ECLI:CZ:NSS:2021:10.AS.449.2019:35
sp. zn. 10 As 449/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. Bc. A. F., zastoupeného
advokátem Mgr. Václavem Voříškem, Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský
úřad Kraje Vysočina, Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2018, čj.
KUJI 35902/2018, sp. zn. OOSČ 73/2016 OOSC/29, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2019, čj. 33 A 38/2018-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Magistrát města Jihlavy shledal žalobce vinným ze spáchání dopravního přestupku,
který spočíval v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 14 km/h, a uložil mu pokutu
2 000 Kč. Odvolání proti rozhodnutí magistrátu zamítl krajský úřad dne 10. 5. 2018.
Žalobce podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu, tu však krajský soud zamítl rozsudkem
ze dne 17. 12. 2019.
[2] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítal nepřezkoumatelnost i nesprávné posouzení právní otázky. Jeho námitky
se vztahovaly jednak ke kritériím pro výměru pokuty, jednak k tomu, že stěžovatel nemohl
ve správním řízení vznést námitku podjatosti.
[3] Kasační stížnost není důvodná.
[4] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Žaloba v této věci byla dost dlouhá
a obsahovala celkem deset námitek. Krajský soud se všem těmto námitkám věnoval v rozumném
rozsahu a i po obsahové stránce je jeho rozsudek dostatečně propracovaný.
[5] NSS souhlasí i s věcnými závěry, k nimž dospěl krajský soud.
[6] Správní orgány zhodnotily zákonná kritéria pro ukládání sankce způsobem,
který je u běžného přestupku tohoto typu dostatečný. Podle §12 odst. 1 zákona o přestupcích
se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu
jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě
pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Tato kritéria
jsou demonstrativní. Není tak ani třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem popisovaly
naplnění každého z nich (srov. např. bod 37 rozsudku ve věci 9 As 246/2019).
[7] Magistrát se ve svém rozhodnutí zmínil jak o zavinění (ve formě nedbalosti),
tak o způsobu spáchání přestupku (v ranních hodinách, v zastavěné části obce). Do třetice
stěžovatel poukazoval na chybějící výslovné zhodnocení následku, to však NSS nepovažuje
za vadu. Jízda vyšší než povolenou rychlostí je ohrožovacím deliktem a tento typ přestupku
obvykle nemívá jiný následek než možné ohrožení bezpečnosti silničního provozu. (Kdyby jiný
následek nastal, šlo by pak o jiný – závažnější – přestupek.) Tento zjevný fakt proto není třeba
v odůvodnění zdůrazňovat.
[8] Stěžovatel odkázal na rozsudek ve věci 2 As 323/2016, v němž NSS citoval z některých
svých dřívějších rozhodnutí („správní orgán je povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi
hledisky, která zákon předpokládá“). Tyto obecné zásady ale nelze absolutizovat. Hlavním důvodem
zrušení správního rozhodnutí ve věci 2 As 323/2016 totiž bylo to, že správní orgány nezvážily,
zda by bylo možné zahladit dřívější přestupky.
[9] Krajský soud nepochybil ani v závěru, že délka řízení v této věci neměla vliv
na závažnost přestupku, a neměla mít tedy za následek nižší pokutu.
[10] Jak krajský soud popsal (body 28–32 rozsudku), především tu o žádné průtahy
ve správním řízení nešlo. Stěžovatel se přestupku dopustil v září 2015, magistrát rozhodl
v prosinci 2015, žalovaný pak v lednu 2016. Krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného v únoru
2018 a žalovaný opětovně rozhodl po třech měsících, tedy v květnu 2018. Stěžovatel nabízí
ke své argumentaci judikaturu, ta však není přiléhavá. Přestupkové právo se sice analogicky řídí
stejnými zásadami jako právo trestní, stěžovatel však žádá, aby mírná peněžní sankce,
kterou musel snášet, byla podrobena stejně přísným kritériím jako trestná činnost postihovaná
nepodmíněnými tresty odnětí svobody, které se dotýkají základního práva na osobní svobodu
(3 Tdo 748/2007, I. ÚS 554/04). To podle NSS není možné ani žádoucí.
[11] Další stěžovatelovy citace jsou nepřiléhavé, protože zmiňovaná rozhodnutí Ústavního
soudu (II. ÚS 7/2003, II. ÚS 445/98) neříkají nic o zmírnění trestu, jen obecně konstatují,
že průtahy v řízení porušují Listinu základních práv a svobod i Úmluvu o ochraně lidských práv
a základních svobod. Neobstojí ani odkaz na kárné rozhodnutí 11 Kse 21/2009: tam kárný senát
uložil exekutorovi napomenutí (ačkoli kárný navrhovatel žádal pokutu) a zdůvodnil to mj. délkou
kárného řízení. Toto řízení ovšem připodobnil – pokud jde o jeho dopad na osobu kárně
obviněného – spíše trestnímu řízení a také zdůraznil, že exekutor dosud nebyl kárně trestán.
Ani první, ani druhý aspekt není u stěžovatele splněn.
[12] Důvodná není ani třetí z námitek týkajících se zdůvodnění sankce. Krajský soud
si byl vědom toho, že magistrát přihlédl ke spáchání přestupku v zastavěné části obce
(ačkoli to je již znakem skutkové podstaty překročení rychlosti v obci); zdůraznil však,
že žalovaný tuto nevhodnou formulaci opravil (viz body 47 a 49 napadeného rozsudku) a zmínil
se o vyšší hustotě provozu a zvýšeném pohybu chodců v daném místě v ranní hodině pracovního
dne. Stěžovatel upozorňuje na zásadu, že obě správní rozhodnutí tvoří jeden celek; z toho podle
něj plyne, že chyba v rozhodnutí magistrátu stále přetrvává, protože žalovaný výslovně nezměnil
odůvodnění magistrátu. S tím však NSS nesouhlasí. To, že obě správní rozhodnutí tvoří jeden
celek, znamená především to, že odvolací orgán může napravovat chyby orgánu prvního stupně,
a to i pouhým upřesněním (doplněním) argumentace, k němuž není třeba formální postup podle
§90 odst. 1 písm. c) správního řádu.
[13] Krajský soud podle NSS správně zhodnotil i námitku vztahující se k možnosti namítat
podjatost.
[14] Stěžovatel žádal již v prvním kole správního řízení o informaci o oprávněné úřední
osobě, té se mu dostalo. Poté, co krajský soud v únoru 2018 zrušil první rozhodnutí žalovaného,
sdělil žalovaný stěžovateli dne 7. 5. 2018, kdo je novou oprávněnou úřední osobou v této věci;
dne 10. 5. 2018 pak žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání.
[15] Stěžovatel nyní zdůrazňuje, že jeho žádost o informaci o oprávněné úřední osobě
byla aktuální i ve druhém kole správního řízení, a že ji tedy nemusel výslovně podávat znovu.
Tím reaguje na zmínku krajského soudu o tom, že ve druhém kole řízení poskytl žalovaný
informaci „jednostranně“. NSS nepokládá za nutné tuto otázku řešit: důležité je, že informace
i napodruhé poskytnuta byla.
[16] Stěžovatel se dovolává rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci 30 A 197/2016,
kde mu prý soud dal v podobné věci za pravdu. Je fakt, že tehdy krajský soud zrušil rozhodnutí
odvolacího správního orgánu kvůli námitce, podle níž nebylo žalobci umožněno vznést námitku
podjatosti. Jednak ale v té věci správní orgán prvního stupně nereagoval na žádost o označení
oprávněné úřední osoby vůbec nijak (stejně jako ve věci rozhodované u NSS
pod sp. zn. 4 As 205/2017), takže se žalobce její jméno dozvěděl až z napadeného rozhodnutí.
V nynější věci stěžovatel informován byl, a to, že se jeho zmocněnec podíval do své datové
schránky až po třech dnech, nemůže jít správním orgánům k tíži. Jednak NSS sice zamítl kasační
stížnost odvolacího správního orgánu proti rozsudku 30 A 197/2016, ale s ohledem na kasační
důvody se výslovně odmítl zabývat tím, zda důvod podjatosti, který byl uveden v žalobě,
skutečně mohl založit pochybnost o nepodjatosti oprávněné úřední osoby. K tomu je třeba
zdůraznit, že informace o oprávněné úřední osobě nejen že byla v nynější věci zaslána do datové
schránky stěžovatelova zmocněnce, ale byla také nejpozději k tomuto dni založena ve správním
spisu (opět na rozdíl od věci 30 A 197/2016). Stěžovatel se tak s informací mohl seznámit
a bezodkladně, jak to žádá správní řád, namítnout podjatost úřední osoby.
[17] Ostatně tato námitka podjatosti, jak ji stěžovatel poté upřesnil v žalobě, je pochybná
i obsahově. Přinášela jediné tvrzení, a sice že úřední osoba je podjatá, protože neposkytla
stěžovateli s dostatečným předstihem informaci o své totožnosti. To podle stěžovatele svědčí
o tom, že má k němu úřední osoba negativní vztah, jehož příčinou jsou procesní úspěchy
stěžovatelova zmocněnce Ing. M. J. v přestupkových řízeních. Buď tedy tvrzené důvody
podjatosti byly takto obecné a stereotypní (tedy vycházející z toho, že všichni úředníci
jsou z povahy věci vždy podjatí vůči Ing. J. a dalším osobám s ním spojeným) a stěžovatel je
býval mohl uplatnit kdykoli během řízení, bez ohledu na jméno konkrétní úřední osoby.
V takovém případě by s nimi nemohl uspět, protože námitka podjatosti musí být individuální.
Nebo se důvody vztahovaly ke konkrétní úřednici, ovšem v takovém případě by se byly
vyprázdnily, jakmile by stěžovatel využil svého procesního práva a bezodkladně reagoval
na sdělení, které mu bylo doručeno do datové schránky dne 7. 5. 2018. V takovém případě
by pak už vlastně nebylo co namítat. Spíše než o věcnou námitku podjatosti tu jde podle NSS
o stěžovatelovu procesní strategii, jíž krajský soud správně neposkytl ochranu.
[18] Stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, NSS proto kasační stížnost zamítl.
[19] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.). Žalovanému nevznikly v tomto
řízení náklady vymykající se z jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu