ECLI:CZ:NSS:2021:10.AS.246.2019:32
sp. zn. 10 As 246/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: I. L., zast. Mgr. Zuzanou Candigliota,
advokátkou, Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje,
Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2017, čj.
KUKHK-7471/DS/2017/Er, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2019, čj. 30 A 72/2017-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 uznal Městský úřad Dvůr Králové nad Labem,
odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen „městský úřad“), žalobce vinným ze spáchání
správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve spojení
s §10 odst. 3 téhož zákona, jehož se žalobce dopustil tím, že dne 25. 5. 2016 řidič vozidla
zn. Citroen, jehož je žalobce provozovatelem, při jeho řízení překročil nejvyšší dovolenou
rychlost jízdy. Tím jeho řidič porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil
se přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Za tato protiprávní jednání
byla žalobci jako provozovateli vozidla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Proti rozhodnutí
městského úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 2017 zamítl
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce podal žalobu, kterou krajský soud rozsudkem
označeným v záhlaví zamítl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti ve znění jejího doplnění namítl, že krajský soud nesprávně
posoudil námitky, které se týkaly náležitostí omluvy stěžovatele ke stanovenému termínu
k seznámení se s podklady rozhodnutí městského úřadu a přiměřenosti výše částky určené
výzvou podle §125h odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu.
[5] Stěžovatel uvedl, že městský úřad včas informoval o své zdravotní indispozici,
která mu znemožnila výkon procesních práv. V době, kdy probíhalo správní řízení, postihly
stěžovatele zdravotní obtíže, pro které již byl v minulosti dvakrát operován. Na základě vyšetření
ze dne 23. 11. 2016 byl stěžovatel dne 25. 11. 2016 operován a z nemocnice byl propuštěn
dne 29. 11. 2016. Ještě před převozem do nemocnice (v pátek 25. 11. 2016) stihl stěžovatel
nadiktovat a podepsat dopis adresovaný městskému úřadu, kterým jej informoval o své akutní
zdravotní indispozici. Tento dopis podala manželka stěžovatele k poštovní přepravě následující
pracovní den (pondělí 28. 11. 2016), tedy den před propuštěním stěžovatele do domácího
ošetřování. Přestože stěžovatel své tvrzení o zdravotním stavu nedoložil, městský úřad
jeho omluvu akceptoval a bez dalšího stanovil novou lhůtu do 19. 12. 2019.
[6] Dále stěžovatel tvrdil, že mu při pooperační konzultaci lékař doporučil, aby se vyvaroval
fyzické námahy, cestování autem či delšího sezení po dobu nejméně 4 až 6 týdnů s tím, že doba
do úplného zhojení je individuální; při opakovaných operacích bývá rekonvalescence zpravidla
delší. Dne 10. 2. 2019 informoval stěžovatel městský úřad o tom, že dobu trvání zdravotní
indispozice znemožňující cestování na delší vzdálenost není zatím možné určit a navrhl,
aby v zájmu rychlejšího vyřízení byla věc předána správnímu orgánu v Liberci.
Stěžovatel zdůraznil, že tímto dopisem, v němž uvedl konkrétní diagnózu, vyjádřil svou ochotu
dostavit se k správnímu orgánu, jakmile to jeho zdravotní stav umožní.
Stěžovatel má tedy za prokázané, že i v tomto případě jednal s městským úřadem náležitě
a bez obstrukcí. Na jeho návrh však městský úřad nijak nereagoval a dne 19. 12. 2016 ve věci
rozhodl.
[7] Postupem městského úřadu však byly porušeny základní zásady správního řízení
dle správního řádu. Jestliže městský úřad po první žádosti stěžovatele ze dne 25. 11. 2016
nevyžadoval její doplnění o patřičnou lékařskou zprávu potvrzující jeho zdravotní indispozici
a tento nedostatek konstatoval až ve svém rozhodnutí, nelze toto pochybení klást k tíži
stěžovatele. Byl to zejména městský úřad, který měl postupovat podle §37 odst. 3 správního řádu
(nedoložení lékařské zprávy mohlo být považováno za tzv. „jinou vadu“ podání), což plyne
zejména ze zásady uvedené v §4 odst. 2 správního řádu. Svým postupem městský úřad porušil
též zásady správního řízení dle §2 odst. 3, §4 odst. 1 správního řádu. Pokud poté krajský soud
konstatoval, že stěžovatel mohl svoji situaci řešit „např. prostřednictvím svého zástupce či vyžádat si kopii
spisu od správního orgánu dle zákona č. 106/ 1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím“,
musel si být této možnosti zajisté vědom i městský úřad a stěžovatele na tuto možnost upozornit.
[8] Stěžovatel v této souvislosti argumentoval též zásadou legitimního očekávání (§2 odst. 4
správního řádu), neboť dne 10. 12. 2016 podal už druhou omluvu s žádostí o zrušení stanovené
lhůty, tj. lhůty do 19. 12. 2016) a stanovení lhůty nové. Stěžovatel tak měl legitimní očekávání,
že akceptoval-li městský úřad jeho první omluvu, bude mu postačovat i druhá a podrobnější
(včetně uvedení diagnózy) omluva (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 5. 2008, čj. 2 As 16/2008 - 41,
a ze dne 27. 4. 2017, čj. 4 As 86/2016 - 38, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004,
sp. zn. I. ÚS 163/02).
[9] Stěžovatel uvedl, že v rozporu s §38 odst. 1 správního řádu nemohl využít svého práva
nahlédnout do správního spisu, neboť mu to nedovoloval jeho závažný zdravotní stav.
Tím, že mu správní orgány neumožnily nahlédnout do spisu (čehož se stěžovatel snažil domoci
právě návrhem na postoupení řízení správnímu orgánu v místě svého bydliště, na což správní
orgán nereagoval a vydal rozhodnutí), bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces
(čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
[10] Stěžovatel vytkl krajskému soudu překvapivost jeho poukazu na možnost vycházek
stěžovatele a na absenci průkazu pracovní neschopnosti. Krajský soud se totiž nezabýval
skutečným omezením jeho pohyblivosti ve spojení se vzdáleností místa jeho trvalého pobytu.
Průkaz pracovní neschopnosti pak nebyl pro stěžovatele potřebný, neboť je osobou samostatně
výdělečně činnou.
[11] Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že s městským úřadem komunikoval bez zbytečných
průtahů. Za jeho protiprávní jednání mu nehrozila žádná citelná sankce a neměl motivaci
k obstrukcím.
[12] Dále stěžovatel namítl, že druhou žalobní námitkou byl napaden postup správního
orgánu I. stupně, který podle §125h odst. 1, 2 zákona o silničním provozu výzvou určil
stěžovateli k úhradě částku 1 000 Kč, tj. částku v maximální možné výši odpovídající povaze
daného přestupku. Obsahem této žalobní námitky však nebylo srovnávání výše sankce stanovené
ve výzvě k uhrazení stanovené částky s výší rozhodnutím uložené sankce, jak mylně interpretoval
krajský soud, ale libovůle městského úřadu, který při stanovení této částky ve výzvě k úhradě
zvolil „maximální možnou sankci“, aniž by přitom vzal v potaz závažnost protiprávního jednání
a přihlédl současně i k tomu, že s vozidlem stěžovatele byl spáchán historicky první přestupek.
Zákonem vyžadovanou zásadu přiměřenosti sankce městský úřad respektoval až ve správním
řízení, kdy ji také ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil.
[13] Stěžovatel je ovšem přesvědčen, že zásadou přiměřenosti sankce a splnění účelu trestu
byl správní orgán vázán již při určení částky ve výzvě k jejímu uhrazení. V této souvislosti
stěžovatel odkázal na metodický pokyn Ministerstva dopravy čj. 8/2013-160-OST/5, který podle
stěžovatelových informací ostatní správní orgány respektují. Z uvedeného stěžovatel dovozuje
cílenou snahu městského úřadu zprostředkovat co možná nejvyšší příjem do svého rozpočtu
a upozadit zákonem sledovaný účel trestání. Stěžovatel tedy svou žalobní námitkou žádal krajský
soud o přezkoumání, zda se městský úřad systematicky nedopouští zneužívání správního uvážení
tím, že využívá svěřených pravomocí primárně k jinému účelu, než je účel sledovaný zákonem.
To by dle názoru stěžovatele mělo rovněž vliv na zákonnost daného správního řízení.
V tomto smyslu se krajský soud s námitkou stěžovatele řádně nevypořádal.
[14] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
[15] Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] NSS se nejprve zabýval námitkou, podle níž se krajský soud řádně nevypořádal s žalobní
námitkou, že při určení sankce ve výzvě k jejímu uhrazení postupoval městský úřad v rozporu
se zásadami přiměřenosti sankce a splnění účelu trestu.
[18] Podle §125h odst. 1 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu obecní úřad obce
s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele
vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud jsou splněny
podmínky podle §125f odst. 2 a totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá
z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a porušení je možné projednat uložením pokuty
příkazem na místě.
[19] Podle názoru NSS se krajský soud s touto žalobní námitkou vypořádal řádně
a přesvědčivě. Přiléhavě s ohledem na její formulaci v žalobě poukázal na to, že stěžovatel
„se ve svých úvahách mýlí, když zaměňuje určenou částku 1 000 Kč ve výzvě správního orgánu ze dne 3. 8. 2016
k jejímu uhrazení dle §125h odst. 1 ZPPK s pokutou za přestupek a srovnává ji s výší pokuty stanovené
ve správním řízení o žalobcově správním deliktu.“ Úvahy stěžovatele o cíleném naplňování rozpočtu
městského úřadu a jeho snaze o „přezkoumání“ tohoto údajného úmyslného jednání městského
úřadu za situace, kdy sám stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje, že městský úřad ve správním
řízení a rozhodnutí ze dne 20. 12. 2016 respektoval zásadu přiměřenosti sankce a náležitě
ji odůvodnil, nejsou pro rozhodnutí v této věci relevantní. Ze žaloby i kasační stížnosti
stěžovatele totiž plyne, že touto argumentací nenapadá rozhodnutí správních orgánů
(resp. krajského soudu) v této věci, ale pouze výzvu podle §125h odst. 1 zákona o silničním
provozu, resp. jakési domnělé „nekalé úmysly“ městského úřadu. Uvedená výzva není předmětem
tohoto řízení a z povahy věci nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů
a krajského soudu.
[20] Stěžovatel dále namítal porušení §36 odst. 3 správního řádu, neboť se nemohl seznámit
s podklady rozhodnutí.
[21] Ze správního spisu vyplývá, že písemností ze dne 9. 11. 2016 městský úřad po podaném
odporu proti příkazu vyrozuměl stěžovatele o pokračování správního řízení a o provedení důkazů
mimo ústní jednání dne 29. 11. 2016. Současně městský úřad poučil stěžovatele o možnosti
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nejpozději do 6. 12. 2016. Dne 29. 11. 2016,
kdy byly prováděny důkazy mimo ústní jednání, doručil stěžovatel městskému úřadu žádost
(datovanou dnem 25. 11. 2016), v níž z důvodu svého zdravotního stavu požádal o stanovení
nové lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Svá tvrzení o špatném zdravotním stavu
stěžovatel nijak nedoložil. Městský úřad stěžovateli přesto vyhověl a stanovil mu pro seznámení
se s podklady rozhodnutí novou lhůtu, a to do dne 19. 12. 2016 (písemnost městského úřadu
ze dne 29. 11. 2016). V žádosti, která byla městskému úřadu doručena dne 13. 12. 2016,
stěžovatel městskému úřadu vytkl, že mu stanovil novou lhůtu, „aniž by respektoval trvající překážku
v mé účasti na procesu dokazování, která trvá i nadále“. Stěžovatel v této souvislosti též namítl,
že městský úřad jej krátí na jeho právech účastníka řízení, a požádal o zrušení stanovené lhůty.
Své onemocnění stěžovatel specifikoval příslušným číselným označením a navrhl, aby věc byla
podle §131 odst. 5 správního řádu postoupena věcně příslušnému správnímu orgánu v místě
jeho trvalého pobytu. Ani tato žádost stěžovatele nebyla ničím doložena (např. lékařská zpráva
apod.), městský úřad jí nevyhověl a dne 20. 12. 2016 ve věci rozhodl.
[22] V prvé řadě NSS konstatuje, že podání stěžovatele nebyla omluvami z ústního jednání
(judikaturou k těmto omluvám stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje), ale žádostmi
stěžovatele o prodloužení lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí. Mezi omluvou z ústního
jednání a žádostí o prodloužení lhůty je třeba s ohledem na jejich povahu rozlišovat a judikaturu
vztahující se k omluvám z ústního jednání lze vztáhnout na projednávanou věc jen přiměřeně.
Správní orgán ovšem může ve věci rozhodnout v případech, v nichž je rozhodováno bez konání
ústního jednání, pouze tehdy, pokud měl obviněný (v této věci stěžovatel) reálnou možnost
seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim (§36 odst. 3 správního řádu).
[23] Podle §39 odst. 1 správního řádu správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu
k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí
být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje
pouze tomu, komu je určena, popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká.
[24] Podle §39 odst. 2 správního řádu lhůtu určenou správním orgánem může na žádost
účastníka správní orgán za podmínek stanovených v odstavci 1 usnesením přiměřeně prodloužit.
[25] Jakkoli je možné podle §39 odst. 1 správního řádu určit usnesením lhůtu k provedení
jakéhokoli úkonu v řízení, není to vždy nezbytné. Tak není třeba tuto lhůtu stanovit usnesením
právě v případě poskytnutí možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3
správního řádu. V těchto případech se většinou v praxi o této možnosti účastník vyrozumí
výzvou k seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim; ve výzvě je účastníku
poskytnuta lhůta, v níž tak má učinit. To platí tím spíše, že v tomto případě správnímu orgánu
zákon formu usnesení neukládá (§76 odst. 1 správního řádu). Jak plyne z výše uvedené
rekapitulace správního spisu, bylo takto postupováno i v nyní projednávané věci. I v těchto
případech ovšem může účastník požádat o prodloužení lhůty.
[26] Na prodloužení lhůty ovšem není nárok, správní orgán jí nemusí vyhovět. Je přitom
jen logické, že je výlučně věcí účastníka, který o prodloužení lhůty žádá, aby tvrdil důvody,
o které svou žádost opírá, a doložil je. Zákon nestanoví, jak by měla náležitá žádost
o prodloužení lhůty vypadat. Hodnocení toho, zda se v konkrétním případě jedná o důvodnou
žádost, přísluší správnímu orgánu. Jedná se o jeho zákonné diskreční oprávnění (ve vztahu
k omluvám z ústních jednání srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 10. 2007, čj. 4 As 4/2007 - 3,
nebo ze dne 30. 5. 2008, čj. 2 As 16/2008 - 41; závěry k diskrečnímu oprávnění správního orgánu
jsou přiměřeně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc). Toto hodnocení provádí správní
orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Proto i důvod, který může být dostatečný
pro první prodloužení lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí, již nemusí být dostatečný
i pro její další prodloužení.
[27] Na uvedeném nic nemění ani závěry uvedené v stěžovatelem citovaném rozsudku
čj. 2 As 16/2008 – 41 (a další jím citované judikatuře), který se ovšem týká omluv z ústního
jednání, podle nichž akceptoval-li správní orgán dosavadní omluvy jako náležité, zakládá
to dobrou víru na straně účastníka (obviněného), že takto bude správní orgán postupovat
i nadále. Tyto závěry však nelze bez dalšího paušalizovat, neboť vždy záleží na konkrétních
okolnostech té které věci, což ostatně vyplývá i z citovaného rozsudku. Uvedené platí tím spíše
pro posouzení žádosti o prodloužení lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí.
[28] NSS konstatuje, že vzhledem ke smyslu zákona se za důvodnou žádost o prodloužení
lhůty (nejen k seznámení se s podklady rozhodnutí) bude považovat taková, která bude
podepřena vážnými a prokázanými důvody, které skutečně znemožňují v určené lhůtě provést
příslušné úkony. Těmito důvody mohou být např. prokázaná hospitalizace nebo jiné skutečnosti
prokazatelně zamezující pohybu osoby, a tedy znemožňující dostavit se na místo daného úkonu
(např. seznámení se s podklady rozhodnutí, nahlédnutí do správního spisu atd.)
[29] Není přitom povinností správního orgánu, aby zvlášť žadatele o prodloužení lhůty
vyzýval k doplnění této žádosti, popř. k prokázání v žádosti tvrzených skutečností. V této věci
nebylo ani povinností městského úřadu, aby odstraňoval vady žádosti stěžovatele o prodloužení
lhůty postupem podle §45 odst. 2 správního řádu. Toto ustanovení se vztahuje k podání žádosti
dle §44 správního řádu, kterou se zahajuje řízení, nikoli „pouhé“ žádosti o prodloužení lhůty.
Krajský soud též přiléhavě konstatoval, že ze žádostí stěžovatele bylo zjevné, kdo je činí,
které věci se týkají a co stěžovatel navrhuje; nebyl tedy ani důvod k postupu podle
§37 odst. 3 s. ř. s. Nejpozději v odvolacím řízení byl rovněž stěžovatel z rozhodnutí městského
úřadu, jak bylo výše citováno, seznámen také s tím, že ke svým žádostem měl doložit „průkazný
doklad, který by prokazoval nemožnost dostavení se k seznámení se spisovým materiálem“.
[30] Na základě zjištěného skutkového stavu nemůže NSS postup městského úřadu
vyhodnotit jinak, než že postupoval ve vztahu ke stěžovateli s vysokou mírou vstřícnosti
tak, aby mu umožnil uplatňovat jeho práva a oprávněné zájmy. Městský úřad akceptoval první
stěžovatelovu žádost o prodloužení lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí,
přestože stěžovatel svá tvrzení o zdravotním stavu nijak nedoložil, a stanovil mu novou lhůtu.
Stěžovatel však ani důvody své následující (druhé) žádosti ničím neprokázal. NSS souhlasí
se závěry krajského soudu, že za tohoto stavu nebylo překvapivé, že městský úřad po marném
uplynutí i druhé stanovené lhůty pro seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci rozhodl.
[31] Krajský soud v této souvislosti též přiléhavě poukázal na skutečnost, že stěžovatel
svá tvrzení o svém zdravotním stavu nedoložil ani v odvolacím řízení. Teprve k žalobě stěžovatel
připojil propouštěcí zprávu z Krajské nemocnice Liberec ze dne 29. 11. 2016, z které však
nevyplývá, že by byl stěžovatel natolik omezen, aby se nemohl k městskému úřadu
do dne 19. 12. 2016 dostavit, jak správně dovodil již krajský soud. Neobstojí v této souvislosti
námitka, že stěžovatel je osobou samostatně výdělečně činnou a průkaz pracovní neschopnosti,
který jako příklad uváděl krajský soud, nikdy k ničemu nepotřeboval. Svá tvrzení mohl stěžovatel
prokázat i jinak, např. potvrzením lékaře, z něhož by bylo zřejmé, že se nemůže k městskému
úřadu (resp. žalovanému) dostavit; důkazní břemeno v tomto směru leželo jen na stěžovateli.
Správní orgány ani krajský soud nemohou z povahy věci jen na základě tvrzení stěžovatele
vyhodnocovat jeho zdravotní stav a omezení s ním spojená – to je otázka především medicínská.
[32] Tvrzení stěžovatele o důvodnosti jeho žádostí o prodloužení lhůty k seznámení
se s podklady rozhodnutí zůstala v celém správním řízení i v řízení před krajským soudem
neprokázaná. A to přesto, že důvody, pro které městský úřad nevyhověl jeho druhé žádosti
o prodloužení lhůty, musely být stěžovateli známy již z rozhodnutí městského
úřadu - „Provozovatel vozidla ani v tomto druhém písemném vyjádření nesdělil správnímu orgánu předpokládaný
možný termín, ani správnímu orgánu ani tentokrát nedoložil žádný průkazný doklad, který by prokazoval
nemožnost dostavení se k seznámení se spisovým materiálem a vyjádření se k podkladům rozhodnutí.“,
jak správně uvedl již krajský soud.
[33] V této souvislosti je přitom třeba zdůraznit, že ani v řízení o správním deliktu
(stejně jako v řízení o přestupku) se neuplatní koncentrace řízení dle §82 odst. 4 věty první
správního řádu, která umožňuje jen omezené uplatnění nových skutečností a důkazních návrhů
v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2020, čj. 10 Azs 271/2019 - 28).
Byl-li by tedy účastník řízení případně zkrácen městským úřadem na nějakém svém právu,
bylo možné v odvolacím řízení tuto vadu odstranit, resp. stěžovatel měl v odvolacím řízení
možnost své pochybení, které se týkalo neprokázání nemožnosti se dostavit k seznámení
s podklady rozhodnutí, napravit.
[34] S ohledem na to, že stěžovatel neprokázal (v řízení před správními orgány ani krajským
soudem), že by mu zdravotní stav bránil v tom, aby se dostavil k městskému úřadu
či žalovanému, lze konstatovat, že s podklady rozhodnutí se mohl stěžovatel seznámit
i v průběhu řízení o odvolání a též v době od doručení rozhodnutí městského úřadu do uplynutí
lhůty pro podání odvolání, a to nahlédnutím do spisu. S právem na seznámení se s podklady
rozhodnutí úzce souvisí také právo vyjádřit se k těmto podkladům a právo navrhnout důkazy.
Všechna tato práva mohl stěžovatel neomezeně uplatňovat i v řízení o odvolání. Uvedené platí
také pro stěžovatelem namítanou nemožnost seznámit se s obsahem spisu, které je úzce spojeno
se seznámením se s podklady rozhodnutí.
[35] Stěžovatel konečně namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces,
neboť městský úřad nereagoval na jeho návrh na postoupení řízení správnímu orgánu v místě
jeho bydliště.
[36] Dle §131 odst. 5 správního řádu rozhoduje správní orgán usnesením o postoupení věci
z důvodu vhodnosti. Z tohoto ustanovení plyne, že správní orgán vydá o návrhu účastníka řízení
na delegaci vhodnou formální rozhodnutí (usnesení) pouze tehdy, jestliže návrhu vyhoví
a rozhodne o postoupení věci. V případě, že návrhu nevyhoví, se formální rozhodnutí nevydává,
neboť to zákon nestanoví (viz rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013 - 28).
[37] NSS konstatuje, že již žalovaný dal stěžovateli v tomto směru za pravdu, avšak současně
dovodil, že stěžovatel neprokázal svůj zdravotní stav, který by mu bránil dostavit se k městskému
úřadu. Dále konstatoval, že je věcí správního orgánu, zda k postoupení věci z důvodu vhodnosti
přistoupí, a uzavřel, že v projednávané věci pro její postoupení i z důvodu vhodnosti nebyly dány
důvody, přičemž pochybení městského úřadu nemá vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Touto otázkou se zabýval také krajský soud, který zdůraznil, že návrh na postoupení věci podal
stěžovatel z důvodu vhodnosti dle §131 odst. 5 správního řádu, přičemž tak učinil
až po skončení dokazování a těsně před vydáním rozhodnutí ve věci. Za této situace,
kdy již byl zjištěn skutkový stav věci, nelze dle krajského soudu o vhodnosti postoupení věci
hovořit.
[38] Není sporné, že městský úřad pochybil, pokud stěžovatele před vydáním rozhodnutím
neuvědomil o tom, že jeho návrhu na delegaci vhodnou nevyhoví, resp. se alespoň v odůvodnění
svého rozhodnutí s tímto návrhem nevypořádal. Jinou otázkou ovšem je, zda toto pochybení
mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu. NSS se shoduje
se závěry žalovaného a krajského soudu, že pochybení městského úřadu tento důsledek
mít nemohlo. Za situace, kdy stěžovatel neprokázal důvodnost svých žádostí o stanovení dalších
lhůt pro seznámení se s podklady rozhodnutí (resp. nahlédnutí do správního spisu), je zjevné,
že neprokázal ani vhodnost postoupení věci z důvodu svého zdravotního stavu, a to navíc
až v době, kdy dokazování bylo ze strany městského úřadu skončeno a řízení se nacházelo těsně
před vydáním meritorního rozhodnutí.
[39] Aniž by chtěl NSS jakkoli snižovat vážnost zdravotního stavu stěžovatele,
nelze též přehlédnout, že stěžovatel se žádným způsobem nepokusil v řízení před správními
orgány ani soudy zpochybnit správnost samotného hmotněprávního posouzení věci správními
orgány. Za tohoto stavu (a při zohlednění jednoduchého skutkového děje správního deliktu)
tedy ani nelze dovodit, že by stěžovatelem vytýkaná údajná procesní pochybení vůbec mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů, resp. krajského soudu. Samotná obrana
procesních práv, aniž by stěžovatel namítal a doložil pochybení týkající se meritorního posouzení
věci, nemůže v daném případě bez dalšího vést ke zrušení napadeného rozsudku,
popř. rozhodnutí správních orgánů (viz rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2017,
čj. 5 As 291/2016 - 34).
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[41] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu