ECLI:CZ:NSS:2021:2.ADS.55.2020:31
sp. zn. 2 Ads 55/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Sborové centrum, o.p.s.,
se sídlem Revoluční 609, Staré město, Třinec, zastoupen JUDr. Beatou Ježowiczovou,
advokátkou se sídlem Jablunkovská 2014/40a, Český Těšín, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 25. 3. 2019, č. j. MPSV-2019/4462-421/1, ze dne 29. 5. 2019,
č. j. MPSV-2019/49980-421/1, a ze dne 23. 7. 2019, č. j. MPSV-2019/90902-421/1, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2020,
č. j. 25 Ad 6/2019 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
žalobce JUDr. Beaty Ježowiczové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutími žalovaného specifikovanými v záhlaví žalovaný zamítl odvolání žalobce
proti třem rozhodnutím Úřadu práce ČR, kterými nebylo vyhověno žalobcově žádosti
o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném
trhu za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2018, pokud jde o mzdové náklady zaměstnankyně J. S.
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem (dále „krajský soud“ a „napadený
rozsudek“), rozhodnutí žalovaného zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud
shrnul, že rozhodnutí žalovaného stojí na závěru, že J. S. nebyla k žalobci v pracovněprávním
vztahu pro absenci znaku závislé práce, kterým je nadřízenost zaměstnavatele a podřízenost
zaměstnance, neboť byla jedinou statutární zástupkyní žalobce - zaměstnavatele. Podle krajského
soudu však nelze pominout faktickou organizaci žalobce, existenci správní rady a její postavení,
jakož i existenci případných vedoucích zaměstnanců. Vykonává-li jediný statutární zástupce
zároveň práci na pozici, kde je podřízen svému vedoucímu zaměstnanci, resp. podléhá kontrole
jiného orgánu, pak samotná skutečnost, že je jediným statutárním orgánem, nemá na vztah
nadřízenosti a podřízenosti vliv. Žalovaný se však ve svých rozhodnutích nezabýval tím, jaký byl
obsah náplně práce J. S., jejím přesahem přes výkon funkce statutárního orgánu, ani tím, zda a
komu byla při výkonu práce organizačního pracovníka podřízena. K otázce platnosti dodatku
k pracovní smlouvě J. S., který za žalobce uzavřel Bc. M. H., který nebyl statutárním orgánem,
krajský soud uvedl, že v té době zákoník práce obligatorně nestanovil, že je pracovní smlouva
neplatná, pokud ji za zaměstnavatele uzavře osoba, která není oprávněna za něj jednat. Takový
následek by mělo pouze jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo zjevně narušuje
veřejný pořádek (§588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pokud by žalovaný měl za to,
že smlouva je absolutně neplatná, musel rozpor s veřejným zájmem nebo dobrými mravy
posuzovat vzhledem k §1a zákoníku práce, jehož smyslem a účelem je ochrana zaměstnance J. S.
ve vztahu k žalobci. Žádná taková skutečnost však není v napadených rozhodnutích uvedena.
Poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je jednání, kdy za obě strany
podepíše pracovní smlouvu táž osoba, neplatné pouze v případě střetu zájmů. Krajský soud
nepřisvědčil závěru žalovaného, že k prodloužení pracovní smlouvy nedošlo proto, že dodatek
uzavřela osoba neoprávněná jednat za zaměstnavatele (žalobce), neboť mohlo jít pouze o
neplatnost relativní, která nemůže být na újmu zaměstnankyni, a nelze se jí dovolat poté, co již
bylo s plněním započato jako v tomto případě (§20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, §
582 odst. 2 občanského zákoníku). Ze spisu neplyne, že by se neplatnosti pracovní smlouvy
někdo dovolal.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[2] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost.
[3] Stěžovatel akcentoval, že právní vztah, jehož obsahem je práce, která není vykonávána
ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, nemůže být považován
za vztah pracovněprávní. Příspěvek nelze poskytnout, pokud je jeho zákonnou podmínkou
existence pracovněprávního vztahu a v daném případě nejsou znaky závislé práce naplněny.
Pracovněprávní vztah nemohl vzniknout, neboť zaměstnancem a jediným statutárním orgánem
je táž fyzická osoba. Na rozdíl od krajského soudu nemá za to, že mezi J. S. a případným
vedoucím zaměstnancem může existovat vztah nadřízenosti a podřízenosti, když právě ona řídí
žalobce. Je přesvědčen, že je třeba i na žalobce vztáhnout závěry judikatury Nejvyššího soudu o
souběhu funkcí, i když žalobce není obchodní korporací, ale ředitel je statutární orgán, který řídí
činnost žalobce a jedná jeho jménem. Krajský soud neměl stěžovateli vytýkat, že nevzal v úvahu
strukturu žalobce, neboť jakákoli podřízenost v rámci pracovněprávního vztahu vůči řídícímu
zaměstnanci by byla toliko formální. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS
669/17, dovozoval stěžovatel oporu pro svůj názor, že absence znaku nadřízenosti a podřízenosti
brání nahlížení na danou činnost jako na závislou práci.
[4] Druhá námitka se týká sporného prodloužení smlouvy podepsaného za zaměstnavatele
Bc. M. H., který nebyl statutárním orgánem žalobce. Stěžovatel je přesvědčen, že jedná-li za
jiného někdo, kdo k tomu není oprávněn, takové jednání právnickou osobu zavazuje, pouze když
toto jednání dodatečně schválí, k čemuž zde ale nedošlo. Nejde tedy o relativně neplatné jednání,
jak uvedl krajský soud, ale o jednání, k němuž ze strany žalobce vůbec nedošlo. Nadto se J. S.
nemůže dovolávat toho, že by o skutečnosti, že pan H. není oprávněn za žalobce jednat,
nevěděla, neboť tehdy byla jedinou statutární zástupkyní žalobce. Krajský soud podle stěžovatele
pominul to, že se jedná o řízení o žádosti, kde je na žadateli, aby svůj nárok, tedy i existenci
pracovněprávního vztahu, řádně doložil. Ten však předložil pouze pracovní smlouvu
podepsanou za žalobce osobou, která k tomu nebyla oprávněna, a nelze mít bez dalšího za to, že
pracovněprávní vztah skutečně vznikl. Další důkazy (např. o uzavření pracovněprávního vztahu
ústní formou) žalobce ve správním řízení nedoložil a ze spisu neplyne, že by k uzavření
pracovněprávního vztahu došlo. S touto skutečností uvedenou již v napadeném rozhodnutí ze
dne 23. 7. 2019 se krajský soud nevypořádal. Žalobce měl jako žadatel prokázat, že J. S. skutečně
danou činnost na základě pracovněprávního vztahu (např. založeného ústní formou) vykonávala.
Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
[5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud dostatečně odůvodnil svůj
závěr, že vztah nadřízenosti a podřízenosti není vyloučen jen proto, že zaměstnanec
je individuálním statutárním orgánem zaměstnavatele. Stěžovatel se nezabýval tím, jakou náplň
práce J. S. vykonávala, ani organizační strukturou žalobce, pouze nesprávně konstatoval, že
asistenci osobám se zdravotním postižením je třeba považovat za výkon funkce jednatele. Názor
stěžovatele vylučující, aby jakákoli osoba vykonávající funkci individuálního statutárního orgánu
právnické osoby mohla pro ni vykonávat jakoukoli práci na základě pracovněprávního vztahu, jde
proti ustálené judikatuře týkající se souběhu funkcí. Žalobce je přesvědčen, že činnosti
odpovídající pracovní pozici J. S. nespadají mezi činnosti běžně vykonávané statutárním orgánem,
nicméně stěžovatel to vůbec nezkoumal, proto nemohl učinit závěr o tom, zda poskytování
asistence osobám se zdravotním postižením je v tomto případě prací vykonávanou v rámci
pracovněprávního vztahu. Pokud jde o platnost prodloužení pracovní smlouvy, tvrzení
stěžovatele, že k jednání za žalobce vůbec nedošlo, nemá oporu v právních předpisech. Pokud
smluvní strany uzavřou jakoukoli dohodu, lze zkoumat její neplatnost, ale nelze říci, že k jednání
vůbec nedošlo. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Žalobce žádal o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
na chráněném trhu práce a jeho zvýšení podle §78a odst. 3 a 12 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), mj. i na náklady provozního zaměstnance
J. S.. Pracovní poměr J. S. vznikl na základě smlouvy dne 2. 1. 2013, přičemž za žalobce jako
zaměstnavatele jednal ředitel jako jediný statutární zástupce, Bc. M. H. Původní smlouva na dobu
určitou byla prodlužována dodatky až do 31. 8. 2017. V době od 1. 5. 2017 do 1. 11. 2018 byla
statutárním orgánem žalobce (ředitelkou) J. S. Dodatek k pracovní smlouvě ze dne 27. 7. 2017,
v němž je uvedeno, že J. S. pokračuje v práci od 1. 9. 2017 jako organizační pracovník na dobu
neurčitou, je za žalobce podepsán Bc. M. H., ačkoli je v dodatku uvedeno, že za žalobce jedná
J. S. (která již od 1. 5. 2017 byla jedinou statutární zástupkyní žalobce). Součástí spisu je popis
činnosti organizačního pracovníka.
[8] Zaměstnavateli se za podmínek uvedených v §78a zákona o zaměstnanosti poskytuje
příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením formou částečné úhrady
vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů (odst. 1). Zaměstnavatel může
v žádosti o poskytnutí příspěvku uplatnit nárok na zvýšení příspěvku na další náklady vynaložené
zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v kalendářním čtvrtletí,
za které o poskytnutí příspěvku žádá (odst. 3). Za další náklady podle odst. 3 se považují mzdové
náklady provozních zaměstnanců a pracovních asistentů v základním pracovněprávním vztahu
k zaměstnavateli, a to v rozsahu odpovídajícím počtu hodin odpracovaných provozními
zaměstnanci nebo pracovními asistenty při pomoci zaměstnancům, kteří jsou osobami
se zdravotním postižením [odst. 12 písm. b) bod 1.].
[9] Nejvyšší správní soud z napadených rozhodnutí ověřil, že jsou založena na přesvědčení
stěžovatele, že přiznání příspěvku brání skutečnost, že zaměstnanec, o jehož mzdové náklady jde,
nemůže být k žalobci (žadateli) v pracovněprávním vztahu, pokud je zároveň jeho jediným
(jednočlenným) statutárním orgánem, což vylučuje naplnění znaku nadřízenosti zaměstnavatele
a podřízenosti zaměstnance. Sjednání prodlužujícího dodatku k pracovní smlouvě
za zaměstnavatele osobou, která nebyla jeho statutárním orgánem, hodnotil tak, že „nelze mít za to,
že k tomuto prodloužení vůbec došlo.“ Ústní prodloužení pracovněprávního vztahu podle stěžovatele
žadatel přes výzvu nedoložil. V rozhodnutí z 29. 5. 2019 se navíc konstatuje, že žalobce
v odvolání namítl, že pracovní smlouva J. S. byla prodloužena na základě rozhodnutí správní rady
žalobce ze dne 4. 7. 2017, byla tedy schválena tím orgánem, který schvaluje smlouvu o výkonu
funkce.
[10] Právní názor žalovaného, že je vyloučeno, aby fyzická osoba, která je jednočlenným
statutárním orgánem právnické osoby, byla zároveň zaměstnancem v pracovněprávním vztahu
k této právnické osobě, je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu,
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (nález ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17).
Stěžovateli byla podrobně vysvětlena východiska pro závěr, že to možné je, již v řadě rozsudků
týkajících se rovněž poskytování příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením,
proto postačí pouze stručně odkázat na nedávno vydaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 Ads 384/2019 – 34, navazující na řadu dalších (zejm. rozsudky téhož
soudu ze dne ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/2017 - 42, publ. pod č. 3858/2019 Sb. NSS,
ze dne 19. 11. 2019, č. j. 10 Ads 321/2018 - 38, ze dne 3. 6. 2020, č. j. 9 Ads 85/2020 – 29,
či ze dne 20. 2. 2020, č. j. 1 Ads 97/2019 - 50). V odkazovaných věcech byla zaměstnancem
osoba vykonávající funkci (jednočlenného) statutárního orgánu a pracovněprávní vztah byl
založen smlouvou, kterou za zaměstnavatele i zaměstnance zpravidla táž fyzická osoba
i podepsala. Výkon závislé práce by byl ovšem vyloučen za situace, kdy by předmětem smlouvy
byly kompetence naplňující obsah funkce statutárního orgánu společnosti, zde tedy ředitele
obecně prospěšné společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2019, č. j. 7 Ads 45/2018 – 27). Skutečnou náplní práce J. S. se však stěžovatel vůbec
nezabýval, neboť, jak výše popsáno, vycházel z chybného paušálního předpokladu, že fyzická
osoba zastávající funkci statutárního orgánu nemůže být zároveň zaměstnancem
v pracovněprávním vztahu.
[11] Druhá kasační námitka brojící proti závěru krajského soudu, že stěžovatel nesprávně
pokládal dodatek k pracovní smlouvě uzavřený dne 27. 7. 2017 za neplatný, je rovněž nedůvodná.
Krajský soud citoval rozhodnou právní úpravu neplatnosti právního jednání v pracovněprávních
vztazích a vymezil kritéria, která by musela být naplněna, aby byla pracovní smlouva absolutně
neplatná [muselo by jít o jednání zjevně se příčící dobrým mravům nebo odporující zákonu
a zjevně narušující veřejný pořádek (srov. §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku)].
[12] Platné uzavření původní pracovní smlouvy s J. S. jako zaměstnankyní nikdo
nezpochybnil. Uzavření dodatku k pracovní smlouvě je dvoustranným právním jednáním.
V době, kdy byl pracovněprávní vztah prodloužen na dobu neurčitou, byla statutární zástupkyní
(ředitelkou) zaměstnavatele právě J. S., zaměstnankyně, jejíž pracovní poměr se dodatkem
prodlužoval na dobu neurčitou. O souhlasném projevu vůle na obou stranách - zaměstnance i
zaměstnavatele, tedy stěží lze mít pochybnost, když zájem pokračovat v pracovněprávním vztahu
je zjevný (a správní rada podle tvrzení žalobce s prodloužením pracovního poměru vyslovila
předem souhlas). Střet zájmů zaměstnance a zaměstnavatele nebyl tematizován, a nemůže být bez
individuálních zjištění v konkrétním případě považován za důvod neplatnosti. Nepřihlíželo by se
pouze k takovému právnímu jednání, které právním jednáním vůbec není, ať už pro nedostatek
vůle jednajícího, nebo pokud zjevně nešlo o projev vážné vůle, či šlo o jednání nesrozumitelné
nebo neurčité. Občanský zákoník, který stanoví základní zásady pro výklad právních jednání
platné i pro oblast pracovního práva, zřetelně upřednostňuje platnost před neplatností (§574).
Zákoník práce sice obsahuje určité odchylky od obecné úpravy právních jednání, ale vždy ve
prospěch zaměstnance. Na dodatek měnící časovou působnost dříve řádně uzavřené pracovní
smlouvy nelze nahlížet jako na neexistující, jak požadoval stěžovatel, nicméně jeho platnost jistě
zkoumat lze. Důvody absolutní neplatnosti (zda se jednání zjevně příčí dobrým mravům nebo
zjevně narušuje veřejný pořádek; §588 občanského zákoníku v kontextu zásad, na nichž stojí
zákoník práce) správní orgány vůbec neposuzovaly. Ohledně neplatnosti relativní je třeba
předeslat, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li ji
výlučně sám (§19 odst. 3 zákoníku práce). V této věci nejsou žádné indicie nasvědčující tomu, že
by se některá ze stran neplatnosti právního jednání modifikujícího původní smlouvou založený
pracovněprávní vztah dovolala. Stěžovateli tedy v posouzení důvodnosti žádosti o příspěvek
nebránila samotná skutečnost, že dodatek k pracovní smlouvě byl za zaměstnavatele (žadatele
o příspěvek) podepsán osobou neoprávněnou, resp. nebylo doloženo, že by J. S. jako statutární
zástupkyně zaměstnavatele (žalobce) pověřila Bc. H ., aby s ní jako se zaměstnankyní dohodu
uzavřel. Krajský soud správně poukázal na to, že i kdyby byla pracovní smlouva uzavřena pouze
ústně, tj. nebyla by vůbec dodržena písemná forma vyžadovaná zákonem, nebyla by neplatná,
pokud již došlo k plnění. V tomto případě však nebylo třeba, aby žalobce ve správním řízení
prokazoval uzavření ústní smlouvy a faktický výkon práce, neboť předložený písemný dodatek
nebyl relevantně zpochybněn.
[13] Pokud krajský soud uzavřel, že závěr stěžovatele týkající se neplatnosti (neexistence)
dodatku k pracovní smlouvě ohledně neplatnosti absolutní nemá oporu ve spise, a ohledně
relativní neplatnosti je nezákonný, Nejvyšší správní soud se s takovým posouzením zcela
ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
[14] Je třeba vycházet z toho, že na smlouvu je třeba hledět jako na platnou, neprokáže-li
se existence důvodů, které to vylučují, což je však úkol úřadu práce či stěžovatele. Teprve poté,
co si žalovaný udělá na základě konkrétních skutkových zjištění představu o skutečném obsahu
pracovního vztahu založeného předmětnou smlouvou ve znění dodatků, bude moci posoudit,
zda jsou podstatné znaky pracovní smlouvy naplněny, a tedy splněn jeden z předpokladů
pro vyhovění žádosti o poskytnutí příspěvku. Nejvyšší správní soud nyní v žádném případě
výsledek nového posouzení nepředjímá.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel (žalovaný) neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobce byl naopak v řízení plně
úspěšný, a má tak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti stěžovateli. Náklady
řízení spočívají v odměně advokátky, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [podání
vyjádření ke kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], tj. 3100 Kč
[§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§13 odst.
4 advokátního tarifu), celkem tedy 3400 Kč. Částku je třeba navýšit o daň z přidané hodnoty
21 %, kterou je zástupkyně povinna odvést, na konečných 4114 Kč. Stěžovatel je povinen uhradit
žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho
zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu