
na vodovod pro veřejnou potřebu s tím, že tato část bude poté „předána“ do vlastnictví
společnosti Vodárenská a kanalizační, a.s., jež je vlastníkem vodovodu pro veřejnou potřebu,
ze kterého potrubí přípojky společnosti LB IMMO, s. r. o., odbočuje. Závěrem žalovaný
konstatoval, že je na odběratelích, aby jejich připojení bylo v souladu s právními předpisy,
tedy aby odbočovalo z vodovodu pro veřejnou potřebu.
[6] Žalobkyně následně podala k žalovanému „návrh na vydání rozhodnutí“ (20. 3. 2012),
ve kterém znovu poukázala na kupní smlouvu z roku 1998 o dodávce vody z „veřejného
vodovodu“ a uvedla, že jediný zdroj vody, ze kterého mohli být odběratelé zásobováni vodou,
se nacházel v areálu společnosti Keramika Horní Bříza, a. s., proto rozvod vody mohl být veden
pouze přes pozemky této společnosti. Poukázala i na smlouvu z roku 2003 s tím,
že provozovatelka v dopisu ze dne 18. 8. 2010 uvedla, že provozuje vodovodní řad v areálu
bývalého závodu („Šamotka“). Dále namítla, že dodávka vody do její nemovitosti je ohrožena
a neexistuje právní jistota, že nebude muset vynakládat finanční prostředky na případné obnovení
dodávek. Žádala, aby žalovaný buď vyhověl podnětu ze dne 20. 10. 2011 k zahájení řízení,
případně sám určil, že „vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti oznamovatelky je součástí vodovodního řadu“.
Podáním ze dne 23. 5. 2012 doplnila svůj návrh o geometrický plán vodovodní sítě
„Západočeských keramických závodů NP Horní Bříza“ (dále též „ZKZ“) pořízený 12. 12. 1972
(s jejím vyznačením závodů - částí „Šamotka“ a „Flíska“). Uvedla, že dle zakreslené vodovodní
sítě tato nebyla určena pouze pro zmíněné závody, ale též pro občany města Horní Bříza.
[7] Žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 11. 6. 2012 sdělil, že nemá kompetenci rozhodovat
o změně vnitřního vodovodu na vodovodní řad pro veřejnou potřebu nebo vnitřních rozvodů
v areálu závodu na vodovodní přípojky; odkázal na příslušnost vodoprávního úřadu. Poukázal
současně na §3a odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích s tím, že vodoprávní úřad
si pro potřeby rozhodnutí vyžádá stanovisko příslušného stavebního úřadu. Závěrem zopakoval,
že optimálním řešením by byla dle §3a zákona o vodovodech a kanalizacích „rekolaudace přípojky
a patrně i části vnitřního vodovodu […] na vodovod pro veřejnou potřebu […]“.
II. První řízení před soudem a následný postup žalovaného
[8] Proti tomuto sdělení podala žalobkyně žalobu proti nečinnosti, v níž se domáhala,
aby Městský soud v Praze uložil žalovanému vydat do 30 dnů rozhodnutí o jejím návrhu.
[9] Městský soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 3 A 108/2012-50, žalobu stěžovatelky
zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil nečinnosti. Proti tomuto rozhodnutí
podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ovšem
rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 9 Ans 13/2013 – 32, rozsudek městského soudu zrušil a vrátil
mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem o existující kompetenci žalovaného.
Městský soud následně v souladu s tímto názorem zavázal žalovaného k vydání rozhodnutí
o návrhu (žádosti) stěžovatelky.
[10] Žalovaný si vyžádal dokumentaci ke stavbě vodovodu, kterou zaslal stěžovatelce
k vyjádření. Stěžovatelka dovozuje, že zejména z kupní smlouvy z roku 1998, stanovisek
vodoprávního úřadu a situačního plánu z roku 1972 vyplývá, že její nemovitost je napojena
na veřejný vodovod. Žalovaný však v rozhodnutí ze dne 21. 9. 2015, č. j. 45406/2015-Mze-15111
(sp. zn. VH22546/2015-15111), rozhodl podle §39 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích
tak, že vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti stěžovatelky nebylo a není vodovodem
pro veřejnou potřebu.
[11] K rozkladu stěžovatelky zrušil ministr zemědělství rozhodnutí žalovaného
s tím, že žalovaný nedostatečně vymezil (zúžil) předmět řízení.
[12] V novém rozhodnutí žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatelky o určení charakteru
vodovodního potrubí vedoucího k její nemovitosti tak, že vodovodní potrubí vedoucí
k nemovitosti žalobkyně, které je tvořeno:
1) samostatným potrubím v dimenzi 5/4, které začíná vodoměrem umístěným,
jak žalobkyně uvádí, ve sklepě jejího domu č. p. X, pozemek st. parc. č. X k. ú. H. B. (pozn.
soudu - všechny v rozsudku uváděné pozemky jsou v tomto k. ú.) a pokračuje samostatným
potrubím po pozemku parc. č. X (vlastník žalobkyně), parc. č. X (vlastník SILO TRANS s.r.o.) a
parc. č. X (vlastník (LB IMMO, s.r.o.), až k šachtě s domovním uzávěrem před objektem
společnosti Panter Color a.s. (objekt umístěn na pozemku parc. č. X – vlastník K. M. a
2) samostatným potrubím (areálovým rozvodem vody), které začíná v šachtě
s domovním uzávěrem, před objektem společnosti Panter Color a.s. na pozemku parc. č. X
(vlastník LB IMMO, s.r.o.), a pokračuje na pozemkové parcele parc. č. X směrem
k vodovodnímu řadu – vodovodu pro veřejnou potřebu, kde se na něj v tomto pozemku na část
DN 100 L (v úrovni pozemkové parcely parc. č. X (vlastník CEPLECHA s.r.o.) a pozemku parc.
č. X (vlastník Karpem a.s.) napojuje.
[13] Výše uvedené žalovaný zakreslil do situačního nákresu, který je přílohou rozhodnutí:
[14] Žalovaný v rozhodnutí dospěl k závěru, že vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti
žalobkyně část 2) je podle §3 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb. vodovodní přípojkou, tedy
samostatným potrubím (areálový rozvod vody), které začíná v šachtě před objektem společnosti
Panter Color a.s. a pokračuje až k odbočení z vodovodního řadu – vodovodu pro veřejnou
potřebu. Vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti žalobkyně část 1) má dle §2 odst. 7 zákona
č. 274/2001 Sb. charakter vnitřního vodovodu, neboť se jedná o rozvod vody po pozemku
a stavbě a navazuje na konec vodovodní přípojky; jedná se o potrubí od vodoměru v domě č. p.
X do šachty před objektem společnosti Panter Color a.s.
[15] Dále žalovaný připomněl, že již zrušený zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, v §30 odst. 1
stanovil, že veřejné vodovody jsou určeny k hromadnému zásobování obyvatelstva vodou a ke krytí potřeby vody
pro národní hospodářství. Pojem hromadné zásobování vodou nebyl v zákoně o vodách blíže určen.
V §1 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných
kanalizacích, bylo stanoveno, že veřejný vodovod je soubor objektů a zařízení k hromadnému zásobování
obyvatelstva vodou a ke krytí potřeby vody pro národní hospodářství. V §1 odst. 3 prováděcí vyhlášky byl
stanoven taxativní výčet toho, co se za veřejný vodovod nebo jeho součást nepovažovalo.
Konkrétně podle §1 odst. 3 písm. a) prováděcí vyhlášky se za veřejný vodovod nebo jeho součást
nepovažovaly vodovody k samostatnému zásobování vodou jednotlivých závodů, objektů a zařízení a pro účely
požární ochrany. Veřejný charakter vodovodního potrubí je podle výše uvedených ustanovení dán
faktem, že slouží veřejnosti.
[16] Vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti stěžovatelky [část 1) a 2)] bylo svým původním
posláním určeno jako vnitřní vodovod areálu bývalých Západočeských keramických závodů
v Horní Bříze, a proto se nemohlo podle dřívějších právních předpisů jednat o veřejný vodovod.
O výše uvedeném dle ministerstva svědčí plán z roku 1972 („Západočeské keramické závody s.p.
Horní Bříza, Vodovodní síť – pitná voda ze dne 12. 12. 1972“), ve kterém je zakresleno
vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti žalobkyně část 1) a 2) společně s ostatními rozvody
vody v závodu Šamotka. Z mapy je dále patrné, že areál měl vlastní podnikovou úpravnu vody,
vlastní nadzemní vodojemy a vlastní studny s pitnou vodou. Tuto úvahu podporuje dále
stanovisko vodoprávního úřadu, který dopisy ze dne 19. 1. 2011 a ze dne 9. 9. 2011 žalobkyni
sdělil, že v jeho archivu není uložena žádná dokumentace týkající se stavby vodovodu v areálu
bývalých keramických závodů, a dále že se může jednat o vnitroareálový vodovod, který vystavěla
„Keramika Horní Bříza“ pro svoji potřebu.
[17] Výše uvedené dle ministerstva dokládá i příloha podání Městského úřadu Nýřany ze dne
29. 7. 2015. Tato příloha nazvaná Horní Bříza – vodovod, Přehledná situace – část Šamotka,
datum VI/1979 popisuje situaci v části závodu Šamotka. Z popisu legendy vyplývá, že vodovodní
potrubí vedoucí k nemovitosti žalobkyně je graficky vyznačeno „---V---V---„ jako vodovod ZKZ
(Západočeské keramické závody). V legendě označený žlutou barvou „-------„ veřejný vodovod
není v okolí domu č. p. X vůbec zobrazen, a pod tento charakter a označení nespadá žádné
vodovodní potrubí zakreslené v předložené situaci. Výše uvedené dle ministerstva potvrzuje
závěr, že se jednalo o vnitřní vodovod bývalého národního podniku Keramické závody Horní
Bříza.
[18] Žalovaný tedy uzavřel, že vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti stěžovatelky [část 1)
a část 2)] nebylo podle dosavadních právních předpisů veřejným vodovodem dle první podmínky
stanovené v §39 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích; za této situace bylo nadbytečné
zkoumat i druhou podmínku téhož ustanovení, tj. že se jedná o vodovody a kanalizace podle §1
tohoto zákona, neboť obě podmínky musely být splněny současně. Ostatně ze schémat
předložených společností Vodárna Plzeň a.s. dne 4. 8. 2015 a Městského úřadu Horní Bříza dne
29. 7. 2015 vyplývá, že ani v současné době není vlastníkem a příslušným úřadem evidován
vodovod pro veřejnou potřebu vedoucí přímo k nemovitosti stěžovatelky, tak, jak to předpokládá
§5 zákona o vodovodech a kanalizacích.
[19] Stěžovatelka se neztotožnila se závěry žalovaného a podala rozklad. V něm žalovanému
vytýkala nedůsledné prošetření věci a nezohlednění některých důkazů. V dopise vodoprávního
úřadu ze dne 29. 7. 2015 se uvádí, že nemovitost stěžovatelky je napojena vodovodním řadem
na vodovod bývalých ZKZ. Sám žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vodovodní řad
zásobuje 700 obyvatel a má 130 přípojek; stěžovatelku nešlo vodou zásobovat, aniž by prošla
částí sítě závodu Šamotka. Z vyjádření vodoprávního úřadu se jasně podává, že stěžovatelka
je napojena na vodovod a ne vodovodní přípojku.
[20] K předávce vody dochází z vnitřního vodovodu společnosti LB IMMO s.r.o., což není
v souladu se zákonem o vodovodech a kanalizacích. Úsek potrubí na jejím pozemku (parc. č. X),
kde se na hraně pozemku nachází šachta, je vodovodní přípojkou (dle kupní smlouvy
a znaleckého posudku). Nemovitost stěžovatelky nikdy nebyla součástí žádného
vnitropodnikového areálu. Žalovaný se nezabýval tím, že vodovod ZKZ sloužil jako veřejný
vodovod pro zásobování obce Horní Bříza. Vodovod ZKZ nebyl závislý na obecním vodovodu
a ZKZ vlastnily vlastní zdroj vody, síť i úpravnu. Samy tak byly dodavatelem.
[21] Žalovaný v průběhu řízení měnil svá tvrzení o délce a charakteru vodovodní sítě a jejich
částí. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že dle dopisu bývalých kaolinových
závodů z 12. 12. 1953 (příloha rozkladu) vyplývá, že připojení na vodovod ZKZ se dělo pouze
s výslovným souhlasem obce, což splňuje podmínku „veřejnosti“.
[22] V rozhodnutí, kterým ministr zemědělství rozklad stěžovatelky zamítl, zdůraznil, že údaje
v dopisech vodoprávního úřadu jsou pouze domněnky. V projednávaném řízení není podstatné,
zda vodovod ZKZ sloužil jako veřejný vodovod či nikoliv. Předmětem nyní projednávané věci
je pochybnost o charakteru vodovodního potrubí, nikoliv dodávané vody, kterou městský soud
i správní orgán v řízení označil jako vodu z veřejného vodovodu. Šachta na hranici pozemku
stěžovatelky (parc. č. X) není v materiálech ve správním spisu nikde zakreslena (ani těch
dodaných stěžovatelkou). Její existence z doložených dokladů nevyplývá. Skutečnost,
že nemovitost stěžovatelky nebyla součástí žádného areálu, není pro věc podstatná. K nově
předloženému dokumentu („Žádost o přidělení parcely a žádost o napojení na vodovod
ZKZ - Horní Bříza ze dne 12. 12. 1953“) ministr nepřihlédl, neboť se nejednalo o včas uplatněný
důkaz, který navíc na charakteru vodovodního potrubí nemohl nic změnit.
III. Nynější řízení před krajským (městským) soudem
[23] Stěžovatelka proti rozhodnutí o rozkladu podala žalobu k Okresnímu soudu Plzeň -
sever, který ovšem řízení pro svou nepříslušnost věc rozhodnout (jde o věc správního
soudnictví) zastavil. K poučení okresního soudu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Plzni, ten ji jako místně nepříslušný soud postoupil Městskému soudu v Praze.
[24] V žalobě stěžovatelka znovu tvrdila, že vodovodní potrubí vedoucí k její nemovitosti
je veřejným vodovodem. Tuto skutečnost dovozovala z „Kupní smlouvy o dodávce vody z veřejného
vodovodu“ ze dne 4. 11. 1998. Z dosavadního chování dodavatele vody usuzuje na jeho eminentní
zájem postavit ji do role vlastníka potrubí, o kterém stěžovatelka neví, kudy přesně vede, jelikož
technická dokumentace se zachovala spíše výjimečně. Potrubí je v takovýchto případech desítky
let staré, tudíž v havarijním stavu, nejspíš neodpovídající novým technickým normám a bylo
by přinejmenším absurdní, aby nyní za údržbu nebo dokonce výměnu stěžovatelka platila,
a to navíc na cizích pozemcích, bez zřízení věcného břemene a mnohdy znemožněného přístupu.
Náklady na výměnu přípojky mohou být pro ni likvidační a v mnoha případech bez věcného
břemene i zcela neuskutečnitelné.
[25] Jejímu právnímu názoru svědčí i usnesení Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn.
8 C 361/2016 ze dne 5. 1. 2018, podle něhož právní charakter potrubí vedení vody, které
se na vyjmenovaných pozemcích napojuje na vodovod pro veřejnou potřebu podle zákona
o vodovodech a kanalizacích, má převážně charakter veřejnoprávní.
[26] Závěrem upozornila, že je ohrožena ve svých právech. Na základě postoje dodavatele
jí hrozí vypovězení dodávek vody, tvrdí-li žalovaný, že nejde o veřejný vodovod.
[27] Městský soud žalobu zamítl.
[28] Rozsudek postavil na tom, že tvrzení stěžovatelky o charakteru vodovodního potrubí
vedoucího k její nemovitosti jako veřejného vodovodu (což dovozovala z kupní smlouvy ze dne
4. 11. 1998), je příliš obecné.
[29] Žalovaný dle soudu správně vyšel z §39 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích.
Dotčené vodovodní potrubí bylo původně vnitřním vodovodem areálu bývalých Západočeských
keramických závodů. Uvedené dokládá plán s označením „Západočeské keramické závody n.p. Horní
Bříza, Vodovodní síť – pitná voda ze dne 12. 12. 1972“. V tomto plánu je dotčené vodovodní potrubí
zakresleno společně s ostatními rozvody závodu Šamotka, bývalých Západočeských keramických
závodů. Jestliže pak je dotčené vodovodní potrubí součástí plánu vodovodní sítě Západočeských
keramických závodů n. p., jednalo se o vodovod určený k zásobování vodou tohoto závodu.
Skutečnost, že dotčené vodovodní potrubí bylo vnitroareálovým vedením, dokládá rovněž
i příloha podání Městského úřadu Nýřany ze dne 24. 8. 2015, nazvaná „Horní Bříza – vodovod,
Přehledná situace – část Šamotka“, datum VI/1979, popisující situaci v části závodu Šamotka,
kde je vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti žalobkyně označeno jako vodovod ZKZ. Závěr
správních orgánů, že dotčené vodovodní potrubí bylo součástí vodovodu závodu Západočeských
keramických závodů n. p., žalobkyně v podané žalobě nikterak nezpochybňovala. Za situace, kdy
správní orgány dospěly k závěru, že dotčené vodovodní potrubí bylo součástí vodovodu závodu,
nezbylo jim než podle §1 odst. 3 písm. a) prováděcí vyhlášky konstatovat, že se nejedná o veřejný
vodovod.
[30] Kupní smlouva, z níž vychází stěžovatelka, nikterak nevymezuje charakter vodovodního
potrubí. Ze závazku mezi soukromými subjekty (byť o dodávce vody) nelze dovodit povahu
dotčeného vodovodního potrubí. Veřejnoprávní charakter vodovodního potrubí nedokládá
ani usnesení Okresního soudu Plzeň – sever. V rozhodnutí se totiž civilní soud zabýval otázkou
povahy vedeného řízení, nikoliv charakterem vodovodního potrubí.
IV. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky
[31] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou se domáhá
zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení a rozhodnutí.
[32] Stěžovatelka v kasační stížnosti znovu zdůrazňuje, že dodávku vody do přípojky
odběratele je možné učinit pouze z potrubí, které je součástí veřejné vodovodní sítě, jinou
možnost zákon nepřipouští, neboť by nebyla zaručena kvalita a nezávadnost pitné vody.
[33] Není pravdou, že by neuvedla, z jakých konkrétních skutečností vyplývajících z kupní
smlouvy z roku 1998 dovozovala veřejný charakter vodovodního potrubí. Kupní smlouvou
prokazuje, že zakoupila přípojku na svém pozemku (parc. č. X), která je u samé hranice pozemku
zakončená šachtou a dochází zde ke skutečné předávce vody od provozovatele. Společnost
Keramika a.s. byla v rozhodné době (při uzavírání kupní smlouvy) dle obchodního rejstříku
oprávněna provozovat vodovody pro veřejnou potřebu. Stěžovatelka v této souvislosti již
v nečinnostní žalobě citovala analogický „výklad o kanalizaci“, který uvádí, že tam, kde
je na kanalizaci pro veřejnou potřebu připojena též jakákoliv kanalizace, a to i jiného vlastníka,
stává se kanalizací pro veřejnou potřebu. Vodovod bývalého závodu Šamotka nesloužil pouze
pro potřeby národního hospodářství, ale zásoboval značné množství obytných domů, ač na jejich
místě již dnes stojí čerpací stanice a společnost Karpem. Ani tyto změny nevedou k zániku
veřejného vodovodu.
[34] Vlastní vodní zdroj ze závodu napájel řadu domů, panelové sídliště, nádraží a další
budovy. K propojení s obecním vodovodem došlo až v roce 2003, kdy se jeho provozovatelem
stala Vodárna Plzeň a.s. Tyto skutečnosti žalovaný buď nezná, nebo o nich v rozhodnutí
nehovoří, proto je městský soud pominul. Bylo běžnou praxí, že velké průmyslové podniky
budovaly na svých pozemcích obytnou zástavbu a provozovaly v ní elektrické, plynové
a vodovodní sítě. Analogicky by nebyly veřejnými vodovody např. ani desítky kilometrů potrubí
plzeňského podniku Škoda. Dokument z archivu v Plasích z roku 1953 dokládá, že napojování
domů na vodovod ZKZ probíhalo vždy se souhlasem příslušné obce (místního národního
výboru). Je nesporné, že byty ZKZ podléhaly stejnému režimu jako byty obecní, což plyne
i z výměru vystaveném dědečkovi stěžovatelky (R. M.) Jednotným národním výborem v Plzni dne
16. 3. 1951.
[35] Majetkové vztahy k pozemkům, na nichž je předmětné vodovodní potrubí uloženo,
doznaly v průběhu tohoto řízení značných změn.
[36] Městský soud zřejmě nesprávně pochopil, resp. ignoroval navrhované důkazy, ze kterých
zcela jasně vyplývá, že vůbec není pravdivé nabízející se tvrzení žalovaného, že stěžovatelka
je vlastníkem i vodovodního potrubí překračujícího hranice jejího pozemku (parc. č. X). Tato
právní nejistota je jednou z hlavních příčin jejího snažení o nápravu právního stavu. Principiálně
by proto mělo být jednou pro vždy stanoveno, že stěžovatelka je odběratelkou vody z veřejného
potrubí až v místech vlastní vodovodní šachty na hranici jejího pozemku (parc. č. X).
[37] Ve skutečnosti nic nebrání uznání potrubí vedoucího k šachtě na pozemku stěžovatelky
za veřejný vodovod. Neproběhnuvší rekolaudace bývalého vodovodu ZKZ nemůže být jediným
argumentem pro posouzení charakteru vodovodu.
[38] Závěrem stěžovatelka odmítá stát se obětí měnících se majetkoprávních vztahů
k sousedním pozemkům, v nichž je k jejímu pozemku vodovodní potrubí vedeno.
[39] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ústřední myšlenkou
argumentace stěžovatelky je, aby sporné vodovodní potrubí bylo prohlášeno za vodovodní řad
(ne jen za pouhou přípojku). K rekolaudaci není zapotřebí jen plánek průměrů potrubí,
ale zejména souhlas vlastníka s rekolaudací. Navrhuje, aby soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
[40] K vyjádření žalovaného stěžovatelka zaslala soudu repliku, v níž uvedla,
že za dlouhotrvajícím sporem jsou ekonomické zájmy vlastníka vodovodu a provozovatele.
Stěžovatelka má zcela vážné pochybnosti o tom, že by pro dotčený úsek potrubí vůbec
neexistoval žádný doklad o kolaudaci a obává se toho, že jeho nedohledání může být záměrné.
O tom, jak zachází provozovatel, vlastník vodovodu i žalovaný s dokumentací, svědčí průběh
sporu, neboť svá tvrzení neustále přizpůsobují svým aktuálním potřebám v rozporu
se skutečností. Svědčí o tom nesrovnalosti ve vlastnických právech či průběžné změny
ve vyjádřeních a posouvání hranice uznaného vodovodu pro veřejnou potřebu, naposledy
dokonce do nitra bývalého areálu ZKZ, aby se vyšlo vstříc zájmům přítomných firem. K tomu
stěžovatelka připomíná, že veřejný vodovod je obecně prospěšné zařízení a jeho poškození
či svévolné zrušení je protiprávním jednáním. Pro stěžovatelku je nepochopitelné, že žalovaný
považuje za legální chování vlastníka, jehož cílem je odpojit její nemovitost od vody.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[41] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení o kasační stížnosti.
Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 zákona
č. 150/2002 Sb. soudní řád správní [dále jen s. ř. s.]). Kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2
s. ř. s.) a v řízení je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody (kasačními námitkami).
[42] Kasační stížnost je důvodná.
[43] Soud se v rekapitulační části pokusil zevrubně popsat více než 10 let trvající spor
o charakter vodovodního potrubí. Stěžovatelka v žalobě konstatovala, že sama neví, kudy potrubí
pro zásobování vodou vede, jelikož technická dokumentace se zachovala spíše výjimečně. Dále
uvedla, že vodovodní potrubí, o němž je v projednávané věci spor, je veřejným vodovodním
potrubím, k čemuž odkázala na kupní smlouvu z roku 1998 a rozhodnutí Okresního soudu Plzeň
– sever.
[44] Dle §104 odst. 4 s. ř. s. „[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které
jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“ Nejvyšší správní soud proto k věcnému přezkumu může připustit
toliko kasační námitky, které stěžovatelka uplatnila ve výše uvedených a dříve
rekapitulovaných žalobních bodech.
[45] Stěžovatelka stejně jako v žalobě i v kasační stížnosti zopakovala, že kupní smlouvou
z roku 1998 prokazuje, že je přípojkou připojena na veřejný vodovod, a to na hranici svého
pozemku parc. č. X, kde se nachází „vodovodní šachta“. Jak správně uvedl v této souvislosti
městský soud, je kupní smlouva uzavřená mezi dvěma soukromými subjekty pro určení
charakteru vodovodního potrubí bez dalšího irelevantní (nevychází-li např. přímo z rozhodnutí
správních orgánů či ze závazných údajů z veřejných rejstříků). V kupní smlouvě se navíc
ani nezmiňoval charakter vodovodního potrubí, ze kterého byla odebírána voda, ani cesta, kterou
voda ke stěžovatelce z veřejného vodovodu „putovala“. O šachtě se pak stěžovatelka v žalobě
vůbec nezmiňuje; navíc k jejímu rozkladu jí již bylo sděleno, že existenci tvrzené šachty ničím
nedokládá a ani tato neplyne ze shromážděného spisového materiálu.
[46] Městský soud v souladu se zákonem posoudil i otázku významu rozhodnutí Okresního
soudu v Plzeň – sever pro věc. Jednalo se o rozhodnutí civilního soudu, jehož meritem byla
otázka určení věcně příslušného soudu (příslušnost k rozhodování o rozhodnutí o rozkladu
ministra zemědělství, kterým určil charakter sporného úseku vodovodního potrubí). V této
souvislosti soud připomíná, že se nejednalo (a ani nejedná) o určení vlastnictví k jednotlivým
částem vodovodního potrubí, ať již šlo o vodovod (veřejný či vnitřní) či přípojku, jak naznačuje
stěžovatelka ve své replice.
[47] Stěžovatelka ve své žalobě zpochybnila zjištěný skutkový stav. Městský soud přesto svůj
přezkum, omezil pouze na dva výše uvedené důkazní prostředky (kupní smlouvu a rozhodnutí
okresního soudu). Pro posouzení věci je však stěžejní, zda stěžovatelka důvodně naříká
na nedostatek technické dokumentace, resp. na zjišťování skutkového stavu, z něhož by posléze
šlo učinit přiléhavé právní závěry.
[48] Správní orgány stěžejní otázky (jak právní, tak i skutkové) posuzovaly odlišně a zcela
opomněly, že se tyto v čase mohly znatelně (z)měnit (s přímým dopadem na charakter potrubí).
Některými relevantními otázkami se správní orgány nezabývaly vůbec. Městský soud přesto
zjištěný skutkový stav vzal za správný a úplný.
[49] Celý příběh započal v roce 2010 písemností provozovatele, kterou stěžovatelce oznámil
záměr zrušení odběrného místa. Vlastník vodovodní přípojky LB IMMO totiž připravoval
vypovězení smlouvy o dodávce vody z hlavního odběrného místa, ze kterého je napojena
i stěžovatelka. V oznámení provozovatel mezi jinými uvedl, že jsou uzavřeny tři smlouvy
na vodovodní přípojku ve vlastnictví LB IMMO. První je pro odběrné místo stěžovatelky
(osazené podružným vodoměrem č. 6500169), druhé pro odběrné místo KERAMIK DESIGN
(osazené podružným vodoměrem č. 493441) a třetí pro odběrné místo „U Šamotky“ (osazené
hlavním vodoměrem č. NXF213901). Vnitřní rozvod vody, který je za hlavním vodoměrem
(vodoměr je umístěn ve vodoměrné šachtě u bývalé studny „Šamotka“), nebude provozovatel
provozovat.
[50] Stěžovatelka po obdržení oznámení začala činit kroky ke zjištění charakteru vodovodního
potrubí zásobujícího ji pitnou vodou.
[51] Ve vyjádření ze dne 19. 1. 2011 ve věci dodávky pitné vody do nemovitosti č.p. X k.ú. H.
B. Městský úřad Nýřany konstatoval, že „[z] předložených podkladů [smlouva o dodávce vody
z veřejného vodovodu ze dne 4. 11. 1998] vyplývá, že paní R. […] je napojena na vodovod, ne na
vodovodní přípojku.“ K tomu městský úřad dodal, že se nejedná o vyjádření vodoprávního úřadu dle
§18 zákona o vodách.
[52] Stejný správní orgán ve sdělení ze dne 12. 9. 2011 doplnil, že „paní R. odebírá vodu
z vodovodu pro veřejnou potřebu (dle smlouvy č. 81689 uzavřenou s Vodárnou Plzeň, a.s.), ale prostřednictvím
vnitroareálového vodovodu ve vlastnictví LB IMMO, který dle dopisu Vodárny Plzeň, a.s. ze dne 17. 4. 2010,
zn. 1593/2010/Zú, připravuje vypovězení smlouvy o dodávce vody hlavního odběrného místa.“ Obě vyjádření
příliš jistoty nepřinesla.
[53] Žalovaný k podnětu k zahájení řízení ve sdělení ze dne 7. 3. 2012 adresovaném zástupci
stěžovatelky konstatoval, že [p]roblém Vaší klientky paní R. R. má základ ve skutečnosti, že vodovodní
přípojka k jejímu domu byla ve skutečnosti napojena na vnitřní vodovod areálu bývalých Keramických závodů
v Horní Bříze a to nebylo, ani před účinností zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou
potřebu, běžně možné a zřejmě to souvisí s nesprávným definováním vodovodu ve smlouvě při koupi domu.
Skutečnost, že se nejedná o napojení na vodovod pro veřejnou potřebu, nevzal na vědomí ani „Dodavatel-
Provozovatel“ Vodárna Plzeň a.s. při uzavírání smlouvy o dodávce vody, neboť právo uzavírat smlouvy má
vlastník vodovodu pro veřejnou potřebu a ten musí provozovatele svého vodovodu pro veřejnou potřebu zmocnit
k uzavření smlouvy s odběratelem“
[54] V řízení o nečinnostní žalobě žalovaný na výzvu městského soudu ve svém vyjádření
ze dne 27. 11. 2012 uvedl, že [s]kutečnost, že paní R. byla a je napojena na vodovod pro veřejnou potřebu ve
vlastnictví LB IMMO, a.s. potvrzují i “Vybrané údaje majetkové evidence vodovodů za rok 2011”, které předal
vodoprávnímu úřadu Nýřany za vlastníka provozovatel Vodárna Plzeň, a.s., jmenovitě A. S. (viz spisový
materiál). Rozsah vodovodní sítě se přitom neměnil minimálně od roku 2007. Pokud by mělo dojít ke zrušení
části rozvodové vodovodní sítě vodovodu pro veřejnou potřebu v areálu závodu “Šamotka”, muselo by zrušení
takové části projít řízením o zrušení stavby, nebo změny jejího účelu u vodoprávního úřadu Nýřany. Účastníky
řízení by byly dotčené osoby, tedy i odběratelé. […] Ministerstvo zemědělství nerozhoduje o tom, který vodovod je
vodovodem pro veřejnou potřebu a kterým takovým není. To vyplývá přímo ze zákona resp. z rozhodnutí
příslušného vodoprávního úřadu (obecního úřadu obce s rozšířenou působností) podle §1 odst. 4 zákona (který
ovšem na daný stav nedopadá, viz níže). Vodárna Plzeň, a.s., nepostupovala v souladu se zákonem, pokud
vypověděla smlouvu se žalobkyní, když ostatně sama zpracovala “Vybrané údaje majetkové evidence na vodovod
pro veřejnou potřebu“ ve vlastnictví LB IMMO, a.s., kde uvádí, že předmětná vodovodní síť zásobuje 700
obyvatel a má 130 přípojek a je tedy zcela jasné, že se jedná o vodovod pro veřejnou potřebu. Celý systém byl
přitom řešen tak, že část odběratelů – včetně žalobkyně – nebylo možno zásobovat, aniž by voda neprošla částí sítě
závodu „Šamotka“.“ Žalovaný pak uzavírá, že „[v] daném případě se nepochybně jedná o vodovod pro
veřejnou potřebu.“
[55] Žalovaný posléze ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 12. 2013 uvedl, že „nelze
zpochybnit skutečnost, že nemovitost ve vlastnictví paní R. R. je zásobována z vodovodu pro veřejnou potřebu ve
vlastnictví LB IMMO“. K tomu dále konstatoval, že „[ř]ešení situace, v níž se nachází kasační
stěžovatelka, spočívá v nalezení dohody o tom, která část potrubí je přípojkou ve vlastnictví R. R. a která část
potrubí vodovod[em] pro veřejnou potřebu. Ke změnám dochází v souvislosti se záměrem společnosti LB IMMO,
s.r.o., oddělit část potrubí vodovodu pro veřejnou potřebu a zásobující pouze budovy průmyslového areálu na
takzvaný vnitřní vodovod. S tím souvisí změna účelu vodovodu a jeho případný převod na jiného vlastníka.“
[56] Po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a následně i městského soudu (viz bod [9]
shora) přistoupil žalovaný ke shromažďování dalších podkladů řízení.
[57] K jeho výzvě zaslal Městský úřad Nýřany sdělení ze dne 29. 7. 2015, ve kterém shrnul
zaslané písemnosti (v archivu není uložena žádná dokumentace ke stavbě vodovodů
a vodovodních přípojek v areálu ZKZ). Z „Přehledné situace Horní Bříza – vodovod“ vyplývá,
že stěžovatelka byla napojena vodovodním řádem na studnu č. 1 Q.
[58] Společnost LB IMMO žalovanému přípisem ze dne 5. 8. 2015 sdělila, že „[p]řipojení
obytného domu č.p. 73 vychází historicky s připojení na průmyslový rozvod naší společnosti.“
[59] Provozovatel v odpovědi ze dne 4. 8. 2015 k výzvě žalovaného v mapových podkladech
vyznačil vodovod vlastněný LB IMMO, který nevede k nemovitosti stěžovatelky.
[60] Žalovaný v rozhodnutí ze dne 21. 9. 2015 vymezil potrubí vedoucí k nemovitosti
stěžovatelky tak, že „se jedná o samostatné potrubí v dimenzi 5/4, které začíná v šachtě s domovním uzávěrem
před objektem Panter COLOR (objekt umístěn na pozemku parc. č. X, k. ú. H. B.) a je uloženo do pozemku
parc. č. X a pozemku parc. č. X, k. ú. H . B.. Toto vodovodní potrubí je ukončeno vodoměrem umístěným, jak
navrhovatelka uvádí, ve sklepě jejího domu“. K tomu dodal, že jde o vnitřní vodovod. Vodovodní
potrubí vedoucí od šachty s domovním uzávěrem před objektem Panter COLOR
do vodovodního řádu na ul. Tovární je vodovodní přípojkou.
[61] Žalovaný v rozhodnutí ze dne 10. 5. 2016 úsek vodovodního potrubí od šachty před
objektem Panter COLOR k vodovodu DN 100 L vymezil jako přípojku, zbylou část potrubí
až k ul. Tovární jako veřejný vodovod, což potvrdil i ministr v rozhodnutí o rozkladu uvedeném
v záhlaví tohoto rozsudku.
[62] Z výše citovaných dokumentů obsažených ve správním a soudním spisu městského
soudu je patrné, že ani po 10 letech nepanuje shoda na relevantních skutkových zjištěních
a podstatná část informací se v nich stále nenachází. Skutkový stav zjištěný žalovaným
(a potvrzený městským soudem) zcela neodpovídá požadavku na jeho úplnost. Panují
o něm důvodné pochybnosti (postrádá se zdůvodnění řady změn ve skutkových zjištěních,
jak bude předestřeno níže).
[63] Stěžovatelce se v rámci řízení zejména od správních orgánů dostalo množství
protichůdných informací. Ještě v řízení o nečinnostní žalobě žalovaný tvrdil, že stěžovatelka „byla
a je napojena na vodovod pro veřejnou potřebu“. O tři roky později však žalovaný tvrdí, že od šachty
u objektu Panter COLOR vede vnitřní vodovod, který pokračuje vodovodní přípojkou
až do vodovodního řádu v ul. Tovární (veřejný vodovod). O necelý rok později se dle žalovaného
v sítí vodovodního potrubí „objevuje“ od šachty před objektem Panter COLOR ještě přípojka
k vodovodu DN 100 L, který je až následně připojen na veřejný vodovod v ul. Tovární.
Na „začátku řízení“ žalovaný bez jakýchkoliv skrupulí (pochybností) vymezil vodovod vlastněný
LB IMMO jako veřejný vodovod, postupem času, bez toho aniž by objasnil důvody této změny,
se z veřejného vodovodu staly vnitřní vodovod, vodovodní přípojka a vnitroareálový vodovod.
[64] Obdobně je nutno nahlížet i na (ne)úplnost zjištěného skutkového stavu stran vymezení,
čím historicky byl vodovod ZKZ (a dle právní úpravy tedy je, neboť charakter veřejného
vodovodu se zachovává i přes změnu právní úpravy). Nemovitost stěžovatelky dle sdělení
správních orgánů byla (vyvstává však i otázka, zda nebyla) součástí areálu ZKZ. V této souvislosti
nutno připomenout už téměř zapomenuté, že státní (národní) podniky (závody) v socialistické
době fakticky plnily i veřejné funkce (suplovaly stát), s čímž se pojily určité povinnosti ve vztahu
k zásobování „obyvatelstva“ vodou (srov. §30 odst. 1 dobového zákona č. 144/1973 Sb.,
o vodách). Správní orgány v průběhu řízení neměly pochybnosti o tom, že vodovod vlastněný LB
IMMO (tedy vodovod ZKZ) je veřejný. Uváděly, že zásobuje (zásoboval) vodou 700 obyvatel.
S přibývajícím časem však k této skutečnosti již nepřihlížely a žalovaný ve svých rozhodnutích
uvádí, že k zásobování obyvatelstva vlastně nedocházelo a jednalo se o čistě vnitroareálový
vodovod. Sloužil-li však, byť i vnitroareálový vodovod, k zásobování obyvatelstva vodou,
bez dalšího se na něj nevztahovaly „historické výjimky“ z vynětí vodovodu z režimu veřejného
vodovodu, jak je žalovaný popisuje ve svém rozhodnutí.
[65] Žalovaný ve svých rozhodnutích ani úplně nezjistil další významné skutečnosti pro určení
charakteru vodovodního potrubí částečně procházejícího areálem ZKZ. Z mapových podkladů
není vůbec zřejmé, zda veřejný vodovod historicky vedl stále stejnou trasou (ul. Tovární), nebo
zda se v průběhu plynutí času vodovod ZKZ (jeho části) stal veřejným vodovodem (a na základě
jakého titulu [právního důvodu] se tak dělo). V průběhu řízení přibyly v rozhodnutích zmínky
o vodovodních šachtách. Jejich umístění a roli při popisu trasy vodovodního potrubí, jeho
přerušování či napojování (určování charakteru vodovodních přípojek) však správní orgány
nikterak neobjasnily, stejně jako i to, kdy byly vybudovány a zda tato skutečnost měla vliv
na změnu právního stavu vodovodního potrubí. Stejný osud zřejmě potkal žel i studny. Ačkoliv
byly v jisté době (ze spisu není zjistitelné jak dlouho) hlavním zdrojem vody pro vlastní areál
ZKZ (a nejspíše i pro zásobování 700 obyvatel a dalších odběrných míst) není zřejmé,
kdy (či zda vůbec) došlo k jejich uzavření (odpojení). Stěžovatelka k tomu dodává, že k propojení
vodovodu ZKZ s vodovodem v ul. Tovární došlo až v roce 2003, do té doby voda ze studny
zásobovala nejenom rodinné domy, ale i mateřskou školku, nádraží, učiliště a řadu dalších budov,
včetně panelového sídliště. Jak už bylo výše opakovaně zmíněno, Městský úřad v Nýřanech
(vodoprávní úřad) žalovanému sdělil, že v archívu není žádná dokumentace k charakteru
vodovodu. Z historických údajů získaných stěžovatelkou z archívu v Plasích se však podává,
že napojování bytů na vodovod ZKZ probíhalo se souhlasem příslušné obce a byty přecházely
pod správu ZKZ, což j sou další historické skutečnosti významné pro určení charakteru
vodovodu ZKZ, které se však žalovaný ani nesnažil zjistit.
[66] Skutkový stav zjištěný žalovaným (a potvrzený městským soudem) obsahuje řadu
nejasností (pochybností), a to dokonce v několika rovinách (vnitřní rozpornost jeho tvrzení,
absence řady skutkových zjištění a nezohlednění všech podkladů řízení). Úplné zjištění
skutkového stavu přitom vyžaduje, aby správní orgány nejenom shromáždily dostatečnou kvalitu
a kvantitu podkladů rozhodnutí, ale zároveň po provedeném dokazování zjistily skutkový stav
bez důvodných pochybností (slepých míst) tak, aby objasnily všechny pro posouzení věci
rozhodné skutečnosti. Nelze totiž vyloučit, že žalovaný po úplném zjištění skutkového stavu
rozhodne o charakteru vodovodního potrubí jinak. V projednávané věci se jedná o vadu, kterou
nemůže odstranit městský soud dle §77 s. ř. s., neboť by svým postupem nahrazoval činnost
správního orgánu (neplnil by svou toliko přezkumnou roli). Povinnost zjistit správně a úplně
skutkový stav věci nese správní orgán, zejména je-li nadán kompetencí rozhodovat v případech,
které jsou sporné.
VI. Závěr a náklady řízení
[67] Stěžovatelka se svými námitkami uspěla. Nejvyšší správní soud nepovažoval zjištěný
skutkový stav za úplný (městský soud pochybil, neboť nezrušil rozhodnutí žalovaného), přičemž
se jedná o vadu řízení nejenom s vlivem na zákonnost rozhodnutí, nezhojitelnou v řízení před
správními soudy.
[68] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského
soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Protože již v řízení před městským soudem byl důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i toto ve výroku označené rozhodnutí a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takto může soud postupovat i bez návrhu
stěžovatelky. Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.).
[69] Žalovaný bude muset v dalším řízení úplně zjistit skutkový stav věci a objasnit otázky
stěžejní pro posouzení jejího merita nastíněné v tomto rozsudku. Zejména bude jeho úkolem
úplně zjistit všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení charakteru vodovodu ZKZ (vypořádat
se s tvrzením o zásobování obyvatel vodou; vyjasnit tvrzené „dělení“ vodovodního potrubí
šachtou či šachtami a jejich vznik; objasnit „vydělení“ domu stěžovatelky z vodovodu ZKZ,
jehož měla být součástí; s ohledem na plynutí času popsat zásobování vodou stěžovatelku a další
odběrná místa z veřejného vodovodu/studní; apod.). Jinak řečeno, stěžovatelka by měla obdržet
jasnou, jednoznačnou a přesvědčivou odpověď na otázku, kterou správním orgánů opakovaně
více než dekádu klade.
[70] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení
je pak nutno posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
§120 s. ř. s. má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníku řízení, který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka
považovat stěžovatelku; naopak žalovaná měla v řízení zájem na zachování napadeného
rozhodnutí.
[71] Pokud jde o náklady řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
1 x 3.000 Kč a v odměně advokáta. Odměna zástupce zahrnuje dva úkony právní služby
spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a sepsání dvou žalob [§11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], a činí v dané věci 2 x 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky je plátce daně z přidané hodnoty, jeho
odměna se ještě zvyšuje o částku odpovídající této dani. Odměna advokáta v řízení před krajským
soudem tak činí 8.228 Kč. Náklady řízení před krajským soudem tedy celkově představovaly
11.228 Kč.
[72] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5.000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za dva úkony právní služby [sepsání kasační
stížnosti a replice k vyjádření žalovaného, §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 2 x 3.100
Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Po přičtení částky odpovídající dani z přidané hodnoty činí
odměna advokáta 8.228 Kč. Celkově tedy náklady řízení před Nejvyšším správním soudem
představovaly 13.228 Kč.
[73] Žalovaná je proto povinna stěžovatelce uhradit náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti
v celkové výši 24.456 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatelky JUDr. Pavla Vespalce, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu