ECLI:CZ:NSS:2021:2.ADS.80.2019:31
sp. zn. 2 Ads 80/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. Ch., zastoupený
JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2017,
č. j. MPSV-2017/239233-911, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Ad 1/2018 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamít á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Mgr. Slavomíru Hrinkovi, advokátovi se sídlem
Jičínská 2348/10, Praha 3, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 2600 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 20. 11. 2017, č. j. MPSV-2017/239233-911 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky
– krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kontaktního pracoviště Praha 3 (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 26. 5. 2017, č. j. 27488/2017/AAC. Posledně uvedeným rozhodnutím
byl zamítnut návrh žalobce na změnu výše příspěvku na jeho péči a bylo rozhodnuto poskytovat
tento příspěvek v původní výši 880 Kč měsíčně.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“). Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku zdůraznil,
že při rozhodování o příspěvku na péči je zásadním důkazem posudek závislosti osoby. Soud
sám není oprávněn provést jeho věcný přezkum, jelikož na to jeho odbornost nestačí, může
se ale zabývat jeho objektivitou, přesvědčivostí a formální korektností. Posudková komise
Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) vycházela v případě žalobce
jak z nálezu žalobcova ošetřujícího lékaře, tak i z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb
žalobce, jakož i z výsledku vlastního vyšetření. Na vypracování posudku se kromě posudkové
lékařky podílela další odborná lékařka – internistka, tedy lékařka z oboru nemoci,
která je dominantní v nepříznivém zdravotním stavu žalobce. Vzhledem k tomu, že v průběhu
správního řízení bylo zjištěno, že žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
není schopen zvládat tři základní životní potřeby, je zřejmé, že žalobce je osobou závislou
na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost) ve smyslu §8 odst. 2 písm. a) zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních
službách“), a i nadále mu náleží příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně ve smyslu §11 odst. 2
písm. a) zákona o sociálních službách.
[3] Dle městského soudu na těchto závěrech nemění nic ani žalobcova námitka,
že je imobilní, upoutaný na vozík a trvale potřebuje pomoc druhé osoby. Těmito okolnostmi
se posudková komise i posudková lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo (dále
jen „OSSZ“) řádně zabývaly, přičemž tyto skutečnosti byly adekvátně zohledněny v řízení
před správními orgány. I přes tyto skutečnosti správní orgány dospěly ke správnému závěru,
že žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen zvládat
tři základní životní potřeby.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Dle jeho názoru
z něj nejsou zřejmé skutečnosti a důvody, na základě kterých městský soud shledal posudek,
resp. závěry posudkové komise úplnými, přesvědčivými a objektivními. Soud navíc rozhodoval
pouze na základě posudku OSSZ Znojmo a posudku posudkové komise a nevzal v potaz,
a tedy ani neposoudil další důkazy, z nichž posudky vycházely.
[6] Posudková komise odkázala na posudkový spis, není však patrné, co je jeho obsahem
a která z jeho složek byla podkladem pro závěry ve věci samé. Konkrétně posudková komise
nezhodnotila deformační spondylozu (bolestivost páteře) stěžovatele a nevypořádala se s ní,
stejně jako s lékařským nálezem MUDr. K., tedy že je stěžovatel prakticky trvale upoután na
invalidní vozík. S ohledem na to, že je stěžovatel schopen se pohybovat pouze na invalidním
vozíku, případně o dvou francouzských holích, měla posudková komise v této souvislosti
zhodnotit i další schopnosti stěžovatele – stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu
a výkon fyziologické potřeby.
[7] Stěžovatel namítá, že s ohledem na svůj zdravotní stav není schopný přemístit nápoj
a stravu na místo konzumace, nezvládá se bez pomoci oblékat, obouvat, zavazovat tkaničky,
vykonávat hygienu, osušovat především dolní končetiny v oblasti defektů kolem kotníků apod.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že není možné, aby si posudková komise
učinila závěr ohledně schopností stěžovatele zvládat životní potřeby na základě jeho osobní
přítomnosti při jednání posudkové komise za použití facilitátorů - usnadňujících pomůcek
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8 Ads 104/2015 - 34).
[8] Není také zřejmé, na základě jakých podkladů dospěla posudková komise k závěru,
že lze očekávat zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, podle čehož určila platnost svého
posudku.
[9] Stěžovatel namítal dále rozpory a nedostatky posudku posudkové lékařky.
Ta se především nevypořádala s pochybnostmi při sociálním šetření. Její závěry nejsou
odůvodněné, neboť není zřejmé, co lékařka chtěla sdělit konstatováním, že „(…) ale posuzovaný měl
žilní insuficientci s defekty již dlouho před tímto postižením, které stav trofiky jistě zhoršilo, ale není jedinou
příčinou potíží“. Není totiž zřejmé, co je další příčinou potíží a jaká je jejich váha ve vztahu
ke zdravotnímu stavu stěžovatele (na jeho pohyb). Posudková lékařka si ve svém hodnocení
protiřečí, neboť uvádí, že stěžovatel je schopen se pohybovat o francouzských holích do 150 m
kvůli výrazné bolestivosti, následně však konstatuje, že je schopen se pohybovat se dvěma
francouzskými holemi nebo na delší vzdálenosti na invalidním vozíku, tedy „nadále spíše pro komfort
pohybu“. Stěžovatel je však schopen se pohybovat o francouzských holích výhradně na velmi
krátké vzdálenosti, jinak je jeho pohyb omezen výlučně na invalidní vozík. Závěr posudkové
lékařky, že nedošlo ke změně stavu od posledního posouzení, musí být řádně a dostatečně
odůvodněn, pokud dle neurologického vyšetření z ledna roku 2017 je v objektivním nálezu
konstatována zhoršená hybnost prstů a kotníku oboustranně.
[10] Podkladem pro závěry posudkové lékařky bylo sociální šetření. Ta přímo sociální šetření
neprovádí, tedy nebylo na jejím hodnocení, zda stěžovatel objektivně nebyl schopen činností jako
zavazování tkaniček, porcování jídla, očista po WC, příprava léků apod. (u nichž je hodnocena
hybnost horních končetin). Posudková lékařka měla předmětné činnosti řádně posoudit
ve vztahu ke zdravotnímu stavu stěžovatele. Ani OSSZ Znojmo (zřejmě je tím myšlen správní orgán
I. stupně – pozn. soudu), ani posudková komise však nevypořádaly pochybnosti ohledně těchto
činností. Zákon o sociálních službách přitom vyžaduje pro přiznání stupně závislosti neschopnost
zvládání základních životních potřeb v přijatelném standardu, tj. pouze v určitém základním
rozsahu, nikoliv v rozsahu, v jakém by si tyto potřeby byla posuzovaná osoba schopna obstarávat
v případě absence zdravotního postižení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 12. 2014, č. j. 10 Ads 190/2014 - 28).
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při posuzování zdravotního stavu
vycházela posudková komise ze zdravotní dokumentace žalobce, dostupných lékařských nálezů,
závěrů ze sociálního šetření a vlastního vyšetření stěžovatele. Zdůraznil, že stěžovatelovo
postižení se především týká jeho dolních končetin, což bylo zohledněno v nezvládané základní
životní potřebě mobility. Při přípravě stravy stěžovateli pomáhá pečující osoba, z lékařského
hlediska však nebyl zjištěn důvod pro porcování a servírování jinou osobou, neboť stěžovatel
má funkční horní končetiny a zachovalé duševní kompetence. Problémy s přemístěním potravy
z důvodu omezené mobility je možno vyřešit použitím facilitačních pomůcek jako
např. servírovací vozík. Obecně není z medicínského hlediska dán důvod, proč by stěžovatel
nezvládal samostatně manipulovat s oblečením a obuví, má totiž zachovalou funkci horních
končetin, smyslové vnímání a rozumové schopnosti. Použití facilitátorů pro usnadnění obouvání
bot je z hlediska posouzení schopnosti zvládat jednotlivé potřeby přípustné. Tvrzená pomoc
při dodržování hygieny a výkonu fyziologické potřeby také není v příčinné souvislosti
se zdravotním stavem stěžovatele. Stěžovatel se totiž při jednání posudkové komise dokázal
pomocí horních končetin přesunout na lůžko, tedy má dostatečnou sílu, a nemá omezeny
úchopové schopnosti rukou. Uvedené limituje stěžovatele z hlediska pohyblivosti, ne výše
uvedených úkonů. Také není důvod, proč by stěžovatel nezvládal samostatně užívání léků.
[12] Stěžovatel tvrdil, že nezvládá některé činnosti v rámci základních životních potřeb,
ale uvedené nedokázal osvědčit. Rozpory mezi zjištěními ze sociálního šetření byly posudkovou
komisí a posudkovou lékařkou dostatečně vysvětleny.
[13] Stěžovatelovo tvrzené zhoršení zdravotního stavu s poukazem na upoutání na invalidní
vozík bylo zohledněno v nezvládání potřeby mobility. Zhoršená hybnost prstů a kotníků, týkající
se dolních končetin, byla zohledněna také v mobilitě, nikoli však v potřebě sebeobsluhy, zejména
stravování, oblékání, tělesné hygieny a výkonu fyziologické potřeby.
[14] Stěžovatel namítá, že platnost posudku zdravotního stavu byla stanovena s ohledem
na zlepšení jeho stavu, a uvedené nemá oporu v žádném podkladu. Žalovaný konstatuje, že délka
platnosti posudku nemá vliv na obsahovou stránku posouzení, tedy na posouzení zvládání
jednotlivých základních životních potřeb k uvedenému datu.
[15] Co se týče podkladů, v posudku posudkové lékařky je uveden výčet zdravotní
dokumentace a lékařských nálezů, ze kterých vycházela. Posudková komise vycházela z posudku
posudkové lékařky, z kterého je snadno dohledatelné, jaká zdravotní dokumentace byla využita.
Posudková komise pak lékařské nálezy, z nichž vycházela, uvedla výslovně v posudku. Tedy
ani námitka stěžovatele, že není zřejmé, z jakých lékařských zpráv komise vycházela, není
důvodná.
[16] Žalovaný má za to, že posudek se srozumitelně a bez vnitřních rozporů vypořádal
se všemi relevantními skutečnostmi a jeho závěry nebyly zpochybněny obsahem kterékoliv
lékařské zprávy. Posudek posudkové komise je tak dostatečně přesvědčivý a úplný, aby mohl být
stěžejním podkladem pro rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[17] V replice stěžovatel uvedl, že poslední sociální šetření u něj proběhlo v roce 2014.
Servírovat jídlo nemůže, neboť s berlemi to nelze zvládnout. Automobil, který řídí, má speciálně
upravený s ohledem na svůj zdravotní stav. Městskou hromadnou dopravou se v Praze nelze
na invalidním vozíku přepravovat. Pomocná pracovnice mu chystá jídlo, pomáhá s oblékáním,
obouváním a koupáním. Nemá bezbariérový byt, ačkoliv o něj žádal. Jeho zdravotní stav
se zhoršuje, ne zlepšuje. Proto požádal Nejvyšší správní soud o přeřazení ze stupně I (lehká
závislost) do stupně II (středně těžká závislost).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a neshledal kasační
stížnost důvodnou.
[19] Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Podle §8
odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci
jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II
(středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není
schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost),
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm
nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních
životních potřeb a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.
[20] V §9 odst. 1 zákona o sociálních službách je uveden seznam hodnocených základních
životních potřeb: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání,
f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče
o domácnost. Jejich podrobnější vymezení uvádí příloha č. 1 k vyhlášce Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 505/2006 Sb. (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“).
[21] Schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti
se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby. Za neschopnost
zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje
úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů
a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní
potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického
prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu (§1 odst. 4 vyhlášky
č. 505/2006 Sb.).
[22] Při rozhodování o stupni závislosti osoby vychází úřad práce ze zdravotního stavu osoby
doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeby osoby,
popř. z výsledku funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.
Ze stejných kritérií vychází při vydávání svého posudku i posudková komise. Při soudním
přezkumu rozhodnutí o žádosti o příspěvek na péči neposuzuje soud sám věcnou správnost
posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti, nýbrž hodnotí, zda závěry posudku
vycházejí z dosaženého stavu vědeckého poznání, jsou opřeny o řádně zjištěné a pro věc
relevantní skutečnosti a jsou prosty iracionality či chyb v úsudku. Posudek posudkové komise
soud hodnotí jako každý jiný důkaz, avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá
tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti
nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými
by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený
na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě
odůvodnila (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 57/2009 – 53, nebo ze dne 16. 12. 2014, č. j. 6 Ads 83/2014 - 80).
[23] Nejvyšší správní soud se v první řadě neztotožnil s názorem stěžovatele, že rozsudek
městského soudu je nepřezkoumatelný. Ač je odůvodnění rozsudku městského soudu poměrně
stručné, naplňuje podmínky stanovené judikaturou zdejšího soudu pro přezkum rozhodnutí
ve věci příspěvku na péči (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 3 Ads 8/2013 - 29).
[24] Stěžovatel ve své žalobě namítal pouze to, že žalovaný použil v odůvodnění rozhodnutí
neplatná ustanovení citovaných obecně platných předpisů a že žádá výplatu příspěvku na péči
v nejvyšší možné míře, neboť je imobilní, upoutaný na vozík a trvale potřebuje pomoc druhé
osoby. S oběma námitkami se městský soud vypořádal, a to především v bodech [16] a [17].
[25] Městský soud přesně popsal, ze kterých podkladů zdravotní posudek posudkové komise
vychází - nález žalobcova ošetřujícího lékaře, nálezy z lékařských zpráv doložených při jednání
posudkové komise, výsledky sociálního šetření (provedeného dne 21. 2. 2017, tedy ne v roce
2014, jak uvádí stěžovatel) i zjištění potřeb stěžovatele a výsledky vlastního šetření posudkové
komise (bod 7 napadeného rozsudku) a k jakým závěrům komise dospěla. Tyto závěry krajský
soud zhodnotil s ohledem na obsah podkladů (vyjádřený v bodech 6 – 8 napadeného rozsudku)
jako úplné, přesvědčivé a objektivní. S uvedeným hodnocením zdejší soud plně souhlasí. Není
tedy pravdou, že městský soud vzal při svém rozhodování v potaz pouze samotné posudky
posudkové lékařky a posudkové komise.
[26] Co se týče námitek ohledně činnosti posudkové komise, ani těmto Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Posudková komise uvedla jasně na straně 2 svého posudku ze dne 9. 10. 2017 (který
je součástí spisu žalovaného), z jakých podkladů při zpracování posudku vycházela, mimo jiné
právě z nálezu ošetřujícího lékaře MUDr. K. Zhodnotila fyzické omezení i počínající deformační
spondylozu stěžovatele, přičemž uzavřela, že limitace při pohybu v exteriéru byla zohledněna
v nezvládané životní potřebě mobilita. K pohybu v interiéru uvedla, že stěžovatel využívá oporu
holí a nábytku, a je tedy zachovaná schopnost použít pomůcky a facilitátory. Výslovně pak
konstatovala, že s ohledem na zachovalé duševní, tělesné a smyslové schopnosti (stěžovatel je
mimo jiné aktivní řidič - automobil má s upraveným nožním řízením a při vyšetření posudkovou
komisí byl schopen se pro dobrou svalovou sílu horních končetin přemístit z mechanického
vozíku na vyšetřovací lůžko) se nejedná v případě stěžovatele o závislost na pečující osobě při
manipulaci s oblečením, tělesné hygieně a výkonu fyziologické potřeby. Potřebu dopomoci
pečující osoby naopak shledala jako nezbytnou při zajištění společenského styku, výkonu
osobních aktivit a zajištění chodu domácnosti. Nad uvedené zdejší soud dodává, že skutečnost,
že platnost posudku posudkové komise (do 30. 9. 2021) byla stanovena s ohledem na očekávané
zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, nebyla a není pro posuzovanou věc relevantní.
[27] Nejvyšší správní soud nepovažuje za nesprávné ani závěry posudkové lékařky OSSZ
Znojmo. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že subjektivně tvrzené obtíže nemohou být samy o sobě
podkladem pro závěr o neschopnosti zvládat určitou životní potřebu ve smyslu §9 zákona
o sociálních službách. Kvalifikovaným důvodem pro pozbytí schopnosti zvládat základní
životní potřebu v přijatelném standardu může být jedině nepříznivý zdravotní stav
(srov. §9 odst. 5 zákona o sociálních službách), jehož posouzení je věcí odborně medicínskou,
nikoliv věcí subjektivní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015,
č. j. 8 Ads 104/2015 - 34). Určující skutečností je zdravotní stav a rozsah schopností stěžovatele,
tedy objektivně určená míra, v jaké je stěžovatel na cizí pomoc odkázán, nikoliv rozsah, v jakém
mu je tato pomoc k dispozici (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014,
č. j. 6 Ads 83/2014 - 80). Posudková lékařka jasně a srozumitelně popsala, obdobně jako
posudková komise, že stěžovatel nemá z medicínského hlediska zdravotní obtíže,
které by mu neumožňovaly zvládat stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu a výkon
fyziologické potřeby.
[28] Zvážení využití facilitátorů v přirozeném prostředí při posuzování zvládání základních
životních potřeb je v souladu s právní úpravou i judikaturou zdejšího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8 Ads 104/2015 – 34, na který odkazuje
stěžovatel). Posudková lékařka s ohledem na podklady o zdravotním stavu stěžovatele
konstatovala, že stěžovatel nemá objektivně problémy s horními končetinami, je orientován
v prostoru, vidí a i přes bolestivé defekty obou dolních končetin (i s uvedenou zhoršenou
hybností prstů dolních končetin a obou kotníků) se v jeho případě nejedná o ztrátu opěrné
funkce dolních končetin, těžkou parézu či plegii. Nejvyšší správní soud neshledává posudek
neúplným či nepřesvědčivým, pokud posudková lékařka dospěla s ohledem na výše uvedené
k závěru, že není medicínsky objektivní důvod, proč by stěžovatel neměl životní potřeby jako
oblékání a obouvání, stravování, tělesnou hygienu či výkon fyziologické potřeby zvládat
bez pomoci, případně s facilitátory jako madla u vany či WC, jak bylo zjištěno při sociálním
šetření. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že stěžovatel může subjektivně pociťovat,
že s jinými potřebami než s mobilitou, osobními aktivitami a péčí o domácnost potřebuje pomoc
jiné osoby. Nicméně jak bylo uvedeno výše, při posuzování zvládání základních životních potřeb
je podstatné medicínské posouzení a odůvodnění, proč by měl posuzovaný danou aktivitu
zvládat. Uvedené požadavky má Nejvyšší správní soud za splněné.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[30] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[31] Výroky o náhradě nákladů řízení se opírají o §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Podle odst. 1,
(n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný,
přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Podle odst. 2 však (u)stanovení odstavce 1 neplatí,
mělo-li by být právo přiznáno správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v
hmotné nouzi a sociální péče. Projednávaná věc je věcí sociální péče, neboť předmětem sporu je výše
příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách, proto žalovaná nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, ačkoli byla procesně zcela úspěšná. Toto právo nemá
ani procesně neúspěšný stěžovatel.
[32] Ustanovenému zástupci advokátovi JUDr. Mgr. Slavomíru Hrinkovi, bylo třeba přiznat
odměnu za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10 s. ř. s.). Zástupci
náleží odměna za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání
ve věci) v částce 2 x 1000 Kč [§9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a paušální náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 2600 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu