ECLI:CZ:NSS:2021:2.AFS.106.2021:64
sp. zn. 2 Afs 106/2021 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Českomoravská olejářská
komanditní společnost, se sídlem Horní Vltavice 116, Horní Vltavice, zastoupená
Censitio, s.r.o., se sídlem Ratajova 1113/8, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2018,
č. j. 31586/18/5300-22441-701848, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2021, č. j. 57 Af 8/2020 – 261, o návrhu
žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne
22. 3. 2021, č. j. 57 Af 8/2020 – 261 (dále jen „napadený rozsudek“), zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 7. 2018, č. j. 31586/18/5300-22441-701848 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), kterým byly dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období červen 2010, červenec 2010, září 2010, říjen 2010, listopad 2010, prosinec 2010,
leden 2011, únor 2011, březen 2011, duben 2011, květen 2011, červen 2011, červenec 2011,
srpen 2011, září 2011, říjen 2011, listopad 2011, prosinec 2011, leden 2012, únor 2012,
březen 2012, duben 2012, květen 2012, červen 2012, červenec 2012, srpen 2012, září 2012,
říjen 2012, listopad 2012, prosinec 2012, leden 2013, únor 2013, březen 2013 a duben 2013
změněny v údajích o doměřené dani a sděleném penále, v ostatním zůstaly beze změny.
[2] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení
napadeného rozsudku. V průběhu řízení o kasační stížnosti podáním ze dne 26. 5. 2021 vznesl
návrh na přiznání odkladného účinku. Poukázal v něm na to, že v rámci insolvenčního řízení
dodavatele žalobkyně společnosti BRUTO, a.s. byla správcem daně přihlášena pohledávka
na základě poddlužnické žaloby ze dne 5. 9. 2014, č. j. 1742873/14/2209-25200-303504;
z usnesení soudu přitom vyplývá, že je pro správce daně deponována částka ve výši 11 562 031
Kč. Na základě napadeného rozsudku však došlo k tomu, že dodatečné platební výměry na DPH
pozbyly právní moci (neb došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného). Finanční
prostředky dříve započtené správcem daně na doměřenou DPH v celkové výši 20 922 218 Kč
by proto měly být vráceny žalobkyni. Stěžovatel je však přesvědčen, že v dané fázi řízení
by vrácení v minulosti získaného (resp. započteného) plnění mělo pro správce daně zcela zásadní
negativní dopad, neboť by se v případě konečného úspěchu na základě podané kasační stížnosti
podstatným způsobem zhoršilo jeho postavení v rámci poddlužnického sporu. Uvedl, že Nejvyšší
správní soud již v minulosti vyhověl návrhu na přiznání odkladného účinku právě na základě
hrozící ztráty procesního postavení žalovaného správního orgánu v řízeních o poddlužnických
žalobách, v rámci nařízených exekucí na majetek dlužníka, případně v insolvenčních
či likvidačních řízeních. Vyplacení inkasovaných prostředků by dle stěžovatele bylo nevratným
krokem, v němž lze pro něj spatřovat vážnou újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Žalobkyně
o uhrazené finanční prostředky nebude nijak zkrácena, neboť v případě zamítnutí podané kasační
stížnosti jí budou bez dalšího vráceny. Podotýká, že mu nejsou známy skutečnosti, na základě
kterých by přiznáním odkladného účinku v dané věci došlo k ohrožení práv třetích osob
či k rozporu s veřejným zájmem. Má za to, že kasační stížnost byla v daném případě podána
důvodně. Připomíná, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí byla toliko procesní
pochybení, nikoliv samotné hmotněprávní posouzení věci. Přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti zároveň není v rozporu s důležitým veřejným zájmem; naopak jeho nepřiznáním
by důležitý veřejný zájem na výběru daní byl porušen, neboť správce daně by již nemohl výběr
této daně v důsledku zániku původních závazků žalobkyně zajistit. Stěžovatel odkázal na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 3 Afs 201/2019 – 61, a ze dne 29. 6. 2020,
č. j. 8 Afs 15/2020 – 63.
[3] Žalobkyně ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvádí,
že z přihlášky správce daně do konkursního řízení společnosti BRUTO a.s. vyplývá, že přihlášená
pohledávka je hmotněprávně opřena o neoprávněně účtovanou DPH ze strany společnosti
BRUTO a.s. vůči žalobkyni. K tomu ovšem dodává, že tento důvod vydáním rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2016, č. j. 2 Afs 155/2016 – 70, odpadl, neboť soud
odmítl původní teorii daňových orgánů, že místo plnění bylo v zahraničí, a tudíž DPH byla
u těchto dodávek účtována neoprávněně. Upozorňuje na skutečnost, že částka 20 922 218 Kč
představuje přiznané, ale doposud nevyplacené úroky z neoprávněného jednání správce daně.
Není jí přitom zřejmé, jak by mohl správce daně vyplacením těchto úroků ztratit procesní
postavení ve sporu o bezdůvodné obohacení spočívajícím v neoprávněném účtování DPH
ze strany společnosti BRUTO a.s. Podle názoru žalobkyně ani v případě, že nebude odkladný
účinek kasační stížnosti přiznán, neztratí správce daně své postavení přihlášeného věřitele,
ale pouze dojde k tomu, že přihlášená pohledávka se stane nevykonatelnou. Z návrhu na přiznání
odkladného účinku dle ní rovněž není zřejmé, jakým způsobem by došlo ke vzniku vážné újmy
pro stěžovatele, resp. pro Českou republiku. Ten přitom otevřeně přiznává, že chce dosáhnout
toho, aby jí nebyly vyplaceny zadržované prostředky ve výši 20 922 218,53 Kč. K tomu žalobkyně
dodává, že zákonem č. 600/2020 Sb., o státním rozpočtu na rok 2021, byly schváleny příjmy
státního rozpočtu ve výši 1 488 336 029 790 Kč; zadržovaná částka tedy tvoří 0,0014 % příjmů
státu v roce 2021 a je tedy zjevné, že její vyplacení nemůže způsobit České republice žádnou
újmu, natož újmu vážnou. Naopak zadržováním úroků z neoprávněného jednání správce daně
je žalobkyni neustále způsobována újma spočívající v nemožnosti hradit právní služby
zastupování v odvolacím řízení a soudním řízení správním a nezbytné administrativní náklady,
jako např. vedení účetnictví, zpracování a podání daňového přiznání apod. Zdůrazňuje také,
že projednávaný případ je jeden z mnoha stovek či spíše tisíců sporů o odejmutí nároku
na odpočet daně na vstupu z důvodu údajné účasti na podvodu a zároveň připomíná, že žalovaný
již třikrát nedokázal v soudním řízení oprávněnost svého postupu vůči ní obhájit.
[4] Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný
účinek, soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití §73 odst. 2
až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze ve smyslu tohoto ustanovení tedy kasační stížnosti přiznat tehdy,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly
pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Odkladný účinek kasační stížnosti přitom představuje zcela výjimečný institut, kterým
se mění účinky pravomocného rozhodnutí, a jenž by měl být využíván pouze v situacích,
kde výkon rozhodnutí nebo jeho jiné následky mohou působit značné obtíže. Kasační stížnost,
jako mimořádný opravný prostředek, směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a do doby
rozhodnutí o kasační stížnosti je proto třeba na rozhodnutí krajského soudu pohlížet
jako na zákonné. Pouze v případě naplnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti je možno tuto zásadu narušit.
[6] Kromě formální podmínky, jíž je vznesení příslušného návrhu, je tedy pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: 1/ výkon nebo jiné právní
následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, 2/ újma musí být pro stěžovatele nepoměrně
větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 3/ přiznání
odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS).
Povinnost tvrdit a prokázat hrozbu újmy přitom tíží stěžovatele (viz usnesení NSS ze dne
29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze
hypotetická a bagatelní (srov. usnesení NSS ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 275/2017 - 20).
Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného je pak možné dle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu vázat toliko na výjimečné případy, kdy odložení účinků rozhodnutí
krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude
v konkrétním případě představovat onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného
účinku vznikne jiným osobám a která nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Nejvyšší
správní soud uvedl ve své judikatuře příkladmo případy, kdy může dojít k ohrožení důležitého
veřejného zájmu: vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního
průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem
zločinnému podniku (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, č. 1255/2007 Sb. NSS).
[7] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nejprve zkoumal, zda by stěžovateli
v tomto případě nepřiznáním odkladného účinku mohla vzniknout újma. Vzhledem k tomu,
že správní orgán nemá žádná veřejná subjektivní práva, která by mohla být ohrožena, bude
tvrzenou újmu zpravidla představovat ohrožení důležitého veřejného zájmu. Újmou správního
orgánu přitom nebude ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, jako např. toliko zájmu
na obecném výběru daní (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 10 Ads 99/2014),
nýbrž ohrožení kvalifikované.
[8] V projednávané věci přitom Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatel
dostatečně konkrétně a určitě netvrdí (natož prokazuje), jaká závažná a reálná újma
mu (resp. veřejnému zájmu) hrozí. Byť ve svém návrhu obsáhle popisuje právní rámec
samotného institutu odkladného účinku a jím se zabývající judikaturu zdejšího soudu, stejně jako
okolnosti daného případu, konkrétní individuální argumentace pojednávající o tvrzené újmě
způsobené právními následky napadeného rozsudku je velmi lakonická a obecná. Stěžovatel
toliko uvádí, že vrácení započteného plnění by mělo pro správce daně zásadní negativní dopad,
neboť by se v případě konečného úspěchu ve věci výrazným způsobem zhoršilo jeho postavení
v rámci poddlužnického sporu; dále že by vyplacení předmětných finančních prostředků bylo
nevratným krokem. Taková argumentace je však ze strany stěžovatele zcela nedostatečná,
neboť nikterak blíže nezdůvodňuje ani jedno učiněné tvrzení; tedy přesně jakým způsobem
a v důsledku jaké skutečnosti či právního jednání by mělo dojít ke zhoršení procesního postavení
správce daně v poddlužnickém, resp. insolvenčním řízení, stejně jako proč považuje vyplacení
předmětných prostředků za nevratné.
[9] Stěžovatel sice ve svém podání poukazuje na dvě usnesení Nejvyššího správního soudu,
která považuje za rozhodnutí vydaná v obdobných věcech; tomu však nelze přisvědčit. V obou
odkazovaných případech totiž byl v insolvenci přímo sám daňový subjekt, jenž byl účastníkem
řízení o kasační stížnosti, jejíž odkladný účinek byl požadován. Usnesení NSS ze dne 15. 8. 2019,
č. j. 3 Afs 201/2019 – 61, se týkalo subjektu, vůči němuž bylo zahájeno insolvenční řízení,
byl zjištěn jeho úpadek, bylo rozhodnuto o jeho řešení reorganizací a nabyl již účinnosti
reorganizační plán; v usnesení NSS ze dne 29. 6. 2020, č. j. 8 Afs 15/2020 – 63, se pak taktéž
jednalo o daňový subjekt, u něj byl zjištěn úpadek a na jeho majetek prohlášen konkurs. V obou
případech přitom již uplynula lhůta pro přihlašování pohledávek do insolventního řízení, zároveň
by v nich byly správcem daně vracené finanční prostředky vypláceny do majetkové podstaty
dlužníka a sloužily by k uspokojení ostatních věřitelů daných subjektů. Podstatné na argumentaci
kasačního soudu při přiznávání odkladného účinku tehdy bylo, že „k zájmu na výběru daní přistupuje
další faktor v podobě hrozící nevratné ztráty postavení stěžovatele (správce daně) jakožto přihlášeného věřitele
v rámci daného insolvenčního řízení. (…) hrozba ztráty postavení přihlášeného věřitele a související újmy
spočívající ve vrácení do majetkové podstaty částky cca 34 milionů Kč, kterou stěžovatel dle jím předloženého
výpisu již vymohl, a kterou by v případě úspěchu kasační stížnosti již nemohl přihlásit. Na druhé misce
pomyslných vah se nachází zejm. zájem 20 přihlášených věřitelů (resp. osoby zúčastněné na řízení i žalobkyně)
na tom, aby z dané částky mohly být uspokojeny přihlášené pohledávky. Pokud Nejvyšší správní soud přizná
kasační stížnosti odkladný účinek, bude to v případě následného vydání zamítavého rozsudku znamenat pouze to,
že žalovaný vyplatí již vymožené finanční prostředky do majetkové podstaty s určitou časovou prodlevou.“
(srov. usnesení NSS ze dne 29. 6. 2020, č. j. 8 Afs 15/2020 – 63). V nyní posuzované věci se však
o takovouto situaci vůbec nejedná. Žalobkyně sama není v insolvenci, tudíž finanční prostředky,
jež jí mají být stěžovatelem vyplaceny (tj. úrok z neoprávněného jednání správce daně vyčíslený
rozhodnutím stěžovatele ze dne 6. 9. 2018, č. j. 39251/18/5100-41453-712277, dříve započtený
na daňovou povinnost doměřenou platebními výměry, jež po zásahu krajského soudu napadeným
rozsudkem pozbyly právní moci), se nestanou součástí majetkové podstaty dlužníka v rámci
insolvenčního řízení, a tedy nebudou automaticky přerozděleny k uspokojení jejích věřitelů.
Stejně tak v této situaci není relevantní argument, že v případě konečného úspěchu ve věci
již stěžovatel nebude moci svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit, neboť žádné
takové řízení s žalobkyní neprobíhá. Tvrzení, že vyplacení předmětných finančních prostředků
žalobkyni je nevratným krokem, je přitom ryze spekulativní, neboť stěžovatel nemůže mít
postaveno najisto (z ničeho automaticky neplyne), že v případě opakovaného pravomocného
doměření příslušné daňové povinnosti nebude možné tyto finanční prostředky daňovými orgány
znovu vymoci, příp. zajistit. Nutno také přisvědčit žalobkyni v tom, že stěžovatel svou
argumentací nečiní tento případ výjimečným oproti velké řadě jiných, v nichž mají být taktéž
daňovým subjektům před pravomocným skončením řízení vyplaceny doposud finančními orgány
držené prostředky.
[10] Pokud jde dále o stěžovatelem poukazovaný poddlužnický spor, pak Nejvyšší správní
soud konstatuje, že nepovažuje za zjevné, že by právní následky napadeného rozhodnutí
krajského soudu postavení správce daně v něm zhoršily, jak zcela obecně bez jakékoli
konkretizace tohoto důsledku tvrdí. Finanční úřad pro Jihočeský kraj přihlásil přihláškou
podanou dne 16. 12. 2015 pohledávku z titulu neuhrazené daňové povinnosti vykonatelné
na základě exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky, která je vedena Městským
soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 23122/2015 jako pohledávka č. 6; dle usnesení téhož
soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. MSPH 77 INS 23122/2015-B-50, je na tuto aktuálně spornou
pohledávku deponována částka ve výši 11 562 031 Kč, která má být věřiteli Finančnímu úřadu
pro Jihočeský kraj vyplacena až po jejím zjištění postupem podle §307 odst. 4 insolvenčního
zákona. Zároveň se přitom vede u Městského soudu v Praze incidenční řízení ve věci žaloby
insolvenčního správce dlužníka společnosti BRUTO a.s. domáhající se určení, že správce daně
vůbec nemá za tímto dlužníkem předmětnou spornou pohledávku. Pro posuzovaný návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je přitom rozhodné, že usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. MSPH 177 ICm 803/2016 – 100, bylo rozhodnuto, že toto
řízení o popření pohledávky „se přerušuje do pravomocného skončení řízení před Odvolacím finančním
ředitelstvím“. Jelikož v této věci (po zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného krajským soudem)
stále neexistuje pravomocné rozhodnutí a řízení tedy není skončeno, nadále trvají důvody
pro přerušení předmětného incidenčního řízení, a tudíž stěžovateli, resp. Finančnímu úřadu
pro Jihočeský kraj, nehrozí v rámci insolvenčního řízení žádná újma.
[11] Nejvyšší správní soud tedy v této věci neshledal naplnění ani první podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tj. že výkon nebo jiné právní následky
napadeného rozsudku musejí pro stěžovatele znamenat závažnou újmu, resp. v případě správního
orgánu být závažným ohrožením veřejného zájmu. Podotýká přitom, že stěžovatel toto
ani dostatečně konkrétně a plausibilně netvrdil, což předznamenalo celé posouzení návrhu
ze strany soudu. Jelikož všechny výše vyjmenované podmínky pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti musí být splněny současně, pak i nesplnění jediné z těchto podmínek znamená
bez dalšího nedůvodnost návrhu. Nejvyšší správní soud proto odkladný účinek kasační stížnosti
nepřiznal. Závěrem je třeba poznamenat, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku,
ani jeho důvody, žádným způsobem nepředznamenávají vyznění následného rozhodnutí ve věci
samé, tj. důvodnost kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu