ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.181.2021:12
sp. zn. 2 As 181/2021 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalovanému: Město Tábor, se sídlem Žižkovo náměstí 2, Tábor, ve věci žaloby na ochranu
proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2021, č. j. 51 A 33/2021 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen
„krajský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v neposkytnutí
informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
[2] Krajský soud výrokem I. v záhlaví uvedeného usnesení nepřiznal žalobci osvobození
od soudních poplatků a výrokem II. neustanovil žalobci zástupce. Krajský soud uvedl,
že podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), lze osvobození od soudních poplatků přiznat jen výjimečně
ze zvlášť závažných důvodů. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že při zvažování,
zda osvobození přiznat, je třeba brát v úvahu, aby nedocházelo ke zneužívání institutu
osvobození. Žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal, jelikož je účastníkem mnoha
řízení týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím,
aniž by šlo o spory mající vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost,
ve které namítl, že se dlouhodobě zabývá legislativou veřejné správy a samosprávy, a proto
se domáhal soudní ochrany před nečinností žalovaného. Krajský soud mu však bezdůvodně
nepřiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce k ochraně jeho práv.
Rozhodovací činnost krajského soudu je nezákonná, diskriminační, porušuje principy právního
státu a je projevem despektu k vězněným osobám, zvláště těm se zdravotním postižením.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Stěžovatele v nynějším řízení netíží poplatková
povinnost, ani povinnost být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, jelikož podává
kasační stížnost proti procesnímu usnesení krajského soudu, kterým se nekončí řízení o žalobě
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb.
NSS).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Podle §36 odst. 3 s. ř. s.: „Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoli za řízení odejme, popř. i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují,
popř. neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“
[7] Již krajský soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, č. 2601/2012 Sb. NSS, podle kterého platí: „I když
účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36
odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které
účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství
sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem
účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných
podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí).“
[8] V dané věci se stěžovatel domáhá poskytnutí informací podle zákona o svobodném
přístupu k informacím ohledně činnosti žalovaného. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským
soudem, že ze stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků neplyne,
že by požadované informace měly jakýkoliv vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry.
Nadto je krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známo,
že stěžovatel vede množství „sporů“ týkajících se poskytování informací dle zákona
o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují před soudy (jen u Nejvyššího
správního soudu bylo do této chvíle vedeno přes 400 řízení o kasačních stížnostech
stěžovatele). Taková řízení má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní
možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod,
aby náklady na vedení těchto řízení za stěžovatele nesl stát formou osvobozování od soudních
poplatků.
[9] Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplnil základní předpoklad pro osvobození
od soudních poplatků, nemohl mu být pro řízení o žalobě ustanoven ani zástupce
(§35 odst. 10, věta první, s. ř. s.). V řízení o žalobě nadto není zastoupení advokátem povinné
(pro úplnost srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015,
č. j. 1 As 197/2015 - 19). Krajský soud tedy nepochybil ani v případě neustanovení zástupce
z řad advokátů.
[10] K návrhu stěžovatele na přikázání věci jinému senátu krajského soudu Nejvyšší správní
soud uvádí, že soudní řád správní (na rozdíl od občanského soudního řádu) v §9 umožňuje
přikázání věci toliko jinému soudu, nikoli jinému soudci, potažmo jinému senátu téhož soudu.
Z povahy věci proto Nejvyšší správní soud k tomuto návrhu přistoupil jako ke kasačnímu
důvodu, který lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. tvrzené zmatečnosti soudního
řízení, spočívající v tom, že v něm pro svou podjatost rozhodovali vyloučení soudci.
[11] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel spatřuje důvod podjatosti v procesním
postupu krajského soudu. Ten však podle §8 odst. 1, věty třetí, s. ř. s. nemůže být důvodem
k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 - 47, č. 283/2004 Sb. NSS). Tato argumentace tedy
není opodstatněná.
III. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud pro výše uvedené kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[13] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému v tomto řízení žádné
náklady nevznikly, jejich náhradu mu proto soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu