ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.227.2020:39
sp. zn. 2 As 227/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Sylvy Šiškeové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ústecké šrouby, z. s., se sídlem
Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa
železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 2. 2018, č. j. MZP/2017/530/176, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 11 A 21/2020 - 57,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 11 A 21/2020 - 57,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2018, č. j. MZP/2017/530/176, se zru š u j e
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 18 600 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupkyně žalobce JUDr. Petry Humlíčkové, Ph.D., advokátky.
IV. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení
o žalobě ani o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Správa železnic, státní organizace (dříve Správa železniční dopravní cesty, státní
organizace, dále jen „osoba zúčastněná na řízení“) oznámila dne 6. 9. 2017 Agentuře ochrany
přírody a krajiny České republiky, regionálnímu pracovišti Správy chráněné krajinné oblasti České
středohoří (dále jen „orgán ochrany přírody“) záměr odstranit 57 dřevin a 1 760 m
2
zapojeného
porostu v ochranném pásmu dráhy u železniční trati v úseku V. B. – B. n. L. v blíže
specifikovaných katastrálních územích. Orgán ochrany přírody zahájil řízení ve věci pozastavení,
omezení či zákazu kácení dřevin rostoucích mimo les podle §8 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny. Následně požádal Drážní úřad – územní odbor Praha (dále jen
„drážní úřad“) o vydání závazného stanoviska a nařídil ohledání na místě za účelem posouzení
stavu dřevin.
[2] Drážní úřad v závazném stanovisku s vydáním rozhodnutí o pozastavení, omezení
či zákazu kácení dřevin ve vymezeném rozsahu nesouhlasil, neboť všechny dotčené dřeviny
rostly v obvodu dráhy v její těsné blízkosti. Z tohoto důvodu považoval vzrostlou zeleň
za nebezpečí pro dráhu a provoz na ní a ve smyslu §10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách,
za zjištěný zdroj ohrožení dráhy a zdroj rušení drážního provozu na ní.
[3] Vzhledem k závaznému stanovisku drážního úřadu považoval orgán ochrany přírody další
dokazování a posuzování věci v souladu se zásadou materiální pravdy za nadbytečné. S ohledem
na zásadu procesní ekonomie upustil od zajištění důkazu ohledáním na místě, ale provedl
zoologickou obhlídku vybraných dřevin, při níž nezjistil výskyt obecně ani zvláště chráněných
druhů živočichů ani hnízdění ptactva. Orgán ochrany přírody proto rozhodl, že se kácení dřevin
nepozastavuje, neomezuje ani nezakazuje. K odvolání žalobce požádal žalovaný Ministerstvo
dopravy (dále jen „ministerstvo“) o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska drážního úřadu.
Ministerstvo uvedlo, že důvody uvedené v závazném stanovisku považuje za relevantní
a dostatečné. Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí orgánu ochrany přírody potvrdil.
[4] Žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítl, že rozhodnutí orgánu ochrany
přírody vychází z nepřezkoumatelného závazného stanoviska drážního úřadu. Orgán ochrany
přírody pochybil, neboť nezjistil skutkový stav ani okolnosti důležité pro ochranu veřejného
zájmu na zachování dřevin nebo na ochraně zvláště chráněných druhů živočichů a nezahájil
dohodovací řízení. Žalovaný nevypořádal odvolací námitky a vycházel z nepřezkoumatelného
potvrzujícího závazného stanoviska ministerstva.
[5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu zamítl a uvedl, že orgán ochrany
přírody neměl jinou možnost než vydat rozhodnutí, jímž kácení nepozastavil, neomezil
ani nezakázal. V opačném případě by postupoval v rozporu s §8 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny. Soud nepřisvědčil ani námitce, že orgán ochrany přírody měl zahájit dohodovací
řízení a že nepostupoval v souladu s metodickou instrukcí žalovaného k aplikaci §8 a §9 zákona
o ochraně přírody a krajiny z roku 2017 (ročník 27, částka 11 věstníku Ministerstva životního
prostředí). Podle městského soudu s ohledem na specifika železniční dopravy a nebezpečí
vyplývající ze spadlého stromu pro bezpečnost na dráze může i zdravý strom představovat zdroj
ohrožení dráhy ve smyslu §10 zákona o dráhách. Poukázal také na novelizaci uvedeného
ustanovení zákona o dráhách a uzavřel, že v případě dřevin rostoucích v blízkosti dráhy není
nutné ve správních rozhodnutích jednotlivě prokazovat, že se jedná o nemocný strom či strom
rostoucí např. na nestabilním podloží. I zdravý strom totiž může představovat zdroj ohrožení
dráhy (např. v případě vichřice), nachází-li se v její těsné blízkosti.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na výše
zmíněnou metodickou instrukci žalovaného, z níž vyplývá, že orgán ochrany přírody
je i v oznamovacím režimu povinen vážit veřejný zájem na zachování dřeviny a veřejný zájem
na jejím pokácení. V posuzovaném případě drážní úřad nedal orgánu ochrany přírody vůbec
možnost posoudit zdravotní stav dřevin, neboť závazné stanovisko vydal 14 dnů před nařízeným
ohledáním na místě. Závazné stanovisko nepracuje se zdravotním stavem jednotlivých dřevin
a chybí v něm úvaha o pravděpodobnosti jejich pádu. Stěžovatel je proto považuje za věcně
nesprávné, nezákonné, nepřezkoumatelné a rozporné se zásadou legality. Ze závazného
stanoviska nevyplývá, jakým způsobem ohrožují dřeviny provozuschopnost dráhy nebo plynulou
a bezpečnou dopravu na dráze, což je jeho hlavním účelem. Přítomnost dřevin v blízkosti dráhy
je nezbytnou podmínkou pro postup v oznamovacím režimu kácení a sama o sobě není
důležitým důvodem ke kácení. V řízení pochybil i orgán ochrany přírody, který měl v souladu
s metodickou instrukcí zahájit dohodovací řízení.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že orgán ochrany přírody nejprve nařídil ohledání na místě, avšak
po obdržení závazného stanoviska ohledání bez dalšího zrušil a rozhodl ve věci samé. Podle
stěžovatele závazné stanovisko neměnilo nic na povinnosti správního orgánu zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, stejně jako na povinnosti zjišťovat okolnosti důležité
pro ochranu veřejného zájmu. Jinak řečeno, orgán ochrany přírody pochybil, pokud po obdržení
závazného stanoviska neprováděl další dokazování, v důsledku čehož nemohl vyhodnotit,
zda je nutné zahájit dohodovací řízení. Zákon o dráhách nesvěřuje drážnímu úřadu pravomoc
v oblasti ochrany dřevin. Logickým postupem by podle stěžovatele bylo, že by orgán ochrany
přírody zajistil posouzení zdravotního stavu dřevin a s jeho závěry seznámil drážní úřad. Drážní
úřad by následně vyhodnotil provozní bezpečnost a vydal závazné stanovisko. Drážní úřad neměl
věcnou působnost k posuzování otázek, na jejichž základě vydal závazné stanovisko.
[8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zdravé stromy mohou samy o sobě
představovat zdroj ohrožení dráhy. Možnost pádu stromu je odbornou otázkou, kterou je nutné
v každém konkrétním případě odborně posoudit. Nelze plošně tvrdit, že všechny stromy u tratí
představují ohrožení dráhy. Městský soud napadeným rozsudkem vyprazdňuje pravomoc orgánu
ochrany přírody, neboť jeho kompetence byla zúžena pouze na posouzení, zda strom roste
u dráhy. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel odkázal na novelizované znění §10 zákona
o dráhách, podle něhož nadále platí, že kácení podléhá ohlašovacímu režimu. Nově však může
kácení oznamovat namísto vlastníka pozemku, na němž se stromoví nebo jiné porosty nachází,
drážní úřad, doloží-li, že předtím nařídil odstranění dřevin jejich vlastníkovi.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že orgán ochrany přírody postupoval
v souladu s právními předpisy a nevyhodnotil stav dotčených dřevin a jejich ekologický význam
jako natolik zásadní, aby přistoupil k dohodovacímu řízení. Při místním ohledání (patrně myšlena
zoologická obhlídka, srov. bod [3] tohoto rozsudku, pozn. Nejvyššího správního soudu) byl
zjištěn skutkový stav, o němž neměl orgán ochrany přírody pochybnost.
[10] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že ze zákona
o dráhách vyplývá povinnost provozovatele dráhy odstranit dřeviny bez ohledu na jejich
zdravotní stav, ohrožují-li bezpečnost a zdraví osob na dráze. Není zákonnou povinností
drážního úřadu nejprve žádat o posouzení zdravotního stavu dřevin. Další dokazování
by postrádalo smysl, neboť podkladem pro rozhodnutí orgánu ochrany přírody je závazné
stanovisko drážního úřadu, který posuzuje nezbytnost kácení z hlediska bezpečnosti na dráze.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou a míří proti rozhodnutí,
proti kterému je kasační stížnost přípustná.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Podle §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny „povolení není třeba […] k odstraňování
dřevin za účelem zajištění provozuschopnosti železniční dráhy nebo zajištění plynulé a bezpečné drážní dopravy
na této dráze a z důvodů zdravotních, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Kácení z těchto důvodů musí
být oznámeno písemně nejméně 15 dnů předem orgánu ochrany přírody, který je může pozastavit, omezit nebo
zakázat, pokud odporuje požadavkům na ochranu dřevin; v případě odstraňování dřevin za účelem zajištění
provozuschopnosti železniční dráhy nebo zajištění plynulé a bezpečné drážní dopravy na této dráze tak může
učinit jen na základě závazného stanoviska drážního správního úřadu.“.
[14] Podle §56a zákona o dráhách „drážní správní úřad vydává závazné stanovisko v řízení
o pozastavení, omezení nebo zákazu kácení dřevin podle zákona o ochraně přírody a krajiny, jde-li o kácení
dřevin za účelem zajištění provozuschopnosti železniční dráhy nebo zajištění plynulé a bezpečné drážní dopravy
na této dráze. Pokud by pozastavením, omezením nebo zákazem kácení došlo k ohrožení tohoto účelu, vydá
drážní správní úřad nesouhlasné závazné stanovisko.“.
[15] Podle §10 odst. 3 zákona o dráhách, ve znění účinném od 15. 1. 2020, „provozovatel dráhy
má právo odstraňovat a oklešťovat stromoví a jiné porosty ohrožující bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy
anebo provozuschopnost dráhy v případě, kdy tak po předchozím upozornění provozovatele dráhy neučinil jejich
vlastník v přiměřené lhůtě a v rozsahu, které jsou stanoveny v tomto upozornění. Stromoví a jiné porosty, které
při svém pádu mohou zasáhnout do průjezdného průřezu dráhy, jsou stromovím ohrožujícím bezpečnost nebo
plynulost drážní dopravy nebo provozuschopnost dráhy.“.
[16] S účinností od 1. 4. 2017 byl zákonem č. 319/2016 Sb., kterým se mění zákon
č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, novelizován
mj. §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Novela zavedla potřebnost závazného
stanoviska drážního úřadu v případě odstraňování dřevin za účelem zajištění provozuschopnosti
železniční dráhy nebo zajištění plynulé a bezpečné dopravy na ní. Podle důvodové zprávy
k zákonu č. 319/2016 Sb. jde o „speciální postup pro odstraňování dřevin, které ohrožují bezpečnost
provozování dráhy a drážní dopravy, který zohlední jednak účel bezpečnosti provozu, jednak účel
ochrany přírody a krajiny (zvýraznění doplněno NSS). Navrhuje se tedy přesunout úpravu kácení
stromů, které by představovaly ohrožení provozuschopnosti dráhy, do oznamovacího režimu podle §8
odst. 2. Dále se ovšem navrhuje doplnit v tomto směru speciální úprava postavení drážního správního
úřadu v případě řízení o zákazu kácení, kdy drážní správní úřad bude vydávat závazné stanovisko, v němž bude
hodnotit nezbytnost kácení ve vztahu k bezpečnosti dráhy.“
[17] V nyní posuzované věci postupovaly správní orgány podle tzv. oznamovacího režimu
kácení podle §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, v němž má orgán ochrany přírody
možnost oznámené kácení pozastavit, omezit nebo zakázat, odporuje-li požadavkům na ochranu
dřevin. Tak může orgán ochrany přírody postupovat, pokud nejsou splněny podmínky
pro oznamovací režim nebo pokud veřejný zájem na zachování dřeviny převyšuje nad zájmem
na jejím pokácení. Jelikož podle §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vzniká
po 15 dnech od podání oznámení právo kácet, je třeba, aby před uplynutím této lhůty příslušný
orgán ochrany přírody zahájil řízení o pozastavení, omezení nebo zákazu kácení, je-li to z jeho
pohledu nezbytné (srov. aktualizovanou metodickou instrukci žalovaného k aplikaci
§8 a §9 zákona o ochraně přírody a krajiny z roku 2020, č. j. MZP/2020/130/87; dále jen
„aktualizovaná metodická instrukce žalovaného“).
[18] Městský soud založil své závěry na úvaze, že i zdravé stromy mohou samy o sobě
představovat zdroj ohrožení dráhy ve smyslu §10 zákona o dráhách. Jinak řečeno, samotná
skutečnost, že dřeviny rostou v blízkosti dráhy, podle soudu postačuje k jejich označení za zdroj
ohrožení dráhy. Dodal, že veřejný zájem na ochraně přírody by mohl převážit např. tehdy, pokud
by se jednalo o vzácné dřeviny nebo pokud by v důsledku kácení došlo k ohrožení chráněných
druhů živočichů.
[19] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že dřevinám náleží obecná druhová ochrana
před poškozováním a ničením, nevztahuje-li se na ně ochrana přísnější (kterou zákon přiznává
památným stromům a zvláště chráněným druhům) nebo ochrana podle zvláštních předpisů
(§7 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny).
[20] Městský soud ve své dřívější judikatuře dovodil povinnost správních orgánů zjišťovat
konkrétní okolnosti, z nichž vyplývá nebezpečí pádu stromu do kolejiště, například stáří či zdraví
stromu, morfologii terénu či stav podloží. Nelze proto bez dalšího tvrdit, že všechny (tedy
i zdravé) stromy představují pro dráhu nebezpečí, aniž by byly zjištěny výše uvedené okolnosti
o jejich stavu, z nichž nebezpečí vyplývá (srov. městským soudem citované rozsudky ze dne
30. 8. 2018, č. j. 11 A 25/2017 - 65, a ze dne 17. 4. 2019, č. j. 10 A 28/2017 - 61, od jejichž závěrů
se městský soud v nyní posuzované věci odchýlil). Postup správního orgánu spočívající v nařízení
odstranění všech stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy
železnice spadnout, je porušením zásady proporcionality a zásady materiální pravdy.
Nezkoumal-li totiž správní orgán stav stromů, nemohl předložit ani přesvědčivou argumentaci
na podporu jejich vykácení (srov. rozsudek č. j. 10 A 28/2017 - 61).
[21] Stejně tak v rozsudku ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 As 299/2019 - 42,
č. 3986/2020 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud posuzoval spor o uložení povinnosti vykácet
stromy rostoucí podél železniční dráhy, které by v případě pádu mohly ohrozit provoz na trati.
Dospěl přitom k závěru, že drážní úřad, resp. Ministerstvo dopravy, porušilo zásadu materiální
pravdy a zásadu přiměřenosti, nařídilo-li žalobci jako vlastníku pozemku přiléhajícímu k dráze
železnice odstranit všechny stromy, které svou výškou a umístěním mohou při pádu zasáhnout
do drážního tělesa, a to bez posouzení, zda jejich pád skutečně hrozí. Nařízení takové povinnosti
se může vztahovat pouze na stromy, u kterých riziko pádu vyplývá např. z posouzení jejich zdraví
nebo pevnosti kořenového systému. Tato hrozba tedy nesmí být čistě hypotetická (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č. j. 3 As 159/2018 - 81). V obou
citovaných případech se jednalo o postup podle §10 odst. 1 zákona o dráhách ve znění
do 31. 3. 2017, tj. o nařízení nezbytných opatření za účelem zabránění padání stromů, které
představovaly zdroj ohrožení dráhy a provozu na ní.
[22] Podle Nejvyššího správního soudu se výše uvedená judikaturní východiska s příchodem
stávající právní úpravy nestala zcela bezpředmětnými. Rovněž podle aktualizované metodické
instrukce žalovaného „přestože se uvedený rozsudek (č. j. 1 As 299/2019 - 42, pozn. Nejvyššího
správního soudu) vztahuje k právnímu stavu v době před nabytím účinnosti zákona č. 367/2019 Sb.,
vyjádřený právní názor lze aplikovat i na současnou právní úpravu. Z nového znění §10 zákona o drahách
vyplývá, že jsou v něm nyní podrobněji definovány dřeviny jako zdroj ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti drážní
dopravy nebo provozuschopnosti dráhy (jsou to ty, které rostou v tzv. dopadové vzdálenosti), nicméně nadále
je třeba v konkrétních případech posuzovat míru ohrožení podle skutkových okolností
a porovnávat veřejné zájmy (veřejný zájem na ochran ě zdraví a bezpečnosti cestujících
na straně jedné a vlastnická práva, jakož i práva na ochranu životního prostředí na straně
druhé)“ (zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud). Výklad zastávaný v nyní posuzované věci
městským soudem i správními orgány, podle něhož každý strom rostoucí v blízkosti dráhy
automaticky představuje ohrožení dráhy, nemá oporu v zákoně. Ustanovení §10 zákona
o dráhách ve znění ke dni napadeného rozhodnutí neobsahovalo odstavec 3, který se týká
stromoví ohrožujícího bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy nebo provozuschopnost dráhy.
Ani z jeho stávajícího znění však nelze dovodit úmysl zákonodárce umožnit kácení všech stromů
v okolí dráhy na základě jejich pouhé existence v blízkosti dráhy. Stejný závěr plyne také
z aktualizované metodické instrukce žalovaného.
[23] Podle aktualizované metodické instrukce žalovaného dále platí, že nová právní úprava
obsažená v §10 odst. 3 zákona o dráhách „sice prohlašuje stromoví a jiné porosty, které při svém pádu
mohou zasáhnout do průjezdného průřezu dráhy, za ohrožující bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy nebo
provozuschopnost dráhy, neznamená to však, že veškeré dřeviny nacházející se v dopadové
vzdálenosti od kolejiště mohou být provozovatelem dráhy bez dalšího pokáceny , nebo
že je dokonce novou právní úpravou stanovena provozovateli dráhy povinnost takové dřeviny pokácet. Při jejich
odstraňování tedy musí být v každém jednotlivém případě posuzována míra tohoto
ohrožení podle konkrétních skutkových okolností, tj. zda jde vzhledem ke konkrét nímu
stavu stromů a konkrétním poměrům lokality o ohrožení pouze hypotetické, nebo
předvídatelné. Tomuto výkladu kromě ústavního principu proporcionality (poměřovat míru ohrožení zájmu
na ochraně zdraví a bezpečnosti cestujících s mírou ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí) nasvědčuje
i skutečnost, že ani upravené znění §10 zákona o drahách nestanoví, že se v tzv. dopadové
vzdálenosti od dráhy dřeviny nacházet nesmějí , resp. že provozovatel dráhy, příp. vlastník
má povinnost je odstranit, a dále že připouští nejen odstraňování, ale i oklešťování stromoví (ořezy nevhodných
větví), a rovněž možnost, že provozovatel dráhy určí vlastníkovi dřevin rozsah zásahu (např. provedení redukčního
řezu snižujícího výšku stromu, provedení technických opatření k zabránění pádu dřevin – viz obdobná opatření
k zabránění padání kamenů apod.)“ (zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud).
[24] Platí, že při hodnocení potřebnosti kácení dřevin rostoucích v blízkosti železniční dráhy
musí správní orgány zohlednit jednak účel bezpečnosti provozu, jednak účel ochrany
přírody a krajiny a s nimi související veřejné zájmy. Nadále proto zůstává úkolem orgánu ochrany
přírody, aby náležitě zjistil skutkový stav a v souladu s požadavky na ochranu dřevin rozhodl,
zda je kácení dřevin potřeba pozastavit, omezit nebo zakázat. Povinnosti řádně zjistit skutkový
stav jej nezbavuje ani to, že konečné rozhodnutí přijímá na základě závazného stanoviska
drážního úřadu. Orgán ochrany přírody se nemůže zprostit povinnosti zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to ani s poukazem na zásadu procesní ekonomie. Zásada
materiální pravdy sice může být v některých případech korigována zásadou procesní ekonomie,
správní orgán tedy není v takových případech povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům
a provádět nadbytečné důkazy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014,
č. j. 7 As 111/2013 - 20). V posuzované věci však nebylo možné od původně nařízeného
ohledání na místě upustit s tvrzením o jeho nadbytečnosti, neboť ohledně stavu dřevin a z něj
případně plynoucího rizika jejich pádu nebylo provedeno vůbec žádné dokazování.
[25] Drážnímu úřadu v postavení dotčeného správního orgánu, který vydává závazné
stanovisko, náleží posouzení odborných otázek z oblasti bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy.
Není jeho úkolem hodnotit zdravotní stav stromů; požadavky na ochranu dřevin se zabývá orgán
ochrany přírody. Současně však drážní úřad nemůže posoudit odborné otázky v rozsahu
své působnosti, aniž by byl seznámen se skutečným stavem věci včetně stavu posuzovaných
dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Nelze proto souhlasit s tvrzením uvedeným v závazném
stanovisku, že „v daném případě ani význam kondice každého konkrétního stromu z hlediska ochrany přírody
pro zhodnocení, zda a do jaké míry může být nebezpečný pro dráhu, není relevantní“. Podle názoru drážního
úřadu v závazném stanovisku ohrožují specifikované dřeviny bezpečnost dráhy v případě jejich
pádu. Tuto hypotetickou možnost Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, avšak v souladu s výše
uvedeným je potřeba zjistit, nakolik je riziko pádu stromů a s tím souvisejícího ohrožení reálné,
a nikoliv bez dalšího přikročit ke kácení těchto dřevin.
[26] Odborné informace o konkrétním stavu stromů a konkrétní lokalitě drážnímu úřadu
před vydáním závazného stanoviska musí poskytnout orgán ochrany přírody (kromě místního
ohledání se nabízí např. zpracování znaleckého posudku z oblasti dendrologie nebo geologie).
Pouze tak může drážní úřad učinit kvalifikovaný závěr o tom, zda dřeviny představují skutečný
(tj. nikoliv pouze hypotetický) a předvídatelný zdroj ohrožení dráhy ve smyslu zákona o dráhách
a zda je nutné přikročit k jejich kácení. Drážní úřad není povinen ani oprávněn si sám posoudit
otázku stavu dřevin a pravděpodobnosti jejich pádu. Při posuzování dřevin jako zdroje možného
nebezpečí pro dráhu a provozu na ní je však povinen své úvahy založit na konkrétně zjištěném
skutkovém stavu, resp. na odborném posouzení stavu dřevin, které mu zprostředkuje orgán
ochrany přírody. Uvedené platí pochopitelně pouze tehdy, rozhodne-li se orgán ochrany přírody
zahájit řízení o pozastavení, omezení či zákazu kácení dřevin rostoucích mimo les podle §8
odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[27] V opačném případě drážní úřad své posouzení zatíží vadou nezákonnosti, jak se tomu
stalo i v nyní posuzované věci. Drážní úřad odůvodnění svého nesouhlasného závazného
stanoviska založil výlučně na skutečnosti, že dřeviny rostou v těsné blízkosti dráhy. Takové
zjednodušující posouzení ovšem není přípustné, jak vyplývá z výše citované judikatury
a aktualizované metodické instrukce žalovaného. Přestože tedy právní úprava po novelizaci klade
větší důraz na zajištění provozuschopnosti železniční dráhy a zajištění plynulé a bezpečné drážní
dopravy, nečiní tak s absolutní předností veřejného zájmu na ochraně zdraví a bezpečnosti
cestujících na úkor ochrany životního prostředí. Jinými slovy, nejedná se o paušální možnost
vykácet všechny dřeviny rostoucí v blízkosti dráhy z důvodu jejich pouhé existence na tomto
místě.
[28] Stejně tak je třeba přisvědčit argumentu stěžovatele, že novelizace §10 zákona o dráhách
neomezuje využití oznamovacího režimu podle §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Nově může provozovatel dráhy odstraňovat a oklešťovat stromoví a jiné porosty ohrožující
bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy anebo provozuschopnost dráhy, pokud
tak po předchozím upozornění provozovatele dráhy neučinil jejich vlastník v přiměřené lhůtě
a v rozsahu stanoveném tímto upozorněním. Jinak řečeno, jako součást oznámení o kácení dřevin
nadále není vyžadováno doložení vlastnického práva nebo uživatelského vztahu oznamovatele
k dotčeným pozemkům.
[29] V obecné rovině lze přisvědčit městskému soudu v tom, že orgán ochrany přírody
není povinen zahájit dohodovací řízení za účelem řešení rozporu s drážním úřadem.
Předpokladem zahájení dohodovacího řízení je rozpor mezi správním orgánem příslušným
k vydání rozhodnutí a dotčeným orgánem (za předpokladu, že nedošlo k smírnému odstranění
rozporu, který je v souladu se stejnojmennou zásadou upřednostňován). V posuzované věci
ovšem takový rozpor nenastal, neboť orgán ochrany přírody rozhodl na základě nezákonného
závazného stanoviska a k nápravě nedošlo ani v odvolacím řízení, a to ani v důsledku
„přezkumného“ závazného stanoviska Ministerstva dopravy.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
městského soudu zrušil. Jelikož již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení
rozhodnutí žalovaného a městský soud by nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí žalovaného
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, Nejvyšší správní soud za použití §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. současně zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4
s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v rušícím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[31] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[32] Náklady řízení o žalobě tvoří odměna advokátky ve výši 10 200 Kč za tři úkony právní
služby po 3100 Kč v podobě převzetí a přípravy zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky [§7,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a tři režijní paušály
po 300 Kč za tři úkony právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu.
[33] Náklady řízení o kasační stížnosti tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 5000 Kč a dále
odměna advokátky ve výši 3400 Kč za jeden úkon právní služby po 3100 Kč v podobě sepsání
kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a jeden
režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy náklady řízení
o kasační stížnosti činí 8400 Kč.
[34] Celková výše nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti činí 18 600 Kč. Žalovaný
je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v této výši k rukám jeho zástupkyně
JUDr. Petry Humlíčkové, Ph.D., advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[35] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. právo
na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud
uložil. Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, proto
rozhodl, že osoba zúčastněna na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu