ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.402.2020:48
sp. zn. 2 As 402/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: K. S., zastoupená
Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáš Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 1. 2019, č. j. KUZL-83976/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020, č. j. 33 A 13/2019 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ř i zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 1. 2019, č. j. KUZL-83976/2018 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno (v této věci již
druhé) rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod ze dne 15. 11. 2018,
č. j. OS-D/1402/17/18/On (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla žalobkyně
shledána vinnou ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. d), i) bod 2 a k) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v rozhodném znění (dále též „zákon
o silničním provozu“), kterých se měla dopustit tím, že dne 13. 4. 2017 kolem 8:30 hod. jako
řidička motorového vozidla zn. VW Caddy, X na místní komunikaci Dolní Valy v obci Uherský
Brod couvala v ulici s jednosměrným provozem ve směru k ulici U Fortny a poté se v prostoru
křižovatky s ulicí U Fortny u domu č. p. X při couvání plně nevěnovala řízení a nesledovala
situaci v provozu, v důsledku čehož narazila do stojícího motorového vozidla zn. VW Golf,
RZ X. Tuto dopravní nehodu neohlásila policii, přestože při ní byla způsobena škoda na majetku
třetí osoby, a z místa dopravní nehody odjela. Dále byla téhož dne kolem 9:20 hod. jako řidička
totožného motorového vozidla na pozemní komunikaci č. I/50 v „Buchlovských horách“
v místě u benzinové čerpací stanice kontrolována policejní hlídkou, kdy se na výzvu policisty
odmítla podrobit vyšetření ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyla ovlivněna alkoholem,
a na výzvu policisty nepředložila řidičský průkaz. Za spáchání uvedených přestupků jí byla
uložena pokuta ve výši 32 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu 16 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhala zrušení obou správních rozhodnutí a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Namítala, že dle předložených lékařských zpráv nebyla v době spáchání
přestupků příčetná; zároveň odmítla, že by měla ovládací schopnosti snížené v důsledku užití
návykové látky. Nesouhlasila s tím, že by při silniční kontrole jevila známky podnapilosti
a z jejího dechu byl cítit alkohol; pokud by byla pod vlivem alkoholu, nebyla by téhož dne přijata
na psychiatrickou léčebnu v Kroměříži. Popřela, že by úmyslně odmítla vyšetření ke zjištění
alkoholu v krvi, neboť si v den spáchání přestupků nebyla vědoma jakéhokoli svého jednání.
Tvrdila, že opakovaně dala souhlas k nahlédnutí do své lékařské dokumentace za účelem
vypracování znaleckého posudku. Zpochybňovala, že to byla ona, kdo při dopravní nehodě řídil
motorové vozidlo. Napadenému rozhodnutí také vytýkala, že se nezabývá přiměřeností uložené
sankce a nebyly posouzeny její majetkové poměry. Zdůraznila také potřebu zohlednění
společenské nebezpečnosti jejího jednání.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 33 A 13/2019 - 52 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Předeslal, že vzhledem k datu spáchání přestupků
(13. 4. 2017) a skutečnosti, že neshledal právní úpravu obsaženou v zákoně č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), pro žalobkyni
výhodnější, její odpovědnost se řídí dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném
znění. Pro věc relevantní je pak §16 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně
před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami
a o změně souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 379/2005 Sb.“), nikoli
§20 odst. 2 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek
(dále jen „zákon č. 65/2017 Sb.“). Z dikce napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný
na odpovědnost žalobkyně aplikoval (nový) přestupkový zákon a zákon č. 65/2017 Sb.; tento
postup dle soudu sice nebyl formálně správný, nicméně z materiálního hlediska se jednalo
o nevýznamný nedostatek právního hodnocení věci, protože závěry, ke kterým žalovaný dospěl,
by se nijak nelišily, kdyby aplikoval ustanovení právních předpisů účinných k datu spáchání
přestupků.
[4] Krajský soud nepřisvědčil tomu, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.
Ze správního spisu plyne, že žalobkyně se ke spáchání přestupků doznala při ústním jednání dne
26. 7. 2017; jí popsanému průběhu událostí odpovídají i policejní úřední záznamy. Její následné
tvrzení (učiněné během vyjádření se k podkladům rozhodnutí dne 10. 10. 2018), že si ze dne
spáchání přestupků nic nepamatuje, stejně jako teprve žalobní argument, že ráno v den dopravní
nehody jezdil autem také pan M. M., považoval soud s přihlédnutím k jednoznačnému vylíčení
skutkového děje ostatními osobami za účelové. Tomu nasvědčuje i to, že žalobkyně
ani v odvolání nenamítala nedostatečné prokázání osoby řidiče vozidla. Bez důvodných
pochybností tedy bylo dle soudu prokázáno, že v době spáchání dopravní nehody řídila vozidlo
žalobkyně.
[5] Úřední záznam Obvodního oddělení policie Morkovice-Slížany uvádí, že ze žalobkyně byl
silně cítit alkohol; na videozáznamu, který je součástí správního spisu, se žalobkyně na dotaz
policisty přiznává k tomu, že před jízdou požila alkohol (jedno pivo). Soud konstatoval,
že z žalobkyní doložených lékařských zpráv z Psychiatrické nemocnice v Kroměříži (kde byla
hospitalizována ve dnech 13. - 14. 4. 2017), stejně jako z potvrzení její praktické lékařky ze dne
14. 12. 2017 neplyne nic o nepřítomnosti alkoholu či jiné návykové látky v těle žalobkyně v době
spáchání přestupků; z nepřítomnosti návykových látek v těle žalobkyně v době hospitalizace
nelze usuzovat na jejich absenci také v době dopravní nehody. Žalobkyně se i přes opakovanou
výzvu odmítla podrobit jak dechové zkoušce, tak odbornému vyšetření na zjištění alkoholu
v krvi; z §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu ve spojení s §16 odst. 5 zákona
č. 379/2005 Sb. plyne, že se na ni bez ohledu na faktický stav hledí, jako by byla pod vlivem
alkoholu nebo jiné návykové látky. Soud pro nadbytečnost neprovedl žalobkyní navržené důkazy
(svědecké výpovědi obou jejích lékařů, listiny - Potvrzení o psychologické péči v období ledna
až června 2017 a Výstupní zprávu o hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži), neboť
by mohly vypovídat pouze o stavu žalobkyně v okamžiku hospitalizace či návštěvy lékařky.
[6] Žalobkyně dle krajského soudu neprokázala svou nepříčetnost v době spáchání
přestupků. Z videozáznamu jednoznačně plyne, že odpovídala na kladené otázky a byla schopná
posoudit jejich smysl; její reakce nenasvědčují tomu, že by v danou chvíli byla ve stavu
nepříčetnosti. Předložené lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice v Kroměříži neprokazují,
že by žalobkyně v době spáchání přestupků pro duševní poruchu nemohla rozpoznat
protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládat. Potvrzení její praktické lékařky ze dne
14. 12. 2017 je dle soudu možné brát pouze jako určitou indicii, že jednání žalobkyně mohlo být
ovlivněno jejím psychickým stavem; v žádném případě jej ovšem nelze považovat za důkaz,
že tomu tak skutečně bylo. Dané vyjádření je formulováno v podmiňovacím způsobu; hovoří
o pouhém rozrušení, které nemůže mít za následek vyloučení odpovědnosti za spáchaný
přestupek (soud odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2015,
č. j. 20 A 6/2014 - 155); nadto jej nevypracoval odborný lékař z oboru psychiatrie. Přestože
pro posouzení duševního stavu pachatele přestupku může postačovat lékařská zpráva odborného
lékaře z oboru psychiatrie, nelze dle soudu žalovanému vytýkat, že v případě pochybností
o duševním stavu žalobkyně v době spáchání přestupku (vyvolaných předloženými lékařskými
zprávami) požadoval znalecký posudek. Pro jeho vypracování je však potřeba, aby obviněný
poskytl souhlas s nahlédnutím do své zdravotnické dokumentace. Krajský soud nepřisvědčil
tvrzení žalobkyně, že tento souhlas poskytla; jeho údajné udělení při osobním jednání dne
18. 9. 2018 nemá oporu ve spisu. Žalobkyně ve svém vyjádření se k podkladům rozhodnutí dne
10. 10. 2018 neměla k obsahu spisu žádné námitky; nijak se nevyjádřila k tomu, že by ve spise
chyběl (údajně udělený) souhlas s nahlédnutím do zdravotnické dokumentace. Požadovaný
souhlas nepřipojila ani k odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Za situace, kdy předložené
lékařské zprávy neprokazovaly její nepříčetnost, se neudělením souhlasu s nahlédnutím do své
zdravotnické dokumentace zbavila možnosti tvrzenou nepříčetnost prokázat.
[7] Soud dodal, že na případy posuzování nepříčetnosti nelze aplikovat §16 odst. 5 zákona
č. 379/2005 Sb. Rovněž byl názoru, že z přezkoumání zdravotní způsobilosti žalobkyně k řízení
motorových vozidel, ke kterému došlo více než rok od spáchání přestupků, nebylo možno
usuzovat na její způsobilost v době spáchání přestupků. Dále konstatoval, že i když žádost
o udělení souhlasu s nahlédnutím do zdravotnické dokumentace měla být dle §34 odst. 2
správního řádu doručena vedle zmocněnkyně i samotné žalobkyni (což se nestalo), ze správního
spisu a žaloby je zřejmé, že si žalobkyně nezbytnosti svého souhlasu byla vědoma, jeho udělení
tvrdila a nedoručení žádosti své osobě nenamítala. Dle soudu se sice jednalo o vady řízení, které
však neměly vliv na zákonnost rozhodnutí.
[8] Krajský soud dále shledal nedůvodnými i námitky směřující proti tomu, že se žalovaný
nezabýval přiměřeností uložené sankce, nevypořádal se všemi odvolacími tvrzeními a pouze
zopakoval závěry prvostupňového správního orgánu či že nesprávně posoudil materiální stránku
spáchaných přestupků. Proti vypořádání těchto námitek žalobkyně nebrojí v kasační stížnosti,
pročež nebylo účelné jej blíže reprodukovat.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které jej navrhla zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasí
s tím, že skutkový stav byl v souladu se zásadou materiální pravdy zjištěn nade všechnu
pochybnost. Připouští, že u ústního jednání doznala, že do daného vozidla narazila ona;
v následných podáních však tuto skutečnost zpochybnila. Žalovaný proto měl provést úplné
dokazování; především bylo namístě vyslechnout svědky (J. K. a zasahující policisty). Nebylo
možné si vystačit jen s videozáznamem, neboť cokoliv na něm uvedla, činila bez jakéhokoliv
předchozího poučení ze strany policistů; její sdělení proto nelze brát jako podklad
pro rozhodování v přestupkovém řízení. Navíc nebylo respektováno její právo na obhajobu,
neboť správní orgány se dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami, což způsobuje
nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[10] V rámci prvního odvolání ve věci namítla, že dne 13. 4. 2017 nebyla příčetná, pročež není
odpovědná za jí vytýkané jednání; žalovaný (předcházející) prvostupňové správní rozhodnutí
zrušil s tím, že má být doplněno dokazování o vypracování znaleckého posudku. Za tímto účelem
ji měl prvostupňový správní orgán požádat o souhlas s poskytnutím její zdravotní dokumentace.
Taková žádost jí však nikdy nebyla doručena, ačkoliv tomu tak s ohledem na §34 odst. 2
správního řádu mělo být. Nadto prvostupňový správní orgán pochybil, pokud zmocněnkyni
stěžovatelky k její prosbě tuto (údajně jí již jednou doručenou) žádost opětovně nezaslal.
Je nepřípustné, aby žalovaný z tohoto nesprávného postupu prvostupňového správního orgánu
vyvozoval negativní důsledky vůči stěžovatelce. Nesouhlasí s posouzením krajského soudu,
že se jednalo o drobnou vadu řízení, které neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí;
pokud jí žádost nebyla doručena (a to správním orgánem ani její zmocněnkyní), neměla
povinnost souhlas udělit. Stěžovatelka byla po celou dobu řízení připravena tak učinit a vycházela
z toho, že jej již správní orgán má. Krajský soud pochybil, když buď napadené rozhodnutí
nezrušil, nebo sám neprovedl důkaz znaleckým posudkem. Za situace, kdy z obsahu spisu vyvěrá
pochybnost o stěžovatelčině příčetnosti, nemohl si soud vystačit s odůvodněním, že nedala
souhlas s nahlížením do své dokumentace, pročež nebylo možné znalecký posudek zpracovat;
jedná se o zásadní otázku, na niž bylo nutné znát odpověď. Závěrem stěžovatelka dodala, že se jí
jeví jako nevhodné, že soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání; připouští ovšem,
že účastníci řízení vůči tomuto postupu nic nenamítali.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření toliko konstatoval, že navrhuje, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka napadá
rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelka předně brojí proti tomu, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci,
přičemž zpochybňuje především prokázání toho, že do vozidla zn. VW Golf, RZ X narazila
právě ona; žalovaný dle ní měl vyslechnout jako svědky J. K. a zasahující policisty, nikoliv
vycházet pouze z pořízeného videozáznamu. Nejvyšší správní soud této námitce nemohl
přisvědčit.
[16] Dle úředního záznamu Policie České republiky, dopravního inspektorátu územního
odboru Uherské Hradiště ze dne 13. 4. 2017, č. j. KRPZ-43479-13/PŘ-2017-151106, byla daná
hlídka „vyslána na dopravní nehodu, ke které mělo dojít v Uherském Brodě a řidič, který tuto dopravní nehodu
způsobil, jel vozidlem TAXI a z místa odjel. V průběhu výjezdu bylo zjištěno, že vozidlo jede do Uh. Hradiště
a následně na Buchlovské hory, kde na BČS Motrans bylo zastaveno hlídkou OOP ČR Morkovice (prap. H.,
pprap. Z.). V době kontroly ve vozidle seděla pouze jeho řidička, a to K. S. Tato se odmítla po výzvě podrobit
odbornému měření na alkohol a OPL. Dále na místo dorazil druhým vozidlem její bývalý přítel M. M.“
Shodně situaci popisuje též úřední záznam Policie České republiky, obvodního oddělení
Morkovice-Slížany ze dne 13. 4. 2017, č. j. KRPZ-43320-1/ČJ-2017-150815, dle nějž daná hlídka
zastavila vozidlo zn. VW Caddy, RZ X (s nímž měla být v Uherském Brodě způsobena dopravní
nehoda), které Michal M. policii nahlásil jako odcizené. Kontrolou bylo zjištěno, že předmětné
vozidlo řídí polonahá řidička, která byla ztotožněna jako stěžovatelka; následně za tímto
odcizeným vozidlem zastavilo druhé vozidlo, které řídil právě M. M. Ten do úředního záznamu
o podání vysvětlení ze dne 13. 4. 2017, č. j. KRPZ-43478-2/ČJ-2017-151117, uvedl: „dnešního dne
jsem se v ranních hodinách něco kolem 09.00 hod. nepohodl se svou přítelkyní (stěžovatelkou), dalo by se řídi,
že jsme se pohádali, a jelikož ona byla již v tento čas v podnapilém stavu, vzala si klíče od vozidla VW Caddy,
bílé barvy, RZ X a ve spodním prádle a tričku vyběhla ven z domu, nasedla do uvedeného vozidla a s tímto
vozidlem odjela. (…) zavolal jsem svému spolupracovníkovi p. B. s tím, aby se mně v kanceláři podíval na GPS,
kde se vozidlo s p. S. pohybuje (…) Toto pan B. učinil a navigoval mě kudy p. S. s vozidlem jede. Paní S. jela
po celou dobu z Uh. Brodu směrem na Zlechov a dále na Buchlovské hory, ale tuto se mně nepodařilo zastavit,
proto jsem požádal p. B., aby zavolal Policii ČR a uvedenou situaci jim objasnil a poprosil, aby p. S. hlídka
zastavila.“ J. B. do úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 13. 4. 2017,
č. j. KRPZ-43478-1/ČJ-2017-151117, uvedl: „dnešního dne kolem 09.00 hod. mě telefonicky kontaktoval
můj zaměstnavatel p. M. M. s tím, že (…) po mně chtěl, abych se podíval na GPS, kde paní S. jede (…). Já
jsem dle GPS zjistil pohyb vozidla a pan M. za tímto vozidlem jel druhým služebním vozem. Jelikož pan M.
nemohl vozidlo, které řídila jeho přítelkyně, zastavit, proto jsem zavolal na linku 158 a celou situaci jsem pol.
orgánu oznámil. Poté se ze strany policie rozjela nějaká akce, o které mě průběžně OD ze Zlína informoval. Já
jsem mu hlásil dle GPS polohu vozidla a hlídka se podle toho orientovala.“ Z fotodokumentace k nehodě
v silničním provozu pořízené taktéž dne 13. 4. 2017 je zjevné poškození vozidla zn. VW Caddy,
RZ X (jež při zastavení policejní hlídkou řídila stěžovatelka). Ta do protokolu o ústním jednání
ze dne 26. 7. 2017, č. j. OS-D/1402/17/5/On, uvedla: „vyběhla jsem jenom v tričku a spodním prádle
z domu a nasedla jsem do auta VW Caddy provozovaném taxislužbou (…). S vozidlem jsem začala couvat
a jsem si vědoma, že jsem při tom narazila do vozidla, které bylo zaparkované u protější strany komunikace. To,
že v daném místě se měla nacházet chodkyně, kterou jsem při tom měla ohrozit, nevím. Byla jsem v takovém
psychickém stavu, že z toho dne si toho moc nepamatuji. Každopádně je mi líto, jestli jsem tuto chodkyni ohrozila.
S vozidlem jsem odjela a jela jsem směrem na silnici č. 50 a pak k Buchlovským horám. (…) U benzinové
stanice Motrans mě zastavila policejní hlídka. Sdělila mně, že mě zastavují v souvislosti s dopravní nehodou
v Uherském Brodě. Řídila jsem vozidlo taxislužby, kde všechna vozidla mají zabudovanou GPS. Proto taky
přítel věděl, kudy jedu a policisty mým směrem navedl. (…) Při této silniční kontrole jsem byla vyzvána policistou,
abych se podrobila vyšetření ke zjištění, zda nejsem ovlivněna návykovou látkou nebo alkoholem. Já jsem toto
odmítla. Konkrétní důvod, proč jsem to odmítla, mi není jasný, možná jsem se tímto chtěla pomstít příteli.“
[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše citované pasáže konstatuje, že výpověď samotné
stěžovatelky, podání vysvětlení M. M. a J. B. i úřední záznamy vyhotovené členy obou
zasahujících policejních hlídek jsou ve vzájemné bezrozporné jednotě. Podává se z nich,
že policejní hlídka zastavila (přes GPS lokátor sledované) vozidlo zn. VW Caddy, X, v němž
se nacházela pouze stěžovatelka; právě tímto vozidlem přitom měla být v Uherském Brodě
(před cca 45 minutami) způsobena předmětná dopravní nehoda. Sama stěžovatelka výslovně
uvedla, že si je vědoma toho, že při couvání narazila do vozidla, které bylo zaparkované u protější
strany komunikace, přičemž poté odjela k Buchlovským horám, kde byla následně zastavena.
O pravdivosti stěžovatelčina doznání není (s ohledem na soulad s dalšími podklady) žádný důvod
pochybovat. Soud podotýká, že stěžovatelka tuto svou výpověď ve správním řízení nikdy
výslovně nepopřela. Do protokolu o vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí ze dne
10. 10. 2018, č. j. OS-D/1402/17/18/On, pouze uvedla: „v den, kdy mělo dojít k dopravní nehodě,
tj. 13. 4. 2017, si z toho dne nic nepamatuji, protože jsem byla psychicky úplně vyčerpaná“. Toto
konstatování (vyslovené navíc se značným časovým odstupem – cca rok a půl po nehodě)
však nikterak nezpochybňuje zjištěný skutkový stav. Krajský soud správně poukázal na to,
že stěžovatelka v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí vůbec nenamítala neprokázání
osoby řidiče v době spáchání přestupků ani nenabízela žádné vlastní alternativní vysvětlení celé
situace. Až v žalobě toliko uvedla, že předmětné vozidlo téhož dne dopoledne ještě před ní
(údajně) řídil také M. M.; tuto skutečnost však nijak konkrétně nezasadila do časového rámce
způsobené nehody, jejich vzájemné hádky a jejího následného impulsivního odjezdu. Ke kasační
námitce, že žalovaný měl vyslechnout J. K. (očitou svědkyni nehody) a zasahující policisty,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že paní K. byla prvostupňovým správním orgánem předvolána
jako svědkyně, dostavila se na ústní jednání a k věci vypovídala; uvedla, že viděla, jak dne
13. 4. 2017 na silnici před ulicí U Fortny rychle vyjelo vozidlo Taxi Zero a zadní částí narazilo
do stojícího vozidla (srov. protokol o pokračování ústního jednání ze dne 10. 10. 2018,
č. j. OS-D/1402/17/17/On). Policisté z obou zasahujících hlídek pak vyhotovili úřední záznamy
založené ve správním spise, v nichž nejsou žádné rozpory; stěžovatelka jejich výslech
ve správním řízení sama nenavrhovala, a proto jejich neprovedení nelze správním orgánům
(natož poprvé až v řízení o kasační stížnosti) vytýkat. Námitka, že správní orgány neměly
při zjišťování totožnosti řidiče vozidla zapříčinivšího nehodu vycházet pouze z pořízeného
videozáznamu, je nedůvodná, neboť tomu tak nebylo. Správní orgány ani soud se v tomto ohledu
o daný záznam vůbec neopíraly; zmiňují jej pouze v souvislosti se stavem (příčetností)
stěžovatelky po zastavení hlídkou a odmítnutím dechové zkoušky. Nejvyšší správní soud proto
aprobuje závěr krajského soudu, že jde-li o osobu řidiče v době spáchání dopravní nehody,
skutkový stav byl prokázán bez důvodných pochybností.
[18] Stěžovatelka dále namítá, že v době spáchání nehody nebyla příčetná, pročež ji měl
prvostupňový správní orgán za účelem ověření této skutečnosti požádat o souhlas s poskytnutím
její zdravotní dokumentace; v rozporu s §34 odst. 2 správního řádu však tuto žádost zaslal pouze
její zástupkyni. Soud dle ní nemohl dospět k závěru, že pokud nedala souhlas s nahlížením do své
dokumentace, nebylo možné zpracovat znalecký posudek, a tedy posoudit její příčetnost.
[19] Prvostupňový správní orgán stěžovatelku přípisem ze dne 13. 8. 2018,
č. j. OS-D/1402/17/12/On, požádal, aby z důvodu nutnosti ustanovení soudního znalce
z oboru psychiatrie udělila souhlas s nahlédnutím do její lékařské dokumentace, která bude
podkladem pro zpracování znaleckého posudku; za tímto účelem přiložil vzor prohlášení
souhlasu. Tento přípis byl dne 14. 8. 2018 doručen zástupkyni stěžovatelky (JUDr. Miroslavě
Kamenické, advokátce – srov. plnou moc ze dne 13. 12. 2017 založenou ve správním spise)
přihlášením do její datové schránky. Dle úředního záznamu ze dne 26. 9. 2018,
č. j. OS-D/1402/17/15/On, byla zástupkyně stěžovatelky v rámci telefonického hovoru
oprávněnou úřední osobou (Ing. Z. O.) upozorněna, že doposud nebyl ze strany stěžovatelky dán
souhlas s nahlédnutím do její lékařské dokumentace. Zmocněnkyně požádala o opětovné zaslání
formuláře souhlasu na její e-mailovou adresu; této žádosti prvostupňový správní orgán nevyhověl
s tím, že zmocněnkyně na předmětnou žádost reagovala po více než 1 měsíci teprve po doručení
předvolání k ústnímu ujednání, což vnímal jako zdržovací taktiku. Následně byla stěžovatelka
osobně přítomna pokračování ústního jednání dne 10. 10. 2018; téhož dne se vyjádřila
k podkladům pro rozhodnutí, avšak k problematice svého souhlasu s nahlédnutím do lékařské
dokumentace neuvedla ničeho a tento ani sama neudělila. V prvostupňovém správním
rozhodnutí se výslovně uvádí, že správní orgán neměl možnost potvrdit či vyvrátit její tvrzení,
že se v době spáchání přestupku nacházela ve stavu nepříčetnosti, protože neudělila písemný
souhlas opravňující znalce k nahlédnutí do její lékařské dokumentace. Ve svém lakonickém
odvolání proti tomuto rozhodnutí přitom tento závěr nikterak nenapadla; netvrdila, že předmětný
souhlas již udělila či že k jeho udělení nebyla náležitě vyzvána. V žalobě pak stěžovatelka tvrdila,
že opakovaně udělila souhlas s nahlédnutím do lékařské dokumentace; to však sama nijak
nedokládala a jak správně vyslovil již krajský soud, tato tvrzení nemají žádnou oporu v řádně
vedeném správním spise. Nutno přitom zdůraznit, že stěžovatelka v odvolání ani žalobě neučinila
návrh na doplnění dokazování o tento znalecký posudek; stejně tak žalovanému nedoložila svůj
souhlas nezbytný pro jeho vyhotovení.
[20] Má-li být v rámci přestupkového řízení vypracován znalecký posudek, je potřeba,
aby obviněný, na rozdíl od trestního řízení, poskytl souhlas s nahlédnutím do své zdravotnické
dokumentace [srov. §65 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách
a podmínkách jejich poskytování]. Dle soudu se jedná o případ, kdy musí zastoupený účastník
něco v řízení vykonat osobně, neboť daný souhlas může udělit pouze sám konkrétní pacient. Lze
tudíž přisvědčit stěžovatelce i krajskému soudu, že bylo namístě aplikovat §34 odst. 2 správního
řádu, dle nějž měla být předmětná žádost doručena vedle zástupkyně i přímo stěžovatelce;
je přitom nesporné, že se tak v projednávané věci nestalo. Nejvyšší správní soud dále dodává,
že prvostupňový správní orgán měl s ohledem na zásadu vstřícnosti (§4 odst. 1 správního řádu)
vyhovět prosbě zástupkyně stěžovatelky a opakovaně jí zaslat žádost o souhlas s nahlédnutím
do lékařské dokumentace, včetně přikládaného formuláře se vzorem takového souhlasu. Soudu
není zřejmé, v čem by v případě tohoto postupu měla spočívat zdržovací taktika zástupkyně
stěžovatelky, když k udělení souhlasu nebyla stěžovatelce stanovena žádná lhůta, a mohla
tak tedy (nehledě na případné opakované zaslání vzoru souhlasu) učinit až do okamžiku vydání
rozhodnutí. Přesto se však Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem v tom,
že byť se jedná o procesní pochybení, neměla tato vliv na zákonnost rozhodnutí [§76 odst. 1
písm. c) s. ř. s.]. Stěžovatelku měla předně povinnost o dané žádosti správního orgánu vyrozumět
její zástupně (advokátka), jíž byl přípis řádně doručen. Přímo stěžovatelka (ač měla být
prvostupňovým správním orgánem taktéž obeslána) se mohla sama s předmětnou výzvou,
resp. nezbytností vyslovení souhlasu s nahlížením do lékařské dokumentace, seznámit již
při nahlížení do spisu v rámci vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Nejpozději se však s těmito
skutečnostmi musela seznámit v prvostupňovém správním rozhodnutí, jež na tvrzenou
nepříčetnost v době spáchání přestupků reagovalo právě závěrem o nemožnosti ji posoudit
z důvodu absence stěžovatelčina souhlasu nezbytného pro zpracování znaleckého posudku.
Stěžovatelka (již si vědoma posouzení prvostupňového správního orgánu) mohla vyslovit
nezbytný souhlas i v odvolacím řízení a trvat na provedení znaleckého posudku, což
však neučinila. Nadto je třeba zdůraznit, že v žalobě uvedla, že si nutnosti udělení souhlasu
k nahlížení do lékařské dokumentace byla vědoma; pokud tvrdila, že jej opakovaně vyslovovala
oprávněné úřední osobě (což jak shora uvedeno nebylo prokázáno), mohla tak zjevně učinit
i v požadované písemné formě.
[21] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že v případě,
kdy stěžovatelka namítala svoji nepříčetnost v době spáchání přestupků, byla nezbytnou
podmínkou pro posouzení této skutečnosti její součinnost tkvící v udělení souhlasu
s nahlédnutím do její zdravotní dokumentace. Tím, že za situace, kdy jí předložené lékařské
zprávy toto neprokazovaly, neudělila souhlas s nahlédnutím do své zdravotnické dokumentace
pro potřeby vyhotovení znaleckého posudku, sama se svým přístupem připravila o možnost
tvrzenou nepříčetnost prokázat. Nelze tedy přisvědčit tomu, že správní orgány nepostupovaly
tak, aby byl zjištěn stav věci v souladu se zásadou materiální pravdy; byť se skutečně jedná
o zásadní otázku, v nastalé situaci toho bez nezbytné součinnosti stěžovatelky nemohly
k objasnění její příčetnosti více učinit.
[22] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že se jí jeví jako nevhodné, že krajský soud
rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ona sama mu
přípisem ze dne 19. 5. 2019 sdělila, že souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání; navíc
v žalobě ani replice nenavrhovala provedení žádných důkazů.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny žádné stěžovatelkou uplatněné
kasační námitky, a taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu