ECLI:CZ:NSS:2021:10.AZS.325.2020:28
sp. zn. 10 Azs 325/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: T. M., zast. JUDr. Anitou Pešulovou,
advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2020, čj. OAM-954/ZA-
ZA11-ZA13-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 10. 2020, čj. 1 Az 22/2020-40,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, čj. 1 Az 22/2020-40,
se v rozsahu výroků I a II r uší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anitě Pešulové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která jí bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (státní příslušník Arménské republiky) podal dne 28. 10. 2019 žádost
o mezinárodní ochranu. Uvedl, že mu domovská země odmítá prodloužit cestovní doklad,
a v důsledku toho mu ČR neprodlouží povolení k pobytu; v ČR žije tři roky a má zde zázemí.
Během pohovoru dne 31. 10. 2019 žalobce dále sdělil, že v ČR studuje ve druhém ročníku střední
školy. Na arménské ambasádě mu odmítli prodloužit cestovní doklad kvůli povinnosti vykonat
vojenskou službu. Podle žalobce se zpřísnily tamní zákony a odklad vojenské služby z důvodu
studia není možný. V ČR žije žalobce s matkou, která zde má přechodný pobyt; v Arménii
má babičku a tetu.
[2] Žalovaný rozhodl, že žalobci se mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona o azylu
neuděluje. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného městský soud zamítl.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Soudu vytkl,
že se stejně jako žalovaný vyhnul zodpovězení otázky, zda je bránění ve studiu kvůli povinnosti
nastoupit vojenskou službu důvodem, pro který lze udělit mezinárodní ochranu. Žalovaný
nekonfrontoval tvrzení stěžovatele o zpřísnění odkladu vojenské služby s dostupnými
informacemi. Použité zprávy o zemi původu jsou pouze obecné a nezabývají se konkrétními
okolnostmi případu stěžovatele. Dále stěžovatel upozornil, že se v průběhu soudního řízení
vyhrotila situace v Náhorním Karabachu; obavy stěžovatele z nasazení do boje jsou proto
oprávněné. Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl, případně odmítl pro nepřijatelnost.
[5] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se NSS
v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu uvedeného ustanovení přijatelná. Institut nepřijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem přesah
vlastních zájmů stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle výše uvedeného rozhodnutí může
jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[6] Kasační stížnost tedy může být přijatelná mimo jiné v případě zásadního pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tak tomu je právě v nyní
projednávané věci, neboť městský soud při posouzení rozhodnutí žalovaného zásadně pochybil
tím, že v době svého rozhodování nepřihlédl k aktuálnímu vývoji bezpečnostní situace v zemi
původu stěžovatele, což mohlo mít nepříznivý vliv na hmotněprávní postavení stěžovatele.
Současně má tato vada judikaturní přesah nad rámec stěžovatelovy věci.
[7] NSS tedy shledal, že kasační stížnost je přijatelná, a po meritorním posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[8] Stěžovatel postavil kasační argumentaci na sporné otázce, zda může nutnost přerušit
studium z důvodu povinné vojenské služby v domovském státě stěžovatele opodstatnit udělení
jedné z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatel uvedl jako důvod pro udělení mezinárodní
ochrany to, že mu domovská země odmítá prodloužit cestovní doklad, a v důsledku toho mu ČR
neprodlouží povolení k pobytu. Během následného pohovoru vyvstalo, že mu arménské úřady
odmítly prodloužit cestovní doklad, jelikož je povinen nastoupit vojenskou službu a studium
již není relevantním důvodem pro odklad služby. NSS uvádí, že přerušení studia je pouze
důsledkem povinnosti nastoupit vojenskou službu a samo o sobě není významné pro rozhodnutí
o udělení mezinárodní ochrany. Jak případně ozřejmil již žalovaný v napadeném rozhodnutí,
institut mezinárodní ochrany neslouží jako náhrada za studijní vízum (str. 5). Současně NSS
připomíná, že zákon o azylu obsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž lze žadateli udělit azyl
ve smyslu §12 a 13 uvedeného zákona, a snaha se v ČR vzdělávat mezi ně nepatří.
[9] Otázkou, zda je povinná vojenská služba relevantní okolností pro udělení mezinárodní
ochrany, se NSS v minulosti zabýval mnohokrát. Dospěl přitom k závěru, že vojenská služba
je legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany (např. viz usnesení
ze dne 15. 10. 2020, čj. 2 Azs 17/2020-16, bod 12, a další judikaturu v něm uvedenou).
Shodně není bez dalšího azylově relevantní ani případné odmítnutí nastoupit k výkonu povinné
vojenské služby (viz rozsudek ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, či usnesení
ze dne 20. 4. 2016, čj. 2 Azs 67/2016-24, bod 10).
[10] Žalovaný tedy správně zhodnotil, že povinnost nastoupit vojenskou službu není
bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a stejně tak ani neochota přerušit
studium v důsledku branné povinnosti (str. 3 rozhodnutí). Jeho závěrům pak přisvědčil i městský
soud (bod 19 rozsudku). NSS konstatuje, že doklady potvrzující zpřísnění právních předpisů
by na posouzení žádosti stěžovatele nemohly ničeho změnit (shodně bod 24 napadeného
rozsudku).
[11] Stěžovatel v žalobě vyslovil obavu z nástupu na povinnou vojenskou službu,
jelikož v té době probíhal válečný konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Městský soud v bodu
21 přezkoumávaného rozsudku k obavě stěžovatele připomněl Informaci OAMP – Arménie:
Bezpečnostní a politická situace v zemi ze srpna 2019, k níž přihlédl žalovaný a podle
které v Arménii neprobíhal žádný ozbrojený konflikt, ve kterém by stěžovateli hrozilo vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí. K tomu soud podotkl,
že konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem trvá již desítky let a na sporném území Náhorního
Karabachu dochází k občasným potyčkám. Z Informace OAMP však nevyplývá, že by konflikt
postihoval celé území Arménie.
[12] Žalovaný si pro hodnocení stěžovatelova azylového příběhu obstaral v souladu
§23c písm. c) zákona o azylu informace o zemi původu, které v době jeho rozhodování v dubnu
2020 ještě nemohly obsahovat údaje o válce o Náhorní Karabach, která se rozpoutala až v září
2020. Žalovaný proto k tomuto vývoji ani nemohl přihlédnout. Totéž ovšem neplatí v případě
přezkumu rozhodnutí žalovaného městským soudem.
[13] Městský soud opřel své závěry týkající se bezpečnostní situace v Arménii o Informaci
OAMP z roku 2019. Ta ovšem neodrážela aktuální vývoj tamní situace. V době vydání
napadeného rozsudku dne 2. 10. 2020 bylo obecně známo, že se rozpory mezi Arménií
a Ázerbájdžánem vyostřily ve válku, která trvala na území Náhorního Karabachu od září 2020
do listopadu téhož roku, kdy bojující strany uzavřely mírovou dohodu. V době rozhodování
městského soudu tedy byla země původu stěžovatele stranou „živého“ válečného konfliktu.
[14] NSS v mnoha dřívějších rozhodnutích objasnil, že pravidlo stanovené
v §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, modifikoval (mimo jiné)
čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu
mezinárodní ochrany. Uvedené ustanovení ukládá členským státům EU zajistit, aby účinný
opravný prostředek proti rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu obsahoval úplné a ex nunc
posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní
ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu
prvního stupně. Toto ustanovení nebylo v českém právním řádu provedeno, je tudíž s ohledem
na svou povahu přímo aplikovatelné (např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2020,
čj. 6 Azs 109/2019-74, bod 22, či ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32). Z hlediska
uplatnění principu non refoulement lze také připomenout závěry usnesení ze dne 8. 3. 2011,
čj. 7 Azs 79/2009-84, v němž rozšířený senát dospěl k závěru, že „by soud nemohl přehlédnout
(bez ohledu na obsah žaloby), pokud by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi
původu, které žalovaný nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla
být ochrana poskytnuta. Poznatky k tomu zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru
a ze skutečností zjištěných o zemi původu v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně“. Princip
non refoulement přitom může tvořit jak výjimku z §75 odst. 1, tak výjimku z §75 odst. 2 věty
první s. ř. s. (vázanost žalobními body), neboť soud musí nad rámec žalobních bodů respektovat
uvedený princip vyplývající ze Ženevské úmluvy a také z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (viz usnesení rozšířeného senátu čj. 7 Azs 79/2009-84).
[15] NSS proto shledává důvodnou kasační námitku, že městský soud měl povinnost
přihlédnout k novým obecně známým skutečnostem, které odpovídaly stavu v okamžiku jeho
rozhodování – tedy k tehdy probíhající válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem – a v souladu
s tím zvážit, zda nové skutečnosti mohly být relevantní pro možné udělení některé z forem
mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. V projednávaném případě totiž není pochyb o tom,
že tyto skutečnosti stěžovatel nemohl bez svého zavinění tvrdit již v řízení před žalovaným
(srov. bod 26 citovaného rozsudku čj. 10 Azs 194/2015-32). Jelikož tak městský soud neučinil,
dospěl NSS k závěru, že městský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností; jednalo
se přitom o pochybení výrazné intenzity, které odůvodňovalo přijatelnost kasační stížnosti
(srov. rozsudek NSS ze dne 8. 7. 2015, čj. 6 Azs 290/2014-39).
[16] NSS ovšem podotýká, že konstatováním o válečném konfliktu mezi Arménií
a Ázerbájdžánem nijak nepředjímá rozhodnutí městského soudu v této věci. Jedná se jen o to,
že městský soud nemohl při svém rozhodování tuto obecně známou skutečnost přehlédnout,
ale musel se jí zabývat, jak výše rozvedeno. V dalším řízení se tedy touto otázkou bude městský
soud blíže zabývat, přičemž bude muset zhodnotit také ukončení tohoto konfliktu a stav,
který po něm nastal.
[17] Ze shora uvedených důvodů NSS zrušil rozsudek městského soudu v rozsahu výroků
I a II (poslední III. výrok se týkal odměny ustanovené zástupkyně) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm je městský soud vázán právním názorem
vysloveným NSS v rušícím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud
rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Ustanovené zástupkyni stěžovatele NSS přiznal odměnu za jeden úkon právní služby
(sepsání kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], k čemuž náleží paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna a hotové výdaje
ustanovené advokátky činí 3 400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu NSS.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu