ECLI:CZ:NSS:2021:10.AZS.352.2020:45
sp. zn. 10 Azs 352/2020 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: H. A. A., zast. Mgr. Martinou
Šamlotovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2018, čj. MV-100080-4/SO-2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2020,
čj. 30 A 131/2018-42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 9. 2018 zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí
ze dne 11. 7. 2018, jímž ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobce o povolení k přechodnému
pobytu rodinného příslušníka EU podle §87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a udělilo žalobci výjezdní příkaz podle §87e odst. 4 téhož zákona. Správní orgány
shledaly, že žalobce nedoprovází ani nenásleduje svou matku (občanku ČR), neboť ta na území
ČR nepobývá.
[2] Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou, kterou krajský soud zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítl, že on i jeho matka při výslechu dne 17. 5. 2018
uvedli, že stěžovatelova matka ukončí závěrem června pracovní povinnosti v Dubaji
a poté se vrátí do ČR, kde již zůstane. Stěžovatel považoval tuto informaci za jasnou a nepokládal
za nutné ji následně prokazovat; správní orgán jej o tom ani nepoučil. Dále stěžovatel uvedl,
že správní orgán I. stupně zamítl jeho žádost, přestože neprovedl důkazy prokazující závěr,
že stěžovatel „v současné době nežije se svou matkou na území ČR“. Stěžovatelova matka se přitom
ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (11. 7. 2018) nacházela na území ČR. Stěžovatel
proto pokládá citovaný závěr za předčasný a nepodložený.
[4] Správní orgány i krajský soud podle stěžovatele přehlíží skutečnost, že správní
orgán I. stupně vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí. Správní orgán I. stupně nemohl znát
ke dni vydání svého rozhodnutí stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Otázka,
kde se v tu dobu nacházela matka stěžovatele, přitom byla klíčová pro posouzení stěžovatelovy
žádosti. S tím se nevypořádal ani krajský soud, jelikož neuvedl, z jakého důkazu vycházel správní
orgán I. stupně, pokud tvrdil, že matka stěžovatele nežije na území ČR.
[5] Dále stěžovatel namítl, že správní orgán I. stupně v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod neposuzoval přiměřenost dopadu zamítavého rozhodnutí
do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgán věděl o tom, že stěžovatel prezenčně
studuje na území ČR vysokou školu.
[6] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí správních
orgánů a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná setrvala na své právní kvalifikaci. Ke kasační stížnosti sdělila, že nepřináší
žádnou novou podstatnou argumentaci, a navrhla její zamítnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] NSS neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným. Krajský soud
své rozhodnutí dostatečně a přehledně odůvodnil; konkrétně se vyjádřil i k žalobní námitce
týkající se prokázání pobytu matky stěžovatele v době vydání správních rozhodnutí (body 22 a 25
rozsudku). Napadený rozsudek netrpí nedostatkem skutkových ani právních důvodů.
[10] Stěžovatel v této věci především namítá, že správní orgány nepřihlédly k informaci,
že matka stěžovatele, která je českou občankou, má v plánu přicestovat do ČR po skončení
školního roku v Dubaji, tj. po 28. 6. 2018, a zůstat zde se stěžovatelem. Tuto informaci stěžovatel
a jeho matka sdělili při výslechu dne 17. 5. 2018. Správní orgán I. stupně přesto dne 11. 7. 2018
zamítl žádost stěžovatele z důvodu, že stěžovatel do ČR nedoprovází či nenásleduje občana EU
[§87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Matka stěžovatele se přitom od 1. 7. 2018
nacházela v ČR.
[11] Stěžovateli lze jistě přisvědčit, že správní orgány mají při rozhodování
vycházet ze skutkového a právního stavu, který zde je v době jejich rozhodování (rozsudek NSS
ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 68/2008-126, č. 1786/2009 Sb. NSS, bod 36, či ze dne 16. 8. 2018,
čj. 1 As 165/2018-40, bod 18).
[12] Důkazní břemeno k prokázání skutkových tvrzení však v této věci leželo na stěžovateli.
Řízení podle §87b zákona o pobytu cizinců je řízením o žádosti cizince, který správní orgány
o něco žádá, konkrétně o povolení k přechodnému pobytu. Je proto v jeho vlastním zájmu tvrdit
a osvědčit splnění zákonných podmínek k udělení pobytového oprávnění (viz rozsudek NSS
ze dne 4. 1. 2018, čj. 10 Azs 358/2017-33, bod 5, či ze dne 25. 9. 2013, čj. 6 As 30/2013-42,
bod 25). Stěžovatel byl tedy povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení (§52 věta první
správního řádu). Na druhou stranou správní řád stanovuje určité povinnosti i správnímu orgánu,
který musí zejména postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
(§3), opatřit podklady pro rozhodnutí (§50 odst. 2), zjistit všechny okolnosti důležité
pro ochranu veřejného zájmu (§50 odst. 3 věta první), hodnotit podklady, zejména důkazy,
podle své úvahy, přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci (§50 odst. 4), a vždy provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci
(§52 věta druhá). Podle §50 odst. 1 správního řádu přitom platí, že podklady pro vydání rozhodnutí
mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady
od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.
[13] Ze správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Stěžovatel v žádosti
o povolení k přechodnému pobytu ze dne 7. 9. 2017 uvedl, že žádost podává, neboť v ČR bydlí
jeho matka, která je v té době v Dubaji, a on v ČR hodlá studovat. K žádosti doložil mj. listinu
o matčině nabytí českého státního občanství ze dne 2. 9. 2015, rozhodnutí o přijetí stěžovatele
na Lékařskou fakultu v Hradci Králové Univerzity Karlovy ze dne 9. 5. 2017 a nájemní smlouvu
uzavřenou mezi stěžovatelem jakožto nájemcem a pronajímatelem bytu v Hradci Králové ze dne
22. 8. 2017. Šetřením Policie ČR ve dnech 11. a 12. 10. 2017 bylo zjištěno, že se stěžovatel
zdržuje v místě svého bydliště. Matka zastižena nebyla, neboť odjela do Dubaje. Během výslechu
dne 9. 11. 2017 stěžovatel sdělil, že jeho matka žije v Dubaji přes 20 let, v ČR byla naposledy
asi před 10 lety; do ČR však chce brzy přijet a žít zde. Při dalším šetření dne 18. 4. 2018 Policie
ČR zjistila, že se stěžovatel zdržuje v místě svého bydliště spolu s matkou. Během výslechu dne
17. 5. 2018 stěžovatel vypověděl, že jeho matka žije v Dubaji. V ČR je nyní jen krátkodobě,
musí se vrátit do Dubaje, kde má nevyřízené některé záležitosti, poté přijede do ČR a zůstane
tu se stěžovatelem. Jeho matka doplnila, že v ČR byla poprvé 15. 4. 2018. V Dubaji pracuje
jako učitelka. Jakmile skončí tamní školní rok, přicestuje začátkem července do ČR a zůstane zde.
Stěžovatel i přes výzvu nevyužil možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim.
[14] Správní orgány po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal,
že na území ČR doprovází či následuje svého rodinného příslušníka, který je občanem EU,
jelikož jeho matka, občanka ČR, v té době žila v Dubaji. Tím stěžovatel nesplnil podmínky
pro udělení povolení k přechodnému pobytu podle §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[15] NSS stejně jako krajský soud souhlasí s právním hodnocením správních orgánů,
tedy že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně pobytu matky v ČR.
Stěžovatel během správního řízení opakovaně tvrdil, že jeho matka žije ve Spojených arabských
emirátech a do ČR za ním teprve přicestuje. I v doplnění odvolání ze dne 24. 8. 2018 poukazoval
pouze na skutečnost, že jeho matka „hodlá žít a pobývat na území ČR“ (čehož si správně všimla
i žalovaná), přestože v žalobě a poté i v kasační stížnosti tvrdil, že matka přicestovala do ČR
již 1. 7. 2018. Za této situace je zjevné, že je to spíše stěžovatelova matka, která jej bude
následovat do ČR.
[16] Jak NSS vysvětlil v bodu [12], správní řízení o návrhu žadatele je ovládáno dispoziční
zásadou. Bylo tedy především na stěžovateli, aby dostatečně prokázal, že splňuje podmínky
pro udělení požadovaného pobytového oprávnění. Správní orgány podle NSS postupovaly
v souladu se správním řádem a ke dni vydání svých rozhodnutí zjistily skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vycházely při tom z tvrzení stěžovatele a jeho matky,
podkladů k tomu doložených, provedených výslechů i šetření v místě bydliště stěžovatele.
Z podkladů jasně vyplynulo, že matka žila v době rozhodování správních orgánů dlouhodobě
mimo EU.
[17] Judikatura NSS dovodila především ve vztahu ke zjištění, zda je cizinec rodinným
příslušníkem občana EU ve smyslu §15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, povinnost správního
orgánu vést v řízení účastníka k tomu, aby mohl uplatnit důkazy k prokázání svých tvrzení.
V nezbytném rozsahu pak správní orgán musí navržené důkazy provést, zejména tím,
že vyslechne svědky a vyzve účastníka k předložení relevantních listinných důkazů
(viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 Azs 433/2017-29, bod 11, či ze dne 2. 11. 2016,
čj. 6 Azs 216/2016-44, bod 19). Splnění této povinnosti lze podle NSS požadovat po správním
orgánu i ve vztahu ke zjištění, zda cizinec doprovází či následuje občana EU na území ČR.
NSS shledává, že z předchozích bodů nelze než uzavřít, že správní orgány v právě posuzované
věci dostály uvedeným povinnostem.
[18] Námitka týkající se posouzení dopadu rozhodnutí správních orgánů do soukromého
a rodinného života je nepřípustná, jelikož ji stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti (§104
odst. 4 s. ř. s.). V této souvislosti ovšem NSS nad rámec důvodů svého rozhodnutí přisvědčuje
názoru správních orgánů a krajského soudu, že by zřejmě bylo v případě stěžovatele vhodnější
žádat o pobytové oprávnění za účelem studia.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.
[20] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu