ECLI:CZ:NSS:2021:10.ADS.356.2021:25
sp. zn. 10 Ads 356/2021 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: LOK work s.r.o., Zahradní 1994/212, Plzeň,
zast. advokátem Mgr. Lukášem Matasem, Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti žalovanému:
Státní úřad inspekce práce, Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 7. 2020, čj. 1959/1.30/20-5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2021, čj. 77 A 112/2020 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] V posuzované věci jde o vyřešení otázky, za jakých okolností se zaměstnavatel může
zprostit odpovědnosti za přestupek spočívající v tom, že umožnil výkon nelegální práce cizinci,
a to za situace, v níž cizinec předložil zaměstnavateli padělaný doklad totožnosti [§21 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“)].
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) jako agentura práce umožnila cizinci, občanovi Ukrajiny, výkon
práce bez povolení k zaměstnání ve smyslu §89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. Cizinec předtím stěžovatelce předložil falešný občanský průkaz, kterým
prokazoval občanství Rumunska. Stěžovatelka tím umožnila výkon nelegální práce, jak jej chápe
§5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, proto se dopustila přestupku podle §140 odst. 1
písm. c) téhož zákona. Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj jí za to
uložil rozhodnutím ze dne 21. 2. 2020 pokutu ve výši 70 000 Kč. Následné odvolání žalovaný
zamítl. Rozhodnutí žalovaného stěžovatelka napadla u Krajského soudu v Plzni, který žalobu
zamítl.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu dle §103
odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Stěžovatelka nemůže být odpovědná za přestupek, pokud její
odpovědnost vznikla v důsledku předložení padělaného dokladu. Není v jejích silách
zkontrolovat všechny doklady a nemá povinnost ověřovat jejich pravost. Rozsudek krajského
soudu je prý přepjatě formalistický, na některé žalobní body krajský soud ani nereagoval.
[4] Žalovaný ve stručném vyjádření souhlasí s právním hodnocením krajského soudu
a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Stejně jako v řízení před krajským soudem i v kasační stížnosti stěžovatelka především
namítá, že není v jejích silách zkontrolovat veškeré doklady zaměstnanců. Domnívá se, že měla
být zproštěna odpovědnosti ve smyslu §21 odst. 1 přestupkového zákona. S touto námitkou
se však již přesvědčivě vypořádal krajský soud. NSS odkazuje na jeho závěry a doplňuje
následující.
[7] Již krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že přestupková odpovědnost právnických osob
je v českém právním řádu založena na odpovědnosti objektivní. Otázka zavinění tu nehraje roli.
Přestupce se ovšem může zprostit odpovědnosti za přestupek (liberace). Dle §21 odst. 1
přestupkového zákona právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila
veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní
ke zproštění odpovědnosti tedy nesla stěžovatelka (srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2021,
čj. 10 As 388/2020 - 49, VELITAN, bod 18; ve vztahu k předchozí, jazykově podobné úpravě
liberace např. rozsudek ze dne 19. 9. 2014, čj. 4 As 123/2014 - 33, č. 3139/2015 Sb. NSS,
bod 41).
[8] Jak správně uvádí krajský soud v bodě 13 odůvodnění, stěžovatelka při kontrole dokladů
žádné větší úsilí nevynaložila. Nadto vynaložení patřičného úsilí ani netvrdila, tím méně
prokázala. Stěžovatelka namítá, že zkontrolovala shodu fotografie na „rumunském“ dokladu
s podobou cizince. Zdůrazňuje, že prý nemá zákonnou povinnost ověřovat pravost dokladů.
Pokud by však NSS přijal tuto argumentaci, znamenalo by to, že zaměstnavatel se může omezit
jen na letmé srovnání podoby cizince s fotografií na dokladu. Nemusel by již provádět nic
dalšího, čím by výkonu nelegální práce zamezil. To by však bylo proti smyslu §89 zákona
o zaměstnanosti. Takový výklad by cizincům umožnil za pomoci padělaných dokladů snadno
získat „legální“ práci. Zaměstnavatel by se však především s naprosto minimálním úsilím zprostil
objektivní odpovědnosti za umožnění výkonu nelegální práce. To ovšem jasně popírá citovaný
§21 odst. 1 přestupkového zákona, který naopak vyžaduje vynaložení „veškerého úsilí, které bylo
možno požadovat“.
[9] Stěžovatelka staví svou obranu na tom, že kontrolu pravosti dokladu na ní nebylo možno
požadovat. Dle ní je tato kontrola především povinností státu. Stěžovatelka prý nemůže
kontrolovat doklady na stejné úrovni jako orgány státní správy a nemá povinnost používat
speciální aplikace na rozpoznání falešného cizozemského dokladu totožnosti.
[10] NSS k této argumentaci uvádí, že stěžovatelka tu polemizuje s něčím, co krajský soud
v této podobě neřekl. V bodech 14–16 rozsudku krajský soud naopak uvedl, že používání
speciální mobilní aplikace či veřejného rejstříku PRADO není povinné, usnadňuje však kontrolu
cizozemských dokladů. Dle krajského soudu měla stěžovatelka zmíněné aplikace využít anebo
použít jiné srovnatelně efektivní prostředky pro rozpoznání zfalšovaného dokladu. NSS s těmito
závěry souhlasí. NSS opakuje tuto pasáž rozsudku, s níž se plně ztotožňuje: „Co všechno
lze po zaměstnavateli požadovat, aby zabránil přestupku, musí s ohledem na své poměry usoudit především
zaměstnavatel, protože právě on je zná nejlépe. Jestliže je tedy zaměstnavateli znám technicky i ekonomicky
dostupný způsob, jakým může účinně zajistit plnění své povinnosti či se splnění alespoň přiblížit, je povinen
jej využít, nebo využít jiný způsob, který lze ve srovnání také považovat za účinný“ (bod 15 napadeného
rozsudku).
[11] NSS nyní nemusí spekulovat, jaký měl být správný postup stěžovatelky. Podstatné je,
že stěžovatelka jistě mohla učinit více. NSS proto nepovažuje za nezbytné zkoumat, zda měl
pravdu oblastní inspektorát, který na s. 8 rozhodnutí uvedl, že rozdíly na padělaném dokladu
mohla stěžovatelka rozpoznat již pouhým pohledem. V každém případě stěžovatelka není
běžným zaměstnavatelem, ale je agenturou práce, která s cizinci běžně pracuje a na níž lze mít
proto ve vztahu k nelegálnímu zaměstnávání vyšší nároky. Stěžovatelka má pro přijímání cizinců
vyčleněného zvláštního zaměstnance, který se o tuto agendu stará (protokol o výpovědi tohoto
zaměstnance jako svědka je zařazen ve správním spisu pod č. l. 15, s. 2). Pokud takovému
zaměstnanci projde „pod rukama“ tolik dokladů, jak tvrdí stěžovatelka, jde jen o další argument
ve prospěch teze, že nebylo nemožné po něm požadovat rozpoznání padělaného dokladu
od pravého (ať již na základě jeho předchozí zkušenosti s rumunskými doklady, anebo s použitím
aplikací, o kterých hovořil žalovaný a krajský soud).
[12] Stěžovatelka se v rámci liberace dle §21 odst. 1 přestupkového zákona nemůže bránit
ani tím, že ji cizinec uvedl v omyl, respektive že cizinec paděláním dokladu spáchal trestný čin.
V nynější věci NSS neposuzuje protiprávní jednání cizince, ale nedůslednou činnost stěžovatelky,
za kterou je přestupkově odpovědná.
[13] Takovéto závěry nelze kritizovat ani jako formalistické, což stěžovatelka činí včetně citace
několika nálezů Ústavního soudu. S nosnými důvody těchto nálezů se samozřejmě NSS
ztotožňuje, nijak však nedopadají na nynější věc.
[14] K námitce nepřezkoumatelnosti pak NSS jen stručně uvádí, že krajský soud se vypořádal
se všemi žalobními body. Pokud se nezabýval všemi dílčími aspekty těchto bodů, NSS k tomu
jen uvádí, že soud nemusí reagovat na každý dílčí argument obsažený v podání a ten obsáhle
vyvracet. Stačilo, že krajský soud správně pochopil obsah argumentace a vypořádal se s ní jako
s celkem. Závazek odůvodnit rozhodnutí totiž nemůže být chápán jako povinnost soudu
podat podrobnou odpověď na každý dílčí argument [např. nálezy ze dne 11. 8. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1891/13 (N 138/78 SbNU 159), bod 24, a ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14 (N 225/75 SbNU 521), bod 13]. Odůvodnění rozsudku krajského soudu
je příkladné a přesvědčivě sepsané.
[15] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovaný se náhrady nákladů řízení výslovně vzdal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2021
Zdeněk Kühn
předseda senátu