ECLI:CZ:NSS:2021:2.AFS.341.2019:35
sp. zn. 2 Afs 341/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Lenky Bahýľové v právní věci žalobkyně: Stavitelství Pecka s.r.o.,
se sídlem Holečkova 789/49, Praha 5, zastoupená Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem
se sídlem náměstí Václava Hanky 828, Dvůr Králové nad Labem, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 8. 2017, č. j. 34557/17/5300-22443-701226, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 3 Af 33/2017 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně, jako stěžovatelka, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti shora označenému rozhodnutí
žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) a rozhodnuto o nákladech řízení.
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání a potvrzen napadený
platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne
14. 7. 2016, č. j. 5592519/16/2005-52521-208371 (dále jen „platební výměr“), na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období listopad 2015, jímž byl stěžovatelce vyměřen nadměrný odpočet
daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 83 953 Kč.
[3] Stěžovatelka, jejímž hlavním předmětem podnikatelské činnosti byly specializované
stavební práce, uplatnila ve svém daňovém přiznání k DPH za předmětné zdaňovací období
nadměrný odpočet ve výši 2 532 455 Kč. Tento nadměrný odpočet nárokovala v převážné míře
v souvislosti s nákupem tří luxusních automobilů, a sice Ferrari 458 ITALIA (dále jen „Ferrari“),
Audi R8 (dále jen „Audi“) a Mercedes-Benz S350 (dále jen „Mercedes“), přičemž jejich pořízení
osvědčovala daňovými doklady:
- č. 20150075 ze dne 10. 11. 2015 od společnosti IBSS s.r.o. (dále jen „IBSS“),
s předmětem plnění dodání vozu Ferrari za cenu celkem 6 655 000 Kč vč. DPH, datum
uskutečnění zdanitelného plnění (dále jen „DUZP“) 10. 11. 2015 a splatností
do 13. 11. 2015,
- č. 150100172 ze dne 13. 11. 2015 od společnosti LuxusCars T&T s.r.o. (dále jen „LC“)
za dodání vozu Mercedes za cenu celkem 3 890 000 Kč vč. DPH, s DUZP 13. 11. 2015
a splatností do 20. 11. 2015,
- č. 19/15 ze dne 23. 10. 2015 od P. H. (dále jen „P. H.“), s předmětem plnění dodání
vozu Audi za cenu celkem 3 562 000 Kč vč. DPH, s DUZP 23. 10. 2015 a splatností do
27. 10. 2015.
[4] Správce daně provedením postupu k odstranění pochybností dospěl k závěru,
že nákupem těchto luxusních vozidel se stěžovatelka účastnila tzv. karuselového podvodu, jehož
cílem bylo neoprávněně vylákat finanční prostředky v rámci nadměrných odpočtů DPH.
Z uplatněného nadměrného daňového odpočtu ve výši 2 532 455 Kč proto stěžovatelce odepřel
nárok na odpočet 2 448 502 Kč a vyměřil tak pouze nadměrný odpočet ve výši 83 953 Kč.
[5] Žalovaný v rozhodnutí o odvolání uvedl, že obchodní transakce se uskutečnily, plnění
byla stěžovatelce poskytnuta, avšak transakce zúčastněných subjektů nevykazují znaky
standardního obchodního vztahu.
[6] Ve vztahu ke zdanitelnému plnění týkajícího se vozu Ferrari žalovaný konstatoval
v identifikovaném obchodním řetězci (LC › IBSS › stěžovatelka) existenci chybějící daně
u společnosti LC, jež sice daňové přiznání za příslušné zdaňovací období podala a deklarovanou
daň uhradila, ale ani na výzvu správce daně nepředložila evidenci podle §100 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „ZDPH“); správce daně
tak nemohl ověřit správnost a úplnost jejího daňového přiznání. O existenci podvodu na DPH
svědčily i typické znaky řetězových obchodů, konkrétně že předmět plnění byl LC pořízen
ze zahraničí, absentovaly údaje o úplné úhradě plnění pořízeného ze zahraničí, prodejní cena
dalšímu článku řetězce byla o 25 % vyšší než cena pořizovací, nebylo možné ověřit údaje
v příslušném daňovém přiznání, LC (i IBSS) deklarovala nízkou daňovou povinnost při současné
deklaraci vysokých vstupů i výstupů, minimální lhůta splatnosti mezi LC a IBSS (7 dní) a IBSS
a stěžovatelkou (3 dny), část ceny byla hrazena v hotovosti, ačkoli na daňovém dokladu je údaj
„úhrada převodem“, hotovostní část úhrady je rozmělněna na vícero plateb v jednotlivostech
nepřevyšujících limit stanovený zákonem o omezení plateb v hotovosti (zákon č. 254/2004 Sb.,
o omezení plateb v hotovosti, pozn. NSS), absentuje smluvní dokumentace mezi LC a IBSS,
stejně jako mezi IBSS a stěžovatelkou, pořizovací cena u stěžovatelky je vyšší než cena, za kterou
lze předmět plnění pořídit u jiných prodejců, dále že se v obchodním řetězci vyskytují totožné
korporace jako v řetězcích identifikovaných v souvislosti s nákupem vozidel Audi a Mercedes
(korporace LC a IBSS jsou navíc zastupovány stejným subjektem) a konečně stěžovatelčini
dodavatelé mají v obchodním rejstříku zapsána sídla, která jsou sídly tzv. virtuálními.
[7] Ke zdanitelnému plnění pořízení vozu Mercedes žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl,
že i ve zdejším dodavatelsko-odběratelském řetězci Paradela Invest, s. r. o. (dále jen „Paradela“)
› LC › stěžovatelka, byla zjištěna existence tzv. chybějící daně, a sice u subjektu Paradela.
Ta sice podala daňové přiznání za příslušné zdaňovací období a deklarovala v něm téměř shodné
hodnoty na vstupu i na výstupu, s minimální daňovou povinností, tuto deklarovanou daňovou
povinnost však neuhradila. Na výzvu správce daně pak ani nepředložila listiny, jimiž by bylo
možno ověřit údaje, jež ve svém daňovém přiznání deklarovala. Za další skutečnosti, jež svědčí
o existenci podvodu na DPH, pak, obdobně jako v případě řetězce souvisejícího s pořízením
vozu Ferrari, označil nemožnost ověření údajů uvedených společností Paradela v jejím daňovém
přiznání, nízkou deklarovanou daňovou povinnost při současných vysokých vstupech
i výstupech, krátkou prodlevu mezi pořízením a přeprodejem vozidla, minimální dobu splatnosti
kupní ceny (14 dnů mezi Paradela a LC, 7 dnů mezi LC a stěžovatelkou), částečné hrazení kupní
ceny v několika hotovostních platbách nepřekračujících zákonný limit pro platby v hotovosti,
hrazení části kupní ceny v hotovosti přesto, že dle daňového dokladu měla být cena hrazena zcela
bankovním převodem, dále nepravdivý údaj na daňovém dokladu ze dne 13. 11. 2015 od LC
(podle něj měla být v době vydání dokladu již z kupní ceny uhrazena částka 1 361 500 Kč
a zbývalo tak uhradit 2 528 500 Kč, nicméně částka 1 361 500 Kč byla hrazena postupně
až po datu vydání předmětného daňového dokladu, nikoli předtím); žalovaný dále zdůraznil
absenci smluvní dokumentace mezi LC a stěžovatelkou, přičemž kupní smlouva mezi Paradela
a LC ze dne 12. 11. 2015 i protokol o předání ze dne 12. 11. 2015 vyhodnotil jako příliš obecné
a k tomu rozporuplné (chybí údaj o příslušenství, stavu tachometru, nesprávný údaj o způsobu
úhrady kupní ceny), pořizovací cena vozidla Mercedes u stěžovatelky je vyšší, než za jakou
je nabízeno u jiných prodejců, opětovně žalovaný poukázal na zapojení totožných subjektů
v předchozích článcích odběratelsko-dodavatelského řetězce, přičemž dodavatelé mají
v obchodním rejstříku zapsána sídla, která jsou ve skutečnosti sídly virtuálními.
[8] V případě zdanitelného plnění spočívajícího v pořízení vozu Audi žalovaný ve svém
rozhodnutí vyzdvihl, že postupné dodání automobilu bylo realizováno v řetězci Paradela › LC
› Trh Dopravy, s. r. o. (dále jen „Trh Dopravy“) › P. H. › stěžovatelka. Obdobně jako
v případě vozu Mercedes korporace Paradela podala daňové přiznání za příslušné zdaňovací
období a deklarovala v něm téměř shodné hodnoty na vstupu i na výstupu, s minimální daňovou
povinností, tuto deklarovanou daňovou povinnost však neuhradila. Navíc ani přes výzvu správce
daně nepředložila doklady, které by prokazovaly pořízení vozu. Žalovaný na existenci daňového
podvodu v tomto případě usuzoval také z toho, že Paradela se správcem daně nespolupracovala,
u LC nebylo možné ověřit údaje uvedené v daňovém přiznání za období, kdy mělo dojít
k pořízení a následnému prodeji vozu, přímý dodavatel stěžovatelky (P. H.) daňové přiznání
nejprve nepodal, nýbrž tak učinil až dodatečně (dva měsíce poté, co byl správcem daně vyzván
k předložení důkazních prostředků dokládajících pořízení a prodej vozu Audi), korporace
Paradela, LC, Trh Dopravy i P. H. deklarovali nízkou daňovou povinnost při současných
vysokých vstupech i výstupech, absentovala kupní smlouva mezi LC a Trhem Dopravy, stejně
jako mezi P. H. a stěžovatelkou, kupní smlouva mezi Paradela a LC ze dne 23. 9. 2015 i protokol
o předání z téhož dne jsou obecné a rozporuplné (chybí jakýkoli údaj o příslušenství vozidla, je
sjednána volnost úhrady, ačkoli je výslovně uvedeno, že celá kupní cena byla uhrazena kupujícím
v hotovosti nebo převodem na účet prodávajícího, a to dle předané faktury č. 20150017, což je
údaj nepravdivý, neboť dosud nebyla kupní cena uhrazena; nelogické ujednání, že vlastnické
právo přechází na kupujícího dnem podpisu smlouvy; v protokolu o předání je v kolonce „Číslo
TP“ uvedeno bez dalšího „není“, ačkoli LC správci daně na výzvu spolu s dalšími listinami
předložila listinu s číslem o registraci předmětného vozidla v Německu, a to již ke dni
12. 3. 2014), chybí technický průkaz i v situaci, kdy Paradela deklarovala LC v protokolu o
předání nájezd 9000 km, vůz byl mezi Paradela, LC a Trh Dopravy přeprodáván za stejnou cenu,
nadto cena, za kterou Trh dopravy prodal vůz P. H., byla vyšší, ačkoli stoupl počet najetých km,
dále P. H. přeprodal vůz za cenu shodnou s cenou pořizovací, nadto dodal vůz stěžovatelce
v době, kdy ještě nebyl jeho vlastníkem, neboť v kupní smlouvě mezi Trh Dopravy a P. H. bylo
sjednáno, že prodávající je vlastníkem vozu až do okamžiku úplného zaplacení kupní ceny; vůz
v rozmezí jednoho měsíce změnil svého vlastníka hned čtyřikrát, dohodnuty byly velmi krátké
doby splatnosti (14 dní v případě Paradela › LC a LC › Trh dopravy, 10 dní v případě Trh
Dopravy › P. H. , 4 dny mezi P. H. › stěžovatelka), část kupní ceny byla hrazena v hotovosti,
přestože podle daňových dokladů měla být zcela hrazena bankovním převodem, stěžovatelka
hradila hotovostní složku kupní ceny P. H. i za cenu opakujících se plateb tak, aby nedošlo
k překročení limitu stanoveného zákonem o omezení plateb v hotovosti, pořizovací cena u
stěžovatelky je vyšší než cena, za kterou lze vozidlo pořídit u jiných prodejců, v řetězci vystupují
totožné články jako v případech zbývajících dvou pořízených automobilů, korporace Paradela,
LC a Trh Dopravy mají v obchodním rejstříku zapsána sídla, která jsou sídly virtuálními, a nadto
P. H. jako dodavatel luxusních vozidel měl a má (přinejmenším v době vydání rozhodnutí
žalovaného, pozn. NSS) nefunkční webové stránky.
[9] Žalovaný rovněž přisvědčil správci daně v závěru, že zde byly objektivní okolnosti,
jež svědčily o stěžovatelčině vědomosti stran podvodného charakteru předmětných transakcí.
[10] V případě pořízení vozu Ferrari žalovaný poukázal na to, že stěžovatelka vůz pořídila
od subjektu, který se nikde jako prodejce luxusních vozidel neprezentuje (ani nemá webové
stránky). Stěžovatelka nevysvětlila, proč zvolila jako dodavatele právě IBSS, a proto žalovaný
vycházel z toho, že se pro ni jednalo o dodavatele dosud neznámého, což následně vyhodnotil
jako nezodpovědný přístup ze strany stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž měla a mohla vědět,
že se účastní podvodu, proto, že nebyla uzavřena písemná kupní smlouva a chyběly jakékoli jiné
listiny, které by dokumentovaly nabídku, poptávku, projevený zájem (např. ve formě
objednávky), místo a čas předání i osoby zúčastněné předání vozu (např. předávací protokol).
Absence smluvní dokumentace svědčí i o tom, že stěžovatelka nedbala případných potíží
při vzniku problému s předmětem plnění (odpovědnost prodávajícího za vady plnění). Navíc
cena, za kterou stěžovatelka předmětné vozidlo pořídila, vysoce převyšuje cenu, za kterou
je FERRARI 458 Italia obvykle prodáváno; vozidlo kupovala jako „ojeté“, jehož obvyklá cena
je přibližně 4 miliony Kč, přesto sjednala s prodávajícím kupní cenu ve výši 6 655 000 Kč
(při započtení nákladů úvěru, z jehož prostředků hradila stěžovatelka větší část této kupní ceny,
tak celkem vynaloží na koupi vozu částku 7 475 513 Kč). Stěžovatelka tedy tento vůz nepořídila
za cenu obvyklou. Žalovaný zmínil i způsob, jakým stěžovatelka hradila kupní cenu svému
dodavateli IBSS. Krom toho, že měla kupní cenu uhradit ve velmi krátké lhůtě tří dnů od data
uskutečnění zdanitelného plnění, hradila část kupní ceny v hotovosti, což nelze považovat
za transparentní způsob úhrady, zvlášť s ohledem na ostatní zjištěné okolnosti transakce
(dle daňového dokladu měla být kupní cena uhrazena plně bankovním převodem, s uvedením
konkrétního čísla účtu). Ve stěžovatelčin neprospěch hovoří i fakt, že stěžovatelka do takovýchto
nestandardních obchodních transakcí vstoupila opakovaně (tj. pokud jde o nákup výše
specifikovaných vozidel Mercedes a Audi).
[11] K vědomosti stěžovatelky o účasti na daňovém podvodu při pořízení vozu Mercedes
žalovaný uvedl, že tuto dovozuje v první řadě z toho, že ačkoli se stěžovatelčin dodavatel LC
prezentuje jako prodejce a nájemce luxusních vozidel se stovkami spokojených a vracejících
se zákazníků, nelze jím deklarovanou solidnost nijak prověřit, např. referencemi od jeho
zákazníků (na webových stránkách se žádné zákaznické reference nenacházejí); to mělo
u stěžovatelky vyvolat pochyby o solidnosti dodavatele. I v případě nákupu tohoto vozu nebyla
uzavřena smlouva v písemné formě a absentovaly jakékoli jiné listiny, které by dokumentovaly
nabídku, poptávku, projevený zájem, místo a čas předání i osoby zúčastněné předání. Podle
žalovaného to svědčí o stěžovatelčině neobezřetnosti, neboť patrně nedbala případného
budoucího uplatnění práv z vadného plnění. Rovněž cena, za kterou stěžovatelka vozidlo
pořídila, byla neobvykle vysoká – Mercedes pořídila jako ojetý za cenu 3 890 000 Kč (včetně
nákladů na úvěr celkem 4 446 412 Kč), ačkoli srovnatelná vozidla bývají obvykle prodávána
přibližně za 2,4 milionu Kč). Způsob hrazení kupní ceny svědčí i v případě pořízení vozidla
Mercedes o tom, že se stěžovatelka účastnila podvodu na DPH vědomě (i zde mělo být podle
daňového dokladu placeno bankovním převodem, avšak v rozporu s tím byla kupní cena
částečně hrazena hotovostně, přičemž splatnost byla nastavena v krátké, sedmidenní, době).
Žalovaný se rovněž pozastavil nad tím, že stěžovatelka akceptovala zjevně nepravdivý údaj
uvedený na daňovém dokladu č. 150100172 ze dne 13. 11. 2015 od LC; podle dokladu již měla
být údajně z kupní ceny uhrazena částka 1 361 500 Kč a mělo tedy zbývat doplatit 2 528 000 Kč.
Ve skutečnosti však stěžovatelka částku 1 361 500 Kč uhradila až šesti dílčími hotovostními
platbami provedenými v dnech 13., 14. a 16. 11. 2015 a 16., 17. a 18. 12. 2015. Žalovaný
stěžovatelce rovněž vytkl, že nešlo o jedinou podezřelou obchodní transakci, jíž byla účastna.
[12] Pokud jde o stěžovatelčinu vědomost o účasti na daňovém podvodu při koupi vozidla
Audi, dovozuje ji žalovaný, obdobně jako u předešlých dvou vozidel, z toho, že ačkoli se P. H.
prezentoval jako prodejce vozů na webových stránkách www.intercar.cz, nebylo z těchto stránek
možné zjistit nabídku vozů k prodeji, reference, ale ani „často kladené dotazy“ (tzv. „FAQ“).
Absence nabídky i referencí dle názoru žalovaného nesvědčí o záruce solidnosti obchodního
partnera, a nebylo mu proto zřejmé, z čeho stěžovatelka čerpala důvěru k volbě právě tohoto
dodavatele. Podobně jako u pořízení předešlých svou vozidel i zde absentovala písemná forma
kupní smlouvy a jakýchkoli jiných listin dokumentujících obsah kontraktačního procesu, což
žalovaný hodnotí jako projev stěžovatelčiny neobezřetnosti. Ani vozidlo Audi nepořídila
stěžovatelka za obvyklou cenu, která je u srovnatelného ojetého vozidla přibližně 2,5 milionu Kč;
stěžovatelka koupila takovéto vozidlo za cenu 3 562 000 Kč, přičemž celkově na jeho pořízení
(při započtení rozvržených splátek úvěru) měla vynaložit 4 922 396 Kč. Stěžovatelka také hradila
kupní cenu nestandardním způsobem, když navzdory formě platby specifikované v daňovém
dokladu (bankovním převodem) hradila část kupní ceny v hotovosti, nadto s velmi krátkou
lhůtou splatnosti (čtyři dny od data uskutečnění zdanitelného plnění). Žalovaný připomněl, že jde
o jednu ze tří podvodných obchodních transakcí, na jejichž účasti se měla stěžovatelka vyvarovat,
a tedy její neobezřetnost nebyla ojedinělá.
[13] Žalovaný proto konstatoval, že existovaly takové nestandardnosti, resp. indicie o riziku
zapojení do podvodného řetězce, které byly stěžovatelce známy a jež ve svém souhrnu tvoří
logický a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které
spolehlivě prokazují, že stěžovatelka věděla, či minimálně vědět mohla (měla alespoň nabýt
podezření), že se účastní řetězce zasaženého podvodem na DPH. Dále proto hodnotil,
zda stěžovatelka přijala veškerá opatření, která po ní mohou být s ohledem na konkrétní
okolnosti případu rozumně vyžadována k tomu, aby se nezapojila do daňového podvodu. Dospěl
k závěru, že stěžovatelka této své povinnosti nedostála. Zejména přitom vyzdvihl, že stěžovatelka
ve všech třech případech pořízení luxusního vozidla zcela rezignovala na posouzení
důvěryhodnosti zvolených dodavatelů a vstoupila do obchodního vztahu s jí neznámými
dodavateli, kteří se buďto navenek jako prodejci luxusních vozů vůbec neprezentovali, nebo
tak sice činili, ale jejich důvěryhodnost nebylo možné jednoduše ověřit. Měl za to,
že stěžovatelčiny pochybnosti měl vzbudit již fakt, že jí měly být dodány vozy za milionové částky
bez toho, aby byly kupní smlouvy uzavřeny v písemné formě či pořízeny předávací protokoly.
Žalovaný považuje za nelogické, aby se stěžovatelka jakožto podnikatelka takto vystavovala riziku
podstatného ztížení případného uplatňování práv z vadného plnění u dodavatelů těchto vozidel.
Stěžovatelka nebyla dostatečně opatrná, pokud souhlasila s tím, že bude kupní ceny hradit
částečně v hotovosti a přitom ve velmi krátkých lhůtách, aniž trvala na způsobu úhrady
uvedeném v daňovém dokladu (bankovním převodem). Žalovaný rovněž označil za nelogický
postup stěžovatelky, která si neporovnala ceny srovnatelných ojetých luxusních vozů u jiných
dodavatelů; ostatně pokud by tak bývala učinila, musela by najisto dospět k závěru, že původně
zamýšlené transakce budou více než nevýhodné. Z toho žalovaný vyvozuje, že stěžovatelka
(resp. její statutární zástupce) nejednala s péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Stěžovatelka tedy s ohledem na výše
uvedené nemohla být podle názoru žalovaného v dobré víře ohledně toho, že se zakoupením
předmětných vozidel neúčastní na daňovém podvodu.
[14] Městský soud shledal následnou stěžovatelčinu žalobu nedůvodnou. Ztotožnil
se s žalovaným v tom, že zde jsou objektivní okolnosti svědčící o stěžovatelčině vědomosti stran
podvodného charakteru obchodních transakcí. Stěžovatelka se rozhodla vstoupit do obchodního
odvětví, které pro ni bylo zcela nové a neznámé, a tudíž by z její strany bývala byla logická
zvýšená obezřetnost při výběru obchodních partnerů. Tuto ale neprojevila, neboť nedbala indicií,
jako jsou např. neaktuálnost nebo neúplnost webových stránek, nedostatečné reference
apod. Městský soud zopakoval, že uzavření obchodů ve všech třech případech nebylo provázeno
uzavřením kupní smlouvy v písemné formě, potažmo stěžovatelka ani nedoložila žádnou listinu,
která by dokumentovala uskutečněnou nabídku či poptávku nebo jí projevený zájem
o uskutečnění obchodní transakce ve formě objednávky, nedoložila místo ani čas předání či účast
konkrétních osob při předání vozidel, také nedoložila žádnou písemnost zaznamenávající stav
vozidla při předání či jiné okolnosti podstatné pro případné následné řešení podnikatelských
sporů. Ve všech třech případech se také odchýlila od způsobu úhrady kupní ceny, kterým měl
podle údajů na daňových dokladech být bankovní převod. Celková cena zakoupených vozidel
(včetně „ceny úvěrů“, tj. úroků) přitom značně převyšovala cenu obvyklou pro vozy srovnatelné
kvality a opotřebení; stěžovatelka navíc zcela rezignovala na provedení cenového srovnání
s jinými potenciálními dodavateli. Městský soud tak vyjádřil přesvědčení, že pokud
by tak stěžovatelka bývala učinila, musela by pojmout podezření o podvodném charakteru
obchodních nabídek. Žalovaný tak unesl důkazní břemeno ohledně prokázání stěžovatelčiny
vědomé účasti na daňovém podvodu, zatímco stěžovatelce se nepodařilo prokázat svou dobrou
víru a obezřetnost.
[15] Dále v odůvodnění napadeného rozsudku městský soud k žalobní námitce uvedl,
že o splnění formálních a hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH (§72
a 73 ZDPH) nebylo v posuzované věci sporu. K otázce, zda stěžovatelka učinila vše,
co po ní bylo lze v rámci prevence zapojení do daňového podvodu spravedlivě požadovat,
městský soud uvedl, že po formální stránce perfektní daňové doklady či neevidování
bezprostředního dodavatele stěžovatelky v registru nespolehlivých plátců či v registru
nespolehlivých osob, stejně tak deklarované prověření pořizovaných osobních aut v registru
evidovaných motorových vozidel pocházejících z trestné činnosti či technické průkazy vozidel
nemohou žádným způsobem vyvrátit shora zrekapitulované nestandardní okolnosti obchodování
v řetězci zatíženém neodvedením DPH. Z hlediska odepření nároku na odpočet DPH pro účast
daňového subjektu na daňovém podvodu označil městský soud za neopodstatněnou námitku,
jíž stěžovatelka poukazovala na to, že pořízené vozy pronajímá, generuje z toho zisk a užívá
je tedy ke své ekonomické činnosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[16] Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve obecně předeslala, že důvodem jejího podání
je nesprávné posouzení právní otázky městským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], stejně
jako procesní pochybení městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[17] Podle stěžovatelky městský soud pochybil tím, že svůj přípis ze dne 18. 10. 2017,
č. j. 3 Af 33/2017 – 31, nepřehledně strukturoval, což vedlo k tomu, že si stěžovatelka
nepovšimla zde stanovené lhůty k vyjádření případného nesouhlasu s rozhodnutím o věci samé
bez jednání (§51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). V prvních dvou odstavcích přípisu se nachází
poučení o možnosti uplatnění námitky podjatosti, přičemž až poslední odstavec dokumentu
bez jakéhokoli odsazení obsahuje výzvu dle §51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Stěžovatelka má za to,
že výzva měla být jednoznačná, tj. neměla být včleněna do neoznačené listiny budící dojem,
že se jedná o pouhé poučení účastníka o možnosti uplatnění námitky podjatosti soudců
nebo soudních osob. V důsledku tohoto pochybení městského soudu bylo rozhodnuto o věci
samé bez jednání, neboť žalovaný s takovým postupem souhlasil. Stěžovatelka se nicméně
domnívá, že odůvodnění napadeného rozsudku svědčí o tom, že absence jednání byla „ke škodě“
rozhodnutí.
[18] Stěžovatelka trvá na tom, že správní orgány i městský soud nepřípustně vyhodnotily
vylíčené skutkové okolnosti v její neprospěch. V mnoha aspektech poukazovala na judikaturu
Soudního dvora Evropské unie, což ale městský soud buďto nekomentoval, nebo jen stroze
uvedl, že rozhodnutí žalovaného není s odkazovanou judikaturou v rozporu.
[19] K věci samé stěžovatelka uvedla, že měla zájem vozidla zakoupit v „daném čase“,
což by v případě nabídek od jiných dodavatelů bývalo nebylo možné (proces by se protáhl
na několik měsíců). S tím souvisí další otázky ceny pořízených vozidel. Z ničeho nevyplývá,
jak správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelka mohla obdobná vozidla pořídit od jiných
dodavatelů levněji. Pořízená vozidla mají specifickou výbavu a volitelnou výbavu nad rámec
standardních vozů, čemuž smluvená a zaplacená kupní cena odpovídá. K poznámce městského
soudu, že vozidla nebyla vystavena v showroomu, konstatuje, že již ve správním řízení tvrdila,
že právě vozidlo Mercedes takto vystaveno bylo v Praze 4. Za nepravdivé označuje stěžovatelka
tvrzení, že nemá k dispozici kupní smlouvy na dotčená vozidla; pokud by bývala řádně uzavřené
kupní smlouvy neměla, nemohla by získat úvěry od renomovaných subjektů jako Autoleasing a. s.
či GE Money Leasing a. s. Veškeré podklady k tomu stěžovatelka doložila již ve správním řízení,
avšak správní orgány (ani městský soud) se s tímto nevypořádaly.
[20] Při prověřování svých dodavatelů stěžovatelka využila veřejně dostupných informací,
které si ověřila, přičemž neshledala žádnou okolnost, jež by u ní vzbudila podezření na podvodný
motiv transakcí. Dodavateli byly v době uzavření kupní smluv existující právnické osoby, které
v rejstříku podnikatelských subjektů neměly žádný záznam o nespolehlivosti jakožto plátci DPH;
jednaly za ně ve většině případů odpovídající statutární orgány, nikoli osoby, které by mohly být
označeny za tzv. bílé koně. Virtuální sídla dodavatelů ani částečná hrazení kupních cen
hotovostními platbami nejsou v rozporu s právními předpisy a nelze je klást stěžovatelce k tíži.
[21] Stěžovatelka všechny tři vozy dosud provozuje a tímto dosažený zisk řádně daní;
jí odvedená DPH tak prakticky odpovídá nyní nárokovanému (a správními orgány odepřenému)
odpočtu. Tento argument však zůstal správními orgány nepovšimnut a ani městský soud se s ním
žádným způsobem nevypořádal.
[22] Městský soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku parafrázoval právní závěry
podané v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech
C-354/03, C-355/03 a C-484/03, Optigen, podle kterého „nárok na odpočet daně nemůže být dotčen tím,
že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo
vědět nemůže“, tímto právním názorem se však v nynější věci neřídil. Správní orgány získaly některé
zásadní informace o subjektech a transakcích, které předcházely kupním smlouvám,
z neveřejných zdrojů sloužících výlučně potřebám orgánů finanční správy. Samy navíc připustily,
že si pro nedostatek součinnosti nemohly ověřit údaje deklarované v daňových přiznáních
některých subjektů figurujících na předchozích článcích identifikovaných transakčních řetězců;
pakliže toho nebyly schopny ony, nemohla tak samozřejmě učinit ani stěžovatelka.
Za nepřiměřený pak považuje stěžovatelka požadavek, podle kterého by si měla opatřovat kupní
smlouvy, na jejichž základě nabyli předmětná vozidla její dodavatelé.
[23] Závěrem stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 – 60, konkrétně na body 54, 55, 57, 58, 61, 62, 65, 69 a 70
předmětného rozsudku, s tím, že je považuje za aplikovatelné i na nyní projednávanou věc
a svědčí v její prospěch.
[24] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 12. 12. 2019. V podrobnostech
odkázal na své vyjádření k žalobě a odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž předeslal,
že se ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku, domnívá se, že městský
soud postupoval procesně správně, napadený rozsudek považuje za přezkoumatelný, zákonný
a věcně správný. Podotkl, že výzva městského soudu ke sdělení (ve lhůtě), zda stěžovatelka
nesouhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání, byla stěžovatelce řádně doručena a obsahovala
poučení o důsledcích marného uplynutí lhůty. Má za to, že městskému soudu nelze vyčítat,
nedočetla-li (advokátem zastoupená) stěžovatelka sdělení soudu v celkovém rozsahu cca 1 strany
textu až do samotného konce. Nepřisvědčuje stěžovatelce ani v rozsahu ostatních kasačních
námitek. Kupní smlouvy stěžovatelka ve správním řízení nepředložila, ačkoli k tomu byla
vyzvána. Skutečnosti, které správce daně a žalovaný zjistili z neveřejných zdrojů, nebyly
stěžovatelce kladeny k tíži. Stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 – 60, není s napadeným rozsudkem městského soudu
v rozporu. Stěžovatelčina tvrzení stran toho, že je v současné době řádnou plátkyní daně
z přidané hodnoty včetně zdanění plnění v podobě pronájmu pořízených luxusních vozidel,
označuje žalovaný za irelevantní. Krom toho skutečnost, že stěžovatelka použila předmětná
zdanitelná plnění ke své ekonomické činnosti, nebyla ve správním řízení ani následně městským
soudem v řízení o žalobě rozporována. Žalovaný tudíž považuje kasační stížnost na nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[25] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[26] Kasační stížnost není důvodná.
[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na opomenutí
či nevypořádání některých žalobních námitek ze strany městského soudu.
[28] Stěžovatelka v první řadě namítla, že městský soud nekomentoval nebo stroze odbyl
některé její odkazy na judikaturu SDEU. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává,
že se stěžovatelka omezila toliko na toto strohé konstatování, a proto v tomu přiměřené míře
obecnosti postačí konstatovat, že soud není povinen zakládat odůvodnění svého rozhodnutí
na podrobné oponentuře argumentů účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho
závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08). Této povinnosti městský soud v napadeném rozsudku plně dostál.
Stěžovatelčino přesvědčení stran toho, že byl městský soud příliš stručný při vypořádání
se s jí odkazovanou judikaturou, považuje Nejvyšší správní soud za ryze subjektivní, které
s ní však nesdílí. Je třeba mít na zřeteli, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
značně rozsáhle citoval podstatné pasáže relevantní judikatury SDEU (zejména v bodech 28, 30
a 32 rozsudku), přičemž právě z jejich kontextu je zřejmé, proč nepovažoval stěžovatelkou
odkazovanou judikaturu buďto za přiléhavou, nebo za rozpornou s právním názorem
žalovaného.
[29] Pokud stěžovatelka namítla, že zůstalo opomenuto její tvrzení, podle kterého
by bez písemných kupních smluv k jednotlivým automobilům bývala nemohla získat úvěry
k financování (převážné části) kupní ceny, hodnotí Nejvyšší správní soud tuto námitku jako
účelovou. Stěžovatelka byla správcem daně vyzvána k předložení (písemných) kupních smluv
k předmětným vozidlům, avšak této výzvě nevyhověla. Zamýšlí-li stěžovatelka nyní zpochybnit
skutkový závěr, že kupní smlouvy neuzavřela v písemné formě, pak není Nejvyššímu správnímu
soudu zřejmé, proč namísto toho nepředestřela plausibilní vysvětlení legitimního důvodu
nevyhovění výzvě správce daně k předložení smluvní dokumentace. Ve spojení s tím, že písemné
kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a jejími přímými dodavateli nebyly správci daně přes výslovné
výzvy předloženy ani těmito jejími dodavateli, je závěr správních orgánů a městského soudu
o ústní formě uzavřených kupních smluv zjevně opodstatněný. K meritu stěžovatelčiny námitky
je navíc třeba podoktnout, že jde o námitku ryze hypotetickou; pouhé tvrzení, že bez písemné
kupní smlouvy by leasingová společnost nebyla poskytla úvěr, rozhodně nelze považovat
za důkaz toho, že smlouvy byly v písemné formě uzavřeny. Stejně dobře by totiž bylo možné
naopak vyslovit hypotézu, že leasingovým společnostem postačovalo předložit písemné kupní
smlouvy na některém z předchozích článků identifikovaného obchodního řetězce s tím,
že na dalších článcích řetězce by už došlo pouze ke změně úvěrového dlužníka (písemné kupní
smlouvy mezi předchozími články obchodního řetězce se správci daně ostatně v řízení získat
podařilo). Nelze si rovněž nepovšimnout toho, že ačkoli stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí,
že má k dispozici „řádně uzavřené kupní smlouvy“, výslovně již neuvádí, že jí zmiňované kupní
smlouvy byly uzavřeny v písemné formě. Právě nedostatek písemné formy, nikoli neexistence
(nebo snad nikoli řádná existence) smluv, byla správními orgány stěžovatelce z hlediska její
neobezřetnosti vytýkána. Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že měla řádně uzavřené kupní smlouvy,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že správní orgány netvrdily opak,
a proto jde o tvrzení nepodstatné.
[30] Dále není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že by správní orgány a městský soud
nepřihlédly k její obraně založené na tvrzení, že pořízená luxusní vozidla dále pronajímá, tedy
používá ke své ekonomické činnosti, a zisky z toho plynoucí řádně daní. Tuto pouze vyhodnotily
jako nedůvodnou; Nejvyšší správní soud zde toliko pro úplnost podotýká, že se s jejich právním
názorem plně ztotožňuje. Stěžovatelka se zjevně snaží tímto tvrzením podpořit naplnění jedné
z podmínek uplatnění nároku na odpočet DPH, a sice že přijaté zdanitelné plnění musí být
použito k ekonomické činnosti příjemce zdanitelného plnění (§72 odst. 1 ZDPH); činí tak ovšem
nadbytečně, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí výslovně připustil, že formální i materiální
podmínky pro vznik nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (§72 a §73 ZDPH)
má za prokázané – důvodem pro odepření tohoto nároku byla stěžovatelčina vědomá účast
na daňovém podvodu (ta se přitom zpravidla zkoumá právě až v okamžiku, kdy správce daně
shledá podmínky vzniku nároku dle §72 a 73 ZDPH naplněnými). Patří se též podotknout,
že pro účely tohoto řízení, jehož předmětem je vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období listopad 2015, je nerozhodné, zda si stěžovatelka plní řádně daňové povinnosti související
s poskytováním zdanitelných plnění v jiných zdaňovacích obdobích.
[31] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že městský soud nepřehledně
strukturoval či označil svou výzvu podle §51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., v důsledku čehož
stěžovatelka nevědomky nevyužila lhůtu k vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím o věci samé
bez jednání. Tato námitka není důvodná. Nejvyšší správní soud důkladně prozkoumal výzvu
městského soudu ze dne 18. 10. 2017, č. j. 3 Af 33/2017 – 31. Přípis není formálně označen
žádným názvem, který by shrnoval (např. formou nadpisu) jeho obsah. V prvním odstavci
se stěžovatelka poučuje o možnosti vznést námitku podjatosti, o dostupnosti aktuálního znění
rozvrhu práce městského soudu a o označení soudního senátu, který má podle rozvrhu práce
v její věci rozhodnout. Na první odstavec textu pak navazuje odstavec druhý (bez proložení
prázdným řádkem), v němž soud přiblížil význam pojmu „vyloučení soudce pro podjatost“,
včetně poučení o tom, že z obdobných důvodů je vyloučena i jiná soudní osoba. V dalším
jde v zásadě o opsaný text §8 s. ř. s. V třetím odstavci, kterému jako jedinému předchází
proložení prázdného řádku (čímž je podle vnímání Nejvyššího správního soudu naprosto zřetelně
oddělen od předcházejícího textu), se nachází doslovný opis §51 odst. 1 s. ř. s., opatřený
zvýrazněním údaje o délce lhůty: „Soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou
týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě
poučen.“ Na to navazuje odstavec čtvrtý (již bez proložení prázdného řádku), s textem (zvýraznění
je původní): „Vyzývám Vás proto k zaslání vyjádření o tomto záměru soudu, a to ve lhůtě dvou týdnů
od doručení této písemnosti ke shora uvedené spisové značce. Pro tento případ specifikujte náklady řízení, jejichž
přiznání v návrhu rozsudečného výroku požadujete. Nebude-li v této lhůtě vyjádřen nesouhlas, platí, že souhlas byl
udělen (§51 odst. 1 s. ř. s.).“ Nejvyšší správní soud takto strukturovaný a formulovaný přípis
v žádném případě neshledává nepřehledným či matoucím. Městský soud poučení o možnosti
rozhodnout o věci samé bez nařízení i výzvu k vyjádření naprosto zřetelně oddělil
od předchozího textu (týkajícího se námitky podjatosti) proložením prázdného řádku mezi
druhým a třetím odstavcem, navíc označil údaj o délce lhůty k vyjádření tučně, a to hned dvakrát.
Jestliže si tedy stěžovatelka výzvy dle §51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. v předmětném přípisu
nepovšimla, nelze to podle názoru Nejvyššího správního soudu připisovat způsobu, jakým byl
přípis koncipován a graficky rozvržen, nýbrž stěžovatelčině nepozornosti při seznamování
se s jeho obsahem.
[32] Pokud jde o kasační námitky směřující k meritu věci, tedy nejobecněji řečeno k otázce,
zda byl stěžovatelce nárok na odpočet DPH za pořízení předmětných tří luxusních vozů
z důvodu vědomé účasti na daňovém podvodu odepřen oprávněně, předesílá Nejvyšší správní
soud, že nejen z žalobní, ale i z kasační argumentace je patrné stěžovatelčino setrvalé
nepochopení či nereflektování judikatorně ustálené konstrukce těchto typových případů.
Stěžovatelka totiž nerozlišuje na jedné straně množinu skutkových zjištění (objektivních
okolností), jimiž se prokazuje existence podvodu na DPH, a množinu objektivních okolností
svědčících o vědomosti daňového subjektu o účasti na daňovém podvodu na straně druhé.
Z tohoto nepochopení pak zjevně vychází např. její nedůvodná námitka, poukazující na rozsudek
SDEU ve věci Optigen; v nyní posuzované věci žalovaný výslovně a zcela zřetelně rozlišil mezi
objektivními okolnostmi, kterými prokazoval naplnění definičních znaků podvodu na DPH
(a které v tomto ohledu nekladl stěžovatelce k tíži z hlediska její dobré víry o nezapojení
se do podvodu, neboť se ani nezabýval tím, jestli o nich mohla a měla vědět), a okolnostmi,
o kterých stěžovatelka věděla (nebo měla vědět) a ze kterých měla pojmout podezření
o podvodném charakteru obchodních transakcí. Stěžovatelka ani nekonkretizuje, kterou
okolnost, zjištěnou z neveřejných informačních zdrojů, jí správce daně či žalovaný kladl k tíži; její
námitka zůstává v této rovině příliš obecná. Nejvyšší správní soud tudíž konstatuje, že není
pravda, že by se krajský soud (resp. žalovaný) neřídil požadavkem nepřičítat daňovému subjektu
k tíži skutečnosti, o kterých nevěděl a vědět nemohl. Pokud stěžovatelka zmiňuje, že sám
žalovaný připustil nemožnost ověření údajů z daňových přiznání některých subdodavatelů
(plynoucí z jejich nesoučinnosti), pak Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tímto žalovaný pouze
odůvodňoval svůj závěr o naplnění jednoho z definičních znaků podvodu na DPH, kterým
je existence tzv. „chybějící daně“; není zde žádná souvislost se stěžovatelčinou obezřetností
a dobrou vírou v neúčastenství na daňovém podvodu. Ze spisu nevyplývá, že by po stěžovatelce
bylo ze strany správních orgánů požadováno, aby si opatřila kupní smlouvy, jimiž bylo vlastnictví
předmětných luxusních vozidel převáděno mezi předcházejícími články identifikovaných
obchodních řetězců.
[33] Stěžovatelčin blíže nerozvedený odkaz na jednotlivé body odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 – 60, může Nejvyšší správní
soud komentovat jedině tak, že žalovaný v nynější věci ve svém rozhodnutí tzv. „vědomostní
test“ náležitě popsal (a contrario odst. 54 citovaného rozsudku), nepřenesl na stěžovatelku důkazní
břemeno ohledně skutečností, které by měl prokazovat on sám (narozdíl od odst. 55 citovaného
rozsudku), postupoval v souladu s judikaturou předestřenou v odst. 57 a 58 citovaného rozsudku,
náležitě specifikoval, v čem podvod spočíval, řádně odůvodnil závěr o nedostatečnosti
stěžovatelkou přijatých preventivních opatření, nepožadoval po stěžovatelce zjišťování ani
prověřování předchozích vlastníků vozidel (článků obchodního řetězce) a stěžovatelka
neprokázala svou dobrou víru stran neúčasti na daňovém podvodu (odst. 70 citovaného
rozsudku).
[34] V další z kasačních námitek stěžovatelka sporovala závěr žalovaného o tom, že předmětná
vozidla nakoupila za cenu vyšší, než je jejich obvyklá cena. V žalobě přitom argumentovala
zejména tím, že vozidlo Ferrari mělo „speciální úpravu“, prodávající jí zprostředkovali „výhodné
úvěry“ a že rozmezí tzv. ceny obvyklé je značné, protože musí promítnout množství různých
proměnných jako např. nájezd, celkový vizuální stav vozidla, výbavu, úpravu, výkon a „další
vlastnosti“, které tato vozidla odlišují. Nyní v kasační stížnosti ale stěžovatelka v zásadě namítá,
že nakoupila-li vozidla za cenu vyšší, než je cena obvyklá, bylo to tím, že měla zájem tato vozidla
zakoupit v „daném čase“, tedy že nebyla ochotna vyhledávat nejvýhodnější nabídky v horizontu
např. šesti měsíců. Nejvyšší správní soud podotýká, že s tímto tvrzením přichází stěžovatelka
prvně až v kasační stížnosti; jeho podstatou je přitom vznesení dosud neuplatněné skutkové
okolnosti, která měla být v době uskutečnění zdanitelných plnění rozhodující pro její ochotu
pořídit vozidla za kupní ceny převyšující ceny obvyklé. Jedná se tedy o skutkovou novotu
ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s., ke které Nejvyšší správní soud nemůže přihlédnout.
[35] Pokud jde o způsob, jakým orgány finanční správy v této věci dospěly ke stanovení ceny
obvyklé (stěžovatelka jej označuje za nejasný), je tento bez potíží seznatelný z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného (srov. odst. [67] ve vztahu k Ferrari, odst. [66] k vozidlům Mercedes
a Audi). Ani tato kasační námitka tedy není důvodná. Nejvyšší správní soud podotýká,
že stěžovatelka ani neuváděla, v čem konkrétně by právě zakoupený vůz Ferrari měl být natolik
specifický, že by tím měla být opodstatněna nadsazená kupní cena.
[36] Není podmínkou, aby stěžovatelka nakonec skutečně pojala podezření,
že se připravovaným obchodem bude podílet na daňovém podvodu. Taktéž není nezbytné,
aby správce daně (resp. žalovaný) takovou okolnost prokázal. Správní orgány jsou totiž
v případech, jako je ten nynější, povinny (mimo jiné) prokázat alespoň, že zde nejpozději v době
před uskutečněním zdanitelného plnění existovaly objektivní okolnosti, které by u rozumně
obezřeného daňového subjektu musely takové podezření vyvolat a o kterých tento daňový
subjekt věděl nebo vědět mohl a (při dostatečné obezřetnosti) vědět měl. Stěžovatelčino tvrzení,
že veřejně dostupné informace o dodavatelích v ní nevzbudily žádné podezření, je tudíž
irelevantní, neboť i pokud by se toto tvrzení podařilo prokázat (což ostatně není stěžovatelčinou
povinností z hlediska rozložení důkazního břemene), stále zbývá fakt, že v ní zjištěné objektivní
okolnosti podezření vzbudit měly. To, že daňový subjekt nepojal podezření o podvodném
charakteru transakce, totiž nemusí být nutně důsledkem neexistence nebo nezjistitelnosti indicií
o podvodu, nýbrž může být zapříčiněno (a v tomto případě i bylo zapříčiněno) jeho
neobezřetností. Stěžovatelka koncipuje svou argumentaci s užitím strategie založené na izolaci
jednotlivých indicií a v tomto jejich osamocení je označuje za nedostatečné pro vyvolání
podezření o podvodu u rozumně obezřetného daňového subjektu. Takto ovšem nelze
přistupovat ke zjištění skutečného stavu věci, neboť všechna dílčí zjištění musí být hodnocena
nejen jednotlivě, ale také ve vzájemných souvislostech, jak správně upozornil i městský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, a proto nezbylo než ji zamítnout v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[38] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud přiměřeně
podle §60 odst. 1 s. ř. s. (na základě §120 téhož zákona). Ten odráží zásadu přiznání náhrady
nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi na úkor účastníka, jenž procesně úspěšný nebyl.
V nynějším řízení o kasační stížnosti byl procesně úspěšný žalovaný, kterému však (s ohledem
na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47), náleží pouze právo náhrady nákladů řízení, jež přesahují
běžný rámec jeho úřední činnosti. Jelikož z obsahu spisu není zřejmé, že by žalovanému takové
náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se mu náhrada
nákladů řízení nepřiznává. Procesně neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (srov. §60 odst. 1 s. ř. s. a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu