ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.18.2021:48
sp. zn. 1 Azs 18/2021 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: L. D. V., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2020, č. j. MV-23469-4/SO-2020, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2021, č. j. 57 A 50/2020-
63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Meritem projednávané věci je otázka, zda je manžel (žalobce) občanky třetího státu
rodinným příslušníkem (rodičem) dle §15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců) její dcery
z prvního manželství, která je občankou ČR (tedy i Evropské unie).
[2] Žalobce na území ČR pobýval od roku 2008. Do 17. 3. 2015 měl povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (OSVČ). Dne 2. 3. 2015 si podal žádost
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, kterou však správní orgán 1. stupně
(Ministerstvo vnitra) dne 17. 12. 2018 zamítl. Dne 8. 4. 2019 podal žalobce žádost o povolení
k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. V žádosti uvedl, že žije od roku 2010
s manželkou, společnou dcerou, nar. 2012, a nevlastní dcerou, občankou ČR. On sám podniká
a finančně zajišťuje celou rodinu, manželka je v domácnosti, o obě dcery se starají společně,
což navrhl prokázat výslechem svým, své manželky, obou dcer a pobytovou kontrolou.
V písemnosti ze dne 16. 5. 2019 byl žalobce správním orgánem 1. stupně vyzván, aby předložil
doklad prokazující, že je rodinným příslušníkem občanky EU podle zákona o pobytu cizinců.
Ve výzvě správní orgán uvedl, že vychází z toho, že občanka ČR není právní ani pokrevní dcerou
žalobce, že žalobce žije s manželkou a dcerou s povoleným trvalým pobytem a nevlastní dcerou
ve společné domácnosti, že se s manželkou společně o děti starají a že rodinu finančně zajišťuje
žalobce. Na tuto výzvu žalobce nijak nereagoval, následně se seznámil s podklady rozhodnutí
a ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 16. 8. 2019 uvedl, že vzhledem k dlouhodobé péči
o nevlastní dceru (občanku ČR) je nutné jej považovat za jejího rodiče. Doložil i potvrzení
nevlastní dcery o studiu a její čestné prohlášení o tom, že žalobce vnímá jako svého otce. Dne
24. 4. 2019 bylo se žadatelem zahájeno řízení o jeho vyhoštění.
[3] Správní orgán zamítl jeho žádost z důvodu, že nedoložil splnění žádné ze zákonných
podmínek. Není pokrevním příbuzným občanky ČR, není ani jejím osvojitelem, ani osobou
závislou na její péči.
[4] V odvolání žalobce akcentoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2019, č. j. 10 Azs 178/2018 - 37, o fakticitě rodinných pout. Správní orgán 1. stupně
se nedostatečně zabýval zásahem do rodinného a soukromého života a porušením čl. 3 odst. 1
Úmluvy o právech dítěte.
[5] Žalovaná odvolání zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Žalobce
nesplnil žádný zákonem o pobytu cizinců stanovený důvod pro udělení povolení k přechodnému
pobytu rodinného příslušníka občana EU.
[6] V žalobě adresované krajskému soudu žalobce zdůraznil, že postup správních orgánů je
přepjatým formalismem. Fakticky je otcem své nevlastní dcery – nezl. N. H. Ve věci došlo
k mnohačetnému porušení Úmluvy o právech dítěte (čl. 3, 10, 12 a 16). Dle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017 – 32, „[v]ýjimku z povinnosti aplikace
platné právní úpravy by mohly představovat jen mimořádné okolnosti dotýkající se principu materiálního právního
státu, zejména to, že aplikací uvedeného právního předpisu by se správní orgán dopustil jednání, které by bylo v
rozporu s principy lidskosti.“ Žalobce se o svou nevlastní dceru stará jako o vlastní a jejich vztah je
materiálně vztahem otce a dcery. Vycestováním z ČR dojde k zásahu do života dcer v rovině
ekonomické, citové, vývojové a dalších. Žalobce dále připomněl závěry rozsudku č. j.
10 Azs 178/2018 - 37. Žalovaná porušila zásadu jednoty rodiny, přičemž dostatečně
neodůvodnila, proč nechrání celistvost rodiny. Žalobce se pro osvojení své nevlastní dcery
nerozhodl, neboť se domnívá, že by právě pro svou pobytovou situaci nemusel být soudem
vnímán jako osoba způsobilá osvojení. Závěrem žalobce namítá nepřiměřenost zásahu
do rodinného a soukromého života, ve vztahu k nezletilým dětem a manželce, jakož
i nepřiměřenost ve vztahu k samotnému žalobci, který by musel o jiné povolení požádat
na zastupitelském úřadě v Hanoji, s čímž se pojí řada překážek.
[7] Krajský soud žalobu zamítl. Důkazem o rodičovství je jedině rodný list nebo rozhodnutí
opatrovnického soudu. Jelikož zákon o pobytu cizinců i směrnice Evropského parlamentu a Rady
č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice o rodinných příslušnících“), váže
pobytové oprávnění, o nějž žalobce usiluje, na jeho rodičovství nevlastní dcery, a žalobce
rodičem nevlastní dcery (občanky ČR) není, nemohl být se svou žádostí úspěšný. Argumentace
žalobce, že biologický otec o ni nepečuje a neživí ji, je mimoběžná – naplnění vztahu
mezi nevlastní dcerou a jejím otcem není pro rozhodnutí ve věci relevantní. Je na zákonné
zástupkyni občanky, aby se za ni případně domáhala ze strany otce plnění povinností.
[8] Rozsudek č. j. 10 Azs 178/2018 - 37 se netýkal výkladu pojmu rodičovství dle §15a
zákona o pobytu cizinců. Závěry rozsudku č. j. 1 Azs 241/2017 – 32 se na věc taktéž neuplatní,
neboť výklad správních orgánů potvrzený soudem následuje jak text zákonné normy, tak i její
účel a smysl (opřený o směrnici o rodinných příslušnících) a nejde o projev přepjatého
formalismu. Argumentace žalobce ve vztahu ke komplikacím při cestování vzhledem
k epidemiologické situaci a situaci na zastupitelském úřadě je mimoběžná, protože tyto se nijak
netýkají důvodů napadeného rozhodnutí, že žalobce nedoložil, že je otcem občanky. Obdobně
neobstojí ani tvrzení o připravenosti osvojit nevlastní dceru, neboť ta své rodiče má.
[9] Krajský soud shledal rozhodnutí správních orgánů přiměřená okolnostem věci
a připomněl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2020, č. j. 9 Azs 54/2020 – 32,
shledal rozhodnutí o vyhoštění žalobce s ohledem na jeho soukromý a rodinný život přiměřeným.
Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí není nepřiměřené vzhledem ke svým dopadům
do soukromého a rodinného života žalobce, jeho manželky, jejich dcery a nevlastní dcery,
a to ani podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte.
K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j.
1 Azs 384/2019 - 16, který pojednával o obdobné situaci.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaných a repliky žalobce
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[11] V kasační stížnosti zdůraznil, že po materiální stránce je rodičem dle §15a odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. V souvislosti se zněním čl. 2 odst. 2 písm. c) s měrnice
o rodinných příslušnících je zřejmé, že pokud je rodinným příslušníkem občana EU potomek
manžela, tak tento manžel je i rodinným příslušníkem ve vztahu k potomku manžela. Směrnice
o rodinných příslušnících, která dopadá i na stěžovatele, požaduje, aby členské státy usnadnily
vstup a pobyt rodinných příslušníků, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka
ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice o rodinných příslušnících a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí,
osobami vyživovanými občanem Evropské unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho
domácnosti nebo u kterých jsou vážné zdravotní důvody, naléhavě vyžadují osobní péči tohoto
občana Evropské unie.
[12] Pojem „rodič“ v §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je nutné chápat jako
rodinného příslušníka občana EU zejména s ohledem na jejich vztah nebo na jakékoli další
okolnosti, např. finanční nebo fyzickou závislost, aby byla zachována jednota rodiny v širším
smyslu, jak uvádí důvodový bod 6 směrnice o rodinných příslušnících. Tento pojem je zapotřebí
vykládat autonomně, nezávisle na právním řádu ČR, což potvrdil i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, č. j. 4 Azs 230/2016 – 54.
[13] Dle rozsudků č. j. 10 Azs 178/2018 – 37 a č. j. 1 Azs 241/2017 - 32 má být kladen důraz
na faktický stav. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na sborník z vědeckého semináře
uskutečněného dne 26. června 2014 v Kanceláři veřejného ochránce práv: Pobyt cizinců: vybrané
právní problémy II. či na stranu 171 odborné publikace ROGERS, SCANNELL, WALSH. Free
Movement of Persons in the Enlarged European Union. Rodičem nelze rozumět jen osobu pokrevně
spřízněnou nebo osobu osvojenou.
[14] Rozsudek krajského soudu nezohlednil skutečnost, že správní orgány dostatečně nezjistily
skutkový stav věci; zejména skutečnosti (rodinné vazby stěžovatele) potřebné k posouzení otázky
přiměřenosti jejich rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců, čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a §2 odst. 4 správního řádu. Nadto stěžovatel namítal
nepřiměřenost rozhodnutí vůči jeho dvěma nezletilým dětem. Povinností správních orgánů bylo
opatřit si stanovisko OSPOD k posouzení dopadů do rodinného a soukromého života nezletilých
dětí.
[15] Právní doktrína (BEZDĚK, T. Vybrané aspekty rušení povolení k trvalému pobytu ve světle
aktuální judikatury správních soudů. In. JÍLEK, D. POŘÍZEK, P. Ročenka uprchlického a cizineckého
práva 2018. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2019) stanoví, jaké podmínky musí být
splněny, aby správní orgán nemusel provést výslech stěžovatele: „[…] provádění výslechu stěžovatele
není potřebné za kumulativního splnění čtyř podmínek: - (1) správní orgány si opatřily dostatečné podklady
pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého života, a to např. z úředních evidencí či od jiných
správních orgánů, - (2) správní orgány nezpochybnily existenci reálných rodinných vazeb stěžovatele na území, -
(3) správní orgány řádně provedly posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele, - (4) sám stěžovatel konkrétní skutková zjištění správních orgánů […] nezpochybnil.“ Správní
orgány si ve vztahu k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí na život stěžovatele a jeho
rodiny neobstaraly žádné podklady a v rozporu s výše uvedenou doktrínou navíc odmítly provést
navrhované výslechy svědků.
[16] K zásahu do práva na rodinný a soukromý život stěžovatel uvádí, že na území ČR má
hluboké sociální, ekonomické, a především rodinné vazby. Jeho dcera i nevlastní dcera jsou
na něm závislé. V případě odcestování stěžovatele by byla ohrožena jak péče, tak výživa
nezletilých dětí, což rozhodně nelze považovat za jejich nejlepší zájem. Stejně tak je právem
nezletilého dítěte nebýt nuceno k oddělení od rodičů. Nezletilá dcera a manželka jsou držiteli
nejvyššího pobytového statusu a mají právo jej plně využívat a nebýt nuceny odcestovat
se stěžovatelem.
[17] Nelze ani souhlasit s tím, že si stěžovatel může podat žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití s manželkou na území, a proto samotné nevydání povolení
k přechodnému pobytu nemůže mít za následek nepřiměřený zásah do jeho soukromého
a rodinného života (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j.
8 As 68/2012 – 39).
[18] S rozhodnutím o zamítnutí jeho žádosti je spojena uložená povinnost opustit území
České republiky, v jejímž důsledku mu hrozí odloučení od rodiny na dobu předem
nepředvídatelnou (zejména s ohledem na současnou pandemii koronaviru), což by v důsledku
mohlo znamenat definitivní zpřetrhání vazeb stěžovatele jako otce k jeho nezletilým dětem
a k rozpadu fungující rodiny.
[19] Pro výše uvedené navrhuje stěžovatel zrušit rozsudek krajského soudu a vrátit mu věc
k dalšímu řízení.
[20] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou v daném případě splněny podmínky
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Dle §15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[r]odinným příslušníkem občana Evropské unie
se pro účely tohoto zákona rozumí jeho
a) manžel,
b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje,
c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana Evropské unie a
d) potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu
uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem
Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně
před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.“
[24] Dle §15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „[r]odinným příslušníkem občana Evropské unie
se dále rozumí cizinec, který je ke státnímu občanu České republiky přihlášenému k trvalému pobytu na území
ve vztahu uvedeném v odstavci 1 písm. a) až d).“
[25] Dle §15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců „[r]odinným příslušníkem občana Evropské unie
se dále rozumí cizinec, který
a) je příbuzným občana Evropské unie nebo státního občana České republiky přihlášeného k trvalému
pobytu na území a
1. je v zemi, z níž pochází, osobou vyživovanou tímto občanem Evropské unie nebo státním
občanem České republiky,
2. je v zemi, z níž pochází, členem domácnosti tohoto občana Evropské unie nebo státního
občana České republiky, nebo
3. u kterého vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Evropské unie
nebo státního občana České republiky, nebo
b) má s občanem Evropské unie nebo se státním občanem České republiky přihlášeným k trvalému
pobytu na území řádně doložený trvalý partnerský vztah.“
[26] Dle bodu 6 preambule směrnice o rodinných příslušnících „[k] zachování jednoty rodiny
v širším slova smyslu, a aniž je dotčen zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti, by měl hostitelský členský
stát postavení osob, které podle této směrnice nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají
automatické právo na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, přezkoumávat v souladu s vlastními
vnitrostátními předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem
na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo fyzickou závislost
na občanu Unie.“
[27] Dle čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice o rodinných příslušnících se rozumí rodinným
příslušníkem „partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů
členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako
s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského
státu“.
[28] Dle čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice o rodinných příslušnících se rozumí rodinným
příslušníkem „potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci
manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b)“.
[29] Ustanovení §15a vycházející ze směrnice o rodinných příslušnících váže podmínky
pro udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle §87b zákona
o pobytu cizinců zjednodušeně řečeno na pokrevní spojení s občanem EU (zejména v linii
přímé), svazek právní (manželství, registrované partnerství, osvojení) či odkázání na jeho výživu
či péči. Stěžovatel je však nevlastním otcem občanky EU, která má oba biologické rodiče.
Směrnice cílí na neodlučování vyživovaných (závislých) osob (zejména potomků) od občanů EU,
nikoliv naopak, což má svůj smysl. Výživou, péčí či jinak závislé osoby velmi obtížně povedou
plně samostatný život, tedy stěží (bez cizí pomoci) například vycestují do země původu, obstarají
si pobytový titul a zajistí si na potřebnou dobu obživu. To však neplatí naopak. V této souvislosti
nelze přehlédnout, že stěžovatel sám v žalobě uvádí, že pro něj přicházejí v úvahu alternativy
v podobě jiných pobytových titulů, žádost o ně by však musel podat v zemi svého původu.
Překážka v podobě nutnosti opustit území ČR a podat žádost o pobytový titul v zemi původu
zajisté není bez dalšího v rozporu s principy lidskosti (srov. rozsudek č. j. 1 Azs 241/2017 - 32)
či se zákonem.
[30] Výše uvedený výklad se ani nepříčí preambuli směrnice o rodinných příslušnících a zásadě
zachování jednoty rodiny. Stěžovateli se nabízí jiné pobytové tituly, jak sám uvádí.
V projednávané věci navíc již bylo rozhodnuto o vyhoštění stěžovatele, který proti tomuto
rozhodnutí podal jak žalobu, tak i kasační stížnost. Právě v tomto řízení se soud důsledně zabývá
případným zásahem do práva na rodinný a soukromý život, a to i členů stěžovatelovy „rodiny“.
K přímému zásahu do tohoto práva dochází právě nuceným vyhoštěním z území. Soud přitom
i přes vazby stěžovatele na svou „rodinu“ neshledal vyhoštění nepřiměřeným (srov. rozsudek č. j.
9 Azs 54/2020 – 32).
[31] Český právní řád umožňuje cizincům v pozici popisované stěžovatelem osvojit nezletilé
dítě. Spekulace stěžovatele o tom, proč soud k osvojení nepřistoupí (přistoupit nemusí),
nemohou být následně důvodem (podstatným argumentem) k tomu, aby získal pobytové
oprávnění určené právě rodičům takříkajíc se vším všudy (tedy včetně zákonných povinností –
rodičovské odpovědnosti). Výše uvedené domněnky stěžovatele ve spojení s tím,
že před správním orgánem prvního stupně v řízení o vyhoštění si na svoji nevlastní nezletilou
dceru ani nevzpomněl, zavdávají důvody k pochybnostem stran jeho tvrzení o „faktickém
otcovství“. Český právní řád poskytuje dostatečné záruky k zachování principu jednoty rodiny
i pro osoby, které se cítí být faktickými rodinnými příslušníky v širším slova smyslu (stěžovateli).
Kromě přezkumu zásahu do rodinného a soukromého života, nabízí dokonce možnost osvojení
nezletilého dítěte či získání pobytových titulů (např. krajským soudem uváděné povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití s manželkou), i jiných než (jen)
přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU.
[32] Přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU je s ohledem na výše uvedené vázán
na rodičovství biologické nebo právní (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne
26. 3. 2019, ve věci 129/18, SM), nikoliv „faktické“. Faktické rodičovství nezakládá rodičovskou
odpovědnost a dostatečně proto nechrání dítě – občana ČR a EU. V projednávané věci
(neudělením konkrétního pobytového titulu) nedojde ani k porušení čl. 20 Smlouvy o fungování
Evropské unie (srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 3. 2010, ve věci
C-34/09, Zambrano, či ze dne 8. 9. 2016, ve věci C-133/15, Chavez-Vilchez a další), neboť nezletilá
občanka ČR/EU (nevlastní dcera) má na území členského státu matku, která má pobytové
oprávnění a je schopná o ní pečovat, a biologického otce, který má vyživovací povinnost. Pouze
na okraj soud poznamenává, že stěžovateli nepostačí toliko tvrdit, že jsou na něm výživou závislé
tři osoby, své tvrzení musí i prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013 – 41); v případě, že stěžovatel nemůže na území členského státu
vykonávat výdělečnou činnost, je obzvláště nutné tvrzení uvěřitelně doložit.
[33] Meritem věci bylo posouzení právní otázky, přičemž soud shledal závěry krajského soudu
i správních orgánů o nenaplnění tvrzené podmínky pro udělení pobytového titulu správnými.
V této souvislosti nebylo zapotřebí provádět dokazování stran fakticity vztahu, který nezakládá
důvod pro udělení pobytového titulu dle §87b ve spojení s §15a odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu. Pochybnosti o tom, že stěžovatel není rodičem biologickým či právním, nevznikly.
Navržené dokazování či objasňování skutkového stavu v tomto směru bylo pro rozhodnutí
ve věci nepodstatné.
[34] Výše soud uvedl, že se stěžovatelem již proběhlo řízení o vyhoštění. Právě v tomto řízení
dochází k posuzování přímého zásahu do rodinného a soukromého života (a to zprostředkovaně
i členů domácnosti stěžovatele, tedy včetně zásahu do práv dítěte). Námitky zásahu do těchto
práv vznesl stěžovatel i během soudního přezkumu v již zmíněném řízení vedeném naposledy
před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Azs 54/2020 (srov. bod 43 odůvodnění
rozsudku krajského soudu, v němž z tohoto rozsudku kasačního soudu krajský soud výstižně
citoval časové údaje i věcná fakta o chování stěžovatele).
[35] Ačkoli není úkolem soudu hodnotit dvakrát totéž, je obtížně představitelné,
že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pobytový titul (přechodný pobyt rodinného příslušníka
občana EU) může zasáhnout do práv stěžovatele nepřiměřeněji, než rozhodnutí o vyhoštění,
které vychází právě z absence jakéhokoliv pobytového titulu stěžovatele (a bylo zahájeno
až po podání žádosti o udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU).
Stěžovatel byl pravomocně vyhoštěn; v souzené věci nenamítal žádnou podstatnou změnu
okolností oproti řízení o vyhoštění, která by mohla mít vliv na přiměřenost rozhodnutí správních
orgánů (zprostředkovaně na jejich soudní přezkum).
[36] Nad rámec posuzované věci soud dodává, že situaci na zastupitelském úřadě v Hanoji
Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021 – 32, shledal
částečně konsolidovanou. Tato situace nečiní délku pobytu v zemi původu za účelem opatření si
nového pobytového titulu nesnesitelnou (ve srovnání s časem, který měl stěžovatel zde na to, aby
včas svůj pobyt v ČR udržel legální). Ani argument pandemickou situací není přesvědčivý.
Počty nakažených koronavirem až do června letošního roku (po právní moci rozhodnutí
o vyhoštění) činily ve skoro stomilionové zemi původu stěžovatele maximálně stovky případů
denně. Nadto se jedná o velice obecné námitky, které nepoukazují na konkrétní překážky
v podání pobytové žádosti či následnému návratu k rodině žijící legálně v České republice.
[37] Pro výše uvedené Nejvyšší správní soud považuje rozsudek krajského soudu za zákonný.
Krajský soud se přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami, výstižně odůvodnil
i právní posouzení věci. Argumenty kasační stížnosti nepřinesly nic, co by změnilo náhled
kasačního soudu na přezkoumávaný rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. V projednávané věci Nejvyšší správní soud
nezjistil ani žádný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.), zamítl tedy kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[39] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi řízení právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu