ECLI:CZ:NSS:2021:10.AS.377.2019:52
sp. zn. 10 As 377/2019 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: MESANA Real, s. r. o.,
Máchova 2161, Tachov, zastoupená advokátem Mgr. Luďkem Šikolou, Mezibranská 579/7,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, Staroměstské náměstí 932/6,
Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. ČEZ Distribuce, a. s., Teplická 874/8,
Děčín IV-Podmokly, zastoupená advokátem Mgr. Radkem Pokorným, Klimentská 1216/46,
Praha 1, II. MUDr. I. S., proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 15. 11. 2011, čj.
27824/2011 – 31 - 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 7. 2019, čj. 9 A 325/2011 - 107,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, čj. 9 A 325/2011 - 107, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Nový Knín (stavební úřad) rozhodl dne 13. 4. 2010 ve spojeném územním
a stavebním řízení na základě žádosti žalobkyně o umístění a povolení stavby
„Fotovoltaická elektrárna na výrobu elektrické energie (stavba dočasná)“ (FVE) na pozemku parc. č. X v k.
ú. N. H.. Krajský úřad Středočeského kraje v odvolacím řízení dne 30. 7. 2010 částečně změnil
rozhodnutí stavebního úřadu tak, že do jeho výroku doplnil, že se stavba FVE umisťuje
a povoluje též na pozemku parc. č. X v k. ú. N. H.; jako nepřípustné zamítl odvolání osoby
zúčastněné na řízení II.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 5. 2011 na základě podnětu k zahájení přezkumného
řízení podaného osobou zúčastněnou na řízení II zrušil obě uvedená rozhodnutí a věc vrátil
stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Žalovaný zároveň určil, že účinky rozhodnutí vydaného
v přezkumném řízení nastávají podle §99 odst. 3 správního řádu ode dne jeho právní moci
(ex nunc). Žalovaný vytkl správním orgánům několikero pochybení, kterých se dopustily
při rozhodování o žádosti žalobkyně. Mezi nimi též to, že stavební úřad dostatečně neověřil
účinky budoucího užívání stavby ve smyslu §111 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon). ČEZ Distribuce (v tomto řízení osoba zúčastněná
na řízení I) vydala dne 11. 8. 2009 stanovisko o možnosti připojení FVE k distribuční soustavě;
toto stanovisko označila za předběžné s tím, že konečné stanovisko bude vydáno po předložení
studie o připojitelnosti. Dne 22. 3. 2010 vydala ČEZ Distribuce další stanovisko,
v němž stěžovatelce sdělila, že stavbu FVE nelze připojit do distribuční sítě. Stavební úřad přesto
vydal dne 13. 4. 2010 kladné rozhodnutí o povolení stavby. Žalovaný vysvětlil, že připojení
k distribuční síti je pro funkčnost stavby FVE, tedy výrobny elektrické energie, klíčové.
Jednoznačné stanovisko provozovatele distribuční soustavy tedy bylo pro rozhodování
stavebního úřadu v dané věci nezbytné. Krajský úřad toto pochybení k odvolání ČEZ Distribuce
nenapravil, vycházel totiž z tehdy nepravomocného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu
(ERÚ), které stanovilo, že ČEZ Distribuce je povinna uzavřít s žalobkyní smlouvu o připojení.
Takové pravomocné rozhodnutí bylo nezbytným podkladem pro rozhodnutí ve věci.
Krajský úřad však potvrdil stavební povolení, i přestože mu bylo známo, že v té době probíhá
řízení o rozkladu proti rozhodnutí ERÚ. Žalovaný v závěru svého rozhodnutí dodal, že újma,
která vznikla žalobkyni na jejím subjektivním právu zrušením rozhodnutí stavebního úřadu,
není ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla veřejnému zájmu pravomocným rozhodnutím
vydaným v rozporu s právními předpisy.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad, v němž mj. namítla, že práva
z rozhodnutí stavebního úřadu nabyla v dobré víře; pochybení zapříčinily správní orgány.
Současně jiným účastníkům řízení nevznikla žádná újma v souvislosti s rozhodnutím stavebního
úřadu. Naopak žalobkyně vyčíslila svou újmu vzniklou zrušením tohoto rozhodnutí na částku
280 000 000 Kč. Žalovaný proto měl přezkumné řízení zastavit podle §94 odst. 4 správního
řádu. Ministr pro místní rozvoj zamítl rozklad žalobkyně rozhodnutím ze dne 15. 11. 2011.
Sdělil, že ve věci převážil veřejný zájem na zákonnosti rozhodnutí správního orgánu nad zásadou
ochrany práv nabytých v dobré víře, a to zejména proto, že o existenci práv nabytých v dobré víře
lze důvodně pochybovat. Žalobkyně si musela být s ohledem na negativní stanovisko
ČEZ Distribuce vědoma, že stavba FVE nesplňuje požadavky uvedené v §111 odst. 2
stavebního zákona. V rozhodnutí o umístění a povolení stavby jasně vyplývá účel FVE: „Systém
bude vyrobenou elektrickou energii o celkovém výkonu 1950kW dodávat do rozvodu 22kV ČEZ Distribuce
a. s.“. Tento účel ale nemohl být vzhledem k zamítavému stanovisku ČEZ Distribuce naplněn.
Ministr doplnil, že ERÚ po novém projednání věci zamítl návrh žalobkyně na stanovení smlouvy
o připojení; rozklad proti tomuto rozhodnutí předseda ERÚ zamítl. Ministr dále konstatoval,
že ochranné pásmo FVE zasahuje do sousedních pozemků, čímž dochází ve smyslu §46 zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon), k výraznému omezení vlastnických práv
majitelů těchto pozemků. V tom lze jednoznačně spatřovat újmu vzniklou jiným účastníkům
řízení. Podmínky pro zastavení přezkumného řízení proto nebyly naplněny.
[4] Žalobkyně se bránila proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj žalobou u městského
soudu, jenž ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, čj. 9 A 325/2011 - 61. Stejně tak NSS zamítl
kasační stížnost podanou proti rozsudku městského soudu, a to rozsudkem ze dne 22. 10. 2015,
čj. 10 As 106/2015 - 108. Správní soudy se přiklonily k názoru žalovaného, že si žalobkyně
musela být vědoma nemožnosti připojení k distribuční soustavě, a nemůže se proto dovolávat
nabytí práv v dobré víře. Současně dovodily, že podmínkou pro to, aby se správní orgány mohly
budoucími účinky stavby ve smyslu §111 odst. 2 stavebního zákona dostatečně zabývat,
je prvotní zhodnocení toho, zda stavba může (fakticky i právně) vůbec fungovat z hlediska účelu,
pro nějž má být na území umístěna a povolena.
[5] Proti rozsudkům správních soudů brojila žalobkyně u Ústavního soudu, který její ústavní
stížnosti vyhověl a nálezem ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, zrušil rozsudek městského
soudu i rozsudek NSS. Shledal totiž, že správní soudy porušily ústavně zaručené právo žalobkyně
na soudní ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci.
[6] Městský soud dospěl při druhém posouzení věci k závěru, že žaloba žalobkyně není
důvodná, a proto ji opětovně zamítl rozsudkem ze dne 31. 7. 2019.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[7] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti posledně uvedenému rozsudku městského soudu
kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítla, že městský
soud postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, jelikož se neřídil závaznými
právními závěry Ústavního soudu. Ústavní soud uvedl, že chybějící smlouva o připojení FVE
k distribuční síti neznamená, že stěžovatelka nebyla v dobré víře v zákonnost rozhodnutí
správních orgánů. Tento názor podporuje i to, že stěžovatelka zahájila sporné řízení o uzavření
smlouvy o připojení u ERÚ. Městský soud však z této skutečnosti dovodil názor zcela opačný.
Povědomí stěžovatelky o tom, že uzavření smlouvy je kritériem významným pro postup
stavebního úřadu podle §111 odst. 2 stavebního zákona, nebylo v řízení před městským soudem
zjištěno ani prokázáno. Městský soud pouze setrval na svém názoru, že stěžovatelka nemohla
nabýt práva z rozhodnutí o umístění a povolení stavby v dobré víře, neboť věděla, že nemá
uzavřenou smlouvu o připojení stavby FVE k distribuční soustavě, což podle městského soudu
znemožňovalo naplnění účelu stavby.
[8] Městský soud se nijak nevypořádal se závěry Ústavního soudu, podle kterých nelze
z negativního stanoviska o připojení dovodit, že se jedná o konečné stanovisko, a výrobnu
elektrické energie tak nikdy nebude možné připojit k distribuční síti. Městský soud pouze
odcitoval judikaturu jiných soudů, aniž by učinil vlastní závěry.
[9] Ústavní soud dále uložil správním soudům, aby se zabývaly rozsahem hodnocení,
do jaké míry má stavební úřad ověřovat při postupu podle §111 odst. 2 stavebního zákona
schopnost stavby dosáhnout svého účelu. K tomu se městský soud vyjádřil jen obecně.
[10] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že absence smlouvy o připojení
vylučuje její dobrou víru. Městský soud tuto otázku posoudil nesprávně. Stěžovatelka byla
přesvědčena o nezákonném postupu ČEZ Distribuce, a proto vedla sporné řízení u ERÚ.
Chybějící smlouvu se před správními orgány nesnažila nijak zatajit. Městský soud uznal,
že pochybení bylo především na straně správních orgánů. V této souvislosti stěžovatelka odkázala
na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 ve věci FVE Mozolov, v němž Ústavní soud
posuzoval míru ochrany práv žadatele o vydání licence, a za tímto účelem rozlišil tři skupiny
případů podle toho, která strana při udělování licence pochybila (úřad či žadatel). Do první
skupiny zařadil případy, kdy nezákonnost rozhodnutí způsobil orgán veřejné moci, a konstatoval,
že v takovém případě může být důvěra jednotlivce ve správnost a zákonnost aktu narušena
jen ze zcela zásadních důvodů veřejného zájmu.
[11] Městský soud vyzdvihl, že stěžovatelka v žalobě nebrojila proti důvodům rozhodnutí
z přezkumného řízení, ale vytkla žalovanému pouze to, že porušil §94 odst. 4 správního řádu,
tedy že nepřihlédl k její dobré víře. Musela si tak být vědoma pochybení stavebního úřadu
a musela vycházet z toho, že se jedná o skutečnost právně relevantní, což podle městského soudu
značí nedostatek dobré víry. Podle názoru stěžovatelky použitá argumentace v přezkumném
řízení nijak nesvědčí o její dobré víře. Stěžovatelka se v přezkumném řízení vyjadřovala toliko
k závěrům žalovaného uvedeným v usnesení o zahájení přezkumného řízení, tedy k opomenutí
účastníka řízení před stavebním úřadem. Připojení výrobny k distribuční soustavě nebylo
předmětem přezkumu. Stěžovatelka zopakovala, že od počátku považovala postup ČEZ
Distribuce za nezákonný a bránila se proti němu v řízení před ERÚ a následně i civilními soudy.
[12] Žalovaný odkázal na svá rozhodnutí ve věci a předchozí rozsudek NSS
10 As 106/2015 - 115 (konkrétně bod 55). Ve shodě s městským soudem je toho názoru,
že stěžovatelka není účastníkem, jenž nabyl práva z rozhodnutí stavebního úřadu v dobré víře,
a proto nebylo možné zastavit přezkumné řízení podle §94 odst. 4 správního řádu.
[13] Osoba zúčastněná na řízení I (ČEZ Distribuce – OZNŘ I) sdělila, že v době rozhodování
o žádosti stěžovatelky o připojení její výrobny elektřiny k distribuční soustavě existovalo ohrožení
spolehlivého provozu elektrizační soustavy v ČR. To znamená, že zde byl zákonný důvod
pro nepřipojení stavby FVE do distribuční soustavy ve smyslu §25 odst. 11 písm. a)
energetického zákona. Zamítavé stanovisko ze dne 22. 3. 2010 bylo v řízení o žádosti o připojení
závazné a konečné. Správnost stanoviska potvrdil ERÚ i Nejvyšší soud (ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl). Argumentace stěžovatelky o nezákonném postupu OZNŘ I tak nebyla
nikdy důvodná a v nynější věci je ryze účelová. Stěžovatelka musí sama nést důsledky neznalosti
právních předpisů, kterou nelze zaměňovat za dobrou víru. Při zkoumání naplnění účelu stavby
není podle OZNŘ I podstatné, zda byla mezi ní a stěžovatelkou uzavřena smlouva o připojení,
neboť její uzavření bylo podmíněno vydáním kladného stanoviska; to však v tomto případě
nemohlo být vydáno. Proto OZNŘ I považuje závěry Ústavního soudu za nepřesné, jelikož ten je
dovozuje k okamžiku uzavření smlouvy o připojení, byť rozhodným okamžikem je v této věci
již vydání zamítavého stanoviska. Chybějící dobrou víru stěžovatelky je nutné vázat k momentu
vydání stanoviska.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatelka založila svou kasační stížnost na námitce, že se městský soud neřídil
závaznými právními závěry Ústavního soudu a v souvislosti s tím nesprávně posoudil otázku její
dobré víry v práva založená rozhodnutími správních orgánů, konkrétně rozhodnutím stavebního
úřadu o umístění a povolení stavby FVE.
[16] NSS souhlasí se stěžovatelkou, že Ústavní soud uvedl, že řízení ohledně uzavření smlouvy
o připojení k distribuční soustavě vedená u ERÚ a civilních soudů svědčí o dobré víře
stěžovatelky ve správnost rozhodnutí stavebního úřadu o umístění a povolení stavby FVE,
přičemž její dobrá víra zde byla již v době rozhodování stavebního úřadu (body 23 a 24 nálezu).
Dále však Ústavní soud připustil, že chybějící smlouva o připojení mohla vyloučit dobrou víru
stěžovatelky, a to pokud by bylo v řízení zjištěno povědomí stěžovatelky o tom, že nemá
uzavřenou smlouvu o připojení, a zároveň její povědomí o tom, že uzavření této smlouvy je
kritériem významným pro postup stavebního úřadu podle §111 odst. 2 stavebního zákona, a jím
vydané rozhodnutí tak není věcně správné či v souladu s právními předpisy. Nic takového
ale správní orgány a správní soudy v předchozích řízeních nezjišťovaly (bod 25 nálezu).
Jejich závěr o nedostatku dobré víry stěžovatelky je tedy založen pouze na tom, že stěžovatelka
nepředpokládala, jaký výklad orgány veřejné moci zaujmou k §111 odst. 2 stavebního zákona.
Tím na ni nepřípustně přenesly odpovědnost za výklad právních předpisů a plnění úkolů veřejné
moci (bod 26 nálezu).
[17] To, že stěžovatelka věděla, že nemá s provozovatelem distribuční soustavy uzavřenou
smlouvu o připojení, bylo bez pochyb zjištěno již v řízení před správními orgány. Stěžovatelka
v kasační stížnosti namítla, že městský soud však navzdory závaznému právnímu závěru
Ústavního soudu nezjistil ani neprokázal, že stěžovatelka věděla, že uzavření smlouvy o připojení
je kritériem významným pro postup stavebního úřadu podle §111 odst. 2 stavebního zákona,
podle něhož platí, že stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby.
[18] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku prakticky odcitoval body 51, 53 až 57
a 59 rozsudku NSS 10 As 106/2015 - 115, jenž byl spolu s předchozím rozsudkem městského
soudu v této věci zrušen nálezem Ústavního soudu. K otázce dobré víry učinil vlastní závěry
pouze v bodě 54, v němž však jen uvedl, že:
Vzhledem k tomu, že žalobkyně proti důvodům zrušení rozhodnutí správních orgánů prvního
a druhého stupně v přezkumném řízení, mimo jiné spočívajícím v pochybení při hodnocení účinků
budoucího užívání stavby, v projednávané žalobě nebrojila, když žalovanému vytýkala porušení
jediného zákonného ustanovení, a to §94 odst. 4 správního řádu, musela si být pochybení stavebního
úřadu ve vztahu k hodnocení budoucích účinků výrobny nepřipojené k distribuční soustavě
jednoznačně vědoma, přičemž musela vycházet z toho, že jde o skutečnost právně relevantní. Závěr
o nedostatku dobré víry žalobkyně je tak i v kontextu nálezu Ústavního soudu namístě.
[19] Městský soud tento závěr nijak nerozvedl, není tedy patrné, jak k němu dospěl.
NSS se citovaný text jeví jako nicneříkající. Stěžovatelka v žalobě tvrdila své přesvědčení,
že zamítavé stanovisko o připojení k distribuční soustavě ze dne 22. 3. 2010 je nezákonné.
V souvislosti s tím namítla, že nepochybně nabyla práva z rozhodnutí o umístění a povolení
stavby v dobré víře, a žalovaný proto pochybil, neboť přezkumné řízení nezastavil podle §94
odst. 4 správního řádu. Uvedené ustanovení zní: Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán
dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho
zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném
nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.
[20] Toto ustanovení zjevně předpokládá, že správní orgán před jeho použitím posoudí
splnění tří podmínek: (1) shledání rozhodnutí správního orgánu v rozporu s právními předpisy,
(2) zjištění dobré víry účastníka řízení v práva nabytá nezákonným rozhodnutím, (3) poměření
újmy, která by zrušením/změnou takového rozhodnutí vznikla účastníkovi v dobré víře,
vůči újmě, která vznikla jinému účastníkovi či veřejnému zájmu. Stěžovatelka v žalobě vytkla
žalovanému chybné posouzení dobré víry. Žalovaný ve svém rozhodnutí sdělil, že o existenci
práv nabytých v dobré víře na straně stěžovatelky lze důvodně pochybovat, neboť stěžovatelka
si musela být s ohledem na negativní stanovisko ČEZ Distribuce vědoma, že stavba FVE
nesplňuje požadavky uvedené v §111 odst. 2 stavebního zákona. Městský soud se tedy nemohl
vyhnout úvaze, zda si stěžovatelka opravdu musela být vědoma rozporu rozhodnutí stavebního
úřadu s §111 odst. 2 stavebního zákona právě s ohledem na zamítavé stanovisko ČEZ
Distribuce. Jinými slovy – pokud stěžovatelka v žalobě namítla nesprávný postup žalovaného
podle §94 odst. 4 správního řádu, bylo na straně městského soudu žádoucí, aby tuto námitku
posoudil ve vztahu k veškerým okolnostem, které žalovaného vedly k závěru o nemožnosti
zastavit přezkumné řízení podle tohoto ustanovení. Ke shodnému postupu zavázal správní soudy
i Ústavní soud ve svém nálezu (byť toto posouzení vztáhl k okamžiku uzavření smlouvy
o připojení), viz bod [16] tohoto rozsudku. NSS připomíná, že dobrou víru stěžovatelky je nutné
zkoumat rovněž ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16,
s ohledem na podíl účastníka řízení na důvodech nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu
(viz body 16 až 20 nálezu I. ÚS 17/16).
[21] Byť NSS musí městskému soudu vytknout, že se ani nepokusil učinit závěry
v projednávané věci tak, aby dostál závazným závěrům Ústavního soudu, zároveň chápe, že tato
úloha není lehká. Podmínit postup podle §111 odst. 2 stavebního zákona, tedy povinnost
stavebního úřadu ověřit účinky budoucího užívání stavby, tím, že tato stavba bude moci
v budoucnu splnit svůj účel – neboť v opačném případě pozbude zkoumání budoucího účinku
stavby smysl – se jeví jako naprosto logická úvaha. Ostatně sám NSS k ní dospěl v předchozím
rozsudku 10 As 106/2015 - 115 (bod 55). Ústavní soud se však v nálezu I. ÚS 17/16 s tímto
postupem neztotožnil a uložil správním soudům, aby lépe vysvětlily spojitost mezi dobrou vírou
stěžovatelky ve správnost a zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu a chybějící smlouvou
o připojení k distribuční soustavě a ustanovením §111 odst. 2 stavebního zákona. NSS odkazuje
např. na bod 22 nálezu: „… správní soudy prakticky spojují posouzení otázek významných pro řízení
podle stavebního zákona s podmínkami a postupy podle energetického zákona, aniž by pro to byl zřejmý důvod
a aniž by konkrétně vysvětlily, proč by stěžovatelka měla takový postup předpokládat a z toho důvodu nebýt
v dobré víře.“ Nebo bod 27: „Podle správních soudů tedy stěžovatelka měla předpokládat, že je nezákonné
takové stavební povolení, jež stanoví podmínky pro provedení a užívání stavby fotovoltaické elektrárny,
kterou v době rozhodnutí nelze připojit s ohledem stav elektrizační soustavy panující v tu konkrétní dobu, tj. ještě
před začátkem vlastní výstavby. Jinými slovy, aby vůbec mohla být povolena stavba fotovoltaické elektrárny, musí
být již smluvně zajištěno její připojení. Z jakého důvodu měla stěžovatelka právě tento závěr předpokládat,
napadené rozsudky správních soudů neuvádí.“ Městský soud v napadeném rozsudku nikterak
nezohlednil výtky Ústavního soudu, naopak pouze převzal závěry předchozího rozsudku NSS,
který byl Ústavním soudem zrušen právě z důvodu pochybení nyní citovaných.
[22] Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu
závazná pro všechny orgány i osoby. Závazností nálezů Ústavního soudu pro obecné soudy
se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05
(body 55 až 72). V něm zdůraznil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům povinnost
rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými
slovy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo
(rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. V nálezu pak rozlišil povinnost
respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu v dalším řízení v téže věci (smysl kasační)
a povinnost následovat ratio decidendi Ústavního soudu v jiných, ale podobných, věcech (smysl
precedenční). Pokud se jedná o kasační závaznost, Ústavní soud (s odkazem na svůj jiný nález
sp. zn. Pl. ÚS 4/06) vysvětlil, že při následném rozhodování jsou obecné soudy vystaveny
požadavku přísnějšímu; „totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby ‚všeobecnou‘, nýbrž
jakožto ‚konkrétní‘, založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako závaznosti, která – konkrétní a Ústavním
soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) – se týká“. Důvodem je, aby byly právní spory a soudní
řízení jednou ukončeny a nepokračovaly jako věčný ping-pong mezi soudními orgány, které trvají
na svém. K tomu Ústavní soud uvedl: „Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má
za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci,
a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního
soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný.
(…) Ústavní soud netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu
nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní
názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován. Opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního
rozhodování.“
[23] NSS konstatuje, že městský soud při svém dalším rozhodování nerespektoval závazný
názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu, jímž byl předchozí rozsudek městského soudu
zrušen. Tímto postupem porušil nejen čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale též porušil práva stěžovatelky
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení principu
zákazu libovůle promítající se do porušení práva na spravedlivý proces může nastat v důsledku
absence či nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí obecného soudu. Principu práva
na spravedlivý proces totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně
odůvodnit. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování.
To je i případ napadeného rozsudku městského soudu. Z jeho odůvodnění dostatečně nevyplývá,
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností v této věci v souladu
se závaznými právními závěry Ústavního soudu. V konečném důsledku takové rozhodnutí
zasáhlo do základních práv stěžovatelky, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě
posouzena. NSS proto shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 475/09, body 27, 29 a 30,
či ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06).
[24] NSS proto nezbývá než napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 700/05, bod 37).
Současně upozorňuje městský soud na některé dílčí závěry Ústavního soudu v rušícím nálezu
I. ÚS 17/16, zejména body 28 a 29, jež je nutné při dalším posouzení věci vzít v úvahu.
[25] Jelikož NSS zrušil napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost, nezabýval se dalšími
kasačními námitkami stěžovatelky (viz rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004 - 105,
č. 617/2005 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[26] S ohledem na výše uvedené důvody NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm je městský soud vázán právním názorem
vysloveným NSS v rušícím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud
rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu