ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.207.2019:24
sp. zn. 2 As 207/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Lenky Bahýľové v právní věci žalobce: International Police
Federation o. s., se sídlem Sevřená 1302/8, Praha 4, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem,
advokátem, se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 26. 10. 2015, č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 9 A 261/2015 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. V yme zen í v ěc i
[1] Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 2. 2011,
č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV, byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 6. 1. 2010 o zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky
ve znění „INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ (dále jen „označení“) z důvodu,
že přihlašované označení nemá rozlišovací způsobilost podle §4 písm. b) zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“),
a že se žalobci, jako přihlašovateli ochranné známky, nepodařilo prokázat, že přihlašované
označení získalo před zápisem do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům
a službám stěžovatele rozlišovací způsobilost podle §5 zákona o ochranných známkách.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji
rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 8 A 85/2011 - 57, zamítl. Nejvyšší správní soud však
rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 As 42/2015 - 55, zrušil rozsudek městského soudu
i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného posouzení
distinktivity označení a nedostatečné modelace relevantního průměrného spotřebitele (vymezení,
kdo by byl typickým spotřebitelem užívajícím přihlašovanou ochrannou známku).
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 10. 2015, č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV (dále jen
„napadené rozhodnutí“), opět zamítl přihlášku označení.
[4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2019,
č. j. 9 A 261/2015 – 73 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu podanou žalobcem. Uvedl,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu v rozsudku č. j. 2 As 42/2015 - 55, který vymezil úvahy, které jsou nutné a které chyběly
v původním rozhodnutí žalovaného.
[5] Městský soud konstatoval, že rozlišovací způsobilost je jedna ze zásadních a stěžejních
podmínek, kterou ochranná známka musí splňovat. Rozlišovací způsobilost má takové označení,
které musí být svou formou a obsahem originální a musí individualizovat výrobky a služby
pocházející z určitého zdroje. Rozlišovací způsobilost se posuzuje s ohledem na vnímání
relevantní veřejnosti ve vztahu k nárokovaným výrobkům a službám. Obecná, popisná či široce
formulovaná označení přispívají k nedistinktivnosti označení výrobků či služeb. Co je však
rozhodující a podstatné, je to, že není relevantní, jestli přihlašovatel označení bude užívat podle
stanov, své vůle či představy, záměru jen pro některé služby a osoby a pro jiné je užívat nebude
(podstatné není subjektivní hodnocení, záměr a snaha přihlašovatele), ale to, zda označení obstojí
pro výrobky a služby zařazené ve třídách mezinárodního třídění výrobků a služeb, pro které
je toto označení přihlašováno. V dané věci je tedy relevantní posouzení přihlášeného označení
v jeho slovní skladbě ve spojení s tím, pro které služby a ve které třídě je určeno.
[6] Dle městského soudu žalovaný postupoval zcela v intencích návodu Nejvyššího
správního soudu a distinktivitu přihlašovaného označení posoudil i s ohledem na obsah služeb,
které mají být pod přihlašovaným označením uváděny na trh. Tyto úvahy již nejsou žádným
vybočením z mezí správního uvážení či dokonce projevem libovůle, ale jsou řádně a logicky
zdůvodněny a mají náležitou oporu ve správním spise, z něhož je zřejmá jak vizuální podoba
přihlašovaného označení, tak i to, že žalobce není mezinárodní organizací, která by sdružovala
policejní sbory různých zemí, a s výkonem státní (policejní) moci nemá nic společného.
U vymezené relevantní veřejnosti lze oprávněně očekávat takovou úroveň znalosti angličtiny,
aby byla schopna identifikovat význam slovních prvků přihlašovaných označení jako
„mezinárodní policejní federace“. Toto slovní spojení nemůže v průměrném spotřebiteli vzbudit
dojem příznačnosti pro služby v přihlášených třídách a nadto může vyvolat i mylný dojem,
že se jedná o název mezinárodní organizace sdružující policejní sbory či policejní složky různých
zemí, vykonávající v těchto zemích státní moc. Z důvodu existence různých organizací
a uskupení, jejichž náplní činnosti je mezinárodní spolupráce policejních sborů, nelze
předpokládat, že by relevantní veřejnost, a to i včetně řadových policistů, znala (veškeré) policejní
organizace spojené s veřejnou mocí. To platí zvláště u těch policistů ve výslužbě, kteří aktivní
službu nevykonávají již dlouhá léta a u nichž není možné vždy předpokládat, že se nadále aktivně
zajímají o vše, co se policie týká, zvláště pak na mezinárodní úrovni.
[7] Městský soud neshledal napadené rozhodnutí nezákonným ani v tom, že by žalovaný
pochybil při posouzení distinktivity přihlášeného označení z hlediska §5 zákona o ochranných
známkách. Podle tohoto ustanovení může být do rejstříku ochranných známek zapsáno i obecné
nebo obvyklé označení v případě, kdy nabylo rozlišovací způsobilost nikoliv jakýmkoliv,
ale určitým kvalifikovaným užíváním v obchodním styku. Užívání musí být provedeno takovým
způsobem, že relevantní veřejnost je v důsledku něho schopna označení odlišit od jiných a spojit
si je s přihlašovatelem. Je třeba, aby užívání splňovalo určité parametry, které vymezil Soudní
dvůr EU ve své judikatuře. Mezi tyto faktory patří zejména podíl na trhu, který ochranná známka
zaujímá, intenzita, geografické rozšíření a doba užívání této ochranné známky, výše investic
vynaložených podnikem na její propagaci, poměr zúčastněných kruhů, které identifikují výrobek
jako pocházející od určitého podniku díky ochranné známce, a prohlášení obchodních
a průmyslových komor nebo jiných profesních sdružení. Důkazní břemeno v tomto směru leží
na přihlašovateli. Žalobce takové kvalifikované užívání přihlašovaného označení v průběhu řízení
neprokázal, neboť předložené doklady ve většině každý sám a následně i ve svém souhrnu
neprokazují, že by přihlašované označení získalo užíváním v obchodním styku s relevantní
spotřebitelskou veřejností rozlišovací způsobilost. Tyto doklady nesplňují výše uvedený
požadavek na kvalifikované užívání přihlášeného označení v obchodním styku před podáním
přihlášky ochranné známky v takové míře, jak ji pojímá evropská judikatura.
[8] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku o porušení zásady legitimního očekávání,
byť se žalovaný s touto námitkou vypořádal zčásti obecně, nicméně přijatelně z hlediska zásady
individualizace posuzování jednotlivých případů vedle principiálních rozhodovacích postupů.
Uzavřel, že každé přihlašované označení je nutné posuzovat vždy přísně individuálně. Významný
vliv na výsledek mohou mít i drobné rozdíly. Zápis konkrétních označení do rejstříku ochranných
známek zpravidla nezakládá legitimní očekávání, že bude zapsáno i jiné označení, a to
ani v případě, že by takovéto označení bylo vytvořeno obdobným způsobem jako zapsaná
označení.
II. Kasační stížnost žalobce
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel opětovně namítal nesprávné posouzení otázky rozlišovací způsobilosti podle
§4 písm. b) zákona o ochranných známkách. Tvrdí, že žalovaný a následně i městský soud
nesprávně vymezily relevantního spotřebitele, žalovaný účelově vymezil jako subjekt pro srovnání
toliko „International Police Association“ (IPA) a vybočil z mezí správního uvážení.
[11] Stěžovatel taktéž nesouhlasí s posouzením získání rozlišovací způsobilosti přihlašovaného
označení podle §5 zákona o ochranných známkách. Tvrdí, že ačkoliv žalovaný přisvědčuje tomu,
že přihlašované označení může být shodné s názvem registrujícího subjektu, u valné většiny
důkazů konstatuje, že se označení zde vyskytuje toliko jako název stěžovatele, a tuto skutečnost
přičítá k jeho tíži. Přihlašované označení získá rozlišovací způsobilost mj. užíváním v obchodním
styku. I tou cestou, že se přihlašované označení vyskytuje na předložených fakturách, lze získat
rozlišovací způsobilost, neboť je šířeno a užíváno v obchodním styku. Dle stěžovatele slovní
ochranné známky jsou chráněny ve všech svých podobách, tedy i v grafickém znázornění
ve formě znaku s nápisem přihlašovaného označení, a i touto formou tak získalo rozlišovací
způsobilost.
[12] Stěžovatel dále namítal, že žalovaný nerespektoval zásadu legitimního očekávání dle §2
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť nepostupoval konstantně, když v jiných
obdobných věcech zaregistroval ochrannou známku obsahující slovo blízké pojmu tuzemského
nebo zahraničního státního orgánu. Příkladmo uvádí ochranné známky ve znění: „EUROPEAN
POLICE ASSOCIATION“, „INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION SERVO PER
AMIKECO“ nebo „INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION“ (dále jen
IPVA), které byly zapsány.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[17] Nepřezkoumatelností rozsudek zjevně netrpí, jelikož z něho je patrné, jaký skutkový stav
vzal městský soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech. Z další
argumentace v kasační stížnosti je patrné, že stěžovatel spíše nesouhlasí s právním posouzením
zaujatým městským soudem.
[18] Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 56/2008 – 170,
podrobně zabýval obecnými otázkami distinktivity. Ačkoliv byly tyto závěry vysloveny ve vztahu
k §2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, lze je v obecné
rovině aplikovat i v souzené věci. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uvedl,
že „[p]osouzení distinktivnosti označení „GOLF“ ve vztahu k výrobkům stěžovatele (…) není otázkou
skutkovou, ale otázkou právní.“ Dále konstatoval, že „[s]myslem ochranných známek je mimo jiné oslovit
relevantní okruh spotřebitelů tak, aby pomocí označení výrobek tzv. identifikovali s jeho původcem. Právě
stanovením zákonných podmínek zápisné způsobilosti zákon omezil „lákání spotřebitelů“ pomocí označení
požadavkem určité minimální míry rozlišovací způsobilosti, aby institut ochranných známek plnil svůj primární
identifikační účel v rámci konkurenční soutěže podnikatelů na relevantním trhu. Tento princip zdůrazňuje
i evropská judikatura, z níž vyplývá, že aby byla ochranná známka schopna plnit svoji základní roli v systému
nenarušené soutěže, o jejíž zavedení usiluje Smlouva o ES, musí poskytovat záruku, že všechny výrobky a služby,
které jsou touto známkou opatřeny, byly vyrobeny pod kontrolou jediného podniku odpovědného za jejich jakost
(viz rozsudek Soudního dvora ES ze dne 29. 9. 1998, Canon Kabushiki Kaisha v. Metro-Goldwyn-Mayer Inc.
„CANON“ (C 39/97, Recueil, s. I-5507), a dále ze dne 29. 4. 2004, Björnekulla Fruktindustrier
Aktiebolag v Pocordia Food Aktiebolag (C-371/02, Recueil, s. I-5791). Proto by značky a údaje, které mohou
sloužit pro určení vlastností zboží nebo služeb, pro které se žádá zápis, měly zůstat volně k dispozici všem
podnikatelům, aby mohly být použity při popisu stejných vlastností jejich vlastního zboží (viz citovaný rozsudek
Soudního dvora ES ve věci BIOMILD). Právě v kontextu výrobku a vnímání relevantní veřejnosti je nutné
posuzovat distinktivnost označení.“
[19] V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud v této souvislosti také upozornil
„na rozsudek Soudního dvora ES ze dne 20. 11. 2001, Procter & Gamble v. OHIM (C-383/99 P,
Recueil, s. I-6251), rozsudek Soudu prvního stupně ES ze dne 26. 11. 2003, HERON Robotunits v. OHIM
( T-222/02, Recueil, p. II 4995), rozsudek Soudu prvního stupně ES ze dne 20. 7. 2004, Lissotschenko
a Hentze v. OHIM (T-311/02, Sb. rozh. s. II 2957), z nichž vyplývá, že podle čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení
Rady (ES) 40/94 o ochranné známce Společenství (dále jen „nařízení (ES) 40/94“) se do rejstříku nezapíšou
„ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu
k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobků
nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností“. Označeními a údaji uvedenými v čl. 7 odst. 1 písm. c)
nařízení (ES) č. 40/94 (obsahově korespondující s čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 89/104/EHS) jsou taková
označení a údaje, které mohou při běžném užívání z hlediska cílové veřejnosti sloužit k označení výrobku
nebo služby, pro které je zápis požadován, buď přímo, nebo tím, že uvádějí jednu z jejich podstatných vlastností.
Z toho vyplývá, že aby se na označení vztahoval zákaz upravený v tomto článku, musí mít k dotčeným výrobkům
nebo službám dostatečně přímý a konkrétní vztah, takže může relevantní veřejnosti okamžitě a bez přemýšlení
poskytnout popis dotčených výrobků a služeb nebo některé z jejich vlastností. Nevyšší správní soud k tomu
poznamenává, že tyto rozsudky se sice týkají ochranné známky Společenství, avšak výklad pojmu distinktivnosti
ve vztahu k druhu, účelu či jiným vlastnostem výrobku a vnímání relevantní veřejnosti představuje rozumný
a přesvědčivý výklad dané problematiky, použitelný i pro obsahově obdobné právní instituty vnitrostátního práva
České republiky. Obdobně Soudní dvůr ES interpretoval čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 89/104/EHS
v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, Campina Melkunie BV v. Benelux – Markenbureau „BIOMILD“
(C 265/00, Recueil, s. I-1699), (dále jen „BIOMILD“), kdy výslovně hovořil o popisu vlastnosti výrobku.“
[20] I podle zákona o ochranných známkách je základním definičním znakem ochranné
známky její rozlišovací způsobilost. Ochranná známka musí být schopna individualizovat zboží
(službu), kterou označuje. Posouzení zápisné způsobilosti ochranné známky je komplexní
problém, který zahrnuje kombinaci objektivních a subjektivních prvků. Vždy je nutno vzít
v úvahu celkový dojem, jakým působí označení jako celek, s přihlédnutím k povaze zboží
či služeb a dalším relevantním faktorům.
[21] Obecně je podstatou zkoumání zápisné způsobilosti ochranné známky vyvolat schopnost
spotřebitele spojit si určité výrobky, resp. služby s jejich původcem. Jako ochranná známka
nemůže být zapsáno výlučně popisné označení, neboť toto postrádá rozlišovací způsobilost.
Označení, které nemá rozlišovací způsobilost, neumožňuje totiž spotřebiteli rozeznat výrobky
podle svého výběru. Rozlišovací způsobilost označení nutno posuzovat ve vztahu k výrobkům,
pro které je zamýšleno. U výlučně popisných označení se jedná o taková označení, která pro svůj
výlučný popisný charakter jsou nezpůsobilá k zápisu. Takovými jsou označení sestávající
z pouhých údajů o místě, času, způsobu výroby, druhu, vlastnosti, jakosti, množství a ceně
nebo určení výrobků (např. EXTRA-DRY, SELECTED).
[22] Na základě výše uvedeného a svých předchozích závěrů učiněných ve zrušujícím
rozsudku č. j. 2 As 42/2015 - 55 přezkoumal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
a napadené rozhodnutí v rozsahu přípustném s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. v jeho
ústavně konformní interpretaci (viz zejm. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
[23] V případě slovního spojení „INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ jde
na první pohled o označení pravděpodobně související s policií a s mezinárodním přesahem.
Nicméně argument, že spotřebitelé budou pod tímto názvem „očekávat služby související s činností
mezinárodního spolku sdružujícího policisty a osoby provádějící činnosti jim podobnou, který s ohledem
na skutečnost, že se jedná o mezinárodní spolek, bude poskytovat i služby zaměřené na organizování výletů
či zájezdů, aby tato spolupráce mohla vůbec probíhat“, již ani náznakem očividný a samozřejmý není,
neboť takové vnímání by bylo možno očekávat jen u těch spotřebitelů, kteří by s činností spolku
byli seznámeni. Ze slov tvořících ochrannou známku taký závěr rozhodně neplyne. Neplyne
z nich nic o právní a faktické podstatě entity, již označuje (slovo „federace“ se může týkat jak
mezinárodního sdružení spolků, tak i entity „mezistátní“ povahy, odvozené od samotných
policejních sborů). Stejně tak z nich neplyne nic o její činnosti (dobře představitelným předmětem
činnosti „Mezinárodní policejní federace“ může být široká škála aktivit, kupříkladu
od mezinárodní spolupráce policejních sborů přes zájmové sdružení policistů či policejních
veteránů až po sdružení fanoušků policejní práce). Jak vyplývá z citovaného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu a jak uvádí i sám žalovaný ve svém rozhodnutí, posouzení kritéria
popisnosti je vázáno na vnímání ochranné známky „průměrným spotřebitelem“. Nicméně
průměrný spotřebitel nemůže být jakousi všezahrnující entitou. Relevantní okruhy spotřebitelů
se pro různé druhy zboží a služeb nepochybně liší.
[24] Žalovaný se vymezením rozlišovací způsobilosti označení a okruhu průměrných
spotřebitelů pro nyní posuzovanou věc zabýval důkladně na str. 10 až 16 napadeného
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že i přes stěžovatelem
deklarovaný záměr užívat přihlašovaná označení jakožto ochranné známky pouze ve vztahu
ke svým členům, jimiž mají být údajně aktivní policisté či policisté ve výslužbě, by byl stěžovatel
oprávněn užívat tyto ochranné známky ve spojení se zapsanými službami vůči komukoliv. Služby
obecně a široce vymezené a výlučně nespecializované, uvedené v přihlášených třídách, bez ohledu
na menší rozsah zájmových služeb ve třídě 41 a 44, nemohou vyvolat příznačnost toliko
nebo převážně pro služby stěžovatele pod označením „INTERNATIONAL POLICE
FEDERATION“. V dané věci je pod pojmem průměrný spotřebitel nutné rozumět i běžnou
občanskou veřejnost, nikoliv pouze příslušníky policie v aktivní službě i ve výslužbě (a ani u nich
není vůbec jisté, zda by si bez obeznámení se s činností stěžovatele spojili předmětnou
ochrannou známku s tím, čím se stěžovatel zabývá). V současné době lze navíc u vymezené
relevantní veřejnosti oprávněně očekávat takovou úroveň znalosti angličtiny, aby byla schopna
identifikovat význam slovních prvků přihlašovaných označení jako „Mezinárodní policejní
federace“. Toto slovní spojení nemůže v průměrném spotřebiteli vzbudit dojem příznačnosti
pro služby v přihlášených třídách a nadto může vyvolat i v daném konkrétním případě mylný
dojem, že se jedná o název mezinárodní organizace sdružující policejní sbory či policejní složky
různých zemí, vykonávající v těchto zemích státní moc.
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení,
řádně vymezil okruh průměrných spotřebitelů a rozhodl v souladu s 4 písm. b) zákona
o ochranných známkách.
[26] Druhým důvodem pro nezapsání přihlašovaného označení bylo neunesení důkazního
břemene v případě získané rozlišovací způsobilosti podle §5 zákona o ochranných známkách.
Stěžovatel zpochybnil způsob hodnocení jím předložených důkazů jak správními orgány,
tak městským soudem.
[27] Dle stěžovatele určité označení získá rozlišovací způsobilost mj. svým užíváním
v obchodním styku. V případě, že se označení shoduje s názvem přihlašovatele, je pak nutno
uzavřít, že i touto cestou, kdy se označení vyskytuje na předložených fakturách, lze získat
rozlišovací způsobilost, neboť je takto označení šířeno a užíváno právě v obchodním styku.
[28] Podle §5 zákona o ochranných známkách označení uvedené v §4 písm. b) až d) může být
zapsáno do rejstříku, pokud přihlašovatel prokáže, že takové označení získalo před zápisem ochranné známky
do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům nebo službám přihlašovatele, pro které
je požadován jeho zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost.
[29] Ani tuto kasační námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Rozlišovací
způsobilost je jednou z obecných podmínek pro zápis ochranné známky do rejstříku [§4 písm. b)
zákona o ochranných známkách]. Pokud označení nemá inherentní rozlišovací způsobilost, může
být zapsáno na základě získání rozlišovací způsobilosti užíváním podle §5 zákona o ochranných
známkách. Aby označení získalo rozlišovací způsobilost užíváním, musejí zúčastněné kruhy
identifikovat výrobek nebo službu jako pocházející od určitého podniku díky užívání označení
jako ochranné známky (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 6. 2002, Philips, C-299/99, bod
64). Přehled kritérií pro posouzení získané rozlišovací způsobilosti podal Soudní dvůr např.
v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, Windsurfing Chiemsee, C-108/97 a C-109/97. Těmito kritérii jsou
např. podíl na trhu, intenzita, geografické rozšíření a doba užívání ochranné známky, výše investic
vynaložených podnikem na její propagaci, podíl spotřebitelů, kteří identifikují výrobky
nebo služby jako pocházející od určitého podniku díky ochranné známce, a prohlášení
obchodních a průmyslových komor nebo jiných profesních sdružení.
[30] Stěžovatel tak byl povinen prokázat, že významná část relevantní veřejnosti stěžovatele
zná a bez jakékoliv možnosti jeho záměny s jiným subjektem je schopna jej odlišit a ví, jaké
služby a komu poskytuje.
[31] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel předložil žalovanému různé doklady, kterými
se snažil prokázat získání rozlišovací způsobilosti dle §5 zákona o ochranných známkách. Jejich
důkazní význam je však nedostatečný. Zčásti jde o interní doklady či doklady týkající se vnitřní
činnosti či provozu stěžovatele, avšak nikoliv působící navenek vůči spotřebitelské veřejnosti
(doklady 2., 3., 8., 9., 11., 12., 13., 14., 16., 17., 18., 19., 20., 21., 22., 23.). Některé doklady vůbec
neobsahují předmětné označení INTERNATIONAL POLICE FEDERATION (doklady 2., 4.,
6., 8.). U jiných je přihlašované označení uvedeno vedle znaku IPVA (doklady 1., 7., 4., 10.)
nebo figuruje v názvu stěžovatele a ochrannou známkou je označení IPVA (doklady 1., 15.).
[32] Žalovaný ani městský soud proto nepochybili, pokud dospěli k závěru, že stěžovatel
předloženými dokumenty neprokázal, že došlo k takovému užívání označení, z něhož by bylo
možno dovodit získání rozlišovací způsobilosti označení „INTERNATIONAL POLICE
FEDERATION“ pro stěžovatele, resp. jím poskytované služby a zboží ve smyslu zákona
o ochranných známkách. Jak správně poukázal městský soud, uvedené závěry nebrání stěžovateli
v užívání označení, v případně jeho ochrany prostřednictvím institutu obchodní firmy.
[33] Co se týče údajného porušení zásady legitimního očekávání, z judikatury Nejvyššího
správního soudu (viz jeho rozsudek ze dne 29. 7. 2015, č. j. 9 As 22/2015 – 29, bod 43) plyne,
že „každé přihlašované označení je nutné posuzovat vždy přísně individuálně. Významný vliv na výsledek mohou
mít i drobné rozdíly. Zápis konkrétních označení do rejstříku ochranných známek zpravidla nezakládá legitimní
očekávání, že bude zapsáno i jiné označení (i pokud by takovéto označení bylo vytvořeno obdobným způsobem
jako zapsaná označení).“že každé přihlašované označení je třeba posuzovat přísně individuálně,
přičemž v oblasti ochranných známek mohou mít vliv na zápis do rejstříku ochranných
známek i drobné rozdíly. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 10 As 100/2014 - 120, se uvádí:
„[79] (…) posuzování podobnosti ochranných známek představuje odbornou činnost, jejíž výsledek je zpravidla
odvislý jednak - a to především – od posouzení celkového vyznění zapisovaných označení, jednak také
od posouzení jejich jednotlivých detailů. Městský soud (a ostatně i předseda žalovaného) v této souvislosti správně
uvedl, že „každé (námitkové) řízení je individuální a při rozhodování v něm hraje roli řada konkrétních
skutkových okolností daného případu, které musí být brány v úvahu, přičemž významnou roli mající vliv
na výsledek řízení mohou hrát i drobné rozdíly.“ Tato skutečnost je přitom pro hodnocení „obdobnosti“
jednotlivých známkoprávních případů klíčová.
[80] Uvedené sice neznamená, že by zápisný úřad svou rozhodovací činností v řízení o ochranných známkách
nemohl v jejích určitých aspektech vytvořit ustálenou správní praxi, tato se však z povahy věci (tj. skutkové
odlišnosti jednotlivých případů) zpravidla nemůže dotýkat otázek posuzování konkrétních napadených ochranných
známek (zde označení obsahujících slovní prvek „SKY“), nýbrž dopadá na ustálené postupy, jež k výslednému
posouzení vedou. I za této situace však musí soud, je-li v soudním řízení porušení dosavadní správní praxe
namítáno, vždy zkoumat to, zda případy, jež měly určitou správní praxi založit, jsou vůči posuzované věci
z hlediska pravidla založeného správní praxí typově podobné. Pokud tomu tak není, je porušení uvedené zásady
respektování správní praxe v obdobných vyjádřené v §2 odst. 4 správního řádu v zásadě vyloučeno.“
[34] V souladu s touto judikaturou nahlížel městský soud na žalobní tvrzení o porušení zásady
legitimního očekávání, přičemž, jak již bylo výše uvedeno, jejich nedůvodnost řádně odůvodnil
(viz str. 15 až 16 napadeného rozsudku městského soudu). Městský soud tedy řádně zdůvodnil,
z jakého důvodu nebylo možno v daném případě postupovat podobně jako v případě
stěžovatelem uvedených označení. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry plně ztotožňuje a jako
takové je přebírá. S ohledem na tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti lze dodat, že trefná
je i argumentace městského soudu ve vztahu k označení „INTERNATIONAL POLICE
VETERANS ASSOCIATION“. Z uvedeného označení (v překladu „mezinárodní asociace
policejních veteránů“) nevyplývá tak intenzivní propojení se státní mocí jako u přihlašovaných
označení, neboť je v něm uvedeno slovo „VETERANS“ (v překladu „veteráni“), tedy označení
pro bývalé členy policie, tj. osoby, které již nevykonávají státní moc. V přihlašovaných označeních
(„INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“) však žádné takové slovo uvedeno nebylo.
[35] Pokud pak stěžovatel poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2005, č. j. 3 As 50/2004 - 82, konstatuje zdejší soud, že ten byl vydán ve zcela odlišné
věci. Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek městského soudu, jímž byla zamítnuta správní žaloba
směřující proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, jímž byla účastníkovi řízení uložena
pokuta ve výši 750 000 Kč za porušení povinností uvedených v §12 odst. 2 zákona
č. 157/1998 Sb., neboť neoznačoval nádoby pro plyny propan-butan nebo zkapalněný ropný
plyn zákonným způsobem. Jednalo se tedy o rozsudek vztahující se ke zcela rozdílné
problematice. Z judikatury zdejšího soudu vztahující se k zápisu ochranných označení (viz výše
citovanou judikaturu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 9 As 22/2015 - 29) přitom vyplývá, že zápis konkrétních označení do rejstříku ochranných
známek zpravidla nezakládá legitimní očekávání, že bude zapsáno i jiné označení, a to ani
v případě, že by takovéto označení bylo vytvořeno obdobným způsobem jako dříve zapsaná
označení.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[37] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání; důvody pro jeho nařízení neshledal.
[38] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části
nákladů.
[39] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o ní. Žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení
o kasační stížnosti právo na náhradu nákladů řízení o ní měl, žádné takové náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu