ECLI:CZ:NSS:2021:10.AS.365.2019:36
sp. zn. 10 As 365/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: T. O., zast. advokátem Mgr. Filipem
Lederem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města Brna, sídlem
Malinovského náměstí 3, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. N. ml., proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 7. 2017, čj. MMB/0290259/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2019, čj. 29 A 221/2017-75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů
řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městské části Brno, Brno-Jundrov (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím
ze dne 11. 4. 2017 nařídil žalobci podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), odstranění rozestavěné nepovolené
stavby s názvem „Novostavba dvou chat, umístěných na pozemku p. č. X a X k. ú. J.“ (dále jen „stavba“).
[2] Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 17. 7. 2017 a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalovaný dovodil,
že posuzované stavby provedl stavebník bez rozhodnutí či jiného opatření stavebního úřadu,
které vyžaduje stavební zákon. Současně bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že stavbu nelze
dodatečně povolit. K odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že tyto námitky byly vypořádány
v řízení o dodatečném povolení stavby. Opětovně ovšem zdůraznil, že pozemky, na nichž byla
stavba postavena, se nachází v ploše určené územním plánem s funkcí „Plochy s objekty
pro individuální rekreaci“. Pro plochy s objekty pro individuální rekreaci obecně platí, že další dělení
stávajících parcel nezakládá právo výstavby dalších objektů pro individuální rekreaci.
Na pozemku p. č. X se nacházel objekt pro rodinnou rekreaci, pozemek je v katastru nemovitostí
veden jako zastavěná plocha a nádvoří, tento pozemek je obklopen pozemkem p. č. X, který je
veden jako zahrada. Pozemek p. č. X tvoří souvislý pozemek s pozemkem p. č. X, na němž se
objekt pro rodinnou rekreaci nacházel. Z územního plánu vyplývá, že v daném případě bylo
přípustné provést dostavbu objektu na pozemku p. č. X rozšířením na pozemek p. č. X na
celkovou zastavěnou plochu 25 m
2
. Je také podmíněně přípustné postavit nový objekt pro
individuální rekreaci o zastavěné ploše 25 m
2
, který by se nacházel na dotčených pozemcích,
nikoli však objekty dva. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že dle tvrzení žalobce se
v území nachází objekty se zastavěnou plochou více než stanovených 25 m
2
. Územní plán města
Brna je platný pro dané území od roku 1994 a stavební úřad je zavázán postupovat při svém
rozhodování podle této územně plánovací dokumentace.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
[5] Podle stěžovatele krajský soud postupoval nesprávně, pokud napadeným rozsudkem
rozhodl o pokračování v řízení a současně žalobu zamítl. Pokud bylo řízení přerušeno, nemělo by
v něm být pokračováno až do právní moci usnesení, kterým bylo rozhodnuto o pokračování
v řízení. Smyslem přerušení řízení je totiž zajistit dostatečný „klid v řízení“ k tomu, aby mohla být
odstraněna překážka, která brání vydání rozhodnutí ve věci (viz usnesení NSS ze dne 8. 9. 2004,
čj. Aprk 2/2004-45). Vydání rozhodnutí ve věci samé takovým procesním úkonem není;
takové rozhodnutí může soud vydat pouze v průběhu řízení. Proto je nezbytné, aby bylo nejprve
pravomocně rozhodnuto o pokračování v řízení, což platí nejen pro soudní řízení,
ale též pro řízení správní (ke správnímu řízení viz rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2009,
čj. 4 Ads 16/2009-87). Rozhodl-li však krajský soud o pokračování v řízení a současně zamítl
žalobu, popřel institut pokračování v řízení. Výroky I a II napadeného rozsudku si tak odporují.
To má za následek jeho nezákonnost.
[6] Stěžovatel je dále přesvědčen, že důvody pro přerušení řízení o žalobě nadále trvají.
Řízení o dodatečném povolení stavby, pro které bylo řízení o žalobě přerušeno, bylo zastaveno
z důvodu administrativního pochybení jeho zmocněnce. Stěžovatel proto podal novou žádost
o dodatečné povolení stavby. Řízení o nové žádosti nyní probíhá. Nejedná se přitom
o obstrukční jednání; stěžovatel pouze činí nutné kroky k projednání své žádosti o dodatečné
povolení stavby. Závěry krajského soudu o nedůvodnosti dalšího přerušení řízení jsou tedy
mylné. Na to stěžovatel poukazoval již v přípise ze dne 6. 9. 2019. Tyto námitky však krajský
soud blíže nevypořádal.
[7] Dále stěžovatel namítl, že již v žalobě poukazoval na značný nepoměr požadavků
kladených na jeho stavbu a reálné situace v jejím okolí, neboť sousední budovy rovněž přesahují
hodnotu 25 m2 zastav ěné plochy. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2166/10, stěžovatel zdůraznil, že i v této věci je nezbytné zohlednit všechny
individuální okolnosti, které se jí týkají. To však krajský soud neučinil, individuální okolnosti věci
pominul a omezil se jen na čistě formální naplnění/nenaplnění jediného definičního znaku.
V této souvislosti stěžovatel s odkazem na závěry Ústavního soudu v rozhodnutí
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04, zdůraznil, že ze strany správních orgánů a krajského
soudu se jedná o přepjatý formalismus, protože je toliko vyžadováno splnění povinnosti,
dodržení konkrétních limitů zastavěné plochy, které jsou zjevně za daných okolností běžně
porušovány, neboť budovy v okolí stavby stěžovatele daný limit zastavěné plochy překračují.
Podle stěžovatele v projednávané věci byly s ohledem na výše uvedené nesprávně posouzeny
právní otázky nařízení odstranění stavby, protože nebyly zohledněny podstatné okolnosti
případu, na které opakovaně poukazoval. Krajský soud se k nim přitom vyjádřil pouze tak,
že jejich posouzení není předmětem řízení.
[8] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[9] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. předseda senátu může řízení přerušit, jestliže zjistí,
že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé,
nebo takové řízení sám vyvolá.
[12] Podle §48 odst. 5 s. ř. s. je-li řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle
tohoto zákona.
[13] Podle §48 odst. 6 s. ř. s. po odpadnutí překážky předseda senátu i bez návrhu usnesením
vysloví, že se v řízení pokračuje.
[14] Krajský soud v napadeném rozsudku k rozhodnutí o pokračování v řízení uvedl, že není
nutné ani vhodné, aby řízení o žalobě bylo dále přerušeno, neboť řízení, kvůli kterému bylo řízení
přerušeno, bylo již pravomocně zastaveno. Opakovaná žádost stěžovatele o dodatečné povolení
stavby by podle názoru krajského soudu neměla vést k dalšímu přerušení řízení o žalobě
a nemožnosti ve věci věcně rozhodnout. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že nové
žádosti o dodatečné povolení stavby, které by případně stěžovatel v budoucnu podal,
by znemožnily skončení řízení o žalobě.
[15] Se závěry krajského soudu NSS souhlasí.
[16] Úvodem je třeba uvést, že přerušení řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. je pouze
fakultativním přerušením řízení. Předseda senátu tedy řízení s ohledem na okolnosti věci může,
ale nemusí přerušit.
[17] V projednávané věci krajský soud řízení přerušil usnesením ze dne 1. 12. 2018
do skončení řízení o dodatečné povolení stavby, které bylo zahájeno k žádosti stěžovatele
dne 8. 12. 2017 na stavbu s názvem „Klubovna turistického oddílu Brno-Jundrov“. Toto řízení však bylo
pravomocně zastaveno ke dni 25. 1. 2019. Krajský soud se poté dotázal stěžovatele na jeho
stanovisko a stěžovatel podáním ze dne 6. 9. 2019 krajskému soudu sdělil, že řízení o dodatečném
povolení stavby bylo zastaveno v důsledku pochybení jeho zmocněnce, který ve stanovené lhůtě
nedodal stavebnímu úřadu potřebné podklady. Nyní však podal u stavebního úřadu novou žádost
o dodatečné povolení stavby. Zdůraznil, že stavba je využívána nejen pro jeho podnikání, ale také
pro bydlení jeho čtyřčlenné rodiny.
[18] Na základě výše uvedeného shledal krajský soud, že jsou splněny předpoklady
pro pokračování v řízení, a dovodil, že není nutné ani vhodné, aby řízení o žalobě bylo dále
přerušeno, neboť řízení, kvůli kterému bylo řízení přerušeno, bylo již pravomocně zastaveno.
[19] Krajskému soudu NSS přisvědčuje, že důvod, pro který bylo řízení přerušeno, odpadl
(tedy ve smyslu usnesení NSS čj. Aprk 2/2004-45 byla odstraněna překážka, která brání vydání
rozhodnutí ve věci). Souhlasit je třeba také se závěrem krajského soudu o tom, že opakovaná
žádost stěžovatele o dodatečné povolení stavby není bez dalšího důvodem pro další přerušení
řízení. Krajský soud správně dovodil, že opakované podávání stále nových žádostí o dodatečné
povolení stavby by ve svém důsledku mohlo vést až k absurdní situaci, kdy by nebylo možné
o věci rozhodnout. NSS tedy konstatuje, že krajský soud správně rozhodl podle §48
odst. 6 s. ř. s. o pokračování v řízení, protože ani údajně nově podaná žádost o dodatečné
povolení stavby není v této věci důvodem, pro který by mělo být řízení soudem opakovaně
přerušováno.
[20] Druhou otázkou je, zda krajský soud mohl v jednom rozsudku zároveň rozhodnout
o pokračování v řízení a zároveň žalobu stěžovatele zamítnout. Podle názoru NSS tomuto
postupu krajského soudu nic nebránilo. V projednávané věci se neprovádělo dokazování
a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez jednání ve smyslu §51 s. ř. s.
[21] Před vydáním napadeného rozsudku (a rozhodnutí o pokračování v řízení) přitom krajský
soud (v souladu s usnesením NSS ze dne 8. 9. 2004, čj. Aprk 2/2004-45, na které stěžovatel
odkazuje) poskytl stěžovateli možnost, aby se ve věci vyjádřil (přípis stěžovatele
ze dne 21. 8. 2019). Stěžovatel tak učinil již citovaným podáním ze dne 6. 9. 2019, které krajský
soud v napadeném rozsudku dle názoru NSS dostatečně a srozumitelně vypořádal.
Tímto postupem, který je krajskému soudu vytýkán v kasační stížnosti, nemohla být zkrácena
jakákoli práva stěžovatele. Odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2009,
čj. 4 Ads 16/2009-87, není přiléhavý již proto, že se týká správního řízení, a nikoli řízení
soudního. V tomto rozsudku navíc NSS zejména hodnotil především otázku, zda rozhodnutí
správního orgánu o přerušení správního řízení podléhá soudnímu přezkumu, a dospěl k závěru,
že se jedná o rozhodnutí, jímž se toliko upravuje vedení řízení před správním orgánem; žaloba
proti němu je nepřípustná.
[22] Jen pro úplnost zbývá k námitkám stěžovatele dodat, že o pokračování v řízení se sice
rozhoduje usnesením (§§46 odst. 6 s. ř. s.), ale nic nebrání tomu, aby v případě, v němž je
současně rozhodováno ve věci samé, byl výrok o pokračování v řízení součástí rozsudku
(rozsudek je „kvalifikovanější forma“ rozhodnutí soudu).
[23] Důvodná není ani kasační námitka, která se týká údajného nezohlednění individuálních
okolností případu, které stěžovatel popsal. V této souvislosti nelze přisvědčit ani odkazu
stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10,
a ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04, na které navazuje rovněž nález Ústavního soudu
ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19, podle něhož: „Rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení
odstranění části stavby podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy je odstranění části stavby zcela nepřiměřeným
zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje
do veřejného práva závažným způsobem, ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní
ochrany. Nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva nastává zejména tehdy, kdy změnou hmotněprávní úpravy
stavba jako celek spadá do tzv. volného režimu (nepodléhá žádnému veřejnoprávnímu povolení), kdy skutkové
okolnosti případu svědčí o zcela marginálním překročení předpisů ze strany vlastníka, kdy v průběhu správního
řízení vyjde dostatečně najevo, že práva jiných subjektů nejsou stavbou ve stávající podobě dotčena,
příp. kdy různým postupem stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům v obdobném postavení se stávající územní
rozhodnutí stalo obsoletním.“
[24] S ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19, který však byl vydán
až po vydání rozsudku krajským soudem (a tedy jím nemohl být zohledněn), je tedy nutné
korigovat závěr krajského soudu, že v projednávané věci nelze přihlédnout k tomu, zda je,
nebo není stavba v rozporu s obecnými požadavky nebo veřejným zájmem, a nelze se zabývat
ani tím, že v okolí stavby se také nachází objekty s větší než stanovenou zastavěnou plochou,
jakož ani není možné zohlednit majetkovou újmu, která stěžovateli odstraněním stavby vznikne.
[25] Uvedené však nemá bez dalšího vliv na zákonnost výroku rozsudku krajského soudu.
Nelze totiž přehlédnout další závěry krajského soudu, který též konstatoval, že stavba byla
provedena bez zákonem vyžadovaného rozhodnutí stavebního úřadu a nebyla pravomocně
dodatečně povolena. Krajský soud rovněž přiléhavě poukázal na to, že vydané stavební povolení
znělo na stavební úpravy chaty, stavba však byla od základů obnovena a rozšířena. Nešlo tedy
o marginální překročení stavebního povolení, resp. předpisů – jednalo se o stavbu zcela novou.
Stěžovatel provedl stavbu dvou chat bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu.
[26] NSS ve shodě s uvedenými závěry krajského soudu dále uvádí, že ke stavbě bylo
zapotřebí stavební povolení, a to jak podle rozhodné právní úpravy, tak podle jejího aktuálního
znění, o čemž mezi stranami není spor. Závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1956/19,
v jehož případě pro spornou stavbu nebylo podle nové právní úpravy veřejnoprávní povolení
nadále potřeba a jednalo se pouze o mírné pochybení ze strany stavebníka (výška plotu), se proto
v této věci neuplatní. Na rozdíl od zmíněného nálezu se zde totiž ani nejedná pouze o marginální
překročení předpisů ze strany stěžovatele ani o přepjatý formalismus, navíc stavba nebyla
ani dodatečně povolena (srov. např. rozsudky NSS ze dne 24. 6. 2020, čj. 2 As 3/2019-20,
a ze dne 15. 7. 2020, čj. 4 As 1/2020-33). Za daného stavu by bylo naopak přepjatým
formalismem rušit jinak správný rozsudek krajského soudu, který logicky při jeho vydání
a odůvodňování nemohl zohlednit později vydaný nález Ústavního soudu, a to za situace,
kdy krajský soud v napadeném rozsudku rovněž zdůrazňuje okolnosti daného případu, které jsou
významné i z pohledu tohoto nálezu Ústavního soudu.
[27] V této souvislosti neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že některé stavby v okolí také
překračují stanovenou zastavěnou plochu – v případě stěžovatele se jedná o značné překročení
zastavěné plochy a flagrantní porušení vydaného stavebního povolení a příslušných předpisů,
které ani do doby vydání rozsudku krajským soudem nedoznaly změny (to ani nikdo netvrdí),
čehož si nutně při provádění stavby musel být vědom. Za této situace se proto stěžovatel
ani nemůže dovolávat protiprávního jednání jiných osob.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[29] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému nevznikly
v tomto řízení náklady nad rámec jeho běžné činnosti, žádné náklady nevznikly ani osobě
zúčastněné na řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu