ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.403.2020:79
sp. zn. 1 Azs 403/2020 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) S. E., b) S. L. c) S.
E., zastoupeni Mgr. Samuelem Havlíkem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 977/24,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobách
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 6. 2019, č. j. OAM-718/ZA-ZA11-K10-2018 a č. j.
OAM-717/ZA-ZA11-K10-2018, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2020, č. j. 31 Az 12/2019-145,
takto:
I. Kasační stížnost se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci (otec, matka a syn) požádali dne 23. 8. 2018 o udělení mezinárodní ochrany,
neboť se obávají pronásledování z důvodu opozičních politických aktivit žalobce a) a jejich
konverze ke křesťanství, která proběhla v roce 2017 během jejich pobytu v Číně. Žalovaný
napadeným rozhodnutím žalobcům mezinárodní ochranu podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neudělil. Žalovaný mimo jiné shledal,
že žalobci a) se nepodařilo prokázat jeho vnitřní náboženské přesvědčení i skutečné praktikování
víry a jeho výpověď o konverzi je nevěrohodná.
[2] Žalobci brojili proti rozhodnutím žalovaného u Krajského soudu v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“), který žalobám napadeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se neztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobci
nemají odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství ve státě jejich původu.
Krajský soud shledal, že žalobci podstoupili věrohodnou konverzi a že jsou autentickými
a praktikujícími křesťany.
[3] Krajský soud žalovanému vytkl, že situaci žalobců nehodnotil v souladu s rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004-36, č. 903/2006 Sb. NSS,
a ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS, a že neprovedl výslech
vhodných osob. Dle krajského soudu nelze pominout, že žalobci strávili většinu života
v muslimské zemi a že ke konverzi došlo v Číně, což se na způsobu praktikování víry
nepochybně odrazilo a mohlo mít vliv na okolnosti samotné náboženské konverze. Přestože
žalobce a) v řízení tvrdil, že jeho zájem o křesťanství trval přes 10 let, je třeba vzít v úvahu
možnost přístupu k informacím, které žalobci měli jak v Íránu, tak v Číně.
[4] Krajský soud doplnil dokazování listinnými důkazy (potvrzení Římskokatolické farnosti –
děkanství Kostelec nad Orlicí, potvrzení Katolické farní kanceláře v Zossenu a článek
z občasníku kostelecké farnosti, Svatojiřské listy, vydaný v říjnu 2019) a výslechem svědka R. P.,
vedoucího místní skupiny České křesťanské akademie. Dospěl k závěru, že konverze nebyla
účelová, což odůvodnil skutečností, že statutární zástupce farnosti v Kostelci nad Orlicí i R. P.
přicházejí do kontaktu s žalobci od počátku jejich pobytu v Pobytovém středisku v Kostelci nad
Orlicí a mají povědomost o tom, že se pravidelně zúčastňují bohoslužeb a jiných aktivit farnosti.
Dle krajského soudu je rovněž zřejmé, že dochází k určitému znalostnímu vývoji žalobců, kteří se
snaží naučit česky, aby mohli náboženským textům náležitě porozumět. Soudem vyslechnutý
svědek uvedl, že žalobci víru navenek prožívají mnohem intenzivněji než leckterý český křesťan.
O samotném aktu konverze nemůže být pochyb, neboť o provedení křtu svědčí ve správním
spise založené fotografie.
[5] Obavy žalobců z pronásledování z náboženských důvodů považoval krajský soud
za odůvodněné. Ze zpráv o zemi původu je totiž patrné, že zákon zakazuje muslimům,
aby změnili nebo se vzdali své víry, a že odpadlictví je zločinem trestaným smrtí. Rovněž jsou
v nich popsány i další následky, kterým jsou konvertité v důsledku změny víry vystaveni.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobců
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl jeho zrušení.
[7] Konkrétně stěžovatel namítá, že s ohledem na obsah rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015-44, č. 3279/2015 Sb. NSS, je zarážející,
že žalobcem a) uváděné vnitřní přesvědčení postrádá minimální oporu v elementární znalosti
základní věrouky. To i přes jím tvrzený zájem o křesťanství a navzdory vzdělání a schopnosti učit
se novým jazykům. Nedostatek orientace v základních pojmech a informacích, které jsou
pro život katolíka zásadní, nedokládá úplnost vnitřního přesvědčení k vyznávání tohoto
náboženství a budí značné pochyby, a to i pokud jde o praktické naplňování víry.
[8] Osobní charakteristiky žalobce a) hovoří jednoznačně ve prospěch závěrů o účelovosti
konverze. Žalobcova profese tlumočníka vyžaduje nejen výborné znalosti jazyků a vyhledávání
přesných termínů v daném jazyce, ale také orientovanost, postřeh a dobrou paměť. Mohl proto
i v Číně informace o náboženství dohledat. Pravidelné návštěvy kostela, interakce se zdejšími
věřícími či zveřejnění informací osobního rázu v periodiku místní náboženské obce jsou pouze
vnějšími projevy víry. Je nutné zohlednit i výše popsanou osobní charakteristiku žalobce. Jeho
sdělení však nesvědčí o duchovním vývoji. Během pohovoru uvedl, že dosud nebyl u zpovědi,
nebyl schopen uvést základní informace o Bibli, nevěděl, co je Desatero božích přikázání, neznal
místo a čas Ježíšova narození ani nejběžnější modlitby. I ateista postrádající osobní zájem o věci
náboženského rázu má širší povědomí o těchto základních informacích. Stanovisko krajského
soudu, dle kterého měla rodina jak v Íránu, tak v Číně omezený přístup k informacím,
nekoresponduje se sdělením žalobce a) během pohovoru. Velmi diskutabilní je i srovnávání
intenzity prožitku víry žalobců s ostatními věřícími učiněné svědkem R. P.. Stěžovatel proto trvá
na tom, že důvody vycestování žalobců jsou primárně ekonomické.
[9] Pro doplnění přehledu o situaci v zemi původu žalobců přiložil stěžovatel překlad
Informace Ministerstva vnitra Velké Británie, květen 2019: Írán: křesťané a křesťanští konvertité.
Ze zprávy vyplývá, že osobě, která přestoupila na křesťanství v zahraničí a vrátila se do Íránu,
by hrozilo riziko pouze tehdy, pokud by se správní orgány zajímaly o její činnost v Íránu již dříve
nebo pokud by se daná osoba podílela na šíření víry a obracení ostatních osob k jiné víře.
V souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2017 ve věci A. proti
Švýcarsku, č. 60342/16, žalobcům nehrozí vystavení riziku špatného zacházení, neboť
ke křesťanství přestoupili sur place, nebyli a nejsou organizátory aktivit žádné domácí
ani zahraniční církve, křesťanství nešířili v zahraničí a neobraceli ostatní od islámu. Prezentují
se jako běžní věřící, kteří konvertovali v zahraničí, íránské úřady se o nich ani nemohou dozvědět,
a nebyli by tedy zájmovými skupinami tamějšího režimu.
[10] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že kasační stížnost považují
za nepřijatelnou, neboť v ní stěžovatel fakticky brojí proti skutkovým závěrům krajského soudu
stran věrohodnosti konverze žalobců. Námitky týkající se okolností, které jsou přísně individuální
s ohledem na konkrétní situaci žalobců, a také důkazů provedených ve správním a soudním
řízení, svým významem nijak nepřesahují vlastní zájmy stěžovatele. Při hodnocení věrohodnosti
konverze žalobců stěžovatel přehlíží celou řadu důkazů [např. protokol z pohovoru s žalobkyní
b)] i část obsahu těch důkazů, na které odkazuje. Ze zpráv o zemi původu, založených
ve správním a soudním spise (např. i ze zprávy Dánské imigrační služby, na kterou odkazuje
stěžovatel), vyplývá, že křesťané jsou nuceni svou víru v Íránu skrývat. Také by mohlo snadno
dojít k odhalení konverze žalobců, např. udáním ze strany rodinných příslušníků či veřejné
internetové sítě [v rozporu s tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti je fakt, že žalobce a)
je aktivní na sociální síti Twitter pod jménem Shahram4Freedom, kde aktivně šíří informace
týkající se bezpečnostní a politické situace v zemi svého původu]. V průběhu správního řízení
bylo ze strany žalobců tvrzeno i podle jejich možností prokázáno, že již byli předmětem zájmu
ze strany státních orgánů. Z těchto důvodů žalobci navrhli odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost, popř. její zamítnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná ve smyslu §102
s. ř. s. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je také její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu
přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm dovodil,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal důvody přijatelnosti kasační stížnosti.
[13] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Shledal
přitom, že krajský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami a své závěry dostatečně
odůvodnil, a rozsudek je tedy přezkoumatelný.
[14] Otázkou hodnocení tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu stran jeho křesťanské víry,
konverze ke křesťanství a posuzování věrohodnosti takových tvrzení se kasační soud zabýval
již v řadě svých rozhodnutí.
[15] V rozsudku ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004-36, č. 903/2006 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud uvedl, že je obtížné, ne-li nemožné stanovit jakákoliv měřítka hodnocení
subjektivních znalostí člověka o náboženství nebo víře. Na druhou stranu však lze jistou, alespoň
minimální, povědomost o této víře od žadatele o mezinárodní ochranu, který tvrdí, že zastává
určitá náboženská přesvědčení, o která opírá své azylově relevantní důvody, požadovat v těch
případech a v tom rozsahu, které odpovídají osobním charakteristikám daného žadatele
i charakteristikám prostředí, z něhož pochází. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013-26, č. 3085/2014 Sb. NSS, potom plyne, že správní orgán musí
věc hodnotit v celkovém kontextu, kupř. zvážit i tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu o hloubce jeho víry,
délce doby, po kterou danou víru vyznává, zapojení se do náboženského života příslušné komunity či vzít v úvahu
jeho celkový prezentovaný duchovní vývoj. V tomto smyslu není vyloučeno ani provádění vhodných výslechů svědků
a zjišťování rozsahu povědomí žadatele o příslušném náboženství, jakkoli je třeba k hodnocení výsledků takového
zjišťování vždy přistupovat s nejvyšší možnou opatrností. Komplexně se soud touto otázkou zabýval také
v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015-54, č. 3279/2015 Sb. NSS a to zejména v bodě
38, kde uvedl, že pro úplné posouzení konverze ke křesťanství by se měl správní orgán zaměřit
zejména na: (i) posouzení života žadatele před konverzí, (ii) samotnou konverzi, (iii) zhodnocení
konverze žadatelem, (iv) žadatelovu znalost nového náboženství a (v) náboženskou aktivitu
žadatele a shrnul i příklady otázek, které správní orgán žadateli položí za účelem zjištění těchto
skutečností. Krajský soud postupoval v souladu s touto judikaturou a v souladu s ní také doplnil
dokazování. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením těchto důkazů pak nemůže sám o sobě založit
přijatelnost kasační stížnosti.
[16] Další námitky, které stěžovatel vznáší v kasační stížnosti, jsou pak otázkami odvislými
od samotného hodnocení věrohodnosti konverze. S nimi se bude muset stěžovatel teprve
vypořádat v dalším řízení, a bylo by proto předčasné, aby se k nim kasační soud jakkoliv blíže
vyjadřoval.
[17] Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, a proto ji odmítl pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu