ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.76.2019:64
sp. zn. 1 As 76/2019 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci navrhovatele: P. S,
zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou, sídlem Bezděkovská 53, Strakonice,
proti odpůrkyni: obec Svatá Maří, sídlem Svatá Maří 34, Vimperk, zastoupena JUDr. Tomášem
Samkem, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, týkající se návrhu na zrušení části územního
plánu obce Svatá Maří vydaného usnesením zastupitelstva odpůrkyně ze dne 7. 10. 2016,
č. 7/2016, o kasační stížnosti navrhovatele proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích, ze dne 13. 2. 2019, č. j. 50 A 90/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Navrhovatel je po v i ne n zaplatit odpůrkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 8 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce JUDr. Tomáše Samka, advokáta, sídlem Pražská 140, Příbram.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Navrhovatel se u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal zrušení částí
opatření obecné povahy – Územního plánu obce Svatá Maří, vydaného usnesením zastupitelstva
obce Svatá Maří ze dne 7. 10. 2016, č. 7/2016, a to v částech týkajících se:
- pozemků p. č. XA, st. p. č. XB, p. č. XC, st. p. č. XD a p. č. XE v k. ú. S. M.
v grafické části z důvodu nesprávného vymezení zastavěného území a zařazení
do funkčních ploch,
- koncepce plošného a prostorového uspořádání v textové části [kapitola 3
„Urbanistická koncepce, včetně vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby
a systému sídelní zeleně“, podkapitola 3. a), odstavec 23], neboť umožnění plochých
„zelených“ střech pouze v plochách smíšených obytných neodpovídá vypořádání
navrhovatelovy námitky,
- vymezení trasy nadzemního elektrického vedení VPS - E1, E2 v grafické
i v textové části [kapitola 7 „Vymezení veřejně prospěšných staveb a opatření
k zajišťování obrany a bezpečnosti stát a ploch pro asanaci, pro které lze práva
k pozemkům a stavbám vyvlastnit, podkapitola 7. a), odstavec (83)], neboť toto
vedení je vymezeno pouze jako nadzemní a není zřejmé, zda a jak byl zohledněn
zásah do krajinného rázu,
- regulace odkanalizování objektů v celém území řešeném územním plánem
v textové části [kapitola 4. Koncepce veřejné infrastruktury, včetně podmínek po její
umisťování v podkapitole 4. e), odstavec (52)], neboť po veřejném projednání došlo
k podstatné úpravě návrhu územního plánu záměnou původně použitého pojmu
„vodoteč“ označujícího povrchové vody za širší pojem „recipient“ zahrnující i vody
podzemní,
- rozhodnutí o námitkách navrhovatele v textové části – odůvodnění [odst. (111)
– námitka č. 5, odst. (112) – námitka N3, odst. (113) – námitka N3].
[2] Krajský soud návrh částečně odmítl, částečně zamítl a částečně návrhu vyhověl.
[3] Soud návrh odmítl v části, ve které směřoval proti rozhodnutí o námitkách,
a to pro nedostatek navrhovatelovy aktivní procesní legitimace. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 9 As 198/2017 - 52, uvedl, že rozhodnutí
o námitkách není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví.
[4] Krajský soud vyhověl návrhu a zrušil územní plán v části týkající se pozemku p. č. XE
v k. ú. S. M.. Pozemek p. č. XE, který je ve vlastnictví navrhovatele, nesplňuje definici
zastavěného stavebního pozemku, neboť není v katastru nemovitostí evidován jako stavební
parcela, proto jej nebylo možné zařadit do zastavěného území.
[5] Ve zbývajících částech soud návrh zamítl. Přitom, jak zdůraznil, se věcně vypořádal
i se způsobem, kterým odpůrkyně reagovala na navrhovatelovy námitky a v němž navrhovatel
spatřoval důvody pro zrušení územního plánu. Navrhovatel tvrdil, že odpůrkyně vypořádala jeho
námitky nedostatečně a nepřezkoumatelně, pouze obecnými frázemi či parafrázemi zákonných
ustanovení. Soud dospěl k závěru, že odůvodnění bylo dostatečné a srozumitelné. Trvat
na podrobnějším odůvodnění by bylo přepjatým formalismem a protivilo by se závěrům nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11.
[6] K námitce vymezení zastavěného území ve vztahu k pozemkům st. p. č. XB, p. č. XC
a st. p. č. XD soud uvedl, že vymezení zastavěného území respektuje stav pozemků
podle katastru nemovitostí. Na pozemcích st. p. č. XB a st. p. č. XD jsou umístěny stavby,
pozemky jsou v katastru nemovitostí evidovány jako parcely s druhem pozemku zastavěná plocha
a nádvoří. Pozemek p. č. XC souvisí se stavbou na pozemku st. p. č. XD a je pod společným
oplocením. Pozemky tak naplňují definici zastavěného stavebního pozemku a jejich zařazení
do zastavěného území je v pořádku. Důvody pro zařazení pozemků do zastavěného území byly
navrhovateli vysvětleny při vypořádání jeho námitek. Napadený územní plán neumístil stavbu
(st. p. č. XB) na pozemku p. č. XA, který je zařazen v ploše přírodní – krajinná zeleň, pouze
do budoucna stanovil využití plochy p. č. XA určitým způsobem. U pozemku st. p. č. XB soud
uvedl, že není rozhodné, do jaké funkční plochy byl pozemek zařazen, důležité je, že byl vymezen
jako zastavěné území. Současně soud odmítl navrhovatelovy námitky, že stavby na pozemcích
st. p. č. XB a st. p. č. XD jsou stavby nelegální, a územní plán je proto neměl zohlednit.
[7] K přípustnosti staveb s plochými „zelenými“ střechami soud uvedl, že výsledná podoba
územního plánu není v rozporu s vypořádáním navrhovatelovy námitky. Na námitku,
že by územní plán měl umožnit stavby se zatravněnými střechami, reagovala odpůrkyně tak,
že tato možnost bude doplněna do stanovených podmínek prostorové regulace. Míra, v jaké tuto
možnost připustila, byla na úvaze odpůrkyně a nelze shledávat nezákonnost napadeného
územního plánu v tom, že se odpůrkyně rozhodla umožnit umisťování staveb se zatravněnou
střechou pouze v některých plochách v rámci územního plánu, konkrétně plochách smíšených
obytných.
[8] U námitky rozporující zakreslení elektrického vedení E1 a E2 v blízkosti pozemku
p. č. XF jako vedení nadzemního považoval soud za dostatečné zdůvodnění odpůrkyně,
že pro obec o velikosti jako je Svatá Maří, není reálné (ekonomicky) trvat na umístění vedení
22 kV do země. Soud poukázal i na odůvodnění obdobné námitky vznesené vlastníkem pozemku
p. č. XG, přes které by vedení mělo přímo vést. Dospěl rovněž k názoru, že územní plán obce
Svatá Maří nevylučuje podzemní kabelové vedení.
[9] Nedůvodnou shledal krajský soud také námitku podstatné změny návrhu územního
plánu, která nebyla projednána v souladu s §53 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podstatnou změnu spatřoval navrhovatel v záměně
původního pojmu „vodoteč“ za pojem „recipient“ v bodě 52 výrokové části územního plánu
(„do doby vybudování obecní ČOV nebo v lokalitách mimo kompaktní sídlo lze novou zástavbu napojit pouze
na domovní ČOV, s vypouštěním vod do recipientu, nebo společnou žumpu na vyvážení“). Podle navrhovatele
má tato změna významný dopad na celé území regulované územním plánem, protože oproti
užšímu pojmu „vodoteč“ umožňujícímu vypouštění vyčištěných odpadních vod pouze
do vodních toků (povrchových vod), umožní širší pojem „recipient“ i zasakování takových vod
do půdy (a případnou kontaminaci vod podzemních). Tato zásadní změna se objevila
až v konečné podobě územního plánu a dříve se k ní nebylo možné vyjádřit. Soud uvedl,
že legální definice pojmu vodoteč neexistuje, synonymem je pojem vodní tok, který podle §43
odst. 1 zákona č. 251/2001 Sb., o vodách (dále jen „vodní zákon“) může zahrnovat i vody
vyskytující se pod zemským povrchem. Vodní tok (vodoteč) tak v sobě zahrnuje i podzemní vody
ve smyslu §2 odst. 2 vodního zákona a záměna pojmů není podstatná. Navíc, jakákoli formulace
územního plánu nemůže vyloučit zákonné požadavky na zacházení s odpadními vodami
stanovené §38 vodního zákona.
II. Kasační stížnost a vyjádření odpůrkyně
[10] Proti výrokům I a III rozsudku krajského soudu podal navrhovatel (stěžovatel) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatel namítá nezákonnost výroku, kterým soud odmítl návrh na zrušení odůvodnění
územního plánu v části obsahující rozhodnutí o jeho námitkách. Z petitu návrhu bylo
dle stěžovatele zřejmé, že jeho návrh není návrhem na zrušení rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
ale součástí návrhu na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu §101a s. ř. s.
[12] Ve vztahu k námitkám týkajícím se vymezení zastavěného území, stanovení podmínek
výstavby připouštějících zatravněné střechy a zákresu nadzemního elektrického vedení
dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil vypořádání námitek odpůrkyní jako dostatečné
a přezkoumatelné. Krajský soud si nesprávně vyložil nález Ústavního soudu sp. zn. III. 1669/11,
do jaké míry je nutné odůvodňovat rozhodnutí o námitkách při projednávání územního plánu,
aby bylo přesvědčivé, ale neohrozilo funkčnost územního plánování. Krajský soud dle stěžovatele
nenásledoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, která i po nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. 1669/11 setrvala na základních obsahových náležitostech rozhodnutí o námitkách
proti územnímu plánu (např. rozsudek ze dne 1. 7. 2016, č. j. 8 As 2/2016 - 59). Těmi jsou
důvody výroku. Týká se to především námitek zařazení pozemků st. p. č. XB, p. č. XC
a st. p. č. XD do zastavěného území, u kterých je odůvodnění naprosto nedostačující. Pokud
stěžovatel zpochybnil legálnost staveb na těchto pozemcích, nestačí pouze obecně odkázat na to,
že tyto stavby jsou evidovány v katastru nemovitostí. Evidence v katastru nemovitostí není
zárukou legální existence staveb a odůvodnění mělo obsahovat odkazy na konkrétní správní akty,
kterými byly stavby povoleny. Odkaz na evidenci v katastru nemovitostí by stačil v případě,
kdy by se odpůrkyně omezila na konstatování, že stavby budou zařazeny do zastavěného území
na základě jejich zakreslení v katastru nemovitostí a k jejich legalitě se vůbec nevyjadřovala.
[13] U pozemků p. č. XA a st. p. č. XB stěžovatel navíc namítá nesprávné vymezení plochy
stavební parcely č. XB jako zastavěného území. Parcela s rekreační chatou se nachází uprostřed
pozemku p. č. XA, který je zařazen do plochy přírodní – krajinná zeleň, která umístění rekreační
stavby neumožňuje. Územní plán je proto vnitřně rozporný. Stavba je dle stěžovatele nelegální,
ale po případném rozhodnutí o odstranění po ní zbude právě jen zastavěná plocha v ploše, kam
se jinak stavby umisťovat nesmějí. Navíc jde o plochu mnohonásobně menší (cca 100 m
2
)
než 2 000 m
2
, které stanoví vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území, jako obvyklý požadavek pro vymezování ploch. Z územního plánu není jasné, jaké je
funkční využití tohoto zastavěného území. Krajský soud odmítl, že by se jednalo o plochy
zemědělské - orná půda a TTP, ale dál se nesprávně spokojil pouze s konstatováním, že jde
o zastavěné území, aniž řešil funkční využití pozemku st. p. č. XB. Nadto územní plán
ve vymezení funkčního využití pozemku p. č. XA neodpovídá rozhodnutí o námitkách, v nichž
odpůrkyně uvedla, že pozemek bude vymezen jako plocha pro bydlení nebo rekreaci. Změna
na plochu přírodní – krajinnou zeleň se navíc promítla až v konečné verzi napadeného územního
plánu, ačkoliv námitku stěžovatel předkládal již v rámci třetího veřejného projednání.
[14] Za zcela nedostatečné považuje na rozdíl od krajského soudu stěžovatel odůvodnění
námitky směřující proti umístění nadzemního elektrického vedení 22 kV označeného v územním
plánu jako veřejně prospěšná stavba E1 a E2. Odpůrkyně se nijak nevyjádřila k podstatě této
námitky, tj. posouzení zásahu do krajinného rázu. Zdůvodnění ekonomickou nereálností
podzemní varianty pro obec velikosti Svaté Maří je nejasné. Stěžovatel také nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že územní plán umožňuje i podzemní elektrické vedení, a poukazuje
na výkresovou část, ve které je vedení zakresleno jako nadzemní.
[15] Další kasační námitka souvisí se stěžovatelovým požadavkem, aby územní plán
mimo sedlových střech připustil i ploché zatravněné střechy. Jestliže odpůrkyně uvedla, že jeho
námitce vyhoví, měla se možnost zelených střech objevit na celém území regulovaném územním
plánem, nikoli jen v podmínkách prostorové regulace ploch smíšených obytných. Rozpor
mezi vypořádáním námitky a výrokovou částí územního plánu nesprávně posoudil i krajský soud.
[16] Poslední námitkou brojí stěžovatel proti závěru krajského soudu, že záměna pojmů
„vodoteč“ a „recipient“ při stanovení podmínek pro odkanalizování objektů na území obce není
podstatnou úpravou návrhu územního plánu, která měla být veřejně projednána. Umožnění
vypouštění vyčištěných odpadních vod do recipientu znamená i jejich zasakování, tedy vypouštění
do vod podzemních, kdežto pojem vodoteč obsahuje pouze vody povrchové, k čemuž stěžovatel
odkazuje na definice uvedené ve vodním zákoně. Dovozuje, že dle schváleného územního plánu
je možné realizovat domovní ČOV na ohlášení podle §15a odst. 1 vodního zákona. U takové
ČOV se uplatní fikce vydaného povolení k nakládání s vodami, takže její vlastník nebude muset
splnit podmínky §38 odst. 9 vodního zákona, který považuje vypouštění vyčištěných odpadních
vod z domovních ČOV do podzemních vod za výjimku možnou jen ve vymezených případech
a na základě posouzení vlivu na podzemní vody odborně způsobilou osobou. Jestliže návrh
územního plánu, který byl opakovaně veřejně projednán a ke kterému se vyjadřovaly dotčené
orgány, omezoval vypouštění odpadních vod z domovních ČOV pouze do vod povrchových,
ale výsledná podoba územního plánu naopak explicitně povolila vypouštění i do podzemních
vod, jedná se o podstatnou úpravu návrhu s dopady do veřejných zájmů.
[17] Odpůrkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti rozporovala splnění podmínek
řízení, neboť se domnívá, že návrh byl podán opožděně. Podle čl. XXXVIII bodu 3
zákona č. 225/2017 Sb., kterým došlo k novelizaci soudního řádu správního, se dle jejího názoru
ve věci uplatnila roční lhůta k podání návrhu, zavedená novelizací, nikoliv původní lhůta tříletá.
[18] S věcným posouzením návrhu krajským soudem se odpůrkyně ztotožnila. Vypořádání
stěžovatelových námitek považuje za dostatečné. Odmítá stěžovatelovu snahu prostřednictvím
námitek proti územnímu plánu dosáhnout revize vydaných správních rozhodnutí. Odpůrkyně
dále zpochybnila stěžovatelovu aktivní procesní legitimaci k napadení územního plánu v části
týkající se pozemků p. č. XA a st. p. č. XB, neboť není vlastníkem daných pozemků, ani k nim
nemá jiná práva a netvrdí, jak by jím namítané skutečnosti měly do jeho práv zasahovat.
Na pozemku p. č. XA se žádná stavba nenachází. Stavba se sice nachází uvnitř plochy vymezené
jako plocha přírodní – krajinná zeleň, nicméně na parcele st. p. č. XB, která byla zahrnuta
do zastavěného území a je takto i vyznačena v územním plánu. Zvolenou úpravou tak územní
plán do budoucna reguluje rozvoj daného území zvoleným směrem bez toho, aby se taková
regulace týkala stávajícího objektu. Odpůrkyně nevidí ani rozpor v rozhodnutí o námitce týkající
se umožnění zatravněných střech a jejím zapracováním do územního plánu pouze pro plochy
smíšené obytné. U elektrického vedení je odůvodnění rozhodnutí o námitce dostatečné, navíc je
nutné je vnímat v kontextu ostatních částí odůvodnění opatření obecné povahy. Není v rozporu
se zákonem, jestliže odpůrkyně zvolila pouze variantu nadzemního elektrického vedení; vhodnost
či nevhodnost takového řešení soud zkoumat nemůže. Za nepodstatnou považuje odpůrkyně
záměnu pojmu „vodoteč“ za pojem „recipient“. Souhlasí s krajským soudem, že oba tyto pojmy
umožňují vedení odpadních vod pod povrchem a tím i jejich mísení s vodami podzemními.
Dovozování obcházení §38 odst. 9 vodního zákona považuje odpůrkyně za absurdní. Každý
jednotlivý stavební záměr musí projít procesem stavebního a vodoprávního řízení, v jehož rámci
mohou dotčené orgány uplatnit své pravomoci a v konkrétním případě daný záměr nepovolit.
[19] Stěžovatel na vyjádření odpůrkyně reagoval replikou, ve které setrval na svých
námitkách. Později doplnil informaci o zpracovávání územní studie vycházející z územního plánu
obce Svatá Maří, která potvrzuje jeho vnímání pojmu „recipient“ jako pojmu zahrnujícího
i podzemní vody.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[21] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti,
tedy jeho výroky I a III, a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Včasnost návrhu
[22] Nejvyšší správní soud v prvé řadě nepřisvědčil odpůrkyni, že by návrh na zrušení opatření
obecné povahy – Územního plánu obce Svatá Maří - byl podán opožděně, a bylo proto na místě
jej odmítnout.
[23] Podle §101b odst. 1 s. ř. s. ve znění do 31. 12. 2017, bylo možné podat návrh na zrušení
opatření obecné povahy do 3 let ode dne, kdy toto opatření nabylo účinnosti. S účinností
od 1. 1. 2018 však již uvedené ustanovení zakotvuje jednoroční lhůtu k podání návrhu
na zrušení opatření obecné povahy. Novelizace tohoto ustanovení byla provedena
zákonem č. 225/2017 Sb., a to konkrétně jeho čl. XXXVII, bodem 2. Článek XXXVIII bod 3
tohoto zákona zakotvil přechodné ustanovení, podle kterého „v případě opatření obecné povahy, která
nabyla účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, běží lhůta podle §101b odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
pokud lhůta podle tohoto ustanovení, ve znění ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, neuplynula přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo neuplyne za dobu kratší než 1 rok ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[24] Důvodová zpráva k uvedenému přechodnému ustanovení dodává, že „pokud uplyne lhůta 3
let pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy vydaného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je
opatření již nepřezkoumatelné; pokud uplyne v období kratším než 1 rok, je možné návrh na zrušení opatření
obecné povahy podat jen v období do uplynutí tříleté lhůty od vydání opatření obecné povahy; pokud
by podle dosavadních předpisů uplynula lhůta pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy za dobu delší
než 1 rok od nabytí účinnosti tohoto zákona, zkracuje se lhůta pro podání návrhu na 1 rok od nabytí účinnosti
zákona.“
[25] Nejvyšší správní soud se výkladem tohoto ustanovení již zabýval v rozsudku ze dne
6. 9. 2018, č. j. 4 As 252/2018 - 27, a s odkazem na úmysl zákonodárce seznatelný z důvodové
zprávy dospěl k závěru, že „je zjevné, že formulace v odst. [10] citovaného čl. XXXVIII, bodu 3.
zákona č. 225/2017 Sb., je z jazykového hlediska vyjádřena poměrně složitě. Za použití logického
a teleologického výkladu s ohledem na obsah důvodové zprávy (i přes její jisté jazykové nedůslednosti) k právě
uvedenému zákonu lze pro účely posouzení zákonnosti napadeného usnesení uvedený článek vyložit tak, že pokud
nabylo opatření obecné povahy účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. 1. 2018), a přitom
by lhůta k podání návrhu na jeho zrušení podle dosavadních předpisů uplynula za dobu delší než 1 rok ode dne
nabytí účinnosti zákona č. 225/2017 Sb., zkracuje se lhůta pro podání takového návrhu na 1 rok ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona.“. Tentýž výklad zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne 11. 9. 2019,
č. j. 6 As 366/2018 - 19.
[26] Územní plán obce Svatá Maří byl vydán zastupitelstvem odpůrkyně usnesením ze dne
7. 10. 2016, č. 7/2016, a účinnosti nabyl dne 26. 10. 2016. Tříletá lhůta pro podání návrhu
na zrušení opatření obecné povahy by tak uplynula dne 26. 10. 2019. V souladu přechodnými
ustanoveními zákona č. 225/2017 Sb. proto došlo k jejímu zkrácení na 1 rok po nabytí účinnosti
tohoto zákona. Lhůta tedy uplynula 1. 1. 2019. Návrh na zrušení opatření obecné povahy byl
podán dne 21. 11. 2018, tedy včas a krajský soud postupoval správně, pokud jej projednal.
Odmítnutí žaloby ve vztahu k rozhodnutí o námitkách
[27] Stěžovatel nesouhlasil s odmítnutím svého návrhu v části, ve které požadoval zrušit
rozhodnutí o námitkách.
[28] Krajský soud tak učinil s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která
vylučuje možnost podat proti rozhodnutí o námitkách žalobu podle §65 s. ř. s. Rozhodnutí
o námitkách podle §172 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, není podle ustálené
judikatury samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví a vlastník pozemku v území
dotčeném opatřením obecné povahy není legitimován k podání takového návrhu, neboť může
brojit přímo proti opatření obecné povahy. Jak uvedl rozšířený senát v usnesení ze dne
29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 - 182: „Rozhodnutí o námitkách“ je součástí odůvodnění opatření obecné
povahy (§172 odst. 5 správního řádu) a podkladem pro výsledné řešení, nacházející odraz v samotném opatření
obecné povahy. Po věcné ani formální stránce není samostatným „rozhodnutím o právech a povinnostech“ dotčených
osob; tato práva jsou dotčena až samotným územním plánem.“ Následovala další rozhodnutí zdejšího
soudu, která vyšla z citovaného rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 As 333/2016 - 44, rozsudek ze dne 3. 10. 2017, č. j. 7 As 203/2017 - 26, nebo rozsudek
ze dne 18. 9. 2018, č. j. 9 As 198/2017 - 52).
[29] Uvedená judikatura vycházela z případů, kdy žaloba na zrušení rozhodnutí o námitkách
proti opatření obecné povahy byla podána samostatně. Lze ji však použít i v tomto případě,
protože charakter rozhodnutí o námitkách proti opatření obecné povahy se nemění; stále se jedná
o podklad pro vydání samotného opatření, který sám o sobě není způsobilý zasáhnout
do stěžovatelových práv. Stěžovatel sice neusiloval o samostatné přezkoumání rozhodnutí
o námitkách a svůj požadavek na zrušení vznesl až v rámci návrhu na zrušení opatření obecné
povahy podle 101a s. ř. s., ale žalobní petit formuloval výslovně jako požadavek na zrušení
rozhodnutí o námitkách. S tímto návrhem se krajský soud musel formálně vypořádat. Způsob,
kterým tak učinil, považuje Nejvyšší správní soud za správný.
[30] Stěžovatel namítá, že jeho výhrada proti rozhodnutí o jím uplatněných námitkách byla
„pouze“ součástí argumentace dokládající nezákonnost napadeného územního plánu. To ovšem
na výše uvedeném nic nemění a rozhodnutí krajského soudu obstojí. Je-li rozhodnutí
o námitkách součástí odůvodnění opatření obecné povahy, není v pravomoci správního soudu je
samostatně zrušit. Návrh, aby tak učinil, krajský soud proto správně odmítl.
Vymezení zastavěného území
zahrnujícího pozemky p. č. XC, st. p. č. XD v k. ú. S. M.
a jeho odůvodnění
[31] Dle stavebního zákona se do zastavěného území zahrnují mimo pozemků v intravilánu
i pozemky vně intravilánu, mimo jiné i zastavěné stavební pozemky [§58 odst. 2 písm. a)
stavebního zákona]. Zastavěným stavebním pozemkem je podle §2 odst. 1 písm. c) stavebního
zákona „pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla
pod společným oplocením, tvořící souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami“. Jak již uvedl krajský
soud, takto musí být uvedený pojem správními orgány vykládán. Nemohou otázku, zda je
pozemek zastavěným stavebním pozemkem, a tedy zda má být součástí zastavěného území,
posuzovat dle jiných kritérií. V tomto směru není podstatný faktický stav pozemku ani způsob
jeho využití, neboť stavební zákon neumožňuje tyto okolnosti zohlednit, když zastavěný stavební
pozemek definuje odkazem na evidenci v katastru nemovitostí (viz rozsudek ze dne 30. 6. 2011,
č. j. 4 Ao 4/2011 - 59).
[32] Pozemky p. č. XC a st. p. č. XD (umístěný uvnitř pozemku p. č. XC) byly vydaným
územním plánem zařazeny do zastavěného území do funkční plochy smíšené obytné. Stěžovatel
namítal, že výstavba na těchto pozemcích byla povolena v rozporu se stavebním zákonem.
Podstatou stěžovatelovy námitky proti územnímu plánu byla obava, že územní plán tuto dle něj
nelegální výstavbu zakonzervuje.
[33] Stěžovatelovým obavám lze rozumět. Z jím doložených podkladů lze skutečně usuzovat,
že Městský úřad Vimperk jako stavební úřad nerespektoval výzvu Krajského úřadu Jihočeského
kraje ze dne 4. 9. 2008, č. j. KUJCK 19818/2008 OREG/, a podle §156 odst. 2 správního řádu
nezrušil souhlas s ohlášením stavby rodinného domu na pozemku p. č. XC vydaný v rozporu
se stavebním zákonem. Naopak, přípisem ze dne 7. 8. 2012 potvrdil, že podle §120 stavebního
zákona lze stavbu jako dokončenou užívat. Obecní úřad Svatá Maří následně stavbě přidělil číslo
popisné.
[34] Pokud však souhlas s ohlášením stavby rodinného domu na st. p. č. XD, případně
souhlasy k vedlejším stavbám na pozemku p. č. XC nebyly zrušeny, je nutné z nich vycházet. Jde
o projev zásady presumpce správnosti správního aktu, podle níž je třeba na každý správní akt,
který nebyl předepsaným způsobem změněn či zrušen, hledět jako na správný a vyvolávající
právní účinky. Účelem této zásady je ochrana právní jistoty adresátů veřejné správy. Pokud
na základě těchto aktů byl rodinný dům zapsán do katastru nemovitostí, pak je to údaj, ze kterého
je nutno při pořizování územního plánu vycházet. Pozemek st. p. č. XD je v katastru nemovitostí
evidován jako zastavěná plocha a nádvoří, splňuje tedy definici zastavěného stavebního pozemku
podle §2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Pozemek p. č. XC splňuje definici zastavěného
stavebního pozemku jako pozemková parcela tvořící souvislý celek s rodinným domem
na pozemku st. p. č. XD. Pozemky p. č. XC a st. p. č. XD tedy byly zahrnuty do zastavěného
území v souladu se stavebním zákonem.
[35] Stejně tak neshledává Nejvyšší správní soud vadu v nedostatečném odůvodnění
rozhodnutí o stěžovatelově námitce uplatněné při vydávání územního plánu. Územní plán obce
Svatá Maří byl v rámci procesu pořizování opakovaně veřejně projednán dle §22, §52 a §53
stavebního zákona. Celkem se v průběhu pořizování územního plánu konalo 5 veřejných
projednání. Do odůvodnění územního plánu bylo zahrnuto rozhodnutí o námitkách uplatněných
postupně nebo opakovaně na všech veřejných projednáních. Rozhodnutí o námitkách
tak představuje komplex odůvodnění připravených po jednotlivých veřejných projednáních
ze dne 4. 3. 2010, 1. opakovaného veřejného projednání ze dne 15. 7. 2010, 2. opakovaného
veřejného projednání ze dne 7. 5. 2013, 3. opakovaného projednání ze dne 8. 12. 2015 a 4.
opakovaného projednání ze dne 22. 8. 2016.
[36] Stěžovatel svoji námitku odmítající zařazení pozemků p. č. XC a s st. p. č. XD
do zastavěného území uplatnil opakovaně. V rámci druhého opakovaného veřejného projednání
v roce 2013 odůvodnil pořizovatel rozhodnutí o této námitce tak, že stavební zákon neklade
na projektanta povinnost dokládat každou svoji úvahu o vymezení zastavěného území
pravomocným územním nebo stavebním povolením ke stavbám na pozemcích zahrnutých
do návrhu. Současně zanesení určité plochy do územního plánu nelegalizuje případné nepovolené
stavby na této ploše umístěné. Prostřednictvím územního plánu nelze řešit správnost a zákonnost
dříve vydaných povolení či souhlasů podle stavebního zákona. Rozhodující pro úsudek o námitce
je aktuální právní stav, daná stavba je prokazatelně zapsána do katastru nemovitostí jako rodinný
dům, stavební objekt s vydaným číslem popisným XH, který je evidován v RÚIAN (registr územní
identifikace, adres a nemovitostí, doplněno Nejvyšším správním soudem), okolní pozemek je jako parcela
p. č. XC sice evidována jako orná půda, ale prokazatelně navazuje na zastavěnou plochu výše
zmíněného rodinného domu. Plocha zahrnující obě parcely bude tedy zahrnuta do zastavěného
území. V rámci třetího opakovaného veřejného projednání bylo toto odůvodnění zestručněno
na to, jakým způsobem jsou oba pozemky evidovány v katastru nemovitostí a že budou jako
stávající plocha pro smíšené bydlení zahrnuty do zastavěného území.
[37] Krajský soud k tomu uvedl, že „odůvodnění územního plánu v reakci na konkrétní námitky
stěžovatele jasně vymezuje kritéria zařazení pozemků do zastavěného území vycházející primárně z údajů
obsažených v katastru nemovitostí, přičemž tato kritéria aplikuje výslovně též ve vztahu ke konkrétním
pozemkům.“ S tím Nejvyšší správní soud souhlasí. Odůvodnění vyhovuje i nárokům kladeným
na odůvodnění rozhodnutí o námitkách judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel
zmiňoval např. rozsudek ze dne 1. 7. 2016, č. j. 8 As 2/2016 - 56, dle kterého: „V odůvodnění
opatření obecné povahy je tudíž třeba uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní
orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Totéž platí i pro odůvodnění rozhodnutí
o námitkách proti opatření obecné povahy, které je součástí odůvodnění opatření obecné povahy, a proto je třeba je
vnímat ve vzájemných souvislostech s ostatními částmi opatření obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2010, čj. 1 Ao 5/2010 - 169, č. 2266/2011 Sb. NSS). Z odůvodnění
rozhodnutí o námitkách proti opatření obecné povahy musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky
účastníka řízení za liché, mylné, anebo vyvrácené, popř. proč nejsou účastníkem řízení uváděné skutečnosti pro věc
rozhodné“. Těmto nárokům odůvodnění této části územního plánu dostálo.
Regulace pozemků p. č. XA, st. p. č. XB v k. ú. S. M. a jejich odůvodnění
[38] Nejvyšší správní soud k této části odůvodnění musí v prvé řadě reagovat na námitku
odpůrkyně ohledně absence stěžovatelovy žalobní legitimace, neboť není vlastníkem řešených
pozemků. Dle §101a odst. 1 s. ř. s.: „Návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn
podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen“.
Toto pravidlo vyložil rozšířený senát v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120,
č. 1910/2009 Sb. NSS: „Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel
logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy.
…V případě územních plánů musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní
sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné
právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace.“.
Stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. XF, sousedícího s pozemkem p. č. XA, v němž leží
pozemek se stavbou (st. p. č. XB), proti jejichž regulaci brojí. Již v žalobě stěžovatel tvrdil,
že stavba na pozemku st. p. č. XB je nepovolená a vymezením zastavěného území tak dochází
k její legalizaci, čímž je zasahováno do práv vlastníků sousedních pozemků, mezi něž patří.
Neproběhlo stavební řízení, vlastníci sousedních pozemků tak nemají informace o využití stavby
a pozemku a nemohou čelit zásahům do svých práv. Nejvyšší správní soud tak nemá pochyb
o stěžovatelově legitimaci k podání návrhu na zrušení této části územního plánu. Zároveň
připomíná, že otázku procesní legitimace k podání návrhu je nutno odlišit od legitimace věcné,
tedy důvodnosti návrhu. K závěru o důvodnosti návrhu může vést pouze skutečné zkrácení
na právech namítanou regulací, již soud vyhodnotí jako nezákonnou (srov. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017 - 264). To je předmětem dalšího posouzení.
[39] Nejvyšší správní soud se i v tomto posouzení shoduje s krajským soudem, že odpůrkyně
při vymezení zastavěného území postupovala v souladu se zákonem, pokud do něj zařadila
pozemek st. p. č. XB. Na tomto pozemku je umístěna stavba domácí dílny, která byla dodatečně
povolena rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu Vimperk ze dne 18. 6. 2009,
č. j. VÚP 330-1237/1859/09 VK-3; následně byla zapsána do katastru nemovitostí. Svůj postup
stěžovateli v odůvodnění opakovaně vysvětlila (k tomu viz níže). Lze také přisvědčit krajskému
soudu, že pro posouzení správnosti zařazení pozemku st. p. č. XB do zastavěného území není
rozhodné, jaká mu byla přiřazena plocha funkčního využití. Pro určení pozemku jako
zastavěného území je rozhodné splnění kritérií dle §58 odst. 2 stavebního zákona a odpůrkyně
si tyto podmínky nemohla modifikovat, jak již bylo vysvětleno výše (bod [28]). Stejně
tak vymezení zastavěného území nebrání skutečnost, že pozemek st. p. č. XB je celý obklopen
plochou přírodní – krajinná zeleň (pozemkem p. č. XA), která neumožňuje umisťování staveb.
Pozemek st. p. č. XB není součástí pozemku p. č. XA, nýbrž je samostatně vymezen jako
zastavěné území v souladu s §58 odst. 1 větou druhou stavebního zákona, neboť hranici
zastavěného území tvoří čára vedená po hranici parcely, jak správně konstatoval již krajský soud.
[40] K posouzení dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí o námitkách a dalších stěžovatelových
námitek soud nejprve rekapituluje podstatný obsah tohoto odůvodnění. Stěžovatel ve svých
opakovaných námitkách uváděl, že stavba na st. p. č. XB je dodatečně povolena, ovšem není
zakreslena v návrhu územního plánu a nemůže být součástí plochy, ve které není přípustné
stavby umístit. K této námitce v roce 2013 (po 2. opakovaném projednání) odpůrkyně uvedla,
že stavba p. č. XB na pozemku p. č. XA (účel užívání domácí dílna) byla dodatečně povolena
k červenci 2009, a proto nebyla zahrnuta do zastavěného území obce při zpracování návrhu
v roce 2009. V listopadu 2009 bylo vydáno vymezení zastavěného území, ve kterém stavba nebyla
zanesena z důvodu, že se v tehdy platné katastrální mapě nejednalo o zastavěnou plochu
a nádvoří (dle KN bylo řízení o vzniku stavební parcely č. XB zahájeno v roce 2011). Odpůrkyně
proto konstatovala, že zpracovatel musí zrevidovat celé území a vyhodnotí veškeré stavby, které
byly postaveny, dokončeny a povoleny, a podle toho upraví návrh v rozsahu vymezení
zastavěného území. Pozemek p. č. XA bude tedy vymezen jako plocha pro bydlení nebo plocha
pro rekreaci dle převažujícího charakteru na tomto pozemku. Následně v návaznosti na veřejné
projednání návrhu územního plánu v roce 2015 (3. opakované projednání) odpůrkyně
do rozhodnutí o námitkách ve vztahu k pozemku p. č. XA uvedla: „Uvedený pozemek je v KN veden
jako neplodná půda, ostatní plocha, a bude tedy vymezena jako plocha přírodní – krajinná zeleň. Pokud jde
o objekt st. p. č. XB, jiná stavba, bude tento vymezen v grafické části územního plánu jako zastavěná plocha
přesně dle rozsahu vymezeném v podkladní katastrální mapě.“ Takto byl také návrh územního plánu
schválen.
[41] Je tedy zřejmé, že záměr vymezení funkční plochy na pozemku p. č. XA se vyvíjel v čase.
Nelze se ztotožnit se stěžovatelovým náhledem, že bylo-li jednou uvedeno, že určitá plocha bude
zařazena do jisté regulace, nemůže být tento změněn. Proces přijímání územního plánu je
dynamický, nadto v obci Svatá Maří trval řadu let, během nichž mohlo dojít jak ke změnám
v řešeném území, na něž bylo nutno reagovat, tak v potřebách a představách obce, které vyústily
ve změnu návrhu územního plánu. Taková změna však nezakládá důvod nezákonnosti
ať už samotného procesu přijímání územního plánu, či regulace samé. To, že citované
odůvodnění z roku 2015 nebylo zohledněno v návrhu předloženém k poslednímu opakovanému
veřejnému projednání v roce 2016, ale promítlo se až do finální podoby územního plánu,
vyhodnotil krajský soud správně jako pochybení, které nezpůsobilo nezákonnost napadeného
opatření obecné povahy. Stejně jako výše i zde považuje Nejvyšší správní soud odůvodnění
rozhodnutí o námitkách za dostatečné a vyhovující výše citovaným požadavkům.
[42] Námitku týkající se rozporu vymezeného zastavěného území v podobě pozemku
st. p. č. XB s vyhláškou č. 501/2006 Sb. stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil
v návrhu ze dne 20. 11. 2018. Pokud tak učinil až při ústním jednání (jak uvádí v kasační
stížnosti), byla již před krajským soudem nepřípustná, neboť návrhové body není dle §101b
odst. 2 s. ř. s. možné později v řízení rozšiřovat. O tom ostatně krajský soud při ústním jednání
stěžovatele správně poučil, a zabýval se proto pouze námitkami včas uplatněnými. V řízení
o kasační stížnosti je pak tato námitka nepřípustná dle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel ji
neuplatnil včas před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
Vymezení trasy nadzemního elektrického vedení VPS - E1, E2 ve výkresové i textové části
[43] K vymezení trasy elektrického vedení soud nejprve musí souhlasit se stěžovatelem,
že území plán Svaté Maří neumožňuje jeho vedení pod zemí. To je zřejmé minimálně z grafické
části územního plánu, kde je zakreslen koridor pro nadzemní vedení. Tato okolnost však nic
nemění na posouzení námitky týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o námitce
krajským soudem. Stěžovatel v průběhu řízení nenamítal, že by vedení mělo být projektováno
jako podzemní, brojil však proti zásahu do krajinného rázu způsobeného tímto vedením.
[44] Odpůrkyně v odůvodnění rozhodnutí o této námitce uvedla, že „návrh vedení elektrické
energie 22Kv je nutný pro budoucí zásobování trafostanic T5 a T6. Obě trafostanice jsou navrženy v optimální
poloze vzhledem k jejich účelu, tj. zabezpečení dodávek elektrické energie pro lokality na severu Trhonín a na jihu
Svaté Maří. V prostředí obce velikosti Svaté Maří není reálné (ekonomicky) trvat na umístění vedení 22 Kv
do země.“. Je zřejmé, že odpůrkyně se v odůvodnění nevěnovala podstatě stěžovatelovy námitky,
kterou byl potenciální zásah do krajinného rázu, ač tak učinit měla. Nejvyšší správní soud ovšem
nepřehlédl, že v daném případě námitku proti vymezení vedení vysokého napětí v územním
plánu podal též vlastník pozemku, přes který bylo vedení plánováno. V odůvodnění rozhodnutí
o této námitce odpůrkyně uvedla, že koridor byl dojednán po dlouhých peripetiích v místě, které
z hlediska ochrany krajinného rázu, hospodaření na pozemcích a zásahu do vlastnických práv
nejméně tyto zatíží či naruší, tedy v místě vedení stávajícího plynovodu. Odůvodnění této
námitky je také součástí územního plánu, dotýká se stejné otázky, a je proto třeba k němu rovněž
přihlédnout.
[45] Z odůvodnění územního plánu jako celku je tak patrné, že hledisko zásahu do krajinného
rázu bylo při volbě polohy nadzemního elektrického vedení zohledněno, a to spolu s dalšími
hledisky. Včetně zájmu na minimalizaci zásahů do území, pro nějž se jevilo žádoucí „přimknout“
trasu vedení k ochrannému pásmu plynovodu. Ostatně i poznámka o ekonomické nemožnosti
vedení vysokého napětí pod zemí míří zjevně právě na otázku zásahu do krajinného rázu,
neboť je zřejmé, že touto variantou by byl krajinný ráz zasažen méně než v případě vysokých
stožárů. Odpůrkyně však uvedla, z jakého důvodu takovou variantu nepokládala za možnou.
Nejvyšší správní soud tak neshledal uvedenou námitku důvodnou.
Vodoteč x recipient
[46] Poslední námitkou brojí stěžovatel proti závěru krajského soudu, že záměna pojmů
„vodoteč“ a „recipient“ při stanovení podmínek pro odkanalizování objektů na území obce není
podstatnou úpravou návrhu územního plánu, která měla být veřejně projednána.
[47] V prvé řadě je nutno přisvědčit stěžovateli, že závěr krajského soudu o tom, že pojem
vodoteč zahrnuje i vody podzemní, a je tedy synonymem k pojmu recipient, není správný.
Dle §43 odst. 1 vodního zákona jsou vodní toky povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale
nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech
a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky. Dle §2
odst. 1 vodního zákona povrchovými vodami jsou vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu; tento
charakter neztrácejí, protékají-li přechodně zakrytými úseky, přirozenými dutinami pod zemským povrchem
nebo v nadzemních vedeních. Z výše uvedených definic vyplývá, že ačkoliv součástí vodního toku
mohou být v určitých případech i vody tekoucí pod vodním povrchem, ani v takovém případě
neztrácí charakter povrchové vody. Naopak podzemními vodami jsou dle §2 odst. 2 vodního
zákona pouze vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku
s horninami; za podzemní vody se považují též vody protékající podzemními drenážními systémy a vody
ve studních. Vodoteč jakožto synonymum vodního toku tak může být součástí toliko vod
povrchových. Je tedy třeba učinit dílčí závěr, že pojmy vodoteč a recipient nejsou synonymy.
Pro posuzovanou věc může být významné, že prostřednictvím recipientu může docházet
k vypouštění odpadních vod i mimo vodní toky, včetně vod podzemních.
[48] V obecné rovině se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se stěžovatelovým názorem,
že změna územně plánovací regulace umožňující vypouštění (byť předčištěných) odpadních vod
nejen do vodních toků ale i do vod podzemních se může významně dotýkat veřejných zájmů,
konkrétně může významně ovlivnit možnosti využití území a jeho kvalitu. Nikoliv však sama
o sobě. Konkrétní způsob likvidace odpadních vod ze staveb je vždy otázkou, o které rozhoduje
vodoprávní úřad podle vodního zákona, přičemž nemusí v každém jednotlivém případě
akceptovat kteroukoliv z možností likvidace odpadních vod připuštěných územním plánem.
Ačkoliv tedy samotný regulativ („do doby vybudování obecní ČOV nebo v lokalitách mimo kompaktní sídlo
lze novou zástavbu napojit pouze na domovní ČOV, s vypouštěním vod do recipientu, nebo společnou žumpu
na vyvážení“) obsažený v územním plánu rozšířil použitím pojmu recipient namísto vodoteč
možnost vybudování ČOV i pro případy, v nichž není možné, hospodárné či žádoucí odvádět
odpadní vody z ní do vodního toku, z hlediska ochrany kvality vod, resp. rozhodovacích kritérií
vodoprávního úřadu při povolování vodních děl a nakládání s vodami v podobě vypouštění
odpadních vod, nejde o žádnou změnu. Je na vodoprávním orgánu, aby v každém jednotlivém
případě posoudil, jaký konkrétní způsob likvidace odpadních vod je v dané lokalitě přípustný.
Při tom je vázán hledisky obsaženými ve vodním zákoně, zejména §38 odst. 9: Přímé vypouštění
odpadních vod do podzemních vod je zakázáno. Vypouštění odpadních vod neobsahujících nebezpečné závadné
látky nebo zvlášť nebezpečné závadné látky (§39 odst. 3) z jedné nebo několika územně souvisejících staveb
pro bydlení, staveb pro rodinnou rekreaci nebo z jednotlivých staveb poskytujících ubytovací služby, vznikajících
převážně jako produkt lidského metabolismu a činností v domácnostech, přes půdní vrstvy do vod podzemních lze
povolit, pokud není v daném případě technicky možné nebo s ohledem na zájmy chráněné tímto zákonem
nebo jinými právními předpisy možné nebo žádoucí, vypouštění odpadních vod do vod povrchových. …
(zvýraznění podtržením doplnil NSS).
[49] Stěžovatel se mýlí, obává-li se, že ohlášením malé ČOV dle §15a odst. 1 vodního zákona
se stavebník vyhne povinnostem dle vodního zákona, konkrétně naplnění podmínek jeho §38
odst. 9. Takové ohlášení musí splňovat zákonné podmínky, zejména náležitosti dle §15a odst. 2
vodního zákona, mimo jiné musí ohlašovatel v případě vypouštění odpadních vod z vodního díla
přes půdní vrstvy do podzemních vod přiložit také vyjádření osoby s odbornou způsobilostí,
tedy tentýž podklad, bez kterého nelze vydat povolení vypouštění odpadních vod do vod
podzemních dle §38 odst. 9 vodního zákona (Povolení vypouštění odpadních vod do vod podzemních
podle věty druhé nelze vydat bez souhlasného vyjádření osoby s odbornou způsobilostí, která posoudí vliv vypouštění
odpadních vod na jakost podzemních vod.). Nadto, pokud ohlášení nebude splňovat veškeré požadavky,
rozhodne vodoprávní úřad o provedení standardního správního řízení (§15a odst. 1 poslední
věta vodního zákona ve spojení s §107 odst. 1 stavebního zákona).
[50] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že záměna pojmů vodoteč a recipient
v podmínkách pro odkanalizování objektů na území obce bez opakovaného projednání návrhu
územního plánu nezpůsobuje nezákonnost napadeného územního plánu. Rozsudek krajského
soudu tak i v této části obstojí.
Ploché „zelené“ střechy
[51] Stěžovatel namítá rozpor mezi vypořádáním jeho námitky týkající se umožnění staveb
s plochými zelenými střechami a řešením přijatým v územním plánu. Tvrdí, že možnost zelených
střech se měla objevit na celém území regulovaném územním plánem, neboť odpůrkyně
ve vypořádání jeho námitky uvedla, že jí vyhoví. V přijatém znění územního plánu je tato
možnost uvedena pouze u ploch smíšených obytných.
[52] Nejvyšší správní soud neshledal, stejně jako krajský soud, ani tuto námitku důvodnou. Je
třeba zejména poukázat na to, že stěžovatel ve své námitce k návrhu územního plánu uvedl,
že požadavek zatravněných střech vznáší s ohledem na rozestavěnou stavbu na pozemku
p. č. XE a domnívá se, že by tato možnost měla být i v obecné rovině. Pokud za takové situace
odpůrkyně uvedla, že námitce vyhoví a tuto možnost do územního plánu doplní, nepochybila
tím, že možnost ozeleněných plochých střech doplnila do podmínek ploch smíšených obytných,
do nichž byl zařazen právě i stěžovatelův pozemek p. č. XE, a ne plošně do koncepce plošného
a prostorového uspořádání.
IV. Závěr a náklady řízení
[53] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[54] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Úspěšné odpůrkyni naopak právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení o kasační stížnosti přísluší. V projednávané věci lze za účelně vynaložené náklady
označit dva úkony právní služby zástupce odpůrkyně spočívající v převzetí a přípravě zastoupení
a podání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Ačkoliv zastoupení orgánů veřejné moci advokátem lze označit jako účelně vynaložené náklady
pouze výjimečně, neboť orgány veřejné moci, s dostatečným materiálním a personálním
vybavením a zabezpečením, mají být v zásadě schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva
a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, v nyní projednávaném případě je třeba
zohlednit to, že odpůrkyně je malou obcí, která nemá rozsáhlejší administrativní a právní zázemí.
Z toho důvodu považoval Nejvyšší správní soud náklady na zastoupení advokátem za účelně
vynaložené (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
[55] Odměna za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu], k této částce je třeba připočíst 300 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu jako paušální náhradu hotových výdajů. Za výše uvedené dva úkony právní
služby tak jde o 6 800 Kč. Zástupce odpůrkyně je společníkem právnické osoby zřízené
podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie a tato právnická osoba je
plátcem daně z přidané hodnoty. Odměnu je proto třeba navýšit o tuto daň ve výši 21 %. Celkem
se tak jedná o částku 8 228 Kč, již je stěžovatel povinen zaplatit odpůrkyni k rukám jejího
právního zástupce. Ke splnění této povinnosti stanovil soud stěžovateli přiměřenou lhůtu 30 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu